(Dazul) Každoročně podnikám párkrát za sezonu jízdu na běžkách s čelovkou z práce domů. Včera byl pořádný mráz a skvělý prašan, ale já měl odlepenou skluznici na svých dosluhujících běžkách s kovovými hranami. Takže jsem večer slepil co šlo, nechal do rána zaschnout a po sedmé hodině ranní nasadil hned na zápraží. Mráz je dnes výrazně menší, ale tady na kopci je pořád pod nulou.
Než sjedu do dědiny k autu, mám před sebou něco přes dva kiláky, takže se určitě zahřeju. Jsem nemile překvapen, že těch cca 2200 metrů zdolávám skoro 20 minut. Tady o 200 výškových metrů níž je sníh už mírně těžší, je tu výrazně tepleji a nefučí tu tolik jako na hřebeni. Rychle šup s běžkami do auta, očistit přední sklo a tradá do Valmezu.
Skoro na konci pracovní doby, ještě před úplným setměním se nechávám kolegou vyvézt nad hájenku v Poličné, abych si ušetřil nezáživné šlapání s běžkami v rukách po asfaltce přes celý Valmez. I tak mne čeká více než dvouapůlhodinová jízda, místy mimo stopu, takže si to dnes večer jistotně užiju. Docela tu vyfukuje a rozvířený sníh občas na chvíli omezuje dobrou viditelnost. V mezerách mezi nápory větru je ještě docela dobře vidět, ale čelovku nasazuju raději rovnou, abych si mohl kdykoliv a rychle posvítit.
Ještě, že si cestu domů přes tyhle lesy a paseky za ty roky celkem dobře pamatuju a vím, zda mne v příští okamžiky čeká stoupání, traverz nebo sjezd i to, zda budu uhýbat do prava nebo do leva. Naposled jsem tudy jel na kole začátkem srpna, tedy skoro před půl rokem, a od té doby se díky kůrovcové těžbě a souvisejícím následným vývratům, krajina hodně změnila. Tam, kde býval les je nyní holina a větrná hůrka. Už je tma, a tak si svítím čelovkou, abych při mírných sjezdech nenapálil do padlého stromu. Mám okamžiky, kdy ztrácím orientaci a nevím kde přesně jsem, protože se přede mnou odkrývají rozhledy na ostrovy světel dole v údolí, které jsem takto nikdy neviděl. Naštěstí se samotný reliéf krajiny nezměnil a brzy se mi daří z hloubi paměti vydolovat co by mělo následovat a zařadit si to na plastickou mapu, která se mi kdesi v mozku zobrazuje.
Na mé stezce přibylo pár nových cedulek i označení. Kouzlo nechtěného si vychutnávám u rozcestníku „Hůrka“ za Ozniců. Je tu hezky vyvedený nápis LES FARNOSTI KELČ. Když tu desku s nápisem umisťovali, les tu jistotně stával, ale dnes je tu plocha zasněžených pařezů, mezi kterými jsou už možná vysazené mladé smrčky, díky vrstvě sněhu a tmě je nevidím.
Nejvíc fučí na otevřené pláni nad Ozniců – za kapličkou. Přede mnou tu nikdo na běžkách nejel a jestli přece jen jel, tak vítr dokonale zahladil stopu. Většinou jezdím napříč otevřenou plání, dnes ale volím cestu mírně po pravém okraji. I tak místy nevidím nic, protože vítr nese sníh přímo proti mně a díky ostrému světlu čelovky vidím jen hustou masu jehliček. Škoda, že to neumím zachytit na fotku. Chyběl by k tomu ten svist, pocit po dopadajících vločkách na ošlehané tváře, chlad a křupající sníh pod běžkami razícími si cestu tam do té tmy.
Užívám si fascinující noční výhledy, nejdřív z Píškové, od kapličky nad Ozniců, kolem Lazů i pod Čečetkovem. Světelný smog z každé osady na kopci i dědin v dolině, tvoří nad obzorem stromů svatozář. Nespěchám, klouzám volně v zaváté stopě i mimo ni, občas nasadím kapuci, abych zmírnil odevšad fučící vítr, po každé fotce zahřívám promrzlé prsty v ještě vlahé rukavici.
Občas narazím na zlomený nebo vyvrácený smrk přes moji zimní stezku. Oceňuji kvalitní čelovku, která na pár desítek metrů dopředu dokáže upozornit na takovéto potencionální nebezpečí.
Tuhle zimu mám rád – sníh je prašanový, teplota do desíti pod nulou, já v neustálém a nevysilujícím pohybu, netrápí mne zima a chlad, nemám hlad ani žízeň, nejsem zesláblý a znavený. Z tmavých dálav a temných prostor lesa nemám strach, už mne neděsí jako když mi bylo deset. Mám pocit nespravedlivé nezaslouženosti, ale zažívám nepřenositelné chvilky štěstí.
Myslel jsem, že přes všudypřítomný sněhový vítr ani neuvidím náš barák, protože v těchto místech bych už měl v noci vidět světlo z dětského pokoje. Konečně – vyjíždím z lesa a světýlko i přes menší fujavici vidím : -) Je 19:02 – cesta mi pohodovým tempem trvala 2 hodiny a 40 minut.