(Dazul) Den před odjezdem do Alp kráčíme s Kubou, Kájou a Nikem sněhem k rezervaci Sochová, když mi volá Milan, že Tobi, jeden z účastníků tradičního lednového lyžování v Rakousku, nemůže vyrazit, protože se jeho syn zranil a čeká jej náročná operace. Ať zavolám Murzovi, zda nechce jet místo něj.
Telefonuji tedy Murzílkovi, a obratem se dozvídám, že nemůže, že má v práci vyzvedávat přístroj za 3,5 mega, … Zkouším Romana, který se právě vrátil z lyží a prozrazuje mi, že se na lyžování v Alpách necítí, Pípa mi to nebere a Radek má v pytli koleno, proto už nějaký čas nelyžuje. To už mi ale volá Milan, že náhradníka se podařilo zajistit.
21.1.2024 – neděle
V neděli vyjíždím z domu v 7:30, abych před srazem ještě stačil nakoupit nějaké drobnosti a nanosil mé věci před rampu našeho skladu, kde budeme nakládat. Do auta se nás musí vlézt 8, do rakve na střeše 10 lyží a 2 snowboardy, mimo normální výstroje máme naložit 2 kytary ve futrálech a cajon. V 8:45 začínáme nakládat.
Tetris na PC jsem hrál naposledy tak před třiceti lety, ale dnes jsme si jej zahráli kolektivně všichni při ukládání bagáže do WV Caravella. Zvládli jsme to po 29 minutách. Tak dokonale poskládaný náklad jsem už hodně dlouho neviděl. Nejsem si jistý, zda bychom do auta naložili láhev minerálky navíc.
Vyjíždíme cca 9:15 směr jižní státní hranice. Tradiční zastávka v Pohořelicích na oběd, pak už jen čůrací pauzy na dlouhodlouhé cestě. Jsem rád, že jako řidič z donucení neřídím. Využívám čas a přes mobilní hotspot se na notebooku připojuji do práce, účtuju bankovní pohyby a vyřizuji maily. A taky sázím dvě stránky v rozdělaném PŘÍBĚHU SKAUTINGU NA VALAŠSKU. Každá chvilka se počítá : -)
V 16:45 jsme na místě – „naše“ lyžařské středisko Katschberg Aineck leží na pomezí spolkových zemí Salcbursko a Korutany. My jsme ubytovaní v Sankt Margarethen im Lungau, na statku Wiesenbauer. Lanovka je odsud něco málo přes kilometr (ve výšce 1050 m.n.m.) a lze se pomocí ní dostat až na vrchol Ainecku (2210 m n.m.). Už ve zdejším ski areálu lyžujeme po několikáté a tak víme, co tu můžeme čekat. Ale v patře budovy na Wiesenbauer jsme ubytováni prvně – vyhřáté pokojíky po dvou, společná kuchyňka – rychlým pohledem takový skromnější standard.
Ubytováváme se, a protože už je tma, na svah dnes nevyrážíme, začíná Lukáš dělat tatarák a smažit topinky. Dnešní večer začíná docela hezky : -)
Já konzumuji minimálně 4 topinky s rozumnou vrstvou tataráku, zapíjím vínem, chlapi pivem. Lukáš přivezl vlastnoručně uvařenou Ipu a tak jsem byl svědkem pivařského hodnocení kvality tohoto moku. Prý tomu po prvním průjmu přijde na chuť každý. Nedokážu posoudit, za celý svůj dosavadní život jsem vypil cekem 3 piva, a ke kvalitě se ještě nepropil. Proto koštuji víno – bílé (protože červené nechutnám z ideologických důvodů) a sladké (neboť mám trpký život :-) ).
Tuším, že tak kolem deváté vytahujeme obě kytary, cajon, a pějeme. Zřejmě docela dlouho. Usuzuji tak podle toho, že jsem zkonzumoval třetinu přivezeného vína, že jsem ztratil pojem o čase, že bylo fajn, a že vládla velmi příjemná atmosféra. Každopádně jdu zalehnout hodně po druhé ráno, a to nejsem zdaleka poslední.
22.1.2024 – pondělí
Vhledem k tomu, že jsme jako výprava zalehli opravdu dost pozdě, měli někteří účastníci problém se včas vzbudit a tak jsme se pod sjezdovku dostali až dlouho po deváté. Cena 64 Eur (1666,55 Kč) za denní skipas (do 16:00) mne nemile překvapila, ale na druhou stranu – alespoň tu nejsou fronty.
Dnes jezdím na lyžích „Stöckli MONTERO AR“ s vázáním „Strive 13“- zapůjčených v půjčovně (stojí víc jak 35 tisíc a tak se mi vzhledem k lyžování jednou za rok vyplatí obětovat 500 Kč/den). Měl jsem je půjčené i loni a ani letos mi nepřipravily žádné nemilé překvapení. Své prastaré sjezdovky jsem ale nevyhodil, využívám je pro jízdu za kite, na který se dostanu častěji než na sjezdovku.
Operované koleno mi drží, ale občas velmi dobře cítím, že jej mám. Asi jsem měl punkci kolene absolvovat před touhle akcí. Ale co už! Snažím se jezdit spíše pomaleji a na jistotu, ale občas míjím výrazně pomalejší sjezdaře než jsem já. Nedržím se naší výpravy, abych se nenechal vyhecovat, mám své tempo a vyhovuje mi i občasná nedlouhá jízda mimo sjezdovku volným terénem.
Vnímám jak kolem mne sviští tu teplý, tu mrazivý větřík, podle toho jakým terénem i nadmořskou výškou projíždím. Ty teplotní střihy jsou v některých úsecích až neuvěřitelné. Spolu s nádhernou scenérií rakouských Alp, slunečným počasím a jiskřivě bílým sněhem, si užívám tu krásu a vychutnávám volnost pohybu. V drtivé většině času jedu tak, že nejbližší lyžař je minimálně 300 metrů přede mnou či za mnou – neplýtvám energií na těkavé periferní vidění v obavě aby mne někdo nesejmul.
Tady v lyžařském středisku Katschberg Aineck je 70 km tratí, ani je nezkouším projet úplně všechny. A kolem poledne vítám, že se máme setkat u domluvené hospody v půli svahu, kde si většina z nás dává u venkovních stolů gulášovou polévku, kterou nám servírují v hnědě smaltovaném rendlíku. Přikusuji krajíce chleba se slunečnicovými semínky a nechávám se prohřívat malými kousky horkého masa zevnitř. Jídlo chutné, teplé a syté.
Zpátky na svah vyrážím nasycený tak akorát, bez omezení přecpaného břicha. Zajíždím si kousek do lesa, abych se podíval na staré stodoly, které se mi při předchozích lyžováních líbily. Těch několik let odstupu se na jejich dřevěných prkenných střechách dost podepsalo. Ale evidentně už nejsou nijak využívané a tak to jejich majitele zřejmě netrápí. Třeba taky čeká na to až spadnou a bude moci postavit nové – v některých zemích a oblastech to je prý jediné možné řešení.
Docela často se mi daří sednout do lanovkové kabinky sám, přesouvat se během jízdy libovolně po sedačkách a kochat se těmi nejhezčími výhledy, které neomrzí.
Poslední dnešní jízdu z vrcholku Ainecku zahajuji 13 minut před zastavením lanovek. Za tu dobu nestihnu dojet k turniketu té nejbližší a tak si vyjíždím zvolna a několikrát zastavuji, abych se pokusil vyfotit zapadající slunce nad horizontem bílých vrcholků třítisícovek.
Sraz u zaparkovaného auta máme v 16:20, ale když si Milan ověřuje, co se mnou je, že ještě nejsem dole, musím popravdě přiznat, že mi chybí ještě třetina svahu.
Na ubikaci horká sprcha, dobrá večeře, trocha vína, politická debata s pokusem uvádět zkreslené headlinové informace pomocí faktů a širších souvislostí do reality (Milan mnohem klidnějším způsobem podporuje mé vidění a zklidňuje situaci) a kolem desáté ležím. Zítra mne zřejmě čeká nejnáročnější část téhle akce – výstup na skialpech.
23.1.2024 – úterý
Nevím, zda je to přibývajícími roky nebo něčím jiným, ale budím se bez nastaveného budíčku v době, kdy běžně vstávám do práce. Nejsem si úplně jistý, že jsem naspal poctivých 6 hodin.
Dnes startujeme vytrvalostní soutěž Le Mans 2024. Naverboval nás Pad, který má v týmu své syny Kubu (12) a Frantu (10). Já jsem v týmu s naším Myšákem (10) a Nikem (8). Hned po ránu se snažím udělat maximum z denní dávky 30 sedů-lehů, 50 kliků a 100 dřepů. Jednak proto, že přichází motivační SMS od Menharta, a taky proto, že do 20:00, kdy mám odesílat výsledky za naší skupinu, příliš vhodnějších okamžiků nebude. Dnes vyrážím s Milanem na skiaply a vypadá to, že díky teplotě -8, mizerné viditelnosti a větru budu mít spíše starosti, aby se nic nestalo a vše proběhlo podle plánu.
SMS posílám Myšákovi i Nikovi, abych zjistil jak jsou na tom oni. Mně už totiž zbývá udělat jen posledních 10 dřepů. Dávám si musli a kysanou smetanu, kterou jsem si přivezl z Česka. Osvědčená snídaně mne má důkladně nasytit před dnešním plánovaným výstupem na lehkých skialpech, které jsem si vypůjčil od Murzínka.
V pohodlí postele vyřizuju na NB pracovní a skautské maily, mezitím vstávají ostatní. Když přicházím do kuchyňky, čeká tam hromádka palačinek s marmeládou. Jsem sice sytý, ale jednu (abych neurazil) do sebe dostávám. Lahoda!
Do báglíku dávám termosku s horkým čajem, náhradní rukavice, kuklu, fleecovou bundu – kdyby byla potřeba čtvrtá vrstva, lékárničku, čelovku, sušené mango, sýr, salám, croasanty v alobalu, bagetu, tulení pásy a helmu. Rukavice, nákrčník, doklady a mobil se mi vlezou do velkých kapes lovecké bundy Alaska, kterou jsem dostal pod stromeček. V dnešním počasí ji konečně poctivě otestuju.
Na parkovišti u ski areálu jsme výrazně dříve než včera. Milan a já z rakve nevytahujeme vypůjčené carvingové lyže nebo snowboardy jako ostatní, ale skialpové prkna. Milan vlastní, já Murzílkovy.
Murzův skialpový komplet sestávající se z lehkých lyží „SCOTT super guide 95“ cca 12 tis,, vázání „Dynafit Superlite“ cca 9 tis., tuleních pásů „SCOTT Superguide“ cca 5 tis., hůlek „Kohla“ cca 2 tis., lehkých skialpových lyžáků „SCOTT cosmos powerfit 3“ cca 9 tis., za Murzou avizovaných 70 tis.sice nebude, ale i tak mu za tuhle výbavu ručím cca 37 tisíc korun. Pro jistotu jsem si nákupní ceny ověřil na internetu. Mám z toho takový smíšený pocit. Ne příliš často vyrážím na akci s vypůjčenou výzbrojí a výstrojí. Ale nemám na to abych si pořídil vše, co si chci vyzkoušet : -)
Na skialpech jsem sice před třiceti lety chodil Velkou Fatru, ale to byly tehdy neskutečně těžké lyže i lyžáky a mé tehdejší historické vázání Silvereta se srovnání s tím Murzovým už taky patří do muzea. Všek jsem tehdy po dvou sezonách lyže i lyžáky daroval některému ze zdatrnějších kamarádů. Od té doby jsem byl na vypůjčenách skialpech od souseda Pegeho jen jednou a tak mi raději Milan mi vysvětluje jak se nacvakává lyžák do vázání, protože má na svých skialpech totožnou aparaturu, a přidává k tomu pár vychytávek, které mi později usnadňují stoupání – jak zamknout špici vázání, jak hůlkou přepnout stoupací patky, jak přepnou lyžáky ze sjezdu na stoupání, jak správně vytáhnou jazyk lyžáku, atd.
Chlapi (věkový průměr je údajně 42 let, kazí to maturant Jáchym) jdou koupit skipas za 65 Eur, a já s Milanem zvolna a obezřetně stoupáme napříč sjezdovkou k jejímu levému okraji, abychom kousek od něj pomalu a zvolna, bez přestávky, stoupali nahoru k vrcholu Aineck. Po kilometru míjíme rozcestník, který oznamuje, že k vrcholu to máme ještě minimálně 3 hodiny 15 minut. Takže do poledne to tam nestíháme. A na vyhlédnutý vrchol Schöngelitzhöhe (1812 m), který tipuji z Ainecku tam a zpět na 3 hodiny, to dnes nevypadá : -(
Po pár stech metrech stoupání mne začíná na levé holení kosti tlačit lyžák. Kontroluji, zda nemám shrnutou ponožku nebo okraj nohavice, či se mi tam nedostal nějaký cizorodý předmět. Nic z toho. Tak alespoň potahuju za poutko jazyk lyžáku, abych jej dostal co nejvýš, a pokračuju dál. Začínám tušit, že tohle může být za pár hodin docela velký problém, ale netuším, co mám udělat, mimo to, abych se vrátil. Tak pomalu a furt stoupám k vrcholu.
Čím výš stoupáme, tím se počasí více horší. Viditelnost se zmenšuje, vítr zvětšuje, zima víc zalézá pod kůži obličeje. Poslední třetinu kopce přecházíme napříč řídkým lesíkem vysokohorských smrků ještě víc do leva, odkud bychom se mohli, v případě že se počasí umoudří (což na horách dodnes neumím 100% vyloučit), vydat na boční hřeben, který nás dovede k Schöngelitzhöhe (1812 m).
Traverzujeme každý v jiné výšce – já jsem výjimečně 200-300 metrů nad Milanem a než se dostanu na nejkrajnější sjezdovku, musím projít cca půlkilometrový úsek v místy hodně prudkém svahu. Nespěchám, kráčím pomalu, kovová hrana skialpové lyže občas sklouzne, a tak pečlivě vybírám místo, kde zapíchnu levou hůlku, aby se o ni lyže zastavila. Pokud se to se mnou utrhne, zažiju několikasetmetrovou skluzavku. Ale snažím se volit cestu tak, abych se mohl zastavit i nějaký smrček pode mnou. Naštěstí to není potřeba. Když se dostávám na okraj sjezdovky, hodně se mi ulevuje. Tady bych se při uklouznutí zastavil o dřevěný plot, který upravenou plochu ohraničuje.
Viditelnost je velmi malá, nárazy větru sílí, Milan mimo dohled. Přemáhám se abych sundal rukavici a vytáhl z kapsy mobil, vytočil Milanovo číslo a ověřil si, že je OK. Je. Za nedlouho by měl dojít ke mně. Posouvám se co nejblíž plotu, aby na mne foukalo o trošku méně, vytahuju z báglu bagetu protože je 12:15 a já už mám hlad. Když dorazí Milan včas, podělím se s ním o ni, když mu to bude trvat dlouho, sežeru ji sám. Bageta chutná skvěle a Milan pořád nikde. A nikde jej nevidím ani když mačkám obal od bagety do kuličky a zastrkávám ji do kapsy. To už ale taky cítím chlad, který se mi do těla dostává skrze holé a promrzlé ruce. Po dalších patnácti minutách vytahuju telefon znovu, abych se ujistil, že se parťákovi nic nestalo a zjistil jeho polohu. Nestalo se mu nic a pár set metrů přede mnou začal stoupat přímo nahoru pod lanovkou. Kabinky lanovky ani sloupy odsud nevidím a tak se domlouváme, že se potkáme nahoře, v horní stanici. Tam se chvíli schováme a dohodneme kudy dál.
V pořádné fujavici se s Milanem potkávám ve 13:02. Shodou okolností tu z kabinky vystupuje i zbytek naší výpravy, který se diví, že jsme se sem nahoru vyškrábali až nyní. To se někdy obtížně vysvětluje, zvláště když člověk mrkne do občanky : -)
Trošku odmrzáme, dáváme horký čaj, sundáváme a balíme tulení pásy, přepínáme skialpové vázání na sjezd a vyrážíme po nejkrajnější sjezdovce dolů. Na chvíli zastavuji a ukazuji Milanovi kudy bychom šli, kdybychom pokračovali na Schöngelitzhöhe. Ten ale odsud není pro bílou tmu vůbec vidět. Není vidět ani kousek nejbližšího hřebene, který odsud musí být maximálně 100 metrů. Pokračujeme dolů do údolí.
U hospody, kde jsme včera obědvali gulášovku, se s Milanem rozdělujeme – on si jde sednout na teplé jídlo, já sjíždím vrstevnicovými cestami, volným terénem i sjezdovkami dolů do údolí. Celkové převýšení je něco přes kilometr. Viditelnost se s klesající nadmořskou zvětšuje, a tak se minimalizuje pravděpodobnost, že sjedu tam, kde nechci.
Přesto když se dostávám po traverzující cestě nad naši ubikaci a jsem od ní vzdušnou čarou cca kilometr, zjišťuji, že terén mezi mnou a statkem je spíše neschůdný. Trošku jako naše Půlčiny. Bez lyží a v normálních botách bych se tudy možná pustil, ale teď raději volím pár set metrů zpátky a cca 2 kilometry klikatého sjezdu po cestě k parkovišti, pak mezi oplocenými pastvinami, a ještě pár set metrů po zasněžené místní asfaltce. S lyžemi na ramenou kráčím už jen posledních cca 300 metrů.
Lyže nechávám v přízemním vstupu a po prudkých dřevěných schodech opatrně stoupám v lyžácích. S úlevou je rozepínám, sundávám a vytahuji měkkou botu ze skeletu, abych si dobře prohlédl místo, které mi rozedřelo do krve holeň levé nohy. Nic na jazyku boty nevidím a ani prohmatáním nevnímám uvnitř něco tvrdého, co mi působilo takové „potěšení“. Asi je ta lyžáka jen „nevychozená“ či co.
Jdu si dát teplou sprchu ve vaně se závěsem a pak na posteli raději potírám odřeninu ajatinem z vandrovní lékárničky. Ani to moc neštípe a nebo jsem ještě otupělý : -)
15:30 hlásí Myšák i Nik, že naklikovali, nadřepovali a nasedolehali plný počet bodů. Snažím se odeslat informaci Menhartovi, ale díky nedobrému signálu zpráva neodchází, čehož si nevšímám, takže o pár hodin později jsem upomínán a musím SMS poslat znovu – tentokrát se ale ujišťuji, že odešla. První den soutěže Le Mans 2024 tedy hodnotím jako vydařený. Jsem rád, že jsem si to odcvičil ráno, teď bych se opravdu dost trápil.
Při stoupání na Aineck mi volala Fantík a domluvili jsme se, že se jí ozvu večer, jak budu zpátky na základně a budu mít čas. A tak čtvrt hodiny před šestou s novou vůdkyní vsetínského střediska Junáka téměř 54 minut probíráme vše co Fantík potřebuje vysvětlit v souvislostech, které se táhnout od dob mého vůdcování před cca patnácti lety, diskutujeme o zvažované akci „Bařinka s aktivními rodiči“, … Mám z telefonátu dobrý pocit.
Ten se umocňuje, když si zajdu do kuchyňky, kde už sedí celá naše výprava a večeří vynikající živáňskou, kterou s sebou přivezl Milan a Libor ji znovu rozpekl. Postupně při tom konzumuji zbytek vína (přece jej nepovezu zpátky domů) a chlapi trestají obě bečky piva – Ipu a Radegasta.
Ale ani dnes příliš neponocujeme, když se domluvíme, jak bude zítra ráno vše probíhat, postupně se vytrácíme spát.
24.1.2024 – středa
Ráno jsme s Milanem vzhůru kolem šesté a než parťák vyleze ze sprchy, mám odklikováno, a odsedolehováno, chybí mi jen posledních 40 dřepů, které stíhám do snídaně nadvakrát dodělat.
Začínáme balit osobní věci, mezitím snídám sedíc na posteli a píšu motivační SMS Myšákovi s Nikem, aby na svou dávku cviků nezapomněli, a rozložili si je klidně do školních přestávek.
Snášíme věci do „meziskladu“ v přízemí, aby se lépe ubikace uklízela, pak začíná klasický „tetris“ s ukládáním bagáže do úložného prostoru vozu. I když to je trochu složitější než nakládka v neděli ráno ve Valmezu, protože jdeme ještě lyžovat a výstroj budeme muset uložit do auta za 4 hodiny, zvládáme to podstatně rychleji. Povzbuzující začátek.
Dneska na skialpy nejdeme, se zkrvavenou holení bych se zbytečně trápil. Vytahuji tedy carvingové lyže a nechávám si z karty odepsat 1529,23 Kč za skipas do 13:00. Čekal jsem výrazně nižší cenu za 4 hodiny lyžování, ale to je asi tak vše co k tomu můžu napsat : -( Jako důchodce si takovouto akci jako je ta nynější (lyžování na pár dnů 1x ročně) asi neužiju, ale zase budu mít určitě prostor na jiné aktivity : -)
Na sjezdovce v mých lyžácích je sedřená holeň ze včerejška hezky cítit, uklidňuju se ale tím, že je to několikrát lepší, než kdybych šlapal v těch Murzových nahoru. Dá se to docela dobře vydržet, protože noha se při sjezdu nepohybuje tak jako při pohybu s tuleními pásy do svahu.
Mimo ceny dnešního skipasu je nedobrá zpráva, že lanovka jezdí jen do třetiny Ainecku, ostatní dvě kabinkové lanovky jsou zastavené – zřejmě k vůli větru. Počasí je ale slunečné, a tak toto vysvětlení působí méně důvěryhodně než kdyby byla mlha. Po hodince sjezdování z třetiny kopce si všímám, že školní kursy lyžování jezdí na pomě, ke které se musí po vystoupení z lanovky sjet kousek z kopce. Je tam sice na můj vkus nezvykle dlouhá řada, zapříčiněná hlavně tím, že vlek neustále zastavuje, neb středoškoláci při nástupu na pomu dost padají, ale jsem rozhodnutý vyzkoušet změnu a dostat se co nejvýše – do druhé třetiny kopce.
Příjemným překvapením je, že když po opuštění kotvy pomy sjedu kousek níž, vidím, že jezdí i další poma, která mne vyveze až 80 výškových metrů pod vrchol Ainecku. Tady už je fronta čtvrtinová a později tu při několika jízdách přede mnou nestojí nikdo. Po několika jízdách si spočítám, že vytažení poslední pomou nahoru, a sjezd zpátky k turniketu, lze zvládnout za 12-15 minut. Takže mne čeká ještě 4-5 jízd, počítám-li, že mne ještě ve 12:59 turniket pustí.
U auta máme sraz ve 13:20 takže dlouze zvažuji, zda si mám dopřát tu pátou jízdu a přijet k autu s cca 10-15 minutovým zpožděním, nebo si ji raději odpustit a mít téměř jistotu, že vše stihnu. Smysl pro odpovědnost vítězí : -)
Dnes je nad nulou a tady nahoře jezdí minimum lidí, protože študáci se se svými instruktory drží na spodní pomět a na tuto náročnější část terénu nejezdí. Lyže se do sněhu dobře zařezává, a nenatrefil jsem zde na jedinou ledovou plotnu. Ideální lyžování!
12:50 bych sice mohl ještě jeden výtah pomou stíhat, ale jak jsem už předeslal, vítězí standardní odpovědnost vůči ostatním, proto nezabočuji k turniketu ale pokračuji po největší sjezdovce dolů k parkovišti. Pár set výškových metrů autem zabočuji do leva na uzavřenou svážnicovou cestu, kterou jsem dobře prozkoumal předevčírem a včera. Dovede mne z lesa na loučku nad parkovištěm, tu prosvištím a bokem lyží sklouznu z šestimetrové meze pár metrů od auta.
Už po 100 metrech jízdy po lesní cestě zjišťuju, že tenhle nápad nebyl vůbec dobrý. Nebál bych se napsat, že byl nedobrý : -( Přes noc a dnešní dopoledne sníh tál a z 99% cesty se stala nefalšovaná ledová skluzavka. Tenhle poslední kilometr jízdy bude stát za to. Hrany lyží jsou naštěstí dobře servisovány a když to nepouštím moc rychle, daří se mi zatáčet s přiměřeným skluzem. Mám pocit, že jsem většinu tohoto úseku jen plužil, ale z lesa k loučce se mi podařilo nespadnout. Stíhám to včas, ale zbytek výpravy byl ještě rychlejší a už se převléká.
Před druhou hodinou vyjíždíme k domovu. Těch cca 7 hodin cesty využívám z části k psaní tohoto textu pro naší kroniku, z části k podřimování, z části pasivnímu útrpnému sezení.
Letošní akce bez jediného pádu, takže dobrý!
Na kolik akce letos vyšla?
- 1000 Kč půjčení servisovaných a seřízených lyží z půjčovny
- 3600 Kč ubytování na 3 noci
- 1666,55 Kč za denní skipas (do 16:00)
- 1529,23 Kč za skipas do 13:00
- 1200 Kč nakoupené jídlo a víno
- xxx Kč podíl na PHM