(Dazul) Čím jsem starší, tím víc vnímám jak se plánované akce odehrávají sice podle plánu, ale občas ve velmi upravené verzi, kterou bych nedokázal namyslet, ani kdybych moc chtěl. Jsem neustále překvapován a nevycházím z údivu. A protože jsem se s tím smířil, žije se mi snadněji : -)
Akce se může konat jen díky tomu, že vyrazil i Svišť a Pípa, kteří jsou šťastnými majiteli řidičských průkazů. Mně byl ten můj zlovůlí policistů a úředníků odboru správních agend sofistikovaně zabaven (to je na samostatné povídání o totální bezmocnosti, na které odkážu raději až budu řidičák držet fyzicky v ruce) a tudíž bych si sám auťák do Vrátné doliny neodřídil.
Svišť i Pípa mohou vyrazit jen na jeden den, takže nezbývá než z plánovaného záhrabu slevit a operativně akci změnit z dvoudenní na jednodenní. Rozhodování je jednodušší, protože volím mezi jedním dnem nebo žádnou výpravou. Alternativu vyrazit na běžkách sám od baráku po Hostýnských vrších mi překazi dvoudenní déšť, který okolní bílé lesy změnil v zelené. A na Malé Fatře je sněhu pořád minimálně metr.
Plán na dnešek upřesňujeme a jízdy v autě mezi Vsetínem a Hovězím, Míříme do Vrátné doliny. Lavinová situace Malé Fatry je na stupni 2 („MIERNE lavínové nebezpečenstvo“) s neměnným výhledem. U sjezdovky Starý Dvor jde Svišť loudit na stanici Horské služby aktuální informace o naší přepokládané trase. Vrací se s mírně pozměněnou variantou – vyrazíme raději po zelené značce od rozcestí Stará dolina. Pípa, který plánoval vycházku na sněžnicích (v autě máme kromě oddílového lana, dvou sněžných lopat i troje sněžnice) a tudíž si sebou nebral lyže, vyhodnocuje situaci a peláší do půjčovny pro skialpy.
Parkujeme vedle říčky Varínky kousíček od rozcestníku Stará dolina (695 m.n.m.) a po krátkém přebalování a ustrojování vyrážíme společně po zelené značce do Sedla za Kraviarským (1220 m.n.m.). Lyže zatím neseme v rukách, protože lesní cesta po které kráčíme je prudká, sníh namrzlý až zledovatělý a hlavně se tudy stahovalo dřevo, takže místy jsou hliněné úseky. Po necelém půlkilometru „nasazujeme“ a já oceňuju výhodu mých starých backcountry širších běžek s ocelovými hranami a tuleními pásy. Při nasazování lyží nás míjí početná česko-slovenská skupina cca třicátníků, kteří šlapou pěšky na chatu pod Suchým. Čelo skupiny se podivuje nad tím, že mám na běžkách tulení pásy. Vzhledem k tomu, že jsem na tyhle dotazy zvyklý už dvacet let, odpovídám, že jsem zřejmě průkopník a na Malou Fatru i Velkou Fatru vyrážím dvě dekády zásadně s běžkami s kovovými hranami a na tuleních pásech. Do kopce i po rovině se vyrovnám skialpinistům a z kopce jsem holt pomalejší, ale váha mých lyžáků a lyží je proti těžkotonážnímu vybavení skialpinistů jednoznačnou výhodou.
Ve stoupání, asi půl kilometru před Sedlom za Kraviarským, hlásí Pípa problém. Nějakým záhadným způsobem se mu podařilo ulomit plastovou část vázání na vypůjčených skialpech. Pokud by si vázání zafixoval do polohy „sjezd“, asi by mohl pokračovat, ale vzhledem k tomu, že nás čeká ještě několik set metrů převýšení (Velký Kriváň má 1709 m.n.m.), doporučuju mi raději návrat. Předávám mu klíčky od auta, aby mohl v mezičase vrátit skialpy do půjčovny a přeparkovat pod lanovku do Vrátné, kde se Svištěm odpoledne pravděpodobně sestoupíme. Jak bude u auta, pošle mi na mobil zprávu, že je OK, abychom byli v klidu, že po něm nemusíme rozjíždět pátrání.
Svišť je přede mnou a doháním jej až nad Sedlom za Kraviarskym (tady se napojujeme na modrou značku), abych mu oznámil, že pokračujeme bez Pípy. Počasí je dnes od rána moc hezké, ale až tady na bočním hřebenu teprve naplno umocňuje tu nádheru kolem. Kdybych odsud musel také sestoupit, tenhle pohled by mi stačil. Myslím na Pípu, který je o něj ochuzen.
Vycházíme z pásma lesů a dostáváme se na holý svah. U rozcestníku modré a žluté značky Chrapáky (1417 m.n.m.) už fouká dost nepříjemně. Nasazuju a pevně zapínám kapuci. Každý záběr znamená promrznutí pravé ruky. Dneska toho asi moc nenafotím ani nenatočím. Po žluté stoupáme do Sedla Bublen (1490 m.n.m.), kde se napojujeme na hlavní červenou hřebenovku. Tady ochutnávám i první mírný sjezd, ale na vrchol Pekelníku (1609 m..n.m.) se v drtivé většině trasy stoupá.
Jako vždy tu fouká, ale ještě víc mi putování znepříjemňují vyfoukané zmrzlé plotny sněhu. Tulení pásy sice zvládají, ale při občasných mírných sjezdech hrozí, že ani ocelové hrany běžek neudrží potřebný směr. Tyhle chvilky citelně odčerpávají energii a extrémně namáhají kolena.
Na hraně Velkého Kriváňa (1640 m.n.m.) vyhodnocuju, že těch 69 výškových metrů mi ve stávající situaci za vrchol nestojí. Sníh je tam vyfoukaný ještě víc a sjezd shora bývá záživný i v mnohem lepších podmínkách. Dávám Svišťovi posunky znamení, že pokračuju dál do Snilovského sedla (1525 m.n.m.) a věnuju se výhradně tomu, abych nespadl. Dnes to stojí evidentně víc úsilí než jindy. Ale daří se mi, zatím to je dnes bez pádu.
Při sjezdu do sedla se mi na tu dálku zdá jako by tam někdo stavěl stan, což je kravina, takže tam má možná nějakou předváděčku horská služba. Nebo se jedná o nějakou potřeštěnou reklamní akci. Dneska už je možné úplně všechno. Samozřejmě, že to je úplně jinak. Z bezpečné vzdálenosti rozeznávám, žlutý a černý nafukovací drak – kite. Objíždím roztažené šňůry po Snilovském sedle a okamžitě loudím informace od dvou kiterů, kteří tu čekají a správný vítr, aby se nechali vytáhnout na Velký Kriváň. Oba mají 12 m2 vrchlíky, takže nepochybuju, že se jim to podaří. Jsou na snowboardu což umocňuje můj obdiv (já na snowboardu ustrnul na stylu jízdy „padající listí“). Během chvilky přichází vítr a žlutý kite už je nahoře. Za chvíli už je snowkiter na úpatí Velkého Kriváně. Pořizuju památeční záběr a domlouvám se se Svištěm, že já půjdu na sestup, který odhaduju aspoň na hodinku (trval nakonec víc než dvě hodiny) a on si na skialpech odskočí ještě na Chatu pod Chlebom, protože jemu zabere sjezd do údolí tak 15-20 minut.
Nikdy jsem ve Vrátné dolině na sjezdových lyžích nebyl a sjezdovku znám z pěšího výstupu do Snilovského sedla, takže spíš netuším co mne čeká. Připravuju se spíše na horší variantu. A dělám dobře. Sjezdaři během dopoledne urolbovanou sjezdovku hezky vydřeli a io zbytek se postaral vítr. Musím se dostat mimo sjezdovku a pokusím se to dolů šněrovat žlebem. Mám pocit, že dnešní náročný výstup na hřeben evidentně patřil a výrazně lehčí části dnešní výpravy. Právě se naplno odkrývá slabina mých lyží proto skialpům. I tady ve žlebu jsou čistě vyfoukané, namrzlé až zledovatělé plochy. Dokážu si představit, žena skialpech by to taky nebyla žádná pohoda, ale na backcountry běžkách to je něco co se blíží katastrofě. Zvažuju, že lyže sundám, natáhnu na boty nesmeky, které si s sebou nesu v báglu, ale pár metrů ode mne začíná nafoukané prašanové pole, takže tuto variantu odsouvám. Ztrácím pojem o čase, ale nabývám vědomí o stoupajícím hodně nepříjemném pocitu v kolenou. Každá otočka a změna směru jízdy je na chvíli úlevou, než se nepříjemný pocit přenese do druhého kolena.
Cítím, že ti docela ubývá energie. Naposledy jsem jedl o půl desáté a teď už jsou tři hodiny pryč. Už chápu proč to Sviště táhlo do chaty pod Chlebom na polévku. Mohl bych tu někde na kraji lesa zastavit a najíst se. Mám sebou i vařič s ešusem a nesu i dvě hotová jídla z Bojové dávky potravin AČR – roztopím sníh, ohřeju si je a najím se jako pán. Jenomže to je zdržení tak na půl hodinky a jestliže mne Svišť už minul, budou na mne dole u auta zbytečně čekat. Pokud to vydržím až do doliny, můžu si nabrat vodu z Varínky a jen tím že nebudu roztápět sníh ušetřím minimálně deset minut. A pokud tam Svišť ještě nebude, příjemně využiju dobu čekání přípravou a konzumací jídla. Jo, udělám to tak.
Už pod sebou vidím svážnicovou lesní cestu. Jak se na ní dostanu, končí mé dnešní utrpení a já pozvolna pojedu až ke spodní stanici lanovky. Teď hlavně neudělat z roztržitosti nějakou hloupou chybu. Pohled na moji jízdu musí stát a to. Pokud to někdo točí, může to přehnat černobílým filtrem a udat video jako němou grotesku.
Posledních pár desítek výškových metrů k lesní cestě zdolávám lesem . Je taky relativně měkký sníh a i když je tu pořádný sešup, lyže docela dobře drží. A kdybych nedopatřením uklouzl, musím se zastavit o nějaký ze stromů pode mnou.
Ták – konečně jsem na cestě. Kolem mne musí prosvištět dva sjezdaři, aby mi došlo, že i cesta je součástí sjezdovky a podle toho vypadá. Je dokonale vydřená a i sličná slečna na posledním modelu sjezdových lyží značky Head má problém ustát ledové muldy i zatáčku do protisměru. Její hranění po zmrzlém sněhu slyším i pár minut po té, co už ji nevidím. Nasazuju „valašský drtivý styl“ kombinovaný s jízdou „na bosorku“ – přisedávám tyčky mezi nohama celou svou vahou a plužím jak traktor s nejširší šípovou radlicí. Hlavou mi bleskne citát nejslavnějšího slovenského skialpinisty Fero Rajtára „Kdo nepadá, jezdí hluboko pod své možnosti!“ a fakt se snažím jet s velkou rezervou. Poslední tři zatáčky rezignovaně sundávám lyže, nasazuju na boty nesmeky a zvolna – led neled – postupuju na sjezdovku. I tady se mi nesmeky hodí, protože finále má takovou prověřovací úpravu. Než se dostávám k mostku přes vyschlý potok, míjí mne s radostnými výkřiky Svišť.
Pípa už na nás z auta mává, abychom si jej všimli. Nechá nás se odstrojit a přivazuje lyže na hagusy. Útržkovitě si sdělujeme nejsilnější zážitky, jíme a doplňujeme energii čokoládami. Dnes to byl pro každého z nás solidní mazec, ale jsme za něj vděčni. Tohle nám pořád ještě nezevšednělo.
Uháníme zpět k domovu a plkáme o všem možném. Uvědomuju si hezkou „drobnost“, kterou máme společnou. Mimo to, že jsme všichni tři v mládí aktivně prošli oddíly – Svišť TROJKOU (3.CH) a já s Pípou LVÍČATY (4.CH), těší nás, že obdobně na tom jsou i naši synové (1.CH a 6.K).
Dnes budu usínat zaslouženým spánkem spravedlivých. „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval.“ : -)
————————————————————————————-
Pětiminutové nesestříhané video z dnešní potulky po Malé Fatře :