(Dazul) Že potřebuje středisková plachetnička třídy „vaurien“ opravu, vím samozřejmě už hodně dlouho. Ale až loni po prázdninách jsem se rozhoupal k tomu, abych si ji z kolně v DBCB vyvezl k nám na kopec (připadal jsem si jako Noe) a zavěsil ji ve stodole pod strop, aby zbytečně nezabírala místo na podlaze.
Říkal jsem si, že ji přes zimu sundám, bez stresu obrousím, zalepím, vytmelím, natřu a nalakuji. Nevím, jak se to mohlo stát, ale přestože jsem měl plachetničku doslova pod nosem, pořád bylo spoustu jiné práce, než to, abych se dal na opravování.
Kletbu zlomil až Pajtáš, který mi ještě před letošní plavbou po polské Pilici, nabídl svoji pomoc. A pomoc já dokážu odmítnout málokdy : -)
A tak Pajtáš v pondělí 19.srpna 2024 v cca 16:00 přijel k nám na paseky a společně jsme se pustili do „opravy“. Začali jsme výrobou „uchycení“ plachetnice na přívěsný vozík, na kterém ji přepravujeme k přehradě.
Je potřeba napsat, že Pajtáš nad uchycením taky hodně přemýšlel a přijel 100% připravený – jednak měl naprosto jasno jak má tato vychytávka přesně vypadat a ve svém báglu přivezl i kovové vinkle, karimatku na polstrování i vruty s podložkami k uchycení polstrování.
Když jsme na vozík usadili dvě základní desky, na které bude vaurien posazený, spustili jsme plachetnici uchycenou na trámech pod stropem, bychom pod ní mohli najet vozíkem a připevnili přesně boční zarážky.
Samotný trup lodi není až tak těžký – váží cca 95 kg (i když ten náš bude asi nánosy tmele a vrstvami laků si těžší), ale je jeho délka 408 cm manipulaci s ním dělá obtížnější. Naštěstí se nám ve dvou daří dobře obrátit trup dnem vzhůru v závěsných popruzích, a pomalým otáčením kliky vrátku usadit tak, aby na nosnících z desek seděl na půl centimetru přesně tak, jak jsme potřebovali.
Tím, že jsem loňském zavěšování plachetnice pod strop použil kladky (sice z tvrzené) umělé hmoty, při opakovaném vytahování a spouštění lodě na ocelovém lanku se zdeformovaly a utrpěl i samotný vrátek. Asi nejvíc času jsme ztratili pokusy o opravu zánovního vrátku. Nakonec jsem zajel k sousedovi Pegemu půjčit si řetězovou „kočku“, která nám vrátek nahradila.
V opravách jsme pokračovali hned další den odpoledne – v úterý 20.srpna 2024, kdy se nám podařilo ze smrkového hranolu uřezat zarážku ke špici lodě, připevnit jí patnácticentimetrovým vrutem + uříznout z tlusté karimatky pás na vypolstrování místa, kde bude paluba sedět na nosnících.
Tím, že máme loď usazeno v poloze jak jí budeme transportovat na vodu, můžeme přesně připasovat zarážky proti sklouznutí z vozíku a přesně zafixovat loď.
Polstrování dosedacích míst na předchozích nosnících chybělo. Loď, i když byla přitažená popruhy se občas při přepravě posouvala, odírala a v jednom případě i promáčkla. Snad se nám podařilo usazení lodě definitivně spolehlivě vyřešit.
Zkoušíme i fixování lodi popruhy protaženými skrz zrcadlo a uchycenými k tažné oji vozíku. To by měla být novinka, kterou jsme doposud nevyzkoušeli.
Ve čtvrtek 22.srpna 2024 jsme sundali z trámu zapůjčenou kočku a zavěsili místo ní nově zakoupenou, která tam už zůstane. Zvedání i spouštění trupu lodi je nyní hračkou.
Vrátek bravurně ovládal Pajtáš, protože ten má určitě papíry i na „jeřábnické zkoušky“ : -)
Odvážíme vozík, obracíme loď do normální polohy a pokládáme ji na vypolstrovanou podlahu. Sundáváme kryty ze vzduchových komor na bocích vauriena. abychom se pokusili rozepřít ostění zevnitř, před tím, než jej budeme brousit a lepit poškozená místa. Ale nedaří se rozpěry vzpříčit, takže mažeme závity plastových krytek vazelínou a obě vzduchové komory opět uzavíráme.
Brousím elektrickou kotoučovou bruskou příď lodi v místech, kde byla promáčklá, i tam, kde je lak poškozený. Pajtáš pak vysavačem vysává a prach, abychom mohli na vybraná místa natáhnout epoxidové lepidlo, které bude dva dny schnout a tvrdnout.
Namíchávám epoxid a tvrdidlo v poměru 1 lžička tvrdidla : 15,3 lžičky lepidla. Míchám to šíleně dlouho, a pak znovu dlouho. Pajtáš chystá z plastového víka kulaté dózy dvě paletky na které si po malých dávkách odléváme namíchanou směs.
Každý s lepidlem a stěrkou nanášíme svou dávku na jednu stranu vauriena. Nejvíc se toho vleze na levou lavičku, ze které se odklížily kousky dýhy.
Když jsme vypotřebovali dvě namíchané skleničky epoxidu, očistili ředidlem stěrky i ruce, ukončili jsme naše dnešní tříhodinové snažení. Odvážím Pajtáša k jeho autu zaparkovanému na asfaltce.
V sobotu 24.srpna 2024 nebylo Pajtášovy pomoci třeba. Po zatvrdnutí (48 hodin) epoxidovélo lepidla jsem během hodinky nalakoval palubu vauriena lodním lakem.
V neděli 25.srpna 2024 Pajtáš přijel před čtvrtou hodinou odpoledne a společnými silami jsme obrousili trup lodi v místech, kde byl odřený na dřevo nebo hliníkové ochranné lyžiny.
Připadal jsem si, jako bych zase brousil sádrokartnon při stavbě našeho domu – odvykl jsem si a tak mne ani nenapadlo si vzít montérky, kšiltovku a respirátor.
Práce to je sice trochu méně komfortní, ale broušení v prachu netrvá až tak moc dlouho. Proti několika celým dnům stráveným broušením SKD v uzavřeném podkroví, je ta dnešní půlhodinka v průvanem odvětrané stodole, totální nic.
Já brousil místa, které mi Pajtáš ukazoval a ten poté, co jsem vypnul brusku, vše poctivě vysál vysavačem, abychom mohli trup natřít.
Při dnešním nákupu oddílových skříní do klubovny v ostravské IKEA jsem ztratil dost času shánění speciálního bílého nátěru na trup lodi, ale bylo to bezvýsledné : -(
Pajtáš s sebou prozíravě přivezl bílou barvu, která není určená k nátěru lodi, ale po zaschnutí krycího nátěru to ještě přelakuji lodním lakem, takže by to mohlo plnit svůj účel.
Pajtášova barva je sice bílá, ale i bílá má spoustu odstínů. Naštěstí nebude při plavbě naše maskování do vody vidět : -)
V úterý 27.srpna 2024 přijíždím domů po několikahodinové cestě na kole z práce – totálně mne rozhodila zpráva o úmrtí přítele a potřeboval jsem to nějak „rozjezdit“. Zapomněl jsem při tom od Fanty vyzvednou tři oddílové paddlebordy, které se mají naložit do přívesného vozíku před tím, než na něj uložíme trup plachetnice : -( Takže obětavý Pajtáš přijel ze Vsetína z části zbytečně :-(
A tak alespoň zvedáme plachetnici do takové výšky, abych pod ní mohl sám najet s vozíkem, spustit ji přesně mezi polstrované zarážky a zafixovat ji popruhy.
Omlouvám se Pajtášovi. Ten to naštěstí chápe – zažil desetiletého Juru v ZÁLESÁKU už na táboře v roce 1976. I jeho stezky se s Jurovými protínaly.
Jsem Pajtášovi za jeho pomoc, dnešní toleranci i jeho léčivý humor vděčný.
V sobotu plánujeme odvézt vauriena i paddleboardy na přehradu – tam se ukáže, zda naše oprava byla co k čemu.