(Dazul) Tradiční „noční“ výstup (respektive sestup) na Lysou horu byl letos nahrazen výstupem na Šerák v Jeseníkách, prý aby byla změna. Máme přespat na zastrčeném penzionu La Baita, kousek od Ostružné. Protože se nejedná o klasickou „oldskautskou“ akci, jsem připraven na „mastňácký“ způsob přenocování, protože jinak na svých potulkách preferuji spaní v lese. Aspoň si budu moc v teple zahrát a zazpívat. Navíc se mému parťákovi Milanovi narodil první vnuk, a tak večer bude určitě zajímavý :- )
Penzion La Baita na samotě za Ostružnou je malý rodinný penzion s 6 pokoji, provozovaný česko-italskými manžely, a chlapi kteří tam v létě přespávali při cyklo akci, vychvalovali skvělou italskou domácí kuchyní. Tak jsem zvědavý.
Už přivítání v penzionu je netypické: „Já jsem Stefano a budu ti dnes vařit. Jak se jmenuješ ty?“ Mé vybočení z normálních tuláckých potulek začíná slibně : -)
13:05 vycházíme z nadmořské výšky 680 m. n m. směr Šerák. Šerák je vrchol v pohoří Hrubý Jeseník, chlubící se nadmořskou výškou 1351 metrů. Takže nás čeká převýšení cca 670 m. Tady už je sněhový poprašek a nějaký stupeň pod nulou. Nahoře bude foukat, a očekávám tam pořádnou kosu. Podle mapy to máme na vrchol 6,5 km. A protože obvyklý přepočet říká, že kolem 100 výškových metrů odpovídá asi 1 kilometr vodorovné vzdálenosti, je to nahoru cca 13 km + stejná cesta zpátky. Rychlý výpočet napovídá, že budeme sestupovat za tmy, takže si v báglu mimo nesmeků nesu i čelovku.
Nechávám ostatní jít dopředu a obdivuji pěchotní srub STM52 , který je známý pod názvem „Obora“, Míjíme jej asi po kilometru od penzionu. Srub byl vybetonovaný v roce 1938 jako součást československého těžkého opevnění na úseku Kolštejn (dnešní Branná). Výstavbu zajišťovala firma Ing. Jakub Domanský, která začala práce 28. května 1938, s dokončením plánovaným do 260 pracovních dnů. Srub je izolovaný, dvoukřídlý, určený pro oboustrannou palbu a postavený s vysokým stupněm odolnosti (stupeň II (ze VI definovaných stupňů) – určený pro účinnou obranu proti útokům pěchoty a lehčích dělostřeleckých zbraní). Osádku tvořilo 33 mužů. Později byl tento srub poničen zkouškami Wehrmachtu – i zde prováděl testy odolnosti bunkru vůči různým druhům střelby a úderům, které měly ověřit jeho pevnost a obrannou schopnost.
Pěchotní srub STM52 není zřejmě veřejně přístupný, ale nevidím tu nikde žádný zákaz vstupu a tak se do něj daří protahuji díky chybějícím dvěma železným tyčkám v mřížování vstupu. Uvědomuji si při této příležitosti, že byly doby, kde jsem býval výrazně ohebnější :- (
Svítím si mobilem a tak procházím pěchotní srub celý. Je dvoupatrový se „studnou“ ve spodním patře. Železobetonové schody jsou částečně poničené, díky testům odolnosti, které ti Němci po obsazení Československa prováděli, ale i po vice než 85 letech se po nich dá sejít do spodního patra. Protože je venku pořádná kosa (tipuji na mínus pět stupňů), připadá mi vnitřek železobetonové „pevnosti“ příjemně „vyhřátý“. Jedinou známku života to představuje zimující netopýr.
Když vylézám, je čelní voj naší výpravy hodně daleko přede mnou. Takže nahoru na Čerňavu se už raději nezdržuji zastavováním. Když jsme šli na Šerák na puťáku v roce 2023, nastupovali jsme do kopce v Ramzové a šlapali nahoru sjezdovkou. Tady u kamzíka na Čerňavě se má tehdejší a dnešní stezka protíná. Tehdy bylo vedro, dnes je kosa. Tehdy jsem nesl v báglu výbavu na šestidenní přechod Jeseníků, dnes jen drobnosti na půldenní výšlap.
Pořizujeme společnou fotku a já se poslední, cca 3 km úsek na Šerák vydávám zdolat ne po sjezdovce, kudy jsem šel při svých předchozích výstupech, ale po červené značce, která slibuje rozloženější stoupání. Tudy kráčím prvně.
Tady už to vypadá na regulérní zimu – větvě stromů jsou posety sněhem, chodníček je místy potažený ledem, stezku pokrývá asi dva centimetry sněhu.
Asi polovina naší výpravy kráčí nahoru sjezdovkou a tak nemám možnost vizuálně ověřit, zda jsou k Šeráku blíž než já nebo ne. Po značce to je asi o trošku dál, ale to méně prudké stoupání by mohlo sehrát pozitivní roli.
Známá kamenná zvonička (postavená 110 let po požáru té původní dřevěné), která stojí kousek od Chaty Jiřího, zřetelně vystupuje z mlhy, a tak vím, že jsem už skoro u cíle.
Chatu Jiřího na Šeráku postavil už v roce 1888 Moravskoslezský sudetský horský spolek (MSSGV). Původně byla dřevěná a nesla jméno podle vratislavského arcibiskupa Jiřího Koppa, který poskytl pozemek na její postavení. Za pět let ale chata vyhořela, ale už v roce 1894 byla postavena kamenná útulna, která byla v roce 1926 rozšířena do současné podoby. Po roce 1948 byla chata znárodněna, ale díky péči státu se zachovala. Po roce 1989 přešla do soukromých rukou a prošla citlivou rekonstrukcí majitelem a provozovatelem Skiareálu Ramzová.
Je 15:10. Dneska je chata uzavřená, ale vstupní veranda s automatem je přístupná a příjemně vytopená. Jedinou nevýhodou je, že je malá a nedá se tu nikde sednout. A tak odpočíváme a občerstvujeme se ve stoje.
15:45 zahajujeme sestup. Tentokrát jdeme po sjezdovce dolů všichni. I kdybychom ale všichni nešli, já bych se tudy vydal i sám. Chci totiž otestovat „mini lyže“, které jsem za necelých 400 Kč koupil na Temu. Dnes si je prvně připevním na boty a budu zkoušet jak se na nich jezdí.
Tohleto má být pro mne být ústředním bodem této akce – testování „mini lyží“. Ještě jsem je ani neměl nasazené na botách a tak se chvíli trápím než plastové „lyžky“ pevně upnu na své pohorky. Navíc je kosa – teploměr na Šeráku ukazoval v závětří -9 stupňů – takže manipulace s plastovým upínáním mi trvá výrazně déle než jsem předpokládal.
Plast se zdá odolný, ale po kamenné cestě kterou se po sjezdovce dostávají terénní vozy, nepojedu. Čouhá z ní příliš nezasněžených kamenů a pády, které mne dneska určitě neminou, bych nemusel rozchodit. A tak jedu mimo „cestu“ travou, která přečnívá sníh o 20-30 cm. A to je, zdá se, problém. Lyžky se rozjedou, ale po pár metrech se zamotají do vysoké trávy a zabrzdí :- (.
Ví se o mně, že jsem schopen mobilem pořizovat videosekvence v nejnemožnějších situacích, protože tak pro sebe nezkresleně konzervuji jedinečné vzpomínky, ale v tuhle chvíli nemám odvahu mobil vytáhnout. Znamenalo by to okamžitý pád a možná i ztrátu mobilu, kdyby mi obloukem vyletěl z ruky a zapadl do sněhu třeba pět metrů ode mne. A mí dnešní parťáci jsou už minimálně kilometr přede mnou, takže mé eskamotérské figury a křečovité pohyby nemá kdo zachytit. Ale asi to je dobře, protože si je tím pádem budu pamatovat mnohem elegantnější než ve skutečnosti vypadají. Na tyhle okamžiky mi musí vystačit fotka a pár vteřinové video, které jsem pořídil hned po nasazení lyžek. Abych mohl natáčet či fotit, musím si sundat rukavici a v téhle kose mi asi žádný záběr za to nestojí :- (
Bývaly doby, kdy jsem dokázal jet mírný slalom na jedné lyži třeba čtvrt kiláku, a i když už je to pryč, stejně mi trošku z té dovednosti asi zůstalo. Jenže na těchto lyžkách a v tomto terénu se zdají takové dovednosti marné. Přesto ale po pár set metrech „jízdy“ získávám trošku jistotu a zastavuji díky trávě ne po pár metrech, ale pár desítkách metrů. Fór je, zdá se, v tom, že těžiště přenáším na patu přední nohy a mohu mírným zvednutím špičky téměř okamžitě brzdit a regulovat si tak rychlost jízdy. Přední noha je ta levá, která rozčesává trávu a zadní, pravá noha jede ve stopě té přední. Skládací hůlky, které jsem si pro tuhle příležitost nesl nahoru v báglíku, mi poskytují skvělou oporu, abych nepadal do stran.
První a poslední pád tohoto testování nastává v druhé půli mého „sjezdu“. Ale není to nic hrozného, neubržďuji to a sekám sebou na levý bok do trávy. Skoro jako do peřiny. Uvědomuju si, že už je značné šero a až se dostanu do lesa, bude tam regulérní tma. Mate mne ta zasněžená sjezdovka, kde sníh odráží a rozptyluje i velmi slabé světlo. A sníh navíc zvýrazňuje kontrasty a zvyšuje viditelnost i v tuto chvíli.
Vstávám, oprašuju sníh s hrubých bavlněných gatí i bundy značky Alaska, a pokračuji ve své krasojízdě. Dostávám se mimo vysokou trávu na úsek, který evidentně strojově sekli, protože není tak prudký, jako ten, který mám za sebou. A to je i příčina toho, že tady vnímám svoji jízdu o level lépe.
Když mířím ze sjezdovky na Čertovici směrem lesní cestu po které to je k La Baitě blíž, shrnuji si pro sebe, že kdyby bylo o 5-10 cm víc sněhu, měl bych zážitek ze své jízdy násobně lepší. A taky to, že investice necelých 400 Kč nebyla marná : -)
Protože nikde nevidím svit čelovek, musí být i ten poslední z naší výpravy fak hóóódně daleko přede mnou. Při balení „lyžek“ do báglu proto vytahuji čelovku a po pár set metrech se dávám do klusu, abych konec doběhl. To se mi během cca 3 km nepodařilo, protože ten náskok byl asi fakt dost velký. Ale když v 17:05 doklusávám k penzionu a všichni už jsou vevnitř, nemá každý ještě sundané boty.
Večeříme krůtu s pečeným bramborem a salátem. Už první sousto vydráždí mé chuťové buňky k šílenství blahem. Když po deváté večer vytahujeme kytary a začíná tříhodinové brnkání, přináší majitelé penzionu „obložené prkýnka“. Když pak po půlnoci do sebe cpu (asi) focacciu a něčím lahodným uvnitř, nečiním tak proto, že bych měl hlad. Mé chuťové buňky by mne proklely, pokud bych tu dobrotu nezkonzumoval.
Chvíli po sedmé už spát nemůžu, a tak se co nejtišeji balím, snáším báglík do předsíně a vyrážím se podívat za obzor ke Klepáčskému potoku a několika betonovým bunkrům, které tam podle mapy mají být. Překvapuje mne stopa bobra – ohlodaný strom padnutý na Klepáčský potok. Tady v Jeseníkách bych jej nečekal. Zřejmě se tu dostal z řeky Moravy, kde se už vyskytuje poměrně běžně.
Z penzionu La Baita je hezký výhled na protější louku, kde se pasou koně. Podle Ivany jich tam jejich majitelka chová kolem osmdesáti. Některé klisny jsou březí, prý očekávají na jaře (březost klisen je 11 měsíců) na louce hříbátka. Zkracuji si cestu skrze ohradu a i když se zdaleka nedopočítávám avizovanému množství koní (členitá pastvina má minimálně 5 hektarů), dominantní hřebec se na mne lepí, a těsně mne následuje dokud se od stáda klisen dostatečně nevzdálím. Pro jistotu jdu lesem, abych před ním mohl kličkovat mezi stromy : -)
Po gurmánsky skvělé snídani (hlavně ty topinky s ochucenými kousky rajčat) využívám chvilku a listuji knihou, kterou zde mají k nahlédnutí. Jmenuje se „Čti Jeseníky“. Myslel jsem si, že Jeseníky trošku znám, ale letmé rychločtení při listování cca 150 stránkovou, úžasně graficky zpracovanou knihou, mne ubezpečilo, že se hluboce mýlím. Potvrzuje se fakt, že čím jsem starší, tím méně toho vím a znám.
V 9:30 se s Ivanou a Stefanem loučíme a vyrážíme k domovu. Klimbám na místě spolujezdce a hlavou mi běží momentky z posledních 24 hodin. Jsou příjemné.
Je fakt, že (i zpáteční) letenka do Izraele na Negevskou poušť mne vyšla výrazně levněji než můj díl na ubytování a stravě v La Baitě, ale ten gurmánský zážitek z opravdové italské kuchyně za to stál. V jednoduchosti je síla. Sám o vlastní vůli jsem zatím v žádném penzionu nespal, protože zatím ještě pořád při svých potulkách zvládám nocovat venku i ve sněhu (to mi zatím ještě pořád přináší bonus, který nedokážu vyčíslit penězy), ale v případě „pracovních“ aktivit se samozřejmě umím přizpůsobit partnerům, což byl i tenhle případ. Teď když dopisuji poslední řádky pro naší „kroniku“, mne napadlo se mrknout na recenze k penzionu La Baita. Ne všechny jsou pozitivní. Ale na internet může kdokoliv psát cokoliv. Protože jsem 6 let dobrovolnicky (= bez nároku na jakoukoliv finanční odměnu, ve svém volném čase) správcoval Dětské bezbariérové centrum Březiny, a vytáhl tuhle základnu z „červených čísel“ i dluhu 1,4 mil. Kč, domnívám se, že jsem k problematice „komerčního“ provozování nemovitosti trošku přičichl. Moje zkušenost je, že více jak 95% návštěvníků je normálních, ale těch zbylých 5%, kteří nemají absolutně žádnou sebereflexi a alespoň minimální empatii. Ti taky dokáží svými „recenzemi“ a zvrácenou filosofií „když jsem si zaplatil, můžu si dělat co se mi zlíbí“, otrávit kohokoliv, kdo nemá „kačení žaludek“. Proto přeji Stefanovi a Ivaně Ramacciotti, aby vytrvali!
Akci považuji za vydařenou – nikomu se nic nestalo : -)