(Radek) NÁVŠTĚVA TÁBORA 7.–9. 8. 2020 Tak po dvanácti letech opět na táboře. Jak ten čas letí. Chystal jsem se na tábor sice už několikrát, ale až teď se mi to podařilo. Ostuda.
Miris mi popsal cestu a v pátek po práci sbalit kletr a tradá směr Budišov. Cesta ubíhala celkem svižně a jak se moje střela blížila k Budišovu, tak jsem poznával místa, které mi vypadly z paměti a najednou se mi vracely vzpomínky na tábory na Ostrově. Ještě koupit pastu, mýdlo a kartáček v místní drogerce, zabočit kolem kempu v Budišově, někde zaparkovat auto a už se blížím k táboru. Podle křiku vím, že jdu dobře.
Přicházím do tábora, všude plno nových a ne-známých tváří, a tak se opatrně ptám po malé Káji. A už ji vidím. Vřelé přijetí. Ukázala mi stan, kde složím své staré bolavé kosti. Kafe. Zase do ešáku. A celý litr. Jdu do kuchyně. A zase ty vzpomínky. Kolik večerů jsme strávili u kuchyňského stolu, kde se dojídaly zbytky od večeře, nebo oběda… Mimo jiné, musím uznat, náááádherný GOLEM. Chvilku pomáhám u tůňky a potom se chystá sprcha, bo je v sobotu návštěvní den :-). Nanosit vodu, zatopit. K mé veliké radosti večer dorazilo Klíště s Pavlíkem. Záruka nějaké lumpárny… Chvilku kecáme. Pak večeře, nástup, bazar atd.
Pak to přišlo. Po večerce se několik starších vyplížilo z tábora, a když už byl všude klid a mír, prohnali jsme se táborem. Na hlídce byl zrovna Mimoň. Pooooplách znělo z jeho dětských úst. Tábor rázem ožil. Družinky obsadily své hlídací stanoviště a hlídací pes chytal stopu přepadníků. Chytil… A už se hnal za někým ve tmě. Pavlík. Po nějakém čase ho dostihli někde v kopřivách. Už ho skoro měli a darebák jim zase utekl. Ale asi byl opět chycen, protože ho po ukončení poplachu dovezli na nesmrtelném dvoukoláku. Krásný přepad. Ještě jsme chvilku stáli u kuchyňky a pak alou na kutě.
Sobotní ráno bylo nádherné. V hangáru se spalo jakš takš, ale to se tak spí, když si člověk nevezme karimatku.. Ranní očista a kafe. Na táboře chutná úplně jinak.
Návštěvní den. Celý den se nesl v pohodovém duchu. Hry, návštěva rodičů, kytara, etapovka a plno dobrot. Dorazil Miris. I on svému bratrovi, jako mně, dovezl nějaké dobroty :-)
Když se přiblížil večer, tak se začalo kotlit na saunu. Na tu sem se těšil. Udělali jsme oheň, hrálo se na kytaru a zpívalo. Bylo dobře. Sauna byla jedna báseň. Moc nás tam sice nebylo, ale taky dobře. Voda jako kafe. Tábor už spal a my pořád seděli u ohně.
Neděle byla ve znamení odjezdů. Mirís, Klíště i Pája vyrazili ku domovu o trošku dřív než já. No, ale potom nastal i můj čas a po obědě jsem se rozloučil a vydal se domů :-) Víkend byl krásný, ale krátký.
Tak snad příští rok zase a možná na delší dobu. Ale kdo ví, co bude za rok.
(Hanny) Pátek, zaklapnu budík klasicky ve 4 ráno a …. celý další týden budu vstávat v lidsky přijatelnou dobu. Snad dnes zvládnu dokončit práci brzy, abych vyrazila v plánovaných 15:00 směr Budišov.
Samozřejmě, že ne… odjezd se posunul o dvě hodiny – jak jinak… komplikace v práci, zabalení věcí, naložení auta a poučení zbytku domácnosti, jak co funguje, jak zapnout pračku … Neva, i tak jedu o den dřív. Cesta v přeplněném autě díky Marco na sedadle spolujezdce utíká příjemně. Teda až na stres na D1, kdy mě tam zavedla navigace a já letos nemám dálničku. Těch 18 km jsem se zatnutýma zubama zvládla a snad nedojde ani později žádná pokuta.
Tábor už běžel celý týden a bylo to poznat. Uklizeno, vyladěno, dotáhnuto k dokonalosti. Letošním TOPem byl Chillroom. Protože se nebrala kola, nějaký génius vymyslel skvělé využití starých podsad – velkou „lavici“ ve tvaru „L“, na kterou se ještě později položily staré matrace. Luxusní relaxační zastřešený prostor, který doplňoval hamakový háj. Opravdu vymazlené.
Stany se letos posunuly směrem k cestě a byly pouze ve tvaru „U“, takže vznikl velký prostor na hry a celé náměstíčko působilo vzdušně a otevřeně.
I tůňka upgradovala díky starým podsadám – větší, hlubší. Přístup do vody po žebříku z plošiny.
Takže jsem rychle dodělala postele ve svém stanu, abych mohla večer padnout do spacáku a nebát se, že mě nepodepřené pryčny neudrží. Taky rošty – provlhlý batoh od rosy bych nerada. A pak už první nástup. Řada vedoucích byla dost dlouhá, u Světlušek a Vlčat tomu bylo právě naopak. Letos se tábor musel posouvat a mnozí už měli tenhle termín obsazený vlastní dovolenou. Taky jedna zlomená ruka a jedna operace slepého střeva zredukovaly stavy.
Víkend se nesl v duchu převahy vedoucích – šlo to poznat v organizaci – víc hlav víc vymyslí a není problém s pomocnou rukou. Denní program byl už zaběhnutý – ranní protažení při sbírání zlatých valounků, rozcvička, vanaři – někteří v duchu Achilla s patou nad vodou, snídaně, úklid „Augiášových chlévů“, nástup, věštírna v Delphách (vyvěštění denního plánu) a dopolední program. Po obědě relax a aktivity dle plánu.
Sobota bývala návštěvním dnem, letos je ale všechno tak trochu jinak. Rodiče mohli přijet na omezenou dobu, jen nesměli s dětmi opustit tábor. Přijelo jich jen pár, aby přivezli oblečení na výměnu. Proto byl čas na hraní her ve volnějším duchu. Natáhla se dokonce i volejbalová síť.
V neděli se tábor zklidnil a někteří se připravovali na večerní slavnostní slibový oheň.
Já věděla kdy přijet – poklidný víkend a v pondělí rádcák. Prostor pro vedoucí, aby mohli v blízkosti tábora doladit etapovky, program a taky trochu vydechnout. I když s jedním okem směrem k dětem a připraveností být do pár minut v táboře, kdyby bylo potřeba. Letos zvládli rádcové svůj den velmi dobře, sice v mírném časovém skluzu, ale bez úrazů a problémů.
V úterý jsme měli kontrolu z hygieny – a až na pár drobností jsme obstáli dobře. Letos je to opravdu hodně zpřísněné. Ale podle pokynů kontroly nám stačilo přidat desinfekci na další místa a zasypávat záchodky dvakrát denně. Celkový dopad virového prevíta se dal vnímat všude. Policejní kontroly na cestách každou chvíli – řdičák, techničák, dokonce občanka a dýchat, městská policie pravidelně objížděla i oblast kempu. Dokonce ani v nočních hodinách strážci zákona nespí. Ověřili jsme si při kontrole výsadku v polovině týdne. Po třetí hodině ranní vyrazila obě auta s první várkou výsadku a do půl hodiny po vyklopení šátkem oslepených dětí už volala policejní hlídka. Čtyři mladiství před čtvrtou ráno asi vzbudí zájem ochranných složek : -). Ale asi to byli skauti, protože výsadek pokračoval dál po svých a nevezli nám je policejním autem do tábora. Všechny čtyři výsadkové skupiny se zvládly vrátit během dopoledne a v pořádku.
Celkově se tábor dlouho nesl v duchu relativní zdravotní vyváženosti – škrabkání v krku a rýmičku nepočítám. Aby nám nezarostla cesta do nemocnice v Opavě, podnikli jsme jeden výjezd na šití – při skoku do vody trčel prostě jeden šutřík moc u hladiny a odneslo to koleno. Děti zvládly situaci s přehledem, postaraly se o zraněného, přivolaly pomoc vedoucí a asistovaly u ošetření. Hrdina dne se kvůli pár stehům odmítl transportovat domů a zbytek tábora absolvoval (některé etapovky s pomocí svojí družinky a dvoukoláku), dokonce díky celotáborové podpoře získal diamanťáka ve vanařích.
Letos nechyběla ani stezka odvahy, které se děti na jednu stranu obávaly a na druhou těšily. Vzhledem k počasí se vytyčila trasa po boční zpevněné cestě, takže jsme se nemuseli bát, že nějaké dítko po cestě klopýtne o bludný kořen. Na konci čekali olympští bohové u efektivně hořícího kruhu.
Téma řeckých bájí bylo úplně luxusní – od jednoduché přípravy kostýmů (rodiče zcela jistě ocenili) až po nepřeberné množství tipů na hry. Nápadů na hry byla spousta, pomůcky prakticky z čehokoliv za pár korun. Člověk nemůže mít vždycky všechno, ale měl by se radovat z toho, co je mu umožněno. Já se těšila alespoň z toho jednoho týdne, který jsem mohla na táboře strávit s tou skvělou bandou.
Poslední den nás Poseidon trochu děsil zamračenou oblohou, deštíkem a tím pádem balením mokrých stanů. Nechal se ale Diem obměkčit, na oblohu vyrazil Helios… Světe div se, stihli jsme všechno připravit na odvoz v kompletně suchém stavu podle plánu a ještě ten den večer naskládat do Březin.
Tak zas za rok…..