(Dazul) Trošku jsem váhal, zda má smysl zaznamenávat tuhle aktivitu. Ale protože i díky tomuto společenství před čtvrt stoletím vznikla ŠESTKA a navazující počiny, stojí zřejmě za to, alespoň trochu zachytit souvislosti.
S touhle partou jsem zažil podstatnou část svého oddílového dětství a mládí, kdy jsem byl formován. S některými se potkávám častěji, s jinými méně, ale s každým vždycky moc rád. Pojí nás přátelství trvající několik desítek let, sdílené průšvihy z pubertálních dob, společné objevování světa dospělých, známe snad stovku stejných písní, které jsme poslouchali a taky společně zpívávali u petrolejek v chatách, či u venkovních ohňů … Je to ten typ lidí, kterých není v mém životě dost, netuším zda někdy budu muset za temné noci zaklepat právě u jejich dveří, s minimální obavou, že mne zradí : -)
Sešel jsem se s nimi takto po letité pauze předloni při 40. výročí našeho mateřského oddílu. Když náš bývalý oficiální a i nyní neformální vůdce Lešek, svolal sezení k „Hňupovi“, trochu jsem váhal, protože marnit čas v restauraci, byť luxusnější, není můj šálek čaje. Ale následný pěší přesun na Cusalíno, chalupu, kterou jsme před lety společně opravovali, mne dostatečně navnadil. Když jsem si ověřil, že Kady s sebou vezme svoji dvanáctku, rozhodl jsem se přibalit i svoje sladké dřevo. Už dlouho jsem si nezahrál a nezabékal.
Na večeři k Hňupovi dorazil Jura, Lešek, Sergej, Kady, Lubor se svými dětmi a já. Jídlo bylo velmi chutné, toalety čisté, obsluha profesionální, restaurace mimo nás téměř prázdná a setkání „Tuláků“ velmi příjemné. Tradiční „chodníčkovů“ jsme si dali ve 21:52. Protože jsem tímto „požil“, nepokoušel jsem štěstěnu a ten kilometr od Hňupa na „parkoviště“ pod „babičkou“ jsem auto raději nepřevážel.
Večerní výstup na Cusalíno ve 22:00, byl zahájen v šesti: Lešek, Kady, Lubor s Šímou, Sergej a já. A taky dva Kadyho psi, které jsme přejmenovali na Blekotu a Pekotu, a Luborův čokl, tajně přezdívaný Jekota. Oni ti psi mají svoje vlastní jména i prokázaný původ, ale celý výstup se nám pletli pod nohy a tak člověk ve svatém rozrušení použil raději dočasnou přezdívku.
Na hřeben vystupujeme ve 22:40 a za ohradníkovým plotem nás vítají zvědaví koně na noční pastvě. K chalupě je to odsud už kousek. Tady jsme v zimě na Silvestra, před rozdělením federace, měli postavené týpko a kousek odsud jsme společně vkročili do prvního dne samostatné České republiky a před tím trošku dojatě, pod hvězdným nebem, zapěli hymnu se zvláštním důrazem na část „Nad Tatrů sa blýská …“.
Lubor před večeří v hospodě obětoval ty tři kilometry nahoru a tři zpátky do údolí, aby na Cusalínu zatopil a my mohli ve 22:50 přijít do relativně teplé chalupy. Černou komoru, nejteplejší místnost, si po právu obsadil Lubor a tak jsem jen dojatě vzpomenul, kterak jsme tam s Irčou a šestiměsíčním Pájou na Silvestra 1993 spali. Tahle chalupa je spjatá s mnoha událostmi našich životů. Svou inscenovanou svatbu tu s námi prožil Lešek se Zuzkou (pohádka), o pár let později Jura s Ještěrkou (ve stylu Limonádového Joe), … Inspirováni Cusalínem, které od začátku patřilo TOMíkům (KČT), jsme později jako skauti, díky Luborovi, získali chalupu Bařinka, která už léta patří vsetínskému středisku Junáka.
Tulácká vlajka visí pořád na stěně, lebka „bizona“ s indiánským malováním také. Jsou to relikty našeho mládí, a tak, co bych zapíral, mne to těší. Ve světě, kde se strhávají sochy a podvědomě vnucují protiklady starých pravd, je to taková příjemná jistota, že se zeměkoule navzdory tomu všemu točí pořád stejně : -)
Vytahujeme kytary, foukačky, láhev vína a pivaři originální pivo z Luborova Karlovského minipivovaru (Mazel, Skřítek, Šibal, Aranka, …), které Lubor přivezl a i já byl proti své vůli nucen vynést z údolí nahoru : -). Kady je dobře vyhraný a sekundovat jeho dvanáctistrunné kytaře je radost. Spoustu písniček jsem nehrál fakt 30 let, ale v pětihlasém sboru text naskakoval většinou automaticky. A kupodivu jsem se já, tříakordový hráč, chytal i na víceakordové songy. Série písniček byly přirozeně prokládány vzpomínkami, veselými historkami, doušky vína či piva a domácí klobásou či řízečky.
Když ve 4:35 odkládáme kytary a jdeme zalehnout do spacáků v podkroví, je mi moc hezky. Takhle jsem si nezahrál a nezazpíval několik let. Usínám s pokojem v duši : -)
Spát trošku déle se nějak nedaří a tak v 8:30 vylézáme ze spacáků. Ranní hygiena, snídaně, závisláci svoji nezbytnou dávku kávy. To už přichází Mira Pazin, který nás posiluje svojí účastí do konce letošního „sněmu“.
V 10:20 vyrážíme na procházku ke kešce a pak ještě kousek dál. Dneska je úžasná viditelnost. Podzimně zbarvené obzory valašských kopců mají své jedinečné kouzlo, které nás ještě pořád neomrzelo.
Šíma se bezelstně podepisuje k páru řádkům v loogbooku kešky. Souhlasný podpis připojují i ostatní přítomní bazilišci : -)
Po páru desítkách let jsem se podíval i na místo, kde jsme chvíli po třetí obnově Junáka, s rovery uskutečnili legendární akci VŠECHNO ŠPATNĚ, ZPÁTKY NA STROMY a strávili tehdy společně 24 hodin v korunách stromů, budovali si tam místa na přenocování, vařili a navzájem se propojovali lanovými stezkami. Tohle nenápadné místo je vzdušnou čarou jen cca 300 metrů od Cusalína.
12:30 už jsou před Cusalínem Gapa s Mikym a tomícký oddíl Skorců, kteří nás na chalupě střídají. Sergej konečně vychází z uklizené chalupy i s kronikou Cusalína a zápisem, který tam za nás napsal, abychom se podepsali. Lubor Seržiho text hlasitě předčítá a na konci je několikrát přerušen sborovým smíchem. Tenhle zápis podepisuji obzvlášť rád : -)
12:40 vyrážíme „delší cestou“ do údolí k autům. Už jsem tudy nešel minimálně 25 let. Podzim, loudavé tempo, nádherné počasí. „… Listopadový písně od léta už slýchám, vítr ledový přinesl je k nám, tak mě nečekej, dneska nikam nepospíchám, listopadový písni naslouchám….“
Domů dorážím asi po druhé hodině odpoledne. Byla to vydařená akce. Tak jako jsem se za posledního půldruhého měsíce potkal s Jurou na víkendových akcích na Salze a Nízkých Tatrách, moc by se mi líbilo potkat se na podobných výpravách i s ostatními dříve, než bude další „Tulácký sněm“.
Za pár hodin jde Irča na oddílovou radu, odpovědnost za naše čtyři nejmenší přeberu já …