(Hanny) „ …….. medovník … faaakt? Tak jestli to pozvání platí, dnes v šest?“ Kdo by řekl, co jeden kousek medovníku zmůže…. Šestá večer, rachot před dveřmi. Otevírám. Irča tam není ale sama. Na rukách podnos s dortem s velkou mašlí, obklopena dětma, Dazul a Kuba nakukujou za rohem!
Než se nadechnu, spustili: „Hodně štěstí zdrááááví…“ Nečekané, dechberoucí. K dortu dostávám i pukét růžiček a Myšák přidává pytlík s hnojivem do vody. A prej že dál nepůjdou… tak to teda ne – medovník mezi dveřma nerozdávám a slíbený byl, takže jaképak copak, všeci musíja dovnitř.
My měli načnutou lahvinku červeného portského, Dazul přidal bílé a jdeme si povykládat. Mezi řečí došlo i na plánovaný přechod Jeseníků na druhý den.
No co myslíte – vyhecovali. Dazul slíbil proviant na celý den (prej jako od kosmonautů), výbavu na spaní ve sněhu i sněžnice s hůlkama. Teda ještě večer jsem si myslela, že odvolám… Kdo mě zná, ví, že bych to ale NIKDY neudělala – to je prostě výzva, do té musí člověk po hlavě. Večer nachystat hromádku oblečení, naimpregnovat boty (a jejda, poslední zbytek, snad bude ještě stačit na ráno na druhou vrstvu) a spát. Ráno stačilo uvařit čaj do termosky a naházet do batohu. Stejně budu přebalovat do Dazulového. A ještě dvoulitrovka Kofoly. Dazul říkal, že si ji bere na doplnění cukru. Přijel pro mě na smluvený čas 7:25 a vyrazili jsme. Jitka s Jirkou jeli druhým autem, prej nebudou přespávat. To je moje šance, kdybych si to nocování rozmyslela, jet domů.
Na Ovčárnu jsme nakonec nejeli, Jitka hlásila enormní počet aut na Skřítku, na Ovčárně to bude stejné. Ale našli nám místečko cca 2 km pod Skřítkem, slušný nápoj na zelenou značku. Přebalili jsme batoh, zredukovala jsem všechno možné a vyrážíme. Sněžnice nasazujeme hned na začátku, i tak jsme se občas propadli. Na Dazula prej nezbyly a tak frčel na běžkách s „tuleněm“. (Stejně si myslím, že na nich chtěl jet). A že máme hlásit, když spadneme, aby včas zachytil a zdokumentoval. Sice jsem dvakrát žuchla, vyjekla, ale stejně fotku nemám! Tak nevím…
Nástup byl drsný, kopec jak hrom. Jirka s Jitkou polehku s malýma batůžkama, Dazul je zvyklý a já za nima sotva funěla… Rozestup se zvětšoval a já začala přemýšlet, že se na to vykašlu, že to nedám, že jim to budu zdržovat a proč se, trouba, musím nechat vyhecovat…Tyhle myšlenky se mi honily hlavou až do první zastávky. Bolely mě nohy, ruce, za krkem – prostě všecko. Odhodila jsem batoh na lavičku a vytáhla Kofolu, nabídla všem a Dazul se začal smát. Prej že myslel půllitrovou, s velkou by se netahal… Super, tak táhnu dva litry jako zátěž 😊. Za trest museli všichni pravidelně upíjet, aby mi odlehčili.
Začalo stoupání po vyšlapané cestě, takže sněžnice skončily na batohu a šlo se líp. Myšlenky na ústup se vytrácely, sluníčko svítilo, inverze nechala mlhu pod náma a výhledy byly luxusní. Ztracené skály – první zastávka s jídlem. A Dazul zjistil, že po cestě vytratil nůž… Naštěstí jsem objevila v jeho výbavě jeden zapomenutý a nebyli jsme bez nože. Jen jsem ho raděj vzala k sobě, protože Dazul se ukázal jako nespolehlivý hlídač (vypadl mu z kapsy dokonce i telefon😊). Jelení studánka – další zastávka a zjištění, že kdyby bylo zle, dá se tu přespat na lavičkách v chaloupce. Na Vysokou holi jsme šli už jen dva. Jirka s Jitkou museli spěchat zpátky k autu, aby to stihli do tmy. Poslední šance na ústup se vytratila.
Sundali jsme batohy, Dazul je zavezl do úkrytu pod stromem a dál jsme se vydali bez zátěže. L.U.X.U.S.N.Í. Na Vysoké holi jsem se projela po střeše a pak jsme zjistili, že je vevnitř někdo na stráži a čeká na pocestné… Snad jsem mu moc nerozhodila den😊Petrovy kameny byly za odměnu i s výhledem na Praděd.
A pak už taky šupem zpátky k batohům. Ještě jsem se ale stihli pokochat pohledem na kity.
Batohy nikdo neukradl, takže jsme si vykračovali ze Jelení studánku hledat vhodné nocležiště. Už se šeřilo a západ sluníčka byl romanticky vzorový. Nasekala jsem spoustu fotek a nemohla se nabažit. Dazul zůstal daleko za mnou – zkoušel dron a než ho zabalil zpět, byla jsem o slušných pár stovek metrů před ním. Však mě na běžkách dohoní… Samota, ticho hor, praskání sněhu pod nohama, to sluníčko, namrzlé stromy… To jsem potřebovala, vypnout hlavu a jen si užívat.
Ale jen do té doby, než jsme chytli do ruky lopatky a házeli haldy zmrzlého sněhu a dlabali díru. Já občas odskočila pohlídat vařič, na kterém jsme topili sníh. (trochu jsem Dazulovi pocuchala vařič). Vypadalo to slušně, narazili jsme i na brusinky (a pak má člověk věřit té o Marušce a měsíčkách).
Spaní nachystáno, jdeme večeřet. Já měla guláš, Dazul něco s fazolkama, za odměnu pak se mnou směnil čokoládu za mocca-chino. A víc jsme nepili, protože v noci mě nutkání na záchod ze spacáku nedostane.
Pětiminutové soukání do spacáku, příprava mokrých bot na ranní ohřev ve spacáku a jdem spát. Obloha skoro bez mráčku, viděli jsme spoustu hvězd a ukázkového Oriona.
No, občas jsem se budila, prej i v noci chrochtala (měla jsem trochu ucpaný nos), ale Dazul se nenechal ve zvucích zahanbit… A ráno jsem odmítla opustit spacák, jako Bobek nechtěl z klobouku. Komu by se chtělo do té mlhy a větru. Včerejší počasí bylo zapomenuto. Tak jsem se koukala, jak Dazul vaří čaj, který nakonec neměl (ale nahradili jsme to šťávou z vojenského MRE), balí si věci.
Já drze posnídala ve spacáku, počkala, až dobalí a pomalu se začala oblékat. Dazul je masochista, zvládl to mimo spacák. Já jsem po večerním venkovním převlékání zvolila zdlouhavou proceduru ve spacáku. Dotáhla jsem to k dokonalosti a zvládla si tam obout i boty. Stálo to za to. Zabaleno, jdeme dál. Ale ještě jsme otestovali pevnost zahrabu. Dazul si připravil foťák, aby prej vyfotil moje trčící nohy do záhrabu a já šla skákat a dupat na záhrab v plné polní shora. No, fotka nebude, sníh držel dobře.
Cesta dolů byla rychlá, moc jsme nefotili, byla zima a mlha. Ale Dazulův pád jsem zvěčnila😊.
Hledali jsme marně ztracený nůž a i přesto dorazili k autu v neuvěřitelném čase. Cesta autem byla utrpením – moje kinetóza si mě vychutnala. Zatáčky ve vytopeném autě (lepší volba než mokří a zmrzlí) mi zkazily celé dvě hodiny. Ale vytrvala jsem a nemuselo se zastavovat.
Rozloučili jsme se chvilku po poledni u hájenky a honem sušit věci, vytáhnout všechno z batohu a vrátit se do reality.
(Dazul) Plánovaný tradiční záhrab na Malé Fatře letos, k vůli covidové uzávěře, padá : -( Ale bivak na sněhu ne! Avizoval jsem, že vyrazím směr Jeseníky – parkování asi v sedle Skřítek (nebo Ovčárna). Potulka se sněžnicama nebo běžkama po hlavním hřebenu, bivak na vhodném místě (kde nebude moc foukat), ráno 21.2.2021 cesta zpět k autu. Ale protože vždy dávám obecně i adresně vědět s dostatečným předstihem pouze elektronicky (mail, messenger, facebook) a už se dále nevnucuju, zájem je malý. V době všudypřítomné reklamy, spamů, vlezprdelků, agentů s teplou vodou, tisíců virtuálních přátel na facebooku, Babišových Prchalů a dalších morálních zatracenců, ověřených markentingových gurů a falešných Mesiášů, hlasatelů jediné správné cesty, řešení latentních osobních problémů, atd., je občas obtížné oddělit zrno od plev. Proto také leckdy důležité sdělení typu „jede se na záhrab“ zapadnou. A nebo třeba nezapadnou, ale chuť a vůle vyrazit na takovouto akci je malá : -)
Akci tohoto typu nelze podcenit, každá maličkost může být důležitá. Člověk se při chystání bagáže vystavuje riziku, že na nějakou drobnost zapomene a pak to může být na akci hodně bolestivé, až fatální. A na druhou stranu hrozí druhý extrém – že toho ponese naprosto zbytečně moc. A věř mi, každý půl kilogram navíc, je na horách brutálně znát. Už jsem to hodně let nedělal, ale teď jsem měl příležitost si finálně nabalený bágl zvážit. Byl jsem příjemně překvapen, že váha mého plně sbaleného báglu včetně sněžné lopaty, zimního spacáku, nafukovací karimatkou, žďárákem, pončem, ešusem, vařičem, MRE balíčkem, chlebíkem, dvěma jablkama, litrovkou Pepsi Coly, náhradními rukavicemi, icebrakovým tričkem, záložní zimní bundou, čelovkou, power bankou, … mi vážil 15,1 kg. Pamatuji doby, kdy můj bágl na první nocování ve sněhu vážíval hodně přes 20 kg. Ne, že by to člověk neunesl, ale vzhledem k tomu, že jezdím na backcountry běžkách s tuleními pásy, a kromě relativně pohodlného stoupání, je náročný sjezd. Při jízdě na lyžích z kopce, je těžký bágl na zádech problémem. Při rychlých pohybech se chová jako setrvačník, takže je zpravidla obtížné ustát úseky, které by se bez báglu sjížděly v pohodě. Díky tomu jsem si vyvinul speciální druh jízdy, nazývaný „valašský drtivý styl“.
Naše výprava vyráží dvěma vozy. Jitka s Jirkou bydlí na dolním konci dědiny, proto vyrazili dříve. Hlásí nám, že parkoviště na Skřítku je beznadějně přecpané, a že pokračijí dál, směrem na Klepáčov. Ten je 2 km od našeho uvažovaného a exponovaného nástupu na trasu, tak tam snad nějaké místo na parkování dvou aut najdou. Štěstí se na nás všechny usmálo, protože předsunutá část naší výpravy nalezla vhodná parkovací prostor v půli cesty mezi Skřítkem a Klepáčovem, na rozšířeném okraji silnice. Už tu pár aut stojí, takže je tohle místo jistě ověřené.
Vracet se na Skřítek nebudeme, to bychom si zbytečně kilometr zašli. Půjdeme po neznačené stezce a na zelenou turistickou značku se napojíme asi po dvou kilometrech. Minout ji nemůžeme, protože musíme narazit na neudržovanou asfaltku, která tam nahoře jde někde po vrstevnici.
Na hřeben ke Ztraceným kamenům (1240 m.n.m.) si běžky v 10:15 nazouvám jenom já, Hanny, Jitka a Jirka nasazují oddílové sněžnice. Miris ty troje umělohmotné francouzské TSL snowshoes pořídil z nějakého grantu (pamatuji si, že mi připadaly hodně drahé) před cca 15 lety, ale spolehlivě nám slouží dodnes. Dnes už v tento čas každoročně Mirisa za dobrý kup hlasitě chválím, takže musí furt ščukat. Všichni tři jdou na sněžnicích prvně, takže trochu škodolibě očekávám nováčkovské pády. Ale jsem příjemně překvapen, že jim to jde úplně perfektně. Vypadá to, že jejich maminky měly těžké porody, protože se museli se sněžnicema na nohou už narodit.
Pár metrů od kraje lesa, kde jsme nazuli sněžnice a běžky, jsem upozorněn, že mi vypadl nůž a mini multi kleštičky. Hodně kvalitní nůž jsem dostal na vánoce od mladšího syna a perfektně se osvědčil, když jsem před pár týdny prvně stahoval divočáka. Získal jsem ke svému černému noži značky CRKT 2620 citovou vazbu, proto by mne jeho ztráta moc mrzela. Beru tedy ze sněhu nůž i multikleštičky a podivuji se, jak mohly vypadnout z kapsičky na bederním pásu mého letitého báglu, když byl zip nedovřený jen 3 centimetry. Obřadně oba nástroje vkládám zpět do kapsy na bederáku, pečlivě a úplně zip zapínám, kontroluji, že je kapsa opravdu uzavřená a až pak pokračuju za ostatníma.
Všichni tři mí dnešní parťáci jsou aktivní sportovci – nejenže se za to nestydí, ale při praktických aktivitách jako je například dnešní výstup na hřeben Jeseníků, naplno zneužívají svých fyzických dispozic a zanechávají mne daleko za sebou. Vybavuje se mi Raďochova okřídlená průpovídka „Všeci měli od krve ruky, akorát já hubu – ale hnal jsem je za sebů až dom!“ V kontextu toho mi vlastně ani nevadí, že se za nimi táhnu jak sopel. Daří se mi to částečně maskovat tím, že je fotím a točím.
Na rozcestí pod Ztracenými kameny naše trojička vyzouvá sněžnice a připevňuje si je na bágly. Stezka je tu natolik uježděná a ušlapaná, že se na ní vůbec nepropadají a jde se mi pohodlně. Pokud se budou držet stezky, vystačí si beze sněžnic. Já ale backcountry běžky nesundávám. Mám na nich tulení pásy a dobře se mi na nich jde i do kopce. Provokativně šlapu ty největší useky napřímo a nekomentuji poznámky „Jak to, že jemu to jde tak snadno a nám ne?“ mladých děvčat, kterým běžky v mnohem menších úsecích podkluzují. Tím si musí každý projít. Jsem rád, že toto období mám za sebou a během těch třiceti let už jezdím druhé „tuleně“.
Ke Ztraceným kamenům přicházíme ve 12:05. Je tu úžasně modrá obloha, slunečno, teplo a krásně. Už jen k vůli tomuhle pohledu a výhledu stály ty skoro dvě hodiny výstupu za to. Tomu říkám poctivě zasloužený výhled! Jsme zatím ještě pořád v pásmu lesa, ale výhled ze skal do třech stran je neomezený. Což teprve až se dostaneme ještě o dalších 200 výškových metrů blíž k nebi!
Pořizujeme fotky a obědváme. Pomáháme Hanny se zbavit kofoly. Už jí má jen litr a moc si pochvaluje, že to je na váze jejího báglu znát. Myslím si, že nikomu z nás konání takovýchto dobrých skutků nedělá potíže. Mně osobně dokonce činí radost. Kráčím dále vesele, s pocitem, že si dnes můžu vybarvit hned 2 modré okénka Modrého života – dobrý čin a radostný zážitek. Na Rychlonožku sice ještě nemám, ale nevzdávám to.
Když si chci rozříznout svůj balíček MRE, zjišťuju, že svůj milovaný nůž (ale ani multikleštičky) nemám v kapse na bederním pásu, kde jsem je před necelými dvěma hodinami dal. Tedy – alespoň jsem přesvědčen, že jsem tak učinil. No, možná jsem se spletl a dal jsem je do některé kapsy kalhot. Nebo do kapsy fleecky? Přece nejsem pako. Znovu prohledávám kapsičku bederáku a – !!!!! Ve švu dolního rohu kapsičky je asi čtyřcentimetrová díra! Tím se vysvětluje jak se mi nůž podařilo vytrousit prvně : -( Tak dobrý a drahý nůž jsem ještě neměl. Navíc dar od syna. Není mi do zpěvu. Ale snažím se tím nenechat zkazit náladu po zbytek výpravy. Mohl jsem si třeba zlomit nohu, to by bylo přece mnohem horší. Nůž je jen věc, která lze pořídit znovu …
Pecný (1330 m.n.m.) je od Ztracených kamenů necelý kilometr. Míjíme jej téměř přesně ve 13:00. Proti Ztraceným kamenům je menší, ale téměř sto metrový rozdíl v nadmořské výšce, i to, že tahle skála už je nad souvislým pásmem lesů, dělá z tohoto místa ještě hezčí vyhlídku. Vysoká hole (1464 m.n.m.) je o dalších +130 metrů nadmořské výšky, ale pokud dorazíme až na ní, je odsud skoro 6,5 km. Takže od této chvíle půjdeme téměř po rovině : -)
Už v polovině výstupu ke Ztraceným kamenům jsem sundal svetr a nechal na sobě jen triko a fleecovou bundu, kterou mám ještě z části rozepnutou. Neustálý pohyb s nezbytnou zátěží, dokáže moje tělo hezky rozehřát. Jednou jsem takto lehce oděn přešel v zimě celou Velkou Fatru. Když to hory dovolí, lze na nich zažít opravdu hodně : -)
Mírně zvlněná náhorní planina je nerovnoměrně poseta nevelkými smrky, ošlehanými a vrcholky zulámanými horskými vichry, které jim nedovolí vyrůst do výše souzené jejich bratrům rostoucím v souvislém pásmu lesů o 200 výškových metrů níže. Tihle zocelení mrzáčci jsou oděni do jednotné uniformy – kýčovitého sněhového kabátu. Několik jedinců je trvale ohnuto až k zemi a tvoří přirozenou sněhovou bránu do nikam. Když jí s ohnutým hřbetem projedeš nebo projdeš, teprve se stáváš plnohodnotným hostem, vzatým na milost, s příslibem šťastného návratu domů. Projíždím raději dvakrát.
Tady na hřebeni se postupuje výrazně pohodlněji a svižněji. Ve 13:30 už jsme u Jelení studánky (1311 m.n.m.) se stylově ojíněnou kamennou útulnou. Pokud se do večera počasí zblázní, můžeme pohodlně přenocovat zde. To už tu určitě nebude tolik lidu, jako nyní.
Zakecal jsem se zde s třemi týpky, kteří už tady na hřebeni jednu noc na sněhu strávili a dnes se taky budou pokoušet udělat záhrab. Hanny, Jitka a Jirka pokračují dál směrem k Pradědu. Ví, že je na lyžích bez problémů doženu.
Někde pod Jelením hřbetem (1367 m.n.m.), přesně v 13:54, když točím úžasné panorama, mi na zem vyklouzla rukavice. Když se pro ni ohýbám, jakýmsi nepochopitelným způsobem mi z ruky vypadává mobil. Ten se ale narozdíl od rukavice nezastavuje a klouže po sněhové krustě dolů po svahu. Před každým terénním zvrásněním a vyčnívající smrkovou větévkou doufám, že o ně zastaví nebo alespoň zbrzdí. Ale místo toho neklouže po sněhu, ale letí třeba metr vzduchem, aby nabral ještě větší rychlost. Tady někde je Malý kotel. Jakmile se dostane tam, je pro mne ztracený, protože tam je určitě lavinový svah. 100-150 metrů pode mnou začínají být smrčky hustěji u sebe. Tam by mohl o smrkové větve mobil zastavit! To už ale automaticky svištím na lyžích šikmo po svahu (přímo dolů by to byla sebevražda) a nespouštím ze vzdalujícího se telefonu oči. Stejně automaticky odhazuju bágl – jednak jej pak nebudu muset vynášet zpátky nahoru a taky se mi bez něj několikanásobně lépe jede. První smrk mobil těsně míjí, ale u druhého asi skončil. Alespoň v to doufám. Dvě zatáčky a jsem zde. Do pytle! Kde mám ten mobil hledat? Jestli se někde zapíchl do sněhu, kdo ví jak hluboko může být? Potřeboval bych, aby mne někdo prozvonil, třeba jej uslyším a pak vyhrabu. Jenomže ke stezce to mám cca 50 výškových metrů a pak ještě neznámá vzdálenost, které mne dělí od Hanny, Jitky a Jirky :-( Taková kravina se může stát jenom mně. To snad ani nejde vymyslet, co se mi vždycky podaří :-(
Jsa zocelen podobnými a ještě méně uvěřitelnými průsery, neztrácím hlavu, zhluboka dýchám a očima skenuju každou mezeru ve sněhovém kabátu pětimetrového smrku. Začínám z levého okraje. Pánbůh mne má fakt rád. Už v druhé mezeře vidím asi metr vevnitř sněhový jehlan, ze kterého ční půlka mobilu! Heurékaáááá! Sundávám lyže a pomocí tyčky na několikátý pokus přisouvám přístroj na takovou vzdálenost, abych na něj bezpečně dosáhl. Vypadá, že na něm není nic rozbitého. Čistím jej od sněhu a osušuju, aby mi zase nevyklouzl z ruky. Pořizuju fotku a video – funguje bez závad. Děkujůůůů!
Začínám stoupat zpět na stezku. Jde to podezřele lehce, ale rychle mi dochází, že je to díky absenci báglu. Jakmile vystoupám k pohozenému kletru a nasadím si jej na záda, dostávám se opět do reality : -) Stoupám o poznání pomaleji. Rukavice je na svém místě takže jsem opět kompletní. Dobrá zpráva.
Ve 14:30 doháním většinu naší výpravy. Jsme vedle Velkého Máje (1386 m.n.m.). Tady se loučíme s Jitkou a Jirkou, kteří se plánovaně vrací domů. K autu by měli dorazit bezpečně za světla. Prosím je, aby se při sestupu, půjdou-li zpět po svých stopách, pozorně dívali zda nenarazí na můj nůž. A jestli ano, ať mi dají určitě vědět …
My s Hanny pokračujeme dál, směrem k Pradědu. Ale velmi rychle se shodujeme, že když tudy půjdeme za pár hodin zpět, není nutné, abychom s sebou tahali naše bágly. A k Petrovým kamenům (1446 m.n.m.), kde bychom rádi došli, to je odsud asi 3,5 km. Takže 7 km bez povinné zátěže může být zvláště pohodlných : -)
Klouzavým pohybem mířím 70-100 metrů kolmo ke značce, abych našel vhodný úkryt pro naše kletry. Tady, ve vyfoukaném prstenci to bude vhodné – není to ze stezky vidět a podle absence nahodilých stop tu dost dlouho nikdo nezabloudil. Navíc, komu by se chtělo tahat s plně naloženými bágly minimálně 5 km k nejbližší civilizaci. Ukládám svůj bágl a jedu k Hanny pro ten její. Bez sněžnic by se cestou sem bořila a její stopy by byly nápadnější.
Nalehko míříme na severoseverovýchod. Stoupání mírné, rozhledy nekonečné, klesající sluníčko romantické. Pořád jdu v tričku a fleece. Uvědomuju si to proto, že mi je trochu chladněji, protože mne na zádech nehřeje bágl.
U historického hraničního kamene na Vysoké holi (1465 m.n.m.) je dřevěná útulna – aspoň si to Hanny myslela, když lezla na ostrou zasněženou střechu a po zadku ji sjížděla dolů. Jenže pak, při pokusu o vstup dovnitř, narazila na zapomenutého meteorologa, který jí vysvětlil, že tohle je spíš meteorologická stanice a až pak nouzová útulna : -)
15:25 jsme u Petrových kamenů. Romantické okolí kazí pouze lyžařský vlek a vysílač Praděd – oba v dohledu. Petrovy kameny jsou na otevřeném prostoru, proto tu docela vyfukuje. Dlouho se proto nezdržujeme a míříme zpět k našim báglům.
Míjíme dva kitery, kteří se vytrvale nechávají tahat po západním svahu u Kamzičníku (1420 m.n.m.). Fouká tady úplně ideálně a převážně stabilně. Dobrý kite spot, musím si jej zapamatovat, mohl bych tu vzít provětrat mého stařičkého Twistra.
16:05 jsem zpět u našich báglů. Nacházím je naštěstí snadno i když se mi předchozích 8 stromů zdálo stejných jako ten u kterého jsem kletry nakonec našel. Nasazuji si svůj na záda a Hanin bágl na břicho. Těch sto metrů k značce takto zvládnu bez problémů, i když pořádně nevidím, kam jedu.
Míříme zpět k Jelení studánce. Někde pod Břidličnou horou, na východním svahu, zkusíme najít místo na náš bivak, respektive záhrab. Kolem páté se začíná obzor barvit do žluta a oranžova. Totální kýč. Ale mně se to stejně líbí. A taky si to fotím a točím, abych ty prchavé chvíle zkusil zachytit, i když dobře vím, že to je marnost.
Na půli cesty mezi Břidličnou horou a Pecným, kousek nad hranicí pásma lesa, začínáme hledat vhodný flek na záhrab. Chci, abychom jej měli směrem na východ, k vůli rannímu východu slunka, který když se podaří, je to nezapomenutelný zážitek.
17:25 začínáme odhazovat sníh, abychom si vytvořili chodník i mezi místem na vaření a vlezem do záhrabu. I uvnitř vyfoukaného prstence kolem ošlehaného smrku je ještě 60 cm sněhu. Takže záhrab budeme dělat v cca 140 cm vrstvě sněhu. Minimálně 70 cm necháme na strop, aby se střecha nepropadla a zbude nám možná i 70 cm v nejvyšším místě klenutého otvoru.
18:45 máme hotovo. Dvě sněžné lopaty ale jely po celou tu dobu naplno. Tak rychle jsem asi ještě nikdy neměl záhrab hotový. A Hanny, na to, že tohle bude její premiéra v záhrabu, neměla slabou chvilku.
Dokončovací práce na vyrovnání „podlahy“ zvládla na výbornou! O to lépe se jí dnes bude spát. Z bezpečnostních důvodů (co kdyby přes nás v noci přešel jelen nebo medvěd a v záhrabu nás zavalil) budeme mít hlavy u vchodu.
Sníh se v ešusu mezitím dokonale roztopil a voda už začala vřít. Ohříváme si tedy večeři z balíčku MRE – Hanny má guláš s bramborem, já černé fazole s hovězím masem.
Obě porce chutné a velmi dobře nadávkované (ani málo, ani moc). V mém balíčku byla káva, kterou nepiju a tak ji měním za horkou čokoládu s Hančina balíku. Stačí jen zalít horkou vodou, hliníkový pytlík uzavřít, pořádně zatřepat a může se pít. Mezitím nápoj skvěle zahřívá ruce : -)
Počasí máme téměř ideální – je pod nulou, ale určitě ne moc, protože nezažíváme nějakou vlezlou zimu. Za týden bude úplněk a tak se měsíc blíží ke svému plnému tvaru – dneska nám nahrazuje pouliční lampu. I kdybychom neměli čelovky, mohli bychom teď putovat zdejší zasněženou krajinou skoro jako ve dne, bez obav z toho, že bychom si nevšimli nějaké přírodní překážky. Noční obloha je právě bez mraků a tak je ukázkový výhled na dominantní zimní souhvězdí Oriona. Typická trojice hvězd Orionova pásu nemůže uniknout nikomu, kdo zvedne oči nad obzor. Vůbec se nedivím, že se před dvěma tisíci lety musel Orion dostat mezi necelou padesátku souhvězdí, které tehdy stařičký Ptolemaios prvně systematicky popsal a pak to po něm každý už jen opisoval : -)
Soukání do spacáku a žďáráku při sníženém stropu v záhrabu (není prostor na to se posadit) je fakt zážitek. Dopřávám jej jako první raději Hanny. Jenomže ta je výrazně hbitější a obratnější než já a tak jí to trvá asi tak o hodinu kratší dobu než mně : -) Kolem osmé už jsme ve spacákoch. Hanny je zima na chodidla a tak aktivuji „hot pack“ – gelový ohřívač rukou. Pořídil jsem si jeden kousek na odzkoušení a tak bude mít dnes premiéru. Průhledný plastový sáček cca 10×15 cm s vodou a octanem sodným začne prý reagovat v okamžiku, kdy promáčknu kovový plíšek v sáčku. Tím se uvolní z jeho nitra jakési mikroskopické krystalky, které slouží jako šablona pro kapalinu, aby mohla krystalizovat – a uvolňovat teplo. Mělo by to hřát asi hodinu. Pak to ztuhne a nefunguje. Ale když to dám na cca 6 minut do vřící vody, bílý, netoxický, zkrystalizovaný octan sodný se opět promění v průhledný gel. Jak pytlík vychladne, může se pomocí plechového penízku opět aktivovat.
Beru „hot pack“ do studených dlaní, a trochu neobratně zkouším plíšek, ne větší než korunová mince, promáčknout. Daří se mi to asi až na třetí pokus. Tekutina v pytlíku zůstává pořád průhledná, žádnou viditelnou reakci nepozoruji. A pytlík se mi zdá stejně studený jako před chvílí. Třeba to funguje s nějakým zpožděním. Podávám „hot pack“ Hanny, aby si jej vsunula do spacáku a zahlásila mi až bude horký.
„Pořád nic“ hlásí už po čtvrté. Tuším problém – pořídil jsem si nefunkční kus a celou cestu jsem jej nesl zbytečně. Anebo se ten plíšek třeba musí promáčknout několikrát. Hanny pytlík doluje ze spacáku a předává mi jej, abych jej znovu zkusil „rozchodit“. Promačkávám tedy kovové kolečko ještě jednou a – ejhle! Gel kolem něj se začíná zakalovat do bíla a pozvolná krystalizace octanu sodného se pomalu se rozpíná do celého pytlíku. Ale hlavně – Hanny hlásí, že už to začíná hřát. Dobrá zpráva! Teď už jsem si jistý, že jí zima určitě nebude. Za půl hodinky mi předává pytlík a tak můžu potvrdit, že fakt příjemně hřeje. Prsty na levé noze (pozůstatek omrzlin ze zimního cvičení na Doupově v 87) jsou během chvilky v tepelné pohodě. Zahřál bych si je i tak, to už mám vyzkoušené, ale s „hot pack“ to bylo výrazně rychlejší. Asi si ještě pár pytlíků přikoupím, abych je mohl ráno, před vylezením ze spacáku vložit do studených bot : -)
Měsíc dneska ukázkově šajní a tak když trošku povytáhnu hlavu ze spacáku a posunu se blíž ke „vstupu“ do záhrabu, můžu pozorovat úžasnou němohru koróny tvořící se u okraje záhrabu. Nepamatuji si, že bych takové divadlo někdy pozoroval. Je to obtížně sdělitelné a nepřenositelné. Ale právě pro řadu takovýchto nepominutelných, bezvýznamných drobností, stojí za to na zimní bivakování vyrazit.
Stejně jako doma, i v záhrabu se párkrát v noci probudím. Při tom vnímám, že jasná noční obloha se proměnila v zamlženou. Ale když člověk nemrzne, nemá hlad ani žízeň, není unavený, je na horách i tak moc hezky. Do rána je ale ještě času dost, mlha může 5x zmizet …
Myslím si, že už kolem páté jsme oba vzhůru, ale venku je tma a mlha, proto střídavě usínáme. V 6:40 je světlo a tak začíná nejobtížnější část dnešního dne – nedělní vstávání ze záhrabu : -) Je to velmi sofistikovaný proces, který není radno zbytečně urychlovat. Zahajuji jej já, aby Hanny měla představu, že to sice složité je, ale při troše snahy to zvládne i vysokoškolsky vzdělaný člověk hned napoprve.
6:44 začínám první fázi, v 6:52 jsem jíž plně oblečen a mám zavázané backcountry lyžáky. Zažíhám vařič a nechává ohřát vodu, která přes noc ani moc nezamrzla. Pak balím spacák, sfoukávám karimatku, muchlám žďárák, … prostě balím svůj bágl, abych uvolnil prostor.
7:27 začíná vstávat Hanny. Před tím ve spacáku posnídala a napila se horkého brusinkového nápoje. V 7:40 už má skoro sbalený bágl. V podstatě můžeme vyrazit.
Ještě rychle dokumentuji náš záhrab a v 7:45 provádí Hanny zatěžkávací zkoušku stropu našeho záhrabu. Sice ve sněžnicích, ale nešidí to – několikrát vyskočí a pořádně na záhrab dupne. A – nic! Záhrab drží. Možná by udržel i toho medvěda : -)
7:50 se už pohybujeme směrem ke Ztraceným kamenům. Skrze zamlženou oblohu se prodírá žluté slunce a vytváří trochu tajemnou atmosféru. Fičení horského větru ji ještě umocňuje. Nechávám mrznout pravou ruku a pořizuji aspoň krátký videozáběr svižně kráčející Hanny na sněžnicích. Má zababušený obličej, aby jí v té malé fujavici nemrzl a vypadá jak sebevražedný mudžahedín : -)
Od Ztracených kamenů nasazuju „valašský drtivý styl“ a protože je ještě relativně brzy, mám štěstí, že v náročnějších úsecích nepotkávám v protisměru žádného nešťastníka. Kupodivu to zvládám bez pádu. Pořádnou „lištu“ jsem ale hodil při jízdě vysokým lesem, když jsme odbočili ze značky. Obě hůlky mi zajely do sněhu tak kluboko, že jsem je za jízdy nestačil vytáhnout a nestihl jsem z poutek dostat ani jednu ruku. Věřím, že to Hanny pobavilo.
Držíme se našich včerejších stop protože bych se rád pokusil najít můj nůž a multikleště. Naděje se mi zmenšuje, když objevuji stopy dalších sněžnic, které nepatřily nikomu z naší výpravy. 9:00 jsme u hlavní cesty, pár set metrů nad naším autem, ale bez nože i kleštiček : -( Přemýšlím zda se pokusím kapsu na bederním pásu mého báglu opravit a nebo přeci jen pořídím nový kletr. Tenhle mám něco přes dvacet let a už jsem neplánoval do konce svého života pořizovat další (9. bod skautského zákona). No, budu to muset ještě zvážit …
Auto se daří nastartovat, nahazujeme naši bagáž dovnitř a vyrážíme směr domů. Povídáme si, cesta mi ubíhá příjemně. Pro Hanny asi tak příjemná není – jako spolujezdec snáší četné zatáčky výrazně hůř než já. Ale řídit prý nechce, takže to bude muset přetrpět … : -)
Za sebe hodnotím (i přes ztracený nůž) akci jako velmi povedenou!
