(Murzílek) Otevírám email – ,,Pozvánka na akci“ – zkontroluji datum a jen doufám, že mě to pracovně nenabourá. Rád po roce uvidím zas známe tváře, i když tentokrát nejedou všichni. Starší z mých štěstí se nemůže dočkat a rozumuje s mladší co a jak se dělá na vodě. Tentokrát je beru obě. Těším se.
Vyjíždíme s Valašského Meziříčí a obě moje štěstíčka se ptají, kde co a jak bude? Proč to tak je? Starší poučuje mladší. Cesta nám utíká rychle, zpíváme si hrajeme hry barvy a já jen koukám, co se za ten rok, co jsme tady naposledy jeli, změnilo. Holky jsou hodné, až mě samotného to překvapuje. Na starém známém tábořišti, které i starší poznává a ukazuje mladší, chlubí se, že už to tady zná a vodí, ukazuje mladší, kde chodíme do potůčku se umýt a ráno se osvěžit.
Malé změny na tábořišti, přišly vhod. Sám bych společnou kuchyni nevyužil. Ale tentokrát využívám s dětmi a získaný čas mohu věnovat jim…
Ještě ten den jsme se vypravili a sjeli Čierný Váh, nejkrásnější úsek. Děkuji Irči za nové vesty pro děti. Sednou jim perfektně a ani je pak nechtějí sundat před spaní, jedině se slibem, že zítra si je mohou obléct znovu… Dojmy, pocity nejdou popsat, ale tváře dětí, které máme na lodi mluví za vše.
Večer u ohně hraje kytara a my usínáme plni dětských dojmů dětí, jak to byl krásně strávený den, a těšíme se co nás čeká zítra. Doufám, že předpověď se bude mýlit.
Ráno vyrážíme směr Dunajec. Předpověď se mýlila, a při zastávce na oběd se dokonce ukazuje, že bude krásně.
Na známém místě se naloďujeme a vyplouváme tentokrát s dvěma rafty. Někdo nás má rád a den je krásný. Malá peripetie s klíči u auta, pak hurá zpět Borová Sihoť.
Na tábořišti už hoří oheň a na něm kotlík, kde bublá guláš Radka, co dělá ty střechy (reklamu mu tu dělat nebudeme : -) .
Čas strašně rychle běží při dětských písních s kytarou. Půlnoc a pomalu se jde na kutě. Večer ještě se jdu aspoň projít k mostku a zaposlouchat se do zvuků lesa a vody.
Ráno bohužel musíme balit. Pracovní kolotoč mě dostihl a já se rozloučil s posádkou 22.ročníku S tebou mě baví svět a ujížděl směr domů, práce….
Už teď se těším, co přinese další ročník – jestli bude.
(Dazul) Letos už po dvacáté druhé! Je to akce, na niž od dětí jako nejčastější slovo nezaznívá „Mamííí!“, ale „Tatííí!“ Ať zazní z kteréhokoliv místa, okamžitě se tam otočí hlavy všech přítomných tatínků. Mám pocit, že v případech, kdy jsou tatínci se svými dětmi sami, reagují stejně jako maminky. Troufám si to tvrdit s faktem, že polovina přítomných tatínků má za sebou „krizi středního věku“ a ta druhá polovina ji úspěšně zvládá : -)
Trochu vše komplikují neustále se měnící covidová opatření. My dospěláci jsme očkovaní, ale děcka samozřejmě ne. A Slovensko si s četností změn anticovidových nařízení moc nezadá s Českem. Programově jsem rezignoval na vnímání nových a nových pravidel. Až dva dny před odjezdem jsem sedl k internetu a zjistil, že před vycestováním na Slovensko se jako dospělák musím registrovat na „eHranica – registrácia pri príchode zo zahraničia“ Není to náročné a potvrzovací SMS mi dochází obratem, potvrzovací mail, který je potřeba vytisknout, nedorazil ani po pěti dnech. Murzílkovi přišlo obojí obratem. Já tedy vyrážím jen s SMS v mobilu a nainstalovanou aplikací „TEČKA – průkaz bezinfekčnosti COVID“, což je „Digitální COVID certifikát České republiky využívá technické standardy EU a je určen k prokazování zdravotního stavu vzhledem k COVID-19 (očkování, prodělaná nemoc, výsledky testů) v souladu s nařízením EU a mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví.“
Odjezd na letošní SMBS je dohodnutý od našeho firemního skladu, ve 12:00, ale už v 8:15 přiváží první účastníci některé své objemnější části výbavy, aby se mohla v předstihu naložit do dodávky, kterou vždy převážíme rafty, pádla a vesty.
8:57 – do dodávky jsou naložené dva sbalené rafty, 2 pumpy, 14 pádel a vest + plné lodní pytle, kytara a další věci, které s sebou povezeme. Zbytek se naloží společnými silami těsně před odjezdem.
10:38 – vyrážím domů pro děti. Kuba naštěstí spí, a tak mu není líto, že nemůže jet spolu s Myšákem, Kájou a Nikem. Kája se těší obzvláště, protože na „S TEBOU MĚ BAVÍ SVĚT“ jede úplně poprvé, narozdíl od Myšáka a Nika.
11:50 – jsa pamětliv Irčiny věty na rozloučenou: „Nejedli, tak se s nimi stav na nějaké jídlo!“ dávám do auta kyblík z KFC s pokynem, aby jej ještě nerozbalovali, že si to sníme u stolu v práci.
12:10 – kolona čtyř vozů vyráží směr Slovensko, je ukázkový letní pařák, nebe bez mráčku, děcka na zadním sedadle ještě nezačaly zlobit, cesta zatím bez kolon. Tahle akce bude skvělá!
13:09 – tradiční zastávka za čárou v Makově. Čekáme na Luboše se Sofinkou, kteří jedou dodávkou a byli ještě tankovat. Já jdu v mezičase přes potok do lesa, kde jsem ještě za bolševika při nějakém vandru spal pod širákem. To tu ale ještě nebyl takový provoz, ale ráno mi zřejmě nějaké auto zastavilo. Nevím, zda bych tu dnes chytil stopa rychleji, i když tu jezdí tolik aut. Luboš už dorazil, kupuje Sofii zmrzlinu a brzy všichni pojedeme dál.
14:12 – zastavujeme na parkovišti pod hradem Strečno, protože Káji se chce čůrat. Výsadek i čůrání bez problémů. Můžeme pokračovat dál na Borovou Sihoť. Jsem na sebe hrdý, jak jsem tuto nepředpokládanou akci zvládl : -)
14:22 – volá mi ségra: „Staňa dneska umřel …“. Staňa byl můj bratranec, bylo mu 47 roků a žil sám. Před pár dny jej ségra potkala v nemocnici, ale na umření prý nevypadal. I když jsme se se Staňou často nepotkávali, jako děcka jsme relativně dost času při návštěvách našich rodičů prožili. V dospělosti, při společných setkáních nikdy nezapomněl zmínit, jak jsme se náhodně potkali na vandru, takže to byl pro něj asi silný zážitek z dob, kdy chodil na učňák. Dochází mi, že kráčím lesem, kde už se kácí stromy … : -(
15:50 – dorazili jsme do auto campu Borová Sihoť, kde máme v plánu postavit stany na dvě noci. Jakési změny jsou tu od minula patrné. Třeba místo recepce a restaurace tu je prý umístěna tiskárna, recepce s jídelnou jsou přemístěny do přízemního dřevšného domku, který dřív sloužil asi jako společenská místnost. Kemp je téměř liduprázdný, nestojí tu zatím jediný stan. Vůbec nám to nevadí, jen lépe pro nás, ale je nám jasné, že zde vidíme „corona dopady“ v praxi.
16:30 – stany jsou postaveny, začínáme foukat jeden raft na kterém pojedou ti, kteří si ještě dnes chtějí splout Čierny Váh. Myšák stávkuje, že nepojede, že chce být se strýcama v kempu a připravovat oheň. Přemluvit se nedá. Jeho škoda. Jak ho znám, když mu Kája a Nik budou líčit, jak se jim plavba líbila, bude mu to líto a uroní slzu.
17:40 – část naší výpravy jede dodávkou za Svarín, asi kilometr pod přehradu – dolní nádrž Čierny Váh, kde zahájí plavbu. U stanů zůstává Radek s Lukášem, Jáchymem a Myšákem. Děcka mají zážitek s kouskem cesty v nákladovém prostoru dodávky.
17:55 – raft i posádka vyložena. Dříve tu byly přes řeku položeny dvě mohutné smrkové klády, po kterých se dalo přejít na druhou stranu. Úžasně se prohýbaly, ale nepamatuji, že by z nich, i bez zábradlí, někdo spadl do vody. A o pár metrů výš ještě stojí ten strom s větví nad řeku, na které se odvážlivci z oddílu nechávali fotit. Taky skála, ze které se skákalo do chladivé tůňky je pořád na svém místě. Takže v podstatě vše při starém : -) Jen to místo na kterém naposledy tábořili jako skauti Zet s Náčelníkem a jejich oddílem, už leží na dně dolní nádrže Čierny Váh. Doufám, že z tohoto místa ještě párkrát na tuhle řeku vypuluju.
18:00 – snažím se dronem natočit vyplutí raftu, pak jej sbalím a nadeběhnu plavidlu po cestě a někde k nim naskočím. Opět si nevšímám, že se kousek odsud podplouvá elektrické vedení a dron se v té chvíli stává neovladatelným. Zjišťuji to až dron míří do hustých větví vrb nad hladinou. Néé! Tohle přece néé! Před dvěma měsíci jsem v podobné situaci drona utopil. A příčinou bylo taky elektrické vedení, respektive moje nepozornost. Dron je ještě pořád ve vzduchu a nekontrolovaně se pomalu blíží k větvím. Skáču do řeky a s ovladačem v ruce běžím k místu předpokládané srážky. Podvědomě přitom tlačím ovládací páčku tak, aby v případě, že by se dron vzpamatoval, letěl od stromů k druhému břehu. Výšku má cca 4-5 metrů a tak by tím směrem mohl letět dost dlouho, než by narazil na překážku. A pokud sklouzne na pevnou zem, bude to menší problém, než když skončí v tom největším proudu Čierneho Váhu. Voda kolem mne stříká při každém skoku a dopadu nohy na dno, takže moje reakce musí zřejmě vypadat akčně. I když se snažím co nejrychleji dostat k dronu, či spíše pod dron, netuším, co tam budu dělat, až se mi to podaří. Možná se budu snažit stroj zachytit, když bude po větvích klouzat dolů, aby nespadl do proudu. Vůbec mi nedochází, že to bude stát dost krve z mých posekaných rukou, které čtyři vrtule dronu napáchají. Už jsem skoro deset metrů od stále se vznášejícího dronu a najednou – dron se přestává pohybovat do větví a nepatrném zastavení pokračuje přesně tím směrem, který jsem si přál! Evidentně se dostal mimo největší sílu elektromagnetického pole drátů a začal reagovat na můj povel – směrovou řídicí páčku držím i při běhu řekou. Okamžitě jak se stroj dostává mimo řeku, nechám knipl aby se samovolně vrátil do neutrální polohy a dron stojí téměř na místě. Zastavuji pod dronem a k vůli vysoké trávě jej nechávám přistát do ruky. Okamžitě se mne padá stres a napětí, které ještě před chvílí dosahovalo brutální hodnoty. V jedné ruce dron a v druhé ovladač, se vracím k místu odkud právě odplouvá raft. Jsem mimo elektrické vedení a tak zkouším vyplutí natočit. Murza jako kormidelník raftu je ale rychlý a tak nestíhám dostat dron na správné místo, abych je nasnímal ze správného úhlu …
Vypínám drona a jdu k loďáku na který jsem si odložil přepravní kufřík tohoto zařízení. Poskládají se do něj všechny baterky, kablíky i ovladač ke kterému se připojuje mobil. Jenomže zelený loďák ani otevřený šedý kufřík tu nejsou! Chvíli mi trvá, než mi dochází, že ti dobráci to sbalili a dali k sobě na raft. Ale nedošlo jim, že s dronem v jedné ruce, bez chrániče citlivé naklápěcí kamery a ovladačem propojeným s mobilem v druhé ruce, je můžu asi těžko stíhat po cestě vedoucí 10 výškových metrů nad řekou a pak k nim mezi skalami slézt tak rychle, aby mi neodpluli. Taková kravina! Bortí se můj plán, že pojedu s nimi na raftu. Ne, že by mi na tom tak záleželo, ale Kája jede na raftu prvně v životě, navíc takovýmto náročným terénem. A chytne-li Nik svůj amok, chlapi se z něj na raftu zblázní a proklejou mne : -(
Nastupuju do dodávky ke Zdeňkovi, který jede na místo, kde má raft končit plavbu – dneska to nestihnou doplout až do kempu v Borové Sihoti, takže jsme domluveni někde u Svarína. Nechávám si zastavit na nejvyšším bodu cesty a vypouštím drona. Nastoupávám do 50 metrů, tak abych byl nad vrcholky okolních stromů a letím podél řeky hledat kde pluje raft. Nemám žádnou termovizi a tak jsem odkázaný pouze na vizuální kontakt, který v téhle zelené ploše, narušované pouze lesklou hnědo-černou hladinou, navíc díky hustým stromům často přerušovanou, podobný jako když se hledá jehla v kupce sena. Ale po několika minutách mám štěstí a zaměřuji modrý bod, který tu stejnost narušuje. Pokouším se jej z výšky sledovat a libuji si, jaké to budou fantastické záběry. Po pěti minutách zjišťuji, že jsem si omylem vypnul kameru, takže jsem nenatočil ani vteřinu. Skaliska, jimiž řeka protéká, byly z výšky do této chvíle vidět a raft jimi proplouval jak v americkém velkofilmu. Tohle byl můj nejoblíbenější úsek Čierneho Váhu. Když zapínám kameru, je raft už dávno mimo skály a pluje při pohledu z výšky trochu fádní krajinou : -(
Popojíždíme o kilometr dál, kde zkouším znovu dronem zaměřit naše plavce, ale nedaří se mi to a baterii v dronu zbývá energie na 5 minut letu. Displej mobilu bliká nějakou výstrahu a ozývá se dokola nějaká anglická věta. Moje angličtina je na úrovni toho, kdo byl před 20 lety párkrát na začátečnické lekci, ale v souvislostech chápu, že musím s dronem co nejrychleji přistát, aby se mi nezřítil do hlubokých Nízko Tatranských lesů. Mám sice ještě další 2 baterie nabité na 100%, ale ty jsou v přepravním kufříku dronu, a ten mi zase v dobré víře chlapci naložili na raft. Takže – dokud se s nimi nepotkám, dolétal jsem.
Ve Svaríně probíhá už 23. ročník CampFest – křesťanský hudební festival, masová akce, které si nemůžeme při plavbě touto osadou nevšimnout. „CampFest | open air festival, ktorý organizuje Mládež pre Krista – Slovensko! ZAŽIJEŠ: dynamické chvály, hlboké uctievanie, inšpiratívne slovo, semináre, svedectva a pestru hudbu na viacerých pódiach súčasne s viac ako 4500 mladými ľudmi!“ Čekáme se Zdeňkem na mostě k horní přečerpávací nádrži Čierny Váh. Pokud tudy raft ještě neprojel, kousek odsud je vhodné místo na přistání a naložení našeho plavidla.
Nevím jak dlouho už tu čekáme. Mobil Milan ani Murzílek nezvedají, možná nemají mezi skalami dobrý signál. Ale začínám mít trochu strach, hlavně o děcka.
18:50 – nasedáme do dodávky a jedeme zkontrolovat prostor dále po proudu, není vyloučeno, že tohle místo už přejeli a plují dál. Na půli cesty mezi Svarínem a Královou Lehotou pozorujeme na levé straně cesty, na otevřené louce lišku. Chová se nenuceně a dopřává nám spoustu času na to, abychom si ji mohli natočit. Je to taková liška exhibicionistka.
Kousek před Královou Lehotou to obracíme zpět. Zkusíme se podívat na začátek Svarína k vyzděným zdím nedokončeného železničního mostu. Tam je hezké místo pro přistání i přístup k řece.
19:05 – padá mi kámen ze srdce. Z dálky, mezi stromy, vidím jak raft proplouvá a nechystá se zastavit. Dali jsme si s Murzou čas 19:00, kdy se začne hledat vhodné místo pro přistání, abychom do kempu dorazili za světla. Raft ale nevypadá na to, že by se chystal přistát. Voda tu příjemně teče, a tak se kormidelníkovi ani moc nedivím, že toho chce využít. Volám na ně, že jsme tady ať zastaví, ale nikdo z nich mne neslyší. Zrychluji a když dobíhám na první kameny v korytě řeky, volám znovu z plných plic, abych na sebe upozornil. Murza se otáčí, zpozoroval mne a přistává. Osádka je v pořádku a navýsost spokojená. Podle Luboše tak skvělou plavbu po Čiernem Váhu ještě nezažili. Teklo to svižně a přenosy byly přijatelné.
19:12 – raft i děti jsou v autě, odjíždíme směr Borová Sihoť. Děcka jsou spokojené, vrchol dnešního dne se povedl. Zítra a pozítří má prý celý den pršet, takže možná už mají to nejhezčí z této akce za sebou. Ale nestahujme gatě, eště neprší!
19:37 – zastavujeme se v Liptovském Hrádku do Lídlu pro olej a kečup na grilování. Hledám mezi zbožím nějakou pláštěnku pro Káju, ale jak napotvoru nic nemají : -(
19:55 – jsme zpět u našich stanů s campu Borová Sihoť. Ohniště nachystané, stačí jen škrtnout. Milan vytahuje hliníkový talíř na grilování a mistr kuchař Radek se pouští do díla. Dnes budeme večeřet grilovaný kabanos s cibulí, paprikou, chlebem a kečupem. Přežerem se k prasknutí.
20:00 – zkouším dronem pořídit záběry našeho ležení a protékajícího Váhu pod soutokem s vtékající Belou. Levá strana Váhu jsou plnohodnotné husté lesy Nízkých Tater a pravá strana řeky je prošpikovaná známkami civilizace. Jen borovicový hájek, ve kterém máme postavené stany a plápolá ohník, v záběru lahodí mému oku.
20:30 – už se na ohništi naplno griluje. Sbíhají se mi sliny, ale až bude hotovo, musí se první najíst děcka. Ale proviantu je dost, myslím, že hlady spát určitě nepůjdu ani já, ani nikdo jiný z dospěláků.
20:35 – jdu osprchovat Káju a Nika. Sprchy a WC je v kempu Borová Sihoť umístěno ve sklepní části budovy. Prvně jsem tu byl asi v roce 1988 v rámci akce Tatranský okruh vodáků, a mám pocit, že zde od té doby vyměnili jen žárovky a igelitové závěsy v oddělených sprchách. Na druhou stranu to má výhodu, že mne tu za ty roky už nemůže nic překvapit. Ale elektřinu a s ní i osvětlení místností bez oken, mi dnes vypnuli prvně. Káju to zneklidnilo a Nik si také není moc jistý. Pokud něco neudělám, během pár vteřin budou bulit na úrovni policejních sirén. Něco na uklidnění mekotám a sahám pro mobil, abych na něm zapnul svítilnu. A je všechno v pohodě. Teď už to je dobrodružství, které mají oba pod kontrolou.
20:45 – dosprchováno, přežily děti i já. Světlo už zase svítí, a tak pohodlně kontroluji, zda jsme někde nenechali téct vodu a něco tu nezapomněli.
21:30 – děti pobíhají kolem ohniště se žhnoucím klacíkem a do tmy kreslí kruhy, elipsy, čáry a písmena. Asi by měly jít už spát, ale nemám odvahu jim kazit jejich nevšední radost. Tohle je navíc akce s tatínky, takže jim můžu povolit malinko víc než doma.
23:55 – děcka už dávno spí, vytahujeme kytary, ladíme a už vybrnkávám „Jako je sama skála tak jsem sám i já. Jako je prázdná duha tak jsem prázdný i já. Jako je zrádná voda tak zradím i já! Zkouším se prokopat ven – zkouší se prokopat ven! Zkouším se prokopat ven – zkouší se prokopat ven! …“ Nehrál jsem skoro rok, a tak to není žádný symfonický koncert, ale mám radost, že jsem to úplně nezapomněl. Akorát mne, jako netrénovaného, začínají dřív bolet polštářky prstů na levé ruce. Nechávám jim občas odpočinout a sahám po foukačce. Hraju na ni jako prase na akordeon, ale tady to stačí, tady to je dobré.
1:55 (sobota) – naše spontánní hudební show končí, slabší jedinci odcházejí spát, Šmidliboys dávají nástroje do futrálů a od zpěvu přechází k povídání a debatování. Noc je vlahá, chlad od nedaleko tekoucího Váhu sem nedoléhá, měsíc jasně svítí, na déšť to zatím nevypadá a oheň magicky žhne do přízemní tmy.
3:25 – zalézám do stanu, ulehnout vedle Myšáka, Káji a Nika. Moc místa mi nenechali, roztahují se po stanu jako pašové v harému, ale mně se daří ulehnout na vymezené místo, aniž bych někoho z nich vzbudil. No jo, léta praxe a odříkání …
9:20 – vstáváme, venku chvíli prší a chvíli leje. Do stanu nám díky tomu, že nemáme nafukovací matrace jako před pár dny v Polsku, neteče. Přemýšlím, jak se podaří dospěláky naší výpravy přesvědčit, abychom vyrazili na hranici Polska splouvat Dunajec. Je to hodina a půl cesty autem tam a pak zase zpět, ale třeba tam pršet nebude. Nebo alespoň ne tolik, jako tady. I když ani tady to není až tak hrozné. Jel jsem vodu i ve větším slejváku. Ale je potřeba brát ohled na děti, tahle akce je má nadchnout, ne odradit!
11:45 – ve Starém Smokovci – Vysokých Tatrách už drží Kája nově koupeného fialového plyšáka a fialovou pláštěnku. Zdá se, že ji přestalo být zle a už nebude blinkat jako před půlhodinkou, kdy jsme jen tak tak stačili zastavit. Ale je statečná, před rokem či dvěma by tu teď brečela po mamince a já zvažoval, že raději pojedeme předčasně domů. Pořád prší, ale v malé dodávce je příjemně suchu a teplo. Výhledy na vrcholky dvoutisícovek v mlžném oparu mne přivádějí do stavu pořád neutuchajícího úžasu nad tou krásou. Kolem Lomnického štítu jsem doposud nic nevyšlápl, centrální část Vysokých Tater mne pro neustálý nápor turistů neláká. Jsem trochu sobec a nechce se mi dělit o tu nádheru s ostatními. Dobře si ji vychutnám jen když jsem sám, nebo v malé skupince přátel. Jsem rád, že cesta od Váhu k Dunajci vede úpatím „našich“ Vysokých Tater. Pořád je na co se dívat.
12:45 – sedíme v Goralskom Dvore (Haligovce) a čekáme na oběd. Venku ještě pořád leje, ale až dojíme, měl by déšť ustávat, informuje nás meteoradar. Kolem této hospody se musí projet cestou k slovenské části Dunajce, takže jsem tudy musel jen hodněkrát, ale teprve dnes jsem uvnitř. Stylově zařízená, nabízí ubytování i atrakce. Zřejmě v okolí vyhlášené místo. Vyšperkované vyřezávanými sochami, starými hospodářskými stroji, malou ZOO domácích a hospodářských zvířat, dřevěnými prolézačkami a houpačkami, …
12:50 – Káji se chce blinkat a tak jdeme nejdříve na WC a když se nic neděje, vycházíme z hospody ven na čerstvý vzduch. Jakmile Káju zaujme originální sedátko ve tvaru ovce, zdá se, že je po myšlenkách na zvracení.
V mezičase si prohlížím vývěsku Goralskeho Dvora a baví mne fotografie vysvětlující rozdíl mezi goralem z bílého a černého Dunajca. Czarny Dunajec teče v Polsku a vlévá se do Dunajce, podobně jako Čierny Váh do Váhu.
12:55 – přináší nám jídlo. Protože vím, že děcka svoji porci nesní a já budu zase dělat popelnici, objednávám pro nás čtyři pouze 1x česnekovou polévku a 2x jakousi místní specialitu (podle názvu) – na jednom dřevěném talíři jsou halušky s brynzou, halušky, zemáky a špek. Vypadá to dobře a taky to skvěle chutná. Protože dojíždím i po dětech, nadmíru mně to i zasycuje. Prostě jsem se přejedl. Raft bude muset foukat asi někdo jiný, protože já se snad ani neohnu k pumpě.
13:45 – přestalo pršet a my foukáme druhý raft u „Przystań flisacka Červený Kláštor“, což je necelé 2 km nad kempem, kde jsme při posledním splouvání Dunajce při SMBS spali. Z Wikipedie lze vyčíst, že „Dunajec je řeka v jižním Polsku. Od roku 1518 tvoří částečně státní hranici mezi měnícími se státními útvary. Od roku 1993 je to hranice Polska se Slovenskem a to v úseku od Lysé nad Dunajcem (Spišská Stará Ves) až po soutok s Lesnickým potokem. Poté pokračuje na svém toku Polskem. Je to pravostranný přítok Visly. Dunajec je typickou horskou řekou s proměnlivým stavem průtoku vody. Patří mezi nejčistší řeky střední Evropy.“ I když má Dunajec délku toku 274 km, územím Slovenska protéká jen v délce 17 km a navíc při tom tvoří slovensko-polskou hranici od Lysé nad Dunajcem po Lesnici. Ale je to řeka s jedním z nejkrásnějších scenérií, jimiž protéká. Ale jen na těch 17 km. V samotném Polsku je okolí o poznání méně hezčí, místy až nezajímavé. Jednou jsme na SMBS splouvali Dunajec několik dnů a všichni jsme se shodli, že nás plavba po Polské části nepříjemně zklamala. Pokud by Dunajec tekl opačným směrem a my začínali v Polsku a až pak pluli k Lesnici a Červeném Kláštoru, nebylo by to hodnocení tak „příkré“. Tak to chodí, že na lepší se vždycky zvyká snáze.
14:55 – auto s řidiči už přijelo zpět z Lesnice a my se můžeme nalodit na rafty povelem „Do tanku v tank!“. Kolem nás svižně proplouvají pltě a děcka zajímá, proč nemají plťaři pádla jako my, ale jen kotrče. Vysvětluju, že odrážením o dno udržují plť v proudu a potřebném směru lépe než kdyby měli pádla nebo vesla.
15:10 – Dunajec teče svižně, právě proplouváme kolem kempu v Červenom Kláštore. Před námi se, na polské straně, tyčí dominantní skalnaté vrcholy Trzy Korony – Tři Koruny (982 m), podle nich ti zcestovalejší okamžitě poznají Národní park Pieniny. To je to místo odkud prý vzlétl létající mnich Cyprián z nedalekého kláštera.
15:20 – proplouváme pod stěnou hory Łysina (792 m). Za chvíli přirazíme na Polský břeh Dunajce k nějaké skalce a já se pokusím něco natočit z dronu. Jenomže druhý raft už je daleko před námi a než vše vybalí, rozložím, nainstaluji a spustím, Murza mizí v dáli. Tak zkusím natočit alespoň ty skály kolem, třeba to bude vypadat hezky i na videu.
Příležitostně naši plavbu provází racek, který tu je evidentně doma. A taky volavka popelavá. Je skvělé, že už děcka volavku poznají a nepletou si ji s čápem. Tahle krajina svojí faunou i flórou zanechala stopy i v historických dílech vědečtějšího ražení. Červenokláštorští mniši zde ve velkém sbírali léčivé rostliny, což dokazuje i herbář, spojovaný se jménem tamního mnicha Cypriána. Cyprián byl prý velmi zručným a všestranně nadaným člověkem, ale hlavně byl lékárníkem, ranhojič a ošetřovatelem. Zanechal po sobě vzácný herbář, který je dodnes památkou světového významu.
„Podle dávné pověsti nebyl Dunajec původně řekou, ale jezerem, které svou čím dál větší plochou okolním hospodářstvím spíše ubližovalo, než pomáhalo. Pověst hovoří o nenažrané vodě nedaleko vesničky Lesnica, která se snažila spolknout okolní pole i lesy. Lidem tedy hrozilo, že na jaře už nebude kam sít, v létě co sklízet a v zimě co do úst vložit. Nejblíže k nezkrotné vodě jezera byl Juzek, mladý gazda, který se usilovně staral o hejno malých dětí a svou milovanou ženu Marinu. Juzek s vodou bojoval, vláčel zem z okolí a snažil se zasypat mokřady, kterých bylo čím dál víc. Všechno marné. A tak jednoho dne, umořen od těžké práce, která nikam nevedla, sedl si na velkou skálu a dumal. Z pochmurných myšlenek ho vytrhl až zvuk kopyt, které patřily koním skupinky jezdců z Polska směřujícím „na Turka“. Mezi nimi byl i polský král Boleslav Chrabrý, který si smutného sedláka všiml a poradil mu, aby goralský lid „prerúbali hory“ a skály, a tak jezerní obludě „splasklo velikánské brušisko“. Goralé se tedy pustili do boje s jezerem, snažili se motykami a rýčem zdolat tvrdou skálu, ale ta se nedala. Lidé se začali vzdávat, dokud nezůstal Juzek opět sám. Když se král vracel, našel ho v pochmurné náladě a bez naděje. Rozhodl se mu pomoci. Vytasil silný meč, přiřítil se k hradbě ze skal a zatnul do ní obrovskou silou. Tam, kde se čněla skála, zela nyní díra, přes kterou se začala valit voda, která vytvořila řeku. A tak nejen Juzek, ale všechny statky v okolí začali sklízet plody tvrdé práce. Chleba přibývalo a lidé goralských se těšili ze žblukotající říčky – Dunajce.“
Zkouším vypustit dron a podívat se na tuhle čarokrásnou krajinu shora tak, jak ji prý víděl létající mnich Cyprián. Tenhle mnich prý býval často svými bratry přistižen, jak se zasněně dívá na oblohu. Podle pověsti potají sestrojil dřevěnou konstrukci připomínající křídla, vyšel na vrchol Tří Korun, kde se hluboko nadechl, rozběhl se, skočil z kamenné stěny a letěéél. Nevím, zda se natloukl jako Jan Tleskač na svém létajícím kole, ale populární slovenská zpěvačka Zuzana Smatanová o Cypriánovi natočila před 11 lety hezký videoklip se svojí písničkou k slovensko-polskému filmu Legenda o létajícím Cypriánovi.
16:45 – bereme rafty za boční lana a odnášíme je na 1100 metrů vzdálené parkoviště u chaty Pieniny v Lesnici, kde máme zaparkovanou dodávku. Děcka při tom sice nepomohou, ale tím, že se přidržují bočních lan mezi námi, udržují neustále stabilní odstup, neplantají se nám pod nohy, nezdržují a mají pocit užitečnosti. Jediné, co nám trošku ztěžuje dlouhý přenos, jsou projíždějící cyklisti, kvůli kterým občas musíme zastavit, aby mohli projet. Ale zastavujeme taky proto, abychom si při přenášení prohodili strany a chvíli namáhali druhou ruku.
17:01 – konečně jsme všichni před dodávkou. Luboš zjišťuje, že klíčky od Citroen Jumpera nechal v Milanově autě, které je převezeno na start do Červeneho Kláštora. Takové věci se občas stávají : -)
Sedáme si do stínku a čekáme až řidiči přijedou s auty a klíčemi, abychom mohli oba nafouknuté rafty naložit a vyrazit do kempu vařit tradiční guláš. Využívám čas a opět zkouším něco dronem natočit. Stoupám skoro do 150 metrů, ale víc nemám odvahu, hlásí mi to, že je tam silný nárazový vítr, který by mohl dron nekontrolovaně odvát mimo dosah. Ale i tak pořizuji hezké záběry skalnatých vrcholků a kroutícího se Dunajce. Pieniny z ptačího pohledu vypadají fakt úžasně.
Nakládáme rafty, pádla, vesty do dodávky, dospěláky a děcka do ostatních aut a startujeme směr Borová Sihoť. Posádka Radkova auta jela z Čierveného Kláštora přímo do kempu, aby nakoupila maso a začala připravovat guláš. My si díky tomu můžeme dovolit menší zdržení.
18:20 – z Lesnického sedla (700 m) vypouštím dron o dalších 100 metrů výš a točím panorama Pienin. Znovu a znovu zažívám opojení tou nádherou, která je umocněna slunkem nad obzorem, které krásně prokresluje detaily a dává obrazu specifickou sytost. Jsem Milanovi vděčný, že jej napadlo, abych zkusil natočit krajinu právě odsud a neváhal se autem asi kilometr vrátit zatáčkami z údolí zpátky na hřeben.
V kempu už hoří oheň a na železné trojnožce visí kotel s čímsi, co bude za pár hodin fantastickým gulášem. Do přikládání na oheň ani míchání guláše se raději nepletu, vím že i to je alchymie, kterou není dáno zvládnout každému.
20:30 – jdu se s děckama osprchovat. Dneska nás výpadek elektřiny nepostihuje. Všichni si musí obléct dlouhé kalhoty, tričko s rukávem a boty. Žádné běhání bosky a válení se v trávě a jehličí. Do spacáku budou zaléhat čistí! Nenapadá mne, co víc bych pro to mohl udělat.
20:50 – na ohništi se stále vaří guláš. Sbíhají se mi sliny, ale budu si muset ještě aspoň půldruhé hodiny počkat. Kytaru vytahuji jenom já a s dětma prozpěvuji písničky, které znají. Mašinka, My jsme muzikanti a přicházíme z České země, Když jde malý bobr spát, Běžela ovečka hore do kopečka, Malé kotě, … Největší zpěvačky jsou Murzovy cérky Kristýnka a Sárinka.
22:30 – první porce guláše, ještě ne úplně zahuštěného, mizí v žaludcích nedočkavcích dětí. Já si ale raději počkám na kvalitu : -).
22:50 – konečně tu dobrotu chutnám i já. Dávám si dvě porce a kdybych se necítil přežraný, dal bych si ještě další. Guláš se začal na SMBS vařit poté, co s námi začali jezdit bratři Tobolové s dětma. Dělají jej normálně z hovězího masa, ale dnes šáhli po vepřovém, abychom mohli guláš jíst před půlnocí. Tahle pochutina připravovaná v přímém přenosu na ohni, má zvláštní půvab a nedostižnou chuť. Připomíná mi guláš, jak jej dělával můj tatínek. Už pár let uvažuju nad tím, že se kvalitní guláš naučím vařit, ale zatím jsem se k tomu neodhodlal. Že bych se do toho letos přece jen pustil?
22:59 – zaháním spát posledního dětského vytrvalce Nika, který u ohně řeže hobliny nožem zapůjčeným ode mne. Uléhá bez zranění, ale nerad. Čas u ohně ubíhá svým vlastním, málokdy odhadnutelným tempem. Když jsem na potulce sám, málokdy oheň rozdělávám. Chci být nenápadný, chovat se bezpečně a uvaření jídla na lehkém plynovém vařiči, který se mi vleze do ešusu, je rychlé a extrémně pohodlné. Ale čas od času si ohník večer zapálím. Po setmění dostanou plameny jakousi magickou moc a přitažlivost. Předůvěrnou náladu podmalovává praskot prohořívajících klacíků a oči jsou chtě nechtě přitahovány ohňostrojem vylétávajících jisker, mizících mezi hvězdami. Sejde-li se u ohně víc lidí, aniž by kdokoliv cokoliv říkal, vždy se sesednou do kruhu.
0:05 (neděle) – do stanu ke spícím dětem uléhám i já. Ostatní už nějakou dobu chrní. Jsem dostatečně vytrénovaný a udržuji si rekord v zatím neolympijské disciplíně „kdo nejrychleji usne“. Ani teď se nenechávám zahanbit.
7:50 – vstávám, ale nechávám děcka ještě pochrupovat ve spacákoch. Slyším jak déšť protivně, s nepravidelnou intenzitou, bubnuje do plachty stanu. Soukám svůj spacák do obalu, stahuju jej popruhy na co nejmenší velikost a vypouštím svoji karimatku. Smotávám ji do obvyklého objemu a přetahuji přes roličku širokou stahující gumotextílii. Do loďáku balím věci, které už dnes nebudeme potřebovat.
Kotlík s několika litry guláše, které se včera nesnědly, je připraven k ohřátí pro tradiční SMBS nedělní snídani. Oheň už ale nerozděláváme, ale využíváme vařič v otevřené kuchyňce kempu. Zdeněk dokonce vypůjčuje hluboké keramické misky a nerezové lžíce, abychom mohli guláš pojíst jako páni. Já si dávám dvě misky a pak ještě dojídám po Myšákovi a Káji. Jediný Nik snědl celou misku. Zbytek guláše slévám do vyprošené velké sklenice od okurek, je ho tam téměř 5 litrů. Ten vezmeme s sebou a pojíme zítra v práci nebo si jej rozdělíme na ochutnání domů.
8:50 – drobně poprchá, ale pláštěnku je ochotna si vzít jen Kájinka. Balím zbytek našich věci do dvou lodních pytlů. Pak pomalu začínám balit stan. Vnitřní část je relativně suchá a jde sbalit uvnitř vnějšího tropika. Ale při balení tropika se dnes nedá nezvlhnout. Alespoň je to rychlé. Myšák mi pomáhá s balením a skládáním tyčí a kolíků. Mokrou část stanu dostávám do obalu těžce, a tak tak. A netroufám i navlhlý stan v obalu sbalit do lodního pytle se spacáky. Naštěstí je v Milanově autě místa dost a nacházím v něm i volný igelitový pytel na odpadky. Zabalený mokrý stan vkládám raději do igelitového pytle a až poté ukládám do zavazadlového prostoru auta.
Murzílek už včera večer při ohni oznamoval, že dostal od velitele zprávu a musí nastoupit dřív, takže vyrazí s holkami domů co nejdřív ráno, aby se mohl nabalit na měsíční turnus a dorazit do práce včas.
Před nastartováním vozů se domlouváme, že v Kralovanech se dohodneme, zda dnes vodu pojedeme či ne, případně zda Oravu nebo Váh.
11:15 – zastavujeme u Salaše Krajinka za Ružomberkom. Drobně prší, ale tady to nevadí. Kupujeme sýr a čerstvé škvarkové pagáčky. Děcka si jsou pohladit osla, krávu a prase, stylově umístěné v dobových srubových stavbách a ohradách.
V Kralovanech to vypadá, že dne už žádnou řeku splouvat nebudeme a domlouváme se, že se alespoň stavíme na hrad Strečno. Před Vrůtkama ale přestává pršet a objevuje se sluníčko. Operativně měníme stávající plán a zastavujeme na odstavném parkovišti před přístavištěm pltí. Pojedeme Váh odsud pod Strečno!
12:50 – po hysterickém Myšákově extempore máme přichytány oba rafty v přístaviště jménem Plte Strečno. Čekáme jak se vrátí řidiči, kteří jeli odvézt vozy k hradu Strečno, kde budeme přistávat.
Dívám se v liduprázdném přístavišti na vyvěšený ceník: „Ceny lístkov na plte platné od 01.07.2021. Dospelá osoba: 13 EUR, Deti do 12 rokov: 8 EUR“ Podvědomě počítám, co by stály naše jízdy na raftech od pátku do neděle a přepočtená částka cca 8 500 Kč mne trošku překvapuje. Na druhou stranu – každá sranda něco stojí.
Vyplouváme a Niky dostává můj mobil, aby občas něco natočil + jasnou instrukci, aby mobil nedržel nad vodou, ale vždy jen nad raftem, protože o něj nechci přijít.
13:39 – klidný úsek bez bílé vody, chlapi skáčou do Váhu, aby si zaplavali vedle raftu. Nikolas si sundává oblečení a obléká vestu na holé tělo, aby si taky skočil do vody. Myšák už tam je. Když se přidržuje raftu, nehrozí, že by někam odplaval a nemohl se dostat zpět. Niky skáče za Myšákem a propuká v šílený řev. Není schopen sdělit proč brečí, tak mu pomáhám vylézt z vody zpátky na raft a pak zjišťuji, že se mu voda ve Váhu zdála výrazně studenější, než čekal.
13:52 – podplouváme Starhrad, který je necelé 3 km nad novým hradem ve Strečně. Zastavujeme u protějšího břehu a kdo chce se opět koupe. Myšák stříká z nějaké ruční maxistříkačky na Zdenka, který se rochní jako mrož v tišině. Sofinka propuká v řev, když jí chce Luboš vzít do vody. Nikolas pobíhá v malé vodě kolem, Milan dělá pár temp do proudu a zpět. Já si ležím ve stínku na raftu a je mi fajn.
14:30 – podplouváme nový hrad Strečno a blížíme se Kompě – přívozu. Leckoho překvapuje, že ač kompa převáží z jedné strany Váhu na druhou několik osobních aut najednou, není poháněna motorem. Vysvětluji, že se pohybu pontonu dosahuje přitažením přídě k vodícímu lanu. Při plavbě zpět se přitahuje druhá strana kompy. Velikostí přitažení se dá v závislosti na síle proudu ovlivnit rychlost. Je to prastarý způsob využívání síly řeky.
15:02 – děcka lížou zmrzlinu zakoupenou ve stánku u přívozu. Čekáme až se řidiči vrátí s autem, které jsme nechali u startu. Rafty, vesty i pádla máme naloženy, jak chlapi dorazí, vyrazíme k domovu.
17:13 – nafouknuté rafty jsou složeny na firmě ve skladu, aby dobře proschly a já je mohl za dva dny sbalit a vrátit do DBCB.
Akci prohlašujeme za povedenou a rozjíždíme se domů. Ať žije 23. ročník S TEBOU MNĚ BAVÍ SVĚT v roce 2022!
Druhý den poctivě vyplňuji „Příjezdový formulář„, stejně jako jsem jej před pár dny vyplnil po návratu z Polska. Opět se musím usmát tomu, že ačkoliv jsem postupoval přesně podle napsaných informací, kdy stát o mně potřebuje vědět téměř vše, Myšáka, Káju a Nika, kteří se mnou cestovali, jsem nemusel uvádět : -) A to ani nejsem zlatoústý právník.
Krátké sestříhané video z téhle skvělé akce: