by
on
under
tagged ,
Permalink

26.-27.6.2021 – Oplachtěný paddleboard a předtáborovka

(Dazul) Snažení tohoto týdne jsem sice upnul k finální verzi filmu k 30. výročí kurzů FONS, ale protože se krátký dokument podařilo vypustit ven v předstihu (v době, kdy píšu tyto řádky, po 60 hodinách od „premiéry“ na Youtube, jej shlédlo 336 lidí), „odměnil“ jsem se možností vyzkoušet oplachtěný paddleboard, který Fanta do ŠESTKY pořídil. ŠESTKA má o víkendu předtáborvku, ale můj mailový dotaz zda má smysl, abych taky vyrazil pomoc, zůstal bez odezvy, takže s klidným svědomím můžu vyrazit plachtit. Při té příležitosti jsem zjistil, že máme ty oplachtěné nafukovací prkna s 3,6 m2 plachtou dokonce dvě + jeden paddleboard klasický.  

Fanta právě nakládal vozík na předtáborovku, když jsem si (v době, kdy už podle plánu měli být na předtáborovce) pro ještě nepoužitý paddleboard přijel. Mimo báglu s nafukovacím plavidlem jsem obdržel ještě jeden vak, s trojnásobnou délkou, kde je uložený rozkládací stěžeň, ráhno, samotná plachta, kloub, provazy atd. A dostal jsem rychlokurz na jaký tlak paddleboard nafouknout, jak se skládá stěžeň s plachtou, … Videomanuál mi Fanta pošle do mailu. Jsem moc rád, že mi svými radami ušetřil hodiny slepých cest, nervů a zklamání. 

Sobotní dopoledne seču poslední zbytky louky kolem domu a hodinu po obědě už vyrážím směr Slezská Harta. Kolem 16:00 už by mělo dobře foukat, takže než paddleboard nafouknu, sestrojím stěžeň a vypnu plachtu, bude to tak akorát. Že budu mít přiměřený čas na vyzkoušení, si jsem jistý, protože foukat má až do 20:00.

Pominu-li jednu ne úplně zdárnou zkušenost na windsurfingu před cca 20 lety a další zkušenost s kiteboardingem před 12 lety, nemám s prknem na vodě, poháněným větrem, absolutně žádné zkušenosti. A to je právě ta výzva, které se neodolává :-)

Ručička manometru na dvoucestné pumpě se absolutně nehýbe, ač mám prkno nafoukané. Raději volám Fantovi na předtáborovku, abych se ujistil, že k tomu, aby „budík“ reagoval, nemusím na pumpě nic mačkat, přepínat či utahovat. Dostávám vysvětlení na můj zdánlivý probém – ještě pořád tam mám malý tlak. Manometr začne reagovat až po té, co už jde pumpa fakt ztuha. Až přepnu z dvoucestné varianty na jednocestnou pumpu, bude manometr určitě reagovat. Má pravdu : -) Foukám paddleboard přesně podle Fantovy instrukce na 1,5-1,8. Přidělávám pojistný úchyt k noze, našroubovávám kloub na stěžeň, nasazuji oba dva kýly, skládám pádlo …

Poskládání stěžně je výrazně náročnější, protože ze svých jachtařských plaveb na našem vaurienu vím, že správně natažená plachta je polovina úspěchu. Vypínání plachty v horizontální i vertikální rovině je drobný oříšek, ale ověřuji si z Fantova odkazu na Youtube, že postupuji správně. 

Když vyplouvám na střediskovém vaurienovi, je to logisticky trošku náročné (setrvačností do hlubší vody, zasunout káču, nasadit kormidlo, správně přitáhnout hlavní plachtu, zaseknout kosatku), ale už to mám tak zautomatizované, že nad tím nepřemýšlím. Na oplachtěném paddleboardu se mi zprvu nedaří dostat od břehu. Vítr mne nahání do vrbiček. Až když se za pomocí pádla posouvám dostatečně daleko od břehu, daří se mi po zvednutí plachty okamžitě chytnout vítr a pluji směr přístav v Leskovci.

Že se oplachtěný paddleboard řídí pomocí naklápění plachty mi dochází velmi brzy. Je to ale namáhavější než na vaurienu, kde se i dvě plachty a kormidlo ovládají najednou s menším vynaložením síly. Nedaří se mi dobře obrat mého plavidla o 180 stupňů a také drobné vychýlení z optimálního směru plavby budu muset pilovat.

Na paddleboard jdu jen v plavkách a tričku, trekové sandály upevňuji na příď prkna. Mobil ani loďák s sebou neberu – a dobře činím, měl bych o starost víc a stejně bych nic nenatočil ani nenafotil, protože na držení plachty potřebuji minimálně jednu ruku, většinou ale obě. To, že bych dokázal mobil bezpečně vytáhnout z loďáku, něco natočit či vyfotit a přístroj bezpečně uložit zpět a loďák připevnit na palubu  paddleboardu, mi v tuto chvíli připadá jako scifi. Ale třeba někdy …

Vítr fouká opravdu dobře, nechávám se unášet v zálivu před tábořištěm Eskadry. Když mám pocit, že mi to celkem jde, pouštím se za mys u tábora a mířím směrem k ostrovu pod Roudno. Ale půl kiláku před ostrovem to raději otáčím zpět. Překvapuje mne, že jsem ještě ani jednou neskončil ve vodě, ač se tu plácám určitě dobře dvě hodiny.

Nějak se mi nedaří dostat se přes mys zpět k místu odkud jsem vyplul. Odhaduji to na půl kilometru k mysu a dalšího půl kiláku k závoře, kde jsem zaparkoval. Vím, že pokud chci na vaurienu v protivětru proplout kolem mysu, musím plout aspoň 400 metrů nad jeho úroveň a pak teprve otočit. Pokud tu vzdálenost ošidím, snese mne to zpátky a můžu to zkoušet znovu. Po pátém pokusu a druhém pádu do vody to vzdávám. Vycvakávám stěžeň s plachtou z kloubu, povoluji upínáky, rozkládám stěžeň a oba díly vsouvám  pod gumové příchyty na přídi paddleboardu, smotávám ve vodě plachtu, pokládám ji na příď a zatěžuju ji volným ráhnem. Vytahuji pádlo, skládám jej na nejmenší velikost a usazuji se na záď prkna.

Pár temp mi trvá než se dostanu do bezchybného rytmu a pádluji beze ztrát energie. Další chvíli trvá než pochopím, že je zbytečné pádlovat na otevřené hladině proti větru, protože mne to neustále sfoukává, takže se neposouvám vpřed, ale neznatelně couvám. Obracím příď k nejbližšímu břehu a pak pár metrů podél něj postupuji znatelně k mysu. Tak blízko skal jsem tudy na vaurienu ještě nikdy nejel. To je výhoda nízkého ponoru a krátkých kýlů paddleboardu.

Přesto se mi daří kýlem zavadit o pařez skrytý pod hladinou. Narozdíl od plachetnice stačí jen jeden kontra pohyb pádlem, a problém je vyřešený, pluji dál. Podél kroutícího se břehu je to k mysu sice dál, ale vítr mne tu nebrzdí.

Konečně překonávám kritický bod a v těsném sousedství vrbových větví nechávám mys za sebou. Míjím tábořiště Eskadry, kde maká skupina dospěláků na stavbě podsadových stanů. Stejně tak proplouvám kolem druhého tábořiště Eskadry, které už je postavené a jsou v něm zabydleni nějací neskauti, kteří už mají desítku zapůjčených plachetnic zakotvených ve svém přístavu.  

Po 19:30 konečně připlouvám k místu odkud jsem vyplouval na plachtu. Takže jsem na své první zkušební plavbě na oplachtěném paddleboardu strávil téměř 4 hodiny! Kupodivu nemám ani velký hlad ani žízeň. Vytahuju své plavidlo na břeh, odstrojuji jej a nechávám oschnout. Vychutnávám si pečivo se sýrem a zapíjím studeným čajem.

Zítra by tu měl Fanta a spol cestou z předtáborovky se taky plavit na paddleboardech, takže není nutné, abych čekal než mi vše dokonale uschne. Proto balím jen nahrubo a po telefonické domluvě s Fantou mířím na tábořiště, abych tam předal zapůjčené plavidlo a eventuelně přespal.   

Tábořiště je kvalitně vysečené, seno shrabané, na kuchyni plachta, v jídelně nové lavice, …. Je poznat, že tu přítomní udělali kus práce. Jediná nemilá zpráva je, že z uložených věcí komusi stálo za to čornout tři těžké litinové pláty na táborového golema : -( Pořád nás překvapuje, jací grázlové dokáží někteří naši spoluobčané být. Nakonec na tábořišti spím, s tím, že zítra ráno aspoň pár hodin pomůžu, než vyrazím k domovu.

Na noc si navazuji hamaku a nad sebe dávám celtu, po půlnoci má na dvě hodinky sprchnout, tak abych se nemusel zbytečně soukat ze spacáku. Většina osazenstva jde do první letošní potní chýše, postavené na tradičním místě.

Ráno po šesté už jsem ze spacáku venku a ostatní nerad budím bzučením dronu. Využívám bezvětří a hezkého počasí, abych natočil pár přeletů na tábořištěm a podíval se na okolí tábora ze stometrové výšky.

Leckoho jsem při nízkém přeletu dronem asi zbudil, ale mimo Martina zůstávají všichni ještě ve spacácích. V klidu tedy snídám – dojíždím zbytky z balíčku „Bojové dávky potravin II“, který mi Murza dovezl a já nesnědl při návštěvě Krkonoš před čtyřmi dny.

Odhaduji, že než všichni vstanou, posnídají a dají se do práce, mám dostatek času na delší procházku po proudu Budišovky. Na předtáborovce je tradičně volnější program a pozdní vstávání je tolerováno a vyváženo tvrdou prací na přípravě tábořiště pro tábor ŠESTKY, který za pár dnů začne.

Když se vrátím z potulky, už jsou všichni vzhůru a snídají. Je klidné a slunečné nedělní ráno. Já se ještě procházím po tábořišti a s uspokojením konstatuji, že jsme díky Ještěrovi z Brna, který nám koupi tábořiště dohodl a zadministroval, dobře pořídili.

Na krovu táborové kolárky, která tu už dva roky stojí, mne překvapuje žlutošedá 8 mm repka. Zamáčknu slzu v oku a vybaví se mi, jak jsem na ní před 30 lety po pádu v ledovcové stěně visel. Zachránila mi život. Tehdy měla tahle záchranná šňůra 40 metrů (víc jsem v rámci odlehčení se sebou neměl). Po Pamirském vandru jsem ji rozřezal na menší kousky, aby posloužila třeba při uvázání hamaky. Lézt se na repce nesmí a po tom pamirském pádu by to byla stejně sebevražda. A teď vidím, že i po 30 letech dvoumetrový kousek „Dazulovy repky“ pořád dobře slouží : -)

Fanta už rozděluje práci na dopoledne. Já si beru na starost zajistit pár tyčí na týpko. Rex a Denny vyráží se mnou. Jedeme do obecního lese, kde mívá Fanta s místním lesníkem domluveno, že v rámci probírky můžeme pár smrčků uříznout. Motorovkou sundávám 8 kmínků, nahrubo je oříznu od větších větví a nechávám je na místě, aby je Denny a Rex sekerkami oklestili.

Nakládám první čtyři kmeny, přivazuji je za hagusy na LandRoveru a pomalinku převážím cca 1,5 km do tábora. Mezitím Rex s Dennym zpracovávají druhou půlku tyčí na týpko.

Na tábořišti se čile pracuje. V klidném tempu, ale téměř každý má co dělat. Martin, Mimoň a Pepa dělají na golemovi. Zdí z pálených cihel obvod táborových kamen, na který se pak položí svařený rám a do něj by se pak daly ty litinové pláty, které nám nějaký grázl čornul.

Fanta s Mirisem a Davidem dělají na molu u potní chýše. Využívají k tomu staré podsady, které sloužily od tábora v roce 2001. I po dvaceti lech ještě dobře poslouží : -)

Před jedenáctou se loučím a vyrážím k domovu. Nemám pochyby, že tábořiště bude pro Expediční jednotku dobře připraveno : -)

Kecka (s motorkáři) a Klíště (s Třebíčkými skauty) nezávisle na sobě byly ve stejném čase pomáhat k Hodonínu, do tornádem zasažených oblastí. Já svojí troškou pomohl na předtáborové výpravě při přípravě tábořiště na letošní tábor. Aniž bychom se při tom jakkoliv mezi sebou domlouvali a svoje osobní aktivity koordinovali. Pomohli jsme dovnitř mateřského oddílu i mimo něj. A to je na tom skvělé. Ať mi nikdo neříká, že tohle oldskautské mini společenství, nepatří k sobě : -)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *