(Klíště) 2.4.2022 užíváme si poslední snídani v Jeseníkách a plánujeme kudy pojedeme do Kateřinic.
Věci sbalené a tak nám nic nebrání vyjet na cestu dlouhou 2h40min. , alespoň podle GPS.
Na můj popud jsme se dali cestou směr Vítkov. Bohužel to nebyla dobrá volba, jelikož napadl sníh a stále snežilo, v jednom prudším kopci jsme s plně naloženým autem nemohli vyjet. Jiřík si bravůrně se situací poradil a vydali jsme se zkusit cestu přes Červenohorské sedlo, která byla už od pohledu víc udržovaná. A tak jsme se dostali přes kopečky a po cca třičtvrtě hodiny cesty nebylo po sněhu ani památky. Bohužel nás ty komplikace stály něco málo přes půl hodiny času.
Do Kateřinic jsme dorazili o půl druhé. U Marty jsme měli full servis, výborný oběd, kávu a tak jsem plně posilněna čekala, než mě Radim vyzvedne a pojedeme společně do Březin. Moje mamka jela v závěsu s dětma za náma,už bych se k nim nevešla. Sůsed byl tak hodný , že mě půjčil kroj, nečekala jsem, že se v Jeseníkách zdržíme na tolik dní a tak jsem si svů nesbalila.
Sůsed hlásí, že už jede a tak beru balík kofoly a nějaké to občerstvení a jdu čekat pod kopec.
Po cestě nabíráme mamku Milenu a Léňu.
V Březinách už byl příjemný mumraj, spoustu známých tváří… jo, je mě prostě v tomhle kolektivu pořád moc dobře.
Kája to měla hezky nachystané. Proběhlo oficiální zahájení, pak dorazil i Jiřík s Kačkou, sázení stromu. Byl vybrán jinan dvoulaločný, nevím, asi pro jeho léčivé schopnosti a blahodárné účinky na paměť, aby jeho účinky mohli využívat nejstarší oddíloví členové :D
Přijemné bylo sledovat video, které Dazul pro tuhle příležitost sestříhal…25 let v pár minutách… asi na mě jde nostalgie…
Za účelem vyhrát skautský kvíz jsme dali dohromady super tým, bohužel účel jsme nesplnili,ale pobavili jsme. Pro jistotu jsem v každém týmu měla jednoho člena rodiny, takže defakto jsme vyhráli :D
Čas příjemně ubíhal, stihly se vést rozhovory vážné, veselé, ze života, o dětech, práci, výpravách, táborech… U toho nám zněly písničky známé z táborů a všech akcí, kde se potkají Ti, co nám už 25 let předávají své hudební umění, díky jim, je to s těma hudebníma nástrojema vždycky, o minimálně 4 stupně z 5 lepší.
Holky řádili a ani jim se nechtělo domů. Nechala jsem to tedy ve volném režimu a čekala na první známku krize a tudíž únavy. Ta se ale nedostavila a tak jsem před půl dvanáctou zavelila, rozloučila se a s pocitem štěstí, že mám možnost být stále součástí, teď i se svojí rodinou, odjela domů.
Velké díky všem co se na pořádání a chystání podíleli.
A jen pro zajímavost: Nejvíce bylo zástupců z řad Zbranků, pokud dobře počítám tak nás tam bylo s tímto příjmením 13 : -)
(Dazul) Jedna z nejkrásnějších písniček Karla Plíhala začíná slovy: „Už za tři čtvrtě století, lásko, budem slavit stovku, …“ A protože je ŠESTKA kupodivu rodu ženského (ač jsem na jejím úplném začátku preferoval rod mužský), nedělá mi problém do geniálního Plíhalova textu místo slova „lásko“ dosadit „ŠESTKO“ : -) Ano, čtvrt století je vhodné alespoň trochu oslavit. Je to příležitost se zastavit, diskutovat o neúspěších i věcech, které se povedly, podívat se z nadhledu kam jsme v porovnání s ostatními už došli a zda míříme stejným směrem jako když jsme vyšli, kdo vydržel nést bágl po celou cestu, jak si vedou ti, kteří už nekráčejí společně s námi, kdo nám při dosavadní cestě škodil a kdo pomáhal, zda to naše putování má pořád smysl, zda jsme při našem putování skautskou stezkou dokázali pomáhat dostatečně, …
Než slova, jsou většinou vhodnější i malé činy. Upřesňuji, že mám na mysli ty činy dobré. A ty už nás (narozdíl od slov) něco stojí – čas, energii, peníze, zdraví a třeba i život. Bitvy se zpravidla vyhrávají činy. Činy těch obyčejných, „bezejmených“ lidí, kteří se ocitli ve špatný čas na špatném místě a dokážou konat správně nejen pro sebe, ale i pro ostatní své blízké. Což je přece jen jakási anomálie, protože přirozenější je nám myslet především na sebe a až pak na ty ostatní. I z tohoto pohledu může být naše snažení hodnoceno jako „deviace“, tedy odchylka ve statistice obvyklých vzorců chování. Byť je pýcha jedním ze sedmi smrtelných hříchů, přiznávám se k ní. Jsem pyšný i na to, že v době, kdy se poměry kolem nás občas zhoršovaly, a mnozí se zmohli jen na nadávání, bylo společenství ŠESTKY „ostrovem pozitivní deviace“, tedy místem, kde jsme se snažili a pořád snažíme uskutečňovat úchylky směrem k dobrému.
Když slavila vsetínská Lvíčata – 4.chlapecký oddíl své 12. výročí, sesmolil jsem tehdy k slavnostnímu ohni písničku, kde jsem zpíval: „Tisíce cest a každá vede jinam, vím že přijdeš a proto nezhasínám. Jdeme dál a každý má svůj cíl, a ve mně, brácho, kousek Tebe zbyl.“ Trochu neskromně si myslím, že „kousek ŠESTKY“ si v sobě i po těch letech nese každý, kdo absolvoval pár oddílových táborů, přespal při plnění „Tří orlích per“ sám v lese, plavil se s námi po některé z mnoha řek, díval se na svět z koňského sedla, visel na jednom laně či jedl z jednoho ešusu.
Jak ale vypadala sobotní „oslava“ ? Vzhledem k tomu, že jsem dorazil domů v neděli po 2:30 ráno, si troufám subjektivně tvrdit, že byla velmi příjemná. DBCB bylo naplněno tak akorát, takže nepůsobilo poloprázdně, ani totálně přeplněně. Nevím, zda někdo účastníky počítal, ale snad půjde minimální přibližný počet zúčastněných odvodit od počtu ok papírového řetězu. Při sázení stromku ginga jsem shromáždění odhadoval na cca sedmdesát hlav. Což na společenství 89 registrovaných členů není až tak moc, ale svoji roli pravděpodobně sehrálo i počasí, protože místy sněžilo a byla docela kosa.
Milé bylo, že mimo Denindy, vůdkyně našeho skautského střediska, vážil svůj čas i starosta Vojta. Podle hesla „proslovy musí být krátké, klobásy dlůhé“ pronesl stejně jako Deninda na Kájinu výzvu spoustu milých, nestrojených slov, což se u takovýchto příležitostí sice sluší, ale ne vždy se povede, aby to znělo i přirozeně a upřímně jako dnes. Později jsem to v kuloárech glosoval slovy, že kateřinický starosta má jedinou chybu – neprošel ŠESTKOU. Ale zachránila to alespoň jeho sestra Šikulka : -)
Vzhledem k počasí bylo (mimo sázení ginga a vystavených fotografií po obvodu) vše přesunuto dovnitř srubu. Stěny byly nahusto posety starými vývěskami, od těch nejstarších, čtvrt století starých, po ty novější. Byl tu koutek s „propagačními“ věcmi, které se za ta léta podařilo pro ŠESTKU vyrobit a ještě pár kousků zbylo. A tak si mohli přítomní zadarmo (nebo za peníz, který uznali za hodný) odnést od propisek s logem HELPu, ŠESTKY, střediska, starých oddílových triček, triček vyrobených k příležitosti HELP, celou škálu barevně vytištěných ŠESTÁKŮ, … K prohlížení tu byla jediná ručně psaná oddílová kronika, všechny fotoknihy, malonákladové Kroniky Oldskautů, … Nejsem si jistý, že někdo stihl vše prohlédnout – já osobně to fakt nezvládl.
Tahle akce byla ale především o setkání. Byli tu ti úplně nejmladší a dorazili i ti nejstarší. Především tu bylo všech šest vůdců, kteří se během těch let vedení ŠESTKY vystřídali. Je docela možné, že to byla první akce, na které se to povedlo. Přiznám se, že mi tu chyběla spousta lidí se kterými bych se rád potkal, ale o to víc jsem byl potěšený těmi, kteří si to dokázali zorganizovat a stálo jim za to dorazit. S mnohými jsem se nepotkal opravdu hodně roků. Dorazila Čeči s mladší dcerou (tuším, že se narodila ve stejný čas jako rodily Míša a Méďa), Mája přivezla své devítiměsíční štěstí, Fial dorazila s oběma potomky, se svým dítětem dorazila Gabča s Martinem, Tom s Evou jsou v očekávání, … Přišla Eve, Beruška, Medvěd, Scooby, … Někteří sice odešli dříve, než jsem si s nimi stačil popovídat, ale byli tu. Je šance, že se staví při nějaké další podobné akci a bude příležitost si popovídat.
Nepodařilo se (díky tiskárně) vytisknout avizovanou knihu VÝBĚR Z ŠESTÁKŮ 2000-2022, takže jeden z vděčných příspěvků výročí oddílu nemohl být slavnostně pokřtěn. Ta více než třicítka zájemců o knihu samozřejmě nepřijde, jen to bude odhadem ještě asi 14 dnů trvat, než ji vytisknou a svážou. Tenhle společný počin téměř dvacítky (?) lidí z ŠESTKY, kteří se podíleli na výběru textů a fotek, sazbě, korektuře a předtiskové přípravě knihy o cca 490 stranách, bude hmatatelný i po letech.
Podařilo se ale dát dohromady dvacetiminutový „film“ mapující „letem světem“ roky 1997-2022. Vybírat z cca 200 hodin dohledaných videozáznamů, byla podobně náročná práce jako s přípravou „knihy“, i když po pravdě, to zabralo tak o sto hodin méně.
Tady je třiapůlminutová upoutávka:
A tady je celý „film“ – včetně premiérově uvedených nových nahrávek dvou starých oddílových písní, které Žaby pár dnů před výročím pomohly nazpívat :
Asi nejvíce času z rámcového programu společného setkání zabral asi dvaceti otázkový kvíz z historie ŠESTKY, vtipně proložený rozpoznáváním ací podle zvuků. Myslím, že by nemělo pro historii zapadnout, že jsem byl součástí Verikova vítězného týmu : -)
Zřejmě už byla venku tma, když jsme rozbalili kytary a objevila se i krásně nablýskaná basa. To Eve delegovala své výsostné místo u kontrabasu na svého muže, který se ukázal jako fakt dobrý hráč. Zpočátku společného zpívání excelovala nově vzniklá rytmická sekce, složená z našich nejmenších. Chrastítka, tamburína i cajon občas přehlušovaly basu, ne vždy šlapala do rytmu ucha filharmonikova, ale z oddílu víme, že je důležité, aby se hrálo radostně a nahlas : -) Opět se vytáhlo spousta songů, které jsme si v obdobném složení zahráli naposledy snad před dvaceti lety. Všimnul jsem si, že u některých písní jsem jen obtížně chytal melodii, text i rytmus a u několika kousků jsem finálnímu vyznění osobně pomohl tím, že jsem ani nehrál, ani nezpíval. Přiznávám, že jsem mohl být platnějším členem tohoto bandu, kdybych takto postupoval častěji. Každopádně jsme si zabékali hezky a dlouho.
Co napsat na závěr? Snad jen citovat konec refrénu písničky, kterou jsem tohle povídání uvedl: „… taky pořádně se rozhlížej, než vejdeš na vozovku, rád bych s tebou, lásko moje, oslavil tu stovku.“
——————————————————————————————————————————
Michálkův rozhovor s Dazulem, publikovaný na SKAUTEUM.CZ >>>
——————————————————————————————————————————
Hluboká poklona všem a zejména Dazulemu.
Scamp.