(Dazul) S Chrůstem se známe z dávných oddílových dob a naše cesty se během let různě prolínaly. Několik let mne zval na MALOU LESNÍ VERNISÁŽ, kterou se svou ženou Monikou pořádají na jejich chatě v Uherské. Ano, na té chatě, kde jsme několikrát s ještě „tomíckým“ oddílem LVÍČATA byli na výpravě, a kde byl na Silvestra 1989 postaven úplně první most Václava Havla na světě – pro nezasvěcence mohl působit jako obyčejná dřevěná lávka přes tamní malý potůček, ale byl oficiálně pokřtěn jménem nově zvoleného prezidenta, a všichni kteří se na jeho stavbě podíleli, na něj byli patřičně hrdí.
Několik let se termín MALÉ LESNÍ VERNISÁŽE kryl s jinou mojí tradiční akcí a tak, když mne Chrůst požádal, zda bych si tam přijel zahrát nějaký recitál svých písniček, měl jsem výmluvu proč to nejde. Ale Chrůst je v mnohém velmi vytrvalý, a další rok to zkoušel zas a za další rok opět, …. Až letos uspěl s datumem 4.9.2024 – s tím, že se nebude jednat o MALOU LESNÍ VERNISÁŽ, ale o vernisáž ve vsetínské galerii, bilancijící 25 let společné tvorby jeho a Moniky. Termín jsem měl volný, a tak jsem kývl.
Až za pár dnů mi došlo, že živé hraní sólo na vernisáži, kde budou korzovat desítky lidí, nebude až taková sranda, jak se mi zprvu v mé lehkovážnosti jevila. I na „koncert“ u příležitosti výročí edice Kosice, jsem si přizval, tehdy ještě skoro „neznámého“ Kwaka – Honzu Žambocha, dnes držitele minimálně tří Andělů. A protože se mi vždycky dobře hrálo spolu s Brašulem a Kikinou, seznámil jsem je se svým slibem zahrát Chrůstovi a Monice na vernisáži, a zeptal se jich, zda by tam hráli se mnou. Znamenalo by to se několikrát sejít a secvičit 10-20 písniček. Brašule reagovat diplomaticky neutrálně, což jsem si přeložil tak, že s ním raději počítat nemám, kdežto Kikina odpověděla „Jdu do toho“.
První zkoušku na zářiovou vernisáž jsme měli s Kikinou 1. května 2024, s tím, že se budeme scházet každý týden. Myslím si, že se nám to nakonec podařilo tak 1x za 14 dnů, a o prázdninách jsme nezkoušeli víc než měsíc.
Nejobtížnější bylo vybrat z těch cca 150 písniček a popěvků to, co společně nazkoušíme. Nakonec jsme oprášili 11 songů během prvních 4-5 zkoušek. A hlavně jsme jako dvanáctou píseň nazkoušeli prastarý song, který napsal Chrůst, s přiléhavým názvem POLONAHÉ DÍVKY. Touto servilností (písnička se nám ale líbí, text jsem si rychle oživil a umím jej už zpaměti) jsme plánovali naše vystoupení otevřít.
Jak jsme si byli jistější, zvládli jsme celou sérii zahrát za 35-40 minut. S blížícím se termínem vernisáže zabralo na zkoušce nejvíc času Kikinino povzbuzování a všeliké motivační řeči. Kikina v galerii několikrát při různých vernisážích vystupovala s Blaženkama nebo děckama ze školy, kde učí, takže avizovala různé scénáře, jak to může probíhat. Naše společné heslo, kterým jsme si omlouvali všeliké nedokonalosti bylo: „šak nehrajeme za peníze : -)“
Kikina šla do Galerie hned ze školy, takže tam byla o 1-2 hodiny dřív než já, který v tu dobu ještě řešil pokuty udělané naším bývalým firemním vozem, jejž nový majitel (romské národnosti) úmyslně nepřepsal. Vysvětloval jsem úřednicím v čem spočívá moje diskriminace (já jako firma předvolání a výzvy přijímat musím, jiní občané ne – a na tom si založí podnikání s přeprodáváním vozů, …). Přesto, že jsem na fotografii z radaru dokázal, že auto prokazatelně řídil onen velmi přizpůsobivý občan, pokutován budu přesto já, protože – jak jsem pochopil, zákon chrání ty, kteří poštu nepřebírají, vydělávají násobně víc než já a ještě si přilepšují sociálními dávkami, daně neplatí a na výzvy a předvolání nereagují.
Takto dobře naladěn jsem v autě při převlékání roztrhl jedno ze dvou triček s potiskem „Dobře utajených písní„, a než jsem ušel těch pár kroků do galerie, roztrhl jsem i to druhé. Trička ležela skoro 20 roků nerozbalená v krabici v podkroví, a čas i kvalita materiálu se na jeho pevnosti podepsaly. Kikina ale hrála v oddílovém triku, takže jsem si zaběhl zpátky do auta pro své oddílové tričko – domluvili jsme se totiže, že se pokusíme náš „dress code“ sjednotit : -).
Budeme hrát bez nazvučení, a tak velmi krátce zkoušíme jak se zvuk nese bez lidí a shodujeme se, že bychom to měli i s lidmi utáhnout – ostatně nám už nic jiného nezbývá. Na krátké poradě nám je Drobkem oznámeno, že by si představoval, abychom preludovali v době, kdy začnou lidi přicházet až do doby kdy se on ujme slova. Kikina říkala, že se určitě stane něco, co nenamyslíme. A tak improvizujeme a preludujeme : -)
Úvodní slovo vernisáže měl Drobek, který je pořád neřízenou střelou, a to, co jsem měl pracně sesumírováno, že řeknu na úvod našeho vystoupení, shrnul do prosté věty, takže nemělo smysl abych „pointu“ ve více rozvitých větách opakoval, a tak jsem jen stručně doplnil, že Chrůstova píseň se jmenuje POLONAHÉ DÍVKY. Na to navázala ŠLAPEM SVŮJ SVĚT.
Pominu-li úžasné obrazy a koláže Moniky a Chrůsta (a je jich na vernisáži vystaveno na osmdesát – vřele doporučuji se jít podívat a v tichu se jimi pokochat – ) byla pro mne osobně náročná (Kikina mne několikrát varovala, abych se při ní emočně neodboural) písnička BRÁCHOVI, kterou jsme hráli „tam nahoru“ Jurovi, kterého znala asi většina přítomných návštěvníků vernisáže Moniky a Chrůsta. Uvedl jsem písničku slovy, že jsem Juru znal od 4. třídy základní školy, že jsme spolu vedli oddíl, občas spali pod jednou celtou a jedli z jednoho ešusu. Na začátku písničky se mi třásl hlas, ale u další sloky jsem se srovnal a s výraznou Kikininou pomocí v klidu dozpíval a dohrál. Zaregistroval jsem, že mezi postávajícími několik návštěvníků otřelo slzu, takže vnímali.
Hezký závěr své řeči měla Katka, dcera Moniky a Chrůsta, která pořádně vyrostla, ale já ji mám neustále spojenou s jejím věčným usměvem a oddílovým tričkem LVÍČAT, které mimo Šmudly noslila z bab jen ona. Upozornila na nejhezčí dílo svých rodičů, které je na vernisáži: a významně ukázala na sebe a vedle stojícího bratra. Potlesk přítomných nebyl zdvořilý, ale upřímný.
Přípitek vínem a pak Chrůst pobídl přítomné, aby se občerstvili, prohlédli si vystavené a korzovali. Tím naše hraní skončilo :-) Hladina hluku se zvedla natolik, že nemělo smysl zpívat vše secvičené, slova by stejně nebylo slyšet a tišší pasáže taky. Takže jsme chvíli hráli ty hlasitější věci, pak opět improvizovali a nakonec si povídali s ostatními.
Hezké bylo i setkání s Ing. Mrázkem (vyučující z průmyslovky před 40 lety), který ke mně po hraní přistoupil, řekl že mne asi zná, pochválil kytaru i hraní a zajímal se kde bydlím, co dělám, … – takové ty otázky starého kantora, kterému prošla výukou určitě tisícovka studentů. Nějaký čas učil i s Jurou a tak styčných ploch pro povídání nebylo málo. I tím, že jej mám zafixovaného mezi přísné, ale sympatičtější kantory, kteří se ze mne ty čtyři roky snažili udělat strojaře. Navíc je kondice tohoto více než osmdesátiletého, nepřehlédnutelného pána obdivuhodná.
Mám podezření, že na vernisáž dorazili třeba Pajda s Míšou, nebo Bodie, … jen díky tomu, že kdosi nabonzoval náš hudební vstup (Chrůsta z podezřelých nevylučuji). Všechno to ale byla velmi milá a příjemná setkání. Takže – díky, že jsme mohli být otevření výstavy přítomni! Pro mne osobně to je nová, pozitivní zkušenost.
A speciální dík patří Kikině, že se na to dala, že jsme si mohli zase společně zahrát a zazpívat, že ta příprava byla radost a ne trápení. Pokud bychom měli zase někde hrát, vím, že se bude „oprašovat“ rychleji a v ještě větší pohodě.
Přiznám se ale, že když jsem večer uléhal do postele, cítil jsem, jak ze mne opadlo ne úplně příjemné napětí, které jsem před vernisáží cítil. Usínal jsem velmi uvolněně : -).