27.-30.12.2021 – POLÁRNÍ VÝPRAVA

(Janek – ŠNECI) Tož tak, čím bych začal? Tak asi tím, jak jsem si stihl zapálit bundu o kamna nebo jak jsme večer jezdili z kopce dolů na pytlech a lopatách.
Večer jsme zpívali a Dazul i Kikina nám do toho hráli na kytarách. Druhý den jsme vařili venku vajíčka na tvrdo. Podařilo se nám „zapálit“ strom, a pak nás Dazul vzal a šli jsme se podívat na srub Kosárna.
Poslední den jsme se pomalu balili a uklízeli Bařinku a pak jsme pomáhali vytáhnout zapadlé dazulovo auto, a to se nám podařilo.

(Verík – Žaby) Pondělí 27.12.2021. Byla jsem trochu skeptická z informace, že Žaby jedou na Bařinku čtyři. Ráno na vlakovém nádraží jsem dokonce zjistila, že Káti nebylo dobře, takže nakonec jedem enom 3. Účast však doplnilo 5 šneků, 3 světlušky a 4 vlčata.

Jeli jsme asi 45 minut vlakem, ve Velkých Karlovicách jsme vystoupili a došli na autobusovou zastávku. Se staršíma jsme využili možnosti jít pěšky celou cestu k chatě, a tak jsem bráchovi dala na starost kromě jeho jezdící lopaty aj tu moju. Jelikož si Bebi s Val v rukách typicky nesly igelitky s Relaxama, kofolama, Capri sunama, brambůrkama a dalšíma blbostma, docela jsme zdržovaly kluky před náma s náskokem aspoň 100 metrů. Poznala jsem, kde sa nacházíme, až když jsme došli k odbočce z hlavní cesty. Po chvíli jsme narazili na mostek a prudký kopec nahoru. Už při pohledu na něj mně ochably svaly v nohách. S Val jsme umíraly už po pár metrech. V půlce kopca sa z nějakého důvodu strhla sněhová bitva. Zbývalo nám dojít několik zadýchaných kroků a u chaty jsem si lehla na zem promočená jak kura.

Teď hodit věci nahoru a poobědvat. Dostali jsme pokyny k celé výpravě a pobytu v chatě a přesně ve 12 je sraz venku a odchod na průzkum okolí. Val zůstává v chatě, protože ju bolí hlava a společně s ňů aj 3 bodyguardi Bebi, Jiří a Janek. Můj plán jít svižným krokem a dohnat tak Kikinu, Dazula a Pepu, co nasadili tempo je zmařen neutichající sněhovou válkou mezi Antonoslavem, Myšákem, Kubou, Tomem, Mikem a Bojovníkem a poté jejich velice nespravedlivým spiknutím proti mně. Naštěstí sa mi dostalo pomoci od Lišky, Barči a Berušky.

Cesta ke staré Bařince tak trvala mnohem dýl, než bylo předpokládáno. Na místě jsme si od Dazula vyslechli historii jak chaty, tak aj zasněžené studánky o kousek dál.

Teď je našim cílem skoro 400 let starý Buk. Dazul nás zanedlouho přenechal na starost Kikině a odebral se do lesa zpátky k chatě. Strom jsme úspěšně našli a zkusili jsme jej objat, abychom zjistili, o kolik se zmenšil, když ho naposledy objímala Kikina jako malá. Kdysi jich muselo být 9, aby ho celý objali, nás stačilo pouze 6. A jednou z nás byla Beruška, takže 5 a půl.

Zpáteční cesta byla dosti pohodová. U chaty na nás čekalo smradlavé překvapení. Janek chodil k chaty ven a zpátky se špinavýma kachličkama a u dveří visela jeho bunda, na několika místech úplně spálená. Chudák bunda nevydržela to horko z rozpálených kamen a teď byla naprosto nepoužitelná. Stane se :D.

Před večeřů jsme sa oblekli do suchého, vzali lopaty nebo igelitové pytle a uspořádali jsme večerní závody. Pod kopcem Dazul stopoval čas a Jirka nahoře ty časy zapisoval. Na dráhu jsme si svítili čelovkama a byly dvě kola, takže každý jsme měli dva pokusy. Všeci svištěli, jak kdyby na tom závisel jejich život. Vyhlašování závodu bylo u večeře, na třetím místě sa umístila Val, na druhém Myšák a na prvním já.

Po večeři jsme byli rozděleni do tří týmů, kapitány jsme byli já, Pepa a Jirka. Náš tým sa skládal z Bojovníka, Kuby, Toma, Berušky a Kačenky s Terezkou. Hráli jsme skautské riskuj a nebylo člověka co by netoužil po výhře, protože druhý den jsme v těchto týmech vařili na sněhu vajíčka a počet sirek pro každý tým závisel na tom, jak sa nám bude dařit v riskuj. Ti, co vyhrajou, dostanou 6 sirek, druhé místo dostane 3 a třetí sirku jenom jednu. Celá hra byla extra napínavá a našemu týmu po skončení chyběly dva body do vítězství. Pak už sa jen hrálo a zpívalo.

Já si prohlížela vzpomínkové knížky Šestky z roků 1997, 98, 99 a 2000. Uložit sa do spacáků jsme šli celkem brzo a Dazul nám k usínání pustil mluvenou hru Chata v Jezerní kotlině. Ještě že jsem si předtím skočila na latrýnu, protože místy to bylo docela strašidelné a ven do tmy by mňa nedostal nikdo.

Úterý 28.12.2021. Ráno jsem vstala společně se službou a dole jsem jim pomohla s úklidem aj chystáním snídaně, ale na to, že Tom s Kubou měli službu poprvé, tak byli šikovní. Ani jsme nemuseli dělat budíček.

Po snídani jsme od Dazula a Jirky dostali tipy a rady pro rozdělání a udržení ohňa v zimě na sněhu. Pak jsme každý tým dostali zasloužený počet sirek. Za uhádnutí Dazulového datumu narození jsme náš aj Jirkův tým dostali sirku navíc, takže my jsme nakonec měli 4. Využili jsme 45 minut přípravy, než sa začal odpočet na vaření vajíček. Kluci – Bojovník, Tom a Kuba ještě umývali nádobí a sklízeli jídlo a já, Beruška a Kačenka jsme šly chystat místo na provizorní ohniště. Vybraly jsme si prostor u stromu ve svahu, kterému šikovně spadaly větve tak, že aj kdyby fučalo, tak ty větve větr zastaví. Kluci pak přišli a nasbírali jsme hromadu četiny, protože té není nikdy dost. Všecko jsme si nachystali, ještě nabrat vodu do ešáku a hodit no něj 6 vajíček, které, jsme si měli uvařit. Zapíchli jsme do země dvě větve, do nich zahákli ešák a z jedné strany jsem ho podpírala. Stačila nám jediná sirka a oheň sa nám krásně rozhořel a voda začala co nevidět vařit. Sice sa nám ke konci úplně rozpadl držák, ale vajíčka jsme měli uvařené za úžasných 12 minut. Všeci jsme odvedli super prácu, tým Jirky uvařil vajíčka za 17 minut a tým Pepy za 20.

Vajca jsme pak měli na oběd se špenátem, u oběda nechybělo taky Dazulovo a Jirkovo vyprávění o jejich zkušenostech z přežití v přírodě. Po obědě jsme sa bez malošů, protože ti sa balili na odjezd, vydali na túru ke Kosárně.

Na křižovatce vedoucí do tří směrů jsme potkali pána na jezdících botech, od kterého jsme sa pak dozvěděli, že to jsou kluzky. Už vím, co si budu přát na příští Vánoce.

Cestu jsme si zkrátili sejitím (nebo spíše sjetím po břiše) po srázu v lese. Okolí Kosárny bylo moc hezké a před vyjitím zpátky jsme sa ještě nasvačili.

Kráčeli jsme si to cestou, kterou bychom předtím scházeli, kdybychom dolů nesjeli zkratkou. Na chatu jsme došli až za tmy, a i když máme povolených 6% ztrát, nikoho jsme v lese nenechali.

Večer sa zas zpívalo s kytarama a já si opět četla staré ŠESTÁKY. Spát jsme šli snad ještě dřív než v pondělí a na dobrou noc nám Dazul pustil Záhadu hlavolamu.

(Natka – Žaby) Středa 29.12.2021. Jedu na Bařinku bohužel až dnes neboli ve středu. Vycházím první směr chata a mámu a tátu nechávám v závěsu za sebou. Když dorazím na chatu jsem překvapená tím, že je tu jen Hany, ale to se hned vysvětluje tím, že prej zbytek šel vylívat stopy sádrou či něco v tom smyslu.

Záhy se ale ozývají už hlasy a celá tlupa se hrne do chaty. Všichni si hned dávají věci sušit, dokud je volné místo a já zjišťuji že si Val pohla cosi s ramenem. Pak následovala procházka směrem k vleku kde se potom celá naše banda rozdělila na týmy a zahráli jme si hru. Hra spočívala v tom, že každý dostal vlastní svíčku, kterou měl zapálenou a musel jí schovat před ostatními týmy tak aby svíčka nezhasla a zase ses musel snažit pozhasínat svíčky ostatním.

Nic extra zajímavého se do večeře už asi nedělo večer jsme jen hráli myšičky a bomby. Nakonec už jsme si jen povídali a pak už jen dobrou noc.

Čtvrtek 30.12.2021. Vstali jsme. Nasnídali se. Vyčistili si zuby. Zatopili jsme. Taková ta klasika. Po snídani jsme si všichni dobalovali věci. Já, Verík a Bára se motáme v kuchyni, šneci venku dělají dřevo a Val s Bebi uklízejí podkroví. Po chvíli práce se dozvídáme, že Dazul s Jirkou (od Klíštěte) někde zapadli a že je máme jít vytáhnout.

Všichni, co jsou schopni pomoct se vydáváme směr Dazulovo auto, a když dorazíme hned se stavíme k natáhnutému lanu a posloucháme kterým směrem provaz táhnout.

Auto jsme vytáhli na prvnípokus sedáme si do auta a Dazul je tak hodný že nás odveze zase na chatu. Po našem návratu jsme jen dodělali zbylou práci. Kluci venku ještě opravovali petrolejky, a to by nebyli šneci, kdyby nevymysleli nějakou blbost.

Na kousek kůry nalili zbytek petroleje hodili na to bramboru tu taky poleli petrolejem a celé to zapálili. No pak samo sebou zkoušeli, zda je brambora poživatelná a myslím, že všichni víme že asi úplně ne.

Pak následoval oběd a poté zbyl i čas na myšičky a bomby. Potom jsme už jen všechno sbalit a vyrazili domů.

(Bebi – Žaby) Čtvrtek. Ráno nás vzbudila hlasitá hudba z repráku a i když to bylo v 7:10 tak všichni sešli dolů už asi za 20 minut – 7:30 . Když už jsme teda byli dole, byla už nachystaná snídaně – rohlík a vánočka. Po snídani jsme si měli jít dobalit věci, tak šli skoro všichni nahoru a začli balit . Když bylo sbaleno tak se začala uklízet chata, dodělávalo se dřevo atd. Já jsem byla s Val a chvílema s náma byla i Natka nahoře kde jsme zametaly a uklízely a pak na nás zavolala Klíště, že máme jít pomoct, protože Dazul s autem zapadl do sněhu, tak jsme šli. Šli všichni kromě Val, protože ji bolela ruka. Tak jsme došli na místo a tam už na nás čekal Dazul s Jirkou. Dazul nám řekl co máme dělat a vlezl do auta aby nastartoval. Zapl motor a my jsme začali tahat. Na první pokus jsme to zvládli a pak jsme jeli autem k Bařince. Když jsme byli v chatě zase se na chvíli uklízelo a pak byl oběd – těstovinový salát. Po obědě se hrály hry a asi kolem 14 h Všichni nasadili krosny na záda a šlo se dolů. Pod kopcem bylo auto od Klíštěte a Jirky tak jsme já a Val nastoupily a dovezli nás až domů do Ratiboře.

(Pepa – ŠNECI) Kousek nad vlekem Mrtvého Muže, skoro na dohled hromady mrtvol a uřízlých hlav, probíhala toho dne Hra o svíčky. Cílem každého týmu bylo bránit svou svíčku a sfouknout svíčky ostatních. Pokud vám svíčka nehoří, vypadli jste. Co takhle svíčku umístit někde úplně jinde, než místo které bráníme? To je (Jirkův) nápad! Takže zatímco jsme ze všech sil stavili opevnění a domlouvali strategii, svíčka už v klidu hořela schovaná pod pařezem. Začal krvavý boj o svíčky. Zatímco nás bombarduje Mirisův tým, který nemá ani ponětí, že stojí metr od naší hořicí svíčky, už se k nám přibližuje Jirka s Dazulem.

Jsme docela obklíčeni, je čas opustit pevnost. S pocitem vítězství už se rozbíhají, aby uhasili náš plamen, ale co to. Svíčka nikde. Počítali, že nás vypnou, opak byl pravdou. Na zmatení nepřítele stačí někdy opravdu málo. Sem tam jsme se podívali za nějaký strom, aby to vypadalo že kontrolujem naši svíčku. Potom, co jsme sundali Mirisa, Jirku, Dazula a všechny ostatní, jsme zbyli jen dva proti obávanému žabímu triu Verík-Val-Bebí. Rozhodující bitva mohla začít.

Pomalu je tlačíme směrem dolů, ale už to začíná být zdlouhavé. Chce to nějakou akci. A tak jsem nabíhal dopředu, počítaje s tím, že Bebí nestihne tak rychle zareagovat. Stihla. Eliminovali jsme se zároveň. Tak stojíme na cestě a podporujeme Janka alespoň slovně. „Sundej jí i tu druhou ruku!“… Jeden šnek versus jedna a půl žaby(Val byla z 50% invalida). A tak jsme vyhráli. Janek už potom jen oběhnul všechny svíčky a zlikvidoval tak šanci na výhru ostatním týmům. Jako vždy se ukázalo, že hlavní je si domluvit strategii, komunikovat a hlavně přemýšlet.

(Jirka – ŠNECI) Poslední den na výpravě jsme uklízeli chatu. Já a další šneci jsme sekali dřevo. V tom nám Dazul zavolal že by potřeboval pomoct … zapadl. Všichni jsme hned vyšli a za necelou čtvrt hodinku jsme byli u něho. Dazul s Jirkou nám mezi tím nachystali lano. Všichni jsme se za to lano chytli a tahali jsme. Po chvilce jsme ho úspěšně vytáhli. Poté nás Dazul všechny naložil do auta (tři jeli v kufru, čtyři na zadních sedadlech, jenom s Dazulem nechtěl nikdo sedět, takže seděl ve předu sám :-) ) a odjeli jsme na Bařinku.

(Dazul) Na podzim jsem po dohodě s Pípou a Klíštětem nabídl vůdkyni ŠESTKY, že jako OLDSKAUTI zajistíme pro oddíl tradiční POLÁRNÍ VÝPRAVU, protože by se jinak nekonala – a to nám přišlo vůči aktivním členům oddílu nefér. Nabídka byla přijata a tak jsme v předstihu, po mailu, plánovali mezi Kateřinicama, Třebíčí a Jablůnkou, rámcový program čtyřdenního zimního pobytu na střediskové chalupě.

Připraven na variantu, že se může stát a budu muset vyrazit na POLÁRKU i sám, soustředil jsem se na naložení lékárniček, hvězdářského dalekohledu, pastelek, papírů, svíček, petroleje, svázaných ŠESTÁKŮ, fotoknih, kronik, deskových her, covid testů, … – prostě všeho, co jsme považovali za vhodné na čtyřdenní zimní akci s sebou vzít.

Zprávy typu „Dazule, ne úplně dobře info, Káťa dnes dostala teploty, doufám, že to budou jen nějaké ty jednodenní a že to nechytne od ní i Terka …„ mi na úplném klidu nedodávaly, ale ve stylu „Připrav se na nejhorší, ale věř v nejlepší“, jsem spolu s naším Myšákem balil bágly. A tak mne Pípova informace, že celá rodina lehli, tudíž na Polárku nepojede, sice nepotěšila, ale ani nerozhodila. To, že si na Bařinku vezmu LandRovera, bylo ale jasné. Pokud bych byl na akci jediný dospělák, může tereňák (pokud k Bařince vyjedu) pomoc vyřešit nepředpokládanou situaci jako odvoz do nemocnice atd. Se stávajícími rádci Šneků a Žab nemám pochybnost o tom, že by se jakákoliv krizová situace nedařila řešit s minimalizací škod a ztrát.

V pondělí ráno se potkáváme na vsetínském nádraží, kde je sraz. Kikina už je tu, děcka taky. Hlavně, že tu jsou Verík s Pepou, rádci Žab a Šneků. Měl-li jsem nějaké obavy z toho, že budu na zajištění akce sám, tímto padly.

Kikina jede s oddílem karlovickým šikandzenem a pak busem k Razuli, já s Mikem a Myšákem to zkusíme LandRoverem až k Bařince, abychom, v případě, že by tam správce Rampa nebyl, jak avizoval, zatopili a postavili na čaj.

Cesta na hřeben a pak kolem buku, není pro každé auto. Ale podařilo se mi skrze sněhové nástrahy dojet až kousek nad Bařinku. A kupodivu i bez řetězů, které jsem nemusel nasazovat. Byla to taková premiéra, ale úplně hrdý na ni nejsem, protože všechny předchozí roky se POLÁRKA konala bez takovéto „pojistky“.

V 8:45 byla Bařinka zamčená a se zadeklovanými okenicemi, z čehož jsem poměrně brzy správně usoudil, že Rampa na Bařince není a bude potřeba co nejrychleji zatopit, přinést vodu, odházet sníh pro cestičku k latrině, dřevníku i pramenu. Naštěstí mi Rampa vzal telefon a prozradil, kde najdu od chalupy a dřevníku klíčky. Při té příležitosti jsem se dozvěděl, že se letos do Bařinky vpáčili pobertové 4x. Usekané ruce jsem kolem neviděl, domnívám se tedy, že zloděje nedopadli : -( Zřejmě na Střediskovou radu podám návrh na instalaci samostřílu, který by přivítal nezvané hosty.

Nezbytnou dávku denního světla lze na Bařince získat pouze tím, že se z oken postupně sundá všech šest okenic, které se tam vyráběly na míru asi před čtvrt stoletím. Četina i dřevo byly u kamen přichystané a tak rozdělání ohně v peci na které budeme čtyři dny vařit a která nám zajistí tepelný komfort ve spodních dvou místnostech i podkroví, kde budeme spát, bylo rychlou akcí. Pomalejší akcí bylo důkladné vyvětrání kouře, který se z ledové pece valil do všech koutů chalupy. Myšák s Mikem mezitím odhrnovali sníh a razili cestičky k vodě, dřevníku i latrině. A taky u pramene napouštěli kanystry vodou a nosili je do Bařinky.

Ne úplně pozitivní zprávy o stavu střediskové chalupy a jejího okolí se mi dostávaly během posledního půlroku ze čtyř či pěti zdrojů. Protože jsme Bařinku přes naši tehdejší nadaci FONS nejdříve pronajímali a později (1993) i koupili od LČR, pak nějakou dobu spravovali a kolem roku 1995 převedli z nadace na tehdy existující Spolek přátel Junáka Vsetín (SPJV), a v roce 2003 z SPJV na vsetínské středisko Junáka, které je majitelem dodnes, mám k ní oprávněný citový vztah. Navíc je to jedna z mála tradičních pasekářských chalup, kde není zavedená elektřina a tak se pořád svítí petrolejkama, topí se tam pořád dřevem, na latrinu se chodí do blízkého lesa, voda se nabírá z vrtu (pokud samospád funguje) nebo z pramene (pokud nevyschl nebo nezamrzl). Chalupa Bařinka má už 137 let a moc by se mi líbilo, kdyby ještě stejnou dobu existovala.

Vzhledem k alarmujícím zprávám jsem přijížděl na Bařinku připraven na nejhorší. Proto mne nemohla nijak nadměrně naštvat sekera na štípaní špalků, jejíž topůrko dávalo tušit lidovou tvořivost a omezenou manuální zkušenost předchozích návštěvníků. Samozřejmě, že bych si dokázal poradit i s tímto, ale vyhodnotil jsem, že bude lepší zavolat Klíštěti, která s Jirkou a jejich dcerkama právě jela pod Bařinku autem z Třebíče. Právě byli kdesi před Bystřicí od Hostýnem a tak měla čas si vytelefonovat půjčení klíčů od našeho DBCB a půjčit na POLÁRKU kvalitní sekeru.

Když jsme později s Pepou, Jankem a Mikem štípali smrkové špalky, neodpustil jsem si poznámku, že stav každé základny se dá na první pohled poznat podle stavu sekery : -(

To už ale v 10:00 zbytek osazenstva výpravy, pod vedením Kikiny, vyšlapal z údolí nahoru, na naši skautskou chalupu. Podle videa z mobilů, které mi později přes bluetooth děcka naposílaly, to byl skutečně netradiční zážitek, který jim stál za to zaznamenat. To koneckonců můžeš nezávisle posoudit z nesestříhaného půlhodinového videa, které je poskládané na konci tohoto textu : -)

Mnohé z oddílových děcek byly na Bařince prvně a tak jsem stručně vysvětlil pravidla, která tu budou po čtyři dny platit (ogarčí čúrání až v lese za latrinou, necucejte žlutý sníh, zuby čistit minimálně pět metrů pod pramenem, dřevo sekat u dřevníku, bágly do podkroví kde se bude spát, sušení oblečení a bot v kuchyni …). Pak nastal čas na aklimatizaci a obědu z vlastnoručně vynesených domácích zásob. Z erárního bude až večeře.

12:05 jsme už šlapali směrem ke staré Bařince, kde jsem stručně vysvětlil historii tohoto místa a ukázal les, který byl v letech 68-69 loukou na které tábořil i 1. chlapecký oddíl ze Vsetína s tehdejším skautem a budoucím premiérem ČR, Mirkem Topolánkem. Nemohl jsem nevzpomenout, kterak jsme s Jurou, kolem roku 1984 obnovovali skautskou lilii, která tehdy ještě pořád na staré Bařince po táborech zůstala. Ukázal jsem jim i nedalekou, ale skrytou studánku, kterou jsme na Valašské Lesní škole v roce 1999 vyčistili a postavilil jí novou stříšku. Chvíli trvalo, než jsem ji objevil a nejsem si jistý, že ještě půjde obnovit. Zdá se, že i na tomto prastarém místě razantně ubyla voda.

Kikina vyrazila na blízkou loučku s oddílem zahrát nějaké orvávačky a já kolem 13:30 odjel autem dolů do údolí, abych naložil Klíště, Jiříka, Kačku, Terku se zásobami jídla na čtyři dny a vše vyvezl zpátky nahoru, na naši skautskou chalupu Bařinka.

14:15 jsem už testoval na polenech velkou Fikarsku, kterou Klíště vyzvedla v klubovně. Bylo to iné kafe! Od toho okamžiku začalo velkých smrkových polen v dřevníku razantně ubývat a pak se začaly nosit ke špalku z předsíně, kde je kdosi dost nelogicky naskládal. Naštípané polena se od dřevníku, průběžně, cestou z latriny nosily zpět do předsíně.

14:20 se linul z Bařinky šílený smrad. Bebi, Vali, Jirka a Janek, kteří zůstávali v Bařince topit (osobně si myslím, že spíše byli líní s námi vyrazit na starou Bařinku), už sice větrali, ale propálená Jankova bunda prozradila zdroj puchu. Zkušeným okem rodiče jsem vyhodnotil, že tahle zimní bunda už spravit nepůjde, ale bude možno ji využít jak součást strašáka na pole k odpuzování ptactva. Když jsem se později dozvěděl, že Janek je o cca patnáct let mladší brácha nezapomenutelného Cipíska, pochopil jsem, proč bunda shořela právě jemu : -) Pozdější Jankovo sekání dřeva mne utvrdilo, že krev se skutečně nezapře a takových pracantů by ŠESTKA uživila i víc.

15:30 jsme se usadili uvnitř Bařinky a pod taktovkou Klíštěte začali hrát „SKAUTSKÉHO MILIONÁŘE“, kterého si pro nás připravila. Oblasti Skautská historie, Historie našeho oddílu, Uvaž uzel, Morseova abeceda, Poznej skautskou osobnost a Skautské symboly, skrývaly šestici záludných otázek, ohodnocených podle obtížnosti. Docela jsme se při tom nasmáli. Já asi nejvíc, když malý Toník od Kikiny, nepoznal na detailní fotografii jednoho z bývalých vůdců ŠESTKY, Zuba, který je jeho strýc.

17:00 se šlo na svah před Bařinkou, na rychlostní soutěž „Jízda mrtvého muže“. Každý mohl využít 2 jízdy i to zda pojede na sněžné lopatě nebo igelitovém pytli. Startovalo se mezi dvěma svíčkami nahoře na rovince a čas se měřil projetím mezi dvěma svíčkami dole na hranici lesa. Časy jako 33:94 nebyly až tak oslňující i když jsem při každém dojezdu trnul, aby se po případném střetu s některým z mohutných smrků nenaplnil název této veselé aktivity.

Po té, co Klíště neuspokojil její čas 16:34, upravila novou dráhu. A náš Myšák, který svoji první jízdu ani nedojel a vztekle trucoval u cíle, se po té, co Klíště na druhé jízdě docílila času 12:61, rozhodl jízdu opakovat. Zkrátím to. Bezkonkurenčně nejlepší byla Verik s časem 8:56, k vůli které asi budeme muset tento závod přejmenovat na „Jízdu mrtvé žaby“. Myšákova druhá jízda byla také bravurní a čas 9:80 mu zajistil v žebříčku osmnácti jezdců druhé místo. Na vlče, dost dobré! Třetí byla s časem 9:95 další žaba Valča. Nejrychlejší ze šneků byl Jirka na 4. místě s časem 10:05.

Mezitím v Bařince připravovala Kikina, Klíště s malou Kačkou a Terkou večeři. V 18:05 jsme už večeřeli v teple chalupy, mokré oblečení a rukavice se sušily na provázcích mezi stropními trámy a Jiřík, který poctivě zapisoval časy, při salvách potlesku vyhlašoval oficiální pořadí a znalecky okomentoval obtížnost i rizika „Jízdy mrtvého muže“.

Protože Kikina i já jsme s sebou vzali kytary a já přibalil i chrastítka, tamburínu a další hrkátka, zazpívali jsme si a kdo chtěl mohl se připojit s rytmickými vstupy. Když vzal do ruky kytaru i Jiřík, poznal jsem, že i když Kikina v úterý odjede spolu s nejmenšími vlčaty a světluškami domů, zahraju si další dva večery dobře i s ním. Přezpívali jsme toho docela dost a bloky písní občas prokládali veselými oddílovými historkami nás pamětníků.

Vytáhl jsem na Bařinku staré fotoknihy ze začátků ŠESTKY, čtyři svázané knihy ŠESTÁKŮ, vydanou knihu 1000 KM PO POLSKÝCH ŘEKÁCH S PAPUČAMA i KRONIKU OLDSKAUT.CZ 2006-2012 i rozdělaný 4. díl s rokem 2021. Děcka mají možnost si je prohlížet, listovat si jimi a ptát se nás dospěláků na cokoliv, co by je zajímalo či v písemnostech nechápali. Ne, že by to šlo z ruky do ruky, ale registroval jsem, že si během těch čtyř dnů, po chvilkách, mnohý v knihách listoval i četl. I při večerním zpívání svázané ŠESTÁKY a staré fotoknihy na stole občas měnily místo a pár rozsvícených čelovek naznačovalo, že listující zajímá co v „historických“ knihách je.

Do podkroví jsme šli zalehnout kolem deváté, po té, co bylo jasné, kdo má zítra službu, a že mají nachystané vše potřebné, aby nás v 6:00 zbytečně nebudili hlukem. Ale než se usnulo, otestoval jsem nový „moderní“ prvek v programu. Z reproduktoru JBL CHARGE 3, propojeného přes bluetooth s mým mobilem, jsem na dobrou noc pustil 46 minut dlouhou rozhlasovou dramatizaci Chaty v Jezerní kotlině. Pro mne a mé oddílové souputníky to je nepominutelná klasika našeho dětství, ale uznávám, že dnes se čte (pokud se čte) hlavně něco jiného. Zkrácená verze v podobě špičkové dramatizace mistrů mluveného slova jako byla Věra Galatíková, nebo je Jiří Langmajer, s dramatickou scénickou hudbou, by měla být stravitelnější než četba celé knihy, která je na šest a půl hodiny.

Na každé ze tří usínání jsem si připravil dramatizaci jedné z Foglarových knih. Mimo Chaty v Jezerní kotlině i Záhadu hlavolamu a Stínadla se bouří. Hodnotit, zda měl poslech ve spacáku úspěch či ne, si netroufám, ale obešli jsme se bez obvyklého hluku, hlasitého šepotání, hihňání, různých paškuntálií a napomínání. Když jsem po ukončení audia vypínal reproduktor, tak polovina lidí spala : -)

Rozepsal jsem se víc než bude kdo ochoten přečíst, a tak další tři dny raději přeskočím a své povídání uzavřu subjektivním hodnocením akce: za mne velmi dobré! Z pozice toho, kdo si vzal akci na starost, chci tímto poděkovat Kikině, Klíštěti, Jirkovi a Hanny, kteří se podíleli na absolutně bezkonfliktním a pohodovém chodu všech čtyř dnů. Měl jsem pocit, že jsme se přirozeně doplňovali a dokázali i s mladšími členy oddílu ideálně koexistovat. Z rádců Pepy i Verika jsem měl podobný pocit, jako když (v pro mne „zlatém období“ ŠESTKY) byli na vrcholu svého rádcovského období Miris (Šneci), Kikina (Žaby) a Brumla (Žížaly). Mezi 21 účastníky nebyl žádný „slabý kus“, žádné „nejbystřejší koťátko z vrhu„. Nemám problém kdykoliv takovýmto způsobem ŠESTCE pomoc.