(Dazul) Rok se sešel s rokem i letos jsme doma stahovali divočáka, ač jsem váhal zda to má smysl. Rozhodlo nakonec Laďovo zavolání, a nabídka, že mají v chlaďáku asi 10 kusů, a že si můžu vybrat, zda chci sele, letošáka nebo lončáka. A tak jsem se bez konzultací s Irčou rovnou dohodl, že v neděli 21.12.2025 ráno si jeden kus dojedu, doma si jej stáhnu a pokud jej Irča stačí naložit, dovezu jej večer uložit do chlaďáku, aby se do silvestrovského rána odležel.
Takže letos mi Nik pomáhal už před Štědrým dnem. Ve svých 11 letech stáhl svojí kudlou skoro polovinu kůže z letošního selete vážícího cca 35 kg.
Část kůže na své půlce, tam kde dosáhl, stahoval ze země, na místa, kde nedosáhl si vzal žebříkové schůdky. Protože jsem věděl, že kůži na nic nevyužijeme, nebude vadit, když jí prořízne. Koneckonců nebude tuhle práci dělat poprvé, prvně si ji zkusil ve svých sedmi letech.
Nespěchal jsem, vyčlenil jsem si na divočáka celý den. 8:15 jsem při cestě k hájence naložil Laďu, 8:25 jsme měli vybrané sele naložené na mém přívěsném vozíku, 8:35 byly vyřízeny papíry a platba, 8:45 jsem nacouval s vozíkem ke stodole pod naším domem, kde zvěřinu vždycky stahuju, 9:20 se mi konečně podařilo pomocí hupcuku divočáka zavěsit na trám pro stahování. 9:45 už Nik pracoval na své půlce, 10:30 byl divočák stažený, 10:45 jej visela už jen půlka a kůže, kopýtka i hlava odloženy za dřevníkem, a 16:10 jsem s Laďou ukládal velký hrnec s naloženým masem do chlaďáku pod hájenkou.
Mezi 10:45 a 16:10 Irča divočáka porcovala na kousky, které se budou nakládat a já loupal 1,5 kg česneku. Loupání bylo v pohodě, ale při drcení česneku jsem si užil. Nevím jak dlouho jsem své ruky drceným česnekem louhoval, ale několik hodin po tomto úkonu jsem téměř trpěl, jak mne, hlavně levá, ruka pálila. Zkoušel jsem ruce omývat, mazat krémem, ale nic nepomáhalo. Jedině chlad fungoval. Ale když jsem zašel zpátky do domu, bolest opět zesílila. Ještě v 16:10, když jsme přenášeli hrnec s masem, jsem tu bolest výrazně vnímal. Pominula až pozdě v noci. Asi jsem nějak citlivější, nebo v Kauflandu prodávali nějaký agresivní česnek :- )
Když jsme se šli ještě před Štědrým dnem s dětmi projít, našly v bahništi louži krve, kde byl nějaký divočák nedávno střelený. Ale to určitě nebyl ten náš, protože jsme byli v Hošťálkovské honitbě a naše sele je piclé v honitbě Baťovců.
Mimo naložení masa z divočáka, bylo potřeba připravit na silvestrovské uzení dostatek vhodného bukového dřeva, protože loni se minulo všechno. Před rokem se urvala silná větev z mohutného buku pod oplocenkou, takže nadešel čas ji uklidit :-)
Vyměnil jsem řetěz na motorovce, doplnil benzin a olej, nastartoval čtyřlkolku a přivezl k udírně první várku metrových kousků dřeva.
Ve finále jsem ty v průměru dvaceticentimetrové špalky vezl v naplněném přívěsném vozíku a mákl jsem si s nimi výrazně déle, než jsem čekal. Ale tahle zásoba bukového dřeva vydrží možná i na další 2 roky, takže úsilí se vyplatilo.
Tenčí kousky jsem řezal přímo před udírnou a uložil je do otvorů v opěrné zdi. Mám vyzkoušené, že když je zcela naplním, vystačí na jednu udírnu. Druhou roztápět nebudu, malé sele se do menší udírny vleze.
Večer před Silvestrem má nachystanou i hromadu třísek na ranní zátop, kovové háčky na zavěšení masa, lodnu na přenos vyuzeného masa domů, dřevěné tyče do udírny, a další nezbytné drobnosti. Přes noc padá další sníh, takže Silvestr bude bílý : -)
Odpoledne, den před Silvestrem, dorazil Paf se Zdenou, což nám sice rozhodilo dlouho plánované setkání s vnoučaty a plánovanou společnou fotografii tak nemáme, ale na druhou stranu jsem získal na Silvestrovské ráno zdatného pomocníka při zakládání masa do udírny.
Vstávám sice až 6:30, ale vím, že si to můžu dovolit, protože jsem nepodcenil přípravu. Stačí mi jen omést sníh ze schodků k udírnám a z malé udírny, která bude dnes v provozu, vymést pavučiny z vnitřku udírny, zažehnout třísky z měkkého dřeva v ohništi, přiložit maximum smrkových polen a navrch bukového. Udírna se bude hodinu nahřívat a já v tomto čase můžu zajet dolů k hájence do chlaďáku pro 10 dnů naložené maso černé zvěřiny.
Stavuju se ještě do domu, abych se ubezpečil, že Paf je už vzhůru a během 20-30 minut zvládne pod udírnou přiložit, abychom ji vyhřáli na maximum. Laďa ochotně vyběhl na hřeben z jejich strany, abych jej cestou do dědiny přibral a nemusel 4 km zajíždět, společně nakládáme hrnec s masem, na pár minut se stavujeme u něj v kanceláři hájenky a na hřebeni Laďu vysazuju a pokračuju výš k nám.
Do domu se ani nestavuju a sjíždím přímo dolů, těch 250 metrů k udírnám, kde už Paf poctivě hlídá, aby nevyhaslo. Hrnec dáváme na stůl ve stodole a Paf napichuje na kovové háčky studené naložené maso, já je zavěšuju na lískové udící tyče. Pak je nesu k udírně a zavěšuju dovnitř. To je ten nejméně příjemný okamžik (pominu-li letošní drcení česneku) z celého uzení, protože se při tom musím částečně zanořit do zadýmené udírny a částečně po hmatu (protože během dvou vteřin proti své vůli zavírám pálící oči) položit udicí tyč do bočních zářezů. To se vždy zhluboka nadechnu, přivřu oči vnořuju horní půlku těla do otvoru, ze kterého se valí horký dým. Uložení té první tyče trvá vždy nejdéle. Zpravidla se to daří až na třetí-čtvrtý pokus, když se mimo udírnu dostatečně vybrečím a nadýchám normálního vzduchu.
Zavěšení masa a založení udicích tyčí do jedné udírny je operace minimálně na půl hodiny. Po celou tu dobu jsou dvířka udírny otevřené, takže teplota udírny klesne na 120-80 stupňů, kterou jen pak stačí dalších 8-10 hodin udržovat.
Za ty roky už mám vyzkoušené, že pod udírnu stačí přiložit 2-3x do hodiny. Když jsem udil prvně a přes noc, od u udírny jsme se téměř nehnul a ve stodole i spal v mezerách mezi přikládáním. Ale to jsme ještě neměli dostavěný dům. Teď už polovinu času při uzení trávím v teploučku našeho domu a každých 20-30 minut si odskočím přiložit. K udírně a zpět do domu to je maximálně 500 metrů, takže tahle operace zabere cca 15 minut, když se nevyskytnou problémy (že v mezičase v udírně vyhasne, dojdou buková polena bez kůry a je jich potřeba pár odkůřit, …). V přikládání se střídáme s Pafem, takže letos chodím k udírně cca po hodině.
Cestu dolů si dvakrát usnadňuji jízdou na dětském skibobu, který dostal Myšák na letošní Vánoce. Když při druhé jízdě nechávám skibob na krtinci a nekontrolovaně brzdím dalších 30 metrů, aniž bych hodil lištu, jsem hrdý sice hrdý, ale na další přikládání už sbíhám po svých :- )
Při přikládání v 11:15 prvně otvírám dvířka udírny, abych vizuálně zkontroloval, zda se maso udí dle předpokladu. Kochám se pohledem i nezaměnitelným aromatem, poctivě vsazuji dvířka zpět, kontroluji teploměr a spokojeně si jdu domů loknout vína.
První vzorek odebraný po cca 7 hodinách uzení uznává hlavní arbitr Irča za vhodný slovy „Už to je, vytahovat.“ A tak v 15:05 s Pafem vytahujeme deset udicích tyčí s masem a vynášíme je do domu.
Tady Irča kontroluje každý kousek a menší polovinu vyhodnocuje tak, že potřeba ji ještě hodinu udit. A tak s Pafem odnášíme lodnu s přetříděným masem zpátky k udírně a zavěšujeme na pěti udicích tyčí zpátky do udírny, která naštěstí v mezičase nevyhasla.
Jedno přikládání bude na opětovné vyhřátí udírny a další 1-2 přiložení by pak mělo stačí k dokonání letošního uzenářského díla.
To už ale čtvrt hodiny před pátou přichází „tvrdé jádro“ účastníků téhle akce v podobě sousedů z okolních samot. Přináší s sebou pochutiny, takže se za chvíli cítím nasycen až přežrán.
Později přichází i Jarda se Štěpánem a Robin s rodinou, takže se nás tu letos sešlo i s dětmi rovných 30. To je sice asi nejméně za tu dobu, co divočáka udíme, ale na můj pocit z velmi příjemného setkání to nemá absolutně žádný vliv.
Od chvíle, kdy s Pafem přinášíme z udírny douzený krk, žebra a další kousky divočáka, už nemám do konce roku potřebu vycházet z domu :- )
Tradiční diskuse byly i letos silné, a i když mi bylo jasné, že ve finále nikdo nikoho nepřesvědčí, cítím se obohacený o několik zajímavých postřehů a úhlů pohledů, které mne zatím minuly. Všichni chtějí „dobro“ jen ty reálné cesty k němu se dost liší :- )
Na půlnoční přípitek nás tu zůstává asi 16 a výjimečně nejdeme ven, abychom pozorovali rachot dole v údolí. Myslíme na Murzu, který tento čas tráví ve vojenské nemocnici v Olomouci i Haničku, která si netroufla k nám na horu vyjet. A taky na protější paseky kde u Radka tráví Silvestra Pája, Miris, Radim a spol. Je nám dobře. Ulehnout jdu před čtvrtou.
Ráno, respektive po desáté, vyrážím s Nikem na běžky. Nemám ještě své vlastní, ale Irčiny backcountry lyže a lyžáky mu dobře poslouží. Sněhu je na loukách dostatek, ale v lese by to ještě aspoň 5 cm chtělo. Přesto si Nik těch pár kiláků na běžkách užívá, a já taky.
Co ke konci roku 2025 a začátku roku 2026 ještě dodat? Někde se ochladilo, někde je horko, ale zeměkoule se zatím pořád točí dál. Před lety jsem tvrdil, že jsem šťasná generace, která vyrostla sice v nesvobodné zemi, ale v míru, a v míru i svobodě dožije. Nevím zda to je nabytím znalostí historických souvislostí, přibývajícím věkem který prý občas přináší moudrost, životními zkušenostmi či všeobecným přehledem, který se snažím udržovat, ale o poslední části svého tvrzení si jsem od října 2025 méně jistý :- ( Vím ale, že jsem se ve svém životě nesčetněkrát mýlil, a chci věřit, že tomu je i v tomto případě. Konec konců, i do roku 2026 kráčím ještě pořád jako většinový optimista :- )