(Dazul) Několikadenní podzimní potulka po některém ze slovenských pohoří patří k tradičním podnikům bez kterých si rytmus těch 365 dnů nedokážu představit. Několikrát jsem podzimní vandr vypustil a vždy jsem se pak cítil dost špatně. Jako bych utrpěl nějaké další zranění. Ale už to mám v hlavě srovnané – tyhle mírně náročné výšlapy jsou mojí „vigílií“. Mimo jiné si při několikadenním osamoceném putování úžasně popovídám sám se sebou, v klidu, nikým nerušen.
Po několika letech vyrážím letos na „přechod“ Nízkých Tater ve dvou. Operativně přizpůsobuju počet dnů a tedy i výchozí místo. Využíváme volna (čtvrtečního státního svátku v ČR) a páteční „dovolené“ k prodlouženému víkendu. Mirisa nabírám do auta na protějších pasekách v 2:58. Cesta do Ružomberoku trvá cca 2,5 hodiny a v 6:02 nám odjíždí vlak do Liptovského Mikuláša. Nějaká časová rezerva k tomu, takže vyrážíme tak akorát.
Ještě před Velkýma Karlovicama nás staví hlídka Policie ČR, takže časová rezerva přichází fakt vhod. Okamžitě mi naskakuje prastaré rčení: „Policajta viděti, uměle vytvořený problém tušiti!“ Ale tenhle policajt je patrně „naše krevní skupina“ protože si všímá báglů v kufru a ptá se kde vyrážíme. Když slyší, že do Tater, odpovídá že nám závidí, že bude bezvadné počasí i když už tam je sníh … Tohle je běžná silniční kontrola a i nesvítící pravá parkovací žárovka není důvod k neadekvátní represi. A tak, když se s náma policajt loučí „Ať se vám to vydaří“, automaticky upřímně odpovídám „Příjemnou službu!“ Ještě nikdy jsem tohle policajtovi neřekl. Traumata z dob před roky 1989-90 jsou ve mně podvědomě stále zakořeněná i po těch desítkách let.
Do Ružomberoku přijíždíme s rezervou cca 25 minut. V klidu zavazujeme pohorky, nasazujeme bágly a kupujeme lístek na rychlík do Liptovského Mikuláše. Ve stanici jestě stojí osobák, který tam taky jede, ale my máme v plánu rychlík, na který navazuje autobus do Liptovského Jána. Ve chvíli, kdy MIris vyplázně několik eur za obě jízdenky, z reproduktoru oznámí úřední hlas, že náš rychlík má aktuálně 20 minut zpoždění a že se to ještě může změnit. V hlavě mi bleskurychle sepne informace, že kdybych tohle hlášení přeložil do češtiny, znělo by: „Děkujeme, že jste si připlatili za to, že nestihnete autobus a ten další, kterým pojedete vás doveze o pět kilometrů níže, takže pošlapete minimálně o hodinu déle ….“ Cca 180 km přes hranice bezproblémově zvládáme s dostatečnou rezevou a na těch jediných 30 kilometrech vlakem (rychlíkem) chytneme 20 minut sekeru. Už je mi jasné, proč se vlakem cestuje tak málo. Mirisovy encyklopedické informace o průměrném zpoždění vlaků v Japonsku (uvádí je ve vteřinách) mne v tom utvrzují :-( Bemocně, odevzdaně a nespravedlivě tiše šeptám hodně neslušný rým: „Slováci …“ i když tuším, že v Česku to je v bleděmodrém stejné.
Z Liptovského Jána, Jánskou dolinou jsem na hřeben Nízkých Tater ještě nestoupal. Od Štefánikovy chaty nás dělí cca 17-18 km a 1100 m převýšení. A pak dalších cca 300 výškových metrů na Chopok. Převážnou část dnešního dne tedy budeme jen soupat. Vzhledem k tomu, že moje fyzické aktivity mimo práce na lešení se od zimního přejezdu Velké Fatry sestávaly v podstatě jen z raftování na Bystřičce, několika plachtění na střediskové plachetnici a splouvání Sanu, je dnešní potulka nejnáročnější aktivitou. Je víc než jisté, že dnes žádné oslňující „sportovní“ výkony nepodám. Snad mne za to nabuzený Miris neprokleje. Dneska, pravděpodobně i zítra a pozítří to u mne bude hodně „na pohodu“.
Ale zatím pořád šlapem po asfaltové cestě. Na to, že tu je zákaz vjezdu, se mi zdá frekvence osobních aut relativně vysoká. Do chvíle kdy míjíme Stanišovskou jeskyni to ještě chápu – přece jen to je nějaký ten kilometr, který je nutno zdolat po svých. Ale auta nás míjí i po dalších kilometrech.
Po pravé straně, pár metrů nad úrovní cesty, míjíme pár temných otvorů na úpatí skály. Shazuju bágl a už se drápu nahoru. Mé „speologické období“ není zapomenuto :-) Podle mapy tohle není Jaskyňa zlomísk, protože tyhle díry na mapy.cz, které mám stažené v mobilu, zaznačeny nejsou.
Nalevo míjíme Stanišovskou jeskyni, evidentní turistický tahák. Není to vůči téhle jeskyni spravedlivé, ale předrevoluční zážitky ze dna Diviačí, Velké Peňažnice, Zvonivé, Zomboru i Jelení propasti na Plešivecké planině nemůže jen tak nějaká jeskyň či propast přebít.
Šlapeme proti proudu úžasného nízkotatranského potoka Štiavnica. Některé úseky jsou splavné a mám nutkání těmi bílými vodami mezi ostrými skalisky na pálavě proplout. Ale asi se to nesmí. Auta ano, kola taky, ale lodě nejspíš ne. Budu to ale muset zkusit zjistit. V tišinách je vidět nejmenší kamínek na dně, tak úžasně čistá voda tu je. O pár kilometrů výš, při doplňování zásob vody, plníme vak a plastovou láhev přímo ze Štiavnice. Jsem si jistý, že z tohoto potoka se ani jeden z nás nepokadí.
Lesní cesta vede většinou podél potoka a je schovaná pod vysokými smrky, ve stínu. Asi by se dalo i napsat, že tu je takový ten vysokohorský chlad, ale Miris i já jsme už dávno uložili bundy do báglů a jdeme jen v tričkách. Na zádech se potím, vůbec nemám pocit, že by mi bylo chladno. Dokuj se nezastavím, zima mi určitě nebude.
Strop smrkových větví se rozestupuje a blátivo-kamenitá cesta nás přivádí na údolní mýtinu z leva ohraničenou vykácenou strání jejíž obzor končí o 500 metrů výš. „Tak tam by se mi škrábat nechtělo“ povídám Mirisovi a oba přitom víme, že během pár hodin budeme muset zdolat dvojnásobné převýšení.
Napravo míjíme roubenou chatu. Cedule u dveří hlásá: „Klub seniorov HS – majetok urbárského pozemkového spoločenstva Liptovská Porúbka“. Úžasně umístěná chata. Vykácené úbočí zaručuje delší slunečný den, upravené okolí evokuje skalku v zahrádkářské kolonii. Originálně řešený grilovací rošt na čistě uklizeném ohništi – vyrobený z ohnuté karisítě.
Odpočíváme – dopolední svačinka na tomhle nádherném místě chutná obzvláště skvěle. Vytahuju maminčiny plátky rozmixovaných sušených jablek a Miris kontruje obdobnou pochoutkou obohacenou kokosem, srolovanou a na koncích namočenou do jakési polevy. Mňam!
Naše oddychové pauzy jsou přiměřené. Přemýšlím jestli bych je dělal stejně dlouhé, kdybych šlapal sám. Nejspíš bych si některé protáhl jiné zkrátil, takže ve výsledku bych na tom byl zřejmě stejně :-)
Když kráčím po místech, která dobře znám, nemusím se moc dívat pod nohy. Ale uvědomuju si, že dnes mám na tomhle treku většinou oči nasměrované k zemi. Pečlivě skenuju koridor před sebou abych se vyhnul kaluži, kořenu, balvanu … a medvědímu hovnu. Chtělo by se mi napsat „hovínko“ (což zní méně vulgárně), ale to velké růžové před námi je fakt hovno. Velké. Za jiných okolností by to mohlo působit jako nechutnost, ale evidentně je čerstvé, neokoralé. A protože je tmavě růžové, zdá se, že medvěd je býložravec, který papal převážně brusinky a nepatrně borůvek. Borůvky kolem míjíme, brusinky očekávám o pár set výškových metrů výš. Nevím kolik kilometrů je teritorium nízkotatranského medvěda, ale jsem si jistý, že ještě pár kilometrů jím budeme procházet.
Potok Štiavnica má každou chvíli jiný ráz. Nejvíc se mi líbí, když dravě protéká mezi skalisky, schovaný v zeleném porostu vysokých smrků, borůvčí a mechu. Romantická idyla jako vystřižená z hodně starého románu. Ale takhle naživo to není žádný kýč, to je nádherná realita kvůli které šlapu už pátou hodinu „v plné polní“. A že je mi fakt dobře.
Ve stínu pořád ještě vysokého lesa je nalevo schovaná „koliba slůžící pre každého ako útulok …“ – tady poobědváme. Vytahujeme vařiče a připravujeme si teplou stravu. Miris nudlovku a já BDP (bojová dávka potravin – když jsem byl na vojně, existovaly jen KDP (konzervovaná dávka potravin) – ale tohle se dnes dá jíst). Pro AČR to vyrábí firma Hamé a i když tomu jisté vychytávky MRE (obdobný balíček vojáků USA) chybí k dokonalosti, vhodil jsem do báglu dva balíčky. Na plánované 3 dny bych s dvěma BDP měl vydržet. Ohřívám si maso naložené v hrášku, Ještě jsem se toho nepřejedl a opravdu mi to chutná.
Doplňujeme vodu a stoupáme táhlým žlebem zvolna na hřeben k Štefánikově chatě. Křižujeme potok, míjíme první kosodřevinu. A taky „medvědí políčko“ – rozhrabané drny pod kterými medvědi hledají nějaké proteiny. Podlet oho, co je rozhrabáno, se zřejmě hodně namakají a nebo jsou jen dost mlsní.
Často zastavujeme – začalo pásmo brusinek. Než to medvědi sežerou, hrábneme a vychutnáváme si plnou dlaň červených bobulí. Škoda, že tohle u nás na Valašsku moc neroste.
Teď nás čeká zatím nejprudší stoupání na naší cestě. Na 190 metrech vzdušnou čarou musíme vyšlapat 75 metrů převýšení. Proti vzdálenosti vzdušnou čarou se naše stezka na desítce zatáček o třetinu prodlužuje a icebreakerové triko vlhne znatelněji.
Konečně – 1729 m.n.m. – Štefánikova chata. Při svých přechodech Nízkých Tater jsem zde dvakrát spal a tak už vím, že ji začali stavět v roce 1924 a makali na ní čtyři roky. Ale už v roce 1902 stála nahoře na Ďumbieru útulňa ze které je dnes jen ta nepřehlédnutelná hromada kamenů.
Na nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier (2046 m.n.m.) vede odsud přímá stezka značená tyčemi. Ale nesmí se po ní chodit. Minule jsem po ní sice na vrchol vyšlápl, ale to bylo aspoň 30 cm sněhu. Tahle cesta se totiž může používat pouze když je aspoň patnácticentimetrová sněžná pokrývka. Je to ochrana proti zvýšené erozi. Na Ďumbier se dá samozřejmě vystoupat, ale místo přímých 600 metrů je potřeba obcházet po 2,2 km stezce vedoucí po kamenech, kde eroze nehrozí.
Míříme po červeně značené trase k Chopku (2024 m.n.m.). Líčím Mirisovi jak jsem tudy před skoro desíti lety putoval se Smerfem. Byl to tehdy můj první skialpinistický přejezd po mém druhém narození. V těchto místech jsem to už fyzicky nezvládal a bylo mi jasné, že na Chopok nemám šanci dojít. Vybil se mi mobil, Smerfovi taky. Nouzově jsme tedy sestupovali k Srdiečku, kde – jak jsme doufali – pro nás dojede autem Irča, která mezitím lyžovala na druhé straně hřebene. Ve chvíli, kdy u Štefáničky přistával (pro méně šťastného jedince) záchranářský vrtulník se nám Irča nemohla dovolat … Prostě – nezapomenutelná akce.
Dnes mám síly o poznání víc, ale vyhřívací zastávku na plochém balvanu si neodpustíme – poslední záchvěv indiánského léta je zřejmě právě teď. Na sluníčku se oddychuje příjemněji než pod mrakem. Miris má oči jako ostříž, upozorňuje mne na sviště, kterého omylem nazývá hrabošem. Než vytáhnu mobil, abych sviště natočil, už je mezi balvany. Ale jeho charakteristický ohon jej prozrazuje. Strkám mobil do temné škvíry mezi kameny – snad něco natočím … Nevím, zda může svišť pokousat a tak riskuju, že přijdu o část pravé ruky :-)
Za vrcholem Dereše (2003 m.n.m.) je spousta „mužiků“ – kamenných věžiček, které tu z dlouhé chvíle procházející poutníci postavili. Některé jsou velké na tři šutry, jiné dosahují metrové výše. Vypadá to hezky. Ale řekl bych, že to možná trochu narušuje geomorfologické procesy tady na hřebeni Nízkých Tater. I když nedaleká sjezdovka se zdá být mnohem brutálnějším zásahem do krajiny.
Vypravuju Mirisovi, jak jsem kousek odsud několikrát potkal stádečko kamzíků. Ale procházíme mlžným mrakem a tak asi nic neuvidíme … Vidíme! Před námi na obzoru se objevu rozmazaná silueta rohatého kamzíka. A vedle druhá. A třetí … Napočítáváme jich 38 !!! Tak tolik kamzíků jsem na volno ještě neviděl. Škoda, že se nevejdou do jednoho záběru :-( Fotím, točím, měním stanoviště a doufám, že se aspoň jeden záběr nebo fotka povede. Třeba Miris s kamzíky :-)
Zdá se, že až k útulni na pod sedlom Ďurkovej nemáme šanci za světla dojít. Takže nouzově přespíme na nejbližší rovince – narážíme na ní mezi sedlem Poľany a vrcholem Poľana (1889 m.n.m.). Asi si užijeme vysokohorského větříku, ale máme žďáráky a tak by tahle noc nemusela být náročná.
Při posledních náznacích světla (a tady nahoře se stmívá později než dole) nafukujeme karimatky a spolu se spacáky je vkládáme do žďárských pytlů. Mezitím se nám na vařičích ohřívá voda na večeři. Já si v ní ohřívám rajskou s masem a těstovinami z dnešního balíčku BDP a pak si z téže vody dělám čaj. Teplé jídlo je v předzvěsti studené noci důležité.
Napapaní a napojení, bez potu setřeného hygienickými ubrousky (součást BDP) ležíme ve spacácích a pozorujeme hvězdy. Jasný měsíc je přesně v dorůstající půli a obdarovává nás příjemným osvětlením nejbližšího travnatého hřebene. Soustřeďuju se na nejjasnější hvězdu, Během chvilky opravuju sám sebe – tohle se pohybuje, tohle není hvězda. Asi letadlo, protože se to pohybuje rychleji než družice. Ale letadlo to také nemůže být! Takový ostrý obrat by letadlo ani družice technicky nemohly zvládnout. Takže co to je? Svítící předmět pohybující se nad úrovni mraků opisuje trasu mnohoúhelníku. Ovál či kruh bych chápal, ale lichoběžník či kosočtverec? Že by dron? Tohle už si nemůžu nechat pro sebe. „Mirisu, vidíš támhletu hvězdu? Napravo od toho mraku. Zkus jí chvilku pozorovat. Zdá se mi, že se pohybuje. A pohybuje se nějak divně. Co to může být?“ „Ty brďo! Hvězda to není, letadlo taky ne …“ odpovídá po chvilce Miris. Takže co by to mohlo být? Vrtulník? Neslyšíme hukot motoru. Meteorologický balón? Že by létal osvětlený? Pták s čelovkou? ….
Asi po desíti minutách mne napadne pozorovat jinou „hvězdu“ – no tě pic! Chová se úplně stejně!!! A další hvězda tady! Takže to vypadá na nějaký optický klam. Tohle musím probrat s Hanýskem, který těmhle věcem rozumí nejlíp ze všech lidí, které znám.
Když se definitivně probouzím, je venku už světlo. Aby ne, taky už je šest třicet. Miris se taky probírá z limbu a ted už jde jen o to, kdo z toho spacáku vylezte dřív. Venku je trochu kosa, usuzujeme podle toho, že na několika místech našich žďáráků je námraza. A ve spacáku je příjemné teploučko …
Chceme-li se posunout dál, musíme vstát oba dva. Tak hlavně rychle. Vysoukat se ze spacáku není až tak jednoduché, protože žďárák nemá rozepínací bok. Jakmile mám venku horní polovinu těla, okamžitě si nasazuju fleecovou bundu a pak teprve pokračuju ve vysouvání noh. Rychle na sebe hodit gatě, jegrovky sundám někde po cestě.
Tlačím nadýchaný zimní spacák do oddělené spodní části báglu, pomáhám si celým tělem, abych dokázal zapnout zip. Vyfukuju karimatku, balím ji už v rukavicích. Abych ji dokázal nasoukat do obalu, musím alespoň jednu rukavici sundat. Žďárák není taky úplně suchý, ale balím jej, abych mohl zaplnit zbývající prostor kletru. Jak budeme obědvat, vytáhneme spacáky, karimatky i žďáráky a necháme je na slunku vyschnout.
Traverzujeme podél tyčí směrem k vrcholu Kotliská (1937 m.n.m.). Po jedné straně hřebene je mlha, po druhé je viditelnost lepší. Z šedivého oparu se vynořuje silueta kamzíka, který křižuje naši cestu a nenuceně kráčí na hřeben. Tam už jsou další příslušníci jeho stáda. Je jich kolem devíti, ale myslím si, že to je část toho včerejšího osmatřicetihlavého spolku.
Cestou kolem Chabence líčím Mirisovi masakr z listopadu 1944 (známý také jako „bílá smrt“), kdy tu zahynul i komunistický novinář a politik Jan Šverma, kterému kdosi z jeho soudruhů čornul boty. Jeho pomníček je dole v údolí nad Asmolovovou chatou. Před pár lety jsem tamtudy scházel do Jasenie. Dnes ale půjdeme raději po hřebeni směr Donovaly. Jsem tomu rád, protože z osamělého putování tím temným údolím jsem měl takový divný pocit, jaký jsem před tím nikde nezažil.
Pro jedinou vodu tady na hřebeni, musíme sestoupat asi 140 výškových metrů k Útulni pod sedlom Ďurkovej. Jsem tu dnes teprve podruhé, ale k prameni, který je asi 200 metrů v kosodřevině pod útulnou, spolehlivě trefím. Tady taky poobědváme. Spacáky sice nevysušíme protože sluníčko je pod mrakem, ale i tak tady odpočineme a necháme naše žaludky v klidu trávit.
Měli bychom po hřeběnu v podstatě už jen klesat, ale před každým vrcholem je nutno vystoupat zhruba stometrové převýšení, které se pak na dalším půl kilometru ztrácí. Ďurková (1751 m.n.m.), Zámostská hoľa (1630 m.n.m.), Latiborská hoľa (1648 m.n.m.), Skalka (1549 m.n.m.), Košarisko (1694 mn.m.), Veľká Chochuľa (1753 m.n.m.), Malá Chochuľa (1719 mn.n.), Prašivá (1673 m.n.n.), Hiadeľské sedlo (1090 m.n.m.). Tady v sedle po brutálním sestupu dnes končíme. Je tu oficiální místo na bivak a cca 400 metrů po polní cestě u pomníku je i voda. Pomník je věnovaný seskoku parašutistů, kteří pomáhali s přípravou SNP (Slovenského národního povstání které probíhalo cca 2 měsíce v září a říjnu 1944) .
U mohutného pramene nabíráme vodu a dopřáváme si i luxus mytí. Vody dost, ale dost studené :-( Takže žádné velké hrdinství a otužování.
Večeři si ohřívám z dalšího balíčku BDP. Včera jsem měl zelený balíček (menu č.4) , dnes modrý (menu č.6), ale nějakým „omylem“ je v obou naprosto totožný obsah (holt armáda se za ty tři desítky let od mé základní vojenské služby v zásadních věcech fakt moc nezměnila).
Chvíli po zalehnutí do spacáků nás začíná rušit myš, která našla naše odpadkové pytlíky, které taháme s sebou. Neskutečně šustí a je nepřiměřeně hlučná. Znám píseň „zobali vrabci zobali igelitové obaly …“, ale doposud jsem netušil, že by tutéž činnost prováděly i myši. Miris to nakonec nevydrží a přemisťuje „bordelpytel“ dál od našeho nocležiště. Za chvíli ti je ale zřejmě další myš a až ráno zjišťujeme, že ten hluk vydávala při ohlodávání plastového náustku u Mirisova vaku s vodou. Taky tu zběsile vykřikuje mladý sýček, jako by se vracel z hospody. Na rozdíl od včerejší noci mám hlavu venku ze spacáku, protože spíme o výškový kilometr níž a rozdíl v teplotě je znatelný. Navíc tu nefouká. Čeká nás pohodová noc …
Sobotní ráno nevyrážíme po proudu bývalého „Špaňodolinského banského vodovodu“ (který z pod Prašivé vedl cca 40 km a byl budován od roku 1561 !), ale proti proudu. Jdeme kolem pramene, kde jsme se včera myli a nabírali vodu. Po pár kilometrech bychom měli dojít do Korytnice Kúpeľe, trochu zpustlého lázeňského městečka. Cestou míjíme velké medvědí lejno, které je nápadné tím, že má diametrálně jinou barvu než to, které jsme míjeli před dvěmy dny. Tohle je do žluta a je evidentní, že huňatec sežral několik kilo kukuřice. Asi jej tedy někde myslivci kukuřicí přikrmují.
V Korytnici si dopřávám minerální vody z pramene Jozef. Mně chutná, Mirisovi ne. Jen k ní čichne a prohlašuje, že se nechce podělat …
Odsud už kráčíme po asfaltové cestě. Na rozcestí s hlavní silnicí do Ružomberku je autobusová zastávka. Okamžitě pátráme v kolik nám jede autobus, protože do Ružomberku to máme ještě 22 km. Vypadá to, že ten nejbližší bus jede až za hodinu. Zkusíme tedy stop.
Asi po půl hodině chůze naším směrem nám konečně zastavuje osobák. Je v něm ukrajinský řidič a tak se bavíme o aktuální situaci na Ukrajině. I když hovoří i slovensky, moje chabá znalost ruštiny (bohužel z ukrajinštiny si už skoro nic nepamatuju) mi přichází vhod. Náš řidič ještě nedávno sloužil 2 roky jako oficír – vojenský policista v krizové oblasti. Putinovi nemůže přijít na jméno … Vysazuje nás na kraji Ružomberka, takže na nádraží to máme jen něco přes kilometr.
Auto stojí na svém místě, máme se jak dostat domů – hurá! Shazujeme bágly, já se převlékám do čistých gatí a trička. Také nepropocené tenisky přichází vhod. Vyrážíme směr domů ….
Zase na lešení
sestříhaný film (8 minut):
FOTOGALERIE :
Nesestříhaný film (16 minut):