(Dazul) Prázdniny se rozjíždí, dvacítka nadšenců z ŠESTKY už je na Expediční jednotce, nezadržitelně se blíží mimo tábora i další tradiční akce. Ale protože naši Benjamínci na tábor s oddílem ještě nejezdí, je potřeba jim nabídnout vhodné alternativní aktivity. A když si před pár dny vzpomněli na to, že jsem jim slíbil výlet s přespáním pod širákem, rozhodl jsem se to zbytečně neodkládat.
Vyrážíme lehce nabaleni až 18:45. Na místo plánovaného nocování, kde můžeme bezproblémově i rozdělat oheň, to nemám daleko. Za cca půl hodiny jsme na místě, táhlém, zalesněném hřebenu, s nedávno vysečenou pasekou, na které je rozcestí místních turistických tras. Je tu nově postavený přístřešek s ohništěm. Ideální místo pro naše prázdninové nocování : -)
Myšák nese v báglu spacáky pro sebe, Káju i Nika, Nikolas táhne ve svém kletru dvě velké nafukovací karimatky a tři hamaky, Kája je odsouzena ve svém nejmenším baťůžku táhnout třílitrový kanystr s vodou. No a já nesu ten zbytek : -)
Myšák říkal, že chce letošní prázdniny točit na mobil všechno co bude prožívat, a na konci prázdnin mu z toho mám pomoc udělat film, kterým by se mohl pochlubit spolužákům. Jsem docela zvědavý, zda mu jeho předsevzetí vydrží.
První starost děcek, když po jedné přestávce na pití, konečně přicházíme na místo, kde budeme nocovat, je že musíme připravit oheň. Mám sice s báglu plynovou kartuš s vařičem, ale tu geneticky zakódovanou touhu po normálním ohni, jim nejsem schopný odepřít. Až poté, co se od malého ohniště táhne šikmo k nebi úzký pruh dýmu, přichází na řadu karimatky a hamaka. Nik je odhodlaný spát v hamace, proto si s sebou ani nebral svoji karimatku, ostatní rozbalují nafukovací karimatky.
Trochu mi kalí radost zjištění, co znamená občasné používání slova „okurka“, které si před pár dny Myšák přitáhl ze školy domů. „No, to je tati místo toho, kdyby se řeklo „ó kurva“, to je taková náhražka …“ Překvapeně mumlám cosi o vhodnosti a nevhodnosti některých slov, ale jsem konsternován. Tady Kája Mařík, Hoši od Bobří řeky i Děti z Bullerbynu trochu selhávají, říkám si. Ale sahám si do svědomí a říkám si, že i když „okurka“ nepoužívám, musím omezit své občasné výlevy vzteku i po verbální stránce.
První deštík nás překvapuje před setměním. Ale to už oheň hoří tak dobře, že jej drobné kapky neuhasí. Špekáčky už jsou v ten čas taky dobře opečené a tak i kdyby nám déšť oheň zalil, asi by nám to moc nevadilo. Ale s jasným plamene je večer příjemnější. Snad proto Myšák ještě nechce zalézt do spacáku a jen v trenýrkách se snaží posekat uschlé smrkové větve a naložit je na oheň.
Noc je vlahá, červencově teplá. Ležíme ve spacákoch na břiše a díváme se na poslední zbytky červánků, které vypadají taj, jako by za obzorem hořel úplně stejný oheň, jako máme my. Myšák chytá tesknící chvilku po mamince, následuje ho Kája a Nikolas nemůže jinak. Ještě, že máme ty mobily. Děcka pobekávají ještě víc když to maminka nezvedá. Netuší, že dala Kubu spát a seče křoviňákem poslední kus louky před naším domečkem, proto neslyší zvonění. Ale za chvíli maminka volá zpátky a kolektivní pláč pomalu utichá. To už je mezi námi i Nik, který dezertoval ze své hamaky. Musíme se vlézt na tři karimatky a Myšák, který leží na kraji, to odnáší nejvíc – brácha jej nemilosrdně vytlačuje. Usínám s roztaženýma rukama, abych dal prďochům pocit „všeobjímajícího“ tatínka i ve spánku : -).
Krátce se probouzím tradičně za svítání, pak opět pozvolna upadám do ranní nirvány. Ale vnímám, že se Myšák kolem páté ráno usazuje ve spacáku a pak, podobně jako já o pár lumenů dřív, znovu ulehává.
Po šestá hodině ráno samovolně všichni vstáváme do nedělního rána. Mimo to, že se blíží, v naší převážně ateistické společnosti, státní svátek věrozvěstů Cyrila a Metoděje i upálení mistra Jana Husa, dnes, přesně před 245 lety USA uplatnily svou nezávislost na Velké Británii vyhlášením základních práv člověka a soupisem stížností proti britské říši. Z médií jsem nabyl dojmu, že Američané oslavují vznik svobodných Spojených států neformálně rozličnými přehlídkami, pikniky a grilováním masa, koncerty, … My „Den nezávislosti“ oslavujeme posílením o noc v lese beze stanu : -)
Na snídani dochází čas pro BDP – respektive směsku, kterou včera děcka poskládaly ze zbytků vojenských Bojových dávek potravin Armády ČR. Je mezi nimi i pár drobností s amerických MRE. Borůvkový džem v hnědém hliníkovém sáčku ukořistil Myšák, Niky má krabičku meruňkové marmelády a Kája natírá na křehké kukuřičné plátky burákové máslo o kterém prohlašuje, že to je jako nutela. Čaj jim vymlouvám, protože se mi nechce rozdělávat vyhaslý oheň ani vytahovat vařič, a místo toho připravuji do sáčku z amerického MRE instantní nápoj z české BDP. Má to větší úspěch než čaj : -)
Myšák kontroluje, že v ohništi není žádný žhavý uhlík, Kája se dívá po drobných odpadcích z našeho jídla. Děcka ví, že co jsme si přinesli, musíme si odnést s sebou zpátky. Pytlík s našimi odpadky nese na báglu Nik, protože na něm má gumové upínáky, do kterých se sáček dobře a rychle uchytává.
Ani je nemusím pobízet k odchodu, vidina že za chvíli budou s maminkou je popohání k domovu. A taky na Kubíka se nefalšovaně těší.
Ale i tak děláme pár krátkých zastávek + jednu delší, aby si děcka mohly sundat své bágly. Hlavně nejmenší Nikolas potřebuje odpočinek, protože jej „z batohu bolí břicho“.
Domů přicházíme, lehčí o 5 litrů vody v Kájinině báglíku, před osmou hodinou ranní. Vítání s maminkou a malým Kubou je nefalšovaně holyvůdské : -) První z letošních malých prázdninových vítězství mají, všichni tři nocležníci beze stanu, za sebou : -)