(Dazul) Uvědomil jsem si, že už vlastně nevím, kdy jsme se na VÁNOČNÍM VZPOMÍNÁNÍ sešli prvně. To, že s nápadem přišla Irča i to, že prvně byla tahle slezina u nás doma, samozřejmě vím. Začal jsem pátrat ve svém nedokonalém fotoarchivu a dohledal jsem, že to bylo 23.12.2005, tedy před třinácti lety (to se už čtvrtým měsícem stavělo DBCB a klubovnu jsme měli pod podiem kulturáku). Na připomenutí 1. VÁNOČNÍHO VZPOMÍNÁNÍ přikládám historickou momentku:
Při pohledu na historickou fotku se mi vybavila SMS (20.12.2018 14:50): „Tak vcera se Judy narodil syn Frantisek ;)“
Letos se nás sice sešlo výrazně méně než bývá zvykem (Budul, Kikina, Kecka, Bára a Zub, Danka a Miris, Méďa a Lukáš, Mája, Fanta, Dazul, Jirka a Jitka), ale přesto že absentovali dva největší tahouni Klíště a Raďoch, splnil večer mé očekávání. To, že Budul vážila na tohle setkání cestu z Prahy, mne utvrzuje, že i jiní na tom byli podobně.
Tohle setkání má svoji nezaměnitelnou atmosféru ale hlavně nezastupitelnost v době facebooků, mailů i mobilů. Čím jsem starší, tím víc si vážím takovýchto setkání. Nepovažuju je za samozřejmé a moc se na ně těším (to už je takové prokletí nás idealistických naivků).
Lukáš přivezl husle s kytarou, Kikina kytaru s flétnou a já jenom kytaru. Ale zahráli jsme si a zazpívali skvěle – už dávno mne nepeklí, že to občas neladí, nevybaví se text, vypadne správný akord, zapomene se melodie … Vždycky, když podniknu několikadenní potulku po horách, naakumulovaná energie mi vydrží na pár dalších měsíců. Stejné to je s hraním. Ta radost z loňského muzicírování mne těšila celý rok. A efekt z toho letošní hudlání bude obdobný. Jediné, co mi trošičku kalí radost, že jsem, zapomněl něco natočit : -(
Domů jsem z letošního VÁNOČNÍHO VZPOMÍNÁNÍ dorazil v podobném čase jako loni – před třetí hodinou : -)
