(Dazul) I když už máme kalendářní jaro, některé kopce kolem nás jsou pořád bílé. Ale tak to na Valašsku bývá, co pamatuju : -). Chladná (608 m.n.m.), kopec na severo-severo-východ přes údolí, naproti nám, je jen o cca 30 výškových metrů výš než bydlíme, ale má jednu výhodu – jeho polovina je nezalesněná. I když má svah cca 15 stupňů sklon, skýtá prostor cca 350×750 m, vhodný pro skopičiny typu showkiting. Při jihovýchodním větru, jako dnes fouká, je to nejbližší terén v dosahu 2,5 km – nacházející se v katastru naší dědiny – pořád ještě máme „lockdown“.
Fakt je ten, že když tady na Chladné fouká nárazově 9 m/s, není to úplně ideální terén pro snowkiting. Mám vyzkoušené, že Chladná aktivitám typu paraglide a snowkite spíše nepřeje. Proto taky není v hledáčku škol provádějících výcvik těchto (naštěstí pořád ještě ne úplně masových) aktivit.
Děcka bezpodmínečně vyžadují, abych je vzal s sebou a tak doma s Irčou zůstává jen nejmladší Kuba. Ostatním cestou na Chladnou, v autě vysvětluji co se bude asi dít a jaký kdo z nich bude mít konkrétní úkol. To je taková deformace z doby, kdy jsem vedl oddíl – leckdo si z té doby pamatuje, že jsem neměl rád pohled na zahálející jedince (každý si zasloužil jedinečný „bojový úkol“).
Pár set metrů za barákem Raďocha a Mirisa, vykládám z vozu sbalený kite, lyže a přezouvám se do lyžáků. Docela ostře pofukuje a místy není skrze poletující sněhové vločky ideálně vidět. Je sice jen -5 stupňů, ale pocitově bych na téhle „větrné hůrce“ tipoval výrazně větší kosu. Bez rukavic vydržím maximálně 5 minut : -(. Děcka i já jsme sice dobře oblečení, ale přesto vydávám instrukci, že pokud bude komukoliv velká zima, půjde se ohřát do auta.
Společnými silami roztahujeme vrchlík kite, Myšák stoupá na pravé ucho, Kája na odtokovou hranu uprostřed a Nik na levé ucho, aby nárazy větru tuhle oranžovo-bílou nádheru neodfoukly. Zdánlivě jednoduchý úkol pro mne, ale násobně náročnější pro děcka. Stovky otázek mne zahlcují a (proč to, mezi námi, nepřiznat) zdržují při rozplétání šňůr na levém i pravém uchu. Dokud je nebudu mít 100% rozmotané, nemůžu dobře navázat řídící šňůry na hrazdičce. Rozmotávání nelze dělat v rukavicích a tak docela mrznu. Proto reaguji na všeliké nesmyslné dotazy děcek trošku podrážděně.
Nárazy větru tu jsou docela velké a tak přehodnocují místo zvažovaného startu a snášíme rozložený kite o několik výškových metrů níž, kde jsou větrné nápory výrazně menší. Start tu bude ve větší pohodě.
Kája i Nik to vzdávají a jdou si sednout nahoru do auta, zůstává tu se mnou jen Myšák, který hrdinně zatěžuje vrchlík kite a při startu mi jej lehce nadhazuje, abych zvedl těch 10m2 do vzduchu co nejsnadněji. Daří se to napoprvé. Myšák je dobrý parťák!
Stráně položené o 100 výškových metrů níž, nebo ty do kterých naplno pere slunko (když zrovna svítí), jsou už bez sněhu. Ale i tady, na místě mého startu, jsou vidět trsy trávy vyčnívající ze sněhu i tmavé kopečky krtinců. Ale jen o pět výškových metrů výš je plocha téměř úplně bílá. Takže se ihned po startu nechávám vytáhnout raději na monotónně sněhovou pláň.
Nejde nevnímat, jak obrovskou sílu vítr má. Kdyby byla plocha mého kite trojnásobná, věřím, že by zvednutý drak dokázal rozpohybovat i odbržděný osobní automobil. V takových chvílích mám vůči živlům typu „voda – země – vzduch“ ještě větší respekt a pokoru než kdykoliv jindy. Tady mi ta brutální energie větru rezonuje i v tom nejposlednějším nervu mého těla. Jsem totální nicka, která parazituje na aktuálně dobré náladě mocnějšího bratra větru. Stáčím kite doprava, hraním abych usměrnil výsledný vektor síly, která mne nasměruje požadovaným směrem. Snad moje věčně pokoušející, ale bezmezná pokora má vliv na to, že jedu přesně tak, jak si představuji. Z dálky a v tlumícím větru slyším, jak Myšák volá něco o tom, že jedůůůů.
Po vrstevnici mám před sebou víc než třičtvrtě kilometru volného prostoru. I když mají moje lyže dorasovanou skluznici, sviští jako v akčním filmu. Kite mne v náporech větru tahá víc a víc nahoru. Tam mám k okraji lesa jen cca 300 metrů, takže se se pokouším s větrem přetahovat. seč mi síly a um stačí. „Ale je to marný, je to marný, je to marný.“ Aspoň to zkouším, jinak bych si to vyčítal, že jsem rezignoval. U borovice (je tam keška) jsem už docela blízko okraji lesa a tak to otáčím, abych se po vrstevnici od lesa vzdaloval.
Když se dostávám na druhou stranu kopce, zjišťuji, že jsem minimálně o 10 výškových metrů výš. OK, nechám se dotáhnout co nejblíž k okraji lesa a pak to zase otočím na druhou stranu. Zvedám vrchlík, který se snažím držet 1-5 m nad terénem (tak dociluji největšího tahu), nahoru a snažím se jej otočit na druhou stranu – nedaří se to. Šňůry se motají jak na kolotoči a vrchlík se proti předpokladu dál drží původního směru. Ale to už jsem zase o pár metrů blíž lesu! Mám jedinou možnost zabránit tomu, aby kite neskončil na stromech – musím jej okamžitě položit náběžnou hranou dolů! Tahám levý okraj hrazdičky na maximum k sobě, ale vrchlík se chová stejně jako před chvílí – úplně jinak než předpokládám a chci : -( Další menší náraz větru a kite se zastavuje o smrkové větve. Pomalu sklouzává dolů a bez záchvěvu se propadá na zem, do relativního závětří. Levá i pravá část šňůr je zachycená na holých větvích listnáčů. Ta pravá půjde asi sundat snadno, dosáhnu tak vysoko, abych větev ohnul a šňůry sundal. Ale levá strana je v pětimetrové výšce pro mne nedostupná.
To už volám chabým hlasem ve větru i mocnými posuňky Myšáka a Nika na pomoc. Mají to ke mně tak 300 metrů, ale reagují a vidím, že se ke mně rozbíhají. Mezitím sundávám lyže a namotávám na hrazdičku asi 8 metrů šňůr, aby si ušetřil práci později a volné šňůry se mi zbytečně nezamotaly.
Teď si uvědomuji si, že zde popisuji situace, které asi většina kiterů vytěsňuje, taktně zamlčuje či o nich mlží. Ale náš Myšák si domů přinesl už z první třídy slogan „chyba je moje kámoška“. Zdá se mi, že mne osobně dopředu posouvají především průšvihy, nezdary a chyby, protože i když některé z nich občas zopáknu, snažím se z nich poučit. A taky posouvám hranice těch chyb. Před deseti lety bych na tomto místě v takovém větru kite ani nestartoval, ale dnes jsem se nechal kontrolovaně tahat víc než kilometr. Kdyby děckám nebyla zima, zkusil bych to určitě ještě jednou a zřejmě bych kite vedl na přistání o pár metrů dřív a neřešil bych vymotávání šňůr z haluzí.
Poslední fáze dnešní aktivity je zakončena roztažením kite a ostatní výstroje, v podkroví. Tady ji nechám pár dnů ve tmě proschnout. Během týdne kite sbalím a spolu s lyžema uložím na obvyklé místo, kde bude čekat až do prosince či ledna …
Krátké video, poskládané především ze záběrů benjamínkovsko-vlčáckého dua Nik+Myšák, (3:01):