(Dazul) Díky švagrovi Milanovi, který hlídal vhodné nabídky na Bazoši, jsem pořídil nejen stejné nové lyžáky jako on, ale i nový skialpový komplet za polovinu. Jeho motivace byla jasná – chtěl získat parťáka na skialpové výšlapy : -) Doposud jsem akce tohoto typu s ním absolvoval na svých starých backcountry běžkách s tuleními pásy, a i když výstupy byly rovnocenné, při delších sjezdech mi na svých skialpových lyžích ujel.
Dnes vyrážíme každý se svými skialpovými lyžemi nalehko do Bílé, kde by měly být sněhové podmínky dostatečné. Já na svých „nových“ lyžích pojedu prvně. Nechávám si vysvětlit základy, jak správně skialpový lyžák obout, zajistit pro sjezdi i povolit pro výstup, jak se nejlépe nasazují tulení pásy, atd. atd.
Vydáváme se z 540 metrů nadmořské výšky po kraji sjezdovky nahoru. Nové pásy mi skvěle drží a svému parťákovi víceméně stíhám. Zdejší sjezdovka je zasněžována a mínus 2-3 stupně garantují, že sníh netaje.
Nahoře, kousek od horní stanice vleku, U zbojníka jsme v 774 m.n.m. Podle mapy to je 1,5 km. Během půl hodiny jsme tedy vystoupali cca 230 metrů převýšení. Kdybychom stáli frontu na sedačkovou lanovku sem nahoru, tipujeme, že bychom zde byli ve stejném čase.
Na státní hranici ke kótě Bobek (871 m.n.m.) jsme našlapali téměř přesně 4 km – v ideálních sněhových podmínkách, slunečném počasí a teplotě cca mínus 1-2 stupně. Na hřebenu, výhledu Bobek, si kdosi vyhrabal v hromadě sněhu jakési iglů. Šlo by v něm i přespat.
Z Bobku kloužeme ty 4 km zpět. Jen u Zbojníka sundáváme tulení pásy, aretujeme lyžáky a užíváme si sjezd půldruhého kilometru. Vnímám, že moje lyže se chovají jinak než carvingové sjezdové lyže, ale po pár set metrech si jsem už docela jistý.
Po občerstvení v místní samoobslužné jídelně se vydáváme nahoru po sjezdovce ještě jednou. Už nešlapeme na Bobek, ten kilometr a půl nahoru nám stačí.
14:00 jsme zpátky u auta, odstrojujeme se a balíme lyže a lyžáky do obalů. Necelé čtyři hodiny včetně oběda v jídelně, 11 km s 320 metry převýšení, a skvělé počasí.
Jediné minus je stržený puchýř na pravé patě – ale dobře mi tak, měl jsem se při prvním příznaku zastavit a vytáhnout jazyk pravého lyžáku, pak by se mi to zřejmě nestalo.
Příští týden, pokud vše klapne, budeme šlapat na Velké Fatře na Ploskou – do té doby by měl puchýř zmizet :-)
Domů se vracím kolem 16:00, což je skvělý čas, protože jsem, Myšákovi a Nikovi slíbil, že dnes půjdeme k Pegemu do indiánské potní chýše, kterou na 18:00 roztopí.
Myšák správně věští, že káď s vodou bude zamrzlá. Ale Pege sice led rozbil, jen to udělal dost brzo, protože když hmatem zkouším zda se dostanu k vodě, už jsou kousky ledu opět k sobě přimrzlé.
Ale Nik, který káď s ledem dnes otestoval první, hlásí, že jak tam vlezl, led rozhrnul. Ten taky vyhecoval Myšáka k „vanařovi“, což je stará táborová tradice ranního a večerního otužování za každého počasí v tůňce, kdy musí každý vydržet ponořený po krk ve studené vodě 10 vteřin (zavedl ji Míla ve 4.CH- Lvíčatech). Myšák vydrží ponořený v ledu skoro třikrát déle – 29 vteřin.
Koneckonců je Myšák „diamantový vanař“ což je nejvyšší meta tohoto vytrvalostního otužovacího rituálu.
Myšák s Nikem jsou v ledové kádi každý 3x-6x, mne to ale dneska stačí jednou :-)
Po 19:00 už jsme doma, máme to od Pegeho necelého půl kilometru. Teploměr ukazuje venkovní teplotu v závětří -4 °C, měsíc je v úplňku a nám je dobře – připravujeme se na zítřejší rodinné lyžování :-)