28.6.-3.7.2025 – Puťák k Soví jeskyni

Setříhané (4:00) video z PUŤÁKU:

 

(Dazul) Informace o letošním PUŤÁKU byly publikovány prvně v prosinci 2024 v oddílovém časopise ŠESTÁK č. 164 na stranách 7-8 a v březnu 2025 v čísle 164 na straně 7. Leitmotivem má být román Miloše Zapletala – Zeta, který byl prvně vydán v roce 1989 (v roce 2018 vyšel ve 3. vydání).

… Po krátké odmlce se Dana zeptal:
„Vyprávěl jsem ti někdy pověst o Soví jeskyni ?“
„Nevyprávěl. Aspoň se nepamatuju.“
„U nás v rodině ji slyšeli všichni kluci poprvé tehdy, když jim bylo patnáct let.“
„Povídej,“ vybídl ho Dan.
„Když se podíváte na mapu Československa“ začal dědeček, „padnou vám na severu Čech do očí dva výběžky. Frýdlantský a Šluknovský. Šluknovský je nejsevernějšim cípem naši republiky, leži přesně na jedenapadesáté rovnoběžce. A právě tam v těch odlehlých končinách se skrývá podivuhodný kraj, který není méně zajímavý než severské země. Je jen jiný. Uvidíte v něm pískovcové skalní stěny, věže, rokle, soutěsky. Smrky a borovice jsou tam stále ještě nádherně zelené, plné voňavé mízy. Na mnoha místech dokonce rostou staleté jedle, které v jiných krajích dávno uschly, protože je zahubilo znečištěné ovzduší. O patnáct kilometrů dál k západu, kolem
Hřenska a Pravčické brány, se turisté jen rojí, ale na opačném konci Českosaského Švýcarska, v severním cípu Jetřichovických stěn, nepotkáte za celý den živou duši. Ani na značené cestě! Kdo odbočí z vyšlapané stezky do kaňonu nebo na náhorní rovinu mezi roklemi, uvidí spíš lišku, jelena nebo muflona než člověka. V tomhle bludišti pískovcových skal je kdesi skryta Soví jeskyně. Kdo tu jeskyni najde, získá zvláštní schopnost. Bude rozumět lesním zvířatům, ptákům, stromům i květinám.“
Vyprávění o pustém kraji, plném skal, roklí a lesů chlapce zaujalo, ale pověst o Soví jeskyni jim vyloudila na tváři pobavený úsměv. Pohádka pro malé dětičky.
Dědeček asi zahlédl v měsíčním světle výraz jejich tváře. Nebo jim četl myšlenky“
„Snad si říkáte, proč nám to ten člověk povídá. Je to naše stará rodová pověst. Mně ji vyprávěl můj táta, Danův pradědeček, když mi bylo patnáct. A on sám ji poprvé slyšel vroce devatenáct set devatenáct od svého otce, mého dědečka, Danova prapradědečka.“
„Ty jsi tomu věřil, té báchorce?“ zeptal se Dan.
„Samozřejmě,“
Zkoumavě se na něj podívali, byli si jistí, že si z nich utahuje. Tvářil se však tak vážně, že by mu to málem uvěřili. Být o pár let mladší a dát ještě na pohádky.
„Vy jste byli hrozně naivní generace,“ řekl Renda.
„Snad jsme byli naivní,“ přisvědčil dědeček.
„Zato jsme měli velké ideály a něco jsme dokázali. Vsadím se, že vy byste k Soví jeskyni nedošli, přestože jste o deset centimetrů vyšší, než jsme byli ve vašem věku my. Jste generace změkčilých mazánků. My jsme byli tvrdí. Vy jste generace čumilů, dokážete jen koukat na to, co dělají jiní. My jsme byli muži činu.“
Začínal být dost nepříjemný. Provokoval je záměrně, dělal to velmi průhledně, a přece
mu na to skočili. Byli svým způsobem taky naivní. Postavy měli vytáhlé, podobali se spíš dospělým chlapům než dětem, sami sebe už považovali za muže, a přitom to byli ještě kluci.
„Nechce se vám udělat krok pěšky, radši čekáte půl hodiny na autobus, než byste šli jednu stanici po svých“
„Nejste náhodou železnej muž?“ zeptal se ironicky Renda.
„Ne, to nejsem“ odrazil jeho výpad. „Zato vy jste z perníku.“
„Ty si vážně myslíš, že ti to s tou Soví jeskyní uvěříme?“ ozval se Dan.
„Jak chcete. Ale je to tak, jak jsem říkal. Sám jsem se o pravdivosti té pověsti přesvědčil“
„Ty jsi v Soví jeskyni někdy byl?“
Mlčky přikývl.
Přes jasnou měsíční tvář přeběhl lehký stín. Od západu připlouvala po nočním nebi flotila obláčků, zdálo se, jako kdyby se úplněk mezi nimi prodíral. Z vody vyskočila ryba a s hlučným šplouchnutím dopadla zpátky.
„Povídejte nám o tom“ řekl Martin.
Dědeček byl dobrý vyprávěč, jeho příběhy se pěkně poslouchaly, bílá noc a stříbrná hladina rybníka jim dodávaly zvláštní kouzlo.
„Nemyslete si, že jsme prostě dojeli do Brtníků, odkud je to k Soví jeskyni nejblíž. Podle pověsti musíte vyjít z Ještědu, a ten je o pár desítek kilometrů dál na východ. Celou cestu až k Soví jeskyni máte vykonat pěšky, nikde nesmíte popojet vlakem ani autobusem. A to není všechno.Po celou dobu, co putujete, smíte jíst jen ta jídla, která si sami uvaříte.Všechny noci na cestě máte přespat v přírodě. I kdyby sebevíc lilo, nesmíte nocovat v obydleném stavení, můžete mít jen stan, uchýlit se za nepohody
do jeskyně nebo přespat v seníku. To jsou důležité podmínky, ty nesmíte porušit.
Vydali jsme se na cestu tři. Bylo to v šestačtyřicátém roce, nedlouho po skončení druhé světové války, která přivedla Evropu na pokraj záhuby. Poslední boje se odehrály na českém území. Lesy byly plné nevybuchlých granátů a min, všude se povalovaly odhozené pušky a pistole. Každou chvíli jsme narazili na vraky vojenských aut a zničených tanků. Některé pohraniční vesnice byly skoro liduprázdné, bydlely tam třeba jen dvě tři rodiny. Za nocí jsme slýchali vzdálenou střelbu, ale nikdy jsme se nedověděli, kde a kdo střílel, snad každý měl tehdy doma nějakou zbraň.
Naše rodina se vrátila po válce do Liberce, odkud v osmatřicátém roce na podzim utekla, když Hitlerovo nacistické Německo obsadilo naše pohraničí. O příštích prázdninách jsme se vydali se starším bratrem a jedním kamarádem k Soví jeskyni. Bylo mi tehdy už skoro osmnáct, bráchovi devatenáct. Oba jsme slyšeli pověst o Soví jeskyni v den našich patnáctých narozenin, podle tradice, ale tehdy jsme se na cestu vydat nemohli, Ještěd i Jetřichovické stěny byly za hraniční čárou, v Německu. Teprve rok po skončení světové války byla cesta k Soví jeskyni volná.
Všechna naše tábornická výzbroj pocházela z válečné kořisti. Na jaře v pětačtyřicátém roce jste doslova na každém kroku naráželi na věci, které odhazovaly prchající německé armády. Přinesli jsme si s bratrem domů strakaté stanové dílce vojenského jehlanu, torny, plechové jídelní misky. Taky bajonety, dokonce i polní vysílačku z rozstříleného tanku.“
„Dědo, nám už je patnáct“ řekl Dan. „Nemusíš nás houpat“
„Já vím, že to dnes zní skoro neuvěřitelně,“ řekl dědeček. „Tohle nejsou pohádky, všechno, co vám povídám, je čistá pravda.“
„Jak to bylo dál?“ vyzvídal Martin.
„Potom jsme vyrazili na tu dlouho připravovanou cestu. Za sedm dní jsme přešli Ještědské pohoří a celé Lužické hory. Další dva dny jsme marně hledali v Jetřichovických stěnách Soví jeskyni. Neměli jsme pořádnou mapu, jenom plánek, který si můj táta před čtvrt stoletím nakreslil do deníku, když on sám, patnáctiletý kluk, putoval k Soví jeskyni. Mapy tehdy nebyly k sehnání a najít Soví jeskyni bez nich se zdálo skoro nemožné. Ve vylidněných vesnicích nám nikdo nemohl ukázat cestu. Nakonec jsme však Soví jeskyni přece jenom našli.
Dnes se hledá v bludišti skal snadněji. Její poloha je zakreslená na mapě Českosaského Švýcarska. Vede kolem ní dokonce zeleně značená turistická stezka …“

Radost z připravovaného puťáku mi kazil Zetův odchod k věčnému táboráku : -( Měl jsem nejasnou představu, že bych jako překvapení pro účastníky PUŤÁKU zkusIl domluvit setkání s ním, jako autorem knihy SOVÍ JESKYNĚ. Já osobně pojmu tenhle PUŤÁK jako mé „díkuvzdání“ Zetovi.

Uvědomuji si, že tohle bude 4. puťák v nepřerušené řadě, který jsem s velkou vnitřní radostí po letech „v nemilosti“ pro ŠESTKU organizoval. Počítám s tím, že bude-li zájem, zorganizuji i v roce 2026 (svůj „poslední“) puťák : -).

Už po loňském PUŤÁKU se nabízel Burák, že rád i letos pomůže s přepravou účastníků z Kateřinic, Ratibořa a Jablůnky na druhý konec republiky. Je to s podivem, ale přeprava 10 účastníků do Liberce vyjde pořád auty levněji než vlakem : -(

Asi měsíc před PUŤÁKEM se nabídl i Miris, ten se ale do aut nevešel, a když se na poslední chvíli uvolnilo místo (nejely Horka, Natka a Verík), už měl jiný plán. Takže nás, včetně Buráka v sobotu ráno vyjíždí dvěma auty 9: Liška, Jirka, Myšák, Mik, Harry, Lišák, Uhlík + já a Burák.

Informace o PUŤÁKU jsme si mezi námi vyměňovali prostřednictvím WhatsAppové skupiny „PUŤÁK 2025“.

Domluvte si mezi s sebou dvojičky ve kterých budete vařit a jak se domluvíte, pošlete to info do této skupiny. Dvojička si ponese společný vařič – pokud nikdo z dvojičky nemá, půjčte si z oddílu – ale nenechávejte to až na pátek! Kdo dřív přijde, ten dřív … Plynovou kartuš má dvojička vlastní – pokud máte prázdnou a doručíte jí do úterka večera ke mně, můžu vám ji do pátku naplnit (mám přepouštěcí ventil).

Zde byla taky sdílena předpokládaná trasa našeho putování Lužickými horami a Českým Švýcarskem.

Uložte si do svého mobilu předpokládanou trastu letošního PUŤÁKU – https://mapy.com/s/covetevaje  – je to zkráceno o 81 km proti trase, kterou šli hrdinové románu SOVÍ JESKYNĚ.

Letošní PUŤÁK je tím úplně prvním pro Harryho. Pro ostatní, zvláště tvrdé jádro Šneků, kteří byli před měsícem na desetidenní roverské expedici na Mallorce, budou následující dny spíše pohodovou procházkou.

 

Kraj měsíčnic a vlhkých úžlabin
Chráněná krajinná oblast Lužické hory

(Náčelník – RNDr. Miloslav Nevrlý – z knihy NEJKRÁSNĚJŠÍ SBÍRKA) JSOU TO HORY – a nejsou to hory. Dlouho jsem přemýšlel, jak bych ti přiblížil krásu a neopakovatelnost Lužických hor. Už jméno mají nehorské, měkké, od slova luh, lužní. Ale to jen proto, že od sebe oddělují dva zemské celky, Čechy na jihu od nížinné Lužice na severu. Do roku 1635 patřily obě země do jediného Českého království, rozdělila je teprve třicetiletá válka. K severu teče voda z Lužických hor do Baltického moře, k jihu – kupodivu – odtéká do moře Severního. Hradba Lužických hor odděluje od sebe nejen pomoří a země, ale i státy. Jsou to tedy skutečné hory.
Budeš-li se chtít ale do nich ponořit a ztratit se v nich, poznáš, že se jen s obtížemi udržíš na hřebeni. Z bukového lesa sejdeš hned do nesečených bažinatých luk, nad kterými létají bekasiny, a hned zase začneš šplhat suťovými svahy, na nichž vyrůstají jasany, ti jarní spáči, kteří své listy probouzejí jako poslední, na další osamělý vrch. Buď čedičový nebo znělcový, můžeš si vybrat, zarostlých vyvřelých kup je v těch horách spousta. Přijde večer, odeženeš kamzíky, kteří se tam už desítky let volně i s kůzlaty popásají na sutích, a ulehneš. Nad hlavou vysoké stromy, buky, kleny, lípy.
Je-li v noci jasno, budou ráno v prvním slunci zpívat ptáci, nikde jinde na jaře nezpívají krásněji než v listnatém lese. Sluneční paprsky padají k zemi v šikmých pruzích, začíná nový lužický den. A sprchne-li v noci? Buď rád a zhluboka vdechuj kořenný jitřní vzduch: po nočním dešti ve vlhkém listnatém lese celá Evropa voní! Tím nejhezčím na Lužických horách jsou jejich lesnaté vrcholy. Na některých je dokonce hrad, na jiných rozhledna, ale všechno je zpustlé a většinu kopců pokrývají jen lesy a vzácné rostliny.
Na Jezevčím vrchu a na Lísce rozkvetou naráz desetitisíce měsíčních fial. Tak se tam říká měsíčnici vytrvalé, která naplní červnovou úplňkovou noc něžnou andělskou vůní. Pak sejdeš z hory a v cípu lesa objevíš čistý rybník nebo lučinatý potok. U něj samotu s úhlednou lužickou chalupou s hrázděným zdivem, takových jsou v těch horách stovky. Většinou krásně udržované, na můj vkus možná až příliš krásně. Pražátka sem v pátek večer přijedou, v sobotu stříhají trávníček, aby byl hustý a nízký. V neděli zase odjedou do Prahy, Lužické hory na týden osiří. Tehdy je v nich ještě krásněji. Nad vlhkými loukami přelétne pilich, bělostný dravec, a potok se vine do dáli mezi lesy. Z celých severních Čech je Českolipsko přírodovědecky nejzachovalejší, nejméně zalidněné. Jižně od chráněné oblasti hnízdí dokonce v rákosinách velkých rybníků jeřábi, ti obrovští ptáci, také mořští orli, husy, pochopi, moudivláčci, sýkořice, cvrčilky, stovky druhů ptáků.
Slovo „lužický” je známý a proslulý pojem i u geologů. Lužická porucha. Obrovský, 110 kilometrů dlouhý zemský zlom, podle kterého před miliony let praskla v severních Čechách zemská kůra a jedny kamenné desky se vzpříčily či se nasunuly na druhé. Asi to tisíce let skřípalo, země se chvěla. Geologické vrstvy se při tom převracely a to mají geologové rádi, možná proto tam pořádají ojedinělý lyžařský závod Po lužické poruše.
V nejzápadnější části chráněné krajinné oblasti je nenápadný a slavný vrch Vápenný čili Vápenice nebo také Vápenka. Na něm, na nepatrném území, objevili geologové hned pět druhů promíchaných hornin, od prvohorních po třetihorní, které se díky lužické poruše dostaly ze zemských hlubin na povrch a ty původně spodní dnes leží na horních. Z nich jsou tam nejznámější jurské vápence, vlastně jediné známé v Čechách.
Až budeš bloudit lužickým pomezím, navštiv ještě pár pamětihodností. Na severním svahu Suchého vrchu je to Ledová jeskyně v kamenných sutích. Je v ní led i v létě, ale ubývá ho, protože lidé si na něj bláhově svítí svíčkou a ještě při tom horce funí. Na Zlatém vrchu jsou obří čedičové varhany, v Krompachu zase staleté červené tisy. Nejstrmější horou s obrovským kamenným polem je v těch horách Klíč, tu pozoruhodnou horu si nenech ujít!
Na východě v Jitravském sedle u oblých skal, které vypadají jako stádo bílých slonů, hraničí Lužické hory s Ještědským hřbetem. Mnoho lidí si myslí, že ještědské hory jsou součástí hor lužických, ale není to pravda.
V ještědských horách však pramení řeka, do které ústí většina potoků, které zase odvodňují Lužické hory, řeka Ploučnice. Budeš-li už v chráněné krajinné oblasti Lužické hory, zajdi si i k hlavním pramenům Ploučnice u Janova Dolu. Tichý a opuštěný rybníček s čistou vodou, spíš bažinka jako stvořená pro bobry. Dno pokrývá vrstva zčernalého olšového listí. Ale tu a tam je dno obnaženo až na zlatý písek a ten víří, vyletuje k hladině a zase klesá, jak se zespoda ze země tlačí na světlo ploučnická voda.
Krásné místo! Lužickými horami je nejlíp jít od východu k západu nebo od západu k východu. Půjdeš-li od jihu k severu, musíš dávat pozor, jak okolo tebe mluví lidé na samotách nebo vesnicích. Až jim přestaneš rozumět, obrať se a uháněj pěkně rychle zpátky z Německa domů do Čech. Ale na hranici, na 793 metrů vysoké Luži – nejvyšší hoře Lužických hor – i na nedalekém a stejně hraničním Hvozdu to budeš mít těžké, tam potkáš české i německé turisty. Ty německé však poznáš, jsou oděni do slušivějších cestovatelských šatiček než čeští poutníci a také nadělají mnohem větší hluk.

 

1. den – 28. června 2025 – SOBOTA

 

(Liška) V 7:00 Dazul vyzvednul mě a Jirku pře naším domečkem. Naložili jsme batohy a jedem ještě pro Mika. U Buráka doma se s ním potkáme, i se zbytkem puťákovců. A jupí, vyjíždíme směr Ještěd. Po cestě v Jablůnce ještě vyzvedneme Uhlíka a už si jenom užíváme dlouhé cesty, při které Dazul asi 4x špatné odbočil.

Zastávka v Albertu na jídlo a hned potom nás vysadili kousek pod Ještědem, z kama jsme vyšli. Dazul s Burákem jeli odvést auto, a my se pod vedením Jirky vydali na cestu.

Asi po 6 km na nás čekal Dazul. Přečetl nám kousek z knížky SOVÍ JESKYNĚ, kde končí náš letošní puťak. Dohodli jsme se kde se počkáme a taky kde budeme spát.

Na místo jsme došli okolo sedmé hodiny večerní. Podívali jsme se po okolí, kde bychom mohli spát, a nakonec jsme vyhodnotili, že nejjednodušší bude přespat u chaty pod Západní jeskyní.

Na večeři jsme měli kuskus se špekáček a sýrem. Zašli jsme na vodu do studánky vzdálené asi 200 m, kde jsme potkali úplně roztomilé 2 pejsky. Chvíli potom asi okolo 9 jsme si dali poradu o dalším dni a šli jsme spát.

 

(Dazul) V 7:00 vyrážíme. Já do Škoda Yeti nabírám v Kateřinicách Myšáka, Lišku, Jirku a Mika, v Ratiboři u Buráka si do prostornějšího auta přesedá Mik k Lišákovi, Harrymu a v 7:18 nakládáme v Jablůnce Uhlíka.

Cesta dlouhá cca 400 km si vyžaduje několik přestávek + jednu na nákup zásob, ale v 13:25 jsme u parkoviště na Ještědu. Tady vysazujeme Jirku, Lišku, Mika, Lišáka, Myšáka, Harryho, Uhlíka, kteří si do svých báglů rozebírají zásoby jídla a vody na další den putování. Jejich úkolem je vyrazit po červené značce do Křižanského sedla, kde se potkáme. Já totiž jedu zaparkovat auto do Jablonného v Podještědí a Burák mne svým vozem přiblíží na místo setkání.

16:25 se potkáváme v sedle a odpočinek se svačinkou kombinujeme se čtením ukázky z knihy „SOVÍ JESKYNĚ“, kde děda vypráví Danovi, Martinovi a Rendovi rodinnou pověst o putování z Ještědu k Soví jeskyni.

Nabízím dvě místa na naši první noc tohoto putování – zříceninu hradu Hamrštejn, kde se nabízí i možnost koupání v Lužické Nise, nebo Západní jeskyni, která je sice blíž, ale možnost se okoupat tam není. Obě místa jsou spojená s příběhy hlavních hrdinů SOVÍ JESKYNĚ. Mužstvo si volí bližší variantu, protože se koupalo včera : -)

Stejně jako na Mallorce šlape každý svým tempem, podle nálady sám nebo ve skupince, potkáváme se a čekáme na sebe na dohodnutém místě – zpravidla  2-4 km od místa, na kterém se další bod setkání dohodl a nasdílel se skrze WhatsAppovou „puťákovskou“ skupinu. Každý má na mobilu instalované Mapy.cz, takže má přehled, kde právě je a kolik mu zbývá k místu srazu. Je-li unaven, klidně si může odpočinout, kde mu to vyhovuje, ostatní na něj počkají. Za další takové místo Jiří vybral rozcestí „Trávník (666 m)“. Přicházím na něj v 17:10 a Mik s Uhlíkem tam už čekají.

Když dorazí i Jirka, Liška, Myšák, Harry a Lišák, je stanoven poslední „bod“ dnešního dne – Západní jeskyně, která je odsud 2,3 km. Čeká nás lesní stezka hojně lemovaná vysokými Náprstníky červenými, nápaditými rostlinami zdejší přírody.

I když šlapeme každý svým tempem, stejně se potkáváme ještě dřív – na vrcholku Velkého Vápenného 790 m. Sundávám si propocené oddílové triko a dávám jej trochu oschnout na smrkovou větev. Odpočíváme tu asi dvacet minut, ale já nejdéle. Nikam nespěchám, a tak se na další cestu vydávám jako poslední v 18:45 : -)

Asi po 200 metrech míjím Bunkr S2/61/B2-80 – Řopík – objekt lehkého opevnění vzor 37, který byl součástí československé obranné linie budované v letech 1935–1938. Řopíky byly malé pevnostní objekty určené k obraně pohraničí, vybavené kulomety a pozorovatelnami. Minulý i předminulý puťák jsme jich míjeli v Jeseníkách i Orlických horách desítky. Stejně tak nás to čeká i tento puťák. Vždyť jich bylo před 2. světovou válkou postaveno na našich hranicích 9100 !

Pohledem na mapu zjišťuji, že pokud odbočím ze značky, narazím po cca 120 metrech na další Řopík. U něj je neznačená stezka, která by mne měla dovést k Západní jeskyni z opačné strany než červená turistická značka, po které se vydali ostatní. A tak 18:47 opouštím značenou cestu a mířím si to zalesněným svahem dolů k dalšímu betonovému bunkru.

Cosi, co mohlo být před lety jakousi polní cestou (někudy sem před 87 lety ten materiál na stavbu přece dopravovat museli) tady skutečně je. Vydávám se tedy po ní směrem k Západní jeskyni. Když se moje levá noha zabořuje asi 6 cm do bažiny pokryté uschlým bukovým listím, rychle ji vytahuji, ale to slůvku, k vůli jemuž si dnes políčko Modrého života za slušnou mluvu nevybarvím, už opustilo má ústa : -(

Jsem od Západní jeskyně asi 10 metrů, jenže výškových : -( Tudy to bez lana nelezu, takže musím lom obejít a vylézt k ní zezdola. Takže zas tak velká zkratka to ani tentokrát nebyla : -)

19:09 si fotím vstup do Západní jeskyně, který je zabezpečený mocnými ocelovými vraty. Na Valašsku to bývají jen mříže, skrze které se dá dostat i bez zámku (mnoho kluků ze Lvíčat a Trojky prošlo „profi“ jeskyňářskou skupinou ORCUS a tak mi samozřejmě prozradili „fintu“ jak se za mříže snadno dostat – zatím jsem ji nepoužil), ale tyhle ocelové vrata bez zámku jsou jiná liga. Potvrzuje ti o zalaminovaná cedulka s nápisem: „ZÁPADNÍ JESKYNĚ Upozornění: Povolením imbusních šroubů ve vratech jeskyně se dovnitř nedostanete. Tyto slouží jako přitažení zkřížených vrat, ke kterému došlo při páčení těchto vrat a jejich následné opravě, aby se tyto daly pomocí speciálního klíče snadno otevřít.   Základní organizace 4-01 Liberec, České speleologické společnosti, www.speleolbc.cz“.

Za dalších 10 minut jsem už zpátky u ostatních a domlouváme se, zda zde přespíme nebo ne. Vzhledem k tomu, že cca 150 metrů odsud je vydatná studánka, a předsunutá stříška verandy jeskyňářské chaty skýtá ochranu před případným deštěm, zůstáváme zde. Někdo si věší hamaku a vypíná nad ní stříšku z celty, někdo volí úzký zastřešený prostor před chatou.

Vaříme si po dvojičkách večeři – kuskus s opékaným buřtem a sýrem. Chutná to dobře a skvěle to zasycuje. Na 21:30 (když už všichni dotelefonovali) svolávám poradu, ale před ní si jdeme s Myšákem umýt ešusy a nohy pod studánku.

Na večerní poradě stručně hodnotíme den, každý může přijít s čímkoliv, co považuje za vhodné, ověřuji si, že nikdo nemá žádné zdravotní problémy, nastiňuji jak bude probíhat zítřek a můžeme se uložit k spánku : -)

 

2. den – 29. června 2025 – neděle

(Uhlík) Náš dnešní příběh minimálně pro mě začíná v 6:30, kdy mě vzbudil Dazul, abych vše stíhal. První věc je přebalit batoh protože jsem si ho špatně nabalil, což se mi v celku povedlo. Za deset minut zkouším sbalit věci ve kterých jsem spal, ale je to moc hlasité a nechci abych všechny zbudil, takže jsem se na to vykašlal.

Než cosi kdesi, už je sedm hodin a ostatní vstávají taky, pro mě to znamená, že už se nemusím bát, že někoho vzbudím, takže se do balení pouštím vší silou. Jelikož jsem skončil balení dřív než ostatní, šel jsem si na snídani, kterou nám přivezl Burák. V tu chvíli už šilhám hlady, takže se na bulku se salámem vrhnu jako tygr na maso. Ostatní po chvíli jdou taky. Posnídáme, ale ostatní nejsou zcela zabalení, takže se vydávám pro vodu, kde naplním cca 6 litrů vody, krásně studené, což hodně pomůže v tom horku. Za deset minut se přidává Dazul z Myšákem a také si doplní vodu. Nakonec jsme se tam sešli všichni.

Dazul něco zamumlá na Lišku a ona na něj nechápavě čumí jak na jelena. Dazul se na mě jen podívá a řekne: „Ne Uhlíku“. V tu chvíli se na něj nechápavě dívám a Liška chce po mě odpověď, já však jen řeknu “Eeee, já to nevím“ což mi chvíli nevěří. Zeptám se Dazula a on odpoví sarkastický jasně. Což mi moc v tu chvíli nepomůže, a Liška v tu chvíli víc a víc naléhá na mě. Já to samozřejmě nevím takže řeknu Dazulovi jen “Hej, nepomáháš mi, víš to?“ což všechny rozesměje.

No, čas neúprosně utíká a my musíme jít na cestu, protože nás dnes čeká 25 km. Dazul jen řekne: „Pojďte sem, řekneme si co bude dál“. Všichni dáváme pozor abychom slyšeli jeho plán a pak vycházíme.

Rozkouskujeme se, já jdu s Kubou, Liškou a Jiřím. Sejdeme do malé vesničky a zjistíme, že nám chybí Jetpack (nová přezdívka Harryho), takže na něj počkáme. Po chvíli nás dojde a my vyrážíme směr Sloní kameny.

Dazul a Mik šli napřed, takže je doženeme a vidíme krásné bílé Sloní kameny. Samozřejmě jsme na ně všichni museli vylézt a udělat si pár fotek.

Vrátíme se zpět k batohum a táta Dazul nám přečte další ukázku z knížky SOVÍ JESKYNĚ. Čas se nám krátí a my vycházíme směr Skautská studánka.

Po chvíli jdeme a už vidíme Skautskou studánku u které je skautská chata (SELEŠKA). Načepujeme dost vody, která nám vydržím až do rána. Všichni dočepovali a nakonec jsem tu zůstal jen já a Lišák, který zjišťuje, že má puchýře, takže se to pokusme vyřešit na posezení.

Říkám si proč u cesty ten Jetpack tak sedí, a když po chvíli přijdeme k němu a vyzvídáme co se děje, na naší odpověď odpoví rychle: “Motá se mi hlava“. Vezmeme ho do stínu a dáme mu na hlavu obklad, dostane hroznový cukr, vodu, a nějaké jídlo. Cca jsme tam byli 15 min. Jetpackovi je lépe a je čas vyrazit. Ale protože nechci riskovat, že se mu udělá blbě, beru mu batoh. Kuba ho radši jistí. O 3 km dál potkáváme Jiřího a Lišku. Tam odložím oba dva bágly a jdu si lehnout, protože jsem málem umřel.

Je čas jít dál, před námi je totálně velký a nechutný kopec. Ve chvíli kdy přejdeme kopec, vcházíme do malého, ale pěkného městečka. Já nadhodím nápad na hospodu. Pár lidí souhlasí. Občerstvíme se a už nám zbývá jen 5 km k místu, kdy bychom rádi přenocovali.

Když tam dojdeme, zajdu zkontrolovat studánku jestli vypadá dobře. Rozložíme spánek, najíme se a jdeme spát.

 

(Harry) Nedělení ráno začalo tím, že jsem se začali balit, a kdo měl sbalené tak šel jíst.  Mik zaspal a potom jsme ho museli čekat u nedaleké studánky. Když Mik došel, tak Burák se svým autem odjel a my jsme šli podél té cesty dolů.

Po nějaké době se nic nestalo až jsme došli na Sloní kameny. Vylétli jsme nahoru jako holubičky bez zátěže. Tam jsme dali pár fotek.

Šli jsme dál. My s Myšákem a taky Dazulem jsme to skipli, ostatní šli po červené stezce. Šli jsme až k Skautské studánce. Já jsem došel poslední. Jak jsem došel, tak jsme asi 5 minut poseděli. Jak se zdálo, že už můžeme, tak jsme vyrazili na cestu.

Po jednom kilometru se mi zatočila hlava, a tak sem si sedl do nedalekého přístřešku. Jak se mi hlava trochu uklidnila, tak jsem šel asi 100 metrů, a zase se mi brutálně hlava. Tak jsem počkal na poslední skupinku: spáleného Uhla a Lišáka s puchýřem na noze. Takže jsme 5 minut počkali, kluci dali mokrý ručník za krk a Uhel mi vzal batoh, a šli jsme dál.

Za kilometr čekali Jiří a Liška. Pobyli jsme chvilku, a šli jsme dál každý se svými batohy. Dorazili jsme k hřišti, a tam nás čekali ostatní. Zašli jsme si na krásnou vychlazenou kofolu a zmrzlinu.

Potom jsme se dohodli, že půjdeme dál až k Stříbrné studánce. Jak jsme s Dazulem došli mezi posledníma, tak jsme stavět bivaky. Jak jsme navázali hamaky, tak jsme začali vařit rýži a k ní vepřovku ve skle.

Jak jsme dovečeři, tak nám Dazul měl přečíst úryvek z knihy SOVÍ JESKYNĚ, ale nakonec nepřečetl, protože bylo pozdě večer. Tak jsme šli spinkat, ale ráno jsem se vzbudil protože mi byla zima.

 

(Dazul) Noc proběhla bez překvapení i deště, a tak vstávám bez budíku v 6:20, jak jsem zvyklý z domova. V klidu se balím, abych nemusel kvaltovat, pokud by nás tu přišel někdo překvapit. Na chatě je totiž cedulka s informací, že tento prostor je monitorován kamerou.

Pomalu se budí i ostatní a zvolna sundávají hamaky, celty a po dvojičkách snídají. Jsme domluvení, že v 8:00 vyrazíme od studánky, kde si před tím doplníme zásoby čerstvé vody. Očekáváme teplo a víme, že bez dostatku vody by to dnes bylo peklo. Čekáme také na Mika, který se zapisuje jako první „brzda“.

8:30 už procházíme horní částí vesnice Jítrava. Je to historická vesnice (první zmínka z roku 1352) s bohatou tradicí, kde se dochovalo několik lidových roubených domů, barokní kostel sv. Pankráce a taky dvě pískovcové sochy. Kolem jedné z nich, sochy svatého Václava z 19. století právě procházíme. Svatý Václav je v české kultuře a historii klíčovou postavou, patronem české země a symbolem národní identity. Takové sochy často sloužily jako duchovní symboly ochrany a připomínky národní identity i v menších sudetských komunitách.

První bod dnešního setkání Jiří stanovil na Sloních Kamenech, necelý kilometr od Jítravy. Mik je někde vpředu, možná už na místě. Já vidím Sloní Kameny přesně v 9:00, ale Mika ne. Telefonicky si ověřuji, že je skutečně u nich a čeká, až dorazíme. Čekám na místě, až mne minou všichni, včetně Harryho, který aktuálně kráčí poslední a vydávám se za ním. Sloní Kameny jsou  známé také jako Bílé Kameny nebo Zkamenělí sloni. Jsou jedním z nejmalebnějších přírodních útvarů v Lužických horách. Nikdy jsem na nich nebyl a znám je pouze z románu SOVÍ JESKYNĚ. Zaoblené tvary skal mají světlou barvu díky obsahu kaolinitu v pískovci. Z dálky skutečně připomínají odpočívající stádo slonů, což jim vyneslo jejich přezdívku. Dosahují výšky až 20 metrů. Jsou tu skalní tunely, jeskyně a oválné dutiny vzniklé zvětráváním.

9:15 sedíme všichni na vrcholku Sloních kamenů a pořizujeme skupinovou fotografii – první (a snad ne poslední) na tomto PUŤÁKU. Fotím ji jako selfie, abych na ní byl taky : -) Já pořizuji ještě pár videozáběrů pro film z téhle akce a pak se přeopatrně sunu po zadnici dolů. V jednom místě mám docela strach, aby někdo z ostatních nesklouzl ze skály do průrvy, která má aspoň 10 metrů. Kdybychom s sebou měli lano, nechal bych jej tu natáhnout jako jisticí prvek. Modlím se, aby to každý zvládl bez problémů.

Uvnitř Sloních Kamenů funguje údajně fascinující akustický jev, takzvaná „šumová brána – noise gate“. Když promluvíš do stěny, druhý člověk za tebou tě neslyší, jakoby skála zvuk úplně pohltila. Ale nedaleko naučného panelu se nachází skalní tunel, který naopak zvuk zesiluje. Pokud se postavíš na jednu stranu a tvůj parťák na druhou, i tiché mručení se nese jako hlasitý výkřik. Vysvětlení? Pravděpodobně jde o kombinaci tvaru dutin, materiálu pískovce a způsobu, jakým se zvuk odráží nebo pohlcuje. Ale přesné vysvětlení zatím prý není vědecky potvrzené – chce to vyzkoušet na vlastní uši!

9:50 mám přečtenou další ukázku ze SOVÍ JESKYNĚ, ze 7. kapitoly Sloní kameny, a vyrážíme dál. Setkáme se u kapličky v obci Horní sedlo. Většina se vydává po červené značce přes Vysokou 545 m a Ostrý vrch 511 m. Na tomhle hřebenu je podle mapy mimo skal i řada Řopíků. Já se ale vydávám neznačenou cestou, abych prošel kolem skal s hezkými názvy Poutník a Trojzubec. A taky, abych si ušetřil cca 100 stoupání nahoru a pak dolů z hřebene : -)

10:20 jsem jako první u kapličky a čekám na ostatní. Přichází Mik, Harry a Myšák. Ostatní se zdrželi na hřebeni, a tak se domlouváme na dalším bodu setkání – Pod Loupežnickým vrchem, kde bychom mohli poobědvat. Je to odsud 3,9 km. Pokračujeme dál aniž bychom na ně museli dlouze čekat.

Kráčím chvíli s Mikem, protože Myšák a Harry se vydali neznačenou cestou, která je dle mne o pár set metrů delší. My procházíme Císařským údolím, jedním z nejmalebnějších koutů Lužických hor, nabízejícím nádhernou kombinaci borových lesů, skalních útvarů a klidných lesních stezek. Díky kontrastu mezi světlými pískovcovými skalami a tmavými borovicemi vytahuji každou chvíli svůj mobil Samsung S23 FE s docela dobrým foťákem, abych si pořídil úžasné záběry tohoto romantického kraje.

11:00 míjíme místo nazvané U Tobiášovy borovice 481 m, kde stával více než 250 let mohutný strom. Kolem roku 1800 tuhle borovici nechal prý při těžbě dřeva stát obchodník Tobias Kunze a zavěsil na ni obrázek sv. Tobiáše. Prý na připomínku toho, že zde přežil útok zlodějů dřeva. Torzo borovice bylo z bezpečnostních důvodů v prosinci 2012 pokáceno a v květnu 2013 tu byla vysazena mladá borovice, jako úcta k tomuto mimořádnému místu.

11:55 jsme na místě, ve stínku přístřešku Pod Loupežnickým vrchem. Sundávám si propocené šestkařské tričko a i se skautským šátkem, který jsem měl uvázaný na hlavě jako čelenku, je dávám sušit na mladý smrček, nasvícený poledním sluncem.

Po obědě, všelikém vtipkování a laškování se domlouváme na dalším bodu, kde se potkáme – u Skautské studánky Na Šestce – bývalé myslivně. Super název : -) Je to odsud rovných 5 km.

Cestou Na Šestku kráčíme přes Petrovice, malebnou podhorskou vesnici. Místní legenda říká, že zde přenocoval Napoleon Bonaparte během tažení v roce 1813 – byl tehdy poražen a ztratil kontrolu nad většinou Německa.

Neplánovaně se všichni potkáváme u Kočičí studánky pod horou Sokol 593 m. Tady v přístřešku je „samoobslužný bar“, kde lze koupit za jednotnou cenu kofolu či birel. Jsem tu první, a tak si prvně v životě v takovémto zařízení něco kupuji – Kofolu – platím skrze QR kód. Zdá se, že to funguje : -) Než dorazí ostatní, rozkládám na slunkem nasvícenou zem solární panel a nechávám chvíli dobíjet mobil. A jako při každém větším odpočinku dávám sušit od potu mokré tričko.

U Skautské studánky Na Šestce se potkáváme před 15:00. Tohle místo dobře znám! V roce založení naší ŠESTKY (1997) jsme tu byli s Irčou, Pájou a Zdendášem na skvělém týdenním kursu „rodinného skautingu“. Bývalou hájovnu znám jako SELEŠKU (název ze zkratky SEveročeská LEsní ŠKola). A jsem tu po 28 letech prvně. Už jsem za ty roky zapomněl, kde přesně se nachází, a tak je dnešní nečekané setkání s ní pro mne velmi příjemným překvapením. Okamžitě se mi vybavují lidi, se kterými jsme tu byli i několik navazujících setkání.

15:10 už pokračujeme dál, setkat se máme na dětském hřišti v obci Mařenice. Název téhle vesnice je pravděpodobně odvozen od kostela sv. Máří Magdalény, který je dominantou obce. Kráčím většinu cesty s Myšákem, ale v 16:15 se při odpočinku před Mařenicemi setkáváme s Jiřím, Liškou a Mikem. Jiří ověřuje, kde jsou ostatní a podává zprávu, že Harrymu se točila hlava a tak tam nějakou dobu odpočíval a teď mu Uhlík nese bágl a Lišák jej podpírá. Vypadá to na pořádnou únavu, ale Harry to prý zvládne.

Před 17:00 jsme na dětském hřišti v Mařenicích a část naší výpravy, včetně najednou čilého Harryho vyrazila do místní hospody na občerstvení. My ostatní hlídáme bágly a pořádáme závody na houpacích koních. Já jsem nejlepší!

17:50 vyrážíme dál. U zdejšího mostku přes říčku Svitávku, naproti hospodě U Tří lip míjíme působivé barokní sousoší Ukřižování z let 1831–1833. Uprostřed je ukřižovaný Kristus,  na pravo svatý Václav – český patron, zobrazený jako rytíř se štítem, a na levo svatý Jan Nepomucký – světec spojený s mlčenlivostí a ochranou před povodněmi. Sousoší tu nechal postavit Franz Richter, místní mecenáš. Tohle sousoší nelze přehlédnout.

18:30, asi půl kilometru před zaniklým hřbitovem Naděje míjím po pravici rekreační chalupu s nádhernými tabulkami s nápisy jako „Farní“, „Komunistům vstup zakázán!“, „Socialismus si rozvracet nedáme!“, „Proletáři všech zemí polibte si prdel“, … Pobavilo i zatrnulo při vzpomínce na nehezké časy.

18:40 míjím před osadou Naděje zaniklý hřbitov s cedulí připomínající, že v roce 1969 byl hřbitov zrušen rozhodnutím tehdejšího MNV ve Cvikově a postupně zanikl. Hřbitov byl zřízen pro obyvatele osady Naděje, která měla v minulosti vlastní kostel i školu. Text na pamětní informační tabuli informuje: „Na tomto místě se nacházel původní nadějský hřbitov, který byl zničen a zanikl v roce 1969. Všem zesnulým věnujme tichou vzpomínku a modlitbu.“

Máme se potkat u Stříbrné studánky, kde plánujeme i přespat. Jdu s Harrym poslední, tempo určuje on. Závěrečnou část cesty si chceme zkrátit (asi o 300 metrů) chůzí po neznačené stezce. Ale 100% se potvrzuje staré oddílové pravidlo: „Je to sice dál, ale je tam horší cesta!“ : -(

Na místo srazu přicházíme v 19:30 jako poslední. Je tu malý převis s ohništěm, studánka je odsud asi 50 metrů. Začínají se napínat hamaky, stříšky z celt a vařit večeře – bude rýže s vepřovým masem a cibulí, vyhlášená pochoutka tohoto putování.

Vaří Myšák, já umývám ešusy. Ve 20:30 máme připravené spaní a snězené večeře. Pak většina koná svůj obvyklý večerní rituál – dlouhé telefonáty : -)

 

3. den – 30. června 2025 – pondělí

(Lišák) „Éj už je ránoooo, už je dééén… „, těmito líbeznýmy slovy dnešek bohužel nezačal, ale v 7:00 to tak bylo.

Po útrapách vstávání a zamlžených očí jsme se nakonec probrali. Ráno nám přijela i snídaně do postele – tedy Burák. A na snídani nemohlo být nic jiného, než mňam mňam lovečák (pořád nevím, jak to některým nemůže chutnat). Jak jsme dopapali, tak jsme se všeci sbalili a vyšli, v čemž nám ale překáží nejmenovaná žena z puťaku, jenž nemohla odolat blikajcim svetlům na Burákově autě. „Jdeme… Jdeme… Jdeme… “ – Jiří.

Po cestě jsme narazili na očekávaný problém, tou byla stavba tunelu pro vlak, kvůli čemuž byla uzavřena skoro celá cesta, kterou jsme chtěli jít. Na stavbě byl ale jeden chábr, který nás s radostí pustil přes cestu, takže mu všichni kdo si to teď čte povinně podekujeme: „Děkujeme!“

„Jdeme…“ – Jiří. Na cestě jsme narazili na jezero a nějaké malé bunkry, tak jsme si tam dali svačinku. Lišku začaly dost bolet nohy z puchýřů, takže sem ji dělal psychickou podporu.

„Jdeme..“ – Jiří. Sice jsme se na naše stanovené odpočívadlo dostali asi o půl hodinu později, ale došli jsme. Pauzu jsme si dali hned pod kopcem Klíč.

Dazul s Jiřím už šli nahoru na vyhlídku, tak sem si ale neuvědomil, že měli docela náskok. Po 200 metrech mi to tedy došlo a zavolal Jiřímu jestli už nejdou dolů. Jasně že jo, tak sem aspoň na Jirku počkal. To sem ale nevěděl, že ke mě nepřijde Jirka, ale Šmoula. Pan Jiří si při čekání půl hodinu papal borůvky a byl od nich celý fialový.

Po dýchánku s Jirkou jsme šli dolů na obídek. Nebyl to lovečák – meh. Ale ta důležitá část, Dazul nám předčítal příběh, podle kterého jdeme z Ještědu do Soví jeskyně.

Po docela fajné pauze vyrážíme, tentokrát jdu vepředu s Mikem a Jiřím. Jirka nás tedy navigoval a Mik tak nějak existoval. Došli jsme na pustou cestu jako z americké pouště nebo z okolí Budišova. Měla ale jen jednu jedinou výhodu – jahody. Po fakt dlouhém obírání keříků a skoro konce pusté rovinky, jsme i tak nikoho v zádech neměli. Přišlo nám to divné? Jo. Dělali jsme s tým něco? Jedli jahody. Říkali jsme si, ze Lišku bolí nohy, tak jdou pomalu. Ale až tak pomalu? To už by byli aspoň v půlce co my minimálně. Neřešili jsme to a pokračovali za obzor pustiny.

Co jsme ale nezjistili… Ještě, že ten Jirka je na Gymplu a umí číst z mapy. Hned na prvním rozcestníku odbočil úplně mimo. Tedy celou dobu šli ostatní správně ale my si jen prodloužili den. Už to bylo rychlejší pokračovat v cestě a zabrat. Po cestě na nás ale čekaly další jahody. Každopádně nám docházela voda a po cestě byla studánka, takže vlastně je dobře že je Jirka na Gymplu a celou dobu to měl v plánu.

Na další místo setkání jsme došli samozřejmě poslední, ale i tak to byla zdravá procházka. Na zastávce jsme zjistili, že byla ještě jedna možná cesta a to o 2 km kratší než co jsme šli, a taky že už Jetpack s Myšákem čekají na kopci, kde máme být (my jsme pod ním).

Podle všech dalších údajů kdesi Mik s Uhlem ztratili Jiřího čepku, což se mu nelíbí, a tak je tam vyšle. Uhel je ale líný a přemlouvá Mika aby šel sám. Až si s nim plácne na to že mu dá 500 když nebude muset jít. Mik vyráží bez batohu a jde to poznat. Zanedlouho se ale dozvíme, že se Jiřího čepka nacházi v Liščiné krosně. Mik se vrátí, ale 500 nikde. Uhel se vymlouval, že když čepku nedonesl, tak mu nic nedá. Po náročné pauze vyrážíme a Uhel stále dluží Mikovi 500 – nikdo dodnes neví jak to dopadlo.

Po náročné konzultaci jesli je lepší P-90 nebo AWP jsme došli na kopeček palouček. Zde jsem odebral z náruče Uhla Jirku a pokračoval jsem vzadu s Elizabeth. Trvalo nám dost dlouho prokonzultovat jak funguje „jetpackování“ a taky ho každých 300 metrů napodobit, i když se každých 300 m zdálo jako 10 kroků.

Každopádně jsme konečně došli na místo spaní a přivítal nás náš oblíbený Burák. Dal nám „3 hrušky“ a mě nějaké blbosti na puchýře (asi to nejsou blbosti, jsou to nějaké náplasti). Celtu jsme si naštěstí ani nenapínali, bo pršet nemělo, ale bylo to i tak kostrbaté.

Uhel mi pak k večeru udělal výbornou večeři – kuskus (kuskus byl na 100% nejlepší co sem kdy měl). Po večeři nám odjel Dazul, protože si potřeboval přeparkovat auto blíž k nám, aby pro něj nemusel dojíždět tak daleko.

Po večeři si deme na procházečku na blizké skály. Už ležím v hamace a přemýšlím jak usnu, zjistím ale, že Liška zrovna zvracela a je jí dost dost blbě, proto musí spát na zemi. Znamená to tedy, že pravděpodobně pro ni ráno přijede tatík (dle mě Arašíd, ale ostatní nesouhlasí) a tak nějak končí náš povedený den puťáku.

 

(Jirka) Vstávali jsme v 7 ráno a už nás čekal Burák se snídaní. Posnídali jsme opět chleba s lovečákem (už asi po dvacáté na tomhle puťáku) a vyrazili na cestu. Burák měl auto asi 200 metrů od místa, kde jsme spali, takže jsme si u něj vyzvedli suroviny na oběd a večeři a pokračovali dál.

Šli jsme po červené značce směrem do Rousínova, kde měla být uzavřená stezka kvůli stavbě, ale řekli jsme si, že to stejně zkusíme. Na stavbu jsme narazili asi po půl kilometru, ale naštěstí nás přes ni pustil jeden milý pán, takže jsme to nemuseli obcházet. Hned za stavbou jsme objevili jeskyně a jezírko. Plánovali jsme tam hodit Uhlíka do vody, protože měl zrovna narozeniny, ale nakonec jsme se nad ním slitovali a šli dál.

Okolo poledne jsme dorazili kousek pod horu Klíč, kde jsme si dali oběd – vysočinu s chlebem (konečně něco jiného než lovečák). Kdo chtěl, vystoupal až nahoru. Byly tam krásné výhledy a spousta borůvek. Dazul nám přečetl kousek z knihy Soví jeskyně a pokračovali jsme dál.

Domluvili jsme si sraz o tři kilometry dál a šli každý svým tempem. Já jsem šel s Lišákem a Mikem. Nasadili jsme pořádné tempo a brzy jsme ostatním utekli. Po dvou kilometrech nám ale došlo, že nejdeme rychle – šli jsme špatně.

Na místo, kde jsme chtěli spát, jsme dorazili kolem 17. hodiny. Dazul se vydal pro auto, aby bylo blíž tábořišti pro den odjezdu. Uvařili jsme si výbornou vepřovku s rýží a prohlédli si okolní skály. Dazul se vrátil asi za tři hodiny, taky si dal jídlo a všichni jsme se pomalu ukládali ke spánku.

Lišce se večer udělalo špatně, takže jsme usínali za zvuků jejího zvracení. Já jsem se vzbudil asi ještě dvakrát, když zvracela, ale pokaždé to bylo v pohodě. Nakonec jsem usnul tak tvrdě, že prý jsem zaspal ještě dalších pět zvracení.

 

(Dazul) Vstávám 5:30, abych se porozhlédl po okolí místa, kde jsme spali. Kousek odsud je totiž zřícenina hradu a jeskyně, které jsem včera už nestihl a ani neměl sílu zkoumat. Ostatní ještě spí a tak se vydávám na průzkum.

Pozůstatek gotického hradu Milštejn (z německého Mühlstein, tedy „mlýnský kámen“) je svědkem zdejší těžby křemenného pískovce ze kterého se dělaly mlýnské kameny. První zmínka o hradu je prý z roku 1343, kdy se o něm píše v souvislosti s loupeživým tažením Míšňanů. V 15. století zde sídlila ozbrojená posádka, která doprovázela kupecké vozy a vybírala clo. V roce 1456 byl hrad dobyt Lužickým vojskem, ale i poté prý zažil období rozkvětu. Ale od 16. století začal chátrat, až byl roku 1634 poničen švédským vojskem generála Bannera.
Od středověku sye zde těžil křemenný pískovec pro výrobu mlýnských kamenů. Těžba skončila až kolem roku 1910, ale důsledky dlouhodobé těžby vedly k fyzickému zániku hradu – věže byly zbořeny nebo odstřeleny, aby neohrožovaly dělníky.

Nejpůsobivější na Milštějně je zdejší skalní brána. Přicházím k ní, když je z druhé strany osvětlena vycházejícím sluncem a tak si dlouho vychutnávám tuhle úžasně romantickou chvíli. A samozřejmě se ji snažím zachytit na fotkce, ale marně – chybí tomu ta přítomná, nepopsatelná atmosféra.

Průchodem skalní brány se dostávám na bývalé nádvoří, kde je taky studánka, ale kvalita vody nebude valná. Je tu ke skále přilepený dřevěný srub, dotvářející romantiku tohoto místa. Patří zřejmě ke správě této zříceniny.

Postupně nacházím jeskyně: Kovárnu a Novou Kovárnu. Přístup do Kovárny je uzavřen mříží. Tahle jeskyně je prý 45 metrů dlouhá a tvoří ji tři komory. V minulosti byla využívána lamači kamene, což dokládají zbytky zděného portálu a nalezené střepy.

6:50 jsem s průzkumem hotov a vracím se na naše tábořiště, abych vzbudil ostatní. Navíc má pár set metrů odsud přijet Burák a dovézt nám nakoupené jídlo na další den. Jeho servis je pro náš PUŤÁK velmi příjemný, umožňuje nám putovat mnohem volněji a nemuset si zacházet do měst a jejich supermarketů shánět to, co se v některých vesnických obchůdcích občas nedostane. Díky němu nemusíme řešit ani to, zda někde nějaký obchod je a plánovat naše putování tak, abychom k němu dorazili v době, kdy má otevřeno. Drobnost, ale šetří nám to nejen zbytečné kilometry, ale i nervy.

7:45 je většina lidu po snídani a dobaluje se.Pochutnali jsme si na chlebu, loveckém salámu, rajčatech a sýru. Harry si na můj popud dává ze svého báglu asi třetinu věcí stranou, tu si odloží k Burákovi do auta. Během třech předchozích dnů poznal, že je zbytečné s sebou na putování lesy a skalami nosit 3 kalhoty, 5 triček, 2 ešusy, hrneček, … – tedy věci, které ani jednou nepoužil a dokáže se bez nich bez jakýchkoliv problému obejít. Batoh se mu o pár kilo odlehčí a pošlape se mu mnohem lépe.

8:05 plníme ze Stříbrné studánky pet láhve a camel bagy studenou vodou, protože dneska bychom neměli jít kolem nějakého přírodního zdroje pitné vody. Pokud nám voda dojde, večer si vezmeme z Burákova auta balenou vodu, kterou tam pro takový případ veze. Dneska máme v plánu jen 14 km, 3. den bývá kritický, tak ať někdo vysílením neodpadne. Tuhle cestu lze podle Mapy.cz zvládnout nonstop chůzí za 3,5 hodiny, ale my už víme, že s našimi bágly, v tomhle vedru a už nachozenými kilometry to bude spíše dvojnásobek času + něco navíc na odpočinek a prohlídky zajímavostí, které budeme míjet.

8:15 odcházíme – trampský kemp pod převisem je vzorně uklizený, nikdo by nepoznal, že jsme tu spali. Koneckonců jsme ani nerozdělávali oheň a vařili na svých vařičích s plynovými kartušemi. Ani Old Shaterhand s Vinnetouem by nepoznali, mezi kterými stromy byly nataženy hamaky a celtové stříšky.

8:40 máme od Buráka nabaleny zásoby jídla do zítřka a kráčíme po lesní asfaltovce směrem k Rousínovu. Cesta je lemována vzrostlými buky, které tvoří příjemný stín, a vede kolem několika osamělých nízkých skalisek.

9:30 kráčíme kolem zbytků zdiva a podstavce oltáře pseudogotické kaple sv. Vavřince, která tu po 2. světové válce zchátrala a později byla zbořena. Před cca 20 lety tu na podstavec oltáře umístili kříž, který kdysi stával na protější straně cesty. O před 5 lety tu Obec Svor, pod kterou osada Rousínov spadá, vztyčila informační tabuli s historickými fotografiemi kaple a informačním textem.

9:45 přecházíme na pokyn pracovníka, který tu řídí stavbu mostu-tunelu přes železniční trať, rušnou hlavní silnici a staveniště budovaného obchvatu kolem Svoru. Pouští nás skrze stavbu, k vůli které je oficiálně uzavřen asi kilometrový úsek červené značky. Těší nás jeho vstřícnost. Ptá se, kam až jdeme a když zjišťuje, že až do Brtníků, uznale přikyvuje a poznamenává, že to je ještě dálka. A já si můžu prohlédnout jak se přes trať staví tunel : -)

10:00 přicházíme ke Svorskému trpaslíkovi – ohlazenému reliéfu připomínajícímu postavu trpaslíka vytesanou do skály. Kousek od něj jsou ve skále vytesané umělé jeskyně, či spíše místnost s otvorem na dveře. Netuším proč tu byly vytvořeny. Snad jako součást romantizující krajinné úpravy v 19. století, kdy bylo běžné vytvářet skalní reliéfy, výklenky a symbolické útvary pro potěchu turistů nebo jako součást místních legend.

Trpaslíci jsou v lidové tradici často spojováni s podzemím, poklady a tajemstvím. Vytesané jeskyně mohly mít třeba symbolický význam – jako „domov“ trpaslíka nebo vstup do jeho světa. Ale tipoval bych to spíše jako obydlí, které bylo později využívano jako nějaký úložný prostor. Součástí tohoto areálu je i lesní koupaliště vybudované v roce 1911 místním horským spolkem. Asi se už moc nevyužívá, ale velmi vážně zvažuji, že bych si do něj vlezl, voda je v něm čistá i když pyl na jeho hladině mate. Ale ještě nejsem dostatečně spocený, abych se k vůli koupání ve studené vodě zdržoval : -)

10:20 procházím pod honosným kamenným viaduktem a pořizuji fotografi pozdně barokní kaple Nejsvětější Trojice ve Svoru. Je orámovaná průjezdem v železničním náspu viaduktu.

Místo setkání Jiří určil u odbočky k vrcholi hory Klíč. Jsem tu v 11:15. Vytahuji FVE skládací panel, přivazuji šátkem na strom tak, aby na něj svítilo slunce a připojuji k němu svojí powerbanku. Každé procento nabití se počítá : -)

11:40 vystupuji kolem kříže na jeden z nejvýraznějších vrcholů Lužických hor – Klíč 760 m. Klíč je jakýsi pravidelný kužel sopečného původu, který je viditelný i z velké dálky. Dneska je tak hezky, že je z jeho vrcholu vidět i horu Říp. Na jihozápadním svahu Klíče je 60 m vysoká stěna, kde se musí v zimě tvořit skvělé ledopády a z vrcholku Klíče se dá startovat na paraglide. Zrovna fouká příznivý vítr a tak si živě představuji, jak startuji „na křížáka“, prolétávám kousek nad vrcholky smrků, pak mne to zvedá a já mířím nad louku u rekreačního střediska asi kilometr odsud na protější straně údolí.

11:55 jsem zpátky u ostatních, kteří odpočívají u odbočky k vrcholu. Při sestupu jsem potkal Myšáka, který taky nebyl zdechlý si na Klíč vylézt. Udělal mi tím chlapec radost : -)

13:11 už šlapeme k rozcestí Jedličná – 570 m, kde máme další bod setkání. Je to něco přes 3 km. Právě míjím Sedlo pod Klíčem – 630 m. Po dalších čtyřech minutách chůze se zastavuji a otáčím se zpět – je krásně vidět ta 60 m vysoká stěna jihozápadního svahu Klíče. Záběr mi trošku kazí přicházející Uhlík s Liškou, kteří se vynořili z ohybu stezky vinoucí se mezi buky, topoly a zelenými křovisky.

15:11 přicházím k rozcestí Jedličná, kde už čeká Myšák a Jiří. S radostí sebou plácnu na zem a čekám s nimi na zbytek naší výpravy. Poslední dnešní bod bude za 3,4 km u osamělé skály, mimo turistickou značku, kousek (1,5 km) před vesnicí Mlýny.

15:31 míjíme Čertovku – 535 m, rozcestí zelené a žluté značky. Ke skále, kde bychom měli natáhnout hamaky na noc to je už jen 1,4 km : -)

15:49 přicházíme s Myšákem po zarostlé lesní cestě ke skále, kde naše dnešní putování končí. Tohle je dobré místo na přenocování!

16:00 už mají Harry a Jiří zavěšené hamaky, přichází Uhlík, který shazuje bágl a hledá dva vhodné stromy, aby si připravil nocleh pro sebe. Ostatní postupně přicházejí. Liška si stěžuje na puchýře, ale jinak se zdá být vše v normě.

Přijíždí Burák a vykládá zásoby na další den. Na přání mužstva přiváží i čínské polévky – nudlovky, které si dáme ráno na snídani.

Vaříme večeři a každou chvíli si někdo jde vylézt nahoru na skálu. Je tam prý dobrý signál :- ) Můj mobil ale mele z posledního, takže neodesílám fotky ani netelefonuji. Dnes jsem totiž telefonicky řešil pro mne hodně důležitou věc – doložení, že mám připojený FVE mikrozdroj. Dnes je poslední den, kdy můžu doložit připojení, aby mi byla vyplacena dotace 142 000 Kč, kterou mám schválenou od října 2022. A dnes by měli přijet montéři ČEZ DISTRIBUCE mikrozdroj připojit. Teprve pátek totiž dokončila subdodavatelská firma „trafačku“ k našemu domu, aby dnes, v pondělí mohlo připojení proběhnout. Domluvit na tento termín, kdy už jsem na PUŤÁKU, všechny zainteresované (revizáka, montážníky, realizační firmu, …) abych získal potřebná potvrzení, je logisticky tak náročná operace, že plánování „vylodění v Normandii“ je proti tomu úkol pro amatéry :- ) Vložení závěrečného dokumentu do systému novazelenausporam.cz je „drobnůstka“ na které to může všechno spadnout, protože přihlášení probíhá dvoufázově (dokumet za mne vloží Pazzič a přihlásí se údaji, které jsem mu dal, ale SMS s přihlašovacím kódem příjde na můj mobil, takže mu jej musím obratem poslat – ale co když zrovna nebudu na signálu?). Více než dvouletou snahu, během které jsem se nechtěně stal majitelem nejdražší FVE minimálně na Moravě, dneska můžu definitivně pohřbít a nebo úspěšně završit. Nakonec vše klaplo, ale je-li tomu tak skutečně se dozvím až na konci prázdnin, podle toho zda ta dotace na můj účet doputuje nebo ne : -( Ale všem spoluputujícím jsem slíbil po té, co přijedeme na oddílové tábořiště u Budišova nad Budišovkou, velkou zmrzlinu.

Z telefonování se vrací Liška, která mi oznamuje, že jí je špatně, zvracela a ptá se, zda může jet domů. „A jak to chceš udělat?“ ptám se. „Taťka pro mne ráno přijede.“. Po velmi krátkém mikrováhání souhlasím, tohle je nejlepší řešení. Liška se doma vykurýruje aby za náma přijela na tábor, a my můžeme pokračovat podle plánu k Soví jeskyni.

Už ležím v hamace, asi neblíž Lišky, která nakonec spí na zemi, aby mohla pohodlněji blinkat, a registruji její další dva či tři dávicí stavy. Vylézat z hamaky nemusím, o Lišku se obětavě stará její rodný bratr JIří, já bych tam byl zbytečný.

V noci se několikrát budím a zkoumám, zda Liška dýchá. Snad ji bude ráno lépe.

 

4. den – 1. července 2025 – úterý

(Dazul) Liška žije a mimo to, že jí je asi pořád špatně, dýchá pravidelně a vypadá normálně. Vylezl jsem z hamaky po 6:30 abych ji z blízka zkontroloval. Ráno, kousek od lesního potůčku, je poměrně studené a tak si oblékám dlouhé kalhoty a jachtařskou větrovku, abych chlad eliminoval. Všichni ještě spí spánkem spravedlivých.

6:55 vařím vodu na čínskou polévku. Ty, které včera Burák koupil se mi nezdají příliš kvalitní, byť jejich cena hovoří o opaku. Nudlovky s opravdovým masem, které si kupuji na vandry já, se v supermarketech koupit nedají. Já si je pořizuji ve vietnamském obchodě za 49 Kč. Mám vyzkoušeno, že mne dostatečně zasytí a navíc mi hodně chutnají, zvláště ty s hovězím masem.

7:14 si ve svém spacáku sedá Liška. Z výrazu její tváře je vidět, že ji o moc lépe než večer není. Ale nad vodou ji drží vědomí, že pro ni za pár desítek minut přijede taťka.

7:22 Přivazuji FVE skládaví panel na kmen stromu, kde svítí první ranní sluníčko a nechávám dobíjet powerbanku.

7:58 zalévá svojí nudlovou polévku i Mik. Někteří jsou už po snídani i sbalení, pár hamak ale pořád ještě visí mezi stromy : -(

8:30 je většina z nás, včetně Lišky, na lesní asfaltové cestě na druhé straně potoka. Čekáme na ostatní i na příjezd „taxi“ pro Lišku. Myšák šplhá na ve dvou metrech uříznutý smrk. Není to jednoduchý úkon, ale během čtyř minut se mu daří si na extrémně vysoký peň stoupnout.

Liška je o pozici auta svého taťky obeznámena a když nám říká, že už sem jede z Mlýnů, necháváme s ní Jirku a dáváme se na cestu. Jitka se nechá svézt autem za námi.

9:08 přicházíme do Mlýnů a míříme k železniční stanici, kde předpokládáme, že půjde nabrat pitná voda. Ale nešla. Stanice je zamčena. Přijíždí ale Liščin taťka, který přiváží Jirku, a nabízí nám balenou vodu, kterou má autě. Nikdo nepohrdá. Loučíme se s Liškou a vycházíme směr Jetřichovice, kde Jiří v Pfeiferově lesíku vytipoval vhodné místo na dnešní noc.

Dneska to bude trošku víc než 19 km. První bod setkání máme na místě zvaném Pod Javorem – je to k němu 2,7 km. Šlapu si to zprvu sám a pak společně s Myšákem.

10:24 jsme Pod Javorem – všichni už tu na nás čekají. Sedáme si na mohutný kmen buku a dáváme si chleba, lovečák, rajčata i okurku. Na čerstvou vodu do nedaleké studánky nemá smyl jít, voda je tam prý špatná. Jiří určuje další bod setkání – Křížový buk – je to k němu odsud 2 km.

11:00 sedáme k ostatním na lavičku odpočívadla u Křížového buku. Tenhle název připomíná bitvu ze sedmileté války v roce 1757, kdy zde padlo přes 600 vojáků. Na památku byl na místě vztyčen kříž, který dal tomuto místu jméno.

14:40 sedíme ve stínu na židlích u cesty v obci Studený a vychutnáváme si zmrzlinu, kterou tu prodávají. Je to stejný pocit jako když jsme na Sahaře dorazili do oázy s chladivou vodou – úplná nirvána! Vychutnáváme si stínek i osvěžení minimálně 20 minut.

15:07 se zase na zemi opáráme o své bágly ve stínu skály, vedle potůčku na rozcestí červené a modré značky Pavlino údolí – 300 m, kde byl další bod setkání. Jsme v přírodní rezervaci – malebném, asi 3,5 km dlouhém kaňonovitém údolí, které vytvořila říčka Chřibská Kamenice v křídových pískovcích v oblasti Českého Švýcarska. Skalnaté údolí dosahuje místy hloubky až 70 metrů. Mimo jiná tu je i chráněná rybí oblast – cedulka upozorňuje na lososa obecného. Ten dokáže překonávat velké vzdálenosti i překážky, při migraci až 4000 km přes oceány a proti proudu řek, aby se rozmnožoval na místě svého narození. Díky zlepšení kvality vody v Labi vznikl před lety mezinárodní projekt na jeho repatriaci, včetně úsilí v oblasti Pavlínina údolí, kde se losos pokouší vrátit, ale zatím prý bez trvalého úspěchu. Ale ogaři prý viděli v jedné z mnoha tůněk Chřibské Kamenice jakousi velkou rybu, takže třeba se tu losos usazuje.

Další bod setkání máme u Grieselova rybníka na konci údolí. Bude-li to možné, okoupeme se tam a opereme.

15:30 – se válím na zemi, když zakopávám o velký kámen na stezce. Nevšimnul jsem si jej, protože jsem kráčel a byl natočený bokem, abych točil a fotil hustě volně napadané a polámané stromy po levé straně údolí. Takhle musel před tisíci lety vypadat zdejší prales. Na zemi chvíli ležím, aby polevil první nápor bolesti. Pomalu se hýbat můžu, krev mi neteče, takže to bude OK.

Skály údolí působí jako tiché strážkyně tohoto romantického kaňonu, který vyhloubila říčka. Právě s Myšákem kráčíme pod dlouhým převisem, asi 15 metrů nad vodou. Úzkou kamennou stezku lemuje napravo skála, nalevo řetěz bránící pádu dolů. Představivost pracuje na plné pecky, takže se právě ocitám ve středověku a přemýšlím odkud se asi objeví lapkové, kteří nás budou chtít obrat :- )

16:08 jsme u Grieselova rybníka, který se dříve nazýval také Pavlínino jezero. Je tu malý skalní výklenek zvaný Rusalčina jeskyně. Právě tato pohádková rusalka Pavlínka dala údolí jeho jméno. Ale ručně malovaná informační cedule zmiňuje Pavlínku, ženu P. Mullera, který zde do roku 1905 provozoval niťárnu na vodní pohon. Netuší, která verze má blíž k pravdě.

Ogaři jsou na druhé straně jezera ve vodě a labužnicky si plavou v prohřáté vodě. Drží se ale u břehu, tak jsem klidný.

16:40 – všichni už jsme si zaplavali, někteří i na druhý konec rybníka k soše vodníka. Také k vodníkovi plavu, s Myšákem (chci aby se k vůli bezpečnosti plavalo ve dvojicích). Kousek od něj jej stráží volavka volavka jako živá. Když se přiližujeme, do té doby nehybný brodivý pták se štíhlým tělem, dlouhým krkem a zobákem, rozáhne křídla a po vodě odpochodovává dál od nás.

Vykoupat se byli všichni, teď ještě donutit některé špindíry, aby si oprali trika. Já vím, že nekteří místo toho, aby si na puťáku triko oprali, nesou s sebou třeba čtyři kusy a špinavé tričko pak jen hodí do báglu. Rád bych ale poutníky naučil, že vyžít se na puťáku dá opravdu s málem. Chci aby si vyzkoušeli střídmost, projevující se v jednoduchém životě tuláka, který si vystačí s málem a nachází krásu v obyčejnosti. Konzumní způsob žití odvádí člověka od skutečně krásných a podstatných věcí — ticha hor, pomalého plynutí času, opravdových vztahů, … Střídmost osvobozuje. Zní to jako klišé, ale čím jsem starší, tím víc si myslím, že kdo málo potřebuje, je bohatý. A taky, že kdo málo mluví, víc slyší. Nebo, že kdo málo vlastní, může se mnohem svobodněji toulat.

17:08 – procházíme kolem kempu u Jetřichovic. Je tu narváno, protože v něm je koupaliště napájené z Chřibské Kamenice. Kdybychom se před půl hodinkou nevykoupali v Pavlínině jezeře, určitě bychom se k tomu davu přidali, i když bychom přišli o setkání s ledňáčkem, pstruhem, skorcem, mihulí, konipasem, volavkou či podbílkem šupinatým, které nám jezero nabídlo. Míříme do centra Jetřichovic, které je asi kilometr od koupaliště, u informačního centra se máme potkat s Burákem. Vytipované místo na dnešní noc je necelý kilometr od tamtud – v Pfeiferově lesíku.

17:18 – kráčíme po modro-červeně značené stezce, vedoucí okrajem skal a lesa. Po levé straně máme asfaltovou silnici, po pravici borovice, buky, převisy a skalní stěny. Obnažený kořen  jednoho ze staletých stromů vyprovokuje Myšáka k tomu, aby shodil svůj bágl, nasoukal se pod kořen a vykřikoval cosi o bábě pod kořenem.

17:35 – jsme u Burákova auta. Ostatní tu ještě nejsou, protože to vzali oklikou přes obchod. Za chvíli přichází, nesou Lišákův bágl, a oznamují, že Lišákovi je špatně a zvrací. No tě pic. Že by ta Liščina „nemoc“ byla infekční? Sonduji u přítomných Šneků komu je taky špatně, nebo má náběh na takový stav. Mimo Lišáka nikomu. Aspoň že tak. Lišák má útrpný pohled, ale na okamžitou smrt to nevypadá. Zpovídá jej Burák, který zná svého syna nejlépe, a ten taky nevykazuje žádné známky paniky.

Domlouváme se na tom, že Lišáka naloží i s báglem do auta a převeze jej k Pfeiferově lesíku. Nakonec obsazuje ještě další místa ve svém tereňáku a převáží ten kilometr nejen Lišáka.

 

V Pfeiferově lesíku, který je pojmenován po zdejším bývalém statkáři, rostou samé borovice. Je v něm i skalný výklenková kaplička. Kdysi tudy vedla cesta a kráčela zde procesí. Lidé se zde modlili za úrodu, déšť či za ochranu proti ohni, krupobití, nemocem lidí i dobytka.

Mezi kmeny borovic natahujeme hamaky, Lišák si dává karimatku na zem, stejně jako Liška včera. Večeři vaříme na lesní cestě kousek od skalní kapličky.

Na krátké poradě se domlováme, že pokud bude Lišákovi zítra trochu lépe, dopřeje si spolu se mnou, Myšákem a Harry „light verzi“ cesty k SOVÍ JESKYNI. Malorčani (Jiří, Mik a Uhlík) vstanou ve 3:00, sbalí se a půjdou na vyhlídku Rudolfův kámen (asi 3 km odsud), aby odtamtud pozorovali východ slunka. My ostatní vstaneme normálně, nachápe se Burákem převézt ke Kyjovské přehradě a nalehko bez báglů (v jenom poneseme vodu a jídlo) půjdeme k SOVÍ JESKYNI. Malorčani půjdou k jeskyni po své ose a tam se potkáme.

 

(Uhlík) 7:45 – Dazul kecal o masu v čínské polévce – zklamání na Jiřího škále 9/10.
9:02 – Dazul uráží Mika názvem „brzda“ – ohrožení 7/10
9:17- Dazul štve nemocnou Lišku – urážení 6/10
11:5 – Dazul urazil Uhlíka slovy „Nemůžeš vidět krásného Dazula a nevidět škaredého Uhlíka a ještě škaredější ho Jetpacka“ – úroveň urážení 8/10
12:47- Dazul štve s „božím plánem“
12:49 – Dazul mi pije krev s „očkováním na blbost“
12:51 – Dazul mě otravuje s básničkou

 

(Mik) Dnes se probouzíme a dáváme si čínské nudle mezi stromy. Většinou měl každý dvě. Liška spala na zemi a vypadá o trochu lépe, snad bude v pohodě na tábor. Pak přijíždí pan Kroupa pro Lišku a my vyrážíme s tím, že Jiří s Liškou počkají na pana Kroupu.

Když jsme na cestě mezitím jede pan Kroupa a jako zázrak nám dává Kofoly? Hele Kofola není úplně zdarma a platil to ze svého, i když je pravda, že cesta ho mohla vyjít klidně i na tisíc korun v benzínu. Ale stejně byl moc milý a my si převzali Kofoly a šli dál k nádraží, kde bude sraz s panem Kroupou.

Mezitím mě podle Uhlových zápisků, které si psal Uhel, mě urazil Dazul tím, že Harryho nazval brzdou a dal příklad, že zrovna já nejsem teď ta brzda. Pak jsme se setkali na nádraží a Dazul něco říkal, rozhodně ne pěkného, Lišce, které bylo blbě v autě.

Pak jsme vyšli a poměrně se nic nedělo. Šli jsme okolo Javorníku a dali si scuk u Křížového buku, což je posezení, a Uhel řekl, cituji co je v mých poznámkách: “bukový kříž„.

Pak jsem šel s Dazulem a tam byly jen fotky, které Dazul fotil, a prohodili jsme pár konverzací. A jsme brzo u Studence rozhledna. Ono se nic ani nedělo, většinou chodíme spolu, Dazul říká povídku o chodícím batohu – narážka na Harryho. A dáváme salám s něčím a okurkou pod Studencem. Čekali jsme na Dazula a Myšáka, kteří pak šli na rozhlednu do kopce.

Pak deme kolem Studeného, CHKO Labské pískovce a CHKO Lužické hory. Ve Studeném si dáme zmrzlinu, kde paní řekne Dazulovi dědo, takže je potvrzené že Dazulovi je nad 80 let, možná ještě starší a šlo se dál.

My s Uhlem napřed s tím, že se snažím udělat nějaké záběry na telefon. Mezitím paní, která se ptala Uhla na hodiny, Uhel pochválil malého psa. Šli jsme dál a došli jsme až k Grieselovu rybníku, kde jsme se konečně mohli vykoupat za celý puťák.

Za chvilku jsme došli k Jetřichovicím, kde nás čekal Burák. Až jsme došli k místu, Lišákovi se udělalo blbě. My jsme si zašli mezitím k ťamanům a na zmrzlinu a snažili se vymyslet co s Lišákem. Zatím jsme došli na místo přespání, kde jsme si udělali vepřovku a rizoto. Udělali hovory a rozhodli se, že já, Jiří a Uhel půjdeme delší trasu, a ostatní vezme Burák blíž a oni to dojdou i s Lišákem. Takže zítra my tři, dá se říct že skupina, která byla na Mallorce, se znova utvořila, a vstává zítra ve tři ráno.

 

 

Kraj plchů a skalní samoty
Národní parl České Švýcarsko
a Chráněná krajinná oblast Labské pískovce

(Náčelník – RNDr. Miloslav Nevrlý – z knihy NEJKRÁSNĚJŠÍ SBÍRKA) NEJSEVERNĚJŠÍ a pro tuláky i nejkrásnější skalní kraj v Čechách! Nejrozlehlejší, budeš v něm bloudit jako dávní trapeři bloudili v bezcestných kaňonech řeky Colorado. I když ten kraj leží jen nedaleko vlaku, autobusu, a dokonce do něj můžeš připlout i říční lodí, přesto se můžeš při hrách ztratit ve skalách a roklích tak, že tě kamarádi budou dlouho hledat, marně po lesích pískat. Možná, že je najdeš až večer po vůni kouře ohně, který tajně zapálí pod převisem, aby tam strávili noc z doby kamenné.
Tomu kraji se již asi dvě stě let říká České Švýcarsko. Řeka Labe jej dělí na Jetřichovické stěny na pravém břehu a Děčínské stěny na břehu levém. Stěny, skály, věže, rokle, římsy, brány – všechno je z pískovce, z pradávného písku, jenž se před stamiliony let usadil na dně tehdejších moří do kamenné desky několik set metrů tlusté, kterou už od druhohor pomalu a důkladně rozrývají sladké vody do nejpodivuhodnějšího skalního bludiště v naší zemi. Proto se to území nazývá také Labské pískovce. Třicet let to bylo i jméno chráněné krajinné oblasti, ze které teprve v roce 2000 byla oddělena nejdivočejší část a vyhlášena národním parkem, který s přilehlým německým národním parkem Saské Švýcarsko tvoří nádherný celek.
Není barvy, kterou by pískovec nemohl mít! Od zářivě bílé po zčernalou. Jetřichovická zeleň mechem pokrytých skal, skal žlutých, rudých, fialových. Čím hlouběji jdeš k severovýchodu, tím opuštěnější je ten kraj.
Této části říkají trampové také Zadní země, snad proto, že údolí a rokle tam nevedou, jako v jiných krajích, k lidem a do světlých nížin, ale jejich vody odtékají od lidí pryč, do cizí saské země, neschůdnými a stále temnějšími hraničními kaňony.
Budeš-li chodit Zadní zemí tiše a opatrně, uvidíš v ní zvířata a ptáky, na které jinde sotva narazíš. Při usínání o časných Velikonocích uslyšíš pod skalami Růžové zahrady vysoko nad Pryskyřičným dolem přivolávat jaro dvě sůvky, sovičky. Sýc rousný houká jarní tmou jako vláček pu pupu pu. Obrátí-li se vítr, přinese k tvému spacímu pytli i hlásek titěrné, jako vrabec velké sovy, kulíška nejmenšího. Nebýt Velikonoc, nikdy by ses nedozvěděl, že tady žijí. V Zadní zemi bydlí i obrovští ptáci, třeba výři nebo černí čápi. Za jitřní mlhy se před tebou černý čáp těžce zvedne z břehu Křinice a musí dlouho letět úzkým údolím, než stačí nabrat výšku. Nejkrásnější jsou ale čapí lávky na úzké skalní římse nad Malým Kozím dolem. Ptáci se odtud rozhlížejí po členitých roklích a zelených lesích a otiskují dlouhé prsty do jemného písku. Vyhnízdili nedaleko odtud na obrovském, nad rokli nachýleném buku. Jakmile tě spatří, vznese se čapí rodina nad lesnatou hlubinu a šest čápů vážně a nehnutě krouží nad skalami. To jinde neuvidíš.
Krásná je i noční zábava s plchy sedmispáči. S plchem velkým, podobným šedé veverce, i s pestrým a vzácnějším plchem zahradním. Plši milují skály a v trampských převisech najdou občas něco k snědku, někdy jim tam čundráci schválně nechávají i kousek starého chleba. Polož tedy před usnutím pod skálou sušenku na nahnutou plechovku. Plch v noci přijde jako duch, uchopí sušenku, zvrhne plechovku. Lekne se a zmizí. Brzy se ale vrátí a záhy si zvykne i na světlo tvé baterky. Panáčkuje půl metru od tvojí hlavy, točí sušenkou v tlapkách, hlasitě uhryzuje, radost pohledět.
Plši jsou duchové Zadní země, měli by být ve znaku té chráněné oblasti. Za jitřního šera pochodují někdy kolem vychládajícího ohniště divoká prasata. Funí, ale nebojí se tě, jen tě ostražitě pozorují, jak ležíš ve spacím pytli, nohy se rychle kmitají. Černí kanci i pruhovaná prasátka. Ani ty se jich neboj, neublíží ti. Rádi se koupou v temných tůních na dnech roklí, v bažině na Ponově louce.
Spousty jelenů, koncem září se jejich řevem otřásají rokle i hrany skal při saské hranici. Tam můžeš narazit i na čerstvou stopu rysa, bystré šelmy, která také miluje Zadní zemi. Nezapomeň na mravkolvy! V suchém písku pod skalními převisy mají tisíce jamek, jakoby od dešťových kapek vyrytých. Málo vzhledné larvy, až po kusadla zahrabané do písku na dně jamky, číhají na neopatrné mravence, celé hodiny je můžeš pozorovat a se špatným svědomím a s netrpělivostí, kterou mravkolví larvy netrpí, jim do smrtící nálevky přistrkuješ mravence. Vděku larev se nedočkáš, jen nenávisti mravenců.
Vody je v Zadní zemi málo, musíš se naučit pít se zvěří. Potoky v létě vysychají, jen dvě skalní řeky, Kamenice a Křinice, se prodírají kolmými skalami. Zbývají prasečí kaliště na dnech vlhkých roklí, často jich bývá několik nad sebou, a také louže zarostlé rašeliníkem. Voda, kterou z mechu vytlačíš, je rudozelená, svíravé chuti, plná zvířátek, života. Nejčiřejší voda je u podskalních vývěrů v rokli Jetřichovické Bělé. Tak průzračná, že ji ani nevidíš. Netryská, neproudí, jen panensky tiše vyvěrá zpod skal, prostě tu náhle je, chladná, nebesky čistá.
Vydej se do roklí Jetřichovických stěn. Choď tiše a tajně a na oheň, budeš-li ho zažíhat, dej nesmírný pozor. Vody je tam opravdu málo, borové lesy jsou v létě suché a voní pryskyřicí. Oheň musí hořet na písku či skále a hedvábné jehličí vejmutovek musí být dodaleka odmeteno.

 

5. den – 2. července 2025 – středa

 

(Uhlík) Okay, náš příběh začíná ve 3:00 ráno, kdy jsme vstali já, Mik a Jiří, aby jsme se šli podívat na východ slunce na blízkou rozhlednu.

Někdy okolo okolo 3:30 ráno jsme zabalení a vyrážíme na cestu. Cesta nám trvá přibližně půl hodiny, což je hodně dobrý čas, protože předpoklad byl, že cesta bude trvat minimálně hodinu.

Jenom co jsme vyšli tak já začal umírat na zimu, protože noci jsou chladné. Jiří cestou zandal nějaké velice úžasné moudro o skautingu, bohužel si nepamatuji jaké bylo. Dal jsem si mikinu a jenom co jsme ušli první kilák, tak mi začalo být zase horko. Každopádně vyjdeme na první rozhlednu, kterou jsme měli na plánu, a vidíme ten úžasný výhled.

Všichni ještě spí a my se díváme z úžasné výšky na ohromnou krajinu. Samozřejmě, že všichni jsme si to museli fotit a natočit, aby jsme měli fotky do ŠESTÁKU. Hned jakmile vyjde slunce, odpočineme si, nabijeme sluneční energii a odcházíme na cestu, která je před námi. Jiří absolutně nadává na schody, které jsou v přírodní rezervaci, což se mu nedivím, jenom co jsme vyšli dva kopce tak Mik a Jiří mi už začali utíkat, jelikož jsem měl rozdrbané koleno a každý krok nahoru mě bolel, tak jsem zvolil pomalejší tempo.

Došli jsme na rozcestník odložili batohy, Mik zůstal s batohama a já + Jiří se vydáváme na krásnou vyhlídku na Rudolfově kameni, kde potkáváme neznámou paní, která tam spala a povídá nám, že jí došla voda, a že neměla ani večeři, ani snídani, jestli se můžeme podělit o vodu. Samozřejmě, že souhlasíme, dojdeme na rozcestník s ní a dáme jí minimálně půl litra vody.

Dnes jsem zjistil jak se píše v angličtině „zaneprázdněný“ – celý puťák jsem žil v tom, že se to píše physei, ale správně je to „bussy“.

Dostáváme se pod kopec, který budeme celý lézt v podstatě po žebříkách. Tento kopec jsem pojmenoval „kopec neskutečných muk“. Nahoře jsme si dali zasloužený odpočinek. Ušli jsme pár dalších metrů a dostali jsme se do takové malé škvíry, kterou jsme museli prolézt což bylo s těma batohama velice zajímavé.

Došli jsme do Kyjova, kde je vodní plocha – přehrada. Tam jsme se vykoupali, chvilku odpočinuli a šli do místní restaurace, kde jsme si dali hranolky a Mik si dal smažák. Obsluha fakt nebyla příjemná, spíš mi přišlo, že jsme ji otravovali. Asi nejvtipnější moment u té hospody bylo, že tam bylo výdejní okénko abych si šel objednat smažák a čekal tam cca 7 minut než mě někdo obsloužil.

Pomalu ale jistě se dostáváme k cíli naší cesty – k Soví jeskyni. Pár set metrů před Soví jeskyní Jiří zandává myšlenku.
Jiří: „Nechápu jak ti vojáci mohli dva roky pochodovat přes také velké území“.
Uhlík: „Zeptej se Murzy, ten to určitě bude vědět.“
Jiří: „Myslím vojáky ve středověku, blbče. Myslím než vynalezli koně.“
Nechápavě se na něj dívám a přemýšlím proč sakra řekl „než vynalezli koně“. Říkám si, že ten blbec nejsem já, ale on.

Mapy.cz nám hlásí, že už jsme u Soví jeskyně. Jiří a Mik se šli podívat na vyhlídku a já volím cestu k Soví jeskyni. Samozřejmě, že jsem nemohl jít tradiční cestou, ale musel jsem si udělat vlastní, kde se pode mnou utrhl borůvkový svah. A udělal jsem tolik kotoulů, až jsem se dostal k Soví jeskyni.

Podívali jsme se po soví jeskyni, najedli se borůvek, a Dazul volá, že nás nabere. Samozřejmě to přijmeme, protože venku je horko a on má funkční klimatizaci.

Chvíli jedeme do malého města, kde nakoupíme každý sám pro sebe nějaké dobroty a vyrážíme na cestu na tábořiště.

Cestou sestavujeme do KFC, kde se každý nají do sytosti, a pokračujeme dál v cestě. Dazul trefil správnou odbočku, což vy vůbec nerozumíte jaký to je úspěch, protože cestou na Ještěd minul nebo blbě odbočil minimálně 6x. Okolo osmé přijíždíme do Budišova a vidíme náš tábor. Všichni rychle vybalíme svoje věci na spánek, uléháme a jdeme spát.

 

(Dazul) Od vojny mám většinou lehký spánek, a tak vnímám, jak se trojice Mallorčanů (nejtvrdší jádro družiny Šneků) za svitu čelovek co nejtišeji balí a pak odchází k Rudolfově kameni. Čeká je něco přes 16 km. My bychom to měli mít, díky taxi Burákem o 10 km kratší, pokud se bude ráno Lišák na „light trasu“ cítit.

5:20 vstávám, ale to už Burák něco šolichá kolem svého vozu. Prvně parkoval na noc kousek od nás. Balí si spacák a molitany, které použil k nocování na korbě auta. Chci vyrazit na nedalekou Treppensteinovu vyhlídku. Jestli ale počkám, než Burák dokončí své ranní dílo, půjde se mnou, chce se tam taky podívat. Rád na něj čekám a pak společně vyrážíme na sever, zatímco Lišák, Myšák a Harry se ještě pohupují ve svých hamakách.

Cesta na vyhlídku vede kolem malebné výklenkové kapličky sv. Josefa, která je vytesaná ve skále a představuje drobnou sakrální památku v přírodě. Kaplička je umístěna těsně pod schody vedoucími na samotnou vyhlídku Treppenstein. Výstup na samotnou skálu je zpestřen drobným lezením s pomocí provazu, což zvládnou i normálí zdravé děcka, o nás dvou nemluvě. Odměnou nám je klidný ranní výhled do borovicového lesa a okolní krajiny. Myslím na naše „malorčany“, kteří jsou nyní pár kilometrů od nás, o cca 150 výškovým metrů blíž k slunci, a kochají se asi ještě víc než já s Burákem. Treppensteinova vyhlídka je méně frekventovaná než ostatní známější Jetřichovické vyhlídky, jako třeba právě Rudolfův kámen, ale má své osobité kouzlo. Jsem rád, že tu jsem : -)

Po šesté jsme zpátky u spáčů. Vařím vodu na čaj a kávu z US balíčku MRE – pro sebe i Myšáka. Dopřávám nám i cukr a sušené mléko. Až Myšák vyleze z hamaky, bude mít čaj či kafe tak akorát teplé a připravené ke konzumaci. Krájím taky bagetu, do které dávám plátek sýra, lovecký salám a papriku. Snídaně jako na francouzské riviéře : -)

7:50 nás vykládá Burák u vstupu do Kyjovského údolí, asi 400 metrů pod Kyjovskou přehradou. Bereme s sebou jen Myšákův bágl ve kterém máme vodu, dva balíčky gumových bonbonů, jablka a jídlo na oběd. Bágl si nahazuji já, ale po 2-3 km mne vystřídá Harry a Myšák. Lišák pošlape bez zátěže, aby i z „light varianty“ závěrečné části putování k SOVÍ JESKYNI něco měl : -)

Už po pár minutách cesty údolím romantickým skalnatým kaňonovitým údolí podél říčky Křinice, lemovaným pískovcovými věžemi, strmými skalními útvary, jeskyněmi a vyhlídkami, prohlašují všichni šeptem, že tohle je suverénně nejkrásnější úsek našeho letošního puťáku. Skutečně se hovoří šeptem, aniž bych o to kohokoliv žádal. Kráčíme tu sami a magie tohoto místa si tichý hovor nepřímo vynucuje. Normálním hlasem začínáme mluvit až po pár dalších kilometrech.

8:07 nás Myšák tiše upozorňuje na kamzíka, který nás nehybně pozoruje z vrcholku Borového kamene, cca 30 metrů nad námi. Uznale přikyvuji, nikdo z nás si kamzíka nevšimnul, jen naše Bystré oko.

8:14 Myšák upozorňuje na malé stádo kamzíků na druhé straně Křinice. Jsou v půli stěny, kousek od Jeskyně víl. Bez upozorní bych si jich nevšimnul. Takto rychle vytahuji mobil, přepínám na video a snažím se co nejvíce přiblížit samici s mládětem, kteří chvíli nehybně stojí, aby vzápětí bleskurychle skákali po neznatelé traverzovité kamzičí stezce. Nejsem si jistý, že bych stejnou trasu jako oni zvládl taky.

Zvolna a tiše kráčíme po proudu Křinice. Historicky bylo prý Kyjovské údolí významné pro plavení dříví do Saska a jména naznačují, že bylo spojeno s dávno zaniklými hrady – Kyjovský, Brtnický, Vlčí hrádek i starými mlýny.

Tahle procházka je zážitkem plným romantiky, kterou umocňuje kaňon s průzračnou říčkou Křinicí, obklopenou fantaskními skalními útvary a pralesem, jak si jej představuji já. Na konci údolí, ale až tam nepůjdeme, k SOVÍ JESKYNI odbočíme dřív, je prý pamětní kříž věnovaný zajatcům pochodu smrti z roku 1945, což dodává tomuto místu hlubší historický rozměr.

Strmé skály kolem jsou nepravidelně posety žlutými „cákanci“. Není to žádná barva, jak ogaři spekulovali, ale Prášenka žlutá – jeden z nejběžnějších lišejníků rostoucích na skalních stěnách tohoto údolí.

U rozcestí Turistický most nám Kuba, který z nás jediný nešlape v oddílovém tričku, pořizuje společnou fotku. A taky tu odbočujeme z hlavního údolí, které definuje říčka Křinice, napravo, proti proudu jejího přítoku – Vlčího potoka.

Zelená značka nás vede kolem Dietrichova kamene, Brtnického hrádku, Velkého Pruského tábora k Soví vyhlídce. Ale ještě před ní scházíme 12-20 výškových metrů obtížně prostupným kamenným žlebem dolů k SOVÍ JESKYNI.

9:49 prochází Myšák (který ji našel), Lišák, Jeckpack a já SOVÍ JESKYNÍ na její druhou stranu. Tady budeme čekat na naše „Mallorčany“. Dáváme si oběd – bagetu, vepřové maso z konzervy a cibuli. Zapíjíme to minerální vodou. A dojídáme druhý balíček gumových medvídků.

Měl jsem na příchod k SOVÍ JESKYNI připravené finále, ale to bylo založeno na tom, že zde dorazíme všichni a ve stejný čas. Takto postrádá smysl. Ne že by mne to nemrzelo, ale to už k akcím tohoto typu patří, že mnohahodinová příprava příjde vniveč, protože okolnosti si vynutily variantu, kterou v době příprav nedokázal člověk namyslet a tudíž se na ni ani připravit : -(

10:35 zahajuji výstup skrze napadané stromy žlebem nahoru, abych se podíval i na Soví vyhlídku. „Malorčani“ teprve vychází od Kyjovské přehrady, takže tady budou nejdříve za půldruhé hodiny. Domluvil jsem s Jiřím, že my se posuneme do Brtníků, kde na nás čeká Burák a v mezičase stáhnu své auto zaparkované asi o 6 km dál v Mikulášovicích.

11:00 jsme u rozcestí Šternberk. Je tu jakési chátrající rekreační středisko, ale původně tu byl lovecký zámeček postavený v roce 1771 hrabětem Františkem Václavem Salm-Reifferscheidtem, pojmenovaný podle jeho manželky rozené ze Šternberka. Po druhé světové válce sloužil zámek jako rekreační středisko či dětský tábor. V 90. letech 20. století byl však zchátralý zámek z důvodu špatného stavu byl v roce 1993 stržen. Dnes tu je na místě bývalého zámečku chátrající turistický areál a upravená alej, která byla původně vysazena na počest hraběnky Šternbergové. Myšák tu ale objevuje obtěžkanou třešeň a ručkuje po větvi, aby Jetpackovi a Lišákovi umožnil na červené chrupky dosáhnout. Neodolám a také pár kusů vynikajících třešní chutnám. Těší mne, že ogaři s sebou tahají třešně i pro Buráka.

Když po 1,5 km přicházíme k Burákovi, domlouváme se, že mne přiblíží do Mikulášovic pro auto a pak pojede s ogarama do Krásné lípy, aby si tam dalo zmrzlinu a já počkám na „Mallorčany“ a přivezu je tam taky. Pak se společně domluvíme, jak budeme postupovat dál, kde přenocujeme atd.

Za půldruhé hodiny se složitými cestičkami dostávám k Jiřímu, Mikovi a Uhlíkovi, kteří ze SOVÍ JESKYNĚ přicházejí ke Šternberku. Převážím je do Krásné lípy a po občerstvení probíráme další varianty, co dnes ještě podnikneme. Ve finále vítězí návrh Uhlíka a Jiřího, abychom už dnes dojeli na tábořiště ŠESTKY u Budišova a zítřek věnovali zaslouženému odpočinku.

16:20 se stavujeme do KFC na dálnici mezi Poděbrady a Chlumcem nad Cidlinou. Posilňujeme se „civilizovaným“ jídlem a pak se vydáváme na posledních 260 km, které nás dělí od tábořiště.

Na tábořišti se s námi Burák loučí a jede domů. Pozítří tady přijede znovu a přiveze vybavení tábora pro Expediční jednotku, ve kterou se účastníci puťáku automaticky změní. Přijede nás ale posílit vícero lidí, kteří už zůstanou na táboře a zřejmě i několik rodičů, kteří pomohou především s pokládáním 150 m2 plechové krytiny na kuchyň.

Ogaři si natahují hamaky na stromy kolem kuchyně, já si stelu na dřevěné podlaze v rohu kuchyně. Ještě rychlá porada všech a upřesnění plánu na zítřek. Asi nejdůležitější informace pro poutníky je, že zítra si může každý vstávat, kdy se mu bude chtít a že já obstarám snídani a ingredience na tradiční tortily.

Když usínám, uvědomuji si, že přísně vzato: cestu k SOVÍ JESKYNI dokázali podle pravidel dokončili pouze Mik a Uhlík. Všichni ostatní se alespoň na pár set metrů nechali v průběhu putování svézt autem Buráka nebo Libora (Liščina taťky).

 

.

6. den – 3. července 2025 – čtvrtek

(Mik) Ve čtvrtek se spíše odpočívalo a nic se nedělo. Šlo se do tůňky, nějak se ještě odnášely podsady, a odpočívalo se. Zápis je to naprd, ale jako co jiného mám říct? Něco jako byli jsme v hamakách a byli na telefonu a dívali se na seriál, film a tyhle nudné věci, co se dají dělat kdekoliv jinde. Myslím, že tím, že zítra je Expedička, a my se moc těšíme na práci, tak se pěkně na to vyspíme, a doufám, že budete na táboře nebo si přečtěte můj článek z tábora. Tak s vámi se loučí Mik z puťáku a čau čau.

 

(Jirka) Rozhodli jsme se, že ve čtvrtek budeme odpočívat, takže jsem vstával až kolem osmé, když Dazul dorazil z obchodu a přivezl nám zmrzlinu až do hamaky. Na celý den jsme měli jen jeden úkol – vykolíkovat stany. Do toho jsme se pustili kolem desáté. Já, Dazul a Harry jsme vyměřovali, kde budou stany stát, a Uhlík s Myšákem mezitím vyráběli kolíky. Celé nám to zabralo asi půl hodiny.

Chtěl jsem si pak znovu lehnout do hamaky, ale zjistil jsem, že měl Uhlík vtipnou náladu, protože jsem měl celou hamaku omotanou izolepou a spacák vyvěšený na stromě. (Asi jsem si to zasloužil, protože jsem mu udělal něco podobného na Mallorce. :)

Na oběd jsme si  stejně jako na posledních třech puťácích udělali tortilly s kuřecím masem. Mňam.

Odpoledne už jsme nic nemuseli dělat, takže Dazul pátral po své dávno ztracené vrtačce a já s Uhlíkem jsme se vydali do Budišova do obchodu. Cestou tam, nákupem i cestou zpátky jsme strávili asi hodinu a půl, ale aspoň jsem měl kofolu a Lišák dva roztopené nanuky, které si u mě objednal.

Večer jsem si vylezl na strom pro spacák, okoupali jsme se v tůňce a šli spát.

 

(Dazul) Vstávám v 6:30 a jedu autem do Vítkova nakoupit zásoby na dnešní odpočinkový den. A taky zmrzlinu, kterou jsem účastníkům slíbil v pondělí, po zřejmě úspěšném „dotažení dotace“ na FVE. Krabička italské pomerančové zmrzliny pro každého je dostatečný důvod pro to, aby v rozumné době vstal každý, kdo ji nechce mít roztopenou.

8:20 už má většina namazanou bagetu paštikou a svoji 200 gramovou Italiamo Orange Ice Cream :-) Já si natahuji svoji hamaku u umývárky, kde bude celý den stín. A pohupujíc se v hamace vychutnávám si nejen čerstvou bagetu, ale i pomerančovou zmrzlinu.

Celý PUŤÁK nám nezapršelo a díky tomu bylo i velké vedro. Obávám se, že na stálé části tábora se tento extrém zprůměruje velkými dešti a studeným počasím. Snad se nám v sobotu podaří dokončit střechu (položit plechy) nově budované „kuchyně“, která by mohla pravděpodobný výkyv počasí pro účastníky tábora zmírnit.

Po snídani vytyčujeme táborový kruh a kolíkujeme místa pro stany, které se budou letos stavět. Tím je dnes všechna práce hotová, je možno odpočívat a lenošit.

13:20 si začíná každá dvojička krájet kuřecí maso, kořenit jej a usmažit v ešusu. Já krájím všechny papriky, rajčaty, okurky a mrkve, Jiří připravuje ze smetany a česneku dip do tortily.

13:45 si s Myšákem plníme a balíme každý dvě poctivé tortily kuřecím masem, česnekovým dipem a zeleninou. Je to skvělá mňamka. Pamatuji-li si to dobře, tradici zavedla Verik, která je prvně ji pro všechny připravovala poslední den Puťáku po Nízkých Tatrách v roce  2022. Je to tradice, která dobře chutná :- )

Kolem čtvrté začínám vynášet podsady uskladněné při bourání staré kuchyně z chillroomu. Při dubnové akci, když jsme tu bourali starou kuchyň, mi mezi podsady nějaký dobrák omylem položil mojí novou DeWalt aku vrtačku, která mně stála skoro osm tisíc korun. Když jsem zjistil, že ji nemám, prohledali jsme kdeco (celé tábořiště i prověřili to, zda ji někdo omylem nenaložit do auta), zbyla jediná možnost – musela zůstat někde v chillroomu, kde se s ní pracovalo naposledy. Ale protože podsady tady nosilo a ukládalo osm lidí více než hodinu, neměl jsem tehdy už tolik energie ani času, abych vše vynosil a vrtačku našel. Zítra ale začneme podsady stavět, takže když je budu dnes vynášet na vykolíkované místo, nemusím je obratem ukládat zpátky.

Zvláštní smysl pro humor v sobě objevil Mik, který se mne jako první ptá, zda nechci pomoc. Při jeho druhé nabídce pomoci (tak já chápu otázku „chceš pomoc“?) po dalších dvou hodinách odpovídám „Ano“. Načež Mik zajde ke své hamace a já se docela těším, že si tam šel něco odložit a za chvíli se ke mně připojí. Po 5 minutách se neobjevuje a já si říkám, že mu to jej déle trvá. Po čtvrthodince mne napadá varianta, že si asi ještě nepozorovaně odskočil na záchod. Po půlhodině zjišťuju, že se pohupuje ve svá hamace. Neříkám nic a pokračuji v přenášení podsad dál sám.

Jeden díl dřevěné podsady není nijak extra těžký, ale spolu s rozměrem 2×1 metr se nosí lépe ve dvou. Jenže po vrtačce toužím jen já a ostatní dnes mají dohodnuté volno. Takže přenáším podsady v několika etapách asi 4 hodiny sám. Pak mi přichází pomoc Myšák a později se přidává i Uhel. Nemuseli. Potěšilo mne to velmi. Všech skoro 100 podsadových dílů se nám dnes přenést nedaří, ale asi třetinu ano. Vrtačku se zatím najít nepodařilo : -(

20:00 hoři u potní chýše oheň – rozdělal jej Uhlík a postupně se u ohniště protáhneme všichni. Výhodou dnes je, že se nemusí chodit na dřevo – dřevěných odřezků trámů, kuláčů i desek je  vedle vznikající kuchyně velká hromada a jsou určeny k topení.

Dnes večer by měl přijít déšť, takže jsem na kostrukci střechy jídelny vytáhnul starou plátěnou plachtu, kterou byly v chillroomu přikryté podsady. I když má své nejlepší léta za sebou, mohla by při dešti odlehčil. Pod ní si ale natahuji mezi kůly kuchyně vlastní celtu, aby mne od slejváku uchránila – na dřevěné podlaze kuchyně se bude i dneska spát skvěle. Myšák si dělá přístřešek z konstrukce na sušení, Harry si roztahuje celtu kousek ode mne a ostatní si své hamaky večer lépe nadstřešují.

Na večerní poradě hodnotíme PUŤÁK – kladně : -) Negativní postřehy z dneška (odřezky mrkve na zemi u kychyně, petka v latrině a hovínko s papírovými kapesníky na břehu umývárky), zmiňuji jen já. Dobře tak, nakonec se ukázalo, že ta PETka v latrině byla už když jsme včera na tábořiště přijeli a podpapířák u umývárky zřejmě taky. Zůstala jen ta mrkev po „prasátku“ mezi námi. Zítřejší plán je jasný – dopoledne roznést a roztřídit zbytek podsadových dílců a jak kolem oběda dorazí ostatní, pustit se do stavby tábora : -) Puťák skončil, ať žije Expediční jednotka!

 

7. den – 4. července 2025 – čtvrtek – expedička

(Harry) Dnešní den začal tím, že jsme se probudili do prvního dne Expedičky, jak se to dělává. Pře oběděm na tábořiště dorazili v autech Burák a Evička s Pepou, a přivezli Mimoně, a taky George. Potom přijeli Pípa s Bobinou a s nimi Eby (pes).

Burák dovezl plechy na střehu. Potom přijeli Kroupovi. Burák, Dazul a taťka od Jiřího pokládali na střechu plechy a my mezi tím stavěli podsady a po obědě jsme dál dostavovaly střechu na podsadu a vzniknul stan =). To jsme dělali až do večera a potom jsme si zaslouženě lehli a usnuli.

 

Nesetříhané (22:28) video z PUŤÁKU: