(Dazul) Jadranské moře je bezesporu krásné, a kdyby cesta k němu netrvala tak dlouho, jistotně bychom k němu jezdili častěji. V praxi znamená cesta autem tam a zpět, se zastávkami kolem 24 hodin. Ale bravurní řidič dlouhých tratí Maťa, to i s přívěsem na kterém byly uloženy 4 zapůjčené mořské kajaky, zvládal za méně než 20 hodin. Smekám!
Ale raději to vezmu popořádku.
1. den – středa 27.9.2023
Ve středu 17:30 je sraz u Mati. Jedu rovnou z práce a mám asi 10 minut rezervu. Doktor ještě není doma, možná ještě ordinuje. A tak v klidu parkuju LandRovera před jeho branku, ale tak abych nebránil výjezdu z garáže, kde má vozík naložený čtyřmi mořskými kajaky. Ulice, kde Maťa bydlí je tichá jednosměrka, kde jsou po celé délce pravé strany cesty zaparkované auta. Ale prázdný flek před jeho domem čekal na mne. Kdyby tam nebyl a já auto postavil byť provizorně na cestu, nic by neprojelo.
Nečekám dlouho, organizátor letošní „paroplavby“ přijíždí přesně na jím stanovený čas. V 17:32 už je vozík z podzemní garáže domu vytažený oktávkou na cestu a „spřežení“ odstaveno částečně na chodník, aby tudy mohly projet případná auta. I když si Maťa odskakuje domů jen na pár minut, okamžitě se zvyšuje frekvence projíždějících aut z nuly na tři. Dvě zpomalí a plynule projedou kolem stojícího vozíku s loděmi, ale to poslední zastavuje a chce po mně, abych s autem popojel, aby šlo projet. Já bych i popojel, ale Maťa nenechal v autě klíčky, ale to už doktor přichází a se svým stoickým a neoblomným klidem řidiči vysvětluje, že to určitě projede … Projel to : -)
U nemocnice máme nabírat Sama s Brouskem, ale když se Maťovi podaří ve slepé ulici otočit auto s vozíkem, dozvídá se, že chlapi před pár minutami vyrazili k němu : -) Po telefonu si vymění několik vřelých slov a my čekáme, až přijedou odkud před chvílí odjeli.
Maťa si pořídil přívěsný vozík, se kterým může jezdit i 130 km/h, což je pozitivní, protože loni jsme jeli s půjčeným, který byl omezený 80 km/h. Na trase cca 800 km, která nás čeká při cestě na ostrov Krk, to v součtu přinese jakousi časovou úsporu. Vyrážíme kolem 18:00.
Půl hodiny po půlnoci děláme zastávku u pumpy před Záhřebem. Z další dvě a půl hodiny sjíždíme z devítisetmetrové nadmořské výšky serpentinami dolů k moři. 3:10 už přijíždíme k mostu spojujícímu přes ostrůvek Sveti Marko chorvatskou pevninu s ostrovem Krk.
2. den – čtvrtek 28.9.2023
Na lidu prostou nudapláž ležící bokem města Krk na stejnojmenném chorvatském ostrově, přijíždíme ve 3:40. Porušujeme zákaz a vstupujeme na ni oblečení. Roztahujeme karimatky na štěrk pod mohutné borovice, jen pár metrů od měsícem nasvícené hladiny moře. Vítr je vlahý a není potřeba do spacáku zalézat celý, takové je teplo. Než usnu, dlouze zírám na měsíc v úplňku. Úplněk má být sice až zítra, ale v této fázi měsíce to téměř nelze poznat. Na vyvýšeném a otevřeném břehu, mimo pás borovic, je skoro jako ve dne. A světlo měsíce odrážející se od mořské hladiny ten pocit ještě umocňuje. Úplně vpravo, z kilometrové dálky, drobně září světla města – to je jediná vada na kráse a síle tohoto okamžiku. Vlevo, nad světly vesnice Punat (cca 3 km na druhou stranu pobřeží), dominantně září Orion.
7:25 jsem vzhůru, dávám vyvětrat spacák a vyrážím na průzkum do vysokého borovicového lesíka, který je posetý zarostlými kamennými zídkami a asi 300 metrů hluboko schovaným kamenným skeletem domu beze střechy, uprostřed něhož už rostou stromy. Ranní ticho, žádní lidi, trochu divočina bez stezek, jakési všudypřítomné tajemno, hezký začátek dne. Ty nevysoké zídky postavené bez špetky malty, které zde tu stojí možná už tisíc let mne na Chorvatském pobřeží a jeho ostrovech fascinují. Občas mne při pohledu na ně napadne, že místní asi neměli co dělat a krátili si čas nošením a skládáním kamenů. Ale pátral jsem a dozvěděl jsem se, že kamenné zídky se zde stavěly z mnoha důvodů a taky mnoha způsoby. V některých případech byla půda úrodnější a vhodnější pro osev, když se z ní odstraňovaly kameny a ty pak skládaly do zídek, které sloužily také k vytyčení hranic pozemků. Na některých ostrovech zase zídky sloužily k ochraně lidí i zvířat před silnou bórou.
7:55 jsem zpátky na nudapláži a ve spacáku leží už jen Sam. Maťa právě plave v Moři a Brousek už balí spacák. Začínám také balit a zároveň vařit vodu na polévku.
9:10 jsem sbalený, v nachystaném kajaku mám uloženu bagáž a jídlo na 3-4 dny, pořídil jsem pár záběrů z dronu a zaplaval si ke skále vyčnívající z moře na níž už pár minut nehnutě vyhřívá jakýsi opeřenec – když doplavu až k němu, zjišťuju že to je divoká kachna.
Maťi se dotazuje jakýsi nahatý Němec jak dlouho tady ještě budeme, že tohle je nudistická pláž a za chvíli, že má přijít jeho manželka. Koupeme se také bez plavek, ale do lodí se chystáme ve slipech či plavkách, protože to je přece jenom praktičtější. Kdyby tu bylo vhodnější místo s přístupem k moři, asi bychom se naloďovali tam, ale tohle je nejvhodnější flek a když jsme začali, žádný nudista tu ještě nebyl. Maťa v klidu anglicky vysvětluje, že se jen dobalíme a vyplujeme. Mezitím tu dorazilo několik dalších naháčů a nahaček, ale nic z čeho bychom oslepli jsem nezaznamenal.
9:50 vyplouváme. Moře není tak klidné jako když jsme vyplouvali loni, ale pořád to je v normě. Vyplouvám s vestou i šprickou připevněnou k palubě kajaku, s tím, že jsem připravený na občasné šplouchnutí dovnitř lodě. Po sto metrech zabočuju do malého zálivu, kde ke klidnější a nízká hladina, abych si vystoupil a upravil si uvolněné levé táhlo šlapky ovládající kormidlo kajaku. Necítím se zatím na to, opravovat tuto „maličkost“ na pohupující se hladině.
10:00 už pluju a snažím se dopádlovat ostatní. Na volném moři sice určitě budeme roztahaní i víc než kilometr od sebe, ale zatím se chci držet v hejnu. Nicméně každé pořízení snímku či videozáběru se rovná mé opoždění o 50-100 metrů. Jenomže když proplouvám kolem malých skalisek či mini ostrůvků, které jsou tak fotogenické, odolejte tomu pokušení je nezachytit skrze optiku mobilu Samsung Galaxy S21 Ultra 5G : -)
Je silný protivítr a vlny místy i metrové, ale většinou jen mezi 30-50 cm. V nepravidelných intervalech se objeví zpěněný pás, který se ke mně nezadržitelně blíží. Občas se z pěny oddělí její část, jako když vyhodíš do vzduchu lopatu sněhu. Když nezměním interval pádlování, na tuty mne tahle vlna zalije. Po několika takových ťafkách jsem pochopil, že se musím na vlnu naladit, souznit s ní a poddat se jí.
10:40 máme za sebou první tři kilometry pádlování na otevřeném prostoru. Jsme asi půldruhého kilometru před Mysem Negrit u městečka Punat. To ale míjíme s odstupem 4 km.
Zjišťuju, že když fotím nebo točím a tedy nepádluju, nedaří se mi jen kormidlem udržet příď kajaku proti vlnám. Rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším bodem vlny odhaduju na 50-75 cm. Zažili jsme loni vyšší vlny, ale na začátek je tohle fakt dobrá škola : -)
Cítím jak jsem zavadil pádlem o bok kajaku a zdá se mi, jako by něco šplouchlo do vody, ale v pádlování nepolevuju. Teprve za pár vteřin si uvědomuju, že v síťce na palubě kajaku nejsou mé ponožkoboty skinners, které se osvědčily a vozím je s sebou na vodu. Otáčím se, zda je někde za sebou ještě neuvidím, protože se tak rychle nepotopí, ale mezi zpěněným i vlnami nevidím nic : -(
11:08 společně přistáváme v kamenité zátoce Zubizemlja. Kousek nad námi, na vysokém břehu odděleném od moře remízkem fíkovníků a křovin, stojí řady rekreačních bungalovů, karavanů a obytných aut, spořádaně umístěných na terasách porostlých vegetací. Je to tiché místo s molem umožňujícím přistávat malým člunům, ale primárně slouží spíše jako přístup z břehu do vody. Zahraniční naháče 60+ tu z dálky vidíme jak slézají a vylézají na molo, takže je možné, že to je nějaký nuda resort. My jsme ale dostatečně daleko na to, aby nám někdo mohl vytýkat, že jsme si po plavání oblékli zase trenky a plavky.
Krátce odpočíváme, občerstvujeme se a chystáme se pokračovat na jihovýchod, směr nejjižnější část ostrova. Ostrov Krk má po obvodu cca 120 km, my ale plánujeme obeplout jen část. A protože nejužší místo tohoto ostrova je mezi městem Krk a vesnicí Vrbec, rádi bychom dopluli tam, aby bylo snadnější se dostat pro auto zaparkované u nudapláže, kde jsme dnes spali.
11:29 se postupně naloďujeme a vyplouváme. Já vyrážím první, abych natočil své parťáky při vyplutí a našel si nejlepší úhel záběru. Protože mořské pobřeží Chorvatska je druhé nejčlenitější v Evropě, lze najít desítky variant jednoho záběru.
11:42 přirážím ke skalisku a pozoruju život pod úžasně průzračnou hladinou. Fotím si úlitu monodonty spirálovité, která je přicuclá na skále a pravidelně oplachovaná vlnami. Samozřejmě, že jsem ji nedokázal identifikovat zpaměti, musel jsem si pomoc vyhledáním na internetu. Ještě že ty moderní technologie máme : -) Mí parťáci jsou opět o pár set metrů dál :- (
Pobřeží je zde tvořené několikametrovými skalisky přes které by se z hladiny na břeh vystupovalo dost obtížně, pominu-li fakt, že zde není kde přistát. Jen ve větších zálivech a zátokách bývá břeh snížený, občas i s kamenitou plážičkou. Na MAPY.CZ, které používáme, jsou takováto místa označeny ikonkou slunečníku nebo slunícího se člověka. Někdy jsou od sebe pár set metrů, jindy i 7 kilometrů (jako později na ostrově Prvić). Na kamenité zemi zde divoce rostou ještě krásně zelené listnaté stromy, pár jsem jich dokázal identifikovat jako olivovníky. Mezi nimi se občas objeví kus všudypřítomné kamenné zídky.
11:50 doháním své spoluplavce. Před chvílí nás míjela krásná dřevěná dvoustěžňová loď ověšená turisty na vyhlídkové plavbě. Bohužel pluje bez plachet, na motor. Plout na krásné dřevěné plachetnici na motor? Ti lidi si platí za romantiku a dostávají ji v brutálně okleštěné podobě.
11:56 plujeme kolem starého majáku za Mysem Negrit. Hned za ním je další se zálivů s kamenitou plážičkou, ale my plujeme dál.
12:15 se pokouším proplout skalistou bránou na kraji zátoky Vela Rajta, ale ve finále mi chybí 10 cm na šířku, abych se tudy mohl svým kajakem protáhnout, a tak se vracím pár desítek metrů zpět a pokračuju na otevřeném moři.
12:24 v další zátoce (zřejmě Veli Grip) zkoumám na štěrkovém břehu jakousi jeskyni, která je pravidelně z části zalévána vlnami. Když nakouknu dovnitř, vidím, že je průchozí, beru-li otvor jakéhosi komínu za další vchod či východ.
Cestu ze zátoky si zkracuju několikametrovým průplavem mezi pevninou a jakousi vysokou skálou čnící z moře do výšky desíti metrů. Jako bych proplouval do jiného světa : -)
Sotva vypluju zpátky na otevřené moře, už vidím necelý kilometr před sebou další skálu čnící z moře, která má tvar jehly a tvoří jakousi pomyslnou bránu.
12:40 přistávám jako poslední z našeho konvoje v zátoce Majta, kde spočneme, poobědváme a zaplaveme si. Obnažený Maťa už leze na skalnatou špicu čnící z moře jako monument a skáče šipku z docela velké výšky do průzračné slané vody.
Moji pozornost ale upoutává jeskyně na úrovni hladiny, která je, co mé oko dohlédne, vystlaná drobnými oblázky, vyhlazenými vlnami. Není přístupná přímo z plážičky, a tak plavu těch sto metrů zálivem s odhodláním, že zalezu tak hluboko, dokud mi to denní světlo dopadající do jeskyně dovolí. Čelovku se mi z lodního pytle tahat nechce. Ale není nakonec potřeba, protože když se v kleče dostávám na konec, nemám s viditelností žádné problémy. Jeskyňka není příliš dlouhá a i když mírně zabočuje do strany, zřetelně vidím každý ostrý výstupek vápencového kamene. Je tu vlhko a část štěrkového dna je mokrá od přílivu.
Příliv a odliv tady není až tak zřetelný. Na internetu zjišťuji, že „na severu dosahují rozdílu hladin cca 80 cm a na jihu je pouze 30 cm. V tomto moři se střídá tzv. půldenní a jednodenní dmutí – při půldenním dmutí je zřetelný každý příliv a odliv, které mají interval 6 hodin, 12 minut a 37 sekund“. Podle toho, že je na dně jeskyně vidět hranici mokrého dna, ale vlny aktuálně dosahují cca 2 metry od něj, usuzuji, že je právě odliv : -) Pohled z jeskyně na zátoku zaplavenou sluncem, lemovanou mohutným skalnatým masivem i bílou kamenitou pláží za níž divoce rostou zelené stromy a keře, je úžasný. Je to osvěžující kombinace žluté, modré a zelené barvy. Barva našich kajaků s tím vším přirozeně ladí, jako by ji navrhoval velký estét.
Dožvýkávám skořicový koláč z před chvílí otevřeného balíčku MRE, zapíjím minerálkou matoni s citrusovou příchutí a dorážím se pytlíkem směsi solených arašídů, kešu ořechů, mandlí a jakýchsi krekrových kuliček. Energie doplněna, dehydratace zažehnána, přemáznu ksicht opalovacím krémem ochranným faktorem 30 a můžeme pomalu pokračovat v plavbě.
13:30 vyplouvám ze zátoky a tentokrát mám nasazenou špricku, protože té vody mi při přechozí plavbě nacákalo do kajaku víc než jsem očekával. Levá strana zátoky je ohraničena mohutnou skálou vystupující z moře. Asi se počítá mezi těch téměř 1200 ostrovů, ostrůvků a útesů, které patří k pobřeží Chorvatska. A má dokonce, narozdíl od většiny jiných, i své jméno – Hrid Biškupići (zřejmě Skála Biskupů, nebo tak nějak). Má oválný půdorys 50×40 metrů, ční do výše asi 20 metrů a nahoře roste dokonce pár stromů, křovisek a trav. Je to, stejně jako stovky podobných geologických útvarů, které při plavbě potkáváme, úžasně fotogenické místo, které prostě nemohu minout aniž bych se pokochal tou krásou a zaznamenal jej alespoň pár záběry. Pár metrů od ostrůvku, směrem k otevřenému moři, vyčnívají z hladiny dva si metrové sloupy, které ani nejsou na mapě zaznamenány, ale nelze kolem nich plout bez povšimnutí, protože na tom levém stojí jako socha velká divoká kačena. Působí majestátným dojmem, takže si zaslouží, abych přiblížil záběr na maximum a tenhle okamžik si také zaznamenal.
13:37 jsem právě proplul úžinu mezi Hrid Biškupići a pobřežím ostrova Krk. Trošku jsem si tím zkrátil trasu, takže se potkávám s Maťou a Samem, kteří Skálu Biskupů obeplouvali. Hladina moře tu je tmavě modrá a klidná. Kajaky se plynule a svižně posouvají vpřed. 100 metrů před námi je zatím nejhezčí scenérie – nalevo ostrý skalnatý masiv pobřeží a pár metrů od něj skalnatá jehla přesahující asi o metr výšku břehu, dalších pár metrů doprava ploská dvoumetrová skála a pak už jen nekonečné tmavě modré moře a světlemodrá obloha. A tak zase čekám a točím, kterak mezi nimi proplouvají tři kajaky. Má to atmosféru dobrodružství : -)
15:16 přistáváme na kraji vesnice Stara Baška. Je to poslední civilizační výspa, než dorazíme na nejjižnější cíp ostrova Krk. Přesněji formulováno – jsme oblázkové pláži v přístavišti a z turistického letoviska vidíme jen pár budov a spoustu zakotvených lodí. Sedíme dva metry od našich kajaků, pod vyvýšeným břehem, ve stínu fíkovníků. Je tady takový hezký líný klid. Stara Baška je tak trochu „konec světa“. Končí tu cesta z cca 10 km vzdáleného Punatu, pobřeží lemují pěkné štěrkové pláže, přiměřené množství soukromých apartmánů je rozeseto ve svahu nad mořem a zřejmě tu nic neruší klidnou dovolenou. Až do vybudování cesty přes vysoké vápencové kopce, na jejichž úpatí Stara Baška leží, byla obec přístupná pouze z moře. A ta cesta prý byla postavena teprve v nedávné době. Oproti jiným místům v této části ostrova je Stara Baška chráněna před bórou, která vane z pevniny a naopak velmi citelně postihuje zejména v některých obdobích nedaleké letovisko Bašku. Bóra (chorvatsky „bura„) je severní až severovýchodní katabatický (padavý) vítr, který vane nárazově, nejčastěji prý v zimě. Je zrádná v tom, že přichází náhle, za jasného, mnohdy i bezvětrného dne a může způsobit velké problémy, protože dosahuje rychlosti až 220 kilometrů v hodině. Je to oprávněný postrach jachtařů.
Využívám stínu fíkovníků i k tomu, abych si jeden zelený fík utrhnul a chutnal. Rozkousnutý fík je uvnitř sice hezky červenorůžově zralý, ale ta chuť je spíše nedobrá, srovnám-li to s fíky, které jsem trhal před třemi týdny na zahradě v Sevidu na Moru, což je cca 200 km na jih. Tohle jsou ale možná nějaké zplanělé stromy, a proto i chuť jeho plodů tomu odpovídá.
15:41 vyplouvám na jih, k mysu, který budeme obeplouvat. Chci zase najít místo na záběr a natočit jak naše flotila pluje kolem skalnatého břehu, táhnoucího se kam až oko mé dohlédne. O osm minut nejen točím, ale i fotím proplouvajícího Maťu. Jeho vytrénované tělo tvoří s kajakem zcelený objekt, který míří svižně k obzoru. Když mne mine Sam a chvíli po něm i Brousek, ukládám mobil do náprsní kapsy na špricce a vyrážím za nimi.
15:57 míjíme na pravoboku kolmé skály břehu, kousek za mysem Klobučac. Evokují ve mně divoké skalnaté pobřeží Anglie v Cornwallu, kde jsem sice nikdy nebyl, ale fotografie a filmové záběry toho divoce romantického místa znám. Zdejší šestimetrové, mírně převislé skály úplně lákají k boulderingu, protože je pod nimi hloubka a při pádu by člověk nezavadil o skálu. Ale není tu kde přistát : -(
17:23 – čtvrt kilometru před mysem Bracol vplouváme do zátoky s malou kamenitou „pláží“, která nám umožňuje přistát. Boky zátoky jsou lemovány skalními masivy, ale „pláž“ přechází v ostře kamenité pole spoře porostlé zelenožlutou, vyschlou travou. Po sto metrech se terén zvedá do výšky 250 metrů. K místnímu bočnímu vrcholku bez jména to je podle mapy.cz 2 km. Docela tu fouká. Na moři mi to ani tak nepřišlo, ale po vystoupení na pevninu si to okamžitě uvědomuji. A protože to nevypadá na nějaký chvilkový poryv větru, ale stabilní celodenní situaci, je evidentní, že se před větrem neschováme ani večer. Ale to budeme ve spacácích, takže to přežijeme snáze : -) Před vplutím do zátoky stojí asi desetimetrový ostrůvek poskládaný z půldruhého metru vysokých ostrých kamenných jehel. Neroste na něm nic, a jeho fakírský povrch vylučuje, že by zde bylo možno přespat na vrstvě deseti karimatek. Tak na takovém místě bych ztroskotat fakt nechtěl.
18:20 jsem už po teplé večeři (ohřívám si hotovku z MRE) a vydávám se na procházku a průzkum okolí. Respektive pomalu kráčím nahoru, abych se podíval na naši zátoku z ptačí perspektivy, když je vyloučeno abych v takto silném větru vypustil dron.
Slunko za chvíli spadne do moře a tak se při výstupu kochám krajinou zalitou načervenalým zlatem. Najednou si uvědomuju, že si už hezkou chvíli pořád dokola pobrukuju „Nezacházej slunce, nezacházej ještě, já mám potěšení na dalekej cestě …“. Stejně tak jsem si to při osamělých západech slunka zpíval když mi bylo patnáct. V takových chvílích na mne padal (a stále padá) zvláštní směs smutku a stesk. Kupodivu mne to ještě neomrzelo : -)
18:45 – čím výše stoupám, tím víc toho vidím, a tak obdivuji kamennou ohradu na svahu žlebu ústícího do vedlejšího zálivu, která je postavena do jakéhosi šišoidu. Nejbližší civilizací je město Baška, vzdušnou čarou 4 km přes kamenný hřeben, kde odsud nevede žádná průjezdná cestička. Tahle ohrada ohraničuje zelenou pastvinu v kamenitém svahu, takže to vypadá, že byla před hodně lety postavena zřejmě pro ovce. Úctyhodné dílo, ale obhospodařovat bych ji rozhodně nechtěl.
Kousky kamenných plotů míjím i tady, v místech kde už téměř žádná tráva neroste.
18:57 začíná poměrně rychle vycházet obrovský měsíc nad zálivem Baščanska draga, který i s městem Baška odsud vidím. Pohled na ten (slovy Karla Kryla) „koláč s tvarohem“ je uhrančivý.
19:01 stojím na vrcholku bočního hřebene, 250 metrů nad hladinou moře. O tři kilometry dál je Veliki Hlam, který je skoro dvojnásobně vysoký, ale to by bylo na dlouho. Dál už dneska nejdu. Do dálky kilometr a půl se táhne jakási „náhorní plošina“, než začne terén zase stoupat. Z tohoto místa nevidím zátoku, kde budeme spát, ale ostrovy Rab, Sveti Grgur a Prvić vidím hezky ač jsou odsud 8-14 km daleko. Na neobydlený Prvić se možná zítra podíváme.
Začíná se stmívat, a tak zahajuju pomalý sestup. V tomhle terénu by byl rychlý sestup poukázkou na zkrvavení.
19:22 už mele můj mobil z posledního, ale jednu fotku snad ještě zvládne. Nevyfotit moře nasvícené měsícem by byl hřích, za který by mne nepřijali ani v pekle.
Sestup nejde o moc rychleji než cesta nahoru : -( Už jsem aspoň v místě, odkud vidím naši zátoku. Poznávám ji bezpečně, protože v ní hoří oheň.
19:38 jsem konečně na základně. Sedám k ohni hořícímu v malém závětří, nalévám si vína, pozoruju mihotající se stíny, povídám si s ostatními, kteří popíjejí pivo.
Po osmé roztahuju spacák na větrném poli, zalézám do něj a z powerbanky nechávám dobíjet mobil.
3. den – pátek 29.9.2023
6:30 jsem už nějaký čas vzhůru, ale ležím pořád ve spacáku. Vítr není tak silný jako večer, ale do bezvětří má tohle počasí hodně daleko.
6:58 jsem pár desítek výškových metrů na naší dočasnou základnou a fotím. Za nedlouho by se mělo vyhoupnout zpoza obzoru slunce.
7:08 ohřívám v nevysoké skalnaté rozsedlině na vařiči pitnou vodu, abych si zalil rýžovou hovězí polévku, kterážto tvoří moji snídani. Ostatní ještě leží ve spacích pytlích.
7:21 ozařují první paprsky slunce místo, kde jsme spali. Vše ostatní kolem je ještě ve stínu. Vítr už pofukuje stejně jako včera večer. Moje námořnické tričko, které jsem si dal včera večer usušit na skálu, není 100% suché a tak jej překládám a nechávám větru ať činí co umí. Po včerejšku je triko poseto mapami soli, které dělají poctivou bavlnu tvrdou. Snad se v triku nepodřu : -(
7:38 jsem po snídani a umyté díly ešusu nechávám oschnout, abych je pak mohl zabalit do lodního pytle a uložit do zadní zavazadlové komory mého kajaku. Zavírání poklopu je zdlouhavější proces, který občas trvá déle, než bych chtěl. To když se mi nedaří správně natáhnout gumicuk v lemu špricky přes okraje uzavíracího otvoru. Občas bych k tomu potřeboval třetí ruku : -(
7:41 leží Maťa, Sam i Brousek ještě pořád ve spacácích a tak se vydávám na ranní procházku opačným směrem než včera večer. Jdu slunci vstříc – směrem na nejzašší výběžek mysu Bracol. Na nejvyšším místě je vystavěná vežička z ostrých vápencových kamenů, tak jak to občas bývá na některých vrcholech.
Fotím i květenu, která se na tomto skalnatém útvaru jakýmsi zázrakem drží. Mimo levandule, ktertou má Irča nasazenou kolem našeho domu, nejsem schopen identifikovat žádnou rostlinu. A tak pomocí aplikace SEEK určuju alespoň smil italský a galium andrewsii. Nic dalšího tu asi neroste.
Východ slunce nad ostrovem Prvić je opravdu romantický a patří k těm hezčím, které jsem si mohl prožít. Díky za každé nové ráno!
8:02 – na nejvzdálenější kousek mysu Bracol se nedostávám, protože je tvořený jakýmsi skalnatým ostrůvkem odděleným hlubokou trhlinou, kterou se prolévají mořské vlny. Nejprve zajásám, že jí půjde proplout, ale když jí kousek slezu a podívám se i na část, která byla zakrytá převislým skaliskem, zjišťuju, že „průplav“ je široký tak 20 cm : -( Tento „ostrůvek“ má jen 40 metrů v průměru, ale není k němu normální přístup – cesta k hladině a pak od hladiny nahoru na ostrůvek je spíš lezecký terén, a na něj si teď netroufám.
8:12 jsem zpátky na základně, spáči se pomal vrtí ve spacácích, je šance že budou brzy vstávat : -)
8:45 mám téměř naložený kajak, dekl přední úložné komory mám ale pořád otevřený, protože do něj budu vkládat powerbanku, která mi ještě průběžně dobíjí pár procent baterie na mobilu – točení a focení je velký žrout energie.
9:35 sykám bolestí a ošetřuju si zkrvavený malíček a prsteníček pravé nohy. Před chvílí jsem šel bez bot (ty jsem si horlivě zabalil do loďáku, aby mi nenavlhly) se vyčůrat a po té, co jsem při svižném překračování ostré skalky zavadil bosou nohou o nějaký výčnělek, ucítil jsem bolest, že jsem samou radostí zaklel jako pohan (modré okénko slušné mluvy dnes nevybarvím), a málem se vyčůral předčasně. Když jsem viděl skoro centimetr stržené kůže, kolem které začala pomalu vytékat krev, utěšoval jsem se tím, že to nic není a jedná se jen o povrchové zranění, ale prudká bolest nevylučovala, že sem si některý z prstů zlomil. Maťa jako doktor nabízí půjčení své lékárničky, ale hrdě odmítám a přeopatrně se belhám ke kajaku, oddělávám zadní dekl, špricku, vytahuju loďák s lékárničkou, kterou mám jako naschvál úplně vespod. Když ji otevřu, zjišťuju, že se ze dvou vizuálně podobných lékárniček omylem vzal tu bez nůžek a desinfekce. Doktor ve své lékárničce desinfekci také nemá a lít na zakrvácené prsty slivovicu mi přijde škoda. A tak odchlípnuté kusy kůže odtrhávám a rány zalepuju rychloobvazem. Stejně se mi odlepí, až jej při nasedání či vysedání z kajaku namočím, ale teď mi alespoň pomůže zastavit zbytečné krvácení. A místo desinfekce musí vystačit mořská voda, která podle kapitána Miloše Kramáře z Tynés také desinfikuje. Je-li to pravda nevím, ale asi se o tom přesvědčím. Za čtvrt hodiny už bolest nevnímám, pokud zraněnými prsty nezavadím o bok kajaku.
9:59 vyplouváme směrem k ostrovu Prvić, jehož nejbližší část je od nás necelé tři kilometry. Moře není úplně klidné a vítr nefouká do zad, takže když tam dopádlujeme za hodinu, bude to dobrý výkon. Nasazuju si vestu i špricku, pro jistotu. Zprvu se držíme pohromadě v hejnu, ale pak se Maťa jako vždy urve a mizí nám v dáli.
Jak tak člověk pádluje, hlavou mu běží rozličné myšlenky, vzpomínky, plány, všelijaký mix faktů i přestav. Do toho občas šplouchne větší vlna, div že se necvaknu. V hlavě mi zní úvodní řádky mé kultovní knihy SEDMIČKA:
Vzpominám na svoje malý starosti
který mě trápily
když vítr mi převracel kajak
a já myslel
že jsem v nebezpečí.
Mý neštísti zdálo se velký
a velká zdála se má snaha
překonánat věčný strasti.
A přece jen jedno je velký
jen jedno je vopravdu velký.
Doma i na dlouhejch cestách
silně proživat velkej den
zářivej den
a vidět světlo
co naplňuje svět.
Eskymácká písnička z Kentu (překlad L. Nováka a H. Bonna)
10:55 s pomocí Mati vytahuju svůj kajak na betonové molo pod majákem na mysu Stražica ostrova Prvić. Sam s Brouskem plují do vedlejší a klidnější zátoky, kde se jim bude lépe vystupovat.
10:59 kráčím po betonových schodech nahoru k majáku, který je sice opuštěný, ale funkční – výstražné světlo je napájeno z baterie a ta se nabíjí z FVE panelu. Večer maják přerušovaně svítí, o tom jsem se včera při sestupu z kopce přesvědčil, i když jsem si tehdy myslel, že se po opuštěním ostrově někdo pohybuje.
Bílá kamenná stavba majáku je hodně stará, panty zavřených okenic se rzí téměř rozpadají, ale vstupní dveře jsou velmi zachovalé – na druhý pohled vidím, že jsou plastové s moderním kováním. Takže budova je alespoň nárazově využívána.
11:10 se vydávám přes malý boční hřebínek do zálivu, kde zakotvil Sam s Brouskem. Maťa vyrazil chvíli přede mnou. Když jsme připlouvali, zdálo se mi, že ze zálivu k majáku vede šikmo cesta, ale teď na ní nemohu natrefit. Kolem je jen prostor posetý ostrými vápencovými kameny. Proto jsem si vytáhl z loďáku boty. Našlapuju ale dost opatrně, stačí mi zkrvavené prsty na nohou, nemusím mít ještě rozedraný bok.
11:15 už vidím dva žluté kajaky vytažené na břeh a koupající se postavu v průzračně čistém zálivu. Nepochybuju, že to plave Sam nebo Brousek. Za chvíli ale vidím vracejícího se Maťu, který mi oznamuje, že v zálivu plavě nějaká německá důchodkyně se zakotvené lodi a že Brousek se Samem na nás čekají u majáku. Nechápu jak jsme se mohli minout, ale stalo se tak.
11:20 se všichni setkáváme ve stínu majáku, s úžasným výhledem na mysy protějšího ostrova Krk – mys Škuljica, mys Gnjilovac, mys Rebica i záliv s městem Baška. Domlouváme se, že ostrov Prvić obeplujeme a pokud zvládneme přeplout zpátky na ostrov Krk, zkusíme přenocovat v zálivu Mala Luka. Čeká nás přes 20 km pádlování.
12:05 plujeme po nezvykle klidné hladině na jih kolem pobřeží Prviće. Mám pocit, že lehký vítr ke mně občas přivane vůni levandule.
Ostrov Prvić je pokrytý vápencem, který zde vytváří strmý horský hřeben. Ten je osázený dvanácti vrcholky vyššími než 320 metrů. Nejvyšší kopec ostrova je Kur (357 metrů nad mořem). Ostrov sám na mne působí trochu fádně – samý šutr. Zdejší pobřeží je nepravidelně rozčleněno menšími zátokami, ke kterým se dá dostat jen z moře. Kamenný masiv na pobřeží tvoří většinou obří soutěsky s řadou skal spadajících strmě do moře z výšky 160 až 300 metrů.
Na ostrově jsou prý hnízda mnoha druhů ptáků, včetně supa bělohlavého.
Zdejší specifické podnebí má zásadní vliv na to, že ostrov je neobydlen. Většinou zde totiž fouká Bora, podle statistik zde vane průměrně přes 203 dní v roce (kromě léta), o síle hurikánu, 11. až 12. stupně Beaufortovy stupnice. Jediné donedávna osídlené místo je maják Stražica. Ale ani zde už nikdo trvale nežije, maják se řídí automatizovaně – ale to jsem si už poznačil nějaký ten řádek výše. Ostrov Prvić je prý největším neobydleným ostrovem v Jaderském moři.
12:30 vytahujeme kajaky na obláky pláže na mysu Pipa, 5 km před nejjižnějším výběžkem ostrova Prvić. Tohle místo se mi zatím líbí nejvíc ze všech, které jsme míjeli. Obědváme, plaveme, odpočíváme a protože je vyjímečně slabý vítr, vytahuju drona a pořizuji pár fotografií a záběrů pro video, které určitě z téhle akce sestříhám. Bílá pláž, tmavé boky skalisek a zelené moře. Úplný kýč. Ale mně se to líbí, když se toho můžu dotknout, když to vnímám naživo všemi smysly.
13:20 už zase pádlujeme. Moře pořád klidné, nádhera kam se podívám. Ale nic netrvá věčně – levý pedál kormidla se uvolnil a prošlápl jsem jej o 5, 10, 15 a ve finále 20 cm. Stalo se mi to dnes už po třetí, a tak přestávám pádlovat, pokládám pádlo vratce na vrch kajaku tak, aby mi nespadlo. Podebírám uvolněný pedál nártem levé nohy a posouvám jej do původní polohy. Pak po hmatu zajišťuju táhlo proti pohybu, beru do rukou sklouzávající pádlo a makám za ostatníma.
14:12 obeplouvám nejjižnější cíp ostrova Prvić, mys Šilo. Chlapi jsou daleko přede mnou, ale já se nenechám vyprovokovat a dál pádluju svým tempem.
14:40 přistáváme ve velké zátoce Pećna, na pláži z písku (!) a bílých oblázků. Pravá strana zátoky je tvořená mohutně podemletým a částečně zhrouceným skalnatým břehem. Tohle na naší plavbě vidím prvně.
Na kraji pláže je cedulka upozorňující na zákaz vstupu, protože tu hnízdí supi. A je tu, jako v každém větším zálivu naplaveno všechno možné – Sam ukazuje krásný pravý sandál světlemodré barvy, který mi sedne na nohu a já jej okamžitě adoptuju. Lepší jedna bota, než žádná. Za pár minut se nachází i levá bota, ale fialové barvy a o 4 čísla menší. Na nohu mi sedne mizerně, ale chodit s ní po zdejších ostrých kamenech a bodláčí lze. Adoptuji o druhou botu a cítím se o poznání šťastnější.
Odpočíváme, občerstvujeme se a plaveme. Já plavu k polozatopenému převisu či jeskyňce, kde v hloubce 2-3 m pode mnou vidím kraba. Prvního na naší plavbě!
15:16 už zvolna pádluju abych obrazem zdokumentoval vyplutí zbývajících třech mořských kajaků. Ze zátoky to směřujeme na severozápad, k mysu Škuljica, po volném moři. Začínají solidní vlny : -(
17:01 připlouvám k ostrovu Krk, na vnější část mysu Škuljica. Napětí ze mne padá, protože těch 7 km na volném moři při takových vlnách jaké byly, mne v úplném klidu nenechávalo. Navíc jsme byli roztroušeni i v kilometrových vzdálenostech od sebe, takže pokud by se někdo cvakl, ostatní by si toho ani nemuseli všimnout a připlout mu pomoc. Naštěstí se to nikomu nepodařilo.
18:02 vysedáme na štěrkové pláži zálivu Luka. Tady přespíme. Zítra nás čeká posledních 14-15 km do vesnice Vrbnik. Připravujeme si teplou večeři, chystáme dřevo na oheň. Na protější straně zálivu, asi 300 metrů od nás, kotví plachetnice a chorvatská posádka je už veselá. Naše čtveřice je o poznání tišší.
Chvíli po přistání nachází mezi naplaveným „smetím“ Maťa černý plastový sandál velikosti, kterou obuju, a hlavně je na levou nohu! Opět mám kompletní obuv do vody. Sice je jedna bota černá a světlemodrá, ale tady nejsem na módní přehlídce.
18:50 ohník už hoří. Ještě loni by mne nenapadlo, že lze něco takového zažít na vlastní kůži. Mám v sobě teplou večeři z dalšího MRE balíčku, v pohárku nalité víno, je mi příjemně a užívám si to.
19:30 se zpoza skalisek lemujících záliv Luka vynořuje úplňkový měsíc, který během 20 minut ozařuje noční pobřeží jak v kýčovité reklamě. Na uklidňující se hladině je rozlito magické měsíční světlo, které v kombinaci s ohníkem vytváří jedinečnou atmosféru. Duše stárnoucího nenapravitelného romantika plesá. A kdyby plachetnice na druhé straně nerozsvítila poziční světlo na stěžni, bylo by vše naprosto dokonalé až neskutečné : -)
20:50 ležím ve spacáku asi 6 metrů od ohně, na štěrkové pláži, poslouchám chlapy jak vzpomínají na Zuba Klimečka a nějak z toho vyplyne, že jej znám taky. A pak vnímám jak rozveselený Sam se Zubem telefonuje a vyřizuje mu pozdrav i ode mne a já vzápětí přes messenger posílám do Zubovy schránky sériií fotek z téhle akce, … Svět je malý a o náhody zde není nouze : -)
3:00 se z nějakého důvodu probouzím a nejdříve mám pocit, že jsem nějak zaspal, a to slunko je nějaké divné. Ale nezaspal jsem a slunko je měsíc, který naplno nasvětluje okolní skaliska, pláž, hladinu zálivu i naše kajaky. Dojem nádherné opuštěnosti kazí několik výrazných světel z vesnic na pevnině, asi 8 km přes moře. Obraz mého nejbližšího okolí je tak fascinující, že si jej musím zaznamenat, proto vypojuji mobil z powerbanky a pořizuju pár snímků, třeba se alespoň jeden povede.
4. den – sobota 30.9.2023
7:34 zase odpojuji mobil od nabíječky, protože kdybych nevyfotil vycházející slunko nad naším ležením, musel bych si to vyčítat. Fotek podobných rán mám určitě hodně, ale ještě mne neomrzely a vždy u mne vybudí příjemnou vzpomínku.
Kontroluju rány ze včerejšího rána a oba prsty jsou sice mírně nateklé, ale nemokvají a není potřeba je nezbytně zavazovat.
Nalévám ze svého vaku pitnou vodu do ešusu a přivádím ji do varu, abych přisypal rýžové nudle, tuk, sušenou zeleninu a hovězí maso. Nechávám polévku schládnout, a usazen na složené celtě si tuhle dobrotu vychutnávám. A mám v sobě prvního půllitru tekutiny. V pet flašce ve které jsem měl víno po večerním sezení ještě trošku zbylo a tak to přelévám do pohárku – je skoro z poloviny plný. Ne každé ráno začínám skleničkou vína : -)
8:59 mám svůj kajak naložený bagáží, chybí mi jen zajistit dekl zadního úložného prostoru. Ostatní už s balením svých věcí finišují. A tak si mezitím užívám plavání v uklidněné hladině zálivu. Vyskakuje mi naděje, že bychom do Vrbniku mohli plout po klidném moři : -)
9:31 – Maťa se Samem jsou už na vodě a proplouvají nejvzdálenější, skalisky chráněnou část zálivu. Brousek ještě nakládá bagáž, ale já nedočkavě vyplouvám abych, prozkoumal druhu stranu zálivu a také si nafotil mraky přelévající se kdesi mezi pohořím Velike a Male Kapely. Tenhle ten meteorologický úkaz není v našich krajích tuctový.
9:42 vyplouváme ze zálivu Mala luka a míříme na 600 m vzdálený mys Matanovo, který je na úplném konci (nebo začátku) téhle krásné zátoky.
9:50 za mysem Matanovo se otvírá výhled na moře – odsud to je na pevninu něco přes 7 km. Nalevo mám skalnaté pobřeží ostrova Krk, strmě padající do moře, napravo kilometry prázdné moře, a půl kilometru před námi vystupuje z moře jakási skalnatá homole, ostrůvek cca 30 metrů v průměru. To je na nejbližší chvíle můj pevný bod, na který se soustřeďuju, kolem kterého musím proplout, na kterém budu pozorovat jak rychle či pomalu se přibližuje.
Chlapi jsou přede mnou, protože se opět zdržuju focením a točením. Monotónní chvíle pádlování si zpříjemňuju poslechem audioknihy – teď je to ČEKÁNÍ NA NEKONEČNO od mého oblíbence Františka Niedla. Mobil položený na dně kajaku stačí hezky nazvučit celý uzavřený prostor, a to co se dostane skrze sedačku ven, je dostatečně hlasité, abych i při silném zvuku moře slyšel každé slovo, které Vladislav Beneš úžasně čte.
10:00 proplouvám kolem skalnatého ostrůvku. Toho půl kilometru jsem pádloval 10 minut – nic moc. I pěšky bych byl rychlejší, kdybych cestou netočil a nefotil : -)
Nad skalistým hřebenem vlevo, na ostrově Krk, vidím siluetu velkého dravce. Jako první mne napadne sup, a po chvíli přemýšlení jsem přesvědčen, že to sup je. Koneckonců pár set metrů odsud je ptačí rezervace Kuntrep, která se rozkládá na 1000 hektarech téhle části ostrova a lze tu vidět mimo jiné i supa bělohlavého, šedého sokola, výra nebo velmi vzácného orla pruhovaného. A já právě viděl ve volné přírodě prvně supa.
11:25 přistáváme v zátoce Jasenovo, asi čtvrt kilometru za mysem Sidro. Náš cíl – vesnice Vrbnik, je odsud vzdušnou čarou něco přes 11 km. Takže máme čas a osvěžujeme a občerstvujeme.
Záliv Jasenovo je nádherný, ale přistihuju se, že mi ty fantastická místa, na kterých jsme se během letošní plavby zastavili, už trochu splývají – v čase i prostoru. Ještě, že jsem pořídil alespoň pár fotek, které mi za čas třeba pomohou některá místa lépe identifikovat. Proti předchozím zátokám a zálivům se Jesenovo odlišuje existencí hezky zatravněného svahu s minimem šutrů, který by mohl konkurovat lecjaké louce na svahu valašských pasek. Tady si dokážu představit pást ovce.
12:23 vyplouváme na severozápad k mysu Glavina, za kterým bychom už měli vidět náš cíl – Vrbnik. Ale k mysu to je 8 km. Opět plujeme kolem skalnatých břehů prapodivných tvarů a barev, mini ostrůvků a zátočin kde nelze ani vystoupit, jak jsou stěny strmé. Takhle vypadá naživo pobřeží, o kterém se se v průvodcích píše, že je „členité“.
12:53 konečně proplouvám kolem mysu Glavina, ostatní kajaky jsou minimálně 300 metrů vpředu. A Vrbnik je už jen 5 km. Několikadenní pádlování se mi zdá letos mírně náročnější, protože, obzvláště první den, jsme makali ve velkých vlnách a proti větru. A když několik hodin člověk nesportovec poctivě pádluje, musí se to nějak projevit. A tak cítím skoro při každém záběru pádla slabou bolest v lokti, rameni a zápěstí. Není to žádná hrůza a pozítří o tom nebudu vědět, ale považuju za správné to poznamenat, abych si za čas vše jen neidealizoval.
13:33 mám před sebou Vrbnik jako na dlani, tedy alespoň to tak vypadá. Z té dálky mu dominuje kostelní věž a kamenné terasy u zátoky Zgribnica. Ale až tam to je ještě si tak půl kilometru. Proplováme kolem zátoky Kozica, která je lemovaná borovicovým lesem. První co mne napadá je, že by tam šla hezky zavěsit hamaka kterou sebou v lodním pytli sice vezu, ale nevyužil jsem ji.
13:45 máme naše kajaky vytažené na kamínkové pláži zátoky Zgribnica, kde se koupe a sluní desítky lidí. Jedna z prvních věcí, kterou po přistání v cíli děláme, je plavání. Tady pro změnu v plavkách a trenkách, protože tu žádné naháče nevidíme.
Na vybetonovaných terasách vedle pláže je i sprcha se sladkou vodou a tak jdeme ze sebe všichni spláchnout zbytky soli. Je to velmi příjemné : -)
14:24 sedíme pod slunečníkem v hospodě u pláže, chlapi s pivem a já s mochitem. Na okraji sklenice s ledem, citronem, mátou a karibským rumem je dřevěným kolíčkem na prádlo připevněný ručně psaný lísteček s nápisem „today is the perfect day to be happy!“ Pivaři se okamžitě ptají, zda není na druhé straně lístku připsané telefonní číslo. Není.
Po druhém pivu Maťa vyráží na stop do Krku, aby přivezl své auto s vozíkem, na který naložíme kajaky a naši bagáž. My ještě chvíli posedíme.
Na skle hospody je vtipná cedulka oznamující, že tu nelze platit kartami (takže to není žádná specialita českých hospod a obchodů) – ikonická fotka Johnyho Cashe s kytarou a nápis „Sorry! Cash only“. Samozřejmě, že mne prvně napadlo, že je to oznámení, že tady hrají jen Johnyho Cashe : -)
15:40 přenášíme ještě naložené kajaky z pláže nahoru za krajnici asfaltové cesty, abysme, až Maťa dorazí, mohli rychle naložit a neblokovali tu provoz.
Sedáme si do stínku velké borovice a čekáme na Maťu, který už volal, že vyráží z Krku do Vrbniku.
16:40 máme všechny kajaky naložené na přívěsném vozíku a popruhy je pečlivě utahujeme, aby cestou nenastal nějaký problém. Vše ještě několikrát kontrolujeme. Přece jen nás čeká cca 800 km domů.
21:32 děláme první čůrací zastávku na jakési OMV benzince v Maďarsku. Využívám toho a místo kafe si kupuju bagetu, protože už začínám mít hlad. Na Vsetín bychom mohli přijet kolem druhé hodiny ráno.
5. den – neděle 1.10.2023
Pomáhám Maťovi svézt odpojený vozík s upevněnými mořskými kajaky do jeho garáže. Protože podlaha garáže je cca 1,5 metru pod úrovní cesty, je to docela „kopec“ a mám obavy o to, abychom naložený přívěsný vozík i ve dvou ubrzdili. Ale doktor má vše promyšlené do posledního detailu, a evidentně to už zkoušel, takže finále je v naprosté pohodě. Ani jsme špicama kajaků neštrngli o podlahu v místě zlomu rovné podlahy a cca 30% sjezdu do garáže.
2:30 projíždím kolem kostela v Kateřinicách, dědina je v mlze. Cesta na paseky taky, a řeším dilema zda nechat rozsvícené světla normální, nebo dalkové. Na hřebeni není po mlze ani památky.
2:37 přijíždím k našemu domu. Vykládám velký lodní pytel a vestu, s autem zajíždím do garáže a než ulehnu, zapínám počítač, abych z mobilu přetáhnul fotky a videa. Rád bych ještě dnes udělal a nasdílel video z téhle povedené akce.
Než usnu, ještě mi hlavou zmateně běží střípky z prožitých dnů. Takováto akce, v rozsahu jak jsme ji absolvovali my, je reálná spíše mimo sezonu, kdy jsou zálivy opuštěné a nikomu asi nevadí, že tam pod širákem přenocujete. Nocování na kamenitých plážičkách má svoji neopakovatelnou atmosféru a umožňuje několikadenní pádlování na takovou dlouhou vzdálenost, jako jsme pluli my. Prvek improvizace při hledání vhodného místa na noc patří k nepominutelným silným okamžikům takovéto plavby. Loňská plavba byla skvělá, ale ta letošní byla ještě o stupínek lepší. Jsem šťastný a zážitky z takovéto akce jsou prostě nepřenositelné …
V pondělí posílá Maťa „vyúčtování“ téhle akce – půjčovné mořských kajaků, nafta, chorvatské mýto a maďarská dálniční známka – můj čtvrtinový podíl na těchto přímých nákladech činí hezkých 2121 Kč.
Sestříhané video: