(Dazul) Přerušenou tradici VRRV (vůdcovsko-roversko-rádcovských výprav) začala ŠESTKA psát záhy po svém vzniku. Jedna z prvních VRRV byla zaměřen na „lození v ledech a bivaku ve sněhu“ na Malé Fatře. Připomíná mi ji fotografie z dob, kdy se ještě fotilo na „barevný kinofilm“, který měl jen 36 políček (záběrů). A protože jsem si svůj deník nevedl příliš pečlivě („to si přece nemusím zapisovat, to si budu pamatovat do konce života“), tipuji, že byla pořízena v půlce února 1999 (ač byla jako ilustrační publikována na titulní straně ŠESTÁKA č.10 v únoru 2001).
Bylo tehdy sněhu na Malé Fatře požehnaně, že jsme se místy bořili po pás. Dnes už bych s sebou na tak drsnou akci Montyho (prvního rádce Šneků), který jistotně neměl 15 let, nevzal. Bylo to náročné, ale Monty byl držák.
Zvládal akci obdivuhodně dobře, a snad proto jsme o rok později (26.2.2020) podnikli na Malou Fatru další VRRV, které se účastnily i cérky – rádkyně Žížal Brumla a rádkyně Žab Kikina.
Že to byla i tehdy akce náročná, a na svoji první iniciační noc pod širákem na sněhu nikdy nezapomenou, ti jistě potvrdí třeba Kikina – jestli Dazulovi a Raďochovi nevěříš : -).
Když jsme byli s brašulem požádáni novou vůdkyní ŠESTKY Irčou, abychom se pokusili obnovit tradici VRRV a RS, poctivě jsme zvažovali jak novou „první“ VRRV pojmout. Nakonec to vyhrálo „zimní táboření v tee-pee“, které jsme se ŠESTKOU doposud nepodnikli. V rámci PR k téhleté jedinečné akci, byla v ŠESTÁKU č.164 věnována celá strana 5, aby si všichni potencionální účastníci mohli rozmyslet, zda je tato akce dostatečně zajímavá na to, aby jí věnovali dva dny svého života : -)
Nám, kterým to za to stojí, začíná VRRV v 8:00, kdy v Ratiboři nakládám Horku a Bebi, brašule v Kateřinicách Natku a Jirku. Nezávisle na sobě míříme na místa „výsadku“ – vzdálená od sebe cca 4,5 km. Odtud má Horka s Bebi a Natka s Jirkou doputovat na místo, kde budeme stavět oddílové tee-pee s liningem zapůjčeným od vsetínských vlčat.
Táboření na místě kde, bude stát dva dny indiánský stan, máme povoleno. 13. listopadu 2024 mi totiž na mou prosbu o svolení k zimnímu táboření na pozemku pana magistra V.K. z Jeseníků přichází mail:
„Dobrý den pane Drábku,
s překvapením, ale i potěšením čtu Váš dopis stran svolení tábořit na mém pozemku v Rajnochovicích. Skautům fandím, a tak s mojí případnou podporou můžete počítat i do budoucna.
S pozdravem V… K…“
Blesková a kladná odpověď mne tehdy velmi příjemně překvapila a potěšila. Samozřejmě jsem svoji radost sdílel s brašulem a 5. ledna 2025 jsme společně na svých „motorových ořích“ na místo zimního táboření přetáhli 13 vzorně opracovaných, téměř osmimetrových tyčí na stavbu tee-pee.
Tehdy byla na oldskautském Facebooku spolu s několika fotografiemi publikována zpráva: „Původně bylo v plánu, že si každý účastník zimního táboření v tee-pee poslední lednový víkend přepraví svojí tyč na stavbu týpka sám. Ale brašule zjistil, že do autobusu ani do vlaku sedmimetrovou tyč nevezmou : -( A tak jsme místo obroku dali svým „koním“ natural a nedělní dopoledne (které se protáhlo) přesouvali třináct tyčí na místo, kde budeme v rámci VRRV (vůdcovsko-rádcovsko-roverská výprava) za tři týdny tábořit. Co by OS pro RS neudělali : -) : -)“
Zimy se ale v průběhu mého žití liší rok od roku. Ke konci ledna bývával zpravidla jistější na sníh, ale zrovna letos tohle „pravidlo“ moc nefunguje. Přestože týden zpět docela mrzne, předpověď na naše „zimní táboření“ avizuje oteplení :- ( Nedá se nic dělat, alespoň nikdo z účastníků neumrzne : -)
Logisticky máme s brašulem tuhle akci naplánovanou hodně pečlivě: od kilogramů cibule a masa divočáka, které s sebou vezmeme, až po prohození míst „výsadku“ obou skupin účastníků. A tak před 8:00 už čekám v Ratiboři na Horku s Bebi, abych je naložil do terénního vozu a odvezl je do údolí k potoku Rychtářka. Díky zledovatělé cestě to trvá déle, než mi navigace Mapy.cz předpovídá, ale s tím nic nenadělám.
V 8:30 obě naše hvězdy vysazuji na „jejich místě“. Horka i Bebi s sebou tahají každá kytaru, což mi na jednu stranu působí radost, že si spolu večer zabrnkáme, ale na druhou stranu mám trochu obavu, aby ty cca 4,5 km ve sněhu i s kytarami zvládly. Uklidňuje mne statistika, že cérky z ŠESTKY zatím vždycky všecko zvládly.
Navzdory statistice mne trošilinku znepokojuje, že po zadání bodu (do mapy.cz), kde budeme stavět tee-pee, to vypadá, že se hodlají vydat opačným směrem. Mám sice nutkání je na to upozornit a nenápadně naznačit, že to asi není dobrý nápad, ale držím hubu – vědom si Lenonova „Nevěř nikomu, komu je nad třicet“. Svým „údolím slz“ si musí projít každý sám – jsou věci, které jsou prostě nepřenositelné : -)
Z údolí plného „velkovýkrmnických táborů“ se vracím zpátky domů – na paseky, abych z garáže vyvezl nahoru na hřeben plně naloženou „čtyřkolku“ a vyčkal brašuleho, který se svým naloženým „ořem“ dorazí z druhých pasek.
Protože ani jeden z nás nemá koně, zvolili jsme uvážlivě jako přepravní prostředek pro tee-pee, lining, pily, sekery, společné jídlo na dva dny, naše sladké dřeva a bágly, pracovní čtyřkolky. Šetříme tím minimálně 4 hodiny času a naše zhuntovaná záda.
Dvojičku Natka+Jiří míjíme na Porubě. Jsou rychlejší než jsme v našich výpočtech kalkulovali. Z místa výsadku mi to autem domů trvá minimálně 30 minut + čas než brašule dorazí k nám (dalších 30 minut) + cesta čtyřkolkami na „tábořiště“ (15 minut). V našich výpočtech jsme měli být na Polaně o cca 3 minuty dřív : -( Nezastavujeme a přidáváme plyn : -(
Na „tábořišti“ nás nemile překvapují stopy aut, které tudy relativně nedávno projely tam i zpět. Že by tam lesáci něco těžili? No potěš! Místo pro naše táboření je ale jinak netknuté.
Vykládáme náklad u remízku borovic, které tady na hřebeni fungují jako větrolam, a Radek jde ve stopě zjistit proč tady, na jinak docela opuštěném místě, mimo turistické značky a průjezdné lesní cesty, ty auta jely. Já odjíždím zaparkovat svoji čtyřkolku asi 150 metrů mimo dohled, aby svou přítomností nerušila „idylku“.
Stopy aut vedou k asi čtvrt kilometru vzdáleném posedu, před kterým myslivci zakrmují lesní zvěř – na posedu nikdo není, takže si nebudeme s nikým zavazet : -)
Asi před desátou přichází Natka a Jirka. Navigace dle MAPY.CZ v době GPS funguje spolehlivě : -) Jiří určuje místo, kde budeme stavět tee-pee a lopatkou odhazuje sníh.
Společně kousek vedle roztahujeme na sněhovou pláň velké oddílové tee-pee (6 m), přenášíme třináct tyčí opřených o nedaleký vzrostlý smrk a začínáme stavět příbytek na dnešní zimní noc.
Je nad nulou, takže se dá pracovat i bez rukavic, což oceňujeme ve chvílích, kdy je potřeba pracovat s lankem. Organizace se ujímá Juri (později díky svému účesu přejmenovaný na Leningradského kovboje), který před několika dny shlédl instruktážní video (odkaz v ŠESTÁKU č.164 – strana 5).
Brašule i já v tuto chvíli fungujeme jako „podrž, podej“. Jaký uzel použít k uvázání základní „trojnohy“ Jiří sice nespecifikuje, ale o to přesvědčivěji jej váže. Taky z videa pochytil dobrou vychytávku, jak uložit na rozložené týpí tyče, abychom si ulehčili práci.
To už v 10:37 přichází druhá skupinka ve složení Horka+Bebi – živá, nezraněná, čilá. A tak obě cérky zapojujeme do stavby tee-pee, zvláště proto, že se prvotně svázanou „trojnohu“ nedaří postavit, neboť máme obavy, abychom ji v místě křížení nezlomili nebo nepřetrhli vázací lanko.
Na další pokus, po drobném převázání tyčí, základní trojnoha ze 7-8 metrových smrkových kmínků stojí. Můžeme pokládat další tyče a vytvořit tím kostru, na kterou natáhneme plátěnou plachtu tee-pee.
Brašukle s cérkama kladou na trojnohu dalších sedm tyčí a já s Jiřím vážeme jedenáctou tyč na rozložené týpí. Uvázat tuhle tyč správně, tak aby na ní nebyla plachta příliš vysoko (= velká mezera mezi spodním okrajem týpí a zemí) ani nízko (= týpí pak nelze správně vypnout) je tak trochu alchymie, nebo haluz. Juri naštěstí instruktážní video o stavbě týpí shlédl poctivě a plachtu přivazuje správně : -)
Louka je pokrytá 7-8 centimetrovou vrstvou sněhu, ale netuším, kolik jej vydrží do zítřka. Každopádně je ho zatím dostatek, aby si přítomné roverstvo mohlo zimní táboření se vším všudy vyzkoušet.
I když je tee-pee rozloženo na sněhu a plachta může místy navlhnout, bude jen o pár kilo těžší při zvedání. Pak ale uschne, protože budeme uvnitř udržovat oheň, který vodu z plátna odpaří.
Zvedání plachty na desáté tyči, přenesení ke kostře týpí a její správné umístění (kužel není rovnoměrný, ale mírně vychýlený) chce taky trochu zkušenosti a pár silných rukou, aby udržely ten balanc. Kdo to nikdy nezkoušel, asi hůř chápe o čem tu právě píšu, ale ti ostatní dobře ví : -)
Zatímco ostatní spínají a vypínají plachtu, nasazují chlopňové tyče a správně směřují spodní konce chlopní, já vytahuji dron. Rozkládám jej, načítám domovský bod a vzlétám. Snažím se pořídit pár videozáběrů a fotografií z ptačí perspektivy. Na ideálních záběrech by bylo toho sněhu vůkol trošku víc : -(
Tee-pee pomalu zabydlujeme, na zem pod sebe dáváme četinu – abychom byli zespod dobře izolovaní od chladu a taky, abychom neměli vevnitř blato. Ohniště spolehlivě roztopí i sníh, který se nepodařilo odházet a plusová teplota + časté chození do týpí a ven vytvoří, zvláště u vchodu, bláto. Když ale budeme chodit po četině, budeme tu mít čisto : -)
Postupně přenášíme dovnitř své bágly, roztahujeme karimatky, celty a spacáky, ladíme kytary, přikládáme na oheň a mezitím chystáme dostatek dřeva na celou noc.
Šéfkuchař brašule zapomněl vařachu, a tak ji z kusu smrkové haluze vyrábí – na uživení to sice nebude, ale na dnešní guláš z divočáka to postačí : -)
To už se z týpka stabilně line slabý dým, jak oheň tráví první bukové polénka. V létě to vypadá taky hezky, ale na sněhu se k tomu přidává podvědomý pocit tepla : -)
Pomáhám loupat a krájet dvě kila cibule do kančího guláše, který budeme celé odpoledne vařit. Než se cibule osmahne do hněda, spálíme ještě pěknou hromádku bukových polének.
Řežu další náruč dřeva, odnáším ji k ohništi uvnitř indiánského stanu a vyhodnocuji, co je potřeba ještě udělat, abychom tu mohli v pohodě přespat. Pokud bychom tu tábořili na víc nocí, věděl bych co udělat lépe, abychom si zvýšili komfort. Ale na jednu noc máme vše potřebné připraveno.
Dým z ohniště táhne dobře – chlopně tee-pee jsou dobře natočené a vchod je taky orientovaný správným směrem.
Zatímco Radek poctivě míchá vlastnoručně vyrobenů vařechů v kotlíku, vyrážím vypátrat nejbližší pitnou vodu – dokud je světlo. Podle pamětníků se prý pro vodu na vaření chodilo „dolů k potoku“.
Než se vydám dolů na opačnou stranu hřebene, pořizuji ještě pár dokumentárních fotografií tohoto místa s týpkem. Vsadil bych se, že jsme první, kteří jej tu kdy postavili : -)
Zvolna scházím po jižní straně hřebene, který je narozdíl od severní strany už téměř bez sněhu. Samotný potok je cca 65 výškových metrů pod hřebenem, a svah tu je docela prudký.
Opatrně sestupuju dolů, kudy chodívali pro vodu i zdejší pasečané. Jsem sám, kolem ticho, mám čas na přemýšlení a tak na mne trochu padá tíha tragédie, která se tu odehrála v zimě 1945. Bylo prý tolik sněhu, že se na Koliby dalo dostat pouze na lyžích. Ke konci 2. světové války tu stály dva domy – jedna chalupa patřila rodině Rafajů a druhá rodině Češků. V zimě, pár měsíců před koncem války, do osady vstoupil protipartyzánský oddíl ZbV Kommando 31. Všechny přítomné zatkli, domy vydrancovali a vypálili za pomoc partyzánům, kteří se skrývali v nedalekém bunkru – bývalo jich tam prý téměř vždy 10-12. Tahle protipartyzánská akce měla ještě jednu smutnou dohru. Do paseckých domků se den po drancování přišli schovat tři ogaři, a protože nacisté čekali, že se na místo úkrytu ještě někdo vrátí, přepadli je tam. Dva chlapce odvedli a třetího postřelili – ten pak uhořel ve slámě malé stodoly, kterou nacisté zapálili. Osada Koliby už pak nebyla nikdy obnovena a dnes tu stojí jen chaty a utajené (neudržované) arboretum.
Než si chat vykopali studnu, chodívali pro vodu taky někde tudy dolů k potoku. Ale kde ji nabírali fakt netuším. Sotva znatelná stezka tudy určitě vedla, ve vykácené stráni je místy vidět, jak se tu zařezávala do terénu. Ale jsou přes ni napadané stromy a pásy suchých haluzí, takže se po ní v podstatě nedá normálně jít. Ale beru ji jako vodítko – místo kolem kterého bych měl asi pátrat. Pro vodu tu chodili každý den, takže si za ty roky museli vychodit pěknů cestičku.
Potůček sem teče shora, takže začínám opět pomalu stoupat podél něj. Nahoře taje sníh, tekoucí vody je v něm proto pořád dost. Někde musí pramenit – tam by mohla být třeba ta studánka. S se přibývajícím i výškovými metry přibývají přes koryto padlé smrky a buky. Místy je lepší takový polom obejít. Když vyjdu nad tím posledním, po potůčku tu není ani památka. Je-li tu nějaký pramen, je pohřbený v tom polomu pode mnou : -( Ještě, že tu pitnou vodu nepotřebujeme tak nutně : -)
Začínám se stáčet nazpět k hřebenu, na místo, kde máme postavené tee-pee. Občas kráčím po vrstevnici, občas mírně vzhůru. Stoupáním podél potoka jsem získal pár desítek výškových metrů, takže k našemu tábořišti mi jich zbývá nastoupat kolem třiceti. Vykácený svah je osázený duby, nepřekvapuje mne proto, když míjím jeden, který je posetý duběnkama – což je jakýsi druh infekce, hálky, kterou způsobuje blanokřídlý hmyz – žlabatka dubová.
Téměř na hřebeni křížím starou, dávno nepoužívanou lesní cestu, kde se ve vyjetých kolejích drží rozmrzající tůňky vody. Skrze led ční zelené stvoly jakési trávy – asi něco jako bahnička mokřadní. Ta zelená barva v ledu nebo sněhu mně vždycky nesmírně těší, je pro mne symbolem urputnosti života.
Když míjím ulomený kmen smrku, ozve se mi z kapsy audiokniha, asi jsem nějakým podivuhodným způsobem samovolně pustil aplikaci. Mám rozposlouchaný román „Pramen Vltavy“ od mnou nedávno objevené Petry Klabouchové. Je to skvělý detektivní příběh ze současnosti, který se odehrává na pozadí skutečných historických událostí spojených s přísně tajným koncentračním táborem Prameny Vltavy na Šumavě. Aplikaci na mobilu obratem vypínám – snažím se audioknihy poslouchat pouze cestou autem do práce a zpátky, kdy mám na klidný poslech a plné vnímání textu dostatek času.
Přede mnou se odkrývá zase jiný pohled na naše tábořiště, kterému dominuje bílé tee-pee. Odmyslím-li si tu civilizaci 3-4 km odsud, vypadá to tu jako někde v lesích na Velké pláni Kanady : -)
Než se setmí jdu s Bebi nařezat ještě nějaké dřevo, abychom doplnili zásoby spotřebované při vaření guláše. Máme dvě pily a tak nám to jde poměrně rychle.
Guláš v tee-pee ještě pořád není dovařený a tak se předejídám kusem loveckého salámu a krajícem chleba. Stejný předkrm volí i ostatní nedočkavci.
Venku už pomalu padá tma a tak se naše společné bytí uzavírá do kruhu kolem ohně uvnitř indiánského stanu. Čas zvolna plyne, ale nemám pocit, že by se kdokoliv z nás nudil. Pořád je o čem si povídat, neustále je z koho si dělat srandu, průběžně je potřeba přikládat, míchat v kotlíku a ochutnávat jestli už guláš není hotový. Je v něm 2 kg masa z divočáka, takže přece nemůžeme tu zvěřinu zprasit :- ).
Vylézám z týpka taky proto, abych pořídil pár magických nočních záběrů – oheň v tee-pee na sněhu v noci mi připadá asi nejkrásnější. Takhle nějak si představuji „indiánský betlém“ : -)
Čas do hotového guláše si krátíme drnkáním na kytáru a zpěvem. Sladká dřeva tu jsou sice 4, ale najednou hrají vždy jen 2. Horka a Bebi se k presentování svého umění moc nemají – ostýchají se – ale je to jednou přejde!
Že je uvnitř indiánského stanu díky hořícímu ohni teplo, dosvědčuje fakt, že většina z nás má sundanou bundu a posedává a polehává tu jen ve svetru či mikině.
V 18:20 je kančí guláš prohlášený za hotový a všichni rychle vytahujeme své ešusy a Radek provádí obřadně několik posledních míchání svou originální vařechou, než sundá kotlík ze závěsu.
Rébus jak nahradíme šufánek je vyřešený obratem – ochotně se tu objevuje plechový hrnéček, kterým si každý nabírá tolik guláše kolik si jej troufá spořádat. Já si dávám až po okraj.
Jen jako málo zkušený naběrač nezajíždím hrnečkem až na dno kotlíku, kde se pohybují kusy kančího masa, takže jsem rád, když se se mnou Natka dělí o pár svých kousků. Ale žádné příkoří necítím – vynahradím si to ráno : -)
Už jsem před chvílí pěl ódu na to, že nejkrásnější je tee-pee v noci, když je zevnitř nasvícené ohněm a v krajině působí jako středobod toho všeho kolem. Odskakuji si s pískem a znovu se nechávám tím pohledem těšit. Indiánský stan má prostě svoji nepřenositelnou poetiku, která mojí romantické dušičce doposud nezevšedněla.
Dnes máme poklidné počasí, ale ten pravý komfort týpí bychom ocenili, když by kolem řádila sněhová fujavice, jak si pamatuji z prvních zimních táboření na Kondořím hnízdě či na hřebenu nad Bařinkou. Tehdy jsme měli stavu ztíženou tím, že jsme minimálně půl dne po lesích sháněli vhodné tyče na postavení týpí. To, že nebyl čas je zbavit kůry je jasné. Však to bylo léta vidět na plachtě týpí, respektive několika malých záplatách, které měly původ v nepečlivě opracovaných tyčích, o které se plachta natrhla. Však nás tyhle začátečnické chyby pořádně vycvičily.
Čas dál volně plyne a po sedmé večer už je většina osazenstva naprosto dobrovolně ve spacáku. Zalézám taky a zvolna upadám do polospánku ze kterého občas vnímám ohleduplnou komunikaci pološeptem, kterou mezi sebou vede dívčí část naší výpravy.
Kolem jedné ráno procitám a vnímám přes ohniště Horku, kterak svůj hypnotizovaný pohled upíná na řezavé uhlíky plápolajících polének. Skoro metrová hromádka dříví je už téměř prázdná – je vidět (i cítit), že pořád někdo přikládal, zatímco jsem spinkal. Odskakuji si s pískem, protože v teplém tee-pee se ze spacáku vylézá mnohem příjemněji, než za světla, kdy bude oheň vyhaslý a močák už nedá na výběr.
Díky tomu, že jsem nebyl přírodními procesy ráno nucen vstávat, procitám naplno až k 7:40. Tak dlouho ve spacáku jsem netrávil čas ani nepamatuji. I v záhrabu to bývá alespoň o hodinku méně : -)
Bebi rozfoukává oheň a já se soukám do gatí, abych mohl spacák sbalit do báglu a udělal v tee-pee víc místa. Bude potřeba zajít pro dřevo, abychom si ohřáli snídani – polovinu kančího guláše, která od večera zbyla v kotlíku : -)
Po vylezení z tee-pee je celková přeměna okolí do očí bijící – sníh přes noc téměř úplně zmizel! Asi jsme moc přikládali na oheň : -) Takový „řez“ si při žádném svém nocování „venku“ nepamatuji. Ale pořád je něco poprvé : -)
Při cestě na svých pár polének jdu pořídit fotku z místa odkud jsem včera fotil týpí na zasněžené louce, aby byl rozdíl mezi včerejškem a dneškem patrnější : -)
Mezitím dává brašule kotlík do závěsu nad oheň a zvolna vychladlý guláš ohřívá. Dnes bude teplá a výživná snídaně!
Tentoktát si nedávám až po okraj, ale za to zajíždím 2x až na úplné dno, abych si ověřil, že jsme skutečně vařili 2 kila divočáka. Teď mám poměr tuhého a tekutého guláše asi 50:50 : -)
Gulášek dobře hřeje a když Radek vytahuje pytlík s pepřem, také si jej dochucuji několika špetkami, které chyběly k naprosté dokonalosti této pochutiny.
To už je mužská část výpravy zvětší části sbalená a vnitřek týpí je najednou takový prostornější, úhlednější a ještě příjemnější : -)
Guláše v kotlíku zbývá minimálně ještě na jednu porci. Vylét jej do lesa by byl hřích a tak Natka nabírá do plastové krabičky „dom pro tatu“ : -)
Brašule dává do kotlíku roztopit zbytky sněhu, aby se vnitřek trošku odmočil a alespoň nahrubo jej pak omyl, než jej zabalí na cestu dom.
Mužská půlka osazenstva vyráží na průzkumnou vycházku do okolí, zatímco ta ženská pod záminkou udržování tepla domácího krbu plká uvnitř týpí.
Ukazuji Jurimu a Raďochovi „utajené“ arboretum. Nejen že nedokážeme určit polovinu vzrostlých stromů, ale ani se nepokoušíme všechny druhy spočítat. Arboretum bylo prý vysázeno v sedmdesátých letech. ale ne ze sazenic, ale ze semínek, které si zakladatelé přivezli z různých konferencí na Kubě, v Libanonu atd.
Když se vracíme zpět do týpí, je sbaleno i dívčí osazenstvo, mimo kytar. Oheň stále spolehlivě udržují, a tak se rozhodujeme pro předčasný oběd – opečeme si špekáčky :-)
Oheň v týpí žádný vítr neuhasí, takže můžeme v naprostém klidu zvolna opékat – každý kdo si dokáže obstarat tyčku na opékání. To se ale ne všem daří : -)
Ale solidarita i s těmi méně schopnými je v našem společenství vysoká, a tak se na jednom prutu smaží dva špekouni.
Nejlepší na opékání se mně osobně zamlouvá ten okamžik, kdy můžu výsledné dílo konzumovat : -)
Když svorně špekouny spapáme a trošku vytrávíme, začínáme po 11:00 odvazovat lining, vytahovat vypínací kolíky po obvodu tee-pee. Balení indiánského stanu taky nějakou dobu trvá. Ale dnes to je nedělní pohodička, protože svítí sluníčko a je přiměřeně nad nulou.
Rozepínáme spínací kolíky nad vchodem, sundáváme chlopňové tyče a odkolíkováváme vypínací provázky chlopní. Já i brašule jdeme pro ustájené „koně“, abychom postupně nakládali vše co je potřeba odvézt domů, a roveři samostatně sundávají desátou tyč a plachtou : -)
Pak brašule s kotvícím provazem několikrát obřadně obíhá kostru tee-pee po směru hodinových ručiček, aby uvolnil ostatní tyče a mohla se rozebrat kostra.
Jednotlivé tyče se odnášení na dvě hromádky, aby se pak mohly společně navázat za čtyřkolky a odtáhnout ty cca 3 km k nám domů, kde je uskladním. Rozebírání kuželu s tyčí připomíná černobílou grotesku s Charlie Chaplinem : -)
Poslední náročný úkon je správně a pevně svázat tyče k sobě, aby se tažením cestou nerozvázaly. Pokud si někdo myslí, že se jedná o jednoduchou operaci, dosti se mýlí!
Když máme naše motorové oře plně naloženy a zapřaženy, kontrolujeme, zda je louka dobře uklizená, a hlavně zda je správně zahlazené ohniště. Na první pohled není poznat, že jsme tady tábořili, takže za pár dnů to nebude poznat ani na druhý pohled : -)
Pořizuji ještě pár přírodních momentek a jdu ke své čtyřkolce. Mám starší kus než brašule, takže pojedu jako první, aby mně můj mladší spolubojovník neujel.
První tyč mi se společného sevření vyklouzává asi po 200 metrech : -( Po druhé ztrácím všechny tyče asi 400 metrů před naším domem – rozedřelo se a prasklo staré horolezecké lano, na kterém tyče taháme.
Dolů ke stodole, kde byly více než měsíc tyče uloženy, přijíždíme téměř společně. Chtěl jsem tyče opět uložit do stodoly na podlahu, než pro ně vyrobím nějaký závěs pod střechu, kde budou moci odpočívat třeba rok, ale když vidím jak jsou špinavé od blata a otírání hadrou nefunguje, opíráme je o osiku u udírny, aby je očekávané zimní plískanice a jarní deště omyly. Za dva měsíce je čisté uložím do sucha.
Co napsat závěrem? Za mne se akce vydařila, jsem rád, že jsem mohl po cca čtvrt století opět zažít a užít si zimní táboření v tee-pee s dobrou společností. Tady děkujeme vsetínským vlčatům za zapůjčení liningu do tee-pee – díky němuž jsme měli v týpku mnohem lepší tepelný komfort.
Jako živá vzpomínka na tuhle milou akci mi funguje si přičichnout k mé nepromokavé bundě Alaska, kterou mi předloni nadělila Irča – bunda voní a ještě dlouho vonět bude kouřem ohně z tee-pee : -)
——————————————————————————————-
Úplnou fotogalerii (Horka, Bebi, Dazul) z téhle velmi povedené akce si můžeš prohlédnout zde.
——————————————————————————————-
(Natka) Před osmou stojím sbalená u Radka na zahradě a strkám krosnu do auta. Mezitím volám Jurymu, že jsme už na cestě. Toho nabíráme přesně v osm a pak už to bereme vrchem přes Lázy až do Rajnošek. Tam nás na jakémsi kopcu strýc vyhodí, ukáže nám na mapách kam jít, a my sa teda vydáváme.
Po cestě párkrát málem vyplivnu plíce a krom pár zastávek, kdy Jiří papá svůj toust a já jabko. Docházíme v docela dobrém čase na Koliby. S Dazulem a Radkem začínáme stavět teepee a po dobré půl hodince (asi víc) přicházajů aj Horenka s Bebi.
Teepee stojí, oheň hoří, všude je dým ale konečně aspoň trošku teplo. Zem, vystlaná zelenou četinou, už se nezdá tak studená. Hned po rozmístění věcí na spaní začínají Radek s Dazulem zadělávat na gulášek. Vevnitř nejde cítit nic jiného než cibule a vůně kouře z mokrého dřeva.
Dazul celou dobu poctivě dokumentuje a nakonec vytahuje aj tu lítající myš a točí nás zhora. Na chvíli házím šlofík a následně sa ještě vydáváme pro dřevo aby bylo večer čím topit.
Setmí sa a za zvuku kytar a příjemného praskání ohně papáme guláš. Zaleháme docela brzo. Asi okolo sedmé je až na pochrupkávání Radka s Dazulem už ticho.
Za noc se probouzím jen párkrát a kupodivu mi je celou noc dost teplo.
Ráno dopapáváme zbytky guláše. A mezitím, co sa jdou pánové podívat na místní přírodní skvost, Bebi ještě vytahuje kytaru. Než to celé zabalíme opečeme ještě špekáčky (ano naše strava byla velmi vegetariánská) a pak už sa jenom pouštíme do shazování celé konstrukce.
Všechno hezky sbalíme a tyče navážeme za čtyřkoly. Pak už jen krosny na záda, kytaru do ruky a šmatláme si to k Dazulovi dom. Iris nám ochotně vaří dost potřebné kafe a navrhuje zajímavé místa na další VRRVky. Pak už jen sedáme k Dazulovi do auta a ten nás velmi ochotně veze všecky dom.
(Horka) 7:58 jsme dojely ke kinu, Dazul už kupodivu čekal na místě smluveném. Naskládaly jsme bágly do kufru kytary na klín a vyjely směr nám neznámý (naštěstí směr trochu radila navigace), potom co se Dazul asi třikrát otočil, bo se zakecal a zapomněl odbočit, jsme dorazily do Rajnochovic. Nasadily jsme bágly, Bebi vytáhla kytaru a daly jsme se na cestu.
Ušly jsme asi sto metrů a už jsme brodily přes vodu. Prošly jsme téměř suchou nohou a navigace už nám chystala další překvapení – kilometrový kopec. Odhodlaně jsme stoupaly, po chvíli shodily kvůli vedru bundy a usoudily, že to střihem rovně. Vyškrábaly jsme se nahoru a zkontrolovaly cestu. No můžu jen říct, že dole ta cesta na mapě vypadala, že vede jinama, ale nevadilo nám to hlavně, že jsme nemusely lézt ten kopec.
Kochaly jsme se přírodou až jsme došly na křižovatku, navigace trochu nezvládala naši polohu, tak jsme se rozhodly neodbočovat ani na jednu vyznačenou odbočku a jít po stopách zajíců a srnek, bo ti určitě vědí kama máme jít. Nad náma jsme uviděly cestu, tak jsme na ni šly a začínaly jsme to poznávat byly jsme za Maruškou. ,,Hned se jde líp, když víš kam jdeš“ tento moudrý výrok, který Bebi řekla, byl asi ten nejpravdivější, který jsem kdy slyšela.
Pokračovaly jsme směr bludný, samozřejmě zase mimo vyznačenou cestu (protože proč jít po cestě, když máte vedle zasněženou louku) tqm jsme daly pár foteček a pokračovaly dál. navigace nás furt komandovala a my po ní řvaly na zpět ať je potichu. „Pokračujte 700m“, „pokračujte 800 metrů“. „Hej my jsme to asi přešly!“. Zkontrolovaly jsme navigaci a samozřejmě že přešly, tak jsme se zase vrátily a zase to střihy přes to největší křáčí co tam rostlo.
Na cestě už jsme viděly stopy čtyřkolky, tak jsme věděly, že jdeme správně. Už jsme viděly stoupající tyče teepee, tak jsme je chvíli pozorovaly a šli za nimi samozřejmě na cílové rovince jsem šlápla do obří kaluže, takže mokré boty supr čupr.
Odhodily jsme batohy a šly jim pomoct. Obíhala jsem teepee a obvazovala tyče. Jiří s Radkem se snažily strčit tyč do díry, Bebi dělala kolíky a Natka s Dazulem vázala lining ( netuším, jak se to píše), hláška „však v tom spíme jenom jeden“ den padla v rekordním počtu, a pak už stačilo jenom si teepee zabydlet.
Šly jsme na podestýlku, někteří z nás měli třicet čísel vysokou postel někteří si vystačili s málem, nařezali jsme dřevo, a pak už jsme se uvelebili v teepku. Cateringova firma DaRa začala připravovat večeři. No, nemohly jsme si stěžovat nejlepší kančí guláš.
Po večeři se vytáhly kytary hrálo se zpívalo a v osm už šla půlka spát. Potom jsme si ještě s Jiřím a Bebi chvíli povídali, a pak jsem šla spát ti dva si ještě povídali.
Byla to úžasná výprava jídlo a zázemí 10/10. Společnost též 10/10 podtrženo sečteno 12/10 za celou výpravu
(Bebi) Start tohoto dne (neděle 26.1.2025) byl velmi brzo, a to kolem 1 hodiny ranní, kdy mě Horka, Natali a Dazul vzbudili svým hlasitým šepotem, ale naštěstí jsem zase rychle usnula, a druhé vzbuzeni bylo až za světla.
Pomalé ráno, jako vždy – dostat se ze spacáku – nadlidský úkol, ale když sa povedlo, začali jsme rozfoukávat oheň a pomalu balit věci. Náš hlavní kuchař Radek nám ohřál guláš ze včera, takže snídaně šampiónů a pak… Pak sa děl poklidný kávový dýchánek! To bylo třeba!
Následně nám mistr Dazul oznámil, že sa někam půjdem projít, ale my dobré duše – já, Natali a Horka jsme zůstaly v tee-pee, aby jsme sa pánům postaraly o oheň, než sa vrátí.
Zatímco byli pryč, já jsem vytáhla kytaru a zahráli jsme si pár písniček, když jsme měli klid od pánů. Chvíli klidu nám ale přerušil po (asi) půl hodině příchod zbytku osazenstva, a tak jsme schovali nástroj a dali sa všeci do opékání druhého chodu snídaně – špekáčky s chlebem. Tento krásný moment Dazul, tak jako všechno jiné, zdokumentoval. Děkujeme.
Po jídle a casu na jeho strávení jsme sa zas všeci dali do balení, tentokrát už ne našich batohů, ale tee-pee. Spousta rozvazování, tahání tyčí a taky rána do hlavy při manipulaci s nimi (omlouvám se madam Škarpová), ale kupodivu to šlo docela rychle. Tyče jsme naházeli na 2 hromady, odtahali jsme jehličí, na kterém jsme spali, a to bylo vlastně asi všechno.
Tyče si pak Dazul s Radkem navázali za čtyřkolky a jeli směr Dazulovo sídlo.
My jsme sa vydali za nimi pěšky. Cesta nám nezabrala moc času, jelikož to bylo (díkybohu) blízko a při příchodu už jsme věděli, co je náš jediný cíl – kafe!
Irenku jsme poprosili o trochu vody a kafíčko, a ona nám samozřejmě vyhověla – OPRAVDU DĚKUJEME IRČO!!!
Chvílu jsme se zakecali o nápadech na příští VRRVku, a pak nás Dazul všechny rozvezl přímo před barák!
Celkové hodnocení? Skvělé jídlo, skvělá společnost, skvělé kafe, skvělý hudební doprovod, skvělé počasí! Úžas, krása, nádhera!
(Jirka) V 8 ráno me Radek vyzvednul doma a odvezl mě a Natku někam do Rajnochovic. Ukázal nám kam mame dojít a odjel. My jsme naštěstí měli ujít asi jenom 4 a půl kilometru. Cesta nám ubíhala rychle a něco před 10 jsme byli na Kolibách.
Tam už nás čekali Dazul s Radkem, kteří tam dojeli na čtyřkolkách. Protože Bebí s Horkou někde zabloudily, začali jsme týpko stavět sami. Odházeli jsme sníh a vztyčili hlavní trojnožku, když už konečně přišly Bebí s Horkou.
Dostavit týpko nám zabralo ještě asi 2 hodiny. Na zem jsme dali smrkové větvičky, abychom tam neměli bahno, a zapalili jsme oheň. Bohužel strašně kouřil, takže nám načuchly všechny věci tak, že budou smrdět minimalně ještě měsíc.
Radek začal vařit guláš a my jsme vlastně nic nedělali. Navečeřili jsme se guláše, který byl výborný, Radek s Dazulem chvilku hráli na kytary a potom jsme všichni nečekaně brzo zalezli do spacáků a spali.
Ráno jsme vstávali okolo 8 a po sněhu venku nebylo ani památky. Dojedli jsme zbytky guláše a vydali se do místního arboreta. Arboretum založili a udržovali nějací vysokoškolští profesoři asi v 70. letech. Od té doby bylo neudržované a celé zarostené. I tak však bylo hodně zajímavé, bylo tam přes 50 různých stromů z různých zemí světa.
Po návštěvě arboreta jsme sbalili týpko a šli pěšky k Dazulovi, odkud nás všechny odvezl domů.
Nesestříhané (14:27) video ze „zimního táboření“: