(Dazul) Tak nějak se vyvrbilo, a na letošní ročník S TEBOU MĚ BAVÍ SVĚT (už 23.) vyrážíme v komornějším obsazení – Milan, Radek s Lukášem a kluky od bráchy Tomáše, který letos vyrazit nemůže (Vojtou a Martinem) + já s Nikem a Myšákem. Předpověď je údajně mizerná, má prý neustále buďto pršet nebo chcát. Prý z naší tradiční akce nic nebude, slyšíme z každé strany. Já se ale na předpovědi příliš nedívám, a i když mi někdo řekne, že je nepříznivá, nehraje to roli v tom, zda vyrazím nebo ne. Dostal jsem se totiž do fáze, kdy na výpravy, vandry, expedice, výlety, výšlapy, splouvání a další aktivity okořeňující můj život, vyrážím, když si udělám čas (proto taky plánuju cca rok dopředu), a ne podle počasí.
Páteční vedro vůbec nenasvědčuje tomu, že by mělo být přes víkend hodně mizerně. A tak vyrážíme do Slovenské země se zapnutou klimatizací v autě. Plán dnešního dne je dostat se do kempu Trusalová (na těchto akcích spáváme zpravidla v kempech, které poskytují patřičné zázemí – akce tedy patří mezi ty luxusnější, které každoročně podnikám).
V autokempu Trusalová (ubytování pro všech 8 účastníků stálo cca 40 Euro na jeden den) nám daří obsadit místo na takovém poloostrově, ohraničeném vysokým hustým lesem a propojeným s kempem pouze můstkem přes fatranský potok s příznačným názvem Studenec. Na tomto fleku je vybudované velké ohniště i stylový přístřešek cca 3 x 3 m, s lavičkami, který nám poskytne dostatek sucha, protože už solidně prší. Už jsme tu před lety nocovali, takže to je pro nás jistota.
Ve chvíli, kdy se nám podaří postavit stany a připravit věci na spaní, se jdeme pokoušet rozdělat oheň, protože déšť polevuje, a dělat oheň v dešti opravdu umíme. Za okamžik už oheň skutečně hoří a začíná příprava guláše. Já si odskakuju do Martina koupit víno, protože ostatní dospělí účastníci jsou spíše na pivo a slivovici. Dnes večer otestuji slovenské Tokajské Lipina, které podle viněty slibuje chuťový zážitek.
Radek obohatil akci S TEBOU MĚ BAVÍ SVĚT tradičním podvečerním vařením guláše v kotlíku na ohni. Těším se, že i letos se jej doslova přežeru. Jednou se jej budu muset naučit dělat tak dobrý jako on. Proto mu letos čumím pod ruce dost pečlivě. Dokonce dost vytrvale a dlouho míchám opékající se cibuli, maso, zamíchanou papriku s grilovacím kořením, libečkem a dalšími ingrediencemi, které Radek do kotlíku sype. U vaření ale asistují skoro všichni. Nik třeba odborně přidává 3 litry vody.
Klíčové je finální zahuštění, které z Radkova guláše nedělá takovou tu obyčejnou polévkovou vodu, ale skutečný, poctivý guláš.
Vaření guláše je aktivita aspoň na tři hodiny a já jsem nevědomky jeho přípravu zdržel, protože jsem odjel do Martina autem, ve kterém byla kovová trojnožka na kotlík.
Nicméně se letos podařilo guláš dokončit ještě minimálně hodinu před setměním. Předchozí léta to bylo zpravidla za tmy. Většina z nás si nakládá pořádnou porci guláše 2x.
Po pár hodinách hraní se stavuje k našemu ohništi správce kempu, aby nás libozvučnou slovenčinou upozornil, že hrát sice můžeme, ale spíš klidnější písně, protože už je noční klid. Když odchází, dohadujeme se mezi sebou, zda nás nikdo naprášil, či nás bylo slyšet až na recepci kempu, které je teda hodně daleko, nebo to byla jenom pravidelná správcovská obchůzka, při které nás přišel přátelsky upozornit. Ale není to nic konfliktního, a tak hrajeme dál písně spíše komornější.
Byly doby, kdy se u hořícího ohně stavovali lidi z ostatních stanů si zazpívat, ale za posledních cca 20 let se to hodně změnilo. Vlastně si ani nepamatuju, kdy jsme přespávali v nějalém kempu a narazili tam na nějakou partičku, která by muzicírovala u ohně. Myslím, že naposledy tak před 10 lety v kempu na Dunajci, ale to si pak nějací Poláci stěžovali, že chtějí noční klid, ač se hrálo komorně a vokálně i interpretačně dost dobře. Ale když nám nikdo nezakazuje zpívat nahlas, je nám taky dobře. To, že jsme vyrůstali za normalizace, je prostě v nás : -)
Do stanou za spícím Myšákem a Nikem přicházím 2:31. Řekl bych, že usínám zřejmě velmi rychle.
Ráno slyším intenzivní bubnování dešťových kapek na plátno stanu. S vylézáním ze spacáku příliš nepospíchám. Ale v 8:00 už jsem venku a domlouváme se, že jak posnídáme, vyrazíme na splouvání řeky Oravy.
Mám v úmyslu splouvat identický úsek, který jsme před cca třemi týdny pluli na puťáku ŠESTKY, a tak zastavujeme na sjezdu do Oravy, za vesnicí Párnica. Jenže zrovna v tu chvíli přichází další nával deště, takže operativně měníme pán a jedeme 17 km proti proudu, do Oravského Podzámku, kde se podíváme na místní hrad. Na něm stejně děcka ještě nebyly, takže to bude pro ně docela dobrý zážitek.
V Oravském Podzámku kupodivu neprší, což mě trošku zneklidňuje, protože zvažuji, zda by nebylo lepší abychom raději vyrazili na tu vodu a hrad si nechali až na pozdější dobu, kdy bude určitě pršet. Ujišťujeme se, že prohlídku absolvujeme prvně a pak pojedeme Oravu přímo odsud, z Oravského Podzámku.
Jediná věc, která mi kazí radost ze zaplacených více než 30 Éček, je ta, že se mi nedaří na můj mobil s Androidem stáhnout aplikaci s průvodcem po hradě. Ale jablíčkářkářům to šlape! To mi samozřejmě běží hlavou vzpomínka na toho vysokého manažera z Coca Coly, který odcházel z audience od papeže a přemýšlel kolik musela nabídnout lobby pekařů, když se jim do modlitby Páně podařilo dostat konkurenční „Chléb náš vezdejší dej nám dnes …“.
Nutno přiznat, že návštěva hradu se neobešla bez krvavého zranění. Hned na začátku si Vojta ve svých umělohmotných nazouvacích sandálech tak skopává palec, že mu z něj docela dost valí krev. Ale nebrečí a statečně absolvuje celou prohlídku. My jen dáváme bacha, aby za ním na podlahách komnat nezůstávala krvavá stopa. Jen v mučírně nejsme dost ostražití, ale zrovna tam to nevadí.
Po prohlídce jdeme foukat raft a připravit se na vyplutí. Milan s Radem přesouvají jedno auto na místo odkud jsme chtěli původně vyplouvat, ale nakonec tam budeme přistávat.
Místo, odkud vyplujeme, je upraveno pro přistávání pltí, takže přístup k vodě je ideální. Jak po technické stránce – nezabahněný, pevný vstup do vody, tak po stránce estetické – krásný až kýčovitý výhled na Oravský hrad.
Však to taky místní samospráva vyšperkovala až tak dokonale, že minimálně 90% těch, kteří zde fotí, mají v záběru velké srdce, skrz které se lze na hrad dívat. Kýč, kterému téměř každý alespoň na jeden záběr podlehne.
Když Radek s Milanem přijíždějí, začíná pršet : -( Ale my vyplouváme! Po pár stech metrech plavby raději nasazujeme pláštěnky a ponča, abychom pocitově zmírnili působení deště, který sice není nějak extra nepříjemný, ale takto se snáší lépe. Pončo má výhodu, že je možno jej mít přes vestu, ale klasická pláštěnka se musí obléct pod vestu. Nikovi chvíli trvá, než se s tím smiřuje, ale po pár minutách už je vše ok.
Když jsme splouvali Oravu před třemi týdny, evidentně tu bylo víc vody, i když nepršelo. Dneska docela dost přetahujeme. Je to ale z velké části zapříčiněno i tím, že jsme trošku „přetížení“ – na raftu pro 6 lidí nás jede 8.
To, že mezi pádlování nepravidelně zařazujeme vsuvku „Burlaci na Oravě“, je pro kluky příjemným zpestřením. Rozhodně jsme ale více pluli než šli, takže označení „turistický pochod po řece Oravě“ bych asi nepoužil : -)
Po téměř tří hodinách plavby jsme teprve před Dolným Kubínem, což je 12 km od místa vyplutí. Ale k Párnici, kde máme plánovaný výstup z řeky, to je ještě dalších skoro 10 km. Při tomto tempu další dvě a půl hodiny pádlování v dešti. Měníme plán a Milana vysazujeme doprostřed mělké řeky nad Dolným Kubínem, aby dobrodil ke břehu a stopem se dostal zpátky do Oravského Podzámku ke svému autu.
My ostatní volně pádlujeme dál, dalšího půldruhého kilometru, abychom při nejbližším nezarostlém břehu zastavili a vytáhli raft k silnici u místních paneláků. Tady se nám bude vyfouknutý raft, pádla, vesty a lodní pytle snadno nakládat.
Raft opíráme o strom tak, aby tvořil šikmou stříšku, pod kterou se lze schovat před deštěm a hlavně se přesléct do suchého oblečení, které si někteří zkušeně vezeme v lodních pytlích.
Když přijíždí Milan, přibírá do auta všechny, mimo Myšáka, Martina a mne. My až tak ohřát nepotřebujeme, a než se všichni vrátí s druhým autem, zaparkovaným u Párnice, vyfoukneme raft a připravíme vše na rychlé naložení.
Vše zvládáme svižně, a tak máme s Myšákem čas na krátkou procházku Dolným Kubínem, protože přestalo pršet.
Po příjezdu k našim stanům, trochu studení zalézáme na chvíli do spacáků, abychom se odměnili. Nikdo neprotestuje. Povinná půlhodinka se protahuje, ale na žádný dlouhý večer se nechystáme, takže to nikomu nevadí.
Oheň na opečení špekáčků už hoří, když ze stanu vylézám i já. Společně s Nikem pečeme dva ukázkové špekouny s 90% masa, a baštíme je s kečupem, hořčicí a čerstvým pečivem. Večeře je to zasloužená a tak krátce po ní opět zalézáme do spacáku. Usnutí za zvuku dešťových kapek dopadajících na stan, je otázkou několika málo minut : -)
Nedělní ráno jsem vzhůru sice už po šesté, ale nemám srdce Myšáka a Nika budit, když je na ně takový pěkný pohled.
Po osmé ale už vstávají, a tak rozděláváme navzdory dešti oheň. Na litinovém plátu dělá šéfkuchař Radek svůj oblíbený „talíř“. Je to směs špekáčků nakrájených na kolečka, velkých kusů cibule, slaniny, papriky, … To vše do zlata osmahnuto.
Neprozřetelně se od rozdělané snídaně vzdaluji na ranní hygienu, a když se vracím, jsem rád, že na mne zbylo alespoň pár kousků. Fakt dobré. Není divu, že nezbyl ani plátek cibule.
Prší vydatněji a vydatněji. S ohledem na děcka se domlouváme, že plánovaný Váh ke Strečnu dnes nepojedeme, ale stavíme se alespoň na prohlídku středověké rybářské vesnice, která je vybudovaná pod hradem. I za deště stojí za to. A alespoň zkontrolujeme, že skrze ty došky na střeše nezatéká.
Nezatéká, ale na pár místech se tvoří mokré fleky. Nicméně jsou tyhle rákosové došky hezké. Ale jak podotýká Radek, který se střechama živí, taky podstatně dražší než dnešní moderní materiály. Takovou střechu bychom si na našem domě nemohli dovolit.
Ve Valmezu využíváme možností, které nám skýtá firemní sklad. Mokrý raft ze včerejška trochu nafukujeme, a opíráme na bok, aby co nejlépe proschnul.
Zítra vše dosuším, sbalím a dovezu zpátky do DBCC. Teď už ale jedeme domů. Po cestě se s Myšákem a Nikem domlouvám, jak budeme naše věci přenášet a ty mokré sušit v podkroví, protože a čtyři dny vyrážíme na vodu do Polska.
Doma už je „plno“ a osazenstvo má rozjetou manufakturu na svatební kytičky do klopy, jmenovky ke svatebnímu stolu a další nezbytné věci, bez kterých se sice dá obejít, ale dělají na svatbě hezký dojem. Nevěsta i ženich, spolu s Dankou a Irčou makají jako fretky – ač se svatba koná až za dva týdny.
Když dostanou zprávu, že minivýprava, která jela dnes balit ŠESTKAŘSKÉ tábořiště po oddílu, který tam dnes končil, doráží do DBCB, vyráží pomáhat vykládat materiál. Já hlídám děti a zkouším vytvořit nesestříhané video z 23. ročníku akce S TEBOU MĚ BAVÍ SVĚT : -)