(Dazul) Normálně dnes fouká 8-9 m/s, což je na snowkite úplně ideální vítr. Jenže v častých nárazech je vítr 18 m/s, což je ideální na to, aby za kite člověk nelez : -( Ale dnes dopoledne mám čas a tak by bylo škoda jej nevyužít, dokud je ještě sníh. Je sice +5 stupňů a už několikátý den taje, ale sněhu je na moje snowkitingování pořád dost i když na jižních svazích prosvítají travnaté pásy zažloutlé podzimní trávy. Mým starým lyžím nevadí, když přejedu krtinec či kámen. Jsou už několikátým rokem na odpis, jenže na takové to domácí poježděníčko s kite, pořád dobře poslouží.
Skrze měkké hromady sněhu se s Land Roverem spolehlivě prodírám nahoru ke „smeťáku“. Už jsem tu nebyl asi dost dlouho, protože zánovní zastřešené turistické odpočívadlo tu naposledy ještě nestálo. Tady je cca 400 m.n m. a až nahoru na hřeben to je 100 výškových metrů. Pokud se mi tam podaří za kite vyjet, budu považovat dnešní pokus za vydařený.
Na mapě je tenhle svah označený „Pod Korycou“ a já jej mám spojený s životním průšvihem, protože jsem se tady před dvanácti roky znovu narodil. To tu na východní straně svahu stály ještě vysoké smrky. Dnes tam bují jejich zakrslí následovníci. Dělám, jako že nic, ale samozřejmě, že mám vůči tomuhle táhlému jižnímu svahu pořádný respekt. Napadá mne, že bych to mohl odložit na zítřek, jenomže zítra nebude skoro vůbec foukat a já bych kite sušil zbytečně. Tady se jezdí, když fouká : -)
Rozmotávám a natahuju po větru šňůry, rozkládám nově opravený vrchlík (oprava – vyvázání 3 šňůr vyšla na 860 Kč), zatěžuju jej mokrým sněhem aby mi jej rozdováděný vítr neodvál, navazuju šnůry k vyrchlíku a kmitám si nasadit trapéz, obout lyžáky a lyže. Nasazuju na přilbu outdorovou kamerku, abych asi za minutu zjistil, že se právě vybila. Dobíjel jsem ji před pár týdny a k tomu ta zima – příště ji budu raději nabíjet těsně před akcí. Tak pořizuju videozáběr aspoň na mobil. Budu ochuzen o jistě akční záběry při jízdě do svahu, ale přistihuju se, že mi to až tak nevadí a nekazí mi to dobrou náladu.
Dneska fakt fouká docela hodně. Jestli mne to ani v tomhle větru nevytáhne až na hřeben, prohlásím tenhle kopec za prokletý, stejně jako jsem to udělal s Chladnou (608 m.n m.), která je o 2,5 km dál.
Přitahuju přední šňůry a levá strana vrchlíku okamžitě reaguje a zvedá se. Hrazdičkou vrchlík srovnávám a kite svižně vystoupá – cuk, trh – a jedůůůůů! V prvním okamžiku mne napadá, že to jede fakt hodně rychle a tak stáčím kite do leva, abych se vyhnul osamocenému ostrůvku stromů a keřů. Už nejedu kolmo do kopce, ale nechávám se táhnout skoro po vrstevnici. Úvrať staré pasekářské cesty je bez sněhu a tvoří pomyslnou hranici, kam až dneska můžu svištět. Ale mám to k ní asi tři čtvrtě kilometru. Zvažuju, že tuhle jízdu zachytím na mobil, ale ve chvíli kdy pro něj sahám do pravé kapsy, brutální náraz větru se mnou trhne a já mně se vybavuje obdobný srpnový okamžik, který jsem tu už prožil. Ruka se okamžitě chytne hrazdičky a chuť na natáčení mne přechází.
Pořád jedu svižně po vrstevnici na západ. Cestu mi přetínají uhánějící srnky. Rychlost máme obdobnou, ale já mířím jinde. Téměř ideální jízda skýtá první komplikaci – ten další osamělý ostrůvek stromů s posedem stojí přesně ve směru trasy. Zkusím jej podejet – nejde to, vítr lyžemi nepřetlačím. A na to, abych jej nadjel jsem se rozhodl pozdě. Musím tedy obrátit kite na druhou stranu a pojedu na východ.
Čím víc se blížím k hřebenu, tím je síla větru silnější. Vrchlík jde ovládat dobře, ale stále častější nárazy větru mi připomínají, že fakt „neporučíme větru“. Nerad ale s pokorou obracím kite břuchem dolů a zastavuju. Sundávám lyže a pokouším se zdivočele kmitající vrchlík uklidnit. Nejde to. Tahá mne pořád výš a výš. Nedá se nic dělat, musím se „odstřelit“. Tahám prudce za červené poutko na hrazdě abych ji přes dvojité jištění suchým zipem odpojil od trapézu (postrojového pásu kolem beder). Jeden sucháč se odpojuje a zdá se, že i druhý je už rozpojený, ale trn, který se měl vysunout a odpojit mne, ne a ne povolit. Využívám chvilkové prodlevy mezi nárazy větru a odpojuju hrazdu z kovového háku trapezu klasicky. Hrazda tahem vystřelí na metr ode mne. Kite se z oválu stáhl do „květáku“, ale i když mne už netáhne, nedokážu si jej přitáhnout k sobě. Zápasím marně pár minut a nakonec zkouším předposlední možnost – pouštím levé šňůry a přitahuju pravou stranu. Vrchlík se stáčí po větru a jeho plocha se několikanásobně zmenšuje. Teď už se mi daří šňůry namotávat a přibližovat se tak, abych mohl kite zalehnout a smotat.
Nasazuju lyže a s kite pod levou paží sjíždím skoro půlkilometrový kopec přímo k autu. Hurá – zvládl jsem to. Nahoru mne vytáhnul kite, dolů jsem si hezky sjel na lyžích.
Doma mne čeká oblíbené sušení kite a rozmotávání šňůr. Zítra už bude vše připraveno na další jízdy : -) Ale počkám, až bude vítr „příznivý a stálý“.
