(Dazul) To, že se Irči podařilo v pondělí zorganizovat velmi úspěšnou „šedesátiminutovou“ sbírku potřebných věcí pro Ukrajinu, je úžasný počin. Ještě úžasnější je, kolik lidí se nezištně zapojilo a co vše na parkoviště k DBCB přivezli. Ani si netroufám odhadnout cenu těch funglových dek, banánovky sunarů, vlhčených ubrousků, nových spacáků a karimatek, batohů, hygienických potřeb, plen, banánovky čokolád, … Zaplnilo to půlku dávky Citroen Jumper v její maximální velikosti. Jen z naší firmy jsem naložil půl palety wc papíru a desinfekčních prostředků.
Nemám to ověřené, ale z toho, co vím, se mi zdá, že za tak krátkou dobu se nepodařilo široko daleko v okolí shromáždit tolik věcí. Cítil jsem neskutečnou hrdost na všechny ty, kteří obětovali svůj čas, energii i peníze na to, aby udělali něco konkrétního pro úplně neznámé lidi. Úžasný okamžik lidského souznění a člověčenství. Opravdovosti. Nezažil jsem takových chvil ve svém životě mnoho.
Ještě před pár měsíci jsem se rouhal tím, že narozdíl od svých rodičů, kteří zažili válku, mám nezaslouženou výsadu, že jsem toho všeho ušetřen. Narodil jsem se sice v jednadvacátý rok míru, ale dnes už si nejsem tak jistý, že v míru i dožiju. To poslední, co bych chtěl, je aby mi přivezli syny v igelitových pytlích. A tak pomoc s odvozem darované materiální pomoci pro lidí napadené bezprecedentním agresorem, je to úplně nejmenší, co můžu já osobně v tuto chvíli udělat. A byl jsem fakt připravený napěchovanou dodávku odřídit klidně i do téměř obklíčeného Kyjeva. Kdo mne zná, ví, že nekecám. Naštěstí cesta až na Ukrajinu nebyla potřeba.
Irča, která si udržovala přehled o aktuální situaci mi průběžně hlásila stav na ukrajinské hranici, přeposílala zprávy ze zlínského skautského krizového centra, atd. Situace se mění skutečně každou čtvrthodinu. To, že se první konvoj humanitární pomoci z našeho kraje podařilo dopravit alespoň do Užhorodu, bylo údajně díky osobní intervenci ministra vnitra s ukrajinským generálem. V tuto chvíli je pro nás reálná už jen doprava pomoci vlaku. Jakousi shodou náhod, po lince (naše) Dita – (zlínský skautský koordinátor) Jag, víme, že je potřeba dnes do 20:00 dopravit vše co máme na nádraží do Bohumína, odkud to vlak dopraví potřebným na Ukrajinu.
V rámci zpřehlednění základních informací vynechám komunikaci s Hovíkem (Valmez), ale v 15:30 jsem s dodávkou u Skautské domu na Vsetíně a poté, co Dita odemkne barák i bránu, začínám vynášet sesbírané věci z naplněné klubovny. To už doráží se svojí dodávkou Kájina mamka Danka s Petrem a spolu s Fantíkem, Džírou, malým Exotkem, Tomem, Hanýskem, … nakládáme krabice označené českým, anglickým i ukrajinským popisem. Registruji, že třeba spacák je ukrajinsky podobně jako rusky: „спальний мішок“.
Nakládka ze Skautského domu vsetínského Junáka probíhá svižně a pečlivě. Tím že to kluci uvnitř nákladového prostoru nekompromisně skládají až po strop, zbývá na konci nakládky volná cca třetinka objemu. Nikdo z nás to správně neodhadl, a tak to vypadá, že dodávka Danky a Petra tu dorazila zbytečně. Naštěstí mám informaci od Hovíka, že máme případný volný nákladní prostor doložit ve Valmezu, kde mají tamní skauti ještě hromadu darovaného materiálu, který se jim do jejich aut nevlezl.
Jako spolujezdec se mnou do Bohumína jede Dita. Jsem moc rád, protože ve dvou se lépe řeší všechny nenadálé situace, které mohou potkat. Navíc je Dita organizační virtuóz (řekl bych, že dosáhla Anitiny úrovně – a tu jsem v ŠESTCE vždy považoval za špičku). Je skvělé, že já se mohu plně věnovat kočírování a Dita může navigovat, telefonovat a dávat bacha, abych za volantem neusnul.
Couvám u kašny zámku Žerotínu k místu označeném ukrajinskou vlajkou a cedulkou se skautskou lilií. To už přichází valmezští skauti a nosí krabice a igelitové pytle napěchované darovanou materiální pomocí. Příjemným překvapením pro mne je, že mezi prvními nosiči registruji Vojtu, kolegu z práce, o kterém samozřejmě vím, že je skaut, ale těší mne, že se po letech naše „volnočasové“ aktivity samovolně prolnuly při činnosti, která nemá nic společného se zábavou. Ani neví, že jsem jej měl vytipovaného, kdyby nevyšla dodávka Danky a Petra, aby sedl za volat některého našeho dalšího firemního vozu a pomohl s odvozem na vlak do Bohumína.
Každopádně se ukazuje, že největší lachimácká dodávka je asi nafukovací, protože jsme do ní poskládali úplně všechno, vyjma jedné krabice, kterou Dita uložila do kabiny na prostřední sedadlo. Ukazuje se, že Danka s Petrem nemají čím jejich vůz naplnit. Cítím se trochu trapně, protože jejich ochota a nezištnost není efektivně využita. Omlouvám se za chybný odhad množství nákladu i neustále se měnící informace, a mám pocit, že vzhledem k obdobným informacím, které se k nim přes Káju či Irču dostávaly, i jejich vlastnímu přehledu, situaci chápou a jsou rozmrzelí přiměřeně. Každopádně mně neskutečně těší, když Danka říká, že jsou do neděle v pohotovosti, kdyby mohli být užiteční. Není třeba více slov. Jsme naladěni na stejnou vlnu.
Dita bezchybně naviguje k nádraží v Bohumíně. Od Hovíka víme, že poznávacím znamením je pošta. Překvapuje mne jen ten dlouhý úzký průjezd mezi domy, kterým musím couvat na perón, kde se darovaná materiální pomoc skládá. Protože Dita se rychle orientuje na komunikuje svižně, neúmyslně předbíháme hasiče, kteří tam se svou malou dodávkou taky stojí.
Couvání úzkým nádražním průchodem je trošku napínavé, hlavně díky zrcátkům, které jsem nemohl sklopit. V nejužším místě, když míjím svod ze střechy, mám rezervu cca 5 cm. Modlím se, abych mohl zacouvat na perón co nejblíž ke kolejím, protože, když budu muset zastavit a čumák auta bude ještě v průchodu, nebudu mít šanci se z kabiny dostat. A protože se mi zrovna chce čůrat, je moje motivace dostat kabinu mimo zdi průchodu, hodně velká : -)
Když otvírám dveře nákladového prostoru napěchované dodávky, registruji jak kdosi ze skupiny lidí, kteří ihned přišli pomoc s vykládáním, evidentně při pohledu na naše šátky říká: „Á – skauti! Vy to máte úplně perfektně popsané a roztříděné.“ Asi ví, co říká, protože má, narozdíl odemne, srovnání.
Vykládka je rychlá a přitom pohodová. Sotva vylézám z prázdného nákladového prostoru, už mi nějaká hezká dívčina ukazuje krabice s maxi pizzama, které tu jsou všechny kdož pomáhají. O kus dál vidím koutek s horkou vodou na čaj a asi i kávu. Je vidět, že to tady organizují lidi, kteří buďto už nějaké praktické zkušenosti mají, nebo jsou organizačně velmi schopní.
Abych neblokoval průjezd, převážím auto před nádraží a parkuji na kraji cesty. Dva policisté, kteří se pohybují před a na nádraží, jsou tady evidentně pro to, aby dokázali zasáhnout v případě, že by na překladišti došlo k nějakému incidentu. Zcela určitě registrují, kde prázdnou dodávku parkuji, ale je to patrně v pořádku, takže nijak nezasahují. Než se vrátím zpět na perón s hromadami krabic, balíků vod a pytlů, už začínají svoji pomoc vykládat hasiči, které jsme neúmyslně předběhli. Zapojuji se taky a krabice podle obsahu roznáším k hromadám plen, trvanlivých potravin, zdravotního materiálu, spacáků, karimatek, desinfekčních protředků … Podvědomě se mi vybavuje děsivý pohled na prosklené prostory v muzeu Auschwitz, po strop plné dětských panenek, další plný brýlí, jiný napěchovaný lidskými vlasy, … Kdosi z místních telefonuje a slyším jak říká: „Víš kolik toho bylo v tom vlaku? Tak tady je toho tak 3x tolik …“ Množství navezené darované materiální pomoci, je pro mne ohromující. Je úžasné, že tohle všechno by mělo pomoc životy zachraňovat. Jsem rád, že mohu být aspoň nyní nepatrnou součástí téhle pozitivní snahy. Neumím to vyjádřit vhodnými slovy, ale je to tak.
Já si dávám klínek ještě teplé pizzy a Dita mezitím balí. Jak dožvýkám, připojuji se. Některé zásilky nejsou tak vzorně roztříděné a označené jak od nás, a tak je nutno mnohé roztřídit, uložit do krabic, zalepit, popsat, ovázat strečkou, aby se při další manipulaci obsah nepoškodil.
Dívka s mobilním telefonem, zřejmě zdejší hlavní organizátorka, si sjednává klid přítomných a předává důležitou informaci o tom, že vše, co je zde připraveno se bude nakládat do dvou vlaků a každý má trochu jinou prioritu. První přijede vlak, který má určenou cílovou stanici v M. Tam jsou lidi aktuálně mimo boje, a tak to půjde především uprchlíkům. Druhý vlak je důležitější, dívčina používá formulaci, že se jedná o „tajný“ vlak, který má cílovou stanici v K., kde probíhají boje. Je obava, aby vlak s humanitární pomocí nebyl rusáky bombardován. V době, kdy píšu tyto řádky, jsou oba vlaky s největší pravděpodobností šťastně vyloženy na místech určení.
Nakládka obou vlaků bude probíhat až za hodinu či dvě a pomocníků tu je, zdá se, dostatek. Hlídání našich dětí máme dohodnuto do osmi, a tak iniciuji odjezd, byť je zřejmé, že by tu Dita byla ochotna počkat a s nakládkou alespoň jednoho vlaku pomoc. Já sice taky, ale vyhodnocuji, že vzhledem k okolnostem jsou děti přednější.
K nám na kopec se dostávám s půlhodinovým zpožděním a děcka už spí. Tedy mimo Myšáka, který mi cestou vyvolával, kdy už přijedu domů. Usíná chvíli po té, co se mi daří přenést spícího Kubu do jeho postýlky. Nalévám si sklenici vína a dávám slíbené info na náš oldskautský Facebook. Při čekání na Irčin návrat, s nadějí hledám nějaké pozitivní informace o dění na východě. U vojenských analytiků téměř žádné nenacházím.