(Dazul) Je to každoroční rituál – náročný transport střediskové plachetnice „LaVor“ z Dětského bezbariérového centra Březiny na Slezskou Hartu. Několik týdnů pak kotví v přístavu u tábořiště ostravských vodních skautů ze střediska Eskadra („skaut všude bratry má“).
Letos jsem opět odvážel vauriona sám. Ale při spouštění na vodu jsem měl podstatně víc štestí než loni. To byla určitě náhrada za uzavřený průjezd přes Kružberk i otáčení s plachetnicí v hrachovcovém poli za Budišovem nad Budišovkou :-)
Každopádně – sundat „LaVor“ z přívěsu mi pomohli dva bodří chlapi (dle řeči kdesi od Ostravy), přenést a dát na vodu zase dvě sličné slečny (dle řeči kdesi od Olomouce) – to vše pod příslibem, že je převezu na druhou stranu přehrady. Samozřejmě, že bych je převezl, ale chlapi i děvčata si to rozmysleli. Možná jsem nevzbuzoval dostatek důvěry. Uznávám, že ta trapná historka z Titaniku nebyla v danou chvíli možná nejvhodnější :-)
V naprostém klidu a pohodě dokončuju strojení vauriena, nakládám pneumatiky pro kotvení v přístavu Eskadry, cpu do přídě šedesátilitrový lodní pytel i prázdný náhradní loďák, který Murzílek zachránil (zřejmě po bídně zhynouvším polském vodákovi na Belé).
„Odplouvám, a za mnou přístav hoří, lodi planou, odplouvám, a ostrovy se noří do vln zpět, slzy jak smůla černý z plachet kanou, …„ – samozřejmě mi v hlavně zní písnička Wabiho Daňka, když odrážím „LaVor“ od břehu, nasazuju káču a kormidlo, vytahuju kosatu a hlavní plachtu. Spinakr jsem nechal v autě a trošilinku (ale opravdu jen trošilinečku) toho lituju. Uáááá! Chce se mi řvát nedeprimovanou dětskou radostí. Jsem už velký a tak neřvu nahlas. Ale uvnitř řvu, že mi hlasivky selhávají. Pane, ty víš jak jsem se na tuhle chvíli těšil. Díky!
Překvapuje mne, jak rychle se s plachetnicí sžívám, Během chvilky vím, jak bude reagovat, když těžiště přesunu na druhou polovinu paluby, když přitáhnu otěže hlavní plachty, když kormidlo stočím víc doleva … Jsou věci, které se nezapomínají. To mi říkával můj strýc Petr, když mi v patnácti ukazoval první akordy na kytatu a omlouval se, že už strašně moc roků na kytaru nehrál. Potvrdil mi to i tatínek, který kytaru nedržel v ruce dvacet let a přesto začal neomylně „déčkem“ notovat „plakala panna plakala …“ Jsem rád, že se důležité věci nezapomínají :-)
Vyrážím na sever. „LaVor“ sebou trochu cukne a táhle nabírá rychlost. Vidět to není, ale cítím to. Je to obtížně přenositelný pocit. Pokud bych jej chtěl popsat, potil bych se minimálně na půl stránky, a stejně bych si nebyl jistý, že jej pochopíš. Musel bych se jmenovat Náčelník – Miloslav Nevrlý abych tenhle živočišný pocit dokázal popsat v jedné jediné úžasné větě :-(
Už vidím tábor Eskadry – otáčím plachetnici na jihozápad a vyhlížím někoho známého, nějaký záchranný bod – potřebuju vyprosit, aby nám dovolili zakotvit v přístavu Eskadry a trochu dohlédli na našeho vauriena. Z dálky vidím svůdnou siluetu kráčící k přístavu, Když připlouvám na bezpečný dohled mých očí, volám „Nazdár“. Zpátky ke mně doléhá „Ahój po roce!“. A já kuju železo dokud je žhavé – „Jedu s prosíkem, jestli tu můžeme nechat ….“ Můžeme. Pomáhá mi přenášet pneumatiky na místo, kde bude kotvit náš „LaVor“. Ptám se na loňský skautský videoklip, který běžel po internetu a byl točený na tábořišti Eskadry (scéna z bleskem) … Trochu jim tuhle „oddílovou“ propagaci závidím.
Vyplouvám na severovýchod, abych mohl vauriena po třičtvrtě kilometru otočit na jihovýchod a proplout první „úžinou“. Tahle je v pohodě, horší je „úžina“ u Roudna. Tady občas chytám vítr celou věčnost.
Za Roudnem to obracím na východ – do Razovského zálivu. Je třičtvrtě kilometu dlouhý a cca 150 metrů široký. Loni jsem tu byl prvně. A to jen díky Pajtášovi, který mne nalákal na tufitový lom.
Na téměř nejvýchodnější výspu zálivu doplachtím před šestou večerní. Hladina je téměř jako sklo a nevypadá to, že by se vítr měl zvednout. Než bude tma, zbývají ještě aspoň tři hodiny, ale nejsem si jistý, že se mi podaří doplout na nějaké další zajímavé místo pro zakotvení. A to nejbližší je odsud aspoń tři kilometry. V noci bude asi pršet a já jsem si vzal hamaku, proto budu potřebovat dva stromy mezi které bych ji zavěsil. Nejbližší lesík u vody ze kterého bych dohlédl na kotvící „LaVor“ (mimo toho remízku u kterého kotvím) je zhruba ty tři kiláky.
Zvoní mi mobil. Volá Murzílek – jede za mnou. Posílám mu přes MMS sejmutou obrazovku mobilu s místem na mapě, kde mne najde. Mohl by tu dorazit kolem 20:30.
Vytahuju loď na břeh, natahuju hamaku, napínám stříšku abych nezmokl a otevírám BDP (bojová dávka potravin) z výzbroje české armády. Mám už pořádný hlad a hodlám se dobře nadlábnout. Občas sebou na tyhle akce vozím MRE (Meal Ready-to-Eat) z výzbroje US army. Obojí je voděodolně zabaleno, obojí by mělo vystačit na jeden den stravování. BDP bude mít u mne dnes premiéru.
Samozřejmě, že srovnávám. MRE se mi jeden čas dařilo sehnat za 150 Kč, BDP jsem pořídil za 180 Kč. MRE je o poznání objemově menší (o cca 50%) a lehčí. MRE je v hnědém obalu, BDP má obal modrý. Tvar MRE je jako zvětšená polévka v sáčku, tvar BDP je jako krabice cca A4 cca 6 cm tlustá. MRE má sáček s ohřívačem, který se aktivuje dolitím tekutiny (voda z kaluže, moč, …) BDP se musí ohřívat na vařiči nebo horkém motoru bojového vozidla. MRE má přibalenou umělohnotnou lžičku, sirky a uzaviratelné sáčky na vodu, BDP nemá ani jedno z toho. MRE nahrazuje chleba plackou tortily, BDP má místo toho „křehké plátky kukuřičné s vlákninou“ a „křehké plátky světlé“. … Zkrátím to – BDP je objemnější, těžší a má méně nouzových vychytávek, ale je oproti MRE trochu chutnější. Většinu hotového baleného jídla dodává „české“ HAMÉ.
Dnes si skutečně pochutnávám na „zadělávaném hrášku s vepřovým masem“. Je toho přesně 300 gramů a nasycuje mne to tak akorát.
Murzílek přijíždí téměř najisto a protože to vypadá, že bude asi pořádně pršet, nestaví ani stan a bude spát v autě. Láká mne taky do vozu, ale já se těším do hamaky.
Kecáme spolu skoro do půlnoci. Zalézám do spacáku v mírném dešti a trochu ovíněn láhví tojake, kterou Murza přivezl. Ani jeden z nás nemá otvírá ani skleničku. Ale my si dokážeme poradit :-)
Celou noc prší. Ale moje stříška z pončo pláštěnky spolehlivě drží. Vstávám suchý a odpočatý. Snídám suchary a lunchmead z českého balíčku BDP. Pak budím Murzu a za mírného deště se jdeme projít do tufitového lomu v Razové. Kámen tady řezali ocelovými lany – lom má úžasný tvar.
Po návratu z lomu Murzílek jede autem na druhou stranu poloostrova, kde jsme spali a já poloostrov cca 2 km obeplouvám. Murzílek s sebou přivezl výstroj na potápění a máme už odzkoušeno, že je lepší, když se veze autem než lodí. Murzílek je výrazně rychlejší :-)
Letošní potápění je skvělé! Jednak Murza dovezl plnou láhev vzduchu, počasí se vyjasnilo, „LaVor“ se podařilo dobře ukotvit a zbyli mi vzduchu na hodinu a půl:-)
Opakovaný poznatek z potápění na přehradě – v cca 6-7 metrech přestává být vidět a níž už je potřeba se orientovat pouze podle hmatu. V 10 metrech by se sice skvělě vychlazovalo víno, ale já lituju, že jsem si nevzal rukavice. Dekomprese je naprosto bez problémů a po čtvrt hodince začíná být kamenité dno Slezské Harty trochu nuda. Ale pocit „vodní beztíže“ umocněný žaketem ze kterého lze pohodlně upouštět či připouštět vzduch z láhve, je fascinující.
Volá Pajtáš – jede s Romanem a Aničkou kdesi do Vápenné. Ale zaplachtit si nejde – Aniččiny zelové pagáčky jsou mu milejší. Je to baran.
Po ukončení mého ponoru mi řádně vyhládlo a tak do třetice využívám BDP – ohřívám si „hamé“ hovězí maso s těstovinami v rajské omáčce – skvělé!
Murzílek vyráží domů a já vyrážím na dvouhodinové plachtění k přístavu Eskadry.
Asi pětkrát se mi daří několik minut plachtit bortem dotýkajícím se hladiny. Je to úžasný pocit, který se blíží extázi. Náklon tak velký, že voda občas šplouchne na dno plachetnice. Vůbec nemám čas přemýšlet a racionálně uvažovat zda přitáhnout či povolit plachtu nebo kormidlo. Jednám naprosto instinktivně. Věřím si natolik, že mobil na kterém mám všechny videa a fotky z téhle akce, nechávám na sedačce. Kdybych se převrhl, nemám šanci jej z těch 70-80 metrů vylovit. Ale vím, že mám vše pod kontrolou a koupat se nebudu …
Tohle byla povedená akce. Než vauriena odvezu zpět do Kateřinic, ještě si přijedu párkrát zaplachtit :-)
Mrkni se na fotky z této velmi vydařené akce:
Nesestříhané dvacetiminutové video: