(Dazul) Vím, že jsem „trochu divný“ a zřejmě úplně nezapadám do maimstreamu, ale tak to je a já si na to zvykl. Částečně tato skutečnost filtruje i mé známé a kamarády, ale už soudruh Husák plameně prohlašoval: „Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické, ale nech v tej strane zostane, čo je pevné, čo je charakterné .“ : -) Že se neúčastním Tomovy a Eviny svatby protože v tu dobu je plánovaná plavba po horské řece v Rakousku – Salze, jsem jim znovu potvrdil, když k nám přinesli svatební oznámení. A měl jsem ještě spoustu dalších, věších či menších důvodů, kterými bych si zrušení či přesun akce odůvodnil. Ale protože jsem zatím ještě pořád „pevný ve víře“ odolal jsem. Prostě – když můžu, tak musím.
Normálně bych v tento čas šlapal po hřebeni Nízkých Tater, ale tradiční přechod se kryl tradiční akcí Nessuna (splouvání Salzy) a tak jsem dal na Pípovy připomínky, že by se mohl přechod Tater přesunout, aby mohl stíhat jak Salzu tak Tatry. Po delším váhání a kombinačním přesouvání dalších aktivit byla loni naplánovaná Salza v termínu Nessuna a přechod Nízkých Tater posunut na horší počasí v říjnu. Loni ale Pípa lehl schvácen nemocí a letos vyrazil s Nessuem, bohužel o týden dřív : -) Z toho jsem pochopil že ne všechny snahy o kompromis musí klapnout a taky, že pokud se v některém společenství říká, že 28. září se „vždy“ jezdí Salza, existuje pro slovo „vždy“ v jiném společenství i diametrálně jiný výklad. Čeština je úžasně bohatý jazyk : -)
Vyrážíme ve dvou – Murzílek a já. Komplikace s levým předním kolem nás sice zdržuje o hodinu a půl, ale neodrazuje. Na parkoviště ve štýrském Palfau jsme půl hodinky po půlnoci. Protože kemp, nad místem, kde sjezdy Salzy obvykle končí, je přeměněn na parkoviště, spíme v autě. Murza s tím naštěstí počítal a tak bleskurychle roztahuje patnácticentimetrovou molitanovou matraci, na které spím lépe než princezna na hrášku.
Ráno docela leje a přistihuju se, že uvažuju o tom, zda je v takovémto počasí rozumné na řeku vyplout. Ne k vůli stavu hladiny, protože ten je spíše nižší než vyšší, ale k vůli kose, která nás bude čekat. Opatrně se ujišťuju u svého parťáka, že dneska jedeme ať se děje, co se děje. S ulehčením si oddychuju, že i on je „silný ve víře“
Cestou ke startu se stavujeme k vodopádu u prehistorické vodní elektrárny. Doposud jsem tuhle kamennou budovu viděl pouze z hladiny Salzy a tak s nadšením prolézám její zpřístupnělé okolí. Na déšť jsem si už zvykl a Murzovi samozřejmě taky nevadí. Koneckonců déšť spíše slábne než sílí a občas mám pocit, že skoro ani neprší.
Snídáme až ve Fachwerku, kde parkujeme, užíváme si úžasně čistého turistického wc a foukáme naši zelenou baraku. Před tím ale ještě zkoušíme prozkoumat asi dva kilometry řeky Lassinbach, která kousek odsud vtéká do Salzy. Ani jeden z nás ji ještě nejel a víme, že pokud to jen trochu půjde, jdeme do toho. Bohužel je tady tak málo vody, že představa neustálého přetahování nás odrazuje. Ale víme, že když bude na Salze vody opravdu hodně, bude na Lassinbach vody dostatek a tudíž i potencionálně skvělá plavba.
Na soutoku Lassinbach se Salzou je hezké místo, kde se obvykle zastavuje na krátkou přestávku. Loni jsme se zde potkali z Pecou a Kryšpínou, kteří zde byli se svými Roayal Rangers. V dnešním dešti tu zřejmě moc lodí nepotkáme. Ale aspoň máme Salzu sami pro sebe : -) A to jsem zakřikl, protože na vodu vyplouvají tři žluté rafty s maďarskými osádkami. Než vyplujeme, dáváme jim dostatečný náskok, abychom si „samoty“ na Salze užili.
Všímám si, že občas vůbec neprší a řece i jejímu okolí dominují chuchvalce mlhy. Salza je skutečná zelená říčka, která vzbuzuje respekt a očekává pokoru. Je to řeka učitelka (stejně jako slovenská Belá). Každý začátečník, který ji absolvuje bez cvaknutí, se tím může oprávněně chlubit. Naopak, my, kteří ji sjíždíme v průběhu posledních třiceti let po několikáté, se nechlubíme, když se cvakneme. Naštěstí nemusím pár dekád zpět nic tajit : -) Ale tady platí „Furt ve střehu!“ A tak taky oba k Salze přistupujeme. S pokorou. Když plujeme ve skupině, riziko se přece jen trošku rozkládá, protože v případě problémů je poblíž nějaká loď, která může pomoc. Dnes jsme tady v podstatě sami dva a v žádné rozložené riziko nemůžeme ani doufat.
Ve svých letech ale oba víme, kde jsou naše meze a oba máme pocit, že dokážeme odhadnout přiměřené riziko i reakce toho druhého (za více než 30 let našeho přátelství to lze předpokládat). Myslím si, že oba sebe navzájem řadíme mezi lidi, se kterými bychom byli ochotni ztroskotat na pustém ostrově.
Plavba po Salze pro mne osobně vždy byla, je a věřím, že i bude, úžasný niterný zážitek, který se právě dneska znásobuje tím, že si ji vychutnáváme bez singl kajaků a komerčních raftů, Ne, že by tu dnes jistotně nepluli, ale žádné plavidlo proti proudu ani po proudu 98% naší plavby nevidíme. S Murzou se shodujeme v asociacích na filmy typu „Boj o oheň“. Je skvělé, že jsme oba naladěni na podobnou frekvenci :- )
Nemá smysl tady vypisovat nesmazatelé detaily naší plavby legendárním kaňonem ze kterého není úniku jinak než po vodě, ani nesmazatelné impresionistické pohledy. Něco málo (spíše velmi málo) bude možno shlédnout na nesestříhaném i setříhaném videu, které na konci tohoto povídání bude. To ale stejně nebude moci zachytit tu esenci individuálně zdolaných „překážek“ v kombinaci s ozonem, který právě teď tady vdechujeme.
Jsme pár kilometrů před plánovaným místem vylodění, když Murza nadhazuje myšlenku, že by klidně zkusil zítra i Belou, kterou jsme na letošním S TEBOU MĚ BAVÍ SVĚT nejeli. V této chvíli mi není ani zima, ani nejsem vyčerpaný a nemám jakékoliv náznaky nekomfortnosti, proto reaguji spontálně – „To není blbý nápad!“. Ono se obtížně vypisuje běh nesouvislých myšlenek, asociací a reakcí, které probíhají během vteřiny, a tak jediné slovo, kterým lze popsat moji odpověď na Murzílkův nápad je „opravdovost“. Splout dvě „ledovcové“ řeky ve dvou velehorách ve dvou dnech, to je fakticky výzva! A my máme na to takovou výzvu splnit. Čistě materialisticky se jedná o to přemístit se o cca 600 km dál a tam provést podobné úkony jako před pár hodinami. Pátrám v paměti zda vím o nějakých magorech, kteří se čehosi takového dopustili – nevím. Tím ale nevylučuju, že existují či existovali. V tuto chvílo je to ale hodně podružné. Shodujeme se, že do toho jdeme!
Když v kaňonu u Palfau přistáváme, není potřeba mnoha slov – Murza vybaluje z lodního pytle vlhké oblečení a boty, naznačuje, abych mu pomohl stáhnout jeho neopren, kontroluje zda má klíčky od auta i mobil a vyráží vzhůru na cestu, kde zrychlený tempem poputuje k autu a bude se snažit ulehčit si těch cca 12-15 km stopem. Já pak vynáším mokré neopreny z kaňonu serpentinami nahoru, vracím se pro vesty, helmy a pádla, pak zase pro lodní pytel, ….
Ve chvíli, kdy trošku zmožen vynáším na hlavě nafouknutou baraku z kaňonu nahoru, volá Murzílek, že u jede autem zpátky ke mně. A já ani nestihl zabalit naši loď : -(
Když Murza parkuje svůj vůz u místa, kde suším naše věci, barvitě mi líčí, kterak pár merů po vyškrábání se k cestě stopnul dvě mladé rakušanky v autě jímž otřásala punková muzika. Zrovna jely kontrolovat parkující auta, zda mají zakoupenou pětieurovou vinětu (pokuta 100-300 EUR). My ji samozřejmě zakoupenou máme. Děvčata mého háčka zavezly až k našemu autu a pak se znovu vrátily na místo kontroly – jak Murzílek zjistil při cestě ke mně. Murza je „haluzák“ – konstatuju sám pro sebe desetiletí známou skutečnost.
Několikrát svému parťákovi nabízím, že jej v řízení vystřídám, ale on s hrdostí odmítá. Solidárně se snažím neusnout a tak vnímám, že hranice Rakousko-Slovensko přejíždíme ještě za světla. Matně vzpomínám, jak jsem tudy přejížděl hranice na kole v roce 1995 po RS expedici na kolech po Dunajské stezce.
U Belé parkujeme dlouho po setmění ale kus před půlnocí. Napadá mne, že bychom moli po těch letech Belou plout i s čelovkama, ale nevyslovuju to nahlas, protože vím, že Murza by se toho mohl fakt chytit : )
Ráno neprší! Snídáme cibuli, papriku, nekrájenou schwardvalskou šunku a babišovský chleba. Nad námi je zlomená špička tatranského smrku, která může a nemusí každou chvíli spadnout na naše auto. Včera večer za tmy jsme si jí nevšimli : -(
Hodně velká zkouška odvahy je oblečení mokrých neoprenů ze včerejší Salzy. Teploměr ukazuje hezkých 7 stupňů. Murza má za sebou mise v Iráku i Afganistánu, ale i on nahlas komentuje soukání do neoprenu a hřeje mne, že i jemu to není vůbec příjemné : -).
Belá má na první pohled méně vody než loni, kdy jsme ji sjížděli koncem července. Jsme připravení na časté přetahování, které samo o sobě není nepříjemné, nepříjemná je jen chůze v ledové vodě. Ale víme, že to dáme.
Prvně jsme tuhle řeku spolu splouvali tuším v červenci 1989 při oddílovém puťáku. Murza byl tehdy ještě malé pivo v družině Kondorů. Měli jsme půjčenou matyldu a pamatuju si, že tehdy jsme přetahovali fakt hodně. Kluci si pak dělali srandu, že jsme absolvovali „turistický pochod po Belé“. Vracel jsem jim to pár dnů po té, když jsme na matyldě pádlovali víc než osmikilometrový olej přes Liptovskou Maru, při několikadenní plavbě po Váhu.
Murzílkovým vytrénovaným očím neunikne téměř nic, konstatuju s tichou závistí, když na padesát metrů dopředu hlásí na levé straně jakýsi žlutý odpad. Při bližším zkoumání se z toho vyklube malý lodní pytel plný vody a v něm mobil, peněženka, plastová láhev s pitím,…. Hážeme to do baraky s tím, že se na to mrkneme, jak doplujeme. Po pár dalších kilometrech Murza nachází v naplavené hromadě větví další odpadek, tentokrát pádlo. Osobně bych jej tam spíš nechal, ale náš neúnavný ochránce přírody se vrhá do docela silného proudu a během pár minut se mu daří vyprostit celé, nepoškozené pádlo. Pokud si dobře pamatuju, tak tohle je za ta léta už třetí pádlo, které Murzílek našel a nálezem obohatil oddílový inventář.
Přetahujeme výrazně míňkrát než jsme čekali. Všechny náročnější úseky sjíždíme bez ztráty kytičky. Na barace to je přece jen výrazně lepší káva než na raftu.
Nejdramatičtější chvilka nás čeká před mostem u Pribyliny. Vody je tu nemnoho, takže jsem připraven, že asi metrový přírodní splav raději přeneseme, ale Murza je přesvědčený, že když odklidí támhle ty tři vyčnívající balvánky, můžeme tamtudy proplout a užít si to. Já držím loď a Murzílek odklízí ty šutry. Než vyplujeme, říkám, že si musíme kleknout nebo sednout na dno lodi, jinak se dole patrně cvaknem. Můj háček neochotně zaklekává a při proplutí zpěněné vody se na mne obrací s obličejem zkřiveným bolestí – ten šutr v bílé vodě opravdu nebyl vidět. Můj parťák vyskakuje do vody a drží si koleno, vydává neartikulované skřeky a já si připadám bezmocný. V takovém stavu jsem jej viděl naposledy v roce 2011 při sestupu z Triglavu, když nezvládl bezchybně seskok pozpátku ze skalnatého stupně a doskočil jedním kolenem na ostrý šutr. Podle jeho ksichtu musí zažívat podobná muka. Nechávám jej proto chvíli v klidu a až pak opatrně nabízím pomoc. S hrdostí sobě vlastní jí odmítá a belhá se, opřen o pádlo, ohmatat ten šurt v bílé vodě. Proč ne, taky to je způsob jak bolest co nejrychleji vstřebat.
U mostu vytahujeme baraku, pomáhám Murzovi sundat neopren, obléká se do suchého a kulhá k cestě na stopa, aby se dostal k autu, které jsme zaparkovali na boční lesní cestě u jakési chaty. Stejně jako včera se Murzílek vrací s autem dřív, než stačím baraku sfouknout. Opět mu prý zastavily dvě mladé holky … Já mám někdy pocit, že si ten ogara vymýšlí : -)
Na málokterých řekách se toho člověk naučil víc než na rakouské Salze a slovenské Belé. Tyhle řeky málokterou chybu odpustí a i v parném létě ledová voda od dělání chyb dostatečně odrazuje. Jsem rád, že si ze Salzou i Belou pořád ještě důvěrně tykám.
Pozdně zářiové zakončení letošní vodácké sezóny se obzvláště vydařilo : -)