(Dazul) Den před první a poslední společnou schůzkou účastníků letošního PUŤÁKU rozesílám Verikovi (rádkyně Žab) a Pepovi (rádce Šneků) mail:
„Sent: Tuesday, June 28, 2022 12:55 PM
Subject: PUŤÁK – prosím, rozešli mezi členy své družiny, kteří jedou na – a zkontroluj, že to dostaliKRAJ NEKONEČNÝCH HORSKÝCH HŘEBENŮ – NÁRODNÝ PARK NÍZKÉ TATRY
Podíváš-li se na mapu Slovenska, zdá se, jako by Nízké Tatry tvořily páteř té krásné země. Dlouhou, mírně prohnutou, obklopenou dalšími, méně rozlehlými pohořími. Z velké výše vypadají Nízké Tatry jako letící mnohokřídlý drak s mohutným tělem. Postranní hřebeny a rozsochy, které směřují z temného, žulového a břidličnatého těla k severu i jihu, jsou tvořeny většinou vápencem a podobají se mnoha párům bělostných dračích křídel. Nízké Tatry jsou nejrozlehlejším chráněným územím Slovenska a nejdelším souvislým pohořím slovenských Karpat. Desítky a desítky kilometrů od východu na západ. Kdybych měl tolik korun, kolik jsem po Nízkých Tatrách udělal kroků, byl bych asi půlmilionář – s ruksakem dělám do kopce i z kopce asi půlmetrové kroky. Rozlehlá je i nejvyšší hora Nízkých Tater. Vysoká 2043 metry tvarem podobná zázvoru. Nevíš-li, jak vypadá koření zázvor, proleť se nad tou horou! Jmenuje se slovensky Ďumbier (a maďarsky Gyombér), což v obou jazycích znamená – zázvor! K severu spadá Zázvor půlkilometrovými skalními stěnami a srázy do ledovcových kotlů, na jižních svazích se pasou ovce. Nevím jak teď, za časů národního parku, ale před lety nebývalo na Slovensku nikde víc ovcí a salaší než v Nízkých Tatrách. Rád na ty salaše vzpomínám, často mě zachránily před lijavci i před prvními srpnovými sněhy. Nejdojemnější byl nocleh u Dřevěnice na jihozápadním úbočí Chopku. Bylo pozdě večer, ledově vanulo, poprchávalo se sněhem. Titěrná salaš se spíš podobala muzejním modelům paleolitických chýší pravěkých lidí. Byla obydlena, s pastýřem tam žila žena, tři děti, koza, slepice a prasátko. Ovce a psi byli venku. Kupodivu mě nevyhnali, ale uskromnili se, ještě víc se napěchovali. Spal jsem s nimi na zemi, na větvích a jehličí. Tehdy jsem poprvé zažil, že se mně v noci proháněly po obličeji myši. Rejdily. Ráno jsem dostal žinčicu, bryndzu a kus chleba. Také prasátko dostalo. Oštiepok se dosud udil nad ohništěm pod trámy. Vítr se utišil, slunce vyšlo. Poděkoval jsem a vydal se k západu na dlouhou tatranskou cestu. Nahoru a dolů, přes vrcholky a sedla, donekonečna.
Národní park Nízké Tatry – nehezky se mu úředně říká NAPANT – je rozdělen na východní a západní část. Nejméně zajímavý prostředek v okolí Čertovice, kde hřeben přechází jediná silnice z údolí Hronu do údolí Váhu, tedy z bývalé zvolenské župy do liptovské, chráněn není. Těžko rozhodnout, je-li zajímavější či krásnější západní nebo východní část. Západní je delší a přírodovědecky asi hodnotnější: vysokohorské území Dumbieru s kosodřevinou a kamennými poli, hole a zejména vápencové rozsochy. Tam je nádherný kraj! Třeba hned nejzazší severozápad. Dojdeš tam pěšky z Ružomberoku. Z Ludrovské doliny odbočuje krasová rokle Hučiaky. Jeskyně, bílé stěny, čiré vody, hořké vůně. Odtud přímo na Salatíny, překrásné vrchy. Skalní terasy, hole, lesy, kleč, osamělost, daleké rozhledy. Tisíce květů. Lomikámen oranžový roste v Československu jen tady. Z hřebenového lesa mám v herbáři lipnici štýrskou, další se mi již nikde nepodařilo najít. Patnáct kilometrů vzdušnou čárou odtud je Demanovská dolina. Tisíce lidí si tam denně prohlížejí veleslavné jeskyně Svobody, Míru a Ledovou. Nad dolinou se jako mohutný bělostný hrad tyčí Krakova hora, v jejímž vápencovém těle jsou desítky dalších nepřístupných jeskyň, mezi nimi i nejhlubší československá jeskyně, téměř pět kilometrů dlouhý a 428 metrů hluboký Starý hrad. Za údolím další vápencová nádhera – hřeben Ohniště se skalní bránou a protěžemi nad hlubokou propastí.
Ve východní části jsou hřebeny zalesněnější, údolí temnější. Tam vévodí Králova hoľa, kterou Nízké Tatry na východě končí. Nejhezčí pohled na ni je ze severovýchodu od podivuhodného skalního kotle s vodopádem u Třech studní. Já jsem se na Královu hoľu, kde kolem ohníku kdysi sedávali Jánošíkovi horní chlapci, vyšplhal poprvé v roce 1955 z Horehroní, malebného kraje na pramenech Hronu. Po dnešní televizní věži na hoře nebylo ani památky. Pusto, holo, miliony borůvek. V kapse jsem měl perořízek, maličký nožík. Ráno mně jej vnutil pan farář, který mě nechal přespat na telgártské faře, prý proti vlkům, kteří v horách žijí. Den předtím mě také vzal na svatební hostinu, oddával toho dne dva manželské páry. Dodnes slyším cikánskou kapelu, divoké výskání dívek při horehronském čardáši. Díval jsem se, poslouchal, pěsti svíral a tiše kňučel radostí jako pes, že mohu slyšet jednou v životě takovou nádheru. Také tohle patřilo ke kráse Nízkých Tater.
Na telgártském pastvisku chytali chlapci do oka sysly, vodou je z děr vylévali. Dali mi z dobrého srdce dvě žlutavá uškrcená zvířátka, vypadal jsem asi hladově. Z jednoho jsem si uvařil polévku, druhého jsem upekl. Dobré, titěrné masíčko, bylo mně jich líto.
V Nízkých Tatrách jsme také měli poslední skautský tábor před zákazem Junáka v červenci 1970. Na louce Košiarka, kde dolina Hl’boko ústí do Černého Váhu, čisté prudké bystřiny. Lesy a louky plné různých orchidejí – kruštíků, vstavačů, okrotic, hlístníků, vemeníků, bradáčků, sklenobýlů, pětiprstek, střevičníků. Jednou denně se přeplazil po druhém břehu Váhu PLŽ – titěrný, mosazný lesní vláček Povážské lesné železničky. Zahoukal, vyběhli jsme na břeh, mávali. Jako na Dalekém západě. A v táborové kronice zbyl neumělý nápis, který také patří ke starým Nízkým Tatrám: Byl to krásnej tábor, kolem stanů hustej les. Na stožáru prápor, v bílý kytce černej pes.
——————————————————————————————-
Tak už s tím můžu ven : -) Úvodní Náčenílkovo (RNDr. Miloslav Nevrlý) povídání z jeho knihy NEJKRÁSNĚJŠÍ SBÍRKA, je o kraji, kde budeme už za pár dnů putovat.
I díky tomu jsem podnikl cestu do Liberce, abych od Zeta (Miloše Zapletala) získal fotografie z onoho tábora 1970. Půjde-li vše podle plánu, mohli bychom se podívat na místo, kde se tábor v roce 1970 konal : -) A o pár dnů později i na místo, kde mnoho let se svým oddílem tábořila jiná skautská legenda – Jaroslav Foglar.
Na poradu k PUŤÁKU se potkáme zítra – ve středu 29.6.2022 v 19:00 v DBCB.
Zkontrolujeme:
- Rozdělení do dvojiček či trojiček, které si ponesou společnou lékárničku, vařič, …
- Zda má každý pas – pokud ne, domluvíme se, jak to vyřešíme
- Kolik EUR bude vhodné si vzít sebou pro vlastní potřebu
- Zvážíme, zda s sebou nevezmeme i kola (v dodávce pro ně bude místa dost), abychom mohli podniknout cca půldenní jízdu
- Nachystáme si raft, baraky, pádla, vesty pumpy, helmy a lodní pytle
- Nachystáme společné věci, které na hory nepotáhneme, ale budeme je potřebovat na vodě (kotlík, …)
- Zkontrolujeme zda má každý vše, co si bude potřeba nabalit do báglu (powerbanku, pončo, hamaku, celtu, PET láhve na vodu …)
- Zkontrolujeme, zda každý ví, které dny bude psát své povídání o našem putování – každý den bude psát cérka i ogar, aby byl zachován různý pohled : -)
- Zkontrolujeme, zda má každý na svém mobilu nainstalovanou aplikaci MAPY.CZ a stažené mapy Slovenska, aby je mohl používat i v místech, kde budeme mimo signál
- Společně zkontrolujeme větší společnou lékárničku, kterou s sebou poneseme – aby měla vše, co bude nezbytné s přihlédnutím na individuální potřeby
- Zodpovíme všechny dotazy
- Domluvíme se v jakém pořadí a kde budeme v pondělí ráno ve 3:00 koho nabírat do aut
- Můžu se podělit o své praktické zkušenosti jak píšu své povídání pro KRONIKU já (diktuju jej za chůze do mobilu jako nový mail, který posílám sám sobě …)
D.„
Volá mi z EXPEDIČKY rádce ŠNEKŮ Pepa, že mu je špatně, má zvýšenou teplotu a na Puťák nepojede, aby nás třeba nenakazil nějakým průjmem. Rozumné řešení. Vařič, který má Pepa nést v jejich původní trojičce, ponese Jirka. Nakoupené jídlo (MRA) je trvanlivé, takže to se nevyhodí. Místo v autě bude jedno navíc, ale s tím 9 hodin před odjezdem už nic nenaděláme. Nicméně i s komplikacemi tohoto rázu se musí při takovéto akci počítat : -)
4.7.2022 – PONDĚLÍ
(Bebi) Po velice kvalitním tříhodinovém spánku jsem se vzbudila asi na sedmý budík co mi zvonil, šla jsem se obléct a dobalila si jednu mikinu navíc. Sraz byl ve 3:00 u kina v Ratiboři takže jsem vycházela i s mamkou a psem asi v 2:50.Když jsem přišla už tam byl Kuba a po chvíli přišla i Verík. My jsme tam byli včas a trochu pozdějc (asi v 3:10) přijel Murza (Dazulův kamarád) s Rózou. Nejpozdějc přijel Dazul s Jirkou v dodávce a oznámil nám, že Pepík nakonec nejede, bo je mu špatně. No já a Kuba jsme ještě nasedli k Murzovi (já na místo spolujezdce a Kuba dozadu za Rózou) a Verík za Dazulem. Vyjížděli jsme asi v 3:20 takže jsme nabrali menší zpoždění. Ještě malá zastávka na benzinku a hurá na Slovensko.
Cesta měla trvat něco kolem 4h…možná jsme jeli dýl ale nám (nebo minimálně mně) to přišlo jako pár minut, jelikož jsme se s Murzou skvěle bavili a za tu cestu jsme se nasmali jak nikdy. Pořešili jsme snad všechna možná témata a samozřejmě, jelikož jsme Murzu viděli všichni poprvé v životě, tak zažil takový výslech jak snad nikdy. Taky jsme vymysleli krásnou přezdívku pro Kubu, která se docela rychle chytla… „Tabyšla“ ! Lepší to být ani nemůže.
Cesta byla ještě poměrně dlouhá, ale my jsme se nějak zabavili tím mluvením no. A konečně asi v 9:00 jsme dojeli na místo z kama jsme měli vycházet. Murza s Dazulem jeli odvést auto na místo, kde budeme končit (cesta autem trvala asi 1h tam a 1h zpátky) a my jsme mezi tím šli nabrat vodu.
U studánky nás potkal nějaký Ujo, se kterým se Roza domluvila, že mu dá tyčinku na jídlo. Když ani po tom co jí snědl neodcházel, tak jsme se rozhodli jít pryč my, protože vypadal že má něco vypito. Ušli jsme jenom pár metrů nahoru, tam jsme si roztáhli celtu, snědli jsme Verikovi jídlo a pak už jsme jenom chillovali.
Po asi 2h konečně přijeli Dazul s Murzou a za chvíli jsme vycházeli. Už na začátku jsem věděla, že to bude dost špatné, protože s těžkým batohem a do tak prudkého kopce, že jsem měla pocit, že se vyklopím dozadu, nejsem zvyklá moc chodit.
A zjistila jsem, že je to snad ještě 4h po takové cestě. Nebo to minimálně mělo být 4h ale šli jsme to tak 5. Lezli jsme na kopec, který se jmenoval Král’ova hol’a a my s Veroničkou jsme byli samozřejmě poslední.
No po tak 20 zastávkách jsme tam konečně vylezli a byli jsme extrémně šťastní.
Za chvilku nám Dazul řekl, že tak za 15 min odchazime a Murza se na nás podíval „lítostným“ pohledem. Každopádně, buď jsme vyšli za 10 min a nebo těch 15 min uběhlo tak rychle, ale přišlo mi že to prostě bylo max 10 min.
Pak už jsme šli jenom po hřebenu i když i tam to bylo docela namáhavé. Přešli jsme „pár“ takových „menších“ kopečků a asi hodinu před naším cílem (útulňa Andrejcová) jsme se zastavili u cedule „voda 200 m“, protože se nikomu nikam nechtělo.
Už jsme tam byli já, Verík, Murza, Dazul i Kuba a pak nám došlo že nám chybí zamilovaný „pár“ Jiřík s Rozálkou. No tak jim všichni začali volat a pak jsme je nakonec našli na kopci nad nama u nějakého kříže.
Když už konečně sešli dolů tak jsme hlasovali a došli jsme k rozhodnutí, že tam přespime v (podle Jiříka) prohlubni.
Všichni jsme byli uřícení a tak jsme se šli všeci umit. První šli Murza s Dazulem (ti byli kupodivu docela rychlí), po nich Jirka s Kubou a nakonec já, Róza a Verik. Tož jsme sa převlékli, Došli k batohům, vybalili si spacáky, karimatky a celty a šli jsme papat.
My 3 jsme si dali skvělou večeři z MRE balíčku – fazole. Bylo to kupodivu dost dobré. Pak nějaké kratší shrnutí dne od Dazula, kontrola počasí a hurá spinkat.
5.7.2022 – ÚTERÝ
(Roza) Takže, je tu druhý den a já jsem spala asi 4 hodiny, protože to bylo furt něco. Jednou to bylo čůrání, ale bála jsem se jít sama, tak jsem čekala než se Bebi vzbudí, podruhé jsem sjela o 2 metry níž, a tak jsem musela šplhat do velkých nadmořských výšin, málem mně umrzl nos a pořád jsem vyhlížela medvěda a taky se mi zdálo, že se Murza přestěhoval nahoru, aby nemusel poslouchat Dazulovo „přemýšlení“. Tak se ráno ptám Murzy, jestli to nahoře byl v noci on a řekl mi na to rozhodně ne. Tak jsem asi fakt viděla medvěda!
No, a jelikož začalo poprchávat a my nespali na útulni Andrejcová jak bylo v plánu, tak jsme vyšli asi v šest. Šli jsme a šli, až jsme došli na Andrejcovou, kde byla pitná voda, ale všude okolo bylo hrozně moc lidí. Tak jsme se tam moc dlouho nezdržovali a šli jsme dál.
Celý den jsme šli po různých kopcích a já chodila v partě s ogarama a Murzílkem.
Přišel čas obědvání a my vytahujeme MRE balíčky. Pojedli jsme a cérky s Dazulem se rozhodly, že půjdou až za chvíli. Tak jsme se vydali na jeden z nejprudších kopců, který jsem snad kdy viděla. Byl to kopec Kolesárová.
Jak jsme zdárně dokončili kousek kopce (pro nás to byl kus hodný hrdinů), tak Jirka zavolal Bebi, jak a kde jsou a jestli už vyšli. Oni nám oznámili, že jdou nakonec po cyklostezce. Tak jsme šli ten kopec, já myslela, že už jsme tak ve 3/4 a ono to bylo jenom pár metrů! Ale nevadí, jdeme dál. Po zdárně vyplýtvaných silách jsme zdolali ten největší kopec druhého dne. Došli jsme nahoru a volali té druhé skupince, kde jsou. Oni nám řekli, že máme čekat asi hodinu. A jak čas ubíhal a kreativita vystoupala, začala jsem objevovat hry, které jsme hráli jako malí.
Když už to byly dvě hodiny, tak se cerky doplahočily a já s Kubou a Jirkou jsme šli dál. Vždycky byl daný vrchol, na kterém máme čekat a když jsme se potkali, tak jsme mohli jít dál. Tak jsme šli a čekali jsme asi další hodinu. Odbila 18. hodina a začal boj o holý život. Spustil se slejvák jak prase.
Šli jsme po samých kluzkých šutrech, po kořenech, přeskakovali vyvalené stromy, já zhučela asi sedmkrát do borůvčí, namočila si snad všechno co jde. Po hodině a půl jsme došli na útulňu Ramža a jak jsme tam došli, zjistili jsme, že je plná. Mě pustili se převést dovnitř a nějaké paní, furt se na něco vyptávaly a říkaly, že na mě venku čeká brácha. Tím bráchou myslely Jirku (od té doby si říkáme brácha a ségra). A jak jsem se s nima bavila, tak jsem řekla „Dobrých ludí sa vždycky vejde“ a odešla jsem za Jirkou. Ten mi řekl, kde najdu Murzu a Kubu.
Kubovi začalo být špatně a Bebi, Verík a Dazul nikde. Šla jsem se podívat za Kubou (ten už byl bílý jak stěna), tak se začal dělat čaj, já jsem se snažila vecpat do Ramže. A dobří ludé sa smilovali a pustili nás dovnitř spát. Sice na podlahu, ale dovnitř! To jsem měla radost, protože představa, že spím někde uvnitř, ta se mi zamlouvala. Ale cerky s Dazulem furt nikde, Kubovi je ještě hůř. Odbyla asi hodina od našeho příchodu a cerky s Dazulem přišly, ale ony vůbec nevěděly, co se děje. Bohužel jsem myslela, že už všechno ví a že s něčím pomůžou. A jelikož v pondělí se se mnou bavil Ujo, v úterý jsme zmokli, Kubovi bylo blbě a cerky furt nikde, tak jsem vybuchla. Tady mě Jirka zachránil. Naštěstí za chvíli už jsem byla v pohodě. Pak jsem vedla boje s mravenci, ale to už nestojí za řeč. A o půl desáté jsem konečně zalehla a za chvilku jsem byla tuhá.
(Jirka) Vstávali jsme v 5:00 a v 6:00 jsme vycházeli. Protože jsme včera nestíhali, museli jsme nejprve dojít na útulnu Andrejcová a poté na útulnu Ramža.
Šli jsme stále po červené, až jsme narazili na útulňu Andrejcová. Tam jsme byli nepříjemně překvapeni, protože z útulňe se stala hospoda, z jezírka, kde se dříve koupávalo se stalo chladiště na pivo.
Takže jsme se najedli z našich MRE balíčků a šli dál. Šli jsme přes Helpiansky vrch, Velkou Vápenicu a poté škaredým, kamenitým a hlavně prudkým klesáním do Sedla Priehyba. Tam zase jídlo a prudký svah, tentokrát nahoru na Kolesárovů.
Já, Kuba, Róza a Murza jsme šli do strašně prudkého kopce na Kolesarovou, když nám přišla SMS že Bebi, Verik a Dazul jdou jinou cestou, s tím že se potkáme na Oravcové. Přišli jsme na Oravcouvou a Bebíííí s Dazulem a Veriken nikde. Tak jsme tam na ně 2 hodiny čekali.
Poté jsme pokračovali pořád stejným tempem. Šli se nám krásně sluníčko bylo vidět pouze málokdy, ale to nám vůbec ne vadilo, protože nám aspoň nebylo vedro.
Jakmile jsme začali scházet ze Zadnej hoľi, zamracilo se a po chvíli začalo pršet. Bohužel jsme nemohli nikde zastavit a přespat, protože nám už docházela voda a nutně jsme se potřebovali dostat na Ramžu. Tam jsme dorazili okolo 19:15, nabrali jsme vodu a chystali spaní. Když jsem šel s Kubou pro vodu, udělalo se mu špatně, tak jsem se museli starat ještě o něho.
Nakonec jsme spali 4 na podlaze v útulni a zbytek venku. V 21:00 jsme všichni unavení zalehli a spali.
6.7.2022 – STŘEDA
(Verik) Když jsem ráno otevřela oči, uviděla jsem nějakého cápka, jak přeze mňa leze ke vchodu ven z útulně na Ramži. Večer na mňa totiž zbylo spací místo hned u vchodu, jelikož bylo vevnitř plno a my si lehli ještě tak šikovně, že jsme naprosto blokovali cestu ven. Tak čučím a ostatní sedí a nechávajů projít turisty, co lezou ven a očividně někam spěchajů. Není sa čemu divit, ono totiž mělo okolo desáté hodiny začať pršat. Tak sa v klidu balím, hledám všude možně svoje mokré oblečení z předchozího dne, jelikož Murza sa v noci stěhoval z místa na místo kvůli ďůrám ve stříšce, kama tekla dešťová voda. Kontroluju boty…pohory mokré, sandále mokré… vložky v pohorách rozedřené paty, tož co mně zbývá, skočím do pohorek, stejně v nich budu muset jít. A ani v nich dlůho zima nebyla, za chvílu jsem je krásně zahřála a ani ty špendlíky v patách mně nevadily.
Jako první jsem samozřejmě musela okusit místní kadiboudu, avšak jsem ju nedostatečně ocenila, ale to jsem ještě nevěděla, co mňa čeká později. Narazila jsem pak na své dvě flašky s vodou, jenže v jedné z nich bylo vody tak maximálně na porci ovesné kaše a já netuším, kam sa přes moc mohla podět. Tak sa s Jiřím seberem a idem ke studánce hore, asi 200 metrů od útulně.
Jak naberem vodu, vymění sa s náma Dazul, poctivě navlečen do pláštěnky. Zřejmě očekává onen déšť. Rychlo jsme sa posbírali, Kubu postavili na nohy (to vám poví on) a odešli směr Čertovica, prý že dvě hoďky pěšo. Jak jsme dva dny předtím s Bebi byly kompletně rozbité, dneska jsme zabraly a skoro celou cestu držaly krok s těma střelama vepředu. Někde v lese mňa začal bolet břuch a myslela jsem si, ze mňa enem tlačí bederák a toto přesvědčení sa mňa držalo až do té doby, než jsem si v cíli zašla na záchod.
Na prvním kopci mňa výhled donutil vytáhnout mé elektronické zařízení určené k telefonování, ale připadalo mně, že nějak nefunguje. To je divné, přece jenom jsem po probuzení měla asi 47% baterky. Tak jsem stresovala, bo ani powerbanka nefungovala, ale Dazul to vyřešil svýma kouzelnýma ručkama a mňa přešel záchvat. Foto tedy nakonec bylo.
Murza nás docela postrašil následujícím kopcem, ale to ještě nevěděl, že ho budeme krásně obcházat. Stopli jsme na posezení, ke hned vedle stála cedula s upozorněním na vysoký výskyt medvědů v okolí. Ale byl den, takže nás to moc netrápilo.
Napojili jsme sa na cyklostezku, co nás dovedla na Čertovicu, poslední zastávku suchého putování po Nízké Tatře. Došlapali jsme k Lachimácké dodávce a jako první jsem vyhrabala suché ponožky pro mňa a pro Rózu, hned potom něco dobrého k snědku, což vlastně nebylo potřeba.
Na Čertovici byly asi dvě restaurace a velké parkoviště, na tom jsme rozložili mokré věci k sušení. Roza s Bebi strávily asi 15 minut na záchodě a já s Jiřinem jsme skočili do obou restaurací omrknut jídelní lístky. Maximálně nás zaujal Čertburger v restauraci číslo 2, sice otvírali asi až za 40 minut, ale my si poseděli a sepsali nákupní seznam pro Dazula a Murzu, kteří byli na cestě pro Murzovo auto, a tak sa stavili do Kauflandu.
Jak začli vařit, sebrali jsme mokré oblečení a rozvěsili je po venkovní terase, mezitím jsme přepadli slečnu servírku a objednali si tři Čertburgery, jedny halušky a kuřecí vývar. Chálkovali jsme si skvěle, Kuba si ještě doobjednal višňový štrůdl s mákem a Bebi pak palačinky s ovocnou marmeládou. Zfutrovali jsme všecko do posledního drobku a málem jsme sa nedoplatili. Po těch Dazulových balíčkoch, co jsme jedli dva dny předtím, toto bylo posvícení.
Pánové nás za asi 2/3 hodiny vyzvedli a my vyrazili na Černý Váh, co jsme plánovali sjížďat další den. Dali jsme sváču u vody a dojeli o kúsek hore k přehradě. Navštívili jsme hodně starý hřbitov s kostelíkem a Dazul sa vydal hledat nějaké legendární tábořiště, přičemž si nebyl jist, zda tam vůbec bude. My sa zašili k dodávce a k tomu si pokradli nějaké jablíčko. V tu dobu mně začlo být dosti zle a naivně jsem si myslela, že ide o nejaků přeháňku. Dazul sa nakonec vrátil, s dobrou náladou, že tábořiště našel a sjeli jsme zpátky k místu spaní.
Překážkou byla řeka, takže jsme nazuli sandále a mezitím, co jsme chystali ingredience na večeřu, chlapi sa vyzlékli a už sa myli v řece. Předváďali docela dobré kreace a když odešli, skočily jsme s Bebi a Rózou do vody též a že to bylo potřeba. Chlapy jsme pak našly, jak si rozvěšujou hamaky, tak jsme sa do toho pustily též.
Už bylo načase začať vařit večeřu, ale zabudli jsme kotlík v dodávce a nám s Bebi nezbylo nic jiného, než pro ňho skočit. Pak jsme zjistili, že chybí sůl a běžela tam Bebi a pak že není bryndza a to tam skočil Dazul. Závěrem středečního menu byly halušky z Kauflandu, jakýsi prášek, do kterého byla třeba zamíchat jenom voda.
Vaření těchto halušek bylo namáhavé a zdlouhavé, trvající až do pozdních nočních hodin, kdy začínali chodit medvědi. Od halušek bylo všecko. Jak naše tepláky, tak všecky ešáky, kotlíky a lžičky. Umyly jsme to s cerkama tak z poloviny a ešáky jsme hodily k odpadovce, kdyby si pro ně přišel medvěd.
(Kuba) Ráno jsme se vzbudili na útulňi Ramža. Hned jsme si sbalili věci. Potom jsem se šel napít a pozvracel jsem se, protože mi bylo špatně.Vyrazili jsme směrem k sedlu Čertovica, měli jsme to asi hodinu a půl až dvě hodiny.
Po cestě jsem ještě dojedl suchary, aby jsem neměl hlad. Dělali jsme hodně zastávek tím pádem jsme šli pomalu. Dorazili jsme k přístřešku u cyklotrasy. Po té jsme to měli asi 15min do Čertovice. Až jsme dorazili, tak jsme si vyndali mokré věci z batohů a sušili se na stráni, kde jsme také odpočívali.
Mezitím Murza a Dazul odjeli pro auto a my jsme se šli najíst do restaurace. Já jsem si dal vývar, Verík a Jirka měli Ched Burger s hranolkami a byl moc dobrý. Róza měla halušky s brynzou a všichni jsme k tomu měli kofolu. Potom si ještě bebí dala palačinky a rozdělila se se všema. V mezi čase jsme si po celé terase rozvěsili naše mokré věci a Róza si povídala se všema náhodnýma lidma.
Přijeli Murza a Dazul, naložili jsme se a dojeli jsme na Čierný Váh. Podívali jsme se kolik je vody – bylo jí málo, ale i přesto jsme na druhý den jeli. Měli jsme ještě hodně času tak jsme jeli nahoru na přehradu Čierneho Váhu. Ještě kousek nahoru byl kostel a pomník u kterého jsme si povídali. Nesedělo se tam dobře, tak jsme se přesunuli do Dazulovy dodávky. Ten mezitím byl na průzkumu tábořiště kde byl Foglar (pozn. redakce – ne Foglar, ale Zapletal). Murza mezitím ležel v autě.
Dazul přišel zpět tak jsme se šli umýt do chladného Váhu a pomalu jsme se přes vodu přesouvali na místo spaní. Donesli jsme tam věci a začli jsme si chystat hamaky.
Bebí, Róza a Verík se mezitím umyli a přišli za náma. Nachystali si spaní a šli jsme chystat halušky. Bylo to trochu dramatické, ale za to výborné. Museli jsme uvařené halušky hodit do druhého hrnce, tam byla chladnější voda, přecedili jsme je a servírovali do ešusu. Dazul mezitím smažil cibulku a slaninu. Do halušek jsme si potom přidali již zmíněnou slaninu a brynzu.
Umyli jsme nějaké ešusy a šli jsme spát do hamak. No já vlastně ne, protože mi nezbyl provázek, tak jsem si udělal malý přístřešek, potom jsme šli spát.
(Dazul) Sestup od útulně Ramža do sedla Čertovica byl náročný, ale zbývající půlden je naplánovaný jako odpočinkový. Můj obdiv má nejmladší účastník našeho putování – Bebi, které je sice 12, ale vše zvládá s naprostým přehledem a neustálým úsměvem. Měl jsem trochu obavy, abychom při přechodu východní části Nízkých Tater nemuseli kvůli ní měnit plány, ale opět prokazuje léty osvědčenou zkušenost, že dítě v jejím věku krátkodobě zvládne obdobou zátěž jako dospělý. A navíc – Bebi je přece ze ŠESTKY!
V osadě Čierny Váh tedy jedeme našimi vozy až k zákazu vjezdu, kousek od klasicistického kostelíku z roku 1803. Nechali jej tu postavit pro svůj lesní personál královský komorní úřad v Liptovském Hrádku. Na informační tabuli je uvedeno, že byl kostel udržován místním lesním úřadem a klíče od něj měl hlavní lesní hajník. Spolu s dřevěnou zvonicí úžasně zapadá do zdejší krajiny. Nedá mi to a jdu si prohlédnout hřbitov před kostelíkem. Jsou tu pochování lesníci a pracovníci, kteří žili a pracovali v okolních horách a zahynuli při práci v lese. Kříže na hrobech jsou odlité z kovu a některé připomínají kmeny stromu. Pročítám letmo náhrobky i nápisy na křížích. Zaujímá mně ten s krátkým textem: „Vladimír Mistrík 21.-22.4.1949 vzpomíname“. Čtu jej třikrát, než mi dojde, že ten chlapec žil jen jeden den.
Půl kilometru odsud by mělo být místo, kde se před posledním zákazem skautingu v Československu konal o prázdninách 1970 tábor libereckého skautského oddílu, který vedl Zet – Miloš Zapletal a Náčelník – RNDr. Miloslav Nevrlý.
Možná, že je Zet i Jestřáb poněkud archaická relikvie mého dětství, ale jsem poučen o jedinečnosti každého dítěte a tak vím, že to co fungovalo na mne, nemusí fungovat na mé děti či vnuky, ale stejně tak může kouzelně zafungovat na pár jedinců ze současného oddílu. Samozřejmě, že vím o nepřenositelnosti mnohých poznání, ale vyčítal bych si, kdybych nenásilným způsobem nenabídl jednu z mnoha správných cest, které mi přes své knihy Jestřáb i Zet ukazovali. A to i přesto, že jsem se nikdy nestal tím dokonalým „hochem“ o jakém Jaroslav Foglar psal, i „obdivuhodným“ chlapcem z knih jeho následovníka Miloše Zapletala. Ale snahu se jim přiblížit, oba spisovatelé ve mně probudili dokonale. A to tak silně, že mne neopustila do dnešních let. Žádný Pavka Morozov, jak to do nás tlačili ve škole, ale raději některý z Rychlých šípů nebo Pajda-Jonáš.
Místa, kde Jestřáb i Zet nezávisle na sobě se svými oddíly o letních prázdninách tábořili, jsou shodou okolností v dosahu našeho letošního putování a tak je pochopitelné, že mám v úmyslu je ukázat účastníkům PUŤÁKU. Třeba už jen proto, aby mohli srovnávat : -)
Všichni účastníci včetně Murzy jsou evidentně unaveni a je mi jasné, že pokud zavelím k přesunu na louku kousek od Garajovy a Hlboké doliny, zřejmě s brbláním vyrazí, ale bude to „z donucení“. A já nechci nutil lidi ani zpívat ani chodit na zajímavá místa. Nechávám to tedy na dobrovolnosti každého a vyrážím sám : -)
Nad soutokem Ipolice s Čiernym Váhom je most, který zajišťuje přístup ke starému hospodářství dříve obhospodařujícímu velkou, minimálně půlkilometrovou, mírně se svažující louku, obrostou vysokými statnými smrky. Stavení dnes slouží zřejmě k rekreačním účelům a přes louku vedou elektrické dráty. Ty tu jsou až od vybudování přečerpávací vodní elektrárny Čierny Váh, která je největší přečerpávací vodní elektrárnou na Slovensku a díky svému instalovanému výkonu také největší vodní elektrárnou. Je vzdušnou čarou asi 2 km odsud, ale viditelná síť sloupů a drátů vysokého napětí je nepřehlédnutelná kdekoliv v jejím okolí. Byla spuštěna deset let po zdejším táboření libereckých skautů, takže oni si užili tuhle krajinu ještě bez nevyhnutelného „stigmatu civilizace“.
Fotky přefocené z alba u Zeta, mám uloženy na „google fotkách“ ke kterým se dostanu ze svého mobilu.
Stojím na místě, kde jsem se prodral metrovou travou nekosené louky, kde byly v roce 1970 postavené stany. Tady je terén nejméně svažitý. Spodní část louky, na úrovni řeky je sice rovnější, ale i podle druhu travin a květeny je poznat, že je dost podmáčená. Chci si porovnat své pozorování s autentickými fotkami z tábora, ale není tu signál a nedaří se mi je načíst : -( Nedá se nic dělat, fotím a točím vše kolem, srovnávat a vyhodnocovat budu až v klidu domova.
Mohl bych se vrátit zpět ke kostelíku, ale mám ještě hodinu času, vyrážím tedy po vrstevnicové cestě 50-100 metrů nad horním okrajem louky, proti proudu Čierného Váhu. Chci se podívat shora na Garajovu dolinu a o 300 metrů dál na Hlbokou dolinu. Podle mapy bych měl za dva kilometry přejít řeku po mostě a vrátím se po druhém břehu, místy, kudy vedla dnes zrušená Povážská lesná železnica. Po kolejích tu není ani památka, ale trasa vyrubaná ve skále vzbuzuje respekt i po půlstoletí, co se tu neprohání lokomotivy s náklady dřeva. Úzkokolejka tu fungovala 60 let – mezi roky 1912 a 1972. Předtím tu prý kmeny smrků splavovali po řece.
Vracím se v dohodnutý čas, všichni už jsou vyspinkaní a právě zabraní do družného hovoru. Nastává čas přesunu na místo, kde dnes přespíme. Budeme se k němu muset přebrodit přes Čierny Váh : -)
7.7.2022 – ČTVRTEK
(Bebi) Je čtvrtek a všichni se probouzí do poměrně studeného rána, vylézají ze spacáku a později i z hamak ve kterých jsme spali. Někteří chytřejší jedinci měli na sobě dlouhé kalhoty a Jiřík… Jiřík ten měl kraťásky. Chytrý to muž. Po tom co jsem asi tak 7x řekla Rozi a Verikovi ahoj a ani jedna mi neodpověděla, tak jsem se rozhodla mluvit trochu víc nahlas a řekla jsem ,,AHOJ VERIKU !“ to už mě konečně slyšela a pozdravila taky. Náladu mi zvedl Murza, který už od rana vypadal že má dobrou náladu a usmal sa. To bylo hezké hned po ránu.
Pak jsem tak nějak zjistila že má Rozi křeče v břichu a tak se to chvilku řešilo, ale pak už to bylo jakš takš dobré, takže jsme si všichni začali balit hamaky atd. A pak snídat. Jeej. Já už si teda nepamatuju co jsem jedla, ale to je detail.
Pak jsme umyli ešáky a vyčistili si zuby. Nakonec jsme dobalili batohy a šli jsme pomalu ale jistě k řece. Dazul, Murza, Jiřík a Kuba byli na druhé straně řeky kterou jsme museli přejít hned, ale já, Rozi a Verík jsme byly o něco pomalejší, jelikož jsme se šli ještě převléct do kraťasů, abychom neměly mokré tepláky. Každopádně jsme to zvládly a to je důležité.
Když jsme se teda přebrodily, tak jsme se všeci rozdělili kdo s kým bude . Já+ Verík, Jirka +Kuba, Rozi + Murza a Dazul jel sám (jako jediný jel na Pálavě a my ostatní na barakach). Lodě se nafoukaly, sedátka přišroubovaly, do lodních pytlů jsme si rozdělili jídlo a mohlo se jet… ale samozřejmě že ne ještě na vodu, ale jet odvést jedno auto na soutok Čierného a Bieleho Váhu.
Když Dazul s Murzou zase přijeli, už jsme mohli konečně jet. Tak jsme jeli a bylo to docela dobré až na to že jsme chvilkama museli vystupovat z lodi aby jsme je přenesli přes mělčiny a nebo jsme přenášeli lodě přes malé stromy.
Pak nastala velká zrada a únos Dazulovy Pálavy, ale tak nějak se to zvrhlo a nakonec Dazul unesl mě s Verikem. No my (já+Verík) jakožto velice chytří lidé jsme se rozhodli přelézt za Jiříkem a Kubíkem do lodi, takže jsme v lodi pro 2 byli 4, ale tak nevadí. Z nějakého důvodu to skončilo tak, že Jirka a Kuba jeli kus na Pálavě a Dazul sám na Barace, ale pak se vyměnili takže bylo všechno ok. Jo a mezi tím co jsme se my prali s Dazulem tak Murza s Rózou (vynálezci tohoto skvělého plánu) radši odjeli pryč. Parchantíci jedni!
Asi v 11 hodin jsme se najedli makovce a zase jsme jeli dál. Po nějaké době jsme potkali dost velkou zátarasu v cestě a protože proč ne, tak se Murza rozhodl, že se podívá kama máme projít. A když šel po mokrém kmeni a já jsem řekla „Murzo hlavně nepadej, prosím tě“ tak Murzovi podklouzly nohy a spadl do vody. Všichni se začali smát a i Murza. Naštěstí mu nic nebylo. To jsem si docela oddychla. Nakonec jsme lodě přenesli a jeli jsme dál.
Abych pravdu řekla, tak od té chvíle jsme víc ušli vedle lodi kvůli mělčinám, než ujeli na samotné lodi. Cca 1,5 km před koncem se Rozi udělalo dost špatné a měla zase křeče, takže jsme zastavili, donesli lodě k hlavní cestě (od vody cca 100 m) a Murza běžel pro auto aby mohl nabrat Dazula a jet pro dodávku. Jo cca 40min přijel Murza pro Dazula a asi po 1h se se vrátili i s dodávkou do které jsme naložili lodě a jeli jsme pryč.
A jedeme směr Belá. Po cestě jsme zastavili a Verík si z řeky vzala schránky nějakých živočichů.
Murza s Dazulem se nás ptali jestli to chcem ještě dneska sjet (řeku) ale nám už se moc nechtělo a tak jsme jeli k nějakému teplému jezírku. Tam jsme byli asi hodinu a pak začlo pršet takž jsme po chvíli šli pryč.
A pak už jsme jeli jenom hledat místo na spaní. Dazul na mapách našel nějakou utulňu kůsiček od nás, tak jsme se tam jeli podívat, ale bylo to dost rozpadlé takže nic, pak čeká louka ale tak byl zakaz vjezdu a nějaký pán to hlídal, takže jsme jeli dál a nakonec jsme našli místo u takového velikého baráku (nějakého starého) a i s přístřeškem. Všichni už byli vyčerpaní a panovala špatná nálada. Naštěstí se to nějak vyřešilo no.
Na večeři byl salám, brambory a vajíčka + pro ty co chtěli paprika. Večeře byla docela 12/10 takže jsme se dobře najedli. Po večeři jsme si nějak dodělali přístřešek… no přístřešek tam byl, ale my jsme tam ještě dávali palety, aby na nás netekla voda, kdyby pršelo. Na palety se hodila celta, 4 karimatky a 5 spacáku.
Ještě menší shrnutí dne od Dazula (tak jako každý den), dotazy a konečně spinkání. I když moc místa tam nebylo takže se tomu úplně nedalo říct kvalitní spánek
8.7.2022 – PÁTEK
(Roza) Je pátek. Spali jsme pod přístřeškem, který jsme si vlastnoručně postavili (na 4 karimatkách nás spalo 5). Já jsem se vzbudila jako první, ale po chvíli už byli vzbuzení všichni.
Posnídali jsme museli (jako každý den), sbalili bágly a po chvíli vyjeli. Tentokrát jsme jeli po Oravě, kde bylo dost vody, a tak jsem si to užila. Já jela s Murzou na barace.
Jak jsme dojeli, tak jsme jeli do Martina. V Martině jsme obdivovali McDonald’s a jeho SPLACHOVACÍ záchody. A já jsem si vzpomněla, že potřebuju kapesníky. Ale mám jen 3 minuty. Tak jsem běžela přes celý nákupák a nakonec jsem to tak tak stihla. Pak jsme se rozloučili s Martinem a jeli hledat místo na přespání. Tentokrát jsme ho našli dost rychle, a proto panovala dobrá nálada.
Ale to by nebyl skaut, kdyby se něco nestalo. Zrovna nebyly poblíž žádné sirky ani zapalovač. Takže úkol zněl jasně- zapálit oheň. První to zkoušela Bebi – nic, pak Jirka – nic, Kuba – nic a naraz jsem to křesadlo držela v ruce já (podruhé v životě)! V mojí hlavě znělo „To zvládneš“, takže jsem jela jak fretka a nakonec se to vyplatilo. Bebi s Jirkou ho rozfoukali, já s Veríkem a Kubou nosili kůru. Povedlo se.
Začali jsme opékat špekáčky ještě za světla a to se jen tak nepoštěstí. Pak začali Murza s Dazulem vyprávět historky. Ale jelikož byla zima (nebo aspoň mně), tak jsem na sobě měla asi 5 vrstev a ještě jsem se furt na někoho cpala. Prostě já. Asi v deset se to rozpustilo, ale ještě si šla Bebi do auta k Murzovi pro mikinu. Tak rychlo vrátit jsem ji snad nikdy neviděla.
Jak jsme si šly čistit zuby, tak mi řekla, co jí provedl Murza (zmáčkl ji pod žebrama, samozřejmě v dobrém). A než to dořekla, tak jsem taky jednu schytala. Tak jsem se dlouho nevylekala. Dostala jsem záchvat smíchu, až jsem si sedla na zem.
Chvíli po mém vylekání jsme šly si lehnout, ale spát jsme šly až ve 12 (nejčastější věta večera byla: Já, ve svých 12 letech…). Ještě jsme si s Bebi vyměnily spacáky, protože mi byla zima. A řeknu vám, že takový teplý spacák je skvělá věc!
(Jirka) Probudili jsme se okolo 7 v přístřešku u paintballového hřiště a posnídali jsme. Já jsme si dal lupínky se smetanou. Poté jsme vyrazili sjíždět Oravu. Jakmile jsme dorazili na místo odkud jsme měli vyjíždět, byli jsme mile překvapeni, že je tak minimálně o půl metra víc vody než minule na Čiernom Váhu. Řeku jsme spluli a moc si to užili.
Po úspěšném splutí Oravy, bez jediného spadnutí do vody, jsme se vydali do Martina, obhlédnout místní obchodní centrum a hlavně místní McDonald’s. V McDonald’s jsme se všichni pořádně najedli a vyrazili na místo přespání.
Přespávali jsme v místě odkud startují pltě a doufali jsme, že nás z tama nikdo nevyhodí. Rozhodli jsme se že rozdělame oheň. To by však nebyli Dazul s Murzou, kdyby nám to nějak nespestřili. Oheň jsme museli rozdělali pomocí křesadla. Pak jsme opékali špekáčky.
Okolo 22 jsme popřáli dobrou noc všem medvědům, kamzíkům a jiné zvěři a šli spát.
9.7.2022 – SOBOTA
(Kuba) Ráno jsem se zbudil a lekl jsem se rybáře, co šel rybařit do Váhu. Hned jsme si zbalili věci a šli snídat do přístřešku u pltí.
Měli jsme kysanou smetanu s müsli, moc dobré to bylo. Murza a Dazul šli odvézt auta do Strečna, kde jsme vysedali. Mezitím jsme foukali lodě.
Poté přijeli, ale bylo málo vody, tak jsme ještě čekali, než vypustí přehrady a než bude voda. Tak nám Dazul vyprávěl historky.
Potom jsme vzali lodě nasedli a vypluli jsme. Pluli jsme kolem starého hradu a Strečna. Tady už bylo o něco víc vody než na Čiernom Váhu, takže to bylo v pohodě. Měli jsme po cestě hodně velké vlny, ale nejlepší byly výhledy na oba hrady.
Ke konci jsme s Jirkou soulodili s Veríkem a Bebí, povídali jsme si, takže Dazul, Murza a Róza na nás čekali.
Murza a Dazul odjeli opět pro auto a zasekali se v koloně asi na tři hodiny. Tak jsme spali na barakách. Až přišli tak jsme sbalili lodě, odnesli jsme je k autu, a odjeli jsme.
Přišla na řadu tří hodinová cesta, to jsme si zpívali, poslouchali jsme písničky a taky jsme na benzínce Murzovi vysávali auto. Nasedli jsme zpátky do auta a další zastávka nás čekala ve Vítkově v Lídlu. Tam jsme si koupili zmrzlinu a byla tam moc příjemná prodavačka. Zmrzlinu jsme snědli a mezitím čekali na Dazula, Veríka a Jirku, jak nakupovali jídlo.
Přišli a jeli jsme hledat důl, u kterého byla moc hezká chata. Zjistili jsme, že už je obsazená. Tak jsme našli druhý důl, u kterého bylo posezení. První jsme si postavili přístřešky a nachystali spaní a šli jsme vařit.
Vařili jsme dole u posezení. Tam Verík, Róza a Jirka krájeli zeleninu. Já jsem mezitím smažil maso s Bebí.
Až bylo hotovo, tak jsme naservírovali tortily a snědli je. Bylo to opět výborné.
Poté šel Dazul a Róza umýt nádobí a my ostatní jsme hlídali oheň. Jelikož nám u toho mírně poprchávalo, tak jsme se museli schovávat a ztěžovalo nám to práci. Pak už jsme jen seděli a povídali jsme si u ohně a šli spát.
10.7.2022 – NEDĚLE
(Bebi) Je neděle ráno a já se probouzím do toho, že nemám nad sebou včera postavený přístřešek a ani Rozi vedle mě už neleží. Tak se pomalu zvedám ze spacáku a slyším Dazula jak říká „kdo se nenasnídá, tak nejí“ a vlastně až v ten moment mi došlo, že je to první ráno bez Murzy. Docela mi to vehnalo slzy do očí, ale musela jsem se uklidnit protože jsem měla hlad a chtěla jsem jíst. Zvedla jsem se ze spacáku a zabalila jsem ho, pak karimatka a konečně snídaně. Já, Verík a Rozi jsme si dali čtyři jahodové kaše a nakonec jsme zjistili že by nám stačili 2. Já jsem se šla po snídani dobalit a Verík dojidala všechny ty kaše.
A asi okolo 8:30 jsme vycházeli do tábora. V táboře jsme byli tak v 9:00. Na tábořišti byly ještě Dvojkařky ze Vsetína, nabídly nám kakao, buchty atd. a řekli nám ať jdeme odpočívat po náročném týdnu. Všichni jsme si sedli do kuchyně, papali a pili teplé kakao. Když tu najednou nás překvapili Janek, Žabák a Pepa, protože přišli do tábora i když měli přijet až v pondělí. Zanedlouho projela i Kája s Víťou a to znamenalo, že odjíždí Dazul s Rozou a tak jsme se rozloučili a oni odjeli.
Dvojkařky odjely a pak se zbytek dne dělaly podsady do té doby než začalo pršet. Tak jsme šli všeci do hangáru a domlouvaly se rituály na přestupy. Teď je 17:25 my tu furt sedíme a Pepa nám už asi 5x shrnul, jak to bude vypadat. Snad to bude za chvíli vyřešené, protože bych šla docela ráda spát. Jsem unavená a mám hlad bo…oběd dělaly dvojkařky. Takže přeju všem krásný večer. Bebi
(Dazul) Ještě je tma, ale spíš než vidím, slyším, že prší : -( Můj přístřešek z celty je ale proti dešti dobře odolný. Vzhledem ke stovkám podobným noclehům za deště, si troufám tvrdit, že zažívám luxus. Nejenže na mne neprší, ale mám dostatečný prostor pro pohyb v sedě, aniž bych se dotýkal stříšky. Snad jsou na tom podobně i ostatní. Večer jsem každý příštřešek sice shlédl, ale jedině opravdový déšt prověří, zda je skutečně tak dobrý jak vypadá :- )
Dneska je poslední den puťáku – sedmi dní, které jsem prožil ve společnosti svých mladších „skautských bratrů a sester“. Svítá. Prožívám polospánek, kdy leccos už vnímám a mnohé ještě nevnímám. Slastný stav. Říkám tomu nirvána – s vědomím, že to zcela nesouzní s oficiální definicí tohoto stavu.
Na celtu nepravidelně klepou kapky deště, je to takový ten stav mezi lijákem a přeháňkou. Mobil mám vyplý a nechce se mi jej zapínat, abych se podíval na změny v matematickém modelu předpovědi počasí. Stejně se mění skoro každou hodinu. Až budu vstávat, bude určitě jiný než nyní.
Ve spacáku je příjemně teplo a volně pro převalování. Pokud vše klapne, strávím takto během letošních prázdnin téměř třicet nocí – skoro čtvrtinu už mám za sebou na tomhle puťáku. Takovéto noci mne nabíjejí, dodávají energii a zřejmě i trochu toho sebevědomí : -)
Opět jsem otevřel oči – už se rozednívá. Kolik může být hodin? Něco po čtvrté? Pět? Kolem nás je lesík bříz, jedlí, olší i smrků, takže se světlo musí prodrat skrze ně a můj odhad je zřejmě dost zkeslený. Ale zdá se mi, že přestalo pravidelně pršet a ty kapky bubnující na celtu, padají jen ze stromů kolem.
Hlavou mi běží střípky z posledních sedmi dnů, kdy jsme společně putovali po hřebenu Nízkých Tater, splouvali skalnatou soutěskou Čierneho Váhu, spali v hamakách a vařili halušky kousek nad tratí zrušené Povážské lesní železnice, pochod za deště mezi borůvčím a kosodřevinou, … Desítky okamžíků, které se vepsaly do mé paměti. Ano, žiju své zlaté dny, když mi krátce probleskne legendární E. T. Setonův citát ze Dvou divochů: „Toto jsou nejlepší dny mého života. Jsou to mé zlaté dny“
Z ohniště se táhne sloupek dýmu – peň smrku, který jsem tam večer přiložil, evidentně neshořel celý. Vnímám těžkou vůni břidlicových kamenů, mechu a ohně. Omamná směsice. Zvykl jsem si na pach svého zpoceného těla, marně omývaného ve vodách Oravy, Váhu i Šutovského vodopádu. Je podivuhodné jak opravdová vůně dokáže hravě přebít smrad.
Ač „venku“ už neprší a ranní paprsky slunce dávají tušit usměvavý den, balím spacák i karimatku pod celtou. Až když mám vše sbaleno v báglu, vylézám a z mokré plachty odvazuji vodou nacucané napínací provázky. Přivazuji plachtu „alá prádlo“ mezi borovici a břízu, kousek od ohniště. Povlává v mírném ranním větříku a než posnídám, oschne a budu ji moci zabalit.
Ostatní se začínají zvolna a líně soukat ze svých pelíšků, ale to už sedím na suché straně klády u ohniště, labužnicky z ešusu vychutnávám lupínky se sušenou malinou, zakysamou smetanou a přikusuji k tomu banán. Jablečný mošt je nocí hezky vychlazený a chutná skvěle. Královská snídaně, pro puťák přímo luxusní.
Se sbalenými bágly scházíme po svahu z drobné břidlice, kterou tu před dávnými lety při těžbě vyváželi ze štoly. Našlapujeme opatrně, protože to klouže a stačí málo, abychom dolů sjeli po zadku.
Pomalu se vydáváme lesní cestou proti proudu Budišovky k našemu tábořišti. Tam se potkáme s vůdkyní Kájou a Dvojkařkama, které dnes končí táboření na našem place. Jdeme spíše líně, jako by se nám snad ani nechtělo, protože příchodem na tábořiště týdení PUŤÁK končí a začíná čtrnáctidenní stálý tábor.
Tohle byl dle mne nejdrsnější PUŤÁK ve čtvrtstoleté historii ŠESTKY. A taky logisticky nejnáročnější. Prostě – byl to moc dobrý PUŤÁK! Děkuji všem, se kterými jsem těch sedm dnů mohl putovat a Murzovi zvláště (protože bez něj jako řidiče a parťáka by to bylo vše mnohem složitější, komplikovanější a chudší).
Upoutávka na video z PUŤÁKU (2 minuty):
Videosestřih z PUŤÁKU (10 minut):
Nesestříhané video z PUŤÁKU (1 hodina):