(Dazul) Předchozí oddílovka 2.D a 4.Ch na přehradě Bystřička dávala tušit, že letošní plavba na raftech bude organizačně trochu náročnější, protože zažít trochu adrenalinu bude chtít asi víc lidí než obvykle.
Podle toho, kdo se mi dopředu ozval, jsem se prostým součtem dostal k číslu 60. I když vím, že zvláště v dnešní free době, bude to konečné číslo jiné, nejsem tak klidný jako obvykle. Zatím jsem nikdy nikomu neřekl, že nebude moc plout, vždy jsem se to snažil nakombinovat tak, aby si každý, kdo chtěl, mohl hučící Bystřici alespoň jednou na vlastní kůži užít. Cítím to jako jakýsi pomyslný závazek vůči Jardovi Česnekovi (místní vodácká legenda, můj první oddílový vůdce v TOM Lvíčata, před osmi lety odešel na druhý břeh), který mi před cca 40 lety taky umožnil tenhle adrenalin ochutnat.
Protože letitá zkušenost z akce „Bystřička“ hovoří jasně o tom, že za posledních 30 let ještě nikdy nedorazili na start všichni, kteří to avizovali, a občas dorazil i někdo, kdo to dopředu neavizoval, nepodařil se mi tenhle podnik nikdy zrealizovat tak, aniž by nebylo nutno improvizovat. Pro ty, kteří si to přijdou jen zkusit, nejsou faktory, které zdar téhle několikahodinové akce ovlivňují moc zajímavé. Ale z pozice organizátora je nelze přehlížet. Jen namátkou:
- organizátorem celé téhle mega akce je místní TJ Sokol Bytřička, který komunikuje s hrázným, policií, obecním úřadem, zajišťuje na dvou nejnáročnějších jezech hlídky s házecími pytlíky, koordinuje parkování a automobily při vykládání a nakládání raftů, kajaků, barak, pálav … a vybírá symbolický poplatek za „plavenku“ (letos 50 Kč) – považuji minimálně za slušnost, abychom jej uhradili, i když lze plout i bez něj. Je potřeba pověřit někoho spolehlivého, kdo jej od našeho davu na začátku akce vybere.
- já koordinuji jen „naši“ volně strukturovanou skupinu – skautů, rodičů, přátel – pro které zajišťuji dovezení vybavení (raftů, lodí, páde, vest, helem, házecích pytlíků, …) na místo srazu – tradičně v 8:00 na parkoviště pod hrází přehrady
- je-li předpověď počasí dobrá, dorazí počet avizovaných účastníků blížící se nahlášenému, je-li špatné, málokdy dorazí polovina. Ale hlavní organizátoři téhle akce, stejně jako já, musíme stejně připravit vše na maximální počet lidí – v případě špatného počasí z velké části „zbytečně“
- tahle akce je pro „naši“ skupinu samozřejmě zdarma – za půjčení lodí, pádel, vest, helem, aut, phm … nikdy nic nechci – což samozřejmě s sebou nese riziko, že si to většina lidí překládá do řeči svého kmene jako „co je zadarmo, nemá žádnou cenu“ – a podle toho k akci přistupuje
- nehomogenní skupina je výrazně méně ukázněná, obtížněji vnímá základní organizační a bezpečnostní instrukce – vždy se najde dost jedinců, kteří právě potřebují s někým mluvit, odskočit si na záchod, nevnímat, … – a pak se ptají na to, co bylo řečeno v ten nejnevhodnější okamžik
- voda z přehrady se odpouští (aby byla říčka dobře splavná) jen po omezenou dobu (cca 3-4 hodiny) – mají-li si všichni splout úsek k soutoku Bystřice s Bečvou, je potřeba aby vše klapalo a plynule na sebe navazovalo. Zvládne-li se 1 plavba (nalodění, plavba, naložení raftu na auto, přeprava lodí a lidí zpátky na místo vyplutí) za 1 hodinu nebo za 1,5 hodiny, v praxi znamená, že stačíme „lidi a lodě otočit“ = dostat zpátky na start 2x nebo 3x. A jestliže na raftech bude plout najenou 21 lidí, pak zbytečné prostoje, nepřipravenost, atd. znamená, že místo 63 lidí, bude plout jen 42.
- při střídání pádel, vest a helem nedokážu 100% zabránit tomu, aby někdo, někde, neco nezapomněl – svižný chod akce je dán velkým stupněm důvěry v to, že se k zapůjčeným oddílovým věcem budou všichni chovat jako by si je koupili za své peníze .
- v nesehrané skupině je pravděpodobnost nepředpokládaných problémů vyšší než v partě, kde se všichni známe a nemusíme si nic vysvětlovat – dokážu v takové krizové situaci správně vyhodnotit priority a posloupnost jak ji řešit? Může se jednat o zlomky vteřiny.
Za ty roky, kdy nejrůznější akce organizuji, to může působit, že si výše uvedené rizikové faktory neuvědomuji. Opak je pravdou. Čím jsem starší, tím více si jich jsem vědom. Jenom si je snažím nepřipouštět natolik, aby mne ochromily a především tam, kde to lze, a umím to, se snažím v rozumné míře takovým průšvihům předcházet.
Proto se taky v předvečer akce telefonicky domlouvám s Pípou, abych si potvrdil, že on a Tovaryšek zítra budou kormidlovat raft a můžu tři rafty naložit do auta. Domlouváme se, že bude nejlepší, když všechny tři plánované plavby bude každý z nás kormidlovat svůj raft (a zodpovídat za svou posádku) – snížíme tak riziko cvaknutí. Projíždíme stručně postup akce od nafouknutí raftů, přes rozdělení do šestiček po kterých se budou na raftech střídat, po to, zda se do velkého dodávky Citroen Jumper vlezou tři nafouknuté rafty místo obvyklých dvou, …
Sobotní ráno jsem vzhůru už ve čtyři a nedaří se mi usnout. Dneska mám před sebou extrémně organizačně a logisticky náročný den – dopoledne rafting na Bystřičce pro cca 60 lidí a odpoledne oslavu 80. narozenin mé maminky (na kterou přijedu, díky dopolední akci pozdě). Před pátou tedy vylézám z postele, zapínám pc a pokračuju v práci na 5. dílu naší KRONIKY – za ty dvě hodiny, které zbývají do odjezdu sázím strany 3450 až 3457, které pokrývají tři akce za letošní březen a duben.
7:15 se mnou v kabině dodávky sedí náš devítiletý Nik, který Bystřičku ještě nikdy nesplouval, ale několikrát vyslechl zážitky svého staršího bratra Myšáka, který svou adrenalinovou akci zažil už před třemi lety. Na parkoviště pod hrází přehrady přijíždíme asi 10 minut před osmou – už tu je pár holek z Dvojky, kluků ze Lvíčat, a z dospěláků i Jerry, které po letech vyšlo, že měla čas a chuť vyplout.
Okamžitě po zaparkování vytahujeme z nákladového prostoru rafty, pádla, vesty, … Nechávám vše skládat na louku přehledně vedle sebe, aby se dobře počítalo, kolik čeho máme – mimo oddílových věcí, které spravuju doma, jsem přibral nějaká pádla a vesty v DBCB, aby měli všichni velikost, kterou potřebují. Máme tu celkem 18x helmu, 31x pádla, 37x vestu. Protože jsem na žádost Fanty a Mirisa přibral i jednu baraku, budeme potřebovat celkem minimálně 23 vest, pádel a helem. Helmy tedy chybí a tak jsem připraven jet bez ní, ale protože Pípa, Tovaryšek a Lenička mají své vybavení + nějaké helmy navíc, mohou vyplout všichni s předepsaným vybavením.
Uvědomuju si, že i když jsem s Jerry byl naposledy na nějaké „akční akci“ naposledy snad před více než dvaceti lety, funguje u ní v praxi taková ta nenápadná a tichá pomoc. Neskutečně dobře se mi vždy spolupracuje s lidmi, kteří úspěšně prošli našimi oddíly ve „starých časech“ a jsou do života zoceleni spoustou průšvihů, kterými nám bylo dáno projít. Není už potřeba ztrácet čas jakýmkoliv zbytečným vysvětlováním, sami ví, kdy je čas ukázněně mlčet a kdy je dobré vstoupit do řeči a doplnit informaci, kde se postavit a kdy je čas iniciativně a správně konat … Stejně tak to ale funguje u Pípy, Fanty, Mirisa … Je to jakési souznění, které i po letech funguje, vnímám jej, a mám z něj pokaždé vždycky velikánskou radost.
Začátek akce probíhá zhruba podle toho, jak jsem se včera s Pípou domlouvali. Spolu se skauty z Půchova, kterých dorazilo tuším 8, nás tu zřejmě je (i s rodiči a přáteli) přes 50. Rozdělední do šestiček chvíli trvá a musím využít svého práva kormidelníka našeho raftu, abych mezi šestičkami přehodil jedince. Místo jedné z dvojkařek si vybírám na háčka z poslední skupinky Vadyma, který mi zabezpečí příď raftu a při přitahování se na něj můžu spolehnout. Koneckonců už v přechozích dvou letech tenhle úsek sjížděl, takže jej mám prověřeného : -)
Naše první plavba probíhá bez problémů, Vadym na konci říká, že to byla nějaká podezřelá pohoda, protože v předchozích letech si na vlastní kůži vyzkoušel pár náročnějších okamžiků. Se skromností mně vlastní, jej upozorňuji, že jako kapitán našeho raftu jsem se snažil, aby to byla příjemná zábava : -) : -)
Přeprava lodí i lidí zpátky na start probíhá taky pohodově. Prvně vezeme v nákladovém prostoru dodávky 3 nafouknuté rafty! To považuji za cennou zkušenost, kterou jistě ještě v příštích letech zužitkujeme.
Vykládání raftů na parkovišti tak úplně podle mých představ neprobíhá, protože posádky, které mají rafty vyložit, převzít si výstroj a přenést svá plavidla na místo vyplutí, se někde zakecaly. A tak nabíráme zbytečné „zpoždění“.
Ale i moje druhá skupinka je pohodová a i když je poznat, že na raftu sedí všichni prvně, vše šlape jako hodinky. Některé menší jezy si jen tak pro srandu zkouším splouvat ve stoje – jde to.
I při téhle jízdě se snažíme držet při sobě, abychom viděli, zda nemá některý raft problém. Žádné komplikace neregistruji. Takže společně odnášíme raft od soutoku k autu, nakládáme a přepravujeme se zase nahoru.
Honza Bujok hlásí, že od minulého vyložení raftů po to nynější vykládání to je přesně hodina – což je standardní čas. Těm, kteří dole musí využívat přepravu lodí a lidí organizátory, to trvá výrazně déle a jsou v součtu ochuzeni o možnost jedné jízdy.
Počasí je dnes příhodné – užíváme si slunka i deště, obojího tak akorát, aby to nekazilo celkový dojem : -)
Třetí, poslední jízda je nejkritičtější. Už její začátek je totálně na pytel. Když hlasitě oznamuju, že mají ke svým raftům přijít dohodnuté šestice, k tomu mému zpočátku přichází holky, které už pluly, a ne naši ukrajinští přátelé, kteří na tenhle okamžik předchozí dvě plavby čekali. Snažím se všechny trochu popohnat, protože čekat na někoho 5-10 minut, když tu měl být už připravený, je neúcta k ostatním, kteří musí čekat – chci, aby se naše rafty při plavbě, půjde-li to, držely na dohled, především k vůli bezpečnosti. Přesně na takovou situaci jsem při začátku akce upozorňoval a vysvětloval, že má-li si každý z přítomných splout říčku, dokud je puštěná voda z přehrady, musí každý disciplinovaně a bezodkladně udělat to, co je naplánováno.
Když už mám „svou“ posádku u raftu a zjišťuji, že někteří nemají vestu, helmu či dokonce pádlo, protože si je nevzali od těch, kteří jeli před nimi. Jsem z toho na máry. Zvláště po tom, když jsem před chvílí viděl, jak kdosi nabízí svou helmu a vestu těm, kteří mají jet, ale nikdo z vyčkávajících nereaguje, snad čeká, že je obsloužím já. Neobsloužím, zrovna se někdo jiný ptá na cosi, co jsme vysvětlili na začátku, a navíc se snažím najít volného řidiče, který by svezl dodávku od startu k cíli. Každopádně dávám jasně najevo, že na našem raftu nikdo bez helmy a vesty nepojede. Zvláště, když je tato posádka nejméně zkušená a nemůžu od ní očekávat větší fyzickou pomoc při ovládání raftu.
Uznávám, že důvodem „zabrždění“ může být i jakýsi jazykový handicap a tak, ne úplně spravedlivě, přikazuji Dvojkařkám, které jsou u mého raftu, a jet se mnou nyní neměly, aby si sundaly vestu, helmu a i s pádlem je předaly těm, kteří mají nyní jet. Neochotně a zklamaně (znovu se jím tímto omlouvám, a prosím, aby zrušily svou kletbu na mne) dvě z nich svoji výzbroj dávají k dispozici. Všechno se to táhne a koná strašně pomalu. Ostatní dva naše rafty i raft skautů z Půchova už jsou přichystány dole u vody, a čekají až dorazíme i my, abychom mohli společně vyplout. A tady pořád někdo váhá, zda pojede nebo ne, ač má na sobě už dvě hodiny oblečný neopren. Vím, že není člověk ten, který by vyhověl lidem všem, ale přesto mne to trošku rozhazuje a rozlaďuje. Ale i tak to v životě chodí.
Dávám pokyn, aby si raft odnesli k místu vyplutí a jdu hledat Vadyma, abych mu potvrdil, že budu potřebovat, aby i s malou Danielkou v sedačce převezl dodávku k cíli. V první chvíli to vypadá, že nepojede, když Anželina i Kolja nepoplují na raftu (přestože tam mají už výstroj připravenu), a tak rychle hledám nějaké řešení jak auto dostat o 5 km níž, k soutoku. Nakonec se rozhoduju, že když je tohle to poslední plavba, můžu nechat dodávku tady a pak se pro ni nějak vrátím. Když tuhle variantu Vadymovi oznamuju, už platí zase ta původní, která je přece jen lepší. Běžím tedy na místo vyplutí, a i když vidím naše dva rafty, ten třetí, s mojí posádkou, tu není. Nechápu jak tu za dobu, kdyby to stihli 2x, nemohli dojít. A tak poklusem kmitám zpátky k parkovišti, abych zjistil, že moje vypečená posádka čeká kousek od místa, kde jsem jim před cca 5 minutami dával pokyn, aby přenesli raft k vodě. Navíc jich není 6, ale jen 4 (Nika, který dělal předchozí dvě jízdy porcelán a byl osmým členem posádky, nepočítám). A v raftu se povaluje bezprizorní pádlo i vesta! Pragmaticky vyhodnocuju, že tady už nemá cenu se pokoušet dál něco napravovat. Pojedeme v „oslabeném“ složení. Koneckonců, jsme před čtvrtstoletím sjeli s brašulem Raďochem, mým nástupcem ve vedení ŠESTKY, legendární schody pod hrází na raftu jen ve dvou.
Přesto nyní zažívám pocit čirého zoufalství, rezignovaně se chápu raftu, a dávám pokyn, abychom šli dolů k vodě : -( A uvědomuji si, jak mne neskutečně mrzí, že jsem dvěma Dvojkařkám, které byly připraveny plout a vzdaly se svých vest i helem, naprosto zbytečně překazil jejich snahu a odhodlání jet. Nejenže si mohly užít další plavbu, ale výrazně by posílily moji posádku, protože jim to na raftu šlo.
Vysvětluji před spuštěním našeho raftu na vodu Nataši, že jako pravý háček musí držet raft, dokud si všichni nenastoupíme a pak na můj pokyn nasedne a odrazí příď od břehu. Jakmile jsou všichni na svých místech, volám na háčka, aby nastoupila. Loni s námi sice Nataša už plula, jenže seděla uprostřed. Snad proto nasednutí do raftu nezvládá a sklouzává do vody. Raft se otáčí přídí do proudu, ale Nataša se jej naštěstí pevně drží, když s ní síla vody různě hází. Voda je v těchto místech hluboká asi metr, ale proud ji podráží nohy a vtahuje jí je pod raft. Naštěstí se pořád přidržuje našeho plavidla, ale v takovéto pozici se vylézá nahoru opravdu obtížně. Pomáhám pádlem obrátit raft více do směru naší plavby, aby Nataša byla souběžně se silným proudem vody a mohla se snadněji dostat dovnitř. Po dlouhých vteřinách zápasu z vodním živlem se jí to daří. Její syn Ľova, který sedí za ní, je hned klidnější, a já taky : -) Naštěstí není naše nešťastnice svým zážitkem paralyzovaná a usmívá se.
Vydávám povely abychom sladili rytmus pádlování a plujeme dál. Stejně jako u předchozích posádek znovu vysvětluji a ukazuji základní povely: kontra, přitáhnout, zabrat. To už se ale blížíme k prvnímu jezu pod schody, který je vcelku pohodový. Protože výkon posádky není fyzicky nijak oslňující, směřuju pro jistotu raft na střed proudu, abych měl na obě strany říčky rezervu. Tenhle jez je bezproblémový a do těch dvou nejtěžších stihnu posádku vycepovat.
Když si všimnu, že pod jezem ve válci je loď, je už pozdě na to je obeplout. Bývaly doby, kdy měli organizátoři u jezů hlídku, která v takovém případě připlouvající upozorňovala, že ve válci někdo je a ukazovala, kudy má loď plout, aby na nešťastníky ve válci nenajela + se je pokoušela z válce dostat třeba házečákem.
Ale už roky „nejsou lidi“ a takové hlídky jsou nyní už jen na těch dvou nejobtížnějších úsecích. S tím ale já nic neudělám a tak se snažím minimalizovat „škody“ a vychýlit směr plavby, alespoň tak, abychom loď pod jezem minuli těsně. Velím Nataši – pravému háčkovi „přitáhni“ a sám se snažím ze všech sil natočit raft k pravému břehu. Při tom stíhám neskutečně klít na adresu těch dvou vystajlovaných makaků pod jezem. Nataša ale místo toho aby „přitahovala“, zabírá, a loď namísto aby směřovala mimo ty červené nešťastníky, směřuje přímo na ně. Snažím se tedy natočit raft na druhou stranu, to už ale Nataša zase nepádluje a než znovu začne, je mi jasné, že budeme sjíždět jez bokem – což je kravina na entou. Nadávám na sebe, na Natašu a nejvíc na ty dva makaky, kteří se s lodí nekontrolovaně ve válci posouvají tam a zpět. Křičím na posádku, aby pořádně zabrala, ale dětské paže nemají takovou sílu ani výdrž.
A tak přídí našeho raftu sice záď lodi pod námi míjíme, ale středem je „trefujeme“, trošku vytlačujeme z válce a otáčíme kolem jejich osy (tady makakové promeškávají další šanci se z válce dostat). Jenomže raft při dopadu pod jez bokem, je méně stabilní než kdyby sjížděl normálně, a tak stačí síla vody ve válci ze strany jedné, a nechtěné drobné pošťouchnutí při otáčení od lodi pod námi z druhé strany, do toho změna těžiště každého z nás při odpružení z gumových válců po dopadu – v mžiku se překlápíme pod jez.
Okamžitě jsme všichni pod lodí, ale proud nás z hučícího válce vynáší. Nevím jak dlouho trvá než se mi daří vynořit tak dva tři šutry registruju, pak narážím hlavou do raftu, který mi nedovoluje dostat hlavu nad vodu, proto se zanořuju a snaží se to, co je nade mnou instinktivně podplavat. Vynořuju se, lapám po dechu, snažím se zorientovat a skenuju pohledem okolí, abych viděl, kde je zbytek mé posádky. Muselo to trvat pár vteřin, ale mám pocit, že to je věčnost. Nejkratší kritické okamžiky v životě trvají nejdéle.
Periferním viděním registruju něco tmavého nalevo od sebe, pak slyším šílený křik a řev – uvědomuju si, že patří našemu Nikovi. Křičím na něj, aby se dohrabal ke břehu a když vidím, že už v proudu ustojí, nechávám jej tak. Kdo křičí, žije. Teď je potřeba se věnovat těm, které neslyším. Registruju někoho s pádlem na druhé straně řeky. Tlačím před sebou obrácený raft k pravému břehu a doufám, že se jej někdo drží. Drží! Je to Nataša. Takže jsme čtyři. Vidím i Zlatku, která už se taky přibližuje břehu. Ale chybí šestý člen posádky – Ľova! Nataša to už registruje taky a jako v transu vykřikuje ukrajinsky cosi o tom, že nemá dítě, že se Ľova utopil, … Makakové se vrátili pádlovat do válce, pod jezem ve vodě nevidím žádnou červenou vestu, kterou má Ľova na sobě. V hlavě mi naskakují kombinace co se s ním asi děje – je zachycený o nějakou kládu pod jezem a nemůže vyplavat, drží se lodě makaků z druhé strany, je vyplavený někde v olšinách po straně řeky, … Nik hysterčí nahlas, Zlatka potichu, někdo na mně z druhé strany cosi řve, ale netýká se to Ľovy a tak jej přestávám registrovat. Uvědomuji si, že se mi zřejmě utopil člověk. Stala se situace, které jsem se od roku 1983, kdy jsem převzal vedení oddílu, bál, která mne strašila v mých nejčernějších snech. Je úplně jedno, zda a kde jsem udělal chybu – tohle nerozchodím. Snažím se uvažovat racionálně, ovládnout emoce, ale na rychlosti mého rozhodování to je znát – mám pocit, že jsem se bloknul. Bezmyšlenkovitě obracím raft, abych do něj mohl nechat nastoupit zbylou posádku a dostal ji skrze proud na druhý břeh, do bezpečí, kde je jen pár metrů k asfaltce, po které se mi bude lépe běžet a hledat po proudu Ľovovo tělo. Když raft dopadá na vodu, registruju nejprve napravo bílou helmu, která tam ještě před vteřinou nebyla, pak že se to hýbe – je to Ľova. A živý!!!! Pane Bože, já vím, že jsem tvůj miláček, děkuji ti!
Ľovovi se nepodařilo z pod raftu vyplavat, ale našel si vzduchovou mezeru a dýchal v ní těch 3-5 minut, než jsem raft dopravil ke břehu a pak jej převrátil. Nataša už jej registruje taky. Jestli bych měl vyfotografovat radost, úlevu a vděk v jednom, teď mám příležitost, která se mi, už asi nikdy nenaskytne. I když o mně zlí jazykové tvrdí, že točím a fotím v každé situaci, teď mne ani náznakem nenapadá, abych vytahoval mobil a pořizoval záběr. Asi to je tím, že to prostě nejde.
Nechávám ze sebe plynout to černo a beznaděj, která mne ještě před chvílí pohlcovala, a po pár minutách chci nechat posádku nalodit, abychom pokračovali v plavbě – jedině tak zmírním případné trauma. Ale Nik i Zlatka dávají dostatečně najevo, že oni už dál nepoplují. Zlatka se navíc třese zimou. Snažím se nejmladší členy své posádky nejdříve přemluvit, pak se telefonicky spojit s Vadymem, aby je naložil do auta a mohli se usušit – nedaří se mi dovolat. Samotné je po tomhle břehu pustit nemohu a s raftem tu neprojdeme.
Registruji, že u jezu nějaká hlídka pořadatelů je, protože se tu objevuje kdosi v modrém tričku, které mají všichni organizátoři na sobě. Do této chvíle byla pro mne neviditelná. A v praxi moc nezafungovala – nedokázala včas reagovat – směrovat nás mimo loď ve válci pod jezem. Na malý okamžik zvažuju, že bych je poprosil o pomoc s Nikem a Zlatkou, ale rychle myšlenku zavrhuji : -)
Nakonec naše maloše přesvědčím, aby nasedli na raft alespoň na chviličku, dokud je na něm nepřepravíme na druhý břeh, k cestě. Nejjistější varianta jak dostat raft s dětma na druhou stranu prudké řeky se mi jeví ta, že jej budu držet za lano u zádi, Nataša u přídi, aby nám neodplaval, a co nejrychleji se budeme snažit těch 10 metrů přejít. Proud nás asi strhne, ale když se budeme alespoň odrážet správným směrem, víc než o 5 metrů níž nás to nestáhne.
Nataša souhlasí a tak do toho jdeme. Daří se nám to rychleji než jsem čekal – proud nás strhává maximálně metr. Na tomhle břehu už je Fanta, který beze Zlatku a Nika do svého auta, aby je dovezl k Vadymovi.
My pokračujeme dál jen ve čtyřech. Každý jez si nyní už přímo požitkářsky vychutnáváme, protože „to nejhorší“ máme za sebou. A protože po zbytek plavby žádné makaky nepotkáváme, probíhá vše v klidu a pohodě. Dokonce projíždíme prudký levotočivý meandr za mostem, s několikametrovým odstupem od skály, do které se občas podaří slabším posádkám narazit. A tak svůj mini tým za bezvadný manévr dostatečně chválím – raději dvakrát.
Po naložení tří nafouknutých raftů do nákladového prostoru dodávky se loučím s těmi, kteří jsou ještě přítomni a odvážím řidiče k jejich autům pod hráz přehrady. Pak jedeme s Nikem přímo do kateřinického kulturáku, kde už probíhá oslava osmdesátin mojí maminky. Neopren ze sebe soukám na wc, oblékám slušnější oděv, který jsem si tu nechal už včera při chystání sálu, a jdu se pozdravit s přítomnými.
Nálada i atmosféra na oslavě je skvělá, lidi úžasní, jídlo fantastické, ale v hlavě mi neustále rezonuje, že jsem málem utopil Ľovu, vystresoval Nika i Zlatku, a navíc si dnes nevybarvím okénko Modrého života za slušnou mluvu :-( Makakům by měli zakázat jezdit na takovou vodu!
Poučení z třetí jízdy – co bylo špatně? Skoro všechno : -( Nejvíc asi tohle:
- za ty roky na vodě jsem získal pocit, že převrátit raft dokáže jen extra makak, což já se svými zkušenostmi pochopitelně nejsem – více vnitřní pokory by mi rozhodně prospělo
- nechal jsem se zbytečně vykolejit posádkou, která nebyla připravena připravena tak jak měla být – napříště žádné ohledy a pokusy o to všem vyhovět !
- s posádkou v takovémto složení jsem raději neměl vyplout : -(
- další dospělák na raftu mimo mne byla Nataša – neuvědomil jsem si, že neumí dobře česky a ve stresových situacích se může vymstí, že neporozumí – příště musí být takovýto rizikový prvek doplněn dalším fyzicky schopným dospělákem, který rozumí dobře
- v kombinaci s jazykovou bariérou Nataši jsem podcenil to, že správně chápe povely – v tomto případě „přitáhni!“ – raději dalších 10 minut zpoždění, ale před vyplutím nadrilovat !
- pozdě jsem zaregistroval, že pod jezem někdo je – kdybych si na zádi stoupnul, měl bych šanci je uvidět dříve a možná bych uhrál těch pár metrů, které chyběly do srovnání raftu
- měl jsem zbytečné ohledy na loď pod jezem – ti makakové na takovou vodu neměli vůbec vyplout – nevědomky jsem asi i trošku riskoval životy své posádky, jen k vůli svému „slušnému vychování“ – měl jsem držek raft v původním kursu, a loď pod námi přejet „vejpůl“ – navíc bych je tím pravděpodobně z válce vytlačil.
Sestříhaná verze (4:44):
Nesestříhaná verze (17:34) z videí Nika, Dazula, Vadyma, Honzy a Fanty:
Co vylepšit pro příště?
Zřejmě se zkusíme vrátit k samostatným skupinkám (v podstatě klasický družinový systém), které budou pár dnů před akcí vědět s kterým kapitánem, a na jakém plavidle poplují.
Přidá-li se někdo později, kapitán konkrétního raftu (nebo baraky) řekne, zda se k nim vleze, nebo jej vytřídá při další jízdě.
Budeme tak vědět kolik přesně raftů a barak budeme nafoukávat, kdo konkrétně je bude kormidlovat, a zájemci budou vědět u koho se mají na srazu hlásit. Dorazí-li na raft 10 zájemců, sám kapitán si určí kdo s ním pojede jako první, kdo jako druhý, postará se o to, aby se vybavení jeho lidi předávali a na konci akce v pořádku odevzdali.
Kapitán bude dopředu vědět kterým autem vyveze své plavidlo zpátky na start i to, jak tam dopraví své lidi – bude operativně komunikovat „svým“ řidičem a domluví se, kdo a kdy jej bude střídat, aby si i řidič mohl Bytřici splout.