(Kecka) Brouzdám tak po oldskauti.cz a narážím na zvadlo o plachtění. Navrhuju mamce že pojedem. Mamka přikyvuje takže jedem.
Nabíráme Lidušku a Pavla a vyrážíme směr Harta. Po cestě volám Dazulovi kam přesně máme jet, do telefonu mu moc nerozumím, jen že má problém a že se převrhl. Telefon pokládám a v autě nastává ticho. Mamka se na mě zděšeně podívá a říká mi to snad né.
Dojíždíme do Nové Pláně, kde je kotviště a jdeme hledat Dazula. Vidím plno stěžňů a za chvíli i naší střediskovou plachetnicu. Dazul manévruje a připlouvá k nám. Domlouváme se kdo půjde první. Liduška s Pavlem vyráží jako první odvážlivci. Já s mamkou jdeme do auta pro plavky a jdeme si půjčit šlapadlo, ale máme smůlu všechny jsou obsazené. Odpoledne trávíme na břehu koupáním a dřímáním.
Asi po třech hodinách připlouvá Dazul a střídáme se. Vyplouváme. Dazul vysvětluje základní věci jako je káča, kosatka, kormidlo a hlavní plachta. Obdivují mamku že se nasoukala na příď lodí a poslušně sedí a ani nedutá. Já si sedám za Dazulem a při první chvíli mi předává kormidlo a jdu řídit. Musím říct, že největší problém mi dělaly strany. Připadala jsem si jak bludička – furt ne a ne si srovnat, která strana je která.
Plachtíme a kocháme se přehradou. V jednu chvíli plachtíme na ,,motýlka“ to je prej strašně těžké – podle Dazula (já jsem vůbec ráda, že držím směr). Uprostřed přehrady vyskakuju a jdu plavat. Voda je v některých místech strašně ledová. Dazul mi podává foťák a vítr je s lodí odvál pryč. Já zůstávám uprostřed přehrady sama s foťákem. Doufám, že z těch záběrů aspoň něco bude.
Naproti mě se objevuje šlapadlo a všichni na mě blbě hledí co dělám sama uprostřed přehrady. Doplavu k lodi a začínám přemýšlet jestli tam vůbec vylezu. I když se to nezdá, je to vysoko. Uf, na první pokus vylezu. Eště nejsem tako taková máčka.
Dazul mě střídá a jde plavat. Přebírám kormidlo a jdu řídit. Nefouká takže dobré. Dazulovi neodplachtím a bude poblíž lodi. Když by bylo nejhůř, mám všecko pustit :D
Opustím myšlenku katastrofického scénáře a zvedá se vítr. Dazul mi přestal stíhat a já plachtím směr přístav. Když jste v tom sami s maminkou na přídi, už se mi ani strany nepletly a šlo to. Pomaličku plachtíme ke břehu, kde mě čeká Liduška s Pavlem.
Dazul vysedá a jde jíst. Pavel si bere loď a sám s Lidušku plachtí do prostoru. Jsou asi v půlce a se jdu pokusit doplavat k nim. Když už jsem skoro u nich Pavel chytá vítr a s úsměvem mi sděluje, že si ten vítr nenechá ujít a odplouvá mi. Super no tak zase zpět.
Na břehu je Dazul s mamkou a vykládáme si zážitky. Po kratším odpočinku se Dazul naloďuje a vyplouvá sám dál.
Děkujeme za krásný zážitek a už se těšíme na domluvený paraglajd.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
(Dazul) O téhle povedené akci je z mé strany informace jen útržkovitá, protože jinak by toho bylo minimálně na půl knihy. Navíc slíbila něco napsat i Kecka, která kormidlovala plachetnici prvně v životě, takže zprostředkuje i jiný úhel pohledu :-)
Jak dostat plachetničku na vodu …
Naložit naši střediskovou plachetnici třídy vaurien na vozík není až tak jednoduché, protože je minimálně 11/12 roku uložena v kůlně tak, aby zabírala co nejméně místa. Je tedy samozřejmě plně odstrojená a zavěšená bokem na pevných horolezeckých lanech tak, aby byla paluba rovnoněžně se stěnou kůlny. Stěžeň je pro svoji délku skladován pod střechou kůlny venku, protože dovnitř se prostě nevleze.
Odvázat a opatrně vynést trup plachetnice ven z kůlny, nemůžu zvládnout sám. Však mi s tím při nakládání věcí na tábor pomáhal Miris a Fanta. Plachetnici z ručního vozíku před kůlnou mi pomohli na přívěsný vozík zapojený za Ford Galaxy naložit chlapci z prvního letošního prázdninového pobytu v DBCB. Pomáhal jsem jim stavět podsady a na oplátku mi pomohli oni. Připevnění lodi k vozíku i upevnění stěžně a naložení kýlu, kormidla, hlavní plachty, kosatky, bedny s otěžema atd. jsem už zvládal pohodlně sám.
Teť tu stojím na břehu Slezské Harty – před závorou chránící přístup vozidel k hladině přehrady. Je 20:00 a nikde nikdo. Doufal jsem, že poprosím o pomoc nějakého rybáře, aby mi pomohl loď přenést z vozíku na hladinu přehrady. Zapeklitá situace :-(
Nedá se nic dělat – musím to zkusit sám, Tuším, že většina mých známých by tvrdila, že to je nemožné, ale nezbývá mi než převrátit a sundat plachetnici na zem. A hlavně jí pak nějak dopravit těch 30-35 metrů na hladinu. V tuto chvíli netuším, co je obtížnější – zda loď z vozíku sundat či ji pak dopravit na vodu.
Když dokázal Ing. Pavel Pavel rozhýbat s šestnácti lidmi dvacetitunovou sochu moai, proč bych já sám nemohl zvládnout čtyřmetrového vauriena, který váži jen kolem 100 kg. Jdu na to!
Nejdříve sundávám upínací popruhy a dlouhý hliníkový stěžeň. Pak vyndávám všechny věci uložené ve vozíku pod obrácenou palubou – plachty, ráhno, tyč na spinakr, kýl, kormidlo, vesty, bednu s příslušenstvím, … A teď už musím do první riskantnější etapy – vysunutí poloviny trupu lodě mimo vozík, do maximální polohy tak, aby loď byla stabilní a z vozíku se nesesunula. Táááák – a je to. Nic nepadá a loď je tam, kde ji potřebuju mít.
Teď musím vzít druhou polovinu trupu a vysunout ji zcela mimo loď … Opatrně! Pomalu, nespěchej. Trup nesmí nekontrolovaně sklouznout na zem a rozbít se … Klid! Držím trup lodě za zrcadlo a pomalu jej pokládám na roztažený koberec tak, aby se o něj rohem zapřel a já mohl přejít k přídi. Uááá! Podařilo se to!
Pevně držím špičku přídě a přeopatrně ji vysouvám mimo půdorys vozíku. Pokládám bok trupu na koberec a zapírám druhý bok lodi o vnější stěnu vozíku. Velmi, ale velmi opatrně přestávám loď držet a testuju, zda je v téhle pozici stabilní. Nehýbá se a nesesouvá – paráda!
Teď trup musím dostat co nejvíc kolmo k zemi – tak, abych jej moh zapřít. K zapřemí mi dobře slouží speciální břevno – deska obalená kobercem, která slouží k uložení převrácené lodi na vozík.
Tak a teď musím nějak trup lodě položit dnem na zem. Jenomže nedosánu přes bok, který se opírá o břevno, abych měl dostatečnou stabilitu a pomalu loď s převracením pokládal kýlem do vestami měkce vystlaného místa. Nějak to přece musí jít i když nemám další ruce k dispozici! Kladka! Jedině kladka mi zajistí, abych udržel přes páku loď v takové poloze jakou potřebuju. Před pár minutama jsem pečlivě smotal všechny upínací popruhy, ale teď je rychle rozmotávám a provlékám úchyty na boku vozíku. Nahradí mi klasikou otáčející se kladku. Jeden konec popruhu připevňuju ke kovovému úchytu pro lanka stěžně a druhý konec napínám tak, abych stál vedle podpíracího břevna. Pak jej pozvolna pouštím, vyrážím podpírací břevno a převracím trup od sebe, aby se samovolně zavěsil do popruhu.
Posouvám vesty na druhé straně trupu tak, aby si trup sedl kýlem přesně na ně a nijak se neškrábnul ani nepoškodil. Odjišťuju popruh, přebírám váhu trupu do svých rukou a pomalu pokládám tam, kde jsem si nachystal vesty. Přes trup lodě na to místo nevidím a tak se ujišťuju, že jsem je umístil hodně přesně, že se nemůže nic stát …. Loď sedí na zemi! A kýlem na vestách! Huráá!!! Chce se mi divoce tančit a jásat jako Robinsonovi. Podařilo se to! Jsem dobrý!
Stírám z čela pot, volně chodím kolem lodi a přemýšlím jak loď dostanu přes závoru a pak k vodě. Závora je naštěstí dost vysoko na to, aby trup loďe pod ní prošel, takže téhle zdrádnosti se obávat nemusím. Zahraju si na stavitele pyramid! Budu loď posouvat podobně jako otroci posouvali kamenné kvádry parymid….
Koberec natahuju před loď abych po něm mohl trup opatrně posouvat. Půjde to po hladké a chlupaté ploše, dno lidi se nepodře, když budu opatrný. Koberec je dlouhý jen 4 metry, takže jednu délku lodi. Když na něj loď posunu, nududu ji moc přemisťovat dál. Dávám tedy na jeho konec kobercem jedno břevno – obalenou desku, pak vesty a další břevo – aby vytvořily další lodní délku. Jakmile posunu loď na břevna, uvolní se mi koberec, který přenesu před loď … Každý posun o lodní délku vyžaduje přestavbu plochy po které sunu trup „LaVoru“. Dochází mi velmi rychle, že tohle není – vzhledem ke vzdálenosti k břehu – práce na hodinku. Nevadí! Je to přijatelná cena za to, že můžu loď dopravit na vodu sám!
Jsem spocený až se mne teče pot skoro čůrkem. Ale loď je na vodě! Stěžeň připevněný, plachty vztyčeny, bagáž naloděna – je něco po 21:00. V hladině za lodí se odráží zbytky červánků.
Nefouká, ale vím, že stejně musím odrazit od břehu. Jsem neskutečně natěšený. Třeba nějaký vítr chytím. Myslím si, že bych jej chytit měl. Dnes jsem si jej zasloužil …
Noční plachtění …
Ještě nikdy jsem neplul za tmy. Ona tedy úplná tma není, ale viditelnost je rozhodně mizerná – i když na vodní hladině to je skoro jako na sněhu – něco vidíš, něco tušíš, zbytek je trochu na náhodě.
Jsem už asi sto metrů od břehu a vítr nikde. Rozcvičuju si oči na noční vidění a pozoruju, že zpoza kopce pod hrází přehrady svítí nějaká výrazná lampa, světlomet či nějaká velká světelná koule. A má takovou divnou, skoro rudou barvu. Kdepak lampa! Měsíc to je! Včera byl úplněk, takže předpokládám, že i dneska zažiju úžasné divadlo. Myslím, že jsem při plachtění nikdy úplněk nepozoroval.
Vycházející měsíc mne přitahuje jako magnet. Zkouším jej fotit, ale nic z toho asi nebude. Chtělo by to dlouhý čas ze stativu – to na svém mobilu, navíc na mírně se houpající plachetnici, nejsem schopen docílit. Nevadí, chci mít aspoň takovouto vzpomínku na tenhle obdivuhodný okamžik hodný nejlepšího mistra impresionismu. Na západě zbytky červánků a na východě načervenalý „koláč s tvarohem“ (abych citoval svého oblíbence KK). Kolem ticho, volný prostor a naprostá svoboda kam plout. Tohle se mi už možná víckrát nepodaří prožít.
Na cestování plachetnicí se mi líbí to, že v drtivé většině se vždycky pluje trochu jiným směrem než je cíl. Ale do cíle jsem s naším „LaVorem“ zatím vždycky doplul …
Nocování na romantických místech …
Vychutnávám si ten úžasný pocit, že při plachtění kolem 42 km dlouhého obvodu přehrady Slezská Harta lze i dnes najít několik nádhetných místeček vhodných k zakotvení plachetnice i přenocování nalehko. Stan je v takovémto tropickém počasí nesmysl stavět a hlavně jsem si jej ještě pořád nepořídil. Těch romantických místeček je pochopitelně víc než několik, přesněji řečeno mnoho, ale drtivá většina „fleků“ je zpravidla i navečer obsazena hlavně rybáři, v menší míře pak rekreanty a jinými převážně pubertálními „paďoury“ :-)
Trávím při téhle akci tři noci na třech různých osamělých a až romanticky kýčovitých místech. Nad táborem vodních skautů z Ostravy, v začínající úžině mezi Novou Plání a Karlovcem i na mysu pod kótou 528. Dvě noci si rozkládám karimatku a spacák jen pár metrů od vodní hladiny, takže dobře vidím na „LaVor“ se skasanými plachtami a slyším i sebenepatrnější šplouchnutí ryby.
Všechny fleky jsou krásné, ale nejhezčí z nich je přeci jen ten poslední. V kamenitém svahu si pod osikama a borovicí vyskládávám z plochých kamenů rovné lože, tak akorát na rozložení karimatky, lodního pytle a báglu. Dokonce si dělám i malý stoleček na planový vařič a ještě menší stoleček pro skládací hliníkový pohárek na víno. Ještě mi zbývá polovina láhve tramínu. A tramín červený chutná zvláště po fazolích s chilli z US army balíčku MRE. Vychutnávám si jej v leže, jako starořímský občan na hostině ctihodného Luciuse Liciniuse Luculluse. Poslední záře červánků se líně mihotá na unavené hladině, ptáci umlkli, bezprostřední ticho občas ruší jen neúnavný noční hmyz a mé mlasknutí po vychutnaném doušku vína.
Zažil jsem noc kousek pod vrcholem Triglavu v Julských Alpách, v ledovcové stěně pod Pik Skautem na Pamiru, pod borovicí u propasti Zvonivá ve Slovenském krasu, na slovensko-polské hranici pod tatranskou horou Svinica, na švédsko-norské hranici za polárního dne pod ledovým Fauke, písčitou noc na podzimní španělské pláži, zimní červánkovou noc kousek od malofatranského Chlebu, ….. Ta dnešní noc před úžinou u Roudna se v mé paměti klasifikuje mezi „noci na které se nezapomíná“ …
Po hladině se to nese …
Že se zvuk po ztichlé vodní hladině úžasně přenáší, víme všichni už ze základní školy, kdy při hodinách fyziky se zmiňovalo jakési vlnění a učitelé to demonstrovali vhozeným kamenem do rybníka.
Tohle všechno mi paralelně probíhá hlavou, když nechtěně poslouchám důvěrné řeči dvou rybářů na protější straně přehrady sprosté repliky dvou hochů a děvčete (všichni tři verbálně na úrovni zvláštní školy) špásujících o kilometr vpravo.
Už od ranných oddílových dob jsem přivykl za setmění mluvit tiše, nezřídka šeptem. Už nevím, co je toho příčinou, ale desítky let to tak praktikuju. Jedna z nesporných výhod je, že večer mne příliš slyšet není, za to já slyším kolem.sebe velmi moc. Stejně je tomu i dnes. Z těch povídání, které nechtěně poslouchám lze spřádat příběhy – téměř jako četba knížky, lepší než televize ….
Při potápění nelze nic podcenit …
Jsem rád, že dorazí Murzílek s výbavou na potápění. Loni jsem si ponor užil a moc se těším i dnes. Po sezení na palubě „LaVoru“ jsem už trochu ztuhlý a při ponoru si hezky protáhnu celé tělo. Navíc si zopakuju základní postupy, abych je nezapomněl a byl schopen jít s láhví pod vodu kdykoliv jindy.
Hanka pomáhá Murzovi s nasazováním výstroje a já mezitím plachtím do vyhlédnutého malého zálivu mezi sklalisky. Tam se pokusím loď ukotvit a plně vystrojený Murzílek v mezičase za mnou doplave. Potápět se budeme tady u skal, kde je terén pod hladinou příslibem parádního zážitku. Je to pro nás nové místo – tady jsme dolů ještě nešli.
Murza už se objevuje za skalnatým výběžkem a volá ne mne cosi o jakémsi problému. S Murzou vznikají vždycky nějaké problémy, takže jsem v klidu, protože se takto avizované problémy vždy daří vyřešit.
Tak tehle problém nevyřešíme – v láhvi není kyslík. Murza nafoukl žaket, aby se mu lépe plavalo přes zátočinu, mrkl na manometr a zjistil že je na nule. A to se holedbal, že měl láhev čerstvě na revizi v Olomouci a že mu ji i natlakovali. Patrně mu v práci na háhvi někdo povolil venti …. Takže dneska se budu muset obejít bez ponoru :-(
Jak se tlačí loď po hladině …
Témět při každém plachtění se to stane – chvilka, kdy nefouká a loď se přestává pohybovat. Většinou ale za chvíli zaduje, plachty se nafouknou loď vyrazí vpřed.
Je po sedmé večer, jsem před pověstnou úžinou u Roudna a na okolních osikách se nechachvěje ani lísteček. Předpověď větru na dnešní den není ideální a tak už mám téměř jistotu, že do půlnoci nezafouká. A já chtěl doplachtit do zátoky s velkým dřevěným křížem. Vytipoval jsem si tam flek na dnešní noc.
Povoluju otěže na kosatce i hlavní plachtě, sundávám si boty, kraťasy, tričko a hop – žbluňk! Na klidné hladině se kolem mne rozlévají kola do ztracena. Zajíždím pod hladinu minimálně 3 metry, ale na dno to je ještě dalších několik desítek metrů (přehrada má v nejhlubším místě u hráze hloubku 80 metrů). Voda je příměřeně teplá i studená, po pár tempech kolem pohupujícího se vauriena mi je velmi příjemně.
Jdu na to – vyzkouším jak se „tlačí plachetnice“. Nechci tady ztvrdnout do rána, dnešní noc chci strávit na souši! Připlouvám k zrcadlu (zádi) s kormidlem, natáčím list kormidla do osy s kýlem a vší silou strkám trup lodě kupředu. V rámci fazikálního zákona o akci a reakci se posouvám o pár desítek centimetrů dozadu, ale loď plynule pluje několik metrů přesně tam, kam jsem ji nasměroval. Kosatka i hlavní plachta sepři tom mírně nafouknou, takže to z dálky musí vypadat jako malý zázrak – totální bezvětří a támhle pluje plachetnička s napnutýma plachtama, navíc bez posádky!
Dvanáct temp a jsem u zádi. Poopravuju směr kormidla a znovu odrážím loď kupředu. Dalších deset až dvanáct temp a znovu, …. Tlačení lodi není nejrychlejší způsob dopravy, ale je zcela určitě rychlejší než čekání nebo zoufalé pádlování. Už dlouho jsem si nezaplaval kilometr ve volné přírodě.
Jednu zajímavou dohru moje „tlačení lodi“ má. Druhý den za téměř bezvětří míjím na pár metrů větší loď a zapředávám s její osádkou rozhovor. Mimo jiné se dozvídám, jak se včera navzájem přesvědčovali, aby vyjeli – vítr tam musí být, protože by jinak támhleta plachetnice s napnutýma plachtama tak hezky nejela …
Jak se špatně váže, tak se dobře trhá …
Čtvrtý den letošního prvního plachtění. Dorazil Luboš, kolega a kamarád ze zaměstnání. Taky dávný člen vsetínské „Trojky“ a logicky tedy duše spřízněná. Před pár dny mne zpražil slovy „To, že jsem se oženil, ještě neznamená, že mi neřekneš, že jedeš plachtit“ – po té, co viděl u sídla naší firmy zaparkované auto s naloženou plachetnicí.
Po loňském dramatičnějším náklonu toho Luboš moc nezapomněl. Naprosto samozřejmě bere kormidlo do ruky a přitahuje otěže hlavní plachty. Na mne zbývá kosatka.
Podle předpovědi má dneska foukat velmi dobře, takže si to užijeme. Už jsme v decentním náklonu a rychlost lodi je na možném maximu. To je úžasný pocit. Voda na přídi vydává zvláští žbluňkavý zvuk, kosatka zase vibrující vrnění a proud kolem kormidla připomíná svižně zurčící horský potůček. Plachty jsou v plném zápřahu a je to s podivem, že těch cca 10m2 dokáže utáhnout jako nic našich cca 150kg živé váhy.
Jedeme se naobědvat na plážičku před zátoku s ostrovem. Pak křižujeme před úžinou u Roudna a nakonec se vracíme do prostoru mezi táborem ostravských vodních skautů a Leskovcem. Dneska tu je na hladině aspoň třicet plachetnic.- jede se tu určitě nějaká regata. A tak se držíme bokem, abychom nekřižovali směr závodníkům.
Na druhém břehu, kousek od přístavu v Leskovci nad Moravicí, někdo zkouší kiteboarding. Zdá se, že se mu nedaří zvednout se na prkno. Jedeme se na něj podívat, chci se totiž přiučit. Nejlíp a nejlevněji se vždycjky učí na chybách těch ostatních :-)
Začíná foukat silněji a tam mi Luboš předává kormidlo a otěž hlavní plachty. Jde si sednout dopředu na ovládání kosatky. Srovnávám loď do směru ke kiteboardiskovi a snažím se ji pomaličku dostat do pořádného náklonu. Už vím, že dokut nepřetéká voda přes bok lodi, je náklon OK. Pozoruju vzdálenou postavičku v neoprenu s barevným nafukovacím kite a pátrám v paměti, kdy jsem to zkoušel naposledy. Pět let to bude minimálně. A dostávám chuť to zkusit znovu …
„Kosatka! Trhá se nám kosatka! Odvaž ji!!“ Řvu na Luboše po prvním zvuku trhající se plachty. Fičí velmi silně a malá dirka se pod novým poryvem zvětšila na 20 centimetrů. „Stáhni tu kosatku!“ řvu na trochu zmateného Luboše. Před vyplutím ji natahoval a vázal na borhák, ale teď ve stresu mu nejde odvázat. Škrrrrrrr. Další poryv a natržení kosatky se zvětšuje na půlmetru. „Dělej rychle, nebo se nám kosatka roztrhne úplně! Sundej tu kosatku!!!“ řvu na parťáka jako v amoku. Škrrrrrrrrrrr … Tak už je to natržení metr.
Kosatka je zmuchlaná ve špici lodě a já obracím „LaVora“ zpátky do přístavu u tábora ostravské Eskadry. Bez kosatky to není ono. Luboš se s obavou ptá, zda to bez kosatky dojedu, sám cítí, že jedeme nějak jinak. Samozřejmě, že dojedeme i bez kosatky. Horší by to bylo, pokud bychm měli jen kosatku bez hlavní plachty. To by bylo skutečné vodní rodeo.
Přemýšlím jak kosatku spravit, protože cca 5-10 tisíc Kč na novou dohromady nedám. Pokud ji budu chtít zašít, musím někde sehnat zaplatu ze stejného „povoskovaného“ plátna, protože nepřichází v úvahu, abych roztržené okraje přes sebe přeložil a celou kosatku tím nejen zkrátil, ale i zkrabatil. Padák! Jasně! použiju lepicí látku skytex, kterou opravuju trhliny ve vrchlíku padáku. Je neprodyšná a vydrží i trochu vody, takže na slepení naší kosatky bude ideální.
Druhý den objednávám po internetu 4m bílé pásky na lepení kite – s poštovným 380 Kč. Pečlivé lepení plachty mi zabírá asi hodinku – ale vypadá to přijatelně :-)
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Nesetříhané video z této akce – točeno na vodotěsný mobil SONY XPERIA Z1 a ještě více vodotěsný compact OLYMPUS „mjů“ 1030sw – se špatně nastaveným snímáním videa:
Vývěsky před OÚ v Kateřinicích – i takto presentujeme, že existujeme a jsme činní:
