(Dazul) Taková lyžovačka v pořádných horách není nic levného a časově nenáročného, proto taky holduju raději jiným aktivitám než je sjezdové lyžování. Ale okolnosti se sešly a my se s Irčou domluvili, že (po rychlém telefonickém průzkumu zda naplníme auto) v sobotu vyrazíme na Chopok.
Sobota začíná návratem z „kádě“ – díky skoro úplňku a mrazem jiskřícímu sněhu Irča ani v lese nepoužila čelovku. Za pár hodin (po páté) už vyrážíme s drobnými zastávkami a odbočkami směr Slovensko – Nízké Tatry – Jasná. Nakonec jedeme sami, což má výhodu v nekonfliktním pružně měnícím se plánu.
Proti včerejšímu dramatickému sjezdu do údolí po zledovatělé cestě je dnešní časné ráno ochuzeno o nedobrovolné parkování mimo asfalt. Sundávání řetězů z předních kol auta pod kopcem ve dvou má výhodu, že je velmi rychlé, což je vzhledem k mínus desíti stupňům příjemné.
Cestu do Jasné volíme mimo dálnice (mám pocit, že se jejich výstavba na Slovensku daří o poznání lépe než u nás – zlí jazykové tvrdí, že to je tím, že se jim podařilo přesídlit našeho předsedu vlády : -) ). Díky objíždění Liptovské Mary můžeme u Svätého Kríža vidět v mírných holých svazích lišky i stádo jelenů. A to přímo z auta. Takové zimní Nízkotatranské safari. Sníh kolem úžasně jiskří a ranní sluníčko přislibuje ideální počasí na lyžování. Nemůžu se dočkat návykového pohledu z hřebene Chopku. Statisticky si jej vychutnávám při podzimních potulkách spíše sám, ale i když je „přebuchtíno“ má své zvláštní kouzlo.
Mám pocit, že při každé návštěvě lyžařského střediska Jasná, je tady vždycky o něco dráž, asi se budu muset podívat na nějaké statistiky, abych si ověřil, zda si nepletu „dojmy s pojmy“. Lidu lyžařského je tady jako vždy požehnaně, ale fronty jsou relativně normální. Na kabinku vedoucí až na hřeben Chopku stojí v chumlu nejvíc lyžařů. Dneska asi nebudeme jezdit pokaždé až nahoru.
Teploměr ukazuje poctivých -11 stupňů celsia. To samo o sobě není nic nepříjemného. Když se ale dostáváme na místa holá ze všech stran, kde solidně vyfukuje, je mráz výrazně citelnější.
Zdejší středisko po obou stranách Chopku, má údajně kapacitu přepravit všemi 23 lanovkami a vleky víc než 28 000 lidí za hodinu. Na víc než 50 km sjezdovkách je ten dav hezky rozptýlený a mně osobně se lyžuje velmi příjemně.
Na to, že jsem byl sjezdovat naposledy v roce 2012, jsem se svým valašským drtivým stylem spojen. Irča je na tom s četností jízdy na sjezdovkách obdobně, ale připomíná mi moji výhodu, že já jsem na rozdíl od ní na sjezdových lyží aspoň snowkitingoval. Má pravdu, ale osobně v tom až zas tak velkou výhodu nevidím.
Každopádně jezdíme oba bez větších pádů, nikam nespěcháme a užíváme si to. Často zastavujeme, abychom se pokochali ukázkovými výhledy na zasněžená romantická zákoutí. Žádné freestyle jízdy mne dnes ani nelákají a absence adrenalinu není až tak ubíjející. Zvykám si : -)
Doma jsme po vyzvednutí třech nejmladších ve 21:30. Děti i my usínáme na první dobrou.