(Dazul) Někdy je prostě zapotřebí naučit se říkat „NE“. Třeba v mém případě na otázku: „Dáš si víno?“, odpovídám ZÁSADNĚ: „Proč NE.“
Na MLADÝCH VÍNECH každý představuje jím přinesenou láhev či láhve, a tak mimo gurmánského zážitku při přechutnávání roztodivných vzorků, mnohdy uvázne v paměti i lecjaká informace o konkrétním vínu, vinohradu, výrobě a tak. Já třeba už nově vím na kolika hektarech pěstuje víno vinařství Václav Šalša : -)
Velmi milý byl telefonický pozdrav Pada z Grenoblu, kde je na nějaké lékařské konferenci, s tím, že si s kolegy zašel na víno do tamní restaurace a solidálně přechutnává s námi.
Starý přítel z dávného krkonošského kursu FONS Paf, dorazil speciálně na tuhle akci až z Ústí nad Labem. A protože jej čekala dlouhá cesta domů, poprosil jsem jej, aby sepsal pár řádků pro naši kroniku. Vlak jej ještě unášel někde kolem Olomouce, a už mi od něj dorazil níže uvedený text : -)
Nad alkoholem nelze vyhrát, eném Valaši uhráli remízu
(Paf) Přiznám se, že když jsem obdržel od svého starého skautského bratra a parda Dazula pozvání na jejich MLADÁ VÍNA, údajně to tradiční oldskautskou akci, na chvíli jsem zaváhal. Prostě jsem měl tak trochu ambivalentní pocit: na jedné straně touha znovu střetnout fajnové lidi, nadýchat se čistého beskydského vzduchu a vypustit trochu páry po měsících náročné otcovské role a pracovního vypětí, na straně druhé ale obavy, co s mým nevytrénovaným českým organismem udělá vinná smršť Moravanů a zvláště Valachů. Avšak, jak říkával Jan Lucemburský: Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal! (A jak říkáme my cestovatelé: Zážitek má být v prvé řadě intenzivní, až poté positivní). Pravda, ne všichni mé rozhodnutí schvalovali. Někteří mí známí z Čech se po zjištění, kam a na co se chystám, se mnou loučili, jako bych měl rukovat ke kamikadze nebo odejít na Údolí stínů.
Přesto jsem se v sobotu rozžehnal se svou rodnou krví a vybaven Modrým Jankem, ročník 2020 a Veltlínem zeleným 2019 usedl do železného oře, který mne měl přenésti přes devatero údolí a devatero řek až na břeh Vsetínské Bečvy. Alea iacta es – kostky jsou vrženy, Julie Césare!
Na Dazulově a Irčině horském ranči se postupně úderem šesté začala scházet podivuhodná směsice zajímavých a rázovitých místních lidiček, vesměs skautů a dalších přírodních lidí (jedna dvojice třeba údajně žila na hřebenu Beskyd v tee-pee více než rok- aj přes zimu- než si tu postavili vlastní dům). Každý s sebou přesně podle pokynů organizátorů dovalil minimálně jednu lahev mladého vína na osobu.
Výhodou setkání s takovými přírodními typy je to, že se s nimi dá povídat o čemkoliv a díky všeobecně panující pohodě pod Dazulovou a Irčinou střechou se s nimi dá debatovat o všem: od odsunu vlastizrádných sudetských Němců až po „vítězství Pirátů v nedávných volbách, a to aniž byste si hned po pěti minutách roztrhali občanky. Zde na kopaninách se prostě ještě drží platné Voltairovo heslo: Nesouhlasím s tvými názory, ale budu až do konce života bránit tvé právo je říkat.
Navíc se stoupajícím počtem otevřených lahvinek se záhy téma od „veledůležité“ politiky stáčejí k debatám o tom, jak správně postavit lakotskou potní chýši nebo jaká je správná teplota pro uzení zvěřinových klobásek; prostě takové ryze zdravé, praktické a prepperské, problémy.
S napětím sleduji, jak si v drtivé konkurenci mladých vín vesměs s Břeclavska a Lednicka bude vést můj Modrý Janek ze spraší jižních svahů Podyjí, ale zdá se, že kamarádům chutná a budu tak ušetřen potupné baštonádě. Ovšem i další pěkné kousky se letos obzvláště beskydským oldskautům podařilo vybrat: například Solaris nebo vína s lahodným ovocným buketem od málo známého vinařství Václav Šalša, jehož lahve jsou ozdobeny barevnými vinětami jak od Piccasa.
Díky stálému přísunu tuků (jež, jak dobře znají všichni alkoholici i jejich lékaři, že Pade) z dančích a kňouřích klobásek, jakožto Irčiny vlastnoručně home made and BIO dělané „kraviny“ se kupodivu i můj skoro abstinenční český organismus docela drží vůči místy opravdu rychlému tempu Valachů. Navíc s úderem půlnoci, která je tu najednou jakoby coby dup, hrábnou dva oldskauti do strun kytar dvanáctistrunek a Beskydami se nesou všechny možné i nemožné staré vypalovačky, se kterými jsme si nedokázali trampské Osmdesátky i skautské Devadesátky prostě představit.
V této souvislosti se mezi námi zapřede zajímavá debata o tom, na kolik má na Vsetínsku aj Moravě jako celku, vliv tamního lidového folklóru na oblibu folku na úkor country či trampské hudby, (až na výjimky, které ale jinak potvrzují toto pravidlo) převažující spíše v Čechách – kde se už prakticky nikde doma lidovky nezpívají. Což je za mně velká škoda.
A najednou je tady půl třetí ráno. S vědomím, že si nemohu dovolit prospat celou neděli, bo mně čeká 400 km dlouhá štreka zpátky přes celou republiku až do drsného, indiány obtěžovaného severního pohraničí, se chca nechca loučím s pěticí posledních samurajů a lezu po žebříku na půdu, kde je mi vyhrazeno lože. Ještě vyhodit kočku, která se mi uvelebila na fleku a už přichází vláda spánku, vláda spáánku, vláááda spááááá…
Ranní probuzení je docela drsné, protože jedno z asi osmi děcek, přítomných na ranči, se probudí už kolem páté – tedy ani ne po dvou hodinách těžkého alkoholického spánku – a snažilo se po žebříku vylézt na půdu, domnívajíc se – Bůh ví proč – že jeho tatínek spí právě zde. Anžto dotyčný spokojeně odfukoval a spal spánkem spravedlivým v klasickém kanafasu v jedné ze zdejších komnat.
Ještě více mně však zdrtil pohled na vyrovnanou baterii 18 lahví vína na verandě, které včera statečně udolala naše Klabzubova jedenáctka dospělých (pro DFPU – Dazulův fanklub pilných udavačů: děti s námi opravdu nepily, jen chodily pro nové láhve a zkoušely je nám otevírat). Takhle by své schůzky Rychlé šípy asi opravdu nevedli… Nu což, žijeme jen jednou, Carpe diem a každý, i ten sebelepší strojek je třeba občas promazat…
Po snídani tvořené kávou s kávovaru a Irčiným home made čokoládovým dortem (který mi jeden ze svišťů skoro celý sbodnul), kterážto při debatě o kráse beskydských lesů u lodžie s výhledem na hory brzy plynule přešla do oběda z vepřové panenky na smetaně (ne, tady je opravdu ještě všechno v pořádku a pro lidstvo sebezničující veganské a vegetariánské zvyky tu na kopaninách věru není místo) byl nejvyšší čas se rozloučiti s bratry, které jsem neviděl třeba 30 let, složiti poklonu hostitelům – a sejíti z hor…
Nyní sedím v železném oři, který mně unáší smutnou a mlhavou krajinou Moravského úvalu stále dál a dál na západ a přemýšlím: Jak to, že si to všechno chlape dokázal přežít?! Musel nad tebou jistojistě stát nějaký Velký Duch, Waka-tanka! Přiznávám, je mi tak trochu zvláštně, ale rozhodně jsem nedopadl tak, jako naši opičí příbuzní na níže přiložené fotografii. Každopádně, do Štědrého dne ale nechci víno vidět ani vyfocené v reklamním letáku Kauflandu. A ano – stálo to za to!!! A tak mohu tímto jen poděkovati Irče a Dazulovi za milé pozvání na prima akci, jejíž vzpomínky mně budou hřáti u srdce ještě dlouho po té, co mi večer uschne poslední studený obklad na mém čele… Prostě: Přišel jsem. Vypil jsem. Přežil jsem.
