(Klíště) Napřed to vypadá, že na akci dorazíme až v pátek odpoledne, ale hvězdy nám přála a Jiřík volá z práce, že končí dřív a tak můžeme vyrazit už ve čtvrtek….
V pátek ráno nachystáme děti, které si rozebírají tety a babičky a vyrážíme směr paseky. Přijíždíme a už neslyšíme žádné bečení, berani už to mají za sebou a dokonce už jsou nachystáni na zpracování.
Přivítáme se a vybíráme ten nejlepší nůž na odblaňování. Pod Irčiným vedením to jde krásně, jde vidět, že už to asi někdy dělala :). Práce jde hezky od ruky a taky se mi poprvé dostává kalíšek slivovice od Dazula, myslela jsem, že tenhle okamžik nezažiju :).
Holky zvládají pobyt bez rodičů statečně a tak odjíždíme až k večeru, kdy už se začalo plnit maso do střívek. Díky Irči umím uzel potřebný k vázání špejlí na na klobásky.
Jiřík mi pomáhá uložit holky a vyráží zpět, něco málo po 22 hodině píše, že je hotovo.
V sobotu se vydáváme na paseky i s holkama, pod udírnou už je zatopeno a a tak jdeme smotat alespoň kousek ohradníku. Musíme splnit oběd u moji maminky a tak vyrážíme a Dazul za pomicí Hanýska motají dál.
Kačenka to odnáší teplotou a tak navečer jedeme pro klobásky jen s Terkou.
Už se čeká jen na douzení a tak stíhám pokecat s Irčou. I Zub si přijíždí pro svůj díl a po chvilce se vydáváme všichni domů. Irča byla tak hodná, že nás hodila k našemu autu, protože k jejich pevnosti se jen tak někdo autem nedostane a jít potmě tu trasu k autu, s Terkou v náručí no bylo by to nadýl :D
Děkujeme za dobře zorganizovanou akci, v krásném prostředí a příští rok se o beránka hlásíme znova.
——————————————————————–
(Dazul) Akce JEHNĚČÍ KLOBÁSA se stává tradicí. Odvažuju se použít slova „tradice“, protože se letos ve stejném duchu tato akce odehrávala už po třetí. Jak proběhla loni, si můžeš přečíst na >>> JAK JSME CHYTALI BARANY >>>
Letos ale téměř vše probíhalo naprosto jinak. Přirozený úhyn do režie přírody patří a nic s ním neuděláme. Větru ani dešti prostě neporučíme – tolik přirozené pokory ve mně je. Ale, že si s našimi šestnácti baránky příroda zahraje tak, že přežijí jen čtyři, to neočekával ani ten nejpokornější z nás :-(
Pochopitelně, že jsem jako osoba odpovědná za pasení ovcí, okamžitě začal pracovat s teorií, že nám ty barany někdo tráví. Jeden den jsem našel mrtvé i 4, kousek od žlabu s granulama a otrubama – tři leželi v řadě vedle sebe a čtvrtý jen kousek od nich. Ale ani MVDr. po noční pitvě provedené přímo na pastvině, nenašel žádné stopy, které by moji spikleneckou teorii podporovaly. To, že z jednoho uhynulého barana vytáhl několikametrovou tasemnici, nehodnotil jako jednoznačnou příčinu úhynu. Ne, že bych mu nevěřil, ale prolistoval jsem odbornou literaturu a skutečně dohledal, že téměř každá ovce (90% ?) má v sobě tasemnici. Předpokládal jsem, že jasno do celé záležitosti vnese výsledek rozboru, který provedede laboratoř v Olomouci. Tam jsem odeslal vzorky stěru na rozbor. Ale ani protokol nevnesl do příčiny úhynu jasno : -(
Zřejmě mělo na brutální úhyn vliv to, že jsem bral 13 jehňat z jednoho chovu (uhynulo jich z něj 12) a ještě nebyly dostatečně velké. Vypustili jsme je na pastvu už 23.4.2016 a už 15.5.2016 uhynul první z nich. Ze zbývajících tří baránků, které jsem bral od souseda až o 14 dnů později, neuhynul ani jeden. A taky jsem letos neodčervoval jako vždy, ale nasadil speciální (docely drahý) liz „Star Bloc Osvior PHYTO-VERS“ s hlístopudným efektem. Příští rok se vrátím ke klasickému odčervování.
V pátek, na státní svátek (to se to hezky rýmuje) ráno jsme se Zubem už v 7:00 měli baránky z pastvy nahnané v „salaši“. Předtím jsme ale připravili hrazdy na kterých se budou ovce stahovat. Barani byli letos neklidní, jako by tušili svůj osud. Nebylo možno od „salaše“ odejít, určitě by plachtu, která jim bránila ve výlezu, prorazili. Občas nám dalo docela práci je zadržet a šoupnout zpátky. Rozběhnutý baran má fakt sílu.
To už ale dorazil Milan, Luboš i Hanýsek. Rychle rozděluju úkoly – Luboš bude hlídát barany v „salaši“, já je budu vytahovat a ostatní odvádět ke stodole.
První jsem vytáhl barana Zemana, který byl v dvoučlenné eskortě veden vstříc svému osudu. Pak přišel na řadu baran Hašek, kterého jsem spolu se Zubem odváděl já. U stodoly to šlo ráz na ráz – bim ho, odkrvit a pověsit za nohy. Pak rychle pro Škromacha a Jeronýma, bim, odkrvit a pověsit. Každý z nás si vzal na starost jednoho barana – stáhl jej, vyvrhl, naporcoval.
Trvalo nám to určitě déle než profesionálnímu řezníkovi, ale v 9:00 byly ze čtyř baranů už samostatné kyty, žebra, hřbety a krky. Hanýsek mezitím vykopal hlubokou jámu na vnitřnosti, nohy, hlavy a kože.
V tuto chvíli se projevuje akutní nedostatek ženských, které na akci (ne)dorazily. Namyšlené to bylo dobře – každá rodina, která má na pastvě baránka si jej přijede i zpracovat. A i když se doba mění, jako konzervativec pořád považuju za rodinu muže a ženu + jejich děti. Čtyři „rodiny“ nedorazily vůbec, Irča + já a Klíště + Jiřík jsme byli kompletní, z ostatních rodin dorazila jen mužská „polovina“.
V minulých letech dělali chlapi „špinavou práci“ a ženské tu „čistou“ – ve volném tempu, za stálého pokecávání a koštovaní darů naší země. Jenomže dnes ženskou osádku představuje jen Irča a Klíště + mamka, která je plně vytížena hlídáním dětí. Je jasné, že odblaňování masa, krájení, mletí, loupání česneku, vážení poměrů, míchání klobásové směsi a hlavně plnění střev, Irča a Klíště nemají samy šanci zvládat.
A tak svačíme a mužská část akce KLOBÁSA se rozděluje na kopáče (Hanýsek za „vydatné“ pomoci malého Myšáka), stavbyvedoucího udírny + jeho pomocného dělníka (Milan + Luboš) a učně řezníky (Jiřík, Zub, Dazul), kteří budou pomáhat ženským.
Velký jídelní stůl (dar přítele Luboše) se mění na pracovní. Vynášíme jej před dům, kde docela příjemně hřeje poslední sluníčko (dá-li se to při teplotě 12 stupňů celsia tak napsat). Skopový lůj a kosti hážeme do připravených nádob, maso do mega velkých hrnců půjčených z Dětského bezbariérového centra Březiny (dar přítele Zeptera). Do jednoho jde jehněčí a do druhého vepřové maso. To přidává Irča do klobásek, aby nebyly příliš suché.
Jeden klasický a jeden elektrický mlýnek mele víc než padesát kilo masa – ale ze čtyř baránků bylo toho masa asi jen 19 kg (bez krků). Něco vepřového se přimíchává do jehněčích klobás a ze zbytku uděláme normální klobásky.
Míchání je náročné časově i fyzicky. Půlhodiny bez přerušení promíchávat těžkou masovou hmotu tak, aby se koření naprosto dokonale dostalo všude, není žádná sranda.
Venku už začíná být zima a tak se přesouváme do domu. Na elektrickém mlýnku začíná v 16:00 fáze plnění střev. Ty je potřeba před tím ještě dobře proprat. Začíná náročný, monotóní, šestihodinový cyklus, který se sestává z přesně vymezených úkonů – „špajlovač“ vytáhne střívko z nádoby z vodou (aby bylo co nejvláčnější), nasadí jej na kónickou trubku mlýnku, na konci střevo zauzluje. „Plnič“ mezitím nabere do hrsti klobásovou směs a naplní jí mlýnek. Na pokyn „špajlovača“ zapne mlýnek (nebo pětkrát zatočí na klasickém mlýnku klikou) a do střeva pronikne cca 10 cm směsi. „Špajlovač“ udělá v prstech smyčku, provlékne špajlu, zatáhne a „plnič“ opět spouští mlýnek.
Je potřeba naplnit něco přes 100 metrů střev. Klobásové směsi v obou megahrncích ani po hodině práce moc neubývá.
Na mechanickém mlýnku se plní jehněčí klobásy, na elektrickém vepřové. Jehněčí klobásy vyhrávají nevypsaný závod „kdo to bude mít dřív“. Přesto, že těch jehněčích klobás je v syrovém stavu kolem 30 kg a vepřových kolem 20 kg. Patřím k těm,co nevypsaný závod „projeli“.
V průběhu plnění klobás dorazil Ledňáček s Renčkou, naší dávní přátelé z kursu rodinného skautingu SACHEM 1997 na Selešce. Moc mne potěšilo, že vážili čtyřhodinovou cestu autem, abychom se potkali. I po téměř dvaceti letech je o čem povídat :-) Je s podivem kolik společných známých máme. „Skaut všude bratry má“. Tomu se říká facebook v praxi : – ) Zalehnout jdeme kolem jedné hodiny ranní.
Ráno za tmy roztápím obě udírny a pomalu navěšuju na lískové tyčky všechny jehněčí klobásky. Taková práce se nesmí uspěchat. Ani klobáska nesmí přijít nazmar!
Po hodině roztápění už začíní trochu svítat a tak do staré udírny zavěšuju jehněčí a do nové udírny dávám vepřové klobásy. Doplňuju jehněčími hřbety, krky a žebry, které se do klobás nedávají, ale uzené jsou vynikající. Obě udírny jsou naplněné – mám ozdkoušené, že do plně naložené budky se vleze 50 kg klobás. S tím, co dnes udíme, budeme kolem šesté večer hotovi. Je příjemné přikládat do dvou udíren najednou a ušetřit minimálně 10 hodin času.
Přikládá se bukovým dřevem, které je zbyveno kůry – aby maso nebylo hořké. Na poslední dvě hodinky uzení mám nachystané krásné trnkové dřevo, které dodá jehněčím klobáskám to správné gurmánské aroma i chuť. Přikládat je potřeba každou čtvrthodinku. A přitom je potřeba hlídat správnou teplotu – teploměr se musí držet v té správné toleranci, aby se maso nepeklo, ale udilo a zároveň nebylo syrové a mohlo se ve zdraví požívat. Je to taková malá alchymie : -)
S přikládáním se zpočátku střídám s Hanýskem. Když jede Irča s Renčou a Ledňáčkem na prohlídku našeho Dětského bezbariérového centra Březiny, hlídám děti a náš konstruktér sklářských pecí poctivě kotlí v udírně. Nemám obavu, že to nezvládne – klobásky jsou přece jen snadnějším artiklem než sklo : -)
Přichází Klíště a Jirkou a dětma – hned je nasazuju na smotávání ohradníkového drátu – samotnému by se mi těch pár kiláků motalo obtížněji. Dnešní den má být programově pohodový – v podstatě jen úklid pastviny a topení v udírně.
S Hanýskem si čekací dobu po obědě zpříjemňujeme koštováním rulandského šedého a zpěvem prehistorických písní při kytarách. Na chvíli se přidává i Ledňáček s Renčou. Den ubíhá podle předpokladu. Co se neuklidilo dnes, uklidím sám zítra : -)
V neděli s Myšákem ukázkově sbíráme ohradníkové kůly – já řídím auto a Myšák kůly nakládá do úložného prostoru. Popojedu, Myšák seskočí, naloží pár kůlů, naskočí „na korbu“, zavolá „můžeš“, já popojedu, ….
V neděli večer je vše uklizeno, plán splněn a já navýsost spravedlivě unaven. Byl to velmi povedený víkend : -)
—————————————————————-
Nesetříhané video (14 minut):
A taky pár fotek z povedeného víkendu:
Stejná akce objektivem Ledňáčka:
