(Dazul) Irča, já, Myšák, Kája a Nik vyrážíme ráno v 7:30, po té, co zvětšuji ohradu pro ovce a zaženu do ní jednoho z baranů, který mi v mezičase zdrhl k lesu. Rybičky, ovce i kočky jsou zabezpečeny, tereňáka nechávám Zdendášovi u nich pod kopcem, aby mohl dle potřeby a možností po dobu naší nepřítomnosti kontrolovat, zda je vše OK a dát jehňatům čerstvou vodu.
Sraz s ostatními účastníky letošní plavby máme v 9:30 – 10:00 jako vždy na benzínce u Antošovic, kousek před státní hranicí s Polskem. Přijíždíme s předstihem, abychom nakoupili snídani a občerstvení na dlouhou cestu. Už tu je auto s Romanem, Aničkou a Pajtášem – opět jsou rychlejší : -)
Než dorazí auto s Hanýskem, Klamerkou, Vítkem a Šárkou a taky auto s Ještěrem a Sojkou, vzájemně chutnáme co napekla Anička, Irča, Pajtáš a Šárka. Děcka mezitím okupují tu část rozlehlého parkoviště, kde sedíme. Lavičky a stoly používají jako překážky, přes které je nutno přelézt, přeskočit či se za ně schovat.
Letos jedeme na rovinatou Volyň, starším názvem Vladimiř – historickou oblast v dnešním východním Polsku a severozápadní Ukrajině, ležící zhruba mezi řekami Bug a Pripjať. Je to jedno z prvních území, které osídlili Slované. A taky místo s pohnutou novodobější historií – v rámci „konečného řešení české otázky“, se s Volyní počítalo jako s destinací pro odsun Čechů, v půli září 1939 okupovali polskou část Rusové, roku 1941 zase nacistická vojska. Během války byla Volyň významným opěrným bodem UPA – Ukrajinské povstalecké armády – Banderovců. Za dobu své existence bojovala UPA primárně proti Polákům a Sovětům a od února 1943 bojovala také proti Němcům. Mimo osvobozeneckého boje také masakrovali civilisty – Poláky a Židy. Kdo neshlédl film Volyň (běžel před časem na ČT2 po desáté večer), udělal chybu, vřele doporučuji aby ji napravil – garantuji silný a nezapomenutelný zážitek.
Po tradiční mailové komunikaci a hlasování zvítězila řeka Bug. Garantuje nám splavnost i přísliby setkání s polskými a ukrajinskými pohraničníky. Bug je totiž řeka, která tvoří státní hranici mezi Polskem a Ukrajinou (a taky Polskem a Běloruskem). Je bez jezer, které bychom museli úmorně pádlovat, zato s obtížným výstupem z vody – což vyhovuje především ochráncům státních hranic. Vzhledem k tomu, že poplujeme po východní hranici „Šengenu“, dá se předpokládat dennodenní kontakt se „straz graniczna“ či jejím ukrajinským protějškem.
Cíl dnešního dne je dopravit se do Krylówa, kde máme v tamním kempu domluveno přespání, parkování našich aut po dobu plavby a finální odvoz z místa doplutí k našim vozům. Cesta je ale dlouhá a únavná, byť řídí Irča, která sice není frontový řidič, ale zcela určitě je řidič vytrvalostní. Děcka se daří udržovat v relativním klidu pomoci filmů na starém tabletu – Tarzan, Kniha džunglí, Čtyřlístek ve službách krále, …
Před půl šestou jsme na místě, kde budeme naše vozy parkovat po celou dobu naší plavby po Bugu a kde na dnešní noc postavíme stany. Od majitele zdejšího kempu se podařilo díky mailové komunikaci získat klíčové informace pro naši plavbu. Pro vtažení do děje cituju mail, který psala Sojka (a nechala jej do polštiny přeložit své polské spolupracovnici Danutě) – tučně jsou vepsány odpovědi na jednotlivé dotazy od Pawla (majitele kempu) na kterého mail směřoval:
Dobrý den
jsme skupina dospělých skautů z České republiky. V termínu od 4.8. do 9.8. plánujeme splutí řeky Bug z Krylowa. Lodě budeme mít vlastní – nafukovací. Asi 7 lodí. Věci na týden povezeme sebou, nebudeme mít doprovodné vozidlo. Příjezd do Krylowa plánujeme v sobotu 3.8., nocleh ve vašem kempu. Bude možné nechat parkovat našich 5 aut v době od 3.8. do 9.8. u vás v místě, kde budou hlídané?
Není problém, můžete nechat auta v kempu. Parkovné činí za jedno auto 10 zl/den
Plánujeme plout k ústí řeky Udal u obce Dobrohusk (říční km 256,7), ale je možné, že skončíme dřív a až od Dobrohusk nedoplujeme. Je možné si u vás objednat převoz řidičů k autům z místa, kam doplujeme v pátek 9.8. ? Příjezd pro řidiče vaším autem v pátek večer nebo v sobotu ráno. Místo upřesníme telefonem.
Není problém za jedním zátahem můžu převézt max. 8 lidí k tomu zavazadla. Cena je 1,50zl/km. Pokud by byl nutný větší autobus jak taky lze zajistit. Tam se cena pohybuje od 2-23 PLN/KM (započítané obě strany např Krylow-Dobrohusk-Krylow)
Jaký je aktuální režim ohledně nocování? Je nutné hlásit místa noclehu hraniční stráži? Lze kempovat mimo oficiální místa (kempy?)
Můžete spát, akorát je nutné vždy nahlásit pohraniční stráži. Veškeré informace vám sdělím na místě. Veškeré formality lze zajistit v Krylowie.
Sojka
Po zaparkování auta a odpojení autobaterie (nějaká závada, která se zatím nepodařila dvěma opravářům opravit – baterie se přes noc vybije, pokud ji natvrdo neodpojíme), začínám stavět náš rodinný stan Coleman TASMAN 4. Irča mezitím vaří a nafukuju všechny karimatky. Zjišťujeme, že zatímco loni jsme se do stanu 2 dospělí + 3 děti relativně pohodlně vlezli, letos už to bude problém. Vyřešíme jej tím, že Irča bude spát s dětma v centrální, moskytiérou zabezpečené části stanu a já si lehnu do předsíně. Ty komáry holt nějak přežiju, ale už teď lituju, že jsem si nevzal malou síťku, která se natáhne přes horní část spacáku a docela dobře proti muškám a komárům ochrání. Doma v podkroví je malé moskytiéře fakt dobře : -(
Odplouváme sice až zítra, ale využívám čas a foukám naší baraku. Kdyby do rána ušla, ještě ji můžu vyměnit za jednu náhradní, kterou pro tento případ vezeme s sebou.
Do setmění zbývá asi hodina a tak se po chutné večeři jdeme s dětma projít k řece Bug, která je od našeho stanu vzdálená vzdušnou čarou asi 400 m. Přes dřevěný most přecházíme na ostrov, kde od 10. století stával hrad, který 1651 vypálili kozáci a kolem roku 1656 byl přestavěn na zámek. 1710 jej švédové vypálili a přestože zámek nebyl zcela zničen, jeho majitel – Józef Jeżewski – jeho obnovu neprováděl. Postupem času se zámek-hrad rozpadal a místní obyvatelé si vybrali cihly ze zdí, aby postavili kamna a komíny. Rozbořený hrad-zámek zůstal v rukou Jeżewských potomků až do konce druhé světové války, kdy byl znárodněn. V posledních letech ostrov na řece Bug s jeho zříceninou za pomocí evropských fondů hezky pro návštěvníky upravili.
Na louce (tady by byl skvělý tábor!) jsou po okrajích umístěny plastové sochy vlka, losa, želvy, orla, … což je pro naše děti skvělá atrakce. Tady taky potkáváme poprvé polské pohraničníky, kteří volně projíždějí ostrov svým terénním automobilem s vypnutým majáčkem. Východní část ostrova tvoří státní hranici, červenobílé pohraniční sloupky na polské i modrožluté sloupy na ukrajinské straně jsou nepřehlédnutelné. Tohle to je ale zřejmě rutinní patrola, takže „péesáci“ ani nezastavují. Koneckonců tři malé děti pokoušející se vylézt na sochu losa, evidentně nevypadají na narušitele šengenského prostoru.
Na pahorku, pod kterým jsou zarostlé hradby, je umístěn napevno zabudovaný výkonný dalekohled, kterým lze volně otáčet kolem dokola. Je tak úžasný, že pohodlně čtu slova běžného textu na informační tabuli s fotkami a obrázky, vzdálené 150 metrů ode mne. Tomu já říkám pořádný dalekohled!
Šero začíná houstnout a pomalu se okruhem vracíme zpátky do kempu k našemu stanu a lodi. Zdá se, že tu jsou všichni z naší výpravy. Dáváme děti do spacáků a já si lehám k nim, abych je mohl svojí oblíbenou větou „… já tě vidím i když tě nevidím!“ umravňovat, když se mezi sebou před usnutím peklí. Venku už se koštuje víno, ale děcka ještě nespí. Že jsem asi usnul dřív než ony, zjišťuju až ráno.
Jen pro úplnost, dnes jsme na cestě – v autě, na benzinkách a odpočívadlech – strávili cca 10 hodin. Těch cca 600 km lze sice zvládnout za 7 hodin, ale nezbytné čůrací, občerstvovací a rozpohybovací přestávky cestu o cca 1/3 prodloužily.
2. den – neděle 4.8.2019 – vyplouváme
Před sedmou ráno už jsou děti vzhůru a to už nemá cenu se pokoušet usnout. Vytahuju tedy spacáky a dávám je vyvětrat, sfoukáváme karimatky a balíme je, na rozložený stanový dílec skládám všechny ostatní věci ze stanu, abych jej mohl pomalu rozložit a nechat vlhké části uschnout na ranním sluníčku.
V 8:50 jsme posnídaní, sbalení a s Irčou nakládáme naši baraku na přívěs za Pawlovým autem, kterým vozí své kajaky půjčené klientům. Jsme s ním domluvení, že nám ušetří čas s přenášením bagáže i lodí a vše nám odveze cca půl kilometru k řece. Přívěs je svařený na míru starším francouzským kajakům Pelican, které jsou v kempu vyskládané, takže s Irčou chvíli přemýšlíme, kam náš nafukovací člun dáme, aby se nedopatřením nepropíchl nebo neroztrhl. Nakonec baraku s mírnými obtížemi dáváme až na nejvyšší patro, aby ostatním nebránila v nakládání jejich lodí. Fakt je, že baraka je proti laminátovým kajakům výrazně bachratější a tak ji musíme do vymezeného prostoru umístit našikmo.
Přesně v 9:30 auto plně naloženo našimi lodními pytli a nafouknutými barakami + zapůjčeným laminátovým kajakem vyráží k Bugu. Chvíli před tím volně vyrážíme po vlastní ose i my. Klamerka měla jet původně na nafukovacím kajaku, ale nakonec využila nabídky v kempu a za cca 30 zl/den si vypůjčila větší důvěru vzbuzující člun značky Pelican. Bude jednoznačně nejrychlejší z nás a ještě se při tom méně nadře. To je nevýhoda našich nafukovacích člunů : -)
Lodě skládáme kousek pod dřevěným mostem, nad nejsevernější částí ostrova. Bug zde vypadá hodně bahnitý, líný a s evidentně nižším stavem vody než obvykle. Ale už půldruhého metru od břehu je taková hloubka, že svým dlouhým pádlem nedosáhnu na dno, takže nehrozí, že bychom museli lodě přenášet k vůli nízkému stavu vody. Koneckonců právě proto, jsme si Bug letos zvolili.
Protější, ukrajinský břeh je strmější než ten na kterém nastupujeme. To ještě netušíme, že tenhle nástup do lodí bude patřit k těm nejlepším jenž na naší plavbě uvidíme. Zatím jen uštěpačnými poznámkami komentujeme nemožnost nastoupit do lodi, aniž bychom se zabořili nad kotníky do tmavého bahna. Tady si každá loď v různých drobných obměnách vytváří svůj rituál mezi nastoupením a odražením lodi od břehu – spočívá v odstranění mazlavého bláta, které se proti vůli dostalo do lodi, alespoň hrubé omytí bot a po pečlivějším očištění zčernalých chodidel, nártů a kotníků.
Nás je pět a i když nám nejstaršího Myšáka vezou ve své lodi Anička s Romanem, všech našich pět lodních pytlů + jeden menší příruční + tašku s petkama pitné vody musíme naložit na jednu baraku a k tomu 4 osoby. Loďák se spacáky a karimatkami si dávám na záď, zbylé volné místo dokládám flaškama s vodou a malým loďákem. Pod sedačku dávám uzavírací plastový kýblík s jídlem na dnešní plavbu. Pod Irčinu sedačku strkáme loďák se stanem, na něj příčně přes boky ukládáme nejtěžší lodní pytel s jídlem a doložíme zbývajícím dvěma loďáky. Já si sedám na místo zadáka, pře sebe do mezery mezi mými nohami a loďáky si na nafouknutou sedačku sedá Nik, Irča se usazuje na místě háčka a před sebe mezi nohy a špičku přídě ukládá Káju.
Když je vše naloženo a loďáky připevněny, těsně po 11:00 odrážíme a vyplouváme na sever. Během pár desítek metrů se řeka v meandru stáčí k jihu, pak zase na sever, …. Srovnatelně s Bugem meandrovala snad jen Pilica, z těch polských řek, které se nám zatím podařilo plout.
Hladina řeky se zdá být většinou úplně nehybná, skoro jako sklo. Jen naše záběry pádel ještě dlouho po té co už jsme o kus dál, po sobě zanechávají rezonující zvlnění a kruhy mizející v neurčitých vzdálenostech. Ale zdání klame. I když je Bug v podstatě olej, na drobných lístcích je možno pozorovat, že je řeka v tichém, ale stálém pohybu. Odhaduju to na 2 km/h.
Před ostře devadesátistupňovým zatočením řeky do leva u ukrajinské vesnice Mykhalje, vidíme napravo, těsně nad obzorem, probleskovat zlaté střechy pravoslavného kostela nebo kláštera. Pohledem na mapu zjišťuju, že stojí mimo vesnici, protože v reálu vidím vysoké břehy s listnatým porostem skrze které probleskují (vzhledem k poloze slunce) jen doslova oslnivé střechy. Ten tady byl vystavěný fakt asi dost dávno, když tu o státní hranici nebylo ani slechu ani vidu – vždyť nyní stojí jen 60 metrů od ní. Škoda, že ne ukrajinský břeh nemůžeme, tohle bych si jinak ujít nenechal.
V poledne přirážíme k levému břehu, abychom poobědvali ze zásob, které si s sebou vezeme. Najít vhodné místo, kde se dá vystoupit, aniž by člověk nezapadl do bláta, je nemožné a tak jsme hledali takové, kde zapadneme co nejméně. A taky aby břeh byl natolik pozvolný, abychom na něj dokázali vytáhnout lodě. Samozřejmě, musí být kousek od břehu rovinka, kde si budeme moci na roztažené celty posedat a rozložit přípravu studeného oběda. Teď už máme vlastní praxí potvrzeno, že hledání vhodného místa pro přistání je opravdu dobrý hlavolam.
Mimo pořádného dlabance zažívám i drobný exkurs do přírodních věd. Ještěr na mne volá „Dazule, nesu to bráchu!“ a pomalým krokem kráčí ke mně. Jsem trochu zmatený, protože od svých rodičů o žádném svém biologickém bratrovi nevím, vyrůstal jsem jen se dvěma sestrami. Mé zmatení pomine, když mi Ještěr ukazuje brouka s pěticentimetrovým tělem + třícentimetrovými tykadly. Jasně – myslí tím toho brouka, po kterém mám přezdívku – jmenuje se kozlíček dazule.
Tohle to, ale můj jmenovec nebude : -( Tesařík to je, ale na kozlíčka dazuleho má trojnásobnou velikost, jiný zadeček a taky jinou barvu. Pokud si matně pamatuji, tak v čeledi tesaříkovitých je popsáno snad něco přes 30 000 druhů. Dívám se v rychlosti přes mobil na internet a zdá se, že by ten krasavec, kterého Ještěr přinesl ukázat, mohl být tesařík pižmový.
Po jídle a odpočinku ve 13:45 vyrážíme dál. Už 14:10 vytahujeme pláštěnky a já přes sebe nahazuju starou oddílovou celtu, protože začíná hustě pršet. Děcka to kupodivu snáší dobře, takže statečně pádlujeme dál. Je to ale vlahý srpnový déšť, takže se pluje pohodlně. Mám pocit, že na oplátku na nás nedotírají komáři a hovada, jinak docela hojně ve zdejší krajině zastoupená.
Déšť je naštěstí jen desetiminutová přeháňka, takže celtu ze sebe můžu za nedlouho shodit. Pláštěnky se vysvlékají obtížněji a tak si je většina plavců na sobě nechává, sundává jen kapuce. Skrze těžké šedé mraky se prodírá sluníčko a dělá ideální světelné podmínky pro nás amatérské fotomobilní mačkače spouště. Krajina je ještě pořád ztichlá, jak jen může být po odeznění děšťových kapek plácajících sebou o hladinu řeky a nedlouhým okamžikem, kdy se začne opět ozývat ptactvo a hmyz. Miluju tuhle chvilku. Plujeme skoro bezhlučně.
Pádlování je dominantní činností nás zadáků, zvláště na řece, která sice teče, ale ne zrovna moc rychle. Po čase člověk koná jednotvárný pohyb s pádlem automatizovaně, nepřemýšlí o něm a přiznám se, že jsem byl v minulých letech svou ženou na háčku přistižen, že jsem při této monotóní činnosti na několik chvil usnul. To jsme pak většinou najeli do vrbiček, takže jsem byl odhalen. Dneska si ale dávám pozor. Koneckonců, Bug je řeka, kterou jsme ještě nesplouvali a dnešní první den na vodě se s ním sžíváme, pozorujeme nové drobnosti, které jej odlišují třeba od loňské Drwęcy.
S trochou přehánění můžu už nyní konstatovat, že Bug je „poloviční řeka“ – můžeme vystupovat a nastupovat pouze na jedné straně řeky, ukrajinský břeh je nám zapovězený. Takže jsme limitovaní polovinou potencionálně vhodných míst pro táboření, nastupování, vystupování, zajímavostí – jako třeba ten klášter či kostel se zlatou střechou, který jsme na ukrajinské straně minuli. Podvědomě na mne zdejší krajina působí trochu smutně – mám-li použít jedno jediné slovo. Občas na mne tak působí některá místa v Sudetech. Ale i tak se mi tahle „opuštěná“ řeka líbí. Určitě u mne patří v žebříčku naši „polských“ řek do té lepší půlky.
Zdá se mi, že v Evropě jsou velké řeky, které nemají tok regulovaný přehradami nebo protipovodňovými hrázemi, spíše zvláštností. A my vidíme, že břehy „naší“ letošní řeky Bug zůstaly z větší části člověkem neregulované – jen proto, že tvoří státní hranici mezi Polskem, Ukrajinou a Běloruskem. Řez i půdorys toku má nekonečného množství variací se všudypřítomnými pahýly či kmeny vyčnívajícími z hladiny jako svědkové „umírajícího času“. To, co letos vidíme my, už po jarních záplavách příštího roku zřejmě nebude platit. O co méně je tahle řeka atraktivní po vodácké stránce, o to víc je zajímavější při pohledu na živoucí krajinu, s dozvuky přirozené „divočiny“. Zvolna plujeme uprostřed nekonečného přirozeného procesu modelujícího říční nivu, kde všímavé oči pořád vidí různorodé druhové společenstva rostlin i živočichů. Moc by se mi líbilo, kdyby si za pár let naši nejmenší dokázali Bug vybavit i takto.
Po 18:00 přistáváme dnes naposledy – u prvního regulovaného výstupu z vody, který je tvořen betonovými panely končícími asi metr od břehu. Zbytek je tvořen nepravidelně vymletými kameny, zpevňujícími blízké okolí. Tady se dá vystoupit aniž by kdokoliv z nás musel nezbytně zapadnout bahna po kotníky. Břeh dva metry nad hladinou se mění v obdělávané pole a louku. Tady dnes zabačujeme, lepší místo nemáme šanci najít. Ještěr si totiž do své mapy poznačil typy na táboření od Pawla v Krylówském kempu, takže přistáváme hodně na jistotu. Hledám na mapě jméno nějakého místa, kterého bych se mohl chytit při identifikaci našeho dnešního tábořiště – asi kilometr a půl od nás na západ je místo označené jako Šlipcze. Chtěl bych napsat, že to je vesnice, ale je to spíše rozlehlá oblast bez evidentního centra, pokrytá osamělými domy – statky, rozházeným po obou březích jakéhosi bezejmenného potoka, který kousek od nás vtéká do Bugu. A šest set metrů jihozápadně od nás je uprostřed rovinatých polí osada dvanácti samostatných statků situovaná na půdorysu obdélníku – je označená jako Wolynka. Pajtáš volá na stanici pohraničníků, aby jim oznámil, kde jsme přistáli a kde postavíme stany. Jsme připraveni na to, že si nás přijdou zkontrolovat.
Stavíme stany, foukáme karimatky, rozkládáme spacáky, vaříme večeře. Děcka si hrají kolem stanů a nedalekých balíků sena, které hospodáři ještě neodvezli. Hrají si na vojáky. Nevím jak se to přihodilo, ale po chvíli registruju, že pacifistovi Ještěrovi ogaři říkají „generále“ a žadoní po něm, aby si s nimi hrál. Ještěr jim navrhuje, že jim ukáže, jak probíhá vojenský výcvik. Kluci jsou z toho nadšení a tak si je Ještěr staví do pozoru a velí: „K zemi! Vztyk! Dřep! K zemi! Vztyk! K zemi! Vztyk! ….“ Ani po pěti minutách to ogary nepřestává bavit. I Ještěr je trochu překvapený vytrvalostí 5-8 letých chlapců a tak své rozpaky ukončuje rázným povelem: „Konec výcviku! Pohov, rozchod, kouřit dovoleno!“
Ještě před úplným západem slunce přijíždí terénní vůz s vypnutým majáčkem a nepřehlédnutelným nápisem „straz graniczna“. Zastavuje kousek od našich stanů a vystupuje z něj uniformovaný mladý muž ani ne třicetiletý. U pasu pouzdro s pistolí, paralyzérem a pouta, na hlavě stejnokrojová polní čepice, na tváři profesionální úsměv signalizující, že nepřijel prudit. Pozoruji to zpovzdálí a zbytečně se nepřibližuju, protože bych nerad způsobil nedorozumění. Moje žena totiž říká: „I když nemluvíš, je na tobě vidět, že jsou živi z tvých daní a to jejich sympatie vůči tobě nevzbuzuje.“ V tomto případě onen mladý polský muž z mých daní živen sice není, ale nechci zbytečně riskovat, že by napříč jazykové bariéře mou averzi vůči represivním orgánům (i když třeba mohou používat reklamní slogan typu „pomáhat a chránit“) obecně odhalil a nezaslouženě by tím utrpěla celá naše výprava. Statisticky jsem se ve svém pětikřížkovém životě setkal většinově s tím, že „orgány“ vůči mně jednaly diametrálně jinak, než jsem očekával. Samozřejmě za to může i skutečnost, že jsem 23 let svého života prožil za socialismu. Ale jak vidím uniformu, přestávám mít dobrý pocit a jsem ve střehu i když bych dělal jakkoliv chvályhodnější čin.
Tohle setkání s uniformou ale patří k těm menšinovým, kdy se uniforma zachovala v mém „pokřiveném“ vidění světa správně, ba co víc, předčila mé očekávání (že by to v Polsku s jejich diametrálně jinou tradicí z krizových let bylo jiné než u nás?). Komunikace s pohraničníkem se zprvu ujímá Pajtáš na kterého jsme tuto povinnost se škodolibou radostí uvalili. Postupně se ale zapojují i ostatní a finále pro mne je chvíle, kdy je strážce polských hranic dotázán na to, zda bychom se s ním mohli vyfotit. Mrkne na polohu slunce a umístění našich stanů, sedá do svého terénního vozu a přejíždí jím tak, aby byl jasně vidět v předpokládaném záběru. Nechá nás, abychom se kolem něj shromáždili a společné foto stvrdili zmáčknutím spouště (fotoaparátu i mobilu). V mezičase ukazuje dětem pistoli na opasku, pujčuje jim svoji čepici aby se s ní mohli vyfotografovat a nenucenně s námi komunikuje.
I když se nám dnes nepodařilo spatřit jediného ukrajinského strážce hranic, jsme ubezpečeni, že i oni o nás vědí, přestože mají jiný způsob patrolování než jejich polští kolegové. Přece jen lze předpokládat, že více lidí se snaží dostat z Ukrajiny do Polska než naopak.
Večeříme až po odjezdu pohraničníka – Irča připravila z polotovarů, které s sebou při téhle plavbě vezeme, bramborové noky s krůtím masem se zelím. Mňam. Jsem přecpán a tradiční mytí nádobí mi při sklánění k hladině Bugu působí problémy :- ) O to s větší chutí si nechávám od Hanýska nalít jeho „čistého“ vína do skládacího hliníkového pohárku na víno, který s sebou léta vozím.
Děckám se ještě pořád nechce zalézt do spacáků a tak se s nimi jdu projít asi kilometřík po polní cestě až k místu kde se napojuje na nově opravenou místní hlavní cestu s hezkou cyklostezkou – jak jinak než postavenou z evropských fondů : -) Teprve po návratu s večerní procházky se daří děti dostat do spacáků. Zalézám do stanu spolu s nimi s předsevzetím, že jak usnou, vylezu ven k ohni a připojím se ke koštování vína. Ale ti syčáci ne a ne usnout. Matně si pamatuju, že jsem zřejmě usnul dřív než oni : -( 
1. den naší plavby (Krylów – Šlipice) se nám podařilo splout 17,5 km.
3. den – PONDĚLÍ 5.8.2019 – pluJEME
Dětem občas stačí ke spánku málo a tak už v 7:15 jsou ze stanu venku. Já taky – a to už mám sbaleno našich pět nafukovacích karimatek a spacáků. Hlasitá komunikace našich dětí mezi sebou vzbudila i ostatní vyhlášené spáče. Před osmou už jsme po snídani, po deváté začínám balit stan a Irča naše loďáky, 9:45 polského času máme i naloženou loď a můžeme vyrazit.
Moje spotřeba energie pro mobil je výrazně vyšší než u ostatních spoluplavců, protože se snažím naší plavbu dokumentovat fotkami i videem. A protože určitě pořídím aspoň tisícovku více či méně zdařilých fotek a minimálně tři sta videozáběrů (mám to odpozorováno z předchozích sedmi plaveb), je mi jasné, že budu potřebovat mobil denodenně nabíjet. Powerbanka, kterou mi před pár lety daroval prvorozený syn, mi vydrží maximálně na 3-4 dny. A protože plánujeme plout týden, musel jsem vyřešit, jak nenažraný mobil mimo civilizaci uspokojím. Už loni jsem otestoval rozkládací minifoltaický panel, který mi dobíjel rádoby fotovoltaickou powerbanku. Vypadá to, že když před vyplutí umístím na záď lodě oba sluneční zdroje, večer mám rádoby fotovoltaickou powerbanku plně nabitou (daří se mi z ní 2x mobil nabít). Přes noc se mi pak daří mobil spolehlivě nabít tak, abych se ve focení a kamerování nemusel omezovat. A tak jako poslední úkon při nakládání naší baraky, umisťuju a jistím rozkládací fotovoltaický panel na záď.
Rád bych zde zmínil i jednu praktickou drobnost, která udělala trošku zmatek v řazení mých fotografií. Pořizuji je na svém mírně voděvzdorném mobilu Samsung Galaxy S7. V Polsku je sice stejný čas jako u nás v Česku, ale na Ukrajině je o hodinu víc. Bug je pohraniční řeka, kde se státní hranice mezi Polskem a Ukrajinou táhne většinou středem řečiště. Signál polských i ukrajinských mobilních operátorů se místy, kterými proplouváme většinou prolíná. Nejsem odborník na pokrytí mobilní sítě ani na automatické přepínání mezi operátory na mém mobilu, ale je mi i jako laikovi jasné, že český T-Mobile mi zde nenaskočí. A tak jsem chvíli napojen na polského mobilního operátora a chvíli zase na ukrajinského. A tím se mi v mobilu automaticky mění i čas. Vznikají z toho i malé nedorozumění, když já vidím na svém mobilu 10:00 ale třeba Roman na tom svém 11:00. Stejně tak se to projevuje i na pořízených fotografiích, na kterých se uloží to polský, to zase ukrajinský čas. Takže když si doma fotky z mobilu stáhnu do počítače a seřadím si je podle data a času pořízení, vidím na fotkách docela zmatený příběh, kde se evidentně cestuje časem. A že se toho během jedné hodiny dá zažít docela hodně!
Konečně jsme vypluli. Jako nejpočetnější posádka (4 na jedné barace + šestiletý Myšák na barace s Aničkou a Romanem) se snažíme ostatní nezdržovat a neomezovat. Proto se nám většinou daří mít naloženou loď jako první a být připraveni mezi prvními vyplout.
Včera se na nás přijel podívat pohraničník v terénním autě a dnes přijedou na člunu, napadá mne s úsměvem, když slyším mírně se zesilující zvuk, který by klidně mohl patřit lodními motoru. Hloubka v Bugu je koneckonců dost velká na to, aby tady mohl motorový člun jezdit. A v tomto specifickém případě to je i hodně rychlý způsob přemísťování. Plujeme na chvostu naší flotily, ale i přes lodě, které jsou před námi, vidím jak se ze zákrutu vynořuje motorový člun pohraničníků s číslem SG-015 na přídi. Naposledy jsem se s motorovým člunem pohraničníku setkal naživo ještě za komančů na Dunaji, když jsme před zatopením slepých ramen vodním dílem Gabčíkovo, na matyldě proplouvali místa, která zanedlouho nenávratně zmizela. Odskočil jsem si tehdy na maďarský břeh položit kabel a když už jsme byli zase na československé straně (Dunaj tam měl šířku asi kilometr), přifrčeli na svém tryskovém člunu maďarští pohraničníci a po nějakém komunikačním intermezzu nás odtáhli ještě víc k našim tehdejším hranicím. Ujišťuju se, že plujeme nezpochybnitelně na polské straně Bugu a nasazuju neutrální výraz. Raději ani neprovokuju tím, že bych si pohraničníky na člunu fotil. Loď před námi ohleduplně zpomalí, když kolem nás propluje, zase zrychlí. Pak se po pár stech metrech otáčí a pluje zase k nám. Zastaví u předních barak a cosi jim říká. Později to Roman komentuje jako komisní (ve srovnání se včerejším mladým pohraničníkem) ale bezproblémové. Starší a komisnější z pohraničníku prý určitě sloužil ještě za Gomulky – starého psa novým kouskům nenaučíš.
Vysoké břehy Bugu skýtají ideální prostředí pro ptačí hnízda. Ve strmých hliněno-písčitých březích kolem kterých plujeme, vidíme stovky děr, ze kterých vylétávají a do nichž vlétávají drobní ptáci. Nejsem ornitolog takže nedokážu s jistotou poznat zda to je břehule říční či jiný obyvatel říčních břehů, které se pravidelně po povodních obnovují. Ale je to fascinující pohled. Majestátné břehy s malými nepravidelnými černými děrami nad povodňovou čarou ponoru, neustále kmitající opeřenci, kteří zdánlivě chaoticky vlétávají a vylétávají ze svých písčitých hnízd.
Kája na přídi už dříme, Nik se ještě snaží pádlovat – teď zrovna správně. Občas si ale nedá vysvětlit, že nemůže pádlovat „kontra“, protože nás to brzdí. V takových případech přemýšlím, jestli vynakládám více energie na samotné pádlování nebo spíše na trucujícího Nikolase. Ale i tohle patří k „vodě s malými dětmi“. I když mám pocit, že letos to bude po této stránce obzvláště výživné. V hlavě mi rezonuje novinka skupiny EPYDEMYE „Milé děti, obracíte životy naruby, těch pár let než si zase sami zbudem, milé děti, usínáme, padáme na huby, ale milujeme vás a milovat budem…“
Je půlhodinka před polednem a Nik už spí jako špalek. Chvíli trvalo než jsme v lodi mezi loďáky a mými nohami vychytali nejlepší polohu na to, aby si mohl lehnout. Vyhrál to leh napříč – na nafukovací sedačce, s nohami přes pravý bok lodi a hlavou na levém válci lodě. Aby na něj nesvítilo prudké slunce a neotravovaly jej hovada, přikryl jsem jej stanovým dílcem, který lze u obličeje vytvarovat tak, aby měl malý tunel na neustálý přísun čerstvého vzduchu.
Míjíme další, asi deset metrů vysoký břeh se stovkami hnízd. Ptačí mumraj má zřejmě podobný ráz jako cvrkot v mraveništi – pro mne nevysledovatelný řád, ale evidentně funkční a životaschopný systém. V tišině, asi metr od břehu se pomalu otáčí uhynulá břehule s mírně roztaženými křídly, břichem a zobáčkem ke dnu. I tohle zřejmě patří k téhle velké ptačí kolonii. Let ostatních břehulí se nezpomalil, asi tuší, že i ony nějak takto skončí, až přijde jejich čas.
Jedeme momentálně jako první a tak přestáváme pádlovat a čekáme, než nás ostatní doženou. Blíží se čas oběda, za chvíli budeme hledat místo na přistání a to je zpravidla kolektivní záležitost.
Oba naši nejmladší zatím pořád spokojeně chrupkají. Protože ještě nemají na to, aby pádlovali tak, že nám to aspoň trošku ulehčí, část plavby každý den prospí. Myšák u Aničky a Romana pádluje o poznání víc než loni a Roman říká, že když zabere, je to občas poznat. Příští rok to bude určitě ještě lepší i když na Vítka, který je o rok starší a už jede s Hanýskem jako regulérní háček asi mít nebude. I když – třeba vezmeme 2 lodě a Irča může zkusit jet s Myšákem a já bych mohl to odpádlovat s Nikem a Kájou na palubě : -) Pokud by tedy byla Kája ochotná být bez Irči v lodi : -(
Ve 12:15 plujeme na vnitřní straně velkého 180-ti stupňového meandru, který je na pár kilometrů poslední. Je to od dnešního vyplutí třináctý meandr. Dneska jsme zatím nepluli snad ani půl kiláku rovně. Ale teď si to vynahradíme.
Po půl druhé zastavujeme u velkého naplaveného stromu s velkými pahýly svých větví. Ideální místo pro přistání a výstupu na břeh po větvích. Děcka jako by tušily, že se bude obědvat, už jsou vzhůru. Vysazujeme je na břeh. Podávám Irči i zavíkovaný kbelík, který vezu pod svou sedačkou. Je v něm chleba (aby se nepomačkal v lodním pytli) a další jídlo, které ráno Irča na dnešní plavbu nachystala. Beru sebou ještě stanovou celtu, abychom si na ni mohli pohodlně sednout.
Louka nad břehem je pravidelně sečená, to se pozná podle trávy, která tu roste. Na jejím kraji je hraniční červenobílý sloup s číslem 865. Kolmo na řeku je na druhém břehu vidět i modrožlutý pohraniční sloup Ukrajinců. Teprve tady vidím, že od řeky ke sloupům na obou stranách je vymýcený průsek vrboví, osik a říčních křovin tak, aby je nešlo přehlédnout.
Roztahujeme celtu na kraji lesa, ve stínku. Irča začíná připravovat oběd, děcka poskakují kolem a já vyrážím na velmi krátký průzkum okolí osikovým lesem. Písčitá polní cesta je udržovaná tak, aby tu mohli pohraničníci ve svém teréňáku projet, ale nijak se neliší od tisíců jiných nepevných cest a stezek. Nic nenasvědčuje tomu, že bych měl dojít k něčemu zajímavému a tak to obracím zpět. Při žvýkání chleba s paštikou se dívám na mapu v mobilu a zjišťuju, že kdybych vydržel jít ještě 200 metrů, vyšel bych na otevřenou krajinu, kde bych už viděl domy nejbližší osady i dvě „plesa“.
Po hodince obědvání a odpočinku se zvedáme a nastupujeme do lodí. Odrážíme abychom po třičtvrtě hodině hromadně „soulodili“. Loni jsme tomu říkali „katamaran“, letos „soulodíme“. Necháváme se zvolna unášet mohutným tichým tokem a dáváme si po hltu z právě kolující láhve. Při každém „soulodění“ někdo nějakou tu medovinu, whisky, slibovicu, jégra nebo vlastní likér vytáhne. Zde bych nerad opomenul velmi chutnou specialitu Pajtášovu (s vynikajícím zázvorem) a Romanovu (jakýsi vlastní mix z řeckých lihovin).
Kolem 15:45 proplouváme pod přeshraničním železničním mostem kousek od městečka Hrubieszów. Monumentálně ční několik desítek metrů nad hladinou. Na polské straně je u mola přivázaný pohraniční motorový člun, který nás dopoledne kontroloval. Má číslo SG-015 a na boku nápis STRAZ GRANICZNA POLISH BORDER GUARD. Nevidím nikoho ani na mostě, ani na strážní věži ani u člunu – jak na polské, tak na ukrajinské straně. Jen člun se téměř neznatelně pohupuje. Ale nedělám si iluze, že bychom nebyli pozorování. Trochu jak scéna z nějakého westernu.
Proplouváme více méně tiše, nemáme potřebu na sebe upozorňovat více než je třeba. Kousek pod mostem na ukrajinské straně vidíme v blátivém břehu několik stop po bobrech, kteří se zde drápali z vody ven. Zdá se mi, že většinu obobrovaných kmenů, nor na úrovni hladiny i bobří skluzavky do vody pozoruju spíš na ukrajinské straně. Je to možná i tím, že na polské straně, díky volnějšímu režimu, občas proplouváme kolem rybářů, na ukrajinské straně jsem viděl od vyplutí jen dva. Bobři tu mají asi větší klid. Už jsme 2x zahlédli bobra který sebou plácl do vody a zajel pod hladinu. I když je voda kalná, je vidět kudy bobr pluje, podle řady malých bublinek, které vyplouvají na hladinu v místech kterými proplouvá. Moc by se mi líbilo, kdyby se podařilo bobra natočit.
Mimo známek četného výskytu bobra potkáváme i divoké kačeny. Na Wdě jich bylo výrazně více, ale zdejší krajina je pro ně možná méně vhodnější. Tady se mi zdají kačeny více nenápadné, přesto, že břehy tu jsou o poznání méně zarostlé než před lety na Wdě. Na rozdíl od bobrů a břehulí se ke kachnám dostáváme blíže a plují s námi souběžně i několik minut, což je hezká příležitost je pozorovat.
V 17:30 se nám daří najít nejen přijatelný výstup, ale i solidní tábořiště u pohraničního sloupu číslo 875. Tady se do Bugu tiše vlévá říčka Huczwa. Na soutoku se při aktuálně nižším stavu vody (proti normálu) vytvořil malý ostrov oddělený od pevniny asi dvoumetrovým průlivem. Na kraji tohoto ostrůvku se dobře přistává i vystupuje. Strana spadající do Bugu je poseta drobnými kamínky, takže se nebudeme bořit do bahna. Když ale na kamínky stoupám, ozývá se drobné křoupání při každém stoupnutí. Aby ne – to nejsou žádné kamínky, ale tisíce prázdných úlit! Tak tohle jsem fakt ještě nikdy neviděl! A neuvědomuji si, že bych o něčem takovém slyšel nebo četl.
Když máme postavený stan, jdu se k ostrůvku okoupat. Dno je ještě 3 metry od břehu ve vodě poseto ulitami. Dál už je taková hloubka, že na dno nedosáhnu, takže nevím, zda i tam úlity jsou nebo už ne. Tenhle „hřbitov šneků“ je pro mne jeden z nejsilnějších dosavadních zážitků letošní plavby. Nevím proč, ale v hlavě mi běží záběry z filmu o vražedných polích Rudých Khmerů v Kambodži. Prach jsem a v prach se obrátím.
I naše dnešní tábořiště je skvělé. V dohledu skoro žádný dům a podle mapy je nejbližší stavení minimálně tři čtvrtě kilometru vzdušnou čarou od nás. Louka je rovná a až po kilometru se mírně vlní v obilné pole. Volyně je magická rovina, kde se mi líbí, ale žít bych tady si nedokázal. Potřebuju kopce a hory.
Pajtáš říká, že mně při mém chvilkovém pobytu u dnes zaniklé „Trojky“ (v mých časech PO Zálesák) naučil zavazovat boty, což je jeho vypravěčská licence drobné epizody s mojí rozvázanou pohorkou cestou na Dynčák, jsem proto rád, že já jej dneska recipročně naučil koupat. Ač je o jeden křížek starší, některé zdravé návyky mu chybí. Ale protože má to štěstí, že je ve výpravě se mnou, má šanci ode mne leccos odpozorovat. Není tato šance dána každému, toho si je Pajtáš vědom a tak se opičí seč mu síly stačí. Moc tomu nerozumí, ale ví, že co Dazul činí, dobře činí. Bude-li tak činit i Pajtáš, nic tím určitě nezkazí a v mnohých očích stoupne v ceně. Proto mne nepřekvapuje, že hodinu po té, co jsem vykonal svou obřadní koupel v Bugu, potajmu tak učinil i Pajtáš.
Večeře je tradičně skvělá, Irča pořídila jako vždy skvělé polotovary. Než uvaří přílohu, děcka nasbírají do misky ostružiny, které poslouží jako skvělý zákusek.
Začátkem srpna se už stmívá dřív a dřív. Čas na mobilu mi ukazuje 21:30, když už hoří malý ohník cca 5 metrů od pohraničního sloupku. To od nás není žádná provokace, ale spíše zoufalý počin k zapuzení neskutečně dotěrných komárů. Vedle ohníku je kyblík s vodou a hromádka písku. Ráno, budou-li nás pohraničníci kontrolovat, nepoznají, kde ohník právě hoří. 
Dobře se postává, sedí i leží kolem ohně. Dobře se koštuje vínko. Dobře se klábosí. Dobře mi je s dobrými lidmi na této řece. Vychutnávám si svůj „pokoj v duši„.
2. den plavby – 17,5 km (celkem 35 km)
4. den – úterý 6.8.2019 – civilizace
Tradiční ranní rituály a pohoda. Nic nás nežene, ale už jsme zaběhaní a netřeba říkat co má kdo dělat. Počasí příjemné, obloha dává tušit slunečný den. Dobré ráno Volyň! Je mi tu s tebou moc dobře.
Irča vytahuje třísku z Myšákova chodidla, na kterou si stěžuje. Děcka jsou převážnou část dne v lodi a po vystoupení na břeh pobíhají většinou taky bosky. Není divu, že v zápalu dětských her nějaká ta tříska uvízne zrovna v noze. Irča se snaží pinzetou konec třísky zachytit a vytáhnout, ale nedaří se jí to. Zkouším to i já, ale se stejným výsledkem. Takže musí přijít na řadu jehla … Myšák už nefňuká, ale přímo řve a vzpěčuje se. Operovat s jehlou je v tuto chvíli nebezpečné. Irča mu tedy oznamuje, že když si třísku nenechá vytáhnout, bude muset počkat až mu v noze vyhnije. Myšák se plačky ptá, za jak dlouho ta tříska vyhnije a tak Irča stroze odpovídá „Za týden!“. Myšákovi se to zdá přijatelné a tak už jej netrápíme. Za pár dnů, když je tázán zda jej ta tříska trochu nebolí, odpovídá: „Ještě tři dny a už to vypadne …“.
Začínám postupně přenášet zabalené lodní pytle od našeho tábořiště k lodi, zatímco Irča ještě dobaluje poslední věci. Dávám loď částečně na vodu a lodní pytle ukládám dle osvědčeného systému – každý už má přesně svoje místo. Registruju, že k balícím se účastníkům naší výpravy nahoře na louce dorazil na motorce pohraničník, aby provedl rutinní kontrolu. Už nás kontrolovali v terénním autě, motorovém člunu, na motorce, takže zbývá ještě třeba nějaký malý vrtulníček … : -)
Naše baraka je naložená jako kánoe lovce kožešin na konci lovecké sezóny. Není v naší výpravě těžkotonážnější lodi. Čtyři osoby + 6 lodních pytlů. Takto naložená loď se chová jinak než ta s polovičním nákladem, ale zvykl jsem si hned první den plavby. Myslím si, že máme skrytou výhodu „setrvačnosti“ – i s ní se učím pracovat. Konec konců už Ovidius v pátém století před naším letopočtem píše: „Nic se netvoří a nic neztrácí“. Právě absolvuji svoji soukromou vysokou školu o zachování vynaložené energie : -)
Těsně před desátou vyplouváme. Zásoby chutně poživatelného chleba se nám tenčí, úkol dnešního dne tedy je – nakoupit čerstvé zásoby. Podle aktualizovaného plánu bychom měli dnes po obědě doplout do Strzówa, kde bude jistě obchod. Asi už bychom uvítali čerstvý chleba a měli bychom i nabrat vodu.
V 12:45 už máme tradiční hodinovou obědovou přestávku, vystupujeme u přítoku jakéhosi potoka. Zdá se mi, že na kterékoliv místo, kde se dá přistát, vede polní nebo lesní cesta, která pohraničníkům umožňuje snadný přístup autem či motorkou. Vypadá to tak, že mají domluveno s místními hospodáři, že jim cestu čas od času osečou nebo projedou mulčovačem. Ať jsem po kterékoliv cestě kráčel směrem od hranice do vnitrozemí, zatím jsem vždy našel dokonale průjezdnou cestu.
Při každém vyplutí je na co se dívat. Kolem nás krouží vážky. Jsou šíleně neposedné a nedaří se mi je slušně vyfotit. Na první pohled zaujmou tím, že létají „dvě zaklesnuté do sebe“.
V 15:00 už kráčíme v úmorném slunku po chodníku v městečku Strzyžów, směrem k obchodu. Každá loď hledá obchod samostatně, ale během 10 minut se tam potkáváme všichni. Mimo pečiva si samozřejmě kupujeme i zmrzlinu. V tomhle příšerném vedru chutná úplně nejlépe. Ještě, že je před samoobsluhou jakýsi altánek s lavičkami, zastíněný popínavými rostlinami, které dokonale hustě rostou i na rastrové střeše. Sedí se to zcela určitě lépe než ve výhni srpnového volyňského slunce.
Městečko či možná velká vesnice Strzyžów (v Polsku jsou dva), kde je působí trochu útulně a pohraničně ospale. Cestou k samoobsluze stojící u hlavní cesty i cestou zpátky k řece Bug, procházíme kolem vkusně upraveného okolí „Mořského oka“, což je stometrový rybník asi 50 metrů od meandru Bugu. „Mořské oko“ se mi zdá tak o 10-20 výškových metrů nad hladinou řeky, takže se do něj voda musí sbíhat asi odjinud. Vzhledem k rovině kolem mi je záhadou odkud. Na „Mořském oku“ je uprostřed ostrůvek s altánem, propojený s břehem dřevěným můstkem. Hezké místo. Pár set metrů na východ je cukrovar, který zabírá nepominutelnou část plochy Strzyžówa. Zřejmě to je dominantní místní zaměstnavatel.
Ještě jedna drobnůstka nás cestou po Strzyžówě baví – kousek vedle chodníku po kterém kráčíme jsou asi metr vysoké žluté hranolovité sloupky s černým nápisem „PAS DROGOWY“. Když míjíme několikátý sloupek, Irča to uznale komentuje, že tady mají drogoví dealeři své pasy, nebo se tu někde pro ně pasy vydávají … Pro jistotu si „google překladači“ ověřuju, že to znamená „silniční pruh“.
Ve 14:45 už zase plujeme. Zdá se, že k pohraničnímu silničnímu mostu mezi polskou vesnicí Zosin a ukrajinským městem Устилуг dnes už nedorazíme. Budeme se muset dívat pro vhodném tábořišti pečlivěji, abychom jej neminuli.
Červenobílé pohraniční sloupky na polské straně jsou umístěny přes řeku naproti modrožlutým ukrajinským. Neověřoval jsem si, zda mají oba pod výsostným znakem své země i stejné číslo, ale tipuju, že spíš ano. Čísla sloupků jdou posloupně za sebou a Roman vypozoroval, že jsou od sebe vzdáleny asi 1 km. Jsou dobrým orientačním bodem – když Pajtáš po telefonu hlásí na stranici pohraničníků, kde táboříme, doplňuje informaci i číslem nejbližšího sloupku. Tyhle pohraniční označení jsou skvělé i po praktické stránce. Když nám na tábořišti chybí stromy mezi které by se dala natáhnout šňůra na sušení věcí, lze sloup použít jako jeden pevný bod, druhý pak nahradí pádla. Nevím zda se nemůže jednat o nějaké znesvěcení, ale kde není žalobce, … : -)
V 18:30 už máme vytažené vyložené lodi na břeh, stavíme stany a chystáme večeři. K silničnímu mostu přes Bug nám chybí ještě 4 km. Ale louka, ideálně položená pár metrů nad hladinou řeky, je hezky rovná, skrze táhlý remízek listnatých stromů není vidět žádné stavení. Podle mapy je to nejbližší minimálně kilometr od nás. Paráda.
Než mám postavený náš stan a Irča uvařenou večeři, děcka prozkoumávají okolí a za remízkem objevují kukuřičné pole. Po večeři jdeme společně uloupit pár hlavic a děcka si pochutnávají na vlastnoručně utržené kukuřici. Jen doufám, že není ošetřena chemicky nějakým nepříjemným postřikem. Já mám sice kačení žaludek, ale pro děcka by to mohl být velký problém – a tím pádem i pro nás.
Vyrážím s nejmenšími asi kilometr proti proudu řeky. Jdeme po polní cestě, kterou tady mimo pohraničníků jezdí rybáři a místní hospodáři ke svým polím. Děcka si všímají květin a keřů, které kolem našeho domu nerostou, statečně samostatně prolézají tajemné tunely v remízcích, bez hlesu pozorují ptáčky … Šero začíná houstnout a tak kráčíme zpět ke stanům. Jdeme zkratkou, vysokou divokou trávou. Nika musím nést na ramenou, protože to nezvládá. Kája překvapivě zvládá. Myšák odběhl s Vítkem oklikou dopředu.
Kousek od pohraničního sloupku už hoří ohník proti komárům. Jdeme postát a poklábosit s ostatními, než se děti odeberou uložit do stanu.
Irča si jde lehnout s dětma a já ještě klábosím u ohně, koštuju víno od Hanýska, vychutnávám si v leže pohled do plamenů. Za ohněm řeka, za řekou Ukrajina.
S přibývajícím časem postupně osazenstvo odpadává a půl hodinku před půlnocí u ohně postáváme a poleháváme jen Hanýsek, Šárka, Pajtáš a já. Ještě nám chutná a stále je co koštovat. Po půlnoci zůstáváme s Hanýskem u ohně jen my dva. Než od ohně odcházíme, zalejeme jej připravenou vodou. Já si už jdu lehnout do stanu, ale Hanýsek se ještě snaží uhaslé ohniště trochu zaházet pískem. Ale hlavní maskování musíme stejně udělat až za denního světla.
3. den plavby – 19,7 km (celkem 54,7 km)
5. den – středa 7.8.2019 – plujeme i v bouřce : -(
Ráno nám bubnují kapky deště o stan. Vytrvale. A tak zůstáváme ve spacácích. Pršet přestává až v 9:30. Pak už ale jde všechno ráz na ráz. V tu chvíli už máme svůj spacák i karimatku sbalené, společně s Myšákem a Nikem balíme ostatní spacáky, přesto že jsme je nenechali po noci vyvětrat jako každé ráno. Máme vyzkoušeno, že na snídani, pohodové sbalení a naložení nákladu do lodi nám bohatě stačí 2,5 hodiny. Samozřejmě, že když šlapu sám po hřebenu Nízkých Tater, stačí mi na to 30-60 minut, ale to spím většinou ve žďáráku, takže nemusím sušit a balit tak velký stan. A ten náš má 7,6 kg.
Obloha je po dešti ještě pořád dost šedá, ale v 10:30 už svítí sluníčko. Irča připravila na snídani jáhly se švestama na studeno, ale nikomu z nás to moc to nejede. Sním leccos, ovesné vločky můžu, ale tenhle polotovar v hliníkovém pytlíku s lákavým obalem, se fakt moc nepovedl. Raději se dojídám suchým chlebem.
V 11:10 už mám naši loď naloženou a na zádi roztažen a připevněn fotovoltaický panel, tak jako každý den, přesto že podle Romanova SMS servisu od jeho dcer, asi zmokneme. po druhé odpoledne má začít údajně pršet. Do té doby ale ještě můžeme splout hezký úsek řeky. Každý kilometr se přece počítá : -)
Nik je dneska oblíbencem vážek. Každou chvilku mu některá sedne na tričko. Nik ani nehne brvou, nevrtí se, nekřičí. Zase usnul.
Od jednoho z polských rybářů se dozvídáme, že letos má Bug údajně nejméně vody za posledních 20 let. Jestli to je skutečně pravda nevím, ale fakt je ten, že podle toho, kde na břehu roste tráva, jak vysokou jsou bobří nory a od jaké výšky jsou pahýly stromů obrostlé mechem, je evidentní, že tu běžně bývá tak o metr víc vody. Na splavnost pro nás to nemá žádný vliv, ale být tu o metr víc vody, vystupuje se nám na břeh mnohem pohodlněji, protože to bláto by bylo pod vodou.
Na Bugu mne asi nejvíc fascinují pahýly odumřelých stromů vyvrácených na břehu nebo čnících z vody. Jsou dávno zbavené své kůry a dokonale při záplavách ohlazené vodou. Skoro každý pahýl, podívám-li se na něj ze správného úhlu, něco nebo někoho připomíná. A to nemám příliš bujnou fantazii. Kdybych tu jel sám, nedám fotomobil z ruky. Každých 10 metrů bych musel udělat nějakou fotku v detailu, abych napomohl představivosti diváka. Pak bych ty fotky nechal udělat na velký formát a zaplnil jimi celou výstavní síň. Ale sám tu nejedu a musím mít alespoň trošku ohled na ostatní spoluplavce, kteří by na moji kratochvíli nemuseli mít dostatek pochopení.
Hraniční silniční most mezi Polskem a Ukrajinou vidíme na kilometr daleko, díky vrchní části konstrukce konzolového mostu. Vystupuje mezi zelení a pahýly uschlých stromů. Podplouváme jim bez zastávky a většího zkoumání. Kdybychom chtěli, tady máme legální možnost se svými pasy překročit státní hranici a podívat se na Ukrajinu se kterou máme bezvízový styk. Ale nikoho z nás návštěva jednoho z nejmenších ukrajinských městeček se jménem Устилуг neláká (pro ty, co už neznají azbuku, městečko se jmenuje Ustilug). Všichni tušíme, že bychom se zdrželi minimálně 2 hodiny, že bychom museli nechat naše lodě s nákladem nehlídané na polské straně, …
Na pozdní oběd přistáváme na místě, které má Ještěr ve své mapě vyznačeno jako vhodné pro výstup. Hledáme jej tak, že se dokonce vracíme pár set metrů proti proudu, abychom ho neminuli. No – všichni jsme zažili i trošku horší místa na výstup, ale taky výrazně lepší. Za listnatými stromy a keři, které lemují vysoký břeh je políčko – záhumenek. A kousek dál a výš vidíme i nějaké stavení. Jsme na kraji vesnice Łuszków.
Łuszków je dědina a necelými 300 obyvateli a vyniká asi tím, že na jejím katastru je nejvýchodnější bod Polska – tím jsme před pár kilometry proplouvali – kilometr pod ocelovým silničním mostem v městečka Устилуг. Ano, naše letošní plavba je zvláštní tím, že nikdo z nás ještě neplul na barace tak daleko na východě : -)
Sedíme ve stínku, pár desítek metrů pod novostavbou, kterou jsme viděli po výstupu na břeh. Svah mezi domem a námi je využívám jako lokální skládka – mimo jiné je kousek od nás pohozená mrtvá slepice, lebka psa, stavební suť … Ale to nás nevyvádí z míry. Užíváme si stínku a toho, že sedíme a poleháváme na zatravněné rovince.
Naše přítomnost neuniká domorodci, který zřejmě přichází i zkontrolovat zda mu neloupíme na jako záhumenku. Před chvíli jsme zrovna dumali, zda to, co tu roste jsou melouny nebo dýně. Protože s domorodcem zapřádáme rozhovor, už to víme – jsou to nějaké zvláštní dýně, které se pěstují na dýňová jadérka. Využíváme domorodcovy ochoty a jdeme si k němu nabrat pitnou vodu do pet láhví, které jednotlivé lodě potřebují naplnit.
Jeho hospodářství je přes cestu za novostavbou pod kterou sedíme. Oplocený dvůr na kterém stojí z jedné strany stará dřevěnice a na protější straně hospodářská budova, po travnatém dvorku pobíhají slepice, kolem rozestavěné postarší, ale stále užívané zemědělské stroje. Čekám, že nás dovede k nějakému umyvadlu a kohoutku, kde naše láhve naplníme, ale stojíme na dvorku. Za okamžik přichází s hadicí a napouští nám první petku. Voda je příjemně studená a vypadá čistě. V tomto kraji stejně s největší pravděpodobností pijeme písky přefiltrovanou vodu z Bugu.
Odrážíme. Podle Romanovy předpovědi má už hodinu lít jako s konve, ale pořád nic. Čím víc toho napádlujeme, tím líp pro nás až budeme hledat místo na postavení stanů. Prý má pršet nonstop až do rána a tak víme, že jak to začne, budeme hledat místo, kde na zabačujeme a postavíme stany v dešti.
Věkový průměr naší výpravy je dost vysoký na to, abychom věděli, že ne všem předpovědím je vhodné slepě věřit. Předpovědi pouze zvyšují naší ostražitost a nutí nás lépe orientačně plánovat krizové varianty. Naše zkušenosti říkají, že pak se mnohem lépe a s menšími chybami improvizuje.
Drobná přeháňka přichází už kolem třetí hodiny. Pláštěnky nasazujeme pouze dětem, dospěláci to neřeší. Ale o čtvrt hodiny později už to je doopravdy. Leje přesně podle předpovědi – hodně hustě. Pláštěnky, celty a ponča vytahují i dospělí. Děcka tuší, že už to není žádná sranda a zmlkají.
Začíná nefalšovaně hřmít a v nepravidelných intervalech ozařují hladinu pořádné blesky. Tak – a teď už to přestává být sranda, teď už to je doopravdy! Moc blesků s průtrží jsem na vodě nezažil – odhaduju tak do deseti. Ale vždy jsem plul řeku v Česku nebo na Slovensku a díky totálnímu „zcivilizování“ obou krajin nebyl problém během pěti minut přistát na vhodném místě a vhodně se před bleskem skrýt. Ale bouře na Volyni je jiná. To se nedá srovnávat třeba se slovenskou Belou, kde jsou v okolí Vysoké Tatry. Tady nejsou žádné kopce a údolí, tady jde rovina a široký tok řeky Bug. Je nám jasné, že plout středem řeky je nejrizikovější. Ale i vplutí pod husté koruny vrb a osik není žádné terno. Jestliže blesk nebo jeho rozvětvená část šlehne kousek od nás, voda je velmi dobrý vodič a tak výboj zasáhne i nás. A protože jsou mokré i naše baraky, včetně nás, je hodně pravděpodobné, že ochutnáme
Trošilinku se uklidňuji tím, že podle jakési statistiky, kterou si mlhavě pamatuji, až 30% zasažených bleskem přežije. A taky jsem četl, že pravděpodobnost zásahu bleskem je v našem případě cca 1: 3 000 000. Rád bych nepokoušel osud a řeku opustil (čímž bych snížil riziko vodiče vody), ale to by v tomto případě znamenalo zachránit holé životy na Ukrajinské straně hranice a nechat plavat vybavení i zásoby minimálně v řádu čtvrt milionu. Jsem si vědom toho, že já osobně mám kritickou hranici zřejmě posunutou trochu výš než většina mých spoluplavců, a vím, že mám odpovědnost mimo své ženy také za naše tři maloše. Pro sebe si tuto situaci vyhodnocuju tak, že když kdokoliv „sundá gatě“ nebudu pindat, jakkoliv protestovat, ohánět se statistikami i pravděpodobností a podřídím se. Nikdo se ale neozývá, děti jsou zticha, mimo deštník z větví vrb a osik padá hustý proud velkých dešťových kapek.
Víme, že na místě zůstat nemůžeme a tak plujeme ve výživném dešti až průtrži dál. Na jakémkoliv vhodném místě k výstupu zastavíme a bude-li to možné, postavíme stany. To si nemusíme říkat, jsem si jistý, že právě v tento okamžik uvažujeme všichni stejně.
V dešti se pádluje o poznání hůře. Ale pádlujeme. Monotónně, ale přece jen rychleji než jindy. V pravidelných intervalech konroluji Nika, který sedí jako porcelán přede mnou. Irča stejně tak sleduje Káju, která sedí na přídi. Kája ani Nik už delší dobu mlčí, skláním se proto na úroveň Nikovy hlavy abych zjistil, že ogar usnul ! Fakt. Dýchá pravidelně a klidně. V takové buřině, kterou ještě nikdy nemohl doopravdy na vlastní kůži zažít, usnul. Asi jeho čtyřletá dětská duše vyhodnotila blízkost „maminky a tatínka“ jako bezpečné prostředí a bez rozpaků se oddal spánku spravedlivých.
Je 17:50 – po téměř dvou hodinách pádlování v dešti a blescích přistáváme na kraji Horodla. To místo má Ještěr označeno jako vhodné k postavení stanů. Přistání je relativně dobré, jen co překonáme dva metry bláta, začíná mírně stoupající trávnatý břeh, který přechází v ukázkovou louku. Je udržovaná a jako první mne napadá, že to musí být místní fotbalové hřiště, ale červenobílý sloupek s číslem 915 mne opravuje, že to tak není.
V neutuchajícím hustém dešti svižně vystupujeme, stejně rychle vytahujeme loďáky, bez jakýchkoliv keců okamžitě stavíme stany. Já tedy kmitám kolem stanu a Irča zabezpečuje děcka a odnáší zbývající loďáky. Když máme postavený stan (díky Ještěre za pomoc) a já mám chvíli na odpočinek, dívám se v mobilu na mapu. Nejsem si zcela jistý, ale vypadá to, že jsme tak 200 metrů před přistáním přepluli státní hranici Polsko-Ukrajina a obepluli říční ostrov ležící už na Ukrajině zprava – tedy prokazatelně po ukrajinském území :-(
Po šesté hodině konečně přestává pršet. To už ale mají všichni stany postavené a natahují šňůry na sušení. Samozřejmě se začíná i vařit večeře. Děcka se rychle aklimatizovaly a pobíhají kolem stanů.
Horodlo je vesnice (dříve to bývalo město), které má 3 kostely! To zjišťuju pohledem na mapu v mobilu. Zatím co Irča vaří večeři, vydávám se do vesnice vyhodit tašku odpadků, které jsme vezli s sebou. Zároveň to je příležitost pro prvotní průzkum neznámého území.
První odpadkový koš nacházím až v místním parku, což je zřejmě centrum vesnice, protože kolem něj je několik obchodů a pošta. Nad parkem jsou dva kostely – jeden zděný a druhý dřevěný. Oba evidentně pamatují pohnuté okamžiky osudového roku 1939. Za pár dnů to bude přesně 80 let od podpisu „Pakt Ribbentrop-Molotov“ zaměřeného na plánované napadení + rozdělení Polska mezi SSSR a Německo.
Před kostely na parkovišti si prohlížím prostý památník s litinovou deskou. Polsky neumím, ale tak nějak chápu, že se jedná vděk vojákům a partyzánům, kteří zahynuli v letech 1939-1947 (!) v boji za vlast. Protože jako dítko vyrostlé za nefalšovaného socialismu v Československu mám zafixované, že 2. světová válka skončila v roce 1945, zaráží mne rok 1947. Během vteřiny mi ale naskočí, že Poláci požívají třeba u Němců trošku vyššího respektu než moje země, právě díky tomu jak se jejich politici, vojáci i civilisté ve válce zachovali. I vůli napadení z obou stran v roce 1939 nezapomněli a vydrželi „východnímu nepříteli“ organizovaně vzdorovat i v roce 1947. Tenhle pomník (až) z roku 1989 je toho důkazem.
Po večeři jdeme do Horodla všichni. Místní samoobsluha tu funguje až do 22:00. Mimo zítřejší čerstvé snídaně kupujeme dětem i sobě zmrzlinu a necháme děcka řádit na atrakcích v parku.
V centru Horodla se potkává většina posádek našich lodí a tak se brzy dozvídáme, že v mistním hotelu za chvíli připraví těsto na pizzu a cca v 21:30 ji budou servírovat. Jsme sice po vodácké večeři, ale vidina čerstvé civilizační pochoutky je natolik lákavá, že se rozhodneme ochutnat.
Než pizzu připraví, vydávám se s Nikem na noční procházku ke třetímu kostelu v Horodle. Zděný katolický i dřevěný (zřejmě) původně pravoslavný jsem už shlédl a z logiky dění na Volyni očekávám cosi židovského.
Podle vnějších znaků v Horodle synagoga asi nebyla, ale chodník ke kostelu s křesťanským křížem je popsán nějakými hebrejskými znaky, takže jakási stopa historicky nepominutelného etnika tu je.
Slíbil jsem Nikovi, že se půjdeme podívat na místo, kde mají policajti hnízdo, ale i když jsme asi hodně blízko (místní policejní stanice je kdesi za kostelem), obracíme to na cestu zpět, protože nechceme zmeškat čerstvou pizzu, která se možná už nyní podává v hotelu Stawa.
Přicházíme v čas. Hotel už zavírá, ale servírka nám krabice s pizzou přináší ven na zahrádku a nechává nás, abychom zde zkonzumovali co zvládnem. Vchod do hotelu se zamyká, ale brána z předzahrádky je pro nás otevřená.
Na tábořiště se vracíme kolem desáté večer. Ještěr mezitím zažehl oheň a tak chvíli kolem něj postojíme. Plné žaludky a celodenní únava nějak nedovolují dneska ponocovat, drtivá většina výpravy proto zalézá do spacáků …
4. den plavby – 15,5 km (celkem 70,2 km)
6. den – čtvrtek 8.8.2019 – první a poslední přetahování
Dle předpovědi prší. Vnímám to, když se občas v noci a k ránu probouzím. Protože jsem v suchu a teple, je bubnování kapek o stan příjemné. Pohodové okamžiky mi kazí vědomí, že má pršet dlouho. Doopravdy se budím se před sedmou – prší. Ale v 8:30 už neprší. Obloha dává tušit, že tohle je jen přestávka a s největší pravděpodobností opět začne.
Z porady všech lodí vyplývá, že zde v Horodle zůstaneme až do oběda a vyplujeme až ve 14:00, kdy už má být dešťová fronta rozpadlá a neměl souvislý slejvák hrozit. Většina posádek se rozhoduje, že půjde poobědvat do místního hostince, respektive hotelu Stawa. Prý otevírají v 11:00, takže bychom měli v pohodě stihnout oběd, cestu na tábořiště, sbalení stanů s loďáky i naložení lodí tak, abychom vypluli podle plánu.
Než naše posádka vyrazí do městečka, balíme ve stanu vše co se dá, abychom po obědě nemuseli spěchat. Koneckonců, do desíti ještě máme dost času a tak jej alespoň smysluplně využijeme.
Děcka využívají čas pro své hry. Teď zrovna cosi staví s klacků a větví. Fascinuje mne, že se ve smečce dokáží sami zabavit, aniž by jim dospěláci museli nějaký program či zábavu připravovat. Je skvělé, že i když je mezi nimi letos Kája jako holka jediná, není odstrčená, ogaři ji berou.
Přesně v 11:00 vcházíme do zatím prázdného hotelu a v 11:15 už máme na stole žurek a o čtvrt hodiny později i řízek s hranolkama a zeleninovým salátem. Porce jsou poctivé, jídlo chutné, cena trošičku výhodnější než u nás.
Děcka svoje porce nedojídají a tak je dáváme do krabiček, které nám laskavá obsluha přinesla. Dojíme to na lodi a ostatní posádky nám s tím jistotně pomůžou.
Na tábořišti ihned po příchodu z restaurace natahuju šňůru, kterou jsem v městečku zakoupil. Jediná věc, kterou jsme doma zapomněli nabalit a citelně nám na tábořištích chybí. Na šňůru dávám sušit věci, které máme mokré ještě od včerejšího deště. Zrovna začíná fučet docela silý vítr a tak to bude do vyplutí všechno suché. Kolíčky dělám z částečně podélně nařízlých prutů. Drží stejně dobře jako ty klasické.
Ve 14:00 jsme naložení a vyplouváme. Dneska toho moc nenapádlujeme, protože nás čekají jen tři hodinky na vodě, než začneme hledat místo na postavení stanů. Ale díky za každý nový kilometr.
Po hodině plavby nastává cosi, co jsem na Bugu 100% nečekal. Podle mapy na úrovni začátku vesnice Berežnica je Bug neprostupně ucpaný naplavenými kmeny a větvemi. Že to je takhle zatarasené hodně dlouho, dosvědčují vodní mechy a trsy rostlin, které z naplavenin vyrostly. Tak tady určitě žádný motorový člun polských pohraničníků neprojede. A my taky ne.
Přetahovat loď přes kmeny a větve po řece je nesmysl, protože je tu hloubka minimálně na výšku dospělého rudokožce, takže se není o co opřít. Jedna z prvních asociací se mi formuluje do dvou slov – Sargasové moře, což je část Atlantského oceánu poblíž Bermud a hlavně stejnojmenná povídka Otakara Batličky, kterou jsem jako kluk hltal.
Je jasné, že budeme muset s našimi loďmi přistát, vyložit je, vytáhnout lodě a spolu s loďáky je přenést pod přírodní zátarasu. Nejdřív je ale potřeba najít nejlepší výstup i místo, kde budeme muset náš náklad přenést. Pajtáš se vydává na průzkum. Když se dlouho nevrací, vyrážím na průzkum i já.
Počítám kroky, abych dokázal co nejpřesněji odhadnout vzdálenost na jakou bude potřeba vše přetáhnout. 50 kroků – mezi mnou a řekou je hustý remízek ostrých křovin, kopřiv a stromů. 100 kroků – remízek je stejně neprostupný. 150 kroků – pořád z pěšinky nevidím skrz křoví řeku. 200 kroků – po Pajtášoví či prostupu k řece ani vidu ani slechu. 250 – kroků – proti mně se objevuje Pajtáš s tím, že má dvě varianty kudy se k řece dostat. Vede mne, abych si obě „cesty“ také prohlédl.
Je potřeba jasně napsat, že oba přístupy k vodě se liší v podstatě jen vzdáleností na jakou budeme náš náklad jako soumaři přenášet. Ale v dosahu čtvrt kilometru, který budeme muset urazit tam i zpět několikrát, není lepší varianty. Já preferuju ten bližší přístup : -)
Ostatní čekají na náš návrat v lodích, což mi přijde trochu zoufalé, protože všichni ví, že nás vyložení lodí nemine. Ale třeba čekají, že jim sdělíme návod na nějaký zázrak a namáhavému přetahování se vyhneme. Ve shodě s Pajtášem líčíme jak se situace má, že zátaras je dlouhý asi 200m a čeká nás čtvrt kilometru přenášení, než lodě opět položíme na vodu.
Tak do toho! Vystupujeme, vyhazujeme loďáky na břeh, pak vytahujeme loď, abychom uvolnili místo pro další plavidlo. S loďákem v jedné ruce a dítětem v druhé opatrně šlapeme do kluzkého svahu. Nahoře na louce dáváme loďáky na hromadu a děcka mají za úkol se pohybovat v dohledu lodních pytlů. Zpátky pro další bagáž, vynést na louku, znovu a znovu. Myšák by rád pomohl, ale na úzké bahnité pěšince by spíš zdržoval a překážel, tak jej pověřuju focením a točením na můj mobil.
Jakmile máme všechny bágly a lodě vyneseny na louku, začínáme po rovince přenášet lodě. Na louce se můžeme vyhýbat pohodlně, na lesní cestě z obou stran lemované hustým křovím a stromy to je trošku obtížnější, protože plně naložený nosič potřebuje kolem sebe víc prostoru než ten kdo kráčí na lehko.
Poslední překladové místo je na polňačce u tunelu v křoví, vedoucího dolů k řece. Tady svačíme a odpočíváme před závěrečnou částí přenášení.
16:45, tedy po cca půldruhé hodině, máme naši loď zpátky na vodě a naloženou. Jdeme pomáhat ostatním, abychom co nejdříve vyrazili. Jindy se v tomto čase už pomalu začínáme poohlížet po místě na přenocování.
V 17:15 už všechny lodě odrazily a pádlujeme k Matcze, což je další vesnice po proudu. Že proplouváme kolem vesnice většinou nevidíme, protože vysoké břehy a remízky na nich zabraňují výhledu, nehledě na to, že vesnice je občas nějaký ten kilometr ve vnitrozemí.
Během patnácti minut plavby Nik i Kája usínají a tak zabíráme nikým nerušeni. Po hodině pádlování uskutečňuje Roman jeden marný pokus o nalezení dnešního tábořiště. Zapadl při tom minimálně 30 cm do bahna a nahoře na louce místo vhodné pro naše táboření nebylo.
Dnes se nám daří přistát a vytáhnout lodě až po sedmé hodině. V 19:30 už máme všichni postavené stany. Tak nahusto jsme snad ještě nestavěli. Ale nakonec jsme se všichni nějak vlezli. Po pravé straně od našich stanů je prudký břeh Bugu, po levé straně polní cesta do níž některé stany nepatrně zasahují, za cestou fazolové pole. Žádné stavení nevidět i když jsme podle mapy asi půl kilometru od nejbližšího stavení spodní části obce Matcze.
Naše rodina a většina ostatních účastníků plavby je oděna v letitém neoficiálním jednotícím „kroji“ těchto expedic – námořnickém tričku různých variací. Uvědomuju si, že letos ještě nemáme společnou rodinnou fotku a ani společnou fotografii celé naší výpravy. Shromažďuju alespoň Irču s dětma a v červeném západu slunce mačkám spoušť.
Komáři začínají mít slet opět v našem ležení. Ještě před setměním je zapálen oheň, kolem kterého se postupně všichni scházíme. Tady na nás ty komáří potvory nejdou. Na Bug jsme vyrazili s tím, že si s ohněm ani neškrtnem, ale ukazuje se, že to není tak horké. Tábořiště ale ráno opouštíme s tím, že by i Old Shaterhand měl problém zjistit, kde jsme ohniště měli.
U ohně se mimo koštování vína domlouvá jak to zítra bude probíhat. Zítra je totiž poslední den naší plavby po Bugu. Nad Romanovou mapou tipujeme vhodná místa nejen na výstup, ale i na příjezd dodávky, která má odvézt Klamerčin kajak a řidiče aut zpět do Krylówa.
Tohle je náš letošní poslední oheň. Přijde mi to trochu líto. Zase to nějak rychle uteklo. Už druhý den plavby jsem ztratil pojem o čase a naladil se na tuhle zvláštní řeku. Jednotlivé příhody mi trochu splývají a mám problém je správně posloupně seřadit. Pro naši posádku naštěstí tahle cesta nekončí, my budeme pokračovat po vlastní ose k moři a domů pojedeme až v neděli nebo v pondělí.
Před půlnocí necháváme oheň dohořet a jdeme spát. Měsíc se blíží k úplňku a z ukrajinské strany hranice mi lehce ozařuje cestičku ke stanu. Stan je mokrý od noční rosy, řeku pár metrů za ním není vůbec slyšet, ale chlad od ní vnímám. Ještě, že spacák je příjemně teplý ….
5. den plavby – 4,3 km (celkem 74,5 km)
7. den – pátek 9.8.2019 – živý bobr
Kolem osmé ráno začíná regulérní ruch – začínají se připravovat snídaně, dávají se větrat spacáky, co lze sbalit do lodních pytlů, to se balí …
Ujišťuju se, že i v tom ranním šrumci Pajtáš volal pohraničníkům, aby jim nahlásil, že odsud vyplouváme. Prý ano, že stačilo jen říct slovo Pajtáš a oni hned, že je vše v pořádku atd. Pajtášovi je možno věřit jen něco z toho co vykládá a tak si to filtruji na to, že naše povinnost vůči strážcům hranice je splněna.
Dnes vyjímečně vyplouváme už v 9:00. Měli bychom se vylodit v cíli kolem 15:00 a do kempu v Krylóvě se dostat, při dvou jízdách ještě za světla.
Od časného rána si říkám, že nesmíme zapomenout udělat nějakou společnou fotku všech účastníků letošní plavby. Asi nikoho nepřekvapí, že v následujícím svižném tempu balení na to zapomínám. Ale už v 9:40, kdy se nám daří „soulodit“ nadhazuju společné foto a záměr se setkává se všeobecným pochopením.
Jenomže jak chcete udělat společné foto na vodě, když není reálné, aby někdo na břehu zmáčkl samospoušť a během deseti vteřin se stihl dostat bahnem na svoji loď. Tohle by tu nezvládl ani Superman. Naštěstí Hanýska napadá „selfie pádlo“ pomocí kterého Irča na samospoušť úspěšně pořizuje fotku všech šesti lodí, 14 účastníků a jednoho psa.
Plujeme v pohodovém tempu a užíváme si poslední hodiny na řece Bug. Šplouchnutí bobra jsme během letošní plavby už zaznamenali, protože v tichu řeky působí jako překvapivý výstřel po kterém se ještě chvíli drží jeho ozvěna. Ale teď Irča posunky a ztichlým hlasem ukazuje na hladinu, pár desítek metrů před příď – pluje tam prý bobr! Skenuji svým nedokonalým zrakem nejprve vodu u břehu a až na háčkovo upřesnění vidím téměř uprostřed řeky svižně se pohybující bobří hlavu. I na tu vzdálenost rozeznávám, že z hlavy nad vodu vyčnívají jen uši, oči a uzavíratelné nozdry. Typický plochý ocas je schovaný pod hladinou.
Nastavuji na mobilu nejvyšší přiblížení a pořizuji pár videosekvencí i fotek. Hanýsek s Vítkem plují před námi a bobra za sebou nevnímají, odtamtud žádné foto nebude. Pajtáš se Šárkou si bobra asi také všimli, ale na Pajtáša je bobr moc rychlý a počítám s tím, že než si vytáhne foťák, přiblíží si jednoho z největších hlodavců na objektivu a vyhodnotí zda má nebo nemá spoušť zmáčknout, nebude už co fotit. Takže lepší moje mizerná fotka a video než nic.
Bez jakéhokoliv hluku a mluvení fascinovaně sleduje celá naše posádka bobra, který pod vodou nepozorován vydrží i 20 minut. Je nám jasné, že dlouho tohle divadlo nevydrží, protože se blíží naše další lodě a ozvěna záběrů pádel se na hladině nese hodně daleko.
Zrovna bobra plujícího k ukrajinskému břehu natáčím, když se rozhodne zanořit. Bleskurychle zajede hlavou pod vodu, vykmitne ocasem vzhůru a mocně jím plácne o hladinu. I když to sleduju v přímém přenosu a vím, co bude následovat, stejně s sebou i mobilem leknutím trhnu, když se ostré plácnutí ozve. Přirovnání k výstřelu je skutečně na místě.
Tiše plujeme dál, když Irča níže po proudu bobra vidí znovu. Míří k naplavenému pahýlu stromu, který je částečně zaklíněn na břehu. Pokud si na ten kmen bobr vyleze, bude to úžasný záběr o kterém se mi ani nesnilo. Nespouštím mobil z rukou a točím dlouhý záběr, Irča z pozice háčka udržuje loď tak, abych mohl tenhle okamžik dokumentovat. Bobr je už 3 metry od kmene ve vodě, 2 metry … a tiše, bez plácnutí ocasem, se zanořuje pod něj, do spleti větví pod hladinou.
Obědové přistání se daří v cca 12:30 přes zónu bahna. Ale příjemně zastíněná rovinka nad břehem nám to vynahrazuje. Rovinka je tvořena vysečenou lesní cestou, kterou si tady vytvořili pohraničníci, protože je vedena z polí přes lesík přímo k řece a tady se napojuje kolem stromu sama na sebe. Na cestě je udržován bezproblémový průjezd, nejsou tu žádné napadané větvě či narostlé trsy divokých trav a keřů. Při průjezdu v otáčení lze i z auta přehlédnout řeku kam až to meandr dovoluje.
Děcka velmi rychle objevily, že cesta zde vede dokola a tak si prostor zabírají jako nekonečnou dráhu pro běh v kruhu – jenom posedávající a polehávající dospěláci tu otravně zavazí a musí je obíhat. Po čase registruju, že se hra mění na přírodní maskování z toho, co v okolí najdou. Už se mohou skoro srovnávat s ukrajinskými pohraničníky, které se mi díky jejich dokonalému maskování a nenápadnému pohybu, podařilo zahlédnout jen jednou – díky zablesknutí dalekohledu, kterým nás ve stoje z vysokého zalesněného břehu pozoroval jeden a za chvíli i jeho parťáka ve zbrani s vysílačkou v ruce. Na rozdíl od sytějšího maskování stejnokroje polských pohraničníků, měli maskování spíše pískovější, ale dokonale plnící svůj účel.
Pohledem na mapu vidím, že jsme opět najeli do meandrujícího úseku. Kdybychom z tohoto místa mohli naši loď přetáhnout 100 metrů přes ukrajinské území, ušetřili bychom si asi kilometr pádlování. Přepínám vrstvu mapy v mobilu z turistické na leteckou foto mapu a přesto, že Volyň se táhne přes dva státy, je i z výšky vidět, kudy hranice států prochází – na polské straně je krajina zemědělsky obhospodařovaná na tisících polí a políček, které se táhnou do vnitrozemí těsně od břehu Bugu a na ukrajinské straně je nepravidelný pás lesů a neobdělávaných luk.
Ve 14:00 opět odrážíme, na lodi si umýváme zabahněné nohy a sandály, a s chutí se opíráme do pádel. Teď už budeme vystupovat asi až na místě, kde ukončíme letošní plavbu.
Při „soulodění“ už řidiči nepožívají zbytky likérů a domácí desinfekce, ostatní se tedy musí obětovat. Ale je to nekrvavá oběť.
Náš cíl je u sloupku číslo 949, pár kilometrů před městečkem Dubienka, na úrovni osady Starosiele-Ošrodek. Stejně jako u ostatních pohraničních sloupků i k němu vede polní cesta pro pohraničnické motorky a teréňáky. Je od něj vymýcený průsek k vodě a v tomto případě zde lze s trochou obtíží i vystoupit a vytáhnout lodě na cestu. Je 15:00 a my jsme letošní plavbu ukončili.
Uvědomuju si, že tohle byla první řeka na které jsme během šesti dnů plavby nepotkali jednu jedinou loď, mimo motorového člunu pohraničníků. Navzdory očekávání, Bug při letošním stavu vody určitě nebyl písčitou řekou. Podle Pawla jsme také první Češi, kteří v jeho kempu přespali.
Majiteli kempu v Krylówě, který si má přijet pro Klamerčin kajak a odvézt řidiče k autům má před sebou mezi 70-80 km cesty po ne úplně dobrých asfaltkách a tak s ním Ještěr prostřednictvím SMS komunikuje v předstihu, abychom zde na něj nemuseli dlouho čekat.
Čas využíváme alespoň hrubému očištění lodí a jejich co nejdokonalejšímu vysušení než je sbalíme. Z vysokého břehu využívám Romanovu vychytávku z minulých vod – aby se neušpinil od bláta, přivázal na plastový kyblík, ve kterém vezli rajčata a papriky, šňůru, vhodil jej do vody, přitáhl jej aby do něj nabral co nejvíc vody a pomalu vytáhl nahoru na břeh. My v našem platovém kyblíku vezli většinou chleba, ale teď už jej v něm vézt nemusíme a tak dobře poslouží ke stejnému účelu – nabírám na několikrát dostatek vody, abychom umyli bláto z naší baraky.
Ostatní budou mít čas třeba ještě v kempu, ale nám se k moři nechce vozit špinavou loď. Zatímco s Irčou umýváme loď, děcka ve smečce opět hrají své divoké hry. Slunko pálí jak v El Pasu takže loď je za chvíli suchá, jen provazy a popruhy by asi ještě potřebovaly víc proschnout, aby přes zimu od nich loď netlela. Rozbalovat je totiž budeme asi až na konci května při sjíždění Bystřičky.
6. den plavby – 21 km (celkem 95,5 km)
V 16:00 přijíždí Pawel s svou dodávkou na jejíž střechu umisťujeme plastový kajak a do nákladového prostoru skládáme všechny sbalené lodě, lodní pytle a pádla. Tím, že se tam nemusí naložit i naše výzbroj a výstroj, jde to snadno. Dovnitř vozu se vlezeme všichni mimo Irču + Myšáka, Káju, Nika a Klamerky + Vítka. V Krylówě sedneme s Hanýskem do našich vozů a zajedeme pro ně.
Kolem 17:30 jsme v kempu. Netlačím se u dodávky, abych pomohl ostatním vyložit bagáž, ale jdu rovnou k našemu autu, abych zapojil autobaterii a vyzkoušel, zda lze vůz nastartovat. Že baterie funguje poznávám okamžitě, protože jakmile usednu na místo řidiče, začíná tenhle dopravní prostředek houkat, jako kdybych jej chtěl ukrást. Irča mi později vysvětluje, že aby to neudělalo, měl jsem auto prvně dálkově uzamknout a opět otevřít, pak teprve startovat. Naštěstí zběsilé houkání po minutce přestává a já mohu konstatovat, že stoj je pojízdný.
Loučím se s ostatnímu, přibírám do vozu Ještěra, který si jede k místnímu automechanikovi pro opravené brzdy na jeho voze. Stavujeme se ještě do samoobsluhy nakoupit něco studeného k pití a zmrzlinu. Když při řízení piju nebo jím, neusínám. A protože mne čeká cca 70-80 km jízdy místními cestami, usnout opravdu nehodlám.
Hanýsek se v kempu trochu zdržuje a tak na něj čekám na rychlostní cestě za Hrubieszówem. Nastavoval navigaci na své prehistorické tlačítkové Nokii. Nedávám mu na výběr, pojedeme podle mé navigace, tak ať se drží za mnou. Před Strzyžówem (to je tam, kde jsme před třemi dny nakupovali s šlo kolem tamního Morskieho Oka) na mne divoce bliká, takže zastavuju. „Dazule, jedeš dobře? Mně už to 2x ukazovalo, že máme odbočit.“ Uklidňuju jej, že jedeme dobře, že Bug máme pořád po pravé ruce a znovu vyjíždíme. Ale po dalším kilometru mi to nedá, zastavuju, přibližuju si plánovanou trasu v detailu abych zjistil, že mne to naviguje přes ukrajinské území a i když k místu, kde jsme skončili plavbu, tak na druhý břeh : -( Já pako, jsem dal navigovat na střed řeky a algoritmus navigace našel skutečně nejkratší cestu : -( Umělá inteligence fakt nebude žádná sranda. Ostudou se málem propadám, ale Hanýskovi se přiznávám a uznávám kvalitu jeho zadání. Nyní jedem podle Hanýska.
Před 19:00 jsme u našich rodin. Loučíme se. Hanýsek nakládá Klamerku s Vítkem a míří zpět do kempu v Krylowě, my skládáme naši loď a věci do Alhambry a vyrážíme směrem k moři. Cestou přespíme někde v poli či lese poblíž cesty a koupat se ve slané vodě budeme až zítra.
Pár set metrů po vyjetí od pohraničního sloupku číslo 949 pozorujeme na poli pasoucí se srnku. Na srnky jsou děcka cestou do školky a školy každý den zvyklé, protože často potkáváme 4-8 kusů, ale v téhle krajině je to pro ně novinka.
Po osmé hodině zastavujeme v Chełmu do McDonaldu na večeři. Využíváme pohybu v civilizaci a dopřáváme si něčeho nezdravého: -)
Jedeme směrem na Lublin a Warzsawu. Irča statečně řídí, ale už by ráda někde zastavila na noc. I k vůli dětem. A tak na mobilu přepínám v mapě vrstvu na leteckou foto mapu, aby se mi lépe tipovaly potencionálně vhodné místa k nerušenému přenocování. Hledám nějaký lesík ke kterému vede polní cesta, není příliš daleko od naší trasy a hlavně nejsou poblíž stavení.
Až po desáté sjíždíme z hlavní cesty k vesničce Anusin, abychom po polních cestách za několik kilometrů dojeli k lesíku, kde by nemělo být naše zaparkované auto a postavený stan vidět.
V dálce vidíme světlo nějakého domu, ale uklidňujeme se, že je dost daleko. Po zaparkování stavím stan skoro po tmě, ale tak temná noc není, aby byla tma jak v pytli. Ukládáme děti i sebe. Z polospánku mne o střehu přivádí zvuk přijíždějícího auta s hlasitě puštěnou hudbou. Zastavuje někde opodál, ale těžko říct, zda naše auto a stan vedle zaregistrovali, protože jsme částečně kryti keříky a vysokou travou. To je ale fakt docela pech, že si někdo vybere zrovna dnes na takové rovině akorát stejné místo jako my : -( Cizí auto trochu popojíždí, než zhasne motor i muziku. Je ticho. Zatím se ani nesnažím otevřít stan, abych na nás neupozornil zvukem zipu a šustěním stanového vstupu. Neděje se nic, respektive nic neslyším. Po čtvrthodince auto odjíždí. Asi místní mládežníci. Usínám lehkým spánkem.
8. den – sobota 10.8.2019 – v neoprenu
Těsně před šestou už jsem vzhůru. Vylézám omrknout okolí, která bude určitě vypadat jinak než včera večer. Ráno je slunečné pořád ještě orosené. Pole o kterého jsme spali je fazolové.
Nechci riskovat, že po naší polňačce pojede traktor místního hospodáře a budeme se mu muset zbytečně vyhýbat nebo vysvětlovat proč jsme spali tam, kde jsme spali. A tak v 6:54 jsme sbalení, naložení a odjíždíme. Stíháme to tak rychle jednak proto, že jsme sami a nejsme nikým rozptylováni. A taky nesnídáme, cestou si dopřejeme čerstvé pečivo, jakmile se dostaneme z polí do civilizace s otevřených obchodem.
Ještě nás čeká k moři skoro 6 hodin dlouhá cesta. Děti se snažíme zabavit i pouštěním pohádek na tabletu, provizorně připevněném na opěrky sedadel čelovkou – to aby všichni dobře viděli i když Knihu džunglí sjíždí tak po sté a Tarzana po páté.
Po osmé se stavujeme na snídani – nejblíž je opět Mc Donald. Děcka si užívají prolézaček a taky se všichni na wc trošku oplachujeme, protože včera večer v polích se fakt nebylo kde umýt.
Nic nás nežene a tak děláme přestávky na to, aby se děcka mohly proběhnout a řidič Irča odpočinout. Ve tři odpoledne se opět stavujeme na dálnici v rychlém občerstvení a po 16:00 přijíždíme do náhodně vybraného kempu u moře. Je v laguně u Bogdaniece – Połoniny, kde je umístěna i „Stanica Wodna Nadbrzeże“. Je to primárně pro majitele kotvených lodí, člunů a plachetnic, ale místo pro „namiot“ (stan) tu je také. Za nás pět, auto a stan na 1 noc platíme 50 zlotých. Zas tak často u moře ve stanu nespím, ale tohle je asi nejhezčí kemp z obdobných noci ve Slovinsku, Chorvatsku, Německu i Polsku.
Při stavění stanu zjišťuju, že jsme ráno zapomněli sbalit část skládacího prutu a je mu někde na poli moc dobře. Mně už je méně dobře, protože neexistuje jiná možnost než stan postavit. Odbíhám tedy z kempu ven, kde podél stezky rostou též lísky. Pro jistotu řežu 2 tyče, abych v kempu zjistil, že jsou obě o 5 cm kratší než bych potřeboval. Ještě, že mám s sebou dost provázku a v hlavě dobře prostudovanou příručku F.A. Elstnera UZLY A LASO : -)
Oba lískové pruty musím navazovat tak pečlivě, aby šly protáhnout síťovým tunýlkem střechy stanu. Je to obtížnější než jsem čekal, ale daří se to.
Do setmění je pořád dost času a protože vítr se zdá příznivý i když surfista v laguně má prkno s plachtou položené na vodě, za to plachetnice o kilák dál mají plachty napnuté. Foukám kite, navlékám na sebe neopren, navazuju na vrchlík bar, připínám si trapéz a prkno dávám na hladinu. Mám v úmyslu zvednout kite na břehu, přejít s ním do laguny a cestou přibrat prkno. Na vhodné hloubce se pokusím prkno nasadit a dostat lite do tahu.
Vítr se zdá být dostatečný, ale kite se mi zvednout nedaří. Na břehu je mezi rákosím a nebližšími stromy tak málo místa, že ani nenatáhnu šňůry. Zkouším to na vodě. Musím ale až za rákosí, které mi bere vítr. Hloubka je po prsa, což dost brání se účinně zapřít o dno. Ale drakovi se z hladiny nechce a nechce. Měním polohu, zkouším všemožné finty vyzkoušené na paraglide, snowkitingu i ty, které si pamatuju z Rujány před 10 lety – ale nic. Snad kdybych měl parťáka, který by mi vrchlík nadhodil, tak by to šlo. Jenomže hladina je prázdná, na plážičce jsou jen matky s kojenci a Irča s dětma šla na procházku.
Po necelých dvou hodinách svou snahu vzdávám. Snad zítra budou vhodnější podmínky. Odvazuju kite, odstrojuju se, přenáším postupně věci k našemu stanu, abych je tam rozložil a dal oschnout. Po půl hodince mi správce kempu přináší trapéz, který mi na plážičce vypadnul. Nefalšovaně srdečně mu děkuju, protože bych na to přišel až ráno a kdybych trapéz nenašel, mohl bych se jít místo kiteboardingu klouzat.
Volám Irči, kde se právě s dětmi prochází, abych se jim vydal naproti správným směrem. Laguna nalevo se topí v červáncích zapadajícího slunce, všude příjemný klid. Kráčím tichou místní komunikací po které projíždí občas cyklista, jinak patří celá mně. Napravo je usedlost s velkým továrním komínem. Z informačních cedulí před uzavřeným vstupem se dozvídám, že se tohle místo do konce války jmenovalo Hohenhaff, že tu byla cihelna a oblast byla docela vzkvétající. „ Na začátku roku 1945 vojáci Rudé armády vstoupili do Hohenhaffu. Zastřelili majitele panství Ernsta Schmidta a mnohokrát znásilnili jeho manželku Charlotte – v důsledku čehož měla zmatenou mysl. Vojáci Rudé armády celý majetek ukradli. Vyváželo se technické vybavení, nábytek, hospodářská zvířata a zemědělské produkty.“ Bezprostředně po válce sloužily zemědělské budovy a okolní pozemky včetně sadů, důstojníkům NKVD a UB (sovětská a polská tajná policie).
Za setmění zalézáme do stanu, Irča s děckama si zapíná vstup do vnitřní části stanu moskytiérou, já v předsíňce stanu takový luxus nemám. Sotva trefím jednoho komára, vynoří se během chvilky další, jako by se spolu domluvili. Mám pocit, že tuhle noc oko nezamhouřím. V zavřeném spacáku je vedro k udušení v otevřeném zase musím odolávat náletům komárů.
9. den – neděle 11.8.2019 – marná snaha zvednou kite
Před osmou beru kite s dalším vybavením a přesouvám se do laguny. Dneska to musím zvednout a kiteboardingu se pořádně nabažit, protože celý tenhle záliv je jen pro mne, nebudu se tu muset nijak omezovat.
Vyháním z laguny hejno divokých kačen, které si tu do mého příchodu lebedí. Dnes ale fouká ještě trošku méně než včera. Nevzdávám to. Znovu a znovu měním místa, na břehu se mi dvakrát podaří kite i zvednout, ale vítr je tak slabý, že se mi vrchlík nedaří udržet nahoře, natož tak s ním popojít a dostat jej do tahu, abych mohl stát na prkně.
Šaškuju a máchám tu s sebou do 10:30, kdy je evidentní, že vítr se nezmění. Předpověď na windguruz.cz mne v tom utvrzuje. Balím to. Na zítřek je předpověď týkající se síly větru ještě horší. Vypadá to, že mi dnes ani zítra nebude souzeno kiteboardovat : -(
Irča je s dětmi na větší pláži ve vedlejší vesnici Suchacz. Je to tam cca 2,5m a tak se za nimi vydávám. Neopren, kite, šňůry, hradička i trapéz mezitím alespoň dobře uschnou a budu je pak moci sbalit.
Děcka si užívají v mělkém moři, kde je minimální riziko utopení. Já se dnes ve slané vodě naplácal dostatečně a tak za nimi do vody ani nelezu, uvelebuju se ve stínku s výhledem na ně. Irča je na tom podobně.
V poledne jdeme do místní restaurace poobědvat. Na zastřešené zahrádce tu mají sochu piráta v mírně nadživotní skutečnosti. První mne napadá, že to je vzpomínka na námořní bitvu, která se odehrála v roce 1463 na laguně nedaleko odsud, ale na druhý pohled se přikláním k tomu, že se spíše jedná o kapitána Hooka.
Každopádně pirát děcka zaujímá a většinu času před tím než nám donesou objednané jídlo, tráví v jeho blízkosti. Místní jídlo (smažák jsme samozřejmě neobjednávali) dětem i nám chutná. Jsem nasycen na maximum.
Už cestou zpět se s Irčou domlouváme, že tu další noc spát nebudeme a jak si v kempu chvíli schrupne, vyrazíme domů, kde můžeme být pár hodin po půlnoci.
V kempu si děcka hrají na průlezkách, houpačkách a trávníku. Irča spí na karimatce ve stínku a já pomalu balím kite, neopren, spacáky, karimatky, stan, lodní pytle, …
Po třetí hodině Irča startuje Alhambru a vydáváme se na cestu domů. Loni to byly docela zácpy, uchovávám si naději, že letos bude cesta od moře méně náročná, že to dáme za výrazně kratší dobu než loňských 12 hodin.
Před osmou se stavujeme na dálnici (kdesi na úrovni Lodže) do mekáče na večeři. Nik si tam vsune loket do dekorativní barevné mříže mezi naším stolem výkladem a pak řve tak, že to musel s úlekem zaregistrovat každý z desítek přítomných zákazníků a personálu Mc Donald. Nemůže loket vytáhnout. A vypadá to, že to fakt není žádná sranda. Irča sedící přes Káju vedle Nika, duchapřítomně okamžitě přesedává k němu, uklidňuje jej a snaží se přes jeho řev loket z mezery vytáhnout. Zápasí s tím minutu či dvě, ale ve finále se jí to daří a Nikův řev přechází v srdceryvný pláč. Po pár minutách se jeho emoce z prožitého šoku mění v klasický pláč, který za Irčina konejšení slábne a slábne. S (ne)reakce personálu usuzuju, že se tahle dekorace Mc Donaldu povedla a my nebyli první, kteří takovýto problém s dítětem a jejich mříží řešili.
Po večeři Irča, milovník dlouhých automobilových tras, zase sviští k domovu. 21:45 projíždíme Čenstochovou, ve 23:30 kolem Ostravy. Po jedné hodině ranní jsme doma. Takže cesta nám včetně přestávek trvala 10 hodin. Irčo – dobrý!
Co nás to stálo?
Podle pokladních lístků, které mám v peněžence se zbyky polských grošů, jsem zjistil, že jsme:
- 50 zlotých zaplatili za zpoplatněné úseky dálnic – my jsme jeli z Bugu i k moři
- 427,99 zlotých za nákupy v polských obchodech a jídla v McDonaldu na dálnici
- 269,72 zlotých za PHM
- 100 zlotých za kemp u moře (zaplaceny 2 noci pro nás 5 + auto a stan)
- 733 Kč byl náš díl za ubytování v kempu v Krylówě + parkovné našeho auta po dobu plavby + odvoz z cíle zpět do Krylówa k autům
Sečteno a přepočteno na české koruny to dělá 6.030,8 Kč + cca 3.000 Kč jsme platili kartou za další PHM. Na kolik vyšel Irču nákup jídla do lodních pytlů v Česku nevím, ale bez něj přišla tahle dovolená naši pětičlennou posádku na cca 1000 Kč/den.
emailová komunikace po návratu:
Na tu „bídu“ jsme nakonec dali 97,1 km (start 388,7 – cíl 291,6). Veškeré obavy z pohraničníků, mizerných silnic při dojezdu, nerozdělávání ohňů apod. byli nakonec liché, v podstatě žádná komplikace, velké díky Pawlovi. Voda chybí ve většině Evropy, tedy i v Bugu. Bohužel u charakteru této řeky a jeho břehů to byla komplikace značná. A proto si jí do Ještěrovy excelovské tabulky umisťuji na samý chvost.
Nevím, jestli stárnem, bylo moc komárů či chyběli Pípovci (a nebo „něco“…), ale toho potlachování u ohně žel moc nebylo. Takže příští rok víc kořalky (na udržování dobré nálady na lodích) a méně vína, které není kdy vypít …
Ještě jednou díky, že i jako důchodce mohu s vámi mlaďochy za zážitky :-).
Roman
Ahóój,
já jako původní nejhlasitější pochybovač konstatuji, že se mi Bug docela líbil. Respektive krásnou přírodu jsem nikdy nezpochybňovala:-) Na „divnost“ nepoužívání pravého břehu se dalo zvyknout (jak předem poznamenal Ještěr, letní lužní les vpodstatě nebyl přístupný), rybářů na nezdravení bylo jen pár, ohně nakonec v pohodě a voda ani ke koupání nelákala… Za mě, být o 1-2 metry vyšší stav, tak si to klidně za pár let zopakuji. Aha, ty miliony hmyzu tam budou i tak…to ještě zvážím…:-)
Vypadá to, že i další roky jako ty poslední dva budeme zuřivě sledovat vodoteče a rozhodovat se cca 3 dny předem podle aktuální hladiny… Množství vody bude asi jediné kritérium, protože nic dalšího už pro nás není problém:-) (no snad ještě neprořezané polomy na Drawě…?).Díky za opět bezchybnou partu!
Š.
Ahoj
Jen technická poznámka – když jsme vyplovali z Krylova měl Bug průtok asi 12 m3, do středy poledne voda opadla o -50 cm a průtok šel na 8 m3. V pátek večer už byl zase na původním stavu. Takže jsme si skutečně vyžrali dost nízký stav. Bylo to hodně vidět poslední den v pátek, kdy čára poklesu za předchozí noc byla kolem -15 cm – přestože před tím pršelo.
Dávám na zvážení, zda je reálné naplánovat příští vodu dříve – neznám další navazující akce ostatních, nám je to celkem jedno, když to bude určené dopředu.
Mým favoritem do budoucna je řeka Wieprz – Romane je na seznamu od Poláků?
Termín afterparty jsem si zapsal, ale ještě se uvidí.
Ruce a lokty mám unavené tak, že mám problém zvednou cokoliv těžšího.
Ahoj
Ještěr
Nesestříhaná verze (58 minut):
