(Dazul) Na tábor se dnes po cca třech dnech vrací Irča se všema čtyřma děckama, a já hodlám vyrazit přímo z práce, jak jen to bude možné. Těším se tam moc, protože letošní tábor je zřejmě ještě o trošinku lepší než ten loňský. I pro naši rodinu je významný, protože Irča se po hodně letech zapojuje do organizace tábora a využívá nepsaného privilegia, které k tomu přísluší – bere s sebou „vlastní“ děti. Myšák jede prvně jako regulerní účastní tábora s družinou vlčat a naši benjamínci Kája s Nikem se běžného programu neúčastní (podobně jako děti ostatních přítomných dospěláků), ale při ranním a večerním nástupu stojí v řadě světlušek a vlčat. Při takovém množství táborníků (45-50?) to nijak táborový program nenarušuje a zadělává to na pozitivní efekty v budoucích letech.
Cestou na tábor zajíždím do Bílovce, kde mi pan Květoslav věnoval pro projekt www.detske-casopisy.cz hromadu starých časopisů. Na tábor se těším, ale tohle to bylo velmi milé setkání. Je zajímavé, že skoro polovina lidí, kteří se aktivně zapojují do projektu dobrovolné digitalizace starých časopisů pro děti a mládež, se v mládí pohybovala kolem nějakého dětského oddílu, pořádala tábory atd.
Příjezdem na tábor přebírám od Irči Kubu, kterému po táboře mnoho lidí, k vůli jeho energii, přezdívá „malý atomový reaktor“. Je nevyzpytatelný a nutí mne být neustále ve střehu. Nejjistější je vyrazit na procházku. A tak spolu s Kájou jdeme ve třech po proudu Budišovky po Břidlicové stezce. Nespěcháme, kolem stezky je spousta zralých malin, které přijdou vniveč pokud je nesesbíráme, a tak spolu s Kájou učíme Kubu sbírat ty nejlepší červené kuličky, které míjíme.
Štola, ve které by se nyní mělo konat finále celotáborové etapové hry, je asi kilometr pod táborem, a stanovil jsem ji jako cíl naší procházky. Jdeme nalehko, jak je u takové podvečerní procházky běžné. Míjí nás vůdkyně Kája, která spěchá na finále celotáborové etapové hry, které se koná právě v břidlicové štole, ke které míříme. Spali jsme před ní poslední noc letošního PUŤÁKU.
Nevím proč, ale na Kubu vhod do štoly funguje naprosto spolehlivě. V krátkém tričku a bez jakéhokoliv osvětlení míří neochvějně vstříc temnotě. To Kája, která je o 5 roků starší, ta má obavy a čeká na mne. Nemaje čelovku, vytahuji mobil a zapínám na něm svítilnu. Štolu osvětluje dostatečně, takže pokračujeme dovnitř. Z předchozích let vím, že je cca 300 metrů dlouhá, částečně zatopená, ale dá se přejít, s pořádnou dávkou opatrnosti, s téměř suchou nohou. Moc mi nevyhovuje držet mobil v jedné ruce a v druhé ruce malého Kubu, ale když postupuji dostatečně pomalu, jde to zvládat, aniž bych zahučel do studené vody. Teplota ve štole je příjemná, zvláště proto, že venku je fakt brutální vedro. Tady se se mne konečně nelije pot. Raďoch s ostatními organizátory finále etapovky, kteří tady musí být po celou dobu, než dorazí každá ze čtyř skupinek, těch několik hodin tráví v relativně příjemném prostředí : -)
Za pomocí Vítka a lana dostávám Káju i Kubu do největšího dómu na konci štoly. Tady už zní gregoriánské chorály, z někde ukrytého přehrávače CD. Akustický efekt je doslova monumentální, a tak nikdo nikomu nemusí říkat, že má být potichu. Za svitu čelovek ve tmě postupuje had šestkařů skrze částečně zatopené úseky štoly a je slyšet pouze kapky vody dopadající na hladinu ze stropu, ozývající se kroky či čvachtnutí při pomalém, ale neustávajícím postupu dopředu.
V hlavním dómu na ně čeká loučemi a svíčkami nasvícený prostor, kde lze jen obtížně vytušit strop. Majestátná hudba a Raďoch, coby templářský rytíř oděný v bílém plášti s červeným křížem, drátěné košili, kovové přilbici, opírající se o velký meč. Teatrálním hlasem je vítá a seznamuje je s posledním úkolem – musí se napít ze správného poháru. Ale jen jediný – svatý grál – je udrží při životě, ostatní je zahubí.
Splnit nesnadný úkol se daří až poslední skupině. Ti, kteří pozorně shlédli doporučený film INDIANA JONES A POSLEDNÍ KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA, neprohloupili – svatý grál byl vyroben přesně podle toho, který učinkoval ve filmu.
To už jsme ale s Kubou a Kájou zpátky v táboře, kde po společném návratu všech skupin z břidlicové štoly probíhá volný program. Žhaví se kameny na večerní ini-tipi, zasedá každodenní podvečerní táborová rada, na večerním nástupu se sundává státní vlajka. A taky se bouřlivě vítá Bebi, která se podle tradice vrací s báglem na zádech z 24 hodinové samotky a samostatném přespání v lese. Nikdo z tábora ji neviděl, takže má splněnu nejobtížnější skautskou zkoušku „Tři orlí pera“. Ve dvanácti letech !!! Bebi je fakt hodně dobrá!
Dnes je taky poslední potní chýše na letošním táboře, a tak do ní nakonec lezu a vychutnávám si příjemné ochlazení v tůňce. To už je ale po půlnoci, takže jdu zalehnout k Myšákovi do stanu.
Musel jsem spát jen velmi krátce a lehce, protože mne mezi jednou a půldruhou ranní budí hluk a začínající šrumec. Je to jasné – poplach! Někdo přepadl náš tábor, odnesl nějaké zásoby i sekeru zaseknutou u stožáru. Svižně vylézám ze spacáku, obouvám boty, nasazuju čelovku a kmitám ze stanu. Nechávám si dát rychlé info, kudy nějaký útočník či útočníci běželi a vyrážím jako ohař směrem k Budišovu. Táborové BoRo proběhlo už někdy v prvním týdnu tábora, takže stany, zásobák, kuchyně i hangár budou zabezpečeny, tam nic platný nebudu. Mohu ale pomoc někoho dopadnout nebo najít místo, kde si mohli útočníci nechat své věci (jistě nedorazili úplně na lehko – předpokládám, že se jedná o rovery z nějakého oddílu našeho střediska – tipuji na 2.D, 1.Ch a 4.Ch).
Na prvního útočníka narážím na mostě přes Budišovku, hned u tábora. To už na něm (po podrobnějším pohledu zjišťuju, že na ní) klečí dva lidi od nás. Asi ve chvatu říkám něco o tom, že svázat jí asi zvládnou sami a spěchám dál. Jen pár desítek metrů dál se ve vysokých kopřivách vedle cesty převaluje dvojice – evidentně další přepadník a někdo od nás. Přiskakuju a zalehávám nešťastníkovi, který zřejmě netušil, že budou přepadávat tábor ŠESTKY, nohy. Můj zvyk si vázat tkaničky dvojitě mi šetří zbytečnou komplikaci, když se mi je zoufalec pokouší při potyčce rozvázat : -) Za chvíli mu kroutím ruku za záda a odháním hejno všudypřítomných octomilek, které na nás odevšad doráží. To už se tu objevil kus lana, a tak narychlo s Vítkem vážeme útočníkovy vzpírající se ruce i nohy. Přenášíme jej z kopřiv na cestu, kde se octomilky nevyskytují. Když sebou ale přepadník pořád mrská, přitvrdíme a vážeme jej do kozelce. Jeho připomínky naznačující, že snad postupujeme tvrdě, že tohle nečekal, ignorujeme.
Po zpacifikování přepadníka vybíhám ještě pár set metrů dál, ale podle hluku usuzuju, že další bojůvky se odehrávají spíše kolem tábora. Nacházím ale hromadu báglíků, která nemůže patřit nikomu jinému než těm, kteří zaútočili na náš tábor. O kus dál se povalují kolečka, které ti lumpové také čorli na tábořišti. Nakládám jejich bagáž do koleček a vezu vše směrem k táboru. U neklidného svázaného přepadníka si ode mne kolečka někdo přebírá a já pomáhám Vítkovi dostat nešťastníka do tábora. Trochu mu uvolňujeme provaz kozelce a on poskakuje za zpěvu písně „Vysoký jalovec“ na táborové náměstí. Míjíme další ŠESTKAŘE, kteří taky dopravují nějaké přepadníky do tábora a já všem vysvětluju, že do zpěvu jsme našeho zajatce nenutili, že zpívá ze zoufalství čistě o své vůli.
Pokouším se od útočníků zjistit kolik jich na nás přijelo, ale udávaný počet se pohybuje mezi 14-50, což je samozřejmě nesmysl. Ale připadá mi, že jich máme pochytaných poměrně dost. Nechávám proto 2x přepočítat jejich přivezené bágly – je jich 8.
Ve 2:00 už leží na táborovém náměstí osm svázaných útočníků ze 4.chlapeckého a 2.dívčího oddílu. Někteří se ještě cukají a oplátkou se jim dostává tvrdšího zacházení. Mladší táborníci jsou těmi zkušenějšími poučeni, že je potřeba všem zneškodněným sundat boty, aby měli v případě, že by se jim nějakým zázrakem podařilo utéct, ztížený pohyb. Drsnější metodu, jejich svlečení do naha v koedukovaném oddíle nenavrhujeme. Taky neustále u každého ze svázaných (ti zpupnější jsou v rámci praktické výuky mladších šestkařů svázáni do kozelce) stojí minimálně dva táborníci, kteří v případě nedovolených pohybů útočníky preventivně zalehávají.
Nápadů na ztrestání přepadníků se objevuje hodně, od lynčování či topení v tůňce, po posypání popelem. Když jakýsi nešťastník při zmítání udeří Natku, je rozhodnuto. Se slovy, „To jsi přehnal, tos neměl dělat!“ odchází a vrací se s nádobou plnou vody. Pomalu ji vylévá na přepadníkovu hlavu, pak na zbytek těla. Vzápětí jsou mokrá místa posypávána chladným popelem z táborového golema. Vedlejším efektem této akce je, jak jsem za chvíli pochopil, že už víme, kde dali sekeru od stožáru. A také jsem se dozvěděl, že v předtuše přepadu, byl symbol práce (špalek se zaseknutou sekerou) na noc přemístěn do něčího stanu. Podle dávné oddílové tradice by se musel, v případě odcizení symbolu práce, předčasně ukončit tábor.
Když už je toho pošťuchování na táborovém náměstíčku dost, přichází Pepa, který na táboře předal vedení družiny Šneků Žabákovi, a jasně a zřetelně volá: „Vzdáváte se?“ Ozve se jakési nejasné a nesynchronizované zamručení, která má zřejmě znamenat, že se vzdávají. Pepa ale ještě hlasitěji volá: „Chci to slyšet nahlas a jednotně !!!“ Po několikerém vynuceném opakování je Pepa spokojen a nešťastníci jsou rozvázáni, mohou si vzít své boty a bágly. Ano, ŠESTKA opět nezneužila své síly, ale zachovala se velmi mírumilovně a šlechetně, nikomu nezpůsobila ztrátu na životě ani na zdraví. Snad si mladší členové oddílu do dalšího oddílového života odnesou praktický příklad, že se na našich táborech k útočníkům vždy chováme slušně a mile.
Protože vetřelcům jede ve 3:26 vlak na Vsetín, vydávají se do tmy na nádraží. Průpovídky typu: „Přijďte zas, po svých neodejdete!“ už zřejmě nemají šanci slyšet. Vzhledem k tomu kolik už je hodin, víme, že nemají šanci toho tři a půl kilometru zvládnout včas – to by museli fakt běžet, aby vlak stíhali, a to se nám zdá opravdu hodně málo pravděpodobné. A tak Danka a já vyrážíme svými auty, abychom pár set metrů za táborem nabrali útočníky a odvezli je na nádraží v Budišově nad Budišovkou. Čistě pragmaticky: je vhodné se přesvědčit, že opravdu nastoupí do toho správného vlaku : -) 3:05 už mířím z nádraží zpět na tábořiště, abych zalehl. Když už jsem ve spacáku, slyším v dálce projíždět vlak, který odváží útočníky na Vsetín.
sobota 23.července 2022
Jsem probuzen v 6:00 Irčou, abych šel hlídat do jejího stanu probouzejícího se Kubu. Přiznám se, že bych ještě tak hodinku spánku uvítal, ale Irča musí na nákup a pro vodu. Přesouvám se do stanu ke Kubovi, Káji a Nikovi v naději, že pokud budu postupovat opravdu tiše, mám šanci si třeba ještě chvíli schrupnout. Zažil jsem totiž několikrát, že naše děti spaly i do osmi ráno. To se ale na táboře nemůže přihodit : -(
V 6:30 vyrážím s Kubou na předbudíčkovskou procházku za tábor, kde roste hodně malin, aby si jich mohl natrhat do sytosti. Skoro hodinu to našeho nejmenšího zabavilo. Do tábora se vracíme ještě před posunutým budíčkem (k vůli nočnímu přepadu). Žaby ještě pochrupkávají v týpku, kde měly společné nocování celé družiny. V kuchyni se už na golemovi ohřívá voda, a tak Kubu odvádím k chill roomu kolem nějž je rozvěšeno pět oddílových hamak. Tady si taky docela rád hraje.
Budíček je dnes až v 8:00, takže běžný program je o hodinku posunutý. Po ranním nástupu vyrážíme s Kubou a malou Kájou ukázat Laďovi břidlicovou štolu, kde včera probíhalo finále celotáborové etapové hry. Já s Kubou zůstáváme na začátku, ale Kája se statečně vydává s Laďou a mojí čelovkou až na konec, přestože ví, co ji čeká. Za deset minut se v pořádku vracejí a zdá se, že prohlídka byla pro Laďu docela hezkým zážitkem.
Takže pokračujeme – vyjíždíme k Břidlicové chatě, kterou spravuje parta trampských nadšenců. Tady jsem měl v plánu strávit poslední noc letošního puťáku, ale chata už byla obsazená a tak jsme museli táhnout dál. Za prohlídku ale určitě stojí.
Kousek vedle chatrče je další „štola“. Sice se do ní obtížně vstupuje, protože se musí nejdříve prudce sestoupit cca 15 nejištěných výškových metrů, ale samotný vstup působí jako velká tlama : -)
Já s Kubou zůstávám na dně zarostlé jámy a osvědčená statečnější půlka naší miniexpedice vstupuje na průzkum nedlouhého, ale mohutného prostoru. Než to všechno prošmejdí vydávám se s Kubou za krkem na pomalý a obtížný výstup. Než stejný výstup absolvuje Kája s Laďou, jdeme s Kubou ještě jednou na prohlídku chaty a blízkého okolí.
Po návratu do tábora vedeme k břidlicové štole ještě Hanny, Bobinu, Pípu a Nika, kteří ji ještě neviděli. To už je po poledni a na tábořišti probíhá demontáž vozítek, které se v minulých dnech vyráběly.
Kája s Kubou se brouzdají Budišovkou v místě táborové umývárky. Je tu vody něco málo nad kotníky, takže nehrozí nějaké velké nebezpečí, a já si mohu chvílemi odbíhat, abych něco vyfotil, podržel, přenesl a tak podobně.
Je polední klid a každý jej tráví dle svého. Ale jednotícím prvkem několika jedinců je, že posedávají někde ve stínku a pletou proutěné ošatky. Je to z materiálu, který se pořídil ještě v době, kdy bývaly naše tábory ve vojenském prostoru „na ostrově“. Tehdá nás to přijela od Brna učit Sojka (žena Ještěra, který nám zařídil koupi našeho dnešního tábořiště). Také jsem si tehdy jednu ošatku upletl. Byla to moje první a zároveň poslední. A dost materiálu zbylo. Nevyhodil se a po více než deseti letech se zužitkovává : -)
U totemu je rozestavěný slavnostní oheň. Dnes večer totiž bude poslední táborák, kde se vyhodnotí všechny táborové soutěže, předají se „lipové lístky“, proběhne tradiční „hrníčkárna“, … Ini-tipi už je odstrojená a prostor kolem uklizený. Zítra toho musíme mít na bourání co nejméně. Proto se taky už dnes sundávalo tee-pee „dvojkařek“ a nechalo pro nastupující tábor stát jen to naše.
Domlouval jsem se s Laďou, že si dnes odskočíme na přehradu vyzkoušet dva oddílové paddleboardy s plachtami. Já na tom zkoušel jen jednou a Laďa ještě nikdy. S vůdkyní Kájou to je domluveno a Irča Kubu taky pohlídá. Na poslední chvíli se k nám přidává i Hanny a tak jedeme ve třech. Ale nafukujeme jen dva paddleboardy. Hanny se chce střídat s Laďou.
Když pomůžu Laďovi připravit plachtu na jeho „prkně“, vyplouvám. Vítr vane k hrázi a tak se nechávám naivně unášet na jihovýchod. Kupodivu se mi daří držet stabilitu a vítr mne popohání docela svižně. Ale na paddleboardu se mi rychlost odhaduje výrazně obtížněji než na vaurienu či katamaránu, kde se lépe srovnává pohyb paluby s nějakým stromem na břehu.
Do vody prvně padám asi až po kilometru plachtění, když se pokouším o otočku, abych mohl plachtit zpátky. Trochu mne bolí v kříži, protože jsem se do plachty nedokázal naplno zavěsit a stál jsem dlouho v trochu nepřirozené poloze. Ale to časem určitě dopiluju.
Zdá se mi, že proti mé první plavbě před rokem, se mi výrazně snadněji zvedá plachta z vody. Jen při nekontrolovaném pádu plachty do vody, se mi daří nechat chodidlo opřené o kloub stěžně a hliníková trubka mi najednou svírá kloub levé nohy jako ve svěráku. Už vím jak chutnala španělská bota při tortuře. Převalením se pod vodu se mi daří plovák vychýlit a sevření uvolnit natolik, že chodidlo ze sevření uvolňuju a zůstávám o pod vodou pár vteřin déle, v bláhové naději, že bolest tak musí ustat. V první okamžik mám pocit, že je můj kotník rozdrcený a jen se přidržuji paddleboardu. Po chvíli největší muka trochu polevují a já se odvažuju kotníkem hýbat. Jde to. Takže to není zlomené. To ještě netuším, že i po třech dnech občasná bolest úplně nezmizí.
Jízda proti větru, respektive křižování proti větru, je dnes trápením. Kdybych tu seděl ve vaurienu nebo na Pajtášově katamaránu, postupoval bych k místu vyplutí minimálně 15x rychleji. Takhle se mi nedaří proti větru prosadit. I když mám plachtu napnutou a zdá se mi, že velmi pomalu pluju dopředu, při pohledu na bóje před hrází zjišťuju, že mne vlny strhávají zpátky, takže vlastně pluji pozpátku : -( Je zbytečné, abych tady popisoval všechny ty drobné útrapy, úskalí a zlovolnosti, které mi vítr a voda připravily. K Hanny a Laďovi, postávajícím už na břehu, se vracím po cca 3 hodinách bohatší o vědomí, že příště začnu plachtit proti větru a vracet se budu po větru : -)
Nezdržujeme se sušením paddleboardu na přehradě, ale rozkládáme je k usušení až zpátky na táboře. Při sušení se dá Kuba docela dobře hlídat. Irča dnes bude u posledního táboráku, takže s Kubíkem budu užívat až do chvíle, kdy se mi jej podaří uspat.
Do té doby si užívám volnějšího programu, který můžu absolvovat spolu s naším malým rarachem. Takže chvilková relaxace v hamakách, procházka táborem, na maliny, balení paddleboardů, další procházka s protáhnutím se kolem probíhajícího ukončovacího ohně, …
Uspat Kubu se mi daří až hodně po desáté. Po půlnoci mne jde vystřídat Irča a já už k ještě probíhajícímu ohni nejdu, ale mířím za Myšákem do podsadového stanu.
neděle 24.července 2022
Probouzím se do nádherného slunečného dne, ještě dlouho před budíčkem. Dnes je poslední táborový den. Za pár hodin budeme odjíždět domů.
Přes noc oddíloví vtipálkové naskládali před vstup do stanu hromadu kol, aby dvojičku spáčů potrápili. Kdosi před jiný stan přinesl táborovou sprchu, na dalším stanu je vstup omotán provazy, …
A kolečka taky nejsou na obvyklém místě – záhadně se ocitly přesně v místě vstupu do stanu holek.
Ještě před ranním nástupem sborově při kytaře zpíváme „Kája má dnes narozeniny, my máme přání jediný …!“ A pak je slyšet žbluňknutí v tůňce před potní chýší : -)
Nějak se to seběhlo a za chvíli letěla do tůňky odevzdaně Lenka, o chvíli později Klíště. Jenže, ještě než stačí Klíště dopadnout v oblečení na hladinu, několik bezcharakterních individuí mne zezadu strká za ní. Do vody dopadám současně s velkým Jirkou, který před chvílí pomáhal ochotně svoji ženu odchytit. Okamžitě po vylezení z vody a vykroucení oblečení začíná vznikat takzvaný „Dazulův seznam“ na kterém se ocitají všichni, kteří mne do vody strčili – Natka, Bebi a Janek. Upozorňuju je, že by se neměli moc oblékat a kolem tůňky chodit minimálně v padesátimetrové vzdálenosti, aby jim čirou náhodou neuklouzla noha.
Na posledním táborovém nástupu vůdkyně Kája vysekává sekeru – symbol práce – na znamení ukončení tábora. A netradičně pokládá k sekeře na špalek i svou vůdcovskou disktinkci jako avizovaný konec s vedením ŠESTKY. Protože zatím o novém vůdci či vůdkyni oddílu nevím, působí na mne tento akt trochu rozporuplně. Ale věřím v sílu ŠESTKY i v to, že na zahajovačce bude mít kdo zaseknout sekeru.
Ještě společnou fotografii táborníků – jejich tam cca 45 a to si jich pár z tábora rodiče odvezli na dovolenou dřív. Tolik lidí na společné táborové fotce ŠESTKY ještě nebylo.
A mohutný oddílový pokřik: „Nám sa všecko zadaří, ŠESTKA – cérky, ogaři …“
Drtivá většina táborníků je rozdělena do přítomných aut a vlakem jede pod vedením Pepy skupinka asi pěti, kteří se už nevlezli. Někteří se ještě potkáváme u kolně v DBCB, kde skládáme materiál z Laďova vozíku. Třeba rozložený totem se mu do něj vlezl tak akorátně, že jsme nabyli podezření o vyrobení vozíku přesně na míru. Jinak to není možné. Miris prohlásil, že ŠESTKA Laďův vozík tímto adoptovala a požádal jej, zda by mohl i na autě přelepit firemní znak znakem oddílovým.
Při hlídání dětí doma stahuju z mobilu fotky a videa, abych mohl ještě dnes udělat nesestříhanou verzi filmu z tábora. A taky začínám psát tenhle kronikový zápis, zatímco se většina táborové rady slezla v pizzerii U Ogarů a bezprostředně hodnotila tábor …
———————————————-
Sestříhané video (3 minuty):
Nesestříhané video (12 minut):