(Dazul) Termíny, kdy podnikneme společně nějakou akci se dávají dohromady obtížně. Neexistuje datum, který by vyhovoval všem. Moje čerstvá zkušenost je, že i když jsem nedávno poslal zvadlo na speciální (počtem lidí omezenou) akci rok dopředu, cca 10% pozvaných už mělo daný termín zabukovaný (a jedná se vesměs o lidi, se kterými bych se moc rád potkal). A taky jsem získal novou zkušenost a ověřil si, že cca 20% pozvaných obtěžuje, aby na svůj úmysl i po měsíci a půl na akci dorazit potvrdilo, a trošku škodolibě blokují místo těm, které bych tady rád pozval, ale z kapacitních důvodů to už nejde. Prostě – není to jednoduché : -)
První ze dvou zářiových akcí na DOSTAVBU TÁBOROVÉ KUCHYNĚ jsme už v půli července spontánně naplánovali jako akci bez „dětí“ – je totiž v plánu rizikové kácení stromů kolem „jídelny“ a to budeme mít starosti sami ze sebou, natož abychom uhlídali ne vždy disciplinované děcka.
Nesestříhané video (10 minut) z rizikového kácení a dostavby kuchyně:
Klíčovou osobností téhle víkendové akce je Owain, který na OLDSKAUTSKÉM SETKÁNÍ NA TÁBOŘE ŠESTKY neprozřetelně slíbil, že nám pomůže s pokácením mohutných vrb, které ohrožují (viz táborový „zázrak“ se samovolně ulomenou větví padlou na Georgeho) zdraví a životy táborníků.
Když v 8:30 přijíždím na tábořiště, už tam čeká Honza (tatínek od Filipa a Ely z Benjamínků). Nikdo další tu zatím není, ale nijak mne to neděsí, protože vím, že Miris s Raďochem jsou na cestě, a taky Pípa s Uhlíkem už taky jedou.
Než ostatní dorazí, nepouštím se do žádných velkých akcí : -) Jen startuji přivezenou fotopast a zkouším, zda je signál dostatečný, aby nám umožnoval dostávat fotky a videa, které umožňují mít reálný přehled o dění na našem zřetelně označeném „soukromém pozemku“.
Během půldruhé hodinky se nás tu sjíždí 10: Miris, Radek, Pípa, Uhlík, Mirka, Bojovník, Honza, Owain, Pecka a já. Co do počtu je nás sice nemnoho, ale co do nasazení a výdrže se tady sešel „výběr z hroznů“ : -)
Protože jsem ještě před tím, než všichni dojeli začal s Honzou přivrutávat desky po obvodu „kuchyně“, držíme se dál „svého kopyta“, ale ostatní nastupují na nerizikové i rizikové kácení ohrožujících starých stromů kolem této oddílové „stavby století“.
Klíčovou osobností „rizikového“ kácení je Owain, který přijel s Peckou 100% vybaven – od lan, úvazků, seker, pil, úvazků, karabin, žumarů, ochranných pomůcek, … Máme v oddíle nadstandardní vybavení i nářadí, ve srovnání s jinými skautskými partami, ale je Owain, díky své profesi (práce ve výškách) vybaven násobně lépe – nejen co do kvantity, ale i kvality .
Aby poražený strom nepadl a nepoškodil rozestavěnou kuchyni, začíná Owain ořezávat větve od shora. Každou pečlivě uváže, aby nepadala nekontrolovaně, a pak ji spouští pomocí jednoho nebo více lan a kladkových převodů tam, kde potřebuje. Na zemi už jsou ostatní, kteří větev ořežou a rozřežou na metrové kusy, které budeme příští víkend snášet skládat do hranic, abychom měli topení na táborech minimálně do roku 2030.
Mezitím s Honzou pokračujeme v našem snažení a přiděláváme desky, které zbavují kůry Mirka a Bojovník, na obvod „kuchyně“. Než jsme začali byla úplně zakrytá jen jedna strana – štít směrem k tůňce a táborovému ohništi. Líbilo by se mi, kdyby se nám společnými silami podařilo zakrýt i zbývající tři strany mimo otvorů pro dveře.
Když je potřeba, odbíháme pomoc s napínáním lan „kácečům“. Docela náročná bylo v tomto ohledu řezání silnější vrbové větve, která zasahovala přes hřeben střechy „kuchyně“. Owain ji před uřezáním navázal na dvě lanové kladky, Miris vlastním tělem ochraňoval před poškozením hřebene a my ostatní zavěšeni do lan pak postupně spouštěli mimo střechu.
Myslím si, že proti mainstreamové populaci umím dobrovolně chodit do větších rizik s tím, že relativně dobře znám svou hranici a málokdy se mi něco stane. Ale když vidím Owaina jak vysoko na starou vrbu vylezl, na jakých větvích stojí, za jaké se jistí, a na už uřezaných větvích se mi potvrzuje domněnka, že strom je díky parazitickým houbám napadený hnilobou, uznávám, že tohle bych patrně nedal.
Parazitické houby pronikají do kmene stromů nejčastěji od kořenů a záhy takový druh hniloby postihne jádro kmene (jeho středovou část), a postupně rozkládá dřevo uvnitř stromu. Přitom stabilita stromu ovlivněna touto hnilobou klesá sice pomaleji než u hniloby na obvodu kmene, a stromy se středovou hnilobou tak mohou často růst i několik desítek let (60–90 let) i přes postupný rozklad dřeva uvnitř. Staticky se takový strom se středovou hnilobou posuzuje jako průřez s dutou střední částí, kde vnější kruhová část stále udržuje jeho stabilitu. I když je střed kmene rozložen až do 50–70% plochy průřezu, únosnost stromu zůstává poměrně vysoká (například při polovině rozložené plochy je únosnost stále ještě asi 75–90%), ale to je teorie, které ne úplně věřím. Když jsem se před téměř 20 lety musel rozhodnout a pustil se jedné části šňůr na padáku, měl jsem podle všech teorií klesat ve spirále (a tudíž ne volně), ale podle očitého svědectví jsem padal i se smuchlaným vrchlíkem „volným pádem“. To uvádím na vysvětlení proč mám k různým teoriím občas despekt : -(
Hrdinou tohoto víkendu pro mne osobně je tedy rozhodně Owain : -) Ten se taky později u večerního ohně přizná, že dnešní rizikové kácení pro něj bylo zatím nejnáročnější jaké kdy zažil. A já mu to věřím do posledního písmene.
Mirka s Bojovníkem a Honzou dnes odjíždějí (veliký dík za tu hromadu odvedené práce!!!) a nás zbývajících sedm tu nocuje. Takže dokud se nezačne stmívat děláme. Navrhuji, abychom to už zapíchli, aby se někomu něco nestalo, vždyť makáme od rána a jsme unavení, ale Owain chce ještě pokácet poslední (a největší) vrbu na rohu „kuchyně“ u golema.
K lanům nastupujeme všichni mimo Uhlíka, který s nastartovaným dronem čeká na záběr, aby zachytil jak se bude mohutná vrba kácet. Vedle největší vrby stojí o trošku menší vrba a její větve jsou v cca 15 metrech zapleteny do sebe. Zatímco my stojíme u lan, které mají pomoc nasměrovat pád stromů od „kuchyně“, Owain nařezává menší vrbu, do řezu natlouká klínek a pak se pouští do velkého stromu. Padající velká vrba sráží nařezanou menší a my s napnutými lany přes kladku tomu pomáháme. Oba stromy padají bezpečně na druhou stranu od „kuchyně“ – do potoka.
Pomocné lano s karabinou je v potoce přimáčknuté mohutným kmenem a nelze jej vytáhnout. Miris zkouší pomocí silných uchycovacích popruhů a račny kmen nadzvednout a lano vyprostit, ale je příliš těžký. Necháme to na ráno.
Nejbližší okolí „táborové kuchyně“ se během dneška změnilo k nepoznání. Přiznám se, že se mi to více líbilo, když byla tahle „dřevostavba“ vklíněna mezi zeleň a v krajině se trošku ztrácela. Nyní razí kolemjdoucí do očí, je u ní minimální stín, ale je kolem ní bezpečno. To je ta cena, kterou bylo nutno zaplatit.
Voda v tůňce není v druhé půli září až tak studená, ověřuji si, když se do ní nořím, abych spláchl piliny a pot dnešního dne. Společné večerní posezení u ohně a špekáčků se dnes příliš neprotahuje – jsme všichni spravedlivě unavení a jdeme brzy na kutě. Ani nevytahuji kytaru, kterou v autě mám.
Ráno vstáváme až po sedmé a po krátké snídani se pouštíme do dalšího díla. Já pokračuji v dokončení zakrytování štítu u golema a ostatní jsou řezat včera pokácené vrby a odnášet polena z potoka na břeh. Rovnat dřevo do hranic budeme až příští víkend.
Přijíždí Honza a pomáhá mi dokončit štít. Už nám dochází 70 mm vruty, a tak si pomáhám těmi nejmenšími z těch, které přivezl Miris a Pípa v oddílové bedně s hřebíky a vruty
Když jsou pokácené stromy pořezány a polena se špalky odnošeny, jedeme na tři party při zaklopení čelní strany kuchyně – Pecka s Owainem pracují na rohu u chillroomu, Honza s Pípou ze strany od nářaďáku a já s Uhlíkem děláme od středu. Miris s Raďochem v 11 odjíždějí domů, ale my zbývající pokračujeme – cílem je zaklopit vše mimo vstupních otvorů.
Dobrá práce se podařila. 13:15 jako poslední z tábořiště odjíždím a kochám se zasněným pohledem na to, co se víkendové pracovní jednotce podařilo. Zaplavuje mne pocit štěstí a radost, že jsem mohl být u toho s touhle vybranou společností.
Tak zase příští týden :- ) !
