4.-8.8.2022 – Pět dnů na polské Wartě

(Dazul) Tahle srpnová akce se ve zvadlech na webu neobjevuje, protože ji nepořádáme my, ale OS Tůlavé papuče – poučen praxí respektuji nepsané pravidlo, že není slušné někoho zvát na akci, kterou sám nepořádám. A tak i proto už pár let organizujeme zářiovou „víkendovou polskou vodu“ – letos poplujeme 9.-11.9.2022 Malou Panew – můžeš vyrazit  s námi.

Ale zpátky k tradiční srpnové „polské vodě“, akci, na kterou jsme se letos už po jedenácté přidali. Většinu našich plaveb jsme si sami pro sebe popsali a nafotili + tiskem vydali v „knize“ 1000 KILOMETRŮ PO POLSKÝCH ŘEKÁCH – S PAPUČAMA (zachycuje roky 2012-2019). V „knize“ jsem si ověřil, že Wartu jsme prvně splouvali 8.-14.8.2015. V publikaci jí je věnováno jen 14 stran z 244, patří tedy mezi ty méně zpracované řeky.

Polsko je téměř 4x větší než Česko a má cca 3,5x více obyvatel. S tím taky souvisí i potenciál „aktivit na vodě“ – zatímco naše nejdelší řeka Vltava teče po našem území 433 km, polská Wisła má 1047 km. Mimo to je v Polsku víc než 7000 jezer a 770 km tvoří pobřeží Baltského moře. Přesto všechno, když si srovnáme množství lodí na Vltavě a kajaků na Wartě (druhá nejdelší řeka v Polsku – 808 km), vše hovoří ve prospěch Polska. Od možnosti táboření, písčitých řečišť a přírodních plážiček, čistoty vody i břehů, řídce zastavěného okolí, borovicových lesů, … A taky to máme z domova na Wartu o dvě hodiny méně než na Vltavu. Od chvíle, kdy jsme prvně vyrazili na řeku do Polska, jsem v Česku (vyjma raftu na Bystřičce) snad žádnou řeku nejel. Od té doby se plavíme pouze v Polsku, na Slovensku nebo Rakousku.

Pořízení proviantu a balení bagáže pro děti je jako každý rok na Irčiných bedrech. Já připravuju lodě, pádla, vesty, stan, vařič, … Irča na poslední chvíli kupuje třílitrový, teflonový, několikadílný kotlík s umně veskládanými talířky a termo hrnečky, aby mohla uvařit pro všech šest lidí naší osádky najednou. Třílitrový za tři litry. Uklidňuji se nad touto rozmařilostí, že se jedná o investici na zbytek našeho života, kdy ještě budeme vyrážet na výpravy tohoto typu :-). 

Večer před odjezdem se u nás schází „naši“ Ukrajinci i sousedka Terezka, abychom ugrilovali a dopili zbytek vína. Vadym se podivuje nad tím, že za pár hodin odjíždíme a naše příprava spočívá v grilování a popíjení vína s přáteli. Výsledkem našich opěvných ód na splavování řek v Polsku je, že na podzimní Malou Panew s námi zřejmě vyrazí i dnešní hosté : -)

Čtvrtek – 4.8.2022

Nakládání plných lodních pytlů, pádel a vest do auta probíhá už v 7:30, abychom krátce po osmé vyrazili – převézt tereňáka Zdendášovi, který bude po dobu naší nepřítomnosti kontrolovat ovce, rybičky, kočky atd. Irča kupuje čerstvé pečivo a ve Valmezu se stavujeme nakoupit 370 Zlotých za 2005 Kč.

V 10:40 už jsme na parkovišti u Mc Donalds u Autostrady Burstynowa mezi vesnicemi Laziska a Gorzyczki. Dle prvotních informací Irči by tu někde na nás měla čekat osádka Romanova auta. Irča kupuje hamburgery a já fotím vrak zničeného rusského tanku (zřejmě) T-80, který převáží zaparkovaný ukrajinský kamion na nějakou výstavu. Na podobném podvozku jsme měli radar, na kterém jsem si odkroutil dva roky vojenské služby, takže si matně pamatuji, že to byl fakt kolos. A určitě bych nechtěl sedět uvnitř v momentě, když věž tohoto tanku dostala zásah : -(

Po dalším telefonování Irča velí k přesunu na benzinku, která je cca 50 km od hranice, kde na nás Roman, Pajtáš a Šárka čekají. Nakoupené jídlo tedy pořádáme za jízdy v autě a já hlídám pumpu, která je hned u dálnice a odbočuje se k ní napřímo. Jedním okem sleduju tachometr, kolik kilometrů nám ještě zbývá, a druhým okem vyhlížím čerpací stanici, která by odpovídala popisu, pokud by se třeba Pajtáš spletl v kilometrech a ona byla blíž než těch 50 km.

Popis pumpy nebo kilometry mi musely být přetlumočeny nesprávně, protože žádnou takovou benzinku nemíjíme. Irča se tedy ujišťuje, že jsme ji minuli a pokračujeme sami k řece Wartě, na místo odkud budeme letos vyplouvat – od osady Rybaki, nedaleko vesnice Prusicko.

Cca tříhodinová cesta autem se díky zastávkám protáhla o hodinku, ale ve 12:40 se už děcka čabrají ve Wartě a my s Irčou vykládáme auto, abychom nafoukali naši baraku a nabalili bagáž.

Je známé, že nikdo vás čas od času nedokáže rozhodit či vyprovokovat tak dobře jako vlastní žena. Někde jsem četl, že k tomu potřebuje méně energie než kdokoliv jiný. Něco na tom asi bude. Diplom z vysoké školy sebeovládání není záruka, a tak jsem v dnešním vedru na svoji nejbližší osobu zoufale hnusný : -( Ale vím, že až vyplujeme, dostanu se do klidu. Šplouchání pádel působí na moji nervovou soustavu blahodárně. 

13:30 už foukají své lodě i ostatní a 14:40 konečně vyplouváme. Já jsem na zadáku a na háčku mám Myšáka, porcelán s pomocným pádlem dělá Nik. Irča jede na háčku s Romanem, před sebou má posazeného nejmladšího Kubu a Kája je porcelán, usazený před zadákem. Pajáš jede opět se Šárkou a Hanýsci se na svých dvou barakách furt nějak mění, jen zadáci Klamerka a Hanýsek jsou stejní – Vítek, Štěpán a Adam se protáčí na háčku a porcelánu.

Je vedro, takže si každou chvilku svlažuju vlasy, protože jsem si nevzal žádnou hučku. Ale taky preventivně a pravidelně namáčím stehna a lokty, abych se neugriloval. Myšák a Nik jsou ještě mokří z toho, jak byli neustále ve vodě, než jsme odrazili od břehu.

Pluje se mi skvěle, protože Myšák na háčku funguje na svých necelých deset let bezvadně. Jsem samozřejmě připravený celou plavbu odpádlovat sám, ale takto je to úplně nejlepší. Občas pádlem hrábne i Nik a tak místy plujeme docela svižně. Vody ve Wartě je letos o poznání více než minule a tak zatím ani nemusíme přetahovat písčité mělčiny a na rychlosti toku se to taky příznivě projevuje.

Plujeme zpravidla v proudnici a najíždíme do každého jazyku, který se dělá za občasnými překážkami z padlých kmenů. A pozorujeme vážky, které kolem nás neustále krouží, občas taky sednou na hlavu či záda. Ale než stačím vytáhnout mobil, abych je vyfotil, uletí, protože prudký pohyb registrují rychleji než počítač.

Díváme se na zeleň lemující písčité břehy Warty. Některé rostliny znám, ale třeba u šípatky vodní, zevaru vzpřímeného či skřípiny lesní mi musela pomoc aplikace „Seek“, kterou mám nainstalovanou na mobilu. Tu šípatku si ogaři budou asi dobře pamatovat, protože si dlouho povídáme o jejím tvaru, který ji dal přiléhavé jméno.

Slunko je vysoko a na řece není skoro žádný stín, vyjma míst, kdy plujeme pod větvemi přesahujícími nad vodu. Ale i ta velmi krátká chvilka po kterou jsem pod jeho ochranou, mne osvěžuje. Citelný rozdíl teploty ve stínu a zase na slunci je jako malá rána do palice. Dochází mi proč podvědomě miluji stromy, proč netoužím pro holých prériích, plážích či stepích. Asi proto jsem nedávno kolem našeho domku na volných místech vysázel kolem 500 smrčků, buků, dubů a přinutil se kolem nich udělat oplocenku, aby neposloužily jen jako přesnídávka srnkám a daňkům.

16:20 vybírá Myšák první tábořiště letošní plavby – travnatý břeh v meandrech levého břehu Warty, dokonale přístupný písčitou plážičkou. Je tu i ohniště, ale po obrázcích z hořícího Českého Švýcarska, nás vyjímečně nenapadá oheň rozdělávat. Ostatně ani nemáme potřebu. Na plynových vařičích je uvařeno rychleji.

Zatím co dospěláci staví stany a vaří večeři, děcka trošku pomáhají, ale hlavně okupují plážičku a neustále vybíhají a vbíhají do vody, hloubí v písku jámy, staví hráze, … Kvalitní dozor potřebuje v podstatě jen nejmladší Kuba, který je na své tři roky velmi rychlý, nevyzpytatelný a tím, že ještě nemluví, zásadně se na naše volání neozývá. A tak každých 5 minut zazní od Irči nebo mne otázka na ostatní: „Kde je Kuba?“ Naštěstí je vždy poblíž, a i když je zrovna v řece, nejde dál než by měl vody po kolena.

Voda u naší plážičky není naštěstí hluboká, maximálně mírně nad pás dospěláka. Větším problémem může být proud, pokud by se proti němu některé z děcek neprosadilo. Ale naštěstí mají všichni vesty a pokud by se stalo, že by byl někdo nechtěně unášen proudem, ostatní by přivolali dospělého, který by snadno zasáhl.

Lodě máme vytažené na břeh, obrácené dnem vzhůru aby oschly. Ráno je jen dofoukneme a dáme na vodu. Děláme to tak vždycky, jen jednou či dvakrát jsme měli lodě přivázané, protože břeh byl příkrý a terén neumožňoval je nechat na břehu.

Roman vytahuje z loďáku jakýsi balíček, rozkládá jej, z tyček sestavuje jakousi prapodivnou konstrukci a pak na ni nasazuje obal ve kterém je vezl. A je z toho křesílko : -) Tak až tady jsme to dopracovali! Ale promíjím mu to, jako důchodce má na to právo : -)

Po osmé večer vytahuje ze svého loďáku Hanýsek ukulele a lká soumrakem tklivé písně. Připíjím si tramínem červeným (i když bílým) a lkám s ním. Je nám fajn.

Když jdu kolem půl jedenácté zalehnout do stanu, nad hladinou se stáhne pruh mlhy, který dodává tomuto místu úžasně tajemnou atmosféru.

Dnešní úsek plavby: od kempu u osady Rybaki, nedaleko vesnice Prusicko (659. říční kilometr) – travnatý břeh v meandrech na levém břehu, asi 3 km nad mostem vesnice Ważne Młyny (cca 653. říční kilometr).

 

Pátek – 5.8.2022

Po sedmé lezu ze spacáku a jdu vyvíjet nějakou činnost, tak abych nebudil ostatní. Zbytky mlžné páry nad hladinou řeky se ještě zvolna rozvalují, ale jak slunce hřeje víc a víc, zvolna mizí. Ale já si tuhle ranní krásu nerušeně vychutnávám.

Naše plavby se od splouvání řek v Česku (i na Slovensku) liší především tím, že plujeme přírodní krajinou, kde není mnoho civilizace, tedy ani obchody a hospody – vezeme si tedy vše s sebou, abychom sháněli maximálně pitnou vodu. A pro případ, že bychom ji neměli kde nabrat, vezu s sebou filtr, abychom si nouzově vystačili i s vodou z Warty. Taky tu málokdy narazíme na někoho dalšího, kdo by plul stejný úsek jako my, několikrát se nám stalo, že jsme během týdne potkali jen jednu či dvě lodě. Letos tu ale výjimečně potkáváme několik skupin na laminátových kajacích. Pokud se neutáboříme poblíž vesnice, nevidíme jiného člověka celý den. Takovéto podmínky naštěstí nejsou zajímavé pro 80% rekreačních vodáků z Česka a tak tu zatím opravdu nehrozí nájezdy jako na Vltavu či Sázavu. Kéž by to ještě pár let vydrželo.

9:30 máme skoro sbaleno a po 10:08 všichni vyplouváme : -) Děcka se mezitím stačily pořádně proběhnout po mělčině i hlubší vodě a jsou připravené na nápor slunka, který nás dnes čeká.

Chvíli po vyplutí míjíme vysoké pisčité břehy meandrů, které jsou porostlé nádhernými borovicemi. Smrk kolem řeky vidíme opravdu jen výjimečně a velmi zřídka. 

V 10:50 naše loď úspěšně jako první splouvá larsenový jez pod vesnicí Wazne Mlyny – tu sice nevidíme, ale podle mapy je za těmi stromy nalevo. Kousek pod jezem je železniční most, další znamení blízké „civilizace“ : -)

Deset minut po nás splouvá jez stejně úspěšně posádka ve složení Roman, Irča, Kája a Kuba. Za další čtvrt hodiny proplouvá Hanýsek se Šimonem o dvě minuty po nich bezchybně jede Klamerka s Vítkem. Prostě to sjeli všichni a nikdo se necvakl, což není žádný zázrak, ale šetří to případné problémy.

Čekání pod jezem využíváme k malé přestávce a koštování nedalekých mirabelek.

Na pravém břehu v úrovni osady Placzki, u volného mola na plastových sudech, zastavujeme na oběd. Sedáme do stínku nedalekých borovic, netuše, že nedaleko od nás, skryté vysokým lesem, jsou chaty. Za chvíli nás přichází kontrolovat muž s vnučkou, ale když zjistí, že nepácháme žádné nepřístojnosti a jsme komunikativní, zapředává s námi příjemný hovor. Dozvídáme se, že je z Katowic a sem jezdí na chatu. Irča se ptá na pitnou vodu, ale dozvídáme se, že v jeho studni není dobrá voda a on si tu pitnou dováží. Loučíme se v přátelské atmosféře. Ale za chvíli přichází znovu a nese v každé ruce pětilitrový barel pitné vody – pro nás. Samozřejmě děkujeme a Irča nabízí, že za ni rádi zaplatíme, ale on nic nechce. Úžasné a milé.

13:10 vyplouváme i s pětilitrovými barely vody. První opět pluje naše loď. Ale po několika stovkách metrů míjíme bytelné vysoké molo, které nás nenechá projet kolem, aniž bychom zastavili a Myšák s Nikem na něj vylezli. Molo má dvě patra, to vyšší je víc než dva metry nad hladinou. Myšák zkouší skočit po nohou do řeky a když se nadšeně dělí o svou radost, že se mu to povedlo, opakuje to po něm i Nik. A svou odvahu přece musí předvést každé z našich dalších čtyř lodí. Proto se u mola musíme zdržet minimálně čtvrt hodiny : -)

Ogaři se rozhodují, že poplavou či půjdou po řece vedle lodi. OK. Ale mají smůlu, ať se snaží sebevíc, snadno je přepádluju. Po čtvrt hodince to vzdávají a pokorně vlézají zpátky do našeho člunu.

Deset minut před druhou hodinou podplouváme most u osady Orczuchy. Hned pod ním, na pravém břehu jsou dva přístřešky nabízející příjemný stínek, a tak tu přistáváme. Hanýsek a já jdeme pár set metrů k nejbližším chalupám, abychom si vyprosili pitnou vodu do prázdných lahví a už dnes nemuseli nikde zastavovat. Před dvěma lety v jedné zdejší chalupě Hanýsek bral vodu, a tak jdeme na jistotu.

16:35 míjíme soutok Warty a Liswarty. Nik opět zkouší brození a plavání vedle lodi, ale vzdává to tentokrát už po pěti minutách. 

Po páté začínáme hledat místo na dnešní noc. Daří se nám jej najít v 17:55 na 632. říčním kilometru, asi 600 metrů po proudu od mostu u Wasoz Poduchowny, na pravém, dost vysokém břehu. Nevystupuje se moc komfortně, ale dál dnes nepoplujeme.

19:30 máme postavené stany a jsme už po večeři. Je tu ale víc komárů než včera, jsou dotěrní, častá změna místa nepomáhá.

Za obzor mizí krvavé slunko chvíli po osmé. Před devátou se po kraji tábořiště táhne ve výšce prsou tenký pruh mlhy, který po chvíli mizí. Tohle se často nevidí. Začínám věřit předpovědi dle matematických modelů meteorologů, že má od časného rána pořádně pršet a pak být pod mrakem.

Ve 21:00 ukazujeme děckám naše malé tajemství – my co máme rádi řeky a často je splouváme, máme narozdíl od ostatních suchozemců měsíce dva! Jeden je stejný, jak jej vidí i oni – na obloze. Ale ten druhý je hned pod ním, na hladině řeky – a lehce se chvěje, podle toho jak prudce řeka teče. Několik dlouhých minut se společně na tenhle malý zázrak díváme.

Sedíme na vysokém břehu kousek od okraje řeky a popíjíme Hanýskovo bílé víno. Pajtáš má na hlavě nasazený jakýsi červený pytel z moskytiéry a když si chce dát lok, musí si jej nadzvednout. Není to úplně komfortní, ale jako jediného jej ti komáří vetřelci neotravují.

Když si jdu kolem desáté ulehnout do stanu, kochám se ještě odrazem měsíce na orosených lodích, vytažených na břehu. Je to skoro podobné jako ten druhý měsíc na hladině Warty. I přes ty komáry to je poetický večer.

Dnešní úsek plavby:  travnatý břeh v meandrech na levém břehu, asi 3 km nad mostem vesnice Ważne Młyny (cca 653. říční kilometr) – asi 600 metrů po proudu od mostu u Wasoz Poduchowny, na pravém břehu (cca 632. říční kilometr).

 

Sobota – 6.8.2022

Letos spíme v předsíňce dva – já a Myšák. Ostatní čtyři spí v hlavní části stanu, zabezpečeném moskytiérou. Ale nyní, v sedm ráno, když už minimálně hodinu leje jako z konve, nám tady komáři nevadí. Myšák je zpola vysoukaný ze spacáku a spí jako nemluvně. Tuším, že tenhle déšť hned tak neustane a snažím se opět usnout i když se mi chce docela čůrat. Ale do toho slejváku se mi rozhodně nechce, a tak zkusím počkat, zda nepoleví. Jednou určitě aspoň na chvíli poleví a já rychle vyběhnu se vycikat.

Když déšť nepolevuje ani v 9:00, vybíhám polonahý na chvíli ze stanu a rychle čůrám. I když jsem za chvilku zpátky v předsíňce, musím se osušit ručníkem, protože jsem docela dost promoklý.

To už je minimálně tři hodiny vzhůru i Kuba, který průběžně budí celou rodinu. Šance, že by opět usnul je nulová : -(  Nedáváme si „snídani v trávě“, ale ve stanu – salám a chléb.

11:15 to už nejde ve stanu s děckama vydržet, a tak Irča vyhazuje Nika a Myšáka ven, aby si dali na sebe pláštěnky a šli se se mnou někam projít. Taková procházka v dešti má taky svoje kouzlo. Jdeme prozkoumat okolní polní cestičky a most, pod kterým jsme včera podjížděli.

Za hodinku jsme zpátky, to už Kuba spí, takže nabízím Myšákovi, aby šel za Pajtášem a nechal si ukázat jaké rostliny má nasbírat na čaj, který si chce uvařit. Pajtáš vybírá diviznu, které tu je kolem docela dost. A tak další čtvrt hodinky Myšák s Nikem trhají žluté květy, aby naplnili cca polovinu ešusu. Už neprší, ale trošku pofukuje, takže zapálit vařič není pro Myšáka ani Nika vůbec snadné. A protože se jim to fakt nedaří, zasahuju a s vysvětlujícím komentářem ukazuju, kde vařic postavit, jak rychle zapálit a nastavit plamen tak, aby nehasl. Cukr si ogaři nesehnali, a tak si vychutnají čaj z divizny jen v přírodní chuti. A není to vůbec špatné, konstatuju, když mi dávají také ochutnat.

Stan balím trochu mokrý, ale on večer, jak jej zase postavím, oschne. Ponča a pláštěnky balíme do loďáků tak, abychom je mohli rychle vytáhnout, v případě, že začne zase pršet. Sbaleno máme skoro všichni 13:30.

14:00 vyplouvá naše loď, aby udělala místo pro nakládku dalších. Zatímco předchozí dny nasedají děcka nalehko, jen s vestami, dneska si rádi pod vesty oblékají trička. Neprší, ale je pod mrakem a občas trošku foukne, takže někomu může být i zima. Pro mne ale ideální počasí. Už několik let používám originální ukrajinské námořnické tričko s dlouhým rukávem, které je vyrobené z hrubší látky a poskytuje mi dostatek tepelného komfortu. A protože si Myšák ani Nik nechtějí dát na trička mikiny, budou muset dostatečně pádlovat, aby jim bylo taky teplo : -)   

Kousek po vyplutí míjíme na levoboku šest divokých kačen, usazených vedle sebe jako v divadle. Zobáky si pročechrávají peří a nevšímají si nás. Je to taky tím, že jedeme tiše a nemáme potřebu vydávat žádné zvuky. Projíždíme jen pár metrů od nich a tak si je alespoň natáčím.

Ogarom je přece jenom zima, tak si přes vestu oblékají fleecové bundy a mikiny, aby se netrápili. I když pádlovat mohou, jejich tempo znatelně polevuje. Možná jsem jim to s těma bundama neměl ani říkat.  

Při pohodovém pádlování je dostatek času na povídání s Myšákem a Nikem, zvláště, když plujeme sami. Poměrně často vysvětluji význam slov na které se hlavně Myšák ptá (např. co je to smrákání, …) či reaguji na jeho poznámky a konstatování, abych uvedl vše na pravou míru. Třeba na „Já vím, že my nikdy nepoletíme na dovolenou letadlem, to stojí moc peněz, na to nemáme.“ vysvětluju, že jsme s maminkou zvyklí jezdit na takové dovolené jako teď, kdy plujeme všichni na lodích po nádherné řece, kde plujeme skoro sami a můžeme tábořit kde se nám zlíbí, podle našeho tempa a nálady, dojedeme tu po vlastní ose naším autem a nemusíme se podřizovat letovým či jízdním řádům, být závislí na průvodci či delegátovi … Ubezpečuju jej, že bychom si mohli dovolenou letadlem dopřát i když nás je šest, a že na takovou dovolenou někdy určitě vyrazíme, až bude Kuba trošku větší. I když všichni jeho spolužáci na takové dovolené evidentně byli, snažím se mu vysvětlit, že on zase zažil mnohem víc dobrodružství na táboře s oddílem či při našich plavbách po polských a slovenských řekách. A my si navíc můžeme za penízky na jednu dovolenou v Egyptě či Turecku udělat deset takových dovolených jako máme dnes. 

Nikovi sedá na hřbet prsteníčku levé ruky zelená vážka. I když s rukou pohybuje, vážka neodlétá, takže mám dostatek času, abych jí natočil i nafotil. Nikovi vážka na ruku totiž nesedá každý den. Lovím z paměti informace o vážkách a vzpomínám si jen na to, že vážka má mezi hmyzem nejdokonalejší zrak, že může hlavu otočit o 180 stupňů, že vidí i dozadu, protože má dvě očka i na temeni, proto dokáže bleskurychle reagovat i když se blížíme zezadu, že vážky podle druhu žijí jen 7 dnů až půl roku.

V 17:00 přenášíme lodě přes jez nad Dzialoszynem a Racizsynem. To znamená vše z lodí vyložit, přenosit samostatně bagáž i loď pod jez, znovu vše naložit a pak teprve vyplout. Při pěti lodích a sedmi dětech to není operace na 15 minut.

Plujeme hlavním řečištěm Warty, zpravidla se vyhýbáme těm, které jsou úzké či vypadají na hodně padlých stromů. Nad osadou Lisowice proto objíždíme podlouhlý říční ostrov po pravé straně. Samozřejmě, že když ostrov mineme, zjišťujeme, že na veřejné tábořiště, kde dnes plánujeme postavit stany, musíme pádlovat asi 100 metrů proti proudu toho druhého, levého ramena. Ale zvládáme to dobře a při vysedání svoji posádku veřejně chválím.

Začíná každodenní rutinní podvečerní činnost –  stavění stanů a vaření večeře. Děcka obdivují pasoucí se koně kousek od našich stanů. Tohle veřejné tábořiště s dvěma otevřenými altánky, toitoikou a informačními panely, vybudované za evropského dotačního programu, si vybrali i tři pánové, kteří putují krajem na koních.

Na khaki tričkách mají nápis „11 Pułk Ułanów Legionowych“, vojenské kalhoty a jezdecké holínky, na hlavě vojenské lodičky. Jsou nadšenci, kteří se snaží navázat na tradici příslušníků polské kavalérie, konkrétně pluku, který vnikl po 1. světové válce, významně se zapojil do poválečných bojů s Rusy a později v roce 1939 i s Němci.

Adam a Darek nabízejí našim děckám, aby se na jejich koních povozili. Je jasné, že jim to nemuseli nabízet dvakrát. Nik, Myšák i Kuba jsou v sedmém nebi. Obávám se, že si z letošní plavby po Wartě budou pamatovat jen tyhle koně : -) Kája má z koní strach, ale vše pozoruje z bezpečné vzdálenosti. 

Vodu nabíráme v chalupě, kousek od našich stanů. Majitel je sice silně pod vlivem, ale je ochotný a milý. Dokonce přináší děckám slané tyčinky. Ale Roman jej hodnotí, že se zřejmě nedožije dlouhého věku při takové konzumaci chlastu.   

20:30 jsme už po večeři, máme umyté nádobí, a tak zatím co Myšák s Nikem se potulují kolem koní nebo si hrají s Vítkem, Štěpánem a Adamem, kráčím spolu s Kájou a Kubou na procházku. Jdeme po lesní cestě lemující břeh řeky, něco málo přes půl kilometru by měl být lom, který jsme před pár hodinami míjeli na lodi. Vypadal zajímavě, takže si jej jdeme prohlédnout.

Proti nám pomalu jede LandRover, který za sebou táhne velkou kládu. To další skupina Poláků, kteří mají na veřejném tábořišti postavené stany, vyrazila na dřevo pro večerní oheň. 

V lomu nejsme sami, už tu jsou dva mladí muži se slečnou a hledají mezi kameny zkameněliny. Vysvětluju Kájince o co se jedná a pouštíme se i s Kubou do pátrání po našem vlastním trilobitovi. Marně, už to je tady velmi důkladně probrané.

Vracíme se zpět na tábořiště proti zapadajícími slunci, které se rozlévá po klidné hladině levého ramene Warty. Toho, které jsme nejeli a museli jsme pak pádlovat kousek proti proudu. 

Před stany plápolá oheň, v obou altánech je živo. Popíjíme červené víno, zakusujeme co naše zásoby dobrot vydaly. Sympatické žena z polské skupiny spolunocležníků, kteří mají zabraný druhý altán, mi přináší ochutnat její domácí buchtu. Hanýsek hraje na ukulele a zpívá naše oblíbené písně, na pár kousků si nástroj půjčuju i já. Na přání polských žen sedících u nedalekého ohně, hraje Hanýsek i Jožina z Bažin. Slyšel jsem o tom, že je tady tahle Mládkova písnička velmi oblíbená, ale dnes se o tom prvně přesvědčuju. Z vedlejšího altánu se ale po chvíli našeho muzicírování ozývá a plné pecky reprodukovaný pop. Nu což : -/

Je tma jak v pytli, dobře po desáté, když se naplno rozezvučí motorová pila, která přerušuje hlasitou hudbu z reproduktorů dovezených s sebou polskými „táborníky“. Právě začali dělat další dřevo na oheň. Tak to bude dneska fakt dobrá noc. Kubu to naštěstí nebudí, spí dál jak zařezaný. 

Dnešní úsek plavby: asi 600 metrů po proudu od mostu u Wasoz Poduchowny, na pravém břehu (cca 632. říční kilometr) – Lisowice (cca 616. říční kilometr).

 

Neděle – 7.8.2022

Když ráno vylézám ze stanu, jedou koňáci z pastviny do řeky, aby zvířata napojili. Je to nádherný pohled. Tak nádherný, že se mu podávám a teprve když se chystají z řeky vyjet, uvědomuji si, že nemám sebe mobil, abych mohl tenhle impresionistický okamžik zaznamenat. Rychle běžím ke spacáku, odpojuji přístroj od powerbanky, při zpátečním běhu jej zapínám, čekám nekonečně dlouho abych mohl zadat PIN a stejně dlouho abych naťukal heslo. Když mám fotoaparát připravený, je Darek se svým koněm už pryč a z vody vyjíždí i Adam.

Ten vidí moje zklamání, že se mi jej nepodařilo s koněm na nasvícené hladině vyfotit a tak to s úsměvem obrací zpět k druhému břehu, aby se tam otočil a pak pomalu konečně z Warty vykráčel. Radostně mu děkují a mám hned po ránu první skvělý zážitek. Nepochybuji o tom, že jich dnes bude aspoň stovka.

10:00 už máme vše sbaleno a nakládáme bagáž do našich lodí. Děcka mezitím pobíhají po mělkém písčitém dnu, stříkají po sobě, pokřikují a smějí se. Kuba se drží své lodi a čeká až Roman naloží svůj lodní pytel.

10:20 naše loď pomalu pluje levým ramenem do hlavního řečiště Warty. Podplouváme nedaleký most a ogaři jsou z lodi ven, aby plavali vedle ní. Tím se naše plavba zpomaluj a ostatní lodě mají příležitost nás předjet.

Jakmile plavání kluky přestává bavit, škrábou se zpátky na loď. Sotva Nik dosedá na místo porcelánu, sedá mu na ruku velká vážka, tipuju, že to je zřejmě šídlatka zelená. Ale čert se v tom vyznej, když jen v Česku se jich vyskytuje více než 70 druhů. Alespoň se mi ji daří z blízka natočit. 

11:00 sjíždíme malý splav u osady Tasarze. Je na pravém rameni řeky, která tu teče kolem asi třistametrového ostrova. Je to brnkačka, ale jeden z polských kajaků, který nás při plavbě dohnal, má evidentní problém. Co se přesně stalo nevím, registruji až plující a brodící se slečnu s barevnými vlasy a prázdné místo háčka na plastové lodi, kterou kormidluje svalnatý mladík. Slečně se daří, díky nešikovnosti její, a ještě větší neschopnosti jejího zadáka, nalodit až po několika stech metrech. Naše lodě proplouvají bez náznaku jakýchkoliv potíží.

11:15 soulodíme a Kuba drží loď. Je to naše oblíbená činnost, kdy se necháváme společně unášet proudem, klábosíme, případně dáme po loku. Kuba ale drží spojení lodí prvně : -)

12:00 kotvíme na pravém břehu ve vesnici Bobrowniki. Už tu pár polských kajaků kotví a během chvilky připlouvají další, takže pomalu nemají kde přistát. Je tu i s našimi čluny aspoň 30 lodí! To jsme v Polsku na našich vodách ještě nezažili. A určitě to není tím, že tu je hezká plážička, sezení a pár atrakcí pro děti. Důvodem je obchod, která je přes cestu, asi 30 metrů od kotvících lodí. Nic nakupovat nepotřebujeme, ale zmrzlina a studený nápoj přijde nám všem v tomhle vedru vhod.

14:00 děláme další zastávku na levém břehu u jakéhosi resortu ve vesnici Stara Wies. Udržovaný anglický trávníček, vzdušné altánky, lavičky, atrakce pro děti, o kus dál apartmány, bazén, golfové káry, … Trávit dovolenou bych tu nechtěl, ale spočnout ve stínku a naobědvat se z našich zásob mi nevadí. Jen mám obavu, aby nás odsud někdo rychle nevypoklonkoval. Ale buďto naše přítomnost nevadí anebo ji v tom lidském mumraji personál nezaregistroval, protože za cca půlhodinky plujeme dál.

Kolem čtvrté se začínáme bavit, kde asi můžeme dnes zakempit. To už jsme u vesnice Kepowizna, u hezké plážičky. Děcka se brodí ve vodě kolem, ale já ani nevystupuju, věřím, že poplujem dál.

O čtvrt hodinky později už proplouváme menšími peřejemi, abychom mezi vysokými břehy hledali vhodný výlez do borovicového lesa, kde by se určitě dalo hezky přespat. 16:45 takové místo na levém břehu nacházíme. 

Je zde asi metrový kulatý kámen, věc v tomto písčitém kraji neobvyklá, a pozůstatek tří ohnišť. Kámen určitě využijeme, ohniště ne.

Vytahujeme lodě, vysbíráváme borovicové šišky na místech, kde budeme stavět stany atd. Prvně tady vytahuju ze svého loďáku čtyři hamaky, které tahám s sebou a přivazuju je mezi stromy, kousek od našeho stanu. Dnes tu s Nikem a Myšákem přespíme. Na čtvrté hamace bude spát Vítek.

Do Kamionu, kde máme naplánovaný letošní cíl, nám zbývá už jen 12 km, takže zítra po poledni bychom tam měli být. Předpokládáme tedy, že zítra je poslední den naší plavby a pravděpodobně i poslední noc letošní „polské vody“. Nevím, zda je to tím, ale vše probíhá tak nějak líně a v děsném poklidu.

Po večeři se jdu s děckama projít po proudu, k domnělému visutému mostu přes Wartu. Je to ale pozůstatek přívozu. Poláci s mosty šetří a tak tu jsou přívozy pro přepravu aut poměrně běžné. Jeden z těch, který jsme míjeli, na mne dokonce působil, jako by byl samoobslužný. Ekonomicky to má rozhodně smysl.

Ve 21:00 už je solidní šero a ogaři nasoukaní ve spacákoch a hamakách. My dospěláci ještě koštujeme červené a plkáme na břehu za měsíčního svitu.

Po půlnoci Nik ufňukává a tak vylézám ze své hamaky, abych jej utišil. Nakonec pomáhá, když jej ve spacáku i s jeho karimatkou přenáším do volné předsíňky našeho stanu. Tam jej to „něco“ už přestává škrábat a svědit.

Dnešní úsek plavby: tábořiště u Lisowice (cca 616. říční kilometr) – tábořiště na levém břehu u osady Madely (cca 1,4 km pod vesničkou Kepowizna – cca 600. říční kilometr).

 

Pondělí – 8.8.2022

Pohupuju se a podřimuju až do 7:30, kdy konečně vylézám do prosluněného rána. Snažím se zachytit fotomobilem tu krásu kolem a pak začínám pomalu balit své věci – spacák, karimatku, hamaku, …

7:45 už je vzhůru i Kuba s Irčou a do ranních rutin se zapojuje i ona. Myšák už je sice taky hore, jenže potrvá asi dost dlouho než se z hamaky vyhrabe. Stejně tak bude problém dostat ze spacáku ještě spícího Nika. Ale nikam nespěcháme, takže je vše v pohodě. 

V 8:00 vyrážím s Kubou a Kájou na ranní procházku lesní cestou, která by nás měla přivést k nejbližší usedlosti. Mělo by to být přes les takových 300-400 metrů.

Je to velká moderní zemědělská usedlost s kravínem, seníky, zakrytovanými silážními hromadami, balíky sena v plastových obalech, traktory a všelikou zemědělskou technikou. Kam dohlédnu samá rovina a na ní obhospodařovaná pole. Vše kolem vzorně uklizeno, urovnáno, vysečeno. Žádné socialistické JZD, jak si pamatuju z dětství. Tahle odříznutá osada ani nemá na mapě své jméno. Nejbližší vesnice se jmenuje Bieniec.

U statku právě traktorista nabírá jakousi bagrovací lžící silážní směs a vsypává ji do hlučně běžícího stroje, který ji asi nějak šrotuje a promíchává. Kuba stojí jako uhranutý a pozoruje traktor jak nabere, přejede, vysype, zase přejede … Asi po desíti minutách traktorista zastavuje, otevírá dveře a s úsměvem zve Kubu, aby si šel sednout za ním, že si to může zkusit. Vsadil bych se, že se Kuba okamžitě rozběhne do traktoru, ale prohrál bych. Odmítavě a rezolutně kroutí hlavou a pak se nenechává pobízet k odchodu zpět k lesu a pak na naše tábořiště.

Cestou trháme lískové ořechy, abych je mohl v táboře, kde jsem si zapomněl svůj multifunkční nůž s kleštěmi, rozlousknout. Kdybychom po cestě našli jakýkoliv kámen, rozbíjeli bychom ořechy tady, ale fakt jsme v téhle písčité krajině nenašli ani kamínek. Jak u stanů zjišťuju, stejně jsou všechny ořechy, mimo dvou, už vyžrané.

9:50 začínám balit náš stan. Nechali jsme jej celý dobře proschnout, protože jej možná rok nepoužijeme. Pořídil jsem jej po své padesátce, jako náš úplně první stan a neplánuji do konce života kupovat další, takže mi nezbývá než se o něj dobře starat.

10:50 pořizujeme před posledním vyplutím konečně společnou fotografii. Hanýsek na svůj fotoaparát a já na mobil. Nějaká fotografie by se mohla podařit.

10:55 už naše loď pluje vstříc vesnici Kamion. Zastávku děláme až po dvou hodinách na pravém břehu před mostem v Przywózu, kde čekáme až doplují všichni. 

13:50 míjíme dvě dospělé labutě s pěti mláďaty. To není jako potkat hejno divokých kačen. Labutě mají proti nim jakousi přirozenou noblesu.

14:15 přirážíme na pravý břeh před mostem mezi Kamionem a Toporówem. Tady naše pětidenní plavba končí.

Vykládáme bagáž, čistíme myjeme lodě, vytahujeme je na sluníčko, aby dobře proschly. Mezitím Klamerka volá domluvený odvoz. Ten už prý vyrazil a bude u nás během 30 minut. Opravdu. Nečekaná rychlost.

Roman, Hanýsek a já nasedáme a necháváme se dopravit k našim autům zaparkovaným v chatovém kempu u osady Rybaki, což ke asi 50 km odsud (po vodě 71 km). Ženská část naší výpravy pokračuje ve sušení a balení lodí.

V 17:00 už jsme i s auty zpět u našich lodí. Nakládáme a jíme uvařenou večeři, kterou Irča připravila.

Protože je osádka našeho auta naložena a ostatním to bude ještě asi chvíli trvat, navíc zřejmě pojedou jinudy než my, v 17:15 se loučíme, děkujeme za pět krásných dnů a startujeme k domovu.

Cesta má trvat asi 3 hodiny, ale s čuracími přestávkami a tankováním PHM nám trvá o hodinu déle.

Akce jako vždy velmi povedená !!!

Dnešní úsek plavby: tábořiště na levém břehu u osady Madely (cca 1,4 km pod vesničkou Kepowizna – cca 600. říční kilometr) – most ve vesnici Kamion – (cca 588. říční kilometr).

 

Se svolením Myšáka připojuji ukázku z jeho deníku:

Stručná sumarizace letošní Warty:

• Vypluli jsme z 659 říčního kilometru a končili na 588 kilometru (plavba 71 kilometrů).
• Do Polska a zpět jsme cestovali ve 3 autech – 5 lodí, 14 účastníků (7 dospělých a 7 dětí).
• Za parkování aut a odvoz řidičů z Kamionu zpět do kempu Rybaki jsme platili 200 Zlotých/auto (něco přes 1000 Kč).
• Cesta tam a zpět byla na jednu plnou nádrž auta.
• Nákup proviantu pro naši šestičlennou rodinu na pět dnů vyšel do 5000 Kč (a přivezli jsme toho ještě dost domů).

 

Tříminutový sestřih videa z plavby po Wartě :