(Dazul) Pár dnů před naplánovaným splouváním Bystřice, viselo na raft.cz oznámení: „06.05.2021 10:47 Byly aktualizovány termíny vypouštění přehrad pro splutí Jihlavy a Bystřičky.“ = akce se koná :-) „26.05.2021 8:17 Akce ČPV Blanice ani splutí Bystřičky se nebude konat! Obě akce byly zrušeny vzhledem k současným opatřením. Nebude se zajišťovat ani pouštění vody.“ = akce se nekoná :-(
Pořád je taková divná doba, kdy si něco naplánujete (pokud se takového risku odvážíte) a zítra už to neplatí. Nebo možná platí, protože nějaký další, z desítek neustále se měnících zákazů a omezení, Nejvyšší správní soud zruší. Na laika to dělá dojem, že všichni ti právníci z Ministerstev zákazů museli studovat práva v Plzni.
A protože se tedy odpouštění přehrady Bystřičky do říčky Bystřice nekonalo, nezbývá než popustit uzdu fantazii a alespoň si představit, jak by taková akce mohla proběhnout :- ( Doprovodíme to fotkami z normálnějších dob, kdy byl ještě Kalousek arcilotr s nejhorším schodkem státního rozpočtu a jeho mladší spolustraník idolem dívčích srdcí. Ještě že pořád máme ty počítače, software a chuť mystifikovat.
Takže by ten „kronikový zápis“ mohl vypadat třeba takto: Ráno mi sice náš kocour do bot nenačůral, ale nejmladšímu Kubovi se podařilo i přes plenku, mi totálně pomočit levou nohavici. Ještě že ta dětská moč po uschnutí nezapáchá, protože už nemám čas se převléct. Myšák už na raftu byl, ale dnes prvně (ve svých osmi letech) jede divočejší vodu. Uprosil Irču i tím, že pojede i jeho spolužák Berťa. Jsem na Myšáka hrdý, že se nenechal odradit mírným poprcháváním a špatnou předpovědí počasí na celý den. Možná tomu pomohlo i to, že si bude moci prvně vyzkoušet neopren. Ten po Zdendášovi mu je ještě velký, ale vyhrabal jsem doma ještě jeden – úplnou funglovku (ještě v kartonovém obalu), kterou nám kdosi daroval.
Dole v dědině se stavujeme do obchodu, abychom si koupili snídani a svačinu. 10 ratibořských rohlíků + 10 dkg salámu Herkules + 2 tyčinky Twister + 2 tyčinky Leon + pomerančový džus, to nám určitě vystačí. Zatímco řídím dodávku směrem k přehradě, Myšák mi obkládá čerstvý rohlík salámem a podává mi jej, abych posnídal. Sám sobě za jízdy připravuje stejné menu. Než dorazíme pod přehradu, stačím sníst tři rohlíky se salámem a Myšák si vystačí s jedním.
V Ratiboři přibíráme Kecku, která na nás čeká u autobusové zastávky. Jsem rád, že ji zase vidím, a tak si cestou navzájem sdělujeme novinky. Že Kecka bydlí už půl druhého roku jinde, mne překvapuje. Ale je docela možné, že jsme se tak dlouho spolu nepotkali a nemohli si informaci tohoto typu sdělit.
Na parkovišti stojí jediné auto a vedle něj na trávě stan ozdobený dešťovými kapkami. Nevidíme živáčka. Tak tohle jsem u ještě nikdy nezažil. Parkoviště bývá tak narvané, že leckdy musíme parkovat mimo něj, louka je zaplněna stany a před pořadatelskou budkou stojí fronta. Aby ne, tohle je mezi vodáky dost vyhlášená akce, na kterou jezdí znalci i z druhého konce republiky. Při správném průtoku jsou některé jezy možná i pětkové obtížnosti. Já vím, Čertovy proudy pod Lipnem to nejsou, ale tuhle máme pár kilometrů od naší klubovny.
Zkouším dron. Prázdné parkoviště je na to ideální, občasná kapka deště nevadí. Přiznám se, že bych dnes rád pořídil pár zajímavých záběrů ze dvou největších splavů. S dobrým kamerovým nájezdem by to mohlo vypadat hezky akčně a divácky vděčně, Pořizuji záběry přehrady z výšky 150 metrů, ale pak mne silný poryv větru nutí vyklesat do filmařsky méně vděčné výšky.
To už je ale pár minut po osmé a přijíždí první vůz kočírovaný Fantou, vzápětí auto s Pípou, pak další a další … Když nás Kája přepočítává, k vůli obsazení raftů a barak, hlásí číslo 26. Vzhledem k tomu, že bylo avizováno 28 zájemců o plavbu na raftu, není ten úbytek díky deštivému počasí až takový, jaký jsem očekával. Rád se nechávám mile překvapit.
Za ty roky víme docela přesně co máme dělat a taky víme, že díky proměnlivému osazenstvu (téměř každý rok je dost lidiček, kteří se třeba ještě nikdy na raftu neplavili, nebo nikdy neokusili takhle náročnou obtížnost) je potřeba některé věci opakovat minimálně 2x a neustále se ujišťovat, že tomu všichni porozuměli … V mezičase se parkoviště plní, okolní hluk a šum se stupňuje, takže je potřeba hodně zvyšovat hlas, abychom dokázali naši tlupu shromáždit k brífingu. Je poznat, že jen menší polovina osazenstva jsou členové ŠESTKY, protože v oddíle zažité signály dnes nefungují 100%. Shromáždění i ztišení nám trvá déle než obvykle. Uvědomuji si, že musím říkat věci a vydávat povely, které normálně nejsou třeba.
Pípa provádí rychlou bezpečnostní instruktáž a znovu kontrolujeme zda má každý své pádlo, vestu, helmu i místo na raftu či barace. Navýšený přítok z přehrady Bystřička už dorazil, a tak se s rafty i barakou přesouváme k potoku (či říčce) Bytřice.
V 9:15 vyplouváme. S Pípou máme dohodnuto, že můj raft jede první a jeho raft jako poslední. Dnes nebudou na těch dvou nejtěžších splavech v pohotovosti dobrovolníci s házecími pytlíky, aby v případě převrhnutí plavidla pomohli.
Na našem raftu nás pluje 9. Obvyklou posádku tvoří jen 7 členů. Tím, že na zádi sedíme dva a většina posádky má váhu dospělého člověka, hned při vyplutí poznávám, že dnes se mi bude raft ovládat obtížněji : -(. Ještěže mám na háčku Fantu, na kterého s můžu 100% spolehnout a Johnyho, kterého sice neznám, ale jeho fyziognomie dává předpoklad, že to vedle Fanty taky zvládne. Obvykle sedím na zádi sám, ale dnes je vedle mne Mirek, se kterým jedu také prvně. Je to nezvyk mít obsazenou druhou půlku zádi, a nemoc se intuitivně přesouvat se strany na stranu. Místo toho je občas zapotřebí vydat instrukci i svému parťákovi po pravé straně. Už jsem v tomto zpohodlněl a zakrněl, protože zpravidla jezdím s Irčou nebo Murzou a zvykl jsem si, že už si mezi sebou nemusíme skoro nic říkat, protože ten druhý přesně ví, co a kdy je potřeba udělat.
Na barace pluje první plavbu Kája s Vítkem. Jsem rád, že jim tahle akce stála za cestu z Brna. Kája ráda nabourává zažité stereotypy i na vodě a tak Vítek jede na háčku : -) První jezy zvládají bez problémů a tak je už po tom třetím ani zvlášť nesleduji.
Ale zlé jazyky tvrdí, že měli čas se v extrémních situacích pusinkovat. Nevím, neviděl jsem to na vlastní oči, ale z fotografie pořízené „neznámým fotografem“, to nemohu úplně vyloučit. Já v okamžiku, kdy proplouvám válec, raději pádluji naplno, dávat pusu třeba Murzílkovi by mne nenapadlo ani na oleji : -) Inu – kdo umí, umí.
Před první plavbou Bobina vyjadřovala obavu, aby neteklo víc vody, než je nutné, a bylo možno podplout mosty. Za víc než 30 let jsem situaci, kdy to nešlo (a já tuhle říčku zrovna splouval), nezažil, takže jsem v tomto ohledu klidný. Ale přesto svůj raft krátce instruuji jak se má při podplouvání mostu chovat.
Při naší druhé plavbě se Myšákovi daří na soutoku Bystřice s Bečvou záhadně vypadnout z lodi. A jak už to bývá, zrovna ve chvíli, kdy musím přitahovat na levé straně zádi, a tak nevidím Myšáka, který je sice přede mnou, ale na pravém boku raftu. Naštěstí jej Kája pohotově vytahuje zpátky do raftu. Míša je viditelně otřesen a drkotá zuby zimou. Ještě že má neopren.
Po vytažení lodí na břeh a nakládání do dodávky mi říká: „Tati, tohle určitě nikdo z naší třídy nezažil!“ Okamžitě mi naskakuje klasická poučka o to, že „zážitky nemusí být pozitivní, hlavně musí být intenzivní“ : -)
Trošku obavy mám, když zjišťuji, že při druhé plavbě pojede na barace Fanta s Lenkou. O Fantu strach nemám, ale nevím, zda Lenka někdy takhle náročnou vodu jela. Zpanikaří-li háček, může v kritických úsecích plavby dojít k lecčemu. Ale po prvních třech splavech jsem v klidu.
Když člověk kormidluje raft, nemůže současně dost dobře fotit a točit. Myšák si netroufá a tak fotku či záběr dnes pořizuji sporadicky. O to víc jsem vděčný Bobině, která jako každý rok pořizuje skvělé záběry se břehu.
Fanta Lenku instruuje evidentně dobře, protože v kritických okamžicích pod splavem zvedá pádlo předpisově. To by mohlo fungovat : -)
Maťa s Vojtou jsou sice samostatná bojová jednotka s vlastní pálavou, ale držíme se pohromadě. Pálava má proti barace nevýhodu v absenci rukávu, kterým odtéká voda z lodě. A tak oba hošani po náročnějších splavech přiráží ke břehu a musí baraku vylévat.
Při první plavbě, kdy Mirek sedí vedle mne na zádi, se v klidnějších úsecích bavíme a můj spoluzadák projevuje zájem se s námi na podzim vydat na Salzu, kterou ještě nesplouval. Říkám mu, že když na barace zvládne bez ztráty kytičky i dnešní říčku, má velkou pravděpodobnost zvládnout i ledovcovou Salzu. Takže druhou plavbu vyráží Mirek na barace : -)
Když naše výprava podniká třetí plavbu, já řídím dodávku. Myšák toho má po svém pádu do vody dost a tak by pro něj další jízda byla s přemáháním. A já mu nechci takovouto vodu znechutit. Takže mi vůbec nevadí, že řídím. Aspoň při tom něco natočím skrze zapůjčený dron.
Zastavuju dodávku pod prvním splavem, chystám dron a čekám až poplují naše lodě. Ale vidím Česťův raft a tak si říkám, že si na nich zkusím nanečisto záběr, aby se mi ten s našimi rafty 100% povedl. Poprchává, ale déšť je pořád takový, že na nedlouhý let si s MAVIC MINI troufám. Aktivuji záznam, startuji, zvedám dron do 5 metrů, nalétávám na střed rozvodněné říčky, naklápím kameru tak, abych mohl zabírat proplouvající raft s Česťou, zavěšuji se za ně a neustále kontroluji, zda mám dostatečnou výšku nad hladinou i vzdálenost od stromů, lemujících oba břehy. Za 20 metrů dron zastavím, otočím a udělám nájezd na náš raft, který bude zrovna proplouvat jezem. Jo, tak to udělám. To by mohlo být divácky vděčné, když to pak dobře střihnu.
Pořád ještě letím po proudu a když chci dron zastavit a otočit, zjišťuji, že jej neovládám a on si letí pořád dál. Naráží do větví olší, sklouzává po nich dolů a mizí ve vlnách zdivočelé Bystřice. Obraz na mobilu mizí a ikonka GPS červená – signál je ztracen. Dráty, bleskne mi hlavou. Kousek od místa, kde se dron stal neovladatelným, vedou křížem dráty místní elektrické soustavy. Velké elektromagnetické pole! Pokládám mobil do mokré trávy a sbíhám k hladině. Skáču metr do proudu a pokouším se nahmatat v rozvířené, kalné vodě dron. Pokud jej rychle vytáhnu, třeba jej ještě půjde zachránit. Proud mne dost strhává a pár desítek metrů dolů je splav. Tuším, že dron už může být ve válci pod jezem. Po pěti minutách to vzdávám a škrábu se na břeh.
Vyrážíme dodávkou k soutoku Bystřice s Bečvou. Převlékám se do suchého a snažím se konejšit, že je lepší ztratit drona za takové prachy, než aby se komukoliv něco stalo. Časem třeba našetřím na nový.
Začíná pršet. Docela dost. Rafty a baraky už máme naložené, čekáme až se řidiči vrátí s auty zaparkovanými na startu. Holky se schovávají v kabině dodávky, kluci nacházejí před deštěm útočiště pod lopatou bagru, který je kousek odsud odstavený.
Přiznám se, že mne těší a moc mi pomáhá, že mi přijíždí do DBCB pomoct složit a umýt lodě i ostatní vybavení Honza B., Fanta, Lenka, Verík a Horka. Nevím jak bych to sám s Myšákem zvládal. Veliký dík!
Po výjezdu dodávkou k nám na paseky, vynášíme s Myšákem z auta zbytek vybavení. Mokré neopreny a neoprenové boty omýváme proudem vody ze zahradní hadice. Zrovna svítí slunce, takže „vyprané“ neopreny dáváme sušit na zakrytované, dřevěné podium k bazénu.
Dnešní akci hodnotím, mimo utopeného dronu, velmi pozitivně. Počasí bylo diametrálně jiné než avizovala předpověď, nikomu se nic nestalo, sešla se bezproblémová squadra a mladší členové oddílu se přesvědčili, že oldskauti jsou pořád ještě dostatečně akční. Především jsem šťastný, že si náš Myšák odbyl ve svých osmi letech skvělou premiéru na náročnější vodě „na Bystřičce“. Slíbil jsem mu, že jej v jeho čtrnácti vezmu (bude-li chtít) na Salzu, takže jsem rád, že zatím nemusím svůj slib odvolávat : -)
————————————————————————————————-
(Verík – rádkyně Žab) Na víkend jsem se samozřejmě chystala den předem, tudíž v pátek večer. Najít nejvhodnější oblečení a boty na vodu a poté na skály byl pořádný oříšek. Něco jako neoprén nebo lezečky by u mě člověk nenašel. A horolezecké vybavení už vůbec ne. Musela jsem se spokojit s teplákama na legínách, tričkem, bundou a starýma teniskama. Ráno akorát zabalit jídlo a může se vyrazit k zastávce a čekat, než přijede Fanta. Přesně o půl došla i Horka a společně jsme čekaly asi ještě dalších 15 minut, dokud Fanta nepřijel i s Lenkou.
Dojeli jsme k přehradě, kde už byl i Dazul s Keckou a spol. a hned jsme se vrhli na nafukování raftů a barak. Postupně přijížděli i ostatní nadšenci. Začali jsme se rozdělovat do skupinek, abychom spravedlivě naplnili posádku všech lodí. Připojila jsem se k bandě složené z Káti, Bebi a jejich taťky, Pípy, Uhlíka, Martina, Vendy a Horky. Rozebrali jsme si vesty a helmy, přičemž jsme si každá onu vestu oblékly naopak. Zkušení si začli navlékat neoprény a pak jsme dostali audiovizuální instruktáž od Pípy, který nás přesvědčil o důležitosti pásků na nohy na raftech historkou o tom, jak ho raft na splavu vyhodil a on pak musel do nemocnice. Musím říct, že můj strach z vody rozhodně neopadl. A už jsme byli ready. Čapli jsme raft, zjistili, že s námi jdou dva černí pasažéři, kteří si spletli bandu a došli až ke startu.
Jakmile jsem zahlédla vodu a splavy, tak mě omylo. Já totiž na vodě ještě nikdy nebyla, jaká ostuda. Skupinkám před náma to ale šlo s lehkostí, což mě uklidnilo. Přišla na nás řada, tak jsme raft, špičkou proti proudu, spustili do vody a nasedli. To bych to ale nebyla já, aby mi to neuškuhlo a nesjela s nohou pod raft do vody. No, vyškrábala jsem se a sedla si na místo zadního porcelánu (dokonce už i vím, jak se tomu říká, to mě naučil Uhlík). Odrazili jsme se od břehu a rozpádlovali se po proudu. Zdálo se mi to tak lehké, jak sedět na zadku a jíst oběd. Pak jsme měli na dohled první splav a lodě před náma v něm mizely a já si jen se smíchem říkala, že mě asi klepne. Sjeli jsme po něm však jako po másle. Trošku jsme si i zapištěli.
Pádlovalo se skvěle a zatáčky jsme vybírali s přehledem, za což patří pochvala zadákům – Pípa a Martin. Jeli jsme v poklidu až na jeden splav, kde nám vypadl Martin a my se málem počůrali smíchy. U konce jsme to akorát nevybrali, ale s lehkou pomocí jsme se vyškrábali na břeh.
Lodě i pádla se naskládaly do dodávky, stejně jako i posádka všech lodí. Namačkali jsme se do dodávky dojeli zpět na start, kam už dorazili i kajakáři. V druhém kole jsem si už byla jistější a celou cestu jsem si užila, dokonce i jeden moment, kdy jsem z raftu visela pouze zaháklá za pásky na nohy a zbytek těla jsem měla ve vodě. Stává se :-D.
Čekala mě ještě poslední jízda a připojila jsem se k jinému gangu a vypluli jsme. Voda byla krásně teplá, a i sluníčko se na nás usmálo. Měli jsme jednoho zadáka a při skoro každém splavu ho to vyhodilo až k nám dopředu. Konec jsme vybrali a ke břehu dojeli naprosto perfektně, ale málem nám uplavala pádla.
Nakonec to byl skvělý zážitek a příště už bych ráda vyrazila na divočejší vodu, ať je pořádný adrenalin. Odpoledne nás ještě s Horkou a Kájinou partou čekal výlet na Čertovy skály a Pulčiny. Tak zase na nějaké akci!
——————————————————————————————————
Krátké, „nesestříhané“ video: