(Dazul) Ještě coby vůdce střediska jsem se angažoval v získání financí na vrt, abychom mohli vyřešit na naší (zřejmě nejstarší skautské dřevěnici v naší republice) Bařince problém s nedostatkem vody.
Garantem toho, že vrt náš problém vyřeší pro mne byl Lešek – můj oddílový vůdce z dob, kdy jsme fungovali po hlavičkou Turistického oddílu mládeže. Lešek je vystudovaný hydrogeolog a při hledání nejvhodnějšího místa si tehdy na pomoc přivezl jakýsi počítač se kterým „rentgenoval“ okolí Bařinky a spolehlivě označil zdroj vody. Po té, co jsme v roce 2007 získat na akci „vrt“ dostatek peněz (bavíme se o řádu sto stisíc), se na podzim téhož roku podařilo složitým způsobem dostat v nepřístupném terénu nad Bařinkou stroje. Svou nepominutelnou práci musel na zpřístupnění vykonat i bagr, takže okolí dřevěnice doznalo změn. Pro pamětníky přikládám pod tímto článkem několik fotografií z mého archivu, které změnu dokumentují, včetně doposud nepublikovaného videa z vrtání.
Když jsem se minulý týden při Hanýskově potlachu na Bařince přesvědčil, že ve vrtu je sice dostatek vody, ale z hadice přivedené na úroveň dřevěnice nic neteče, zapojil jsem se do pokusu vrt „zprovoznit“. Protože na Bařince samozřejmě není elektřina, bylo celé dílo od začátku namyšleno tak, aby voda tekla k chalupě samospádem. To taky samozřejmě fungovalo až do doby, kdy nějaký „pobyt“ zřejmě s vodou experimentoval a podařilo se mu „samospád“ odtrhnout. A stalo se to prý už dávno. Zlí jazykové tvrdí, že už deset let voda „neteče“. V mezičase se měnili správcové Bařinky a od doby, kdy měla ŠESTKA správce všech střediskových základen mimo Dynčáku, uplynulo v potoce údolí pod naší střediskovou chalupou fakt dost vody. Minulý týden se vrt zprovoznit nepodařilo, ač Hanýsek přijel vyzbrojen ruční pumpou, přírubami, spojkami a dalším nezbytným materiálem. Přiznám se, že jsem to cítil tak trochu jako svojí osobní prohru – před lety jsem se angažoval v něčem, co nakonec stálo hromadu peněz a řešilo problém s nedostatkem vody a po dvanácti letech to nefunguje. Nerad plýtvám energií a časem na zbytečné a nepovedené věci. Proto jsem dal sám sobě slib, že se v řádu měsíce pokusím celou věc dotáhnout do zdárného konce, což bude znamenat, že „voda poteče“.
Nakreslil jsem si situační plánek umístění vrtu i spodního studňáku na úrovni dřevěnice ze kterého bylo patrno, že fungují-li fyzikální zákony tak jak mne to učili v sedmé či osmé třídě základní školy, mělo by vše fungovat. Protože nám shodou okolností přestala téct doma voda a problém jsem identifikoval v našem vrtu (tepelná pojistka, kondenzátor a nebo motor čerpadla), navštívil jsem zavedenou firmu s čerpadly abych se poradil co vyměnit. Při této příležitosti jsem samozřejmě konzultoval i náš „bařinkovský“ problém. Ptal jsem se na nejvhodnější ruční pumpu a po té, co mi byl nabídnut stejný typ jaký obstaral Hanýsek, rozhodl jsem se konzultovat problém i jinde. A tak jsem vytočil na mobilu Leška, problém mu popsal a během minuty obdržel pravděpodobné řešení – musíme vytáhnout z vrtu celou hadici a vyměnit zpětnou klapku, která je pravděpodobně za těch 12 let poškozená. A taky mi Lešek nabídl, že mi zapůjčí do prázdnin svojí ruční pumpu, která zaručeně funguje, protože ji každoročně zprovozňuje na táboře holešovských skautů.
Dnes ráno to vypadá na slunečný den. Po dlouhé sérii těch propršených je to vítaná změna a důvod k radosti. Vyrážím znovu na Bařinku, v autě zapůjčenou ruční pumpu, zpětnou klapku, bednu s nářadím. Na Vsetíně přibírám Pajtáša, který má v báglu čerpadlo od Hanýska včetně krabičky přírub a mosazných fitinek. Po osmé hodině jsme i s Land Roverem u vrtu. Už cestou si domlouváme s čím a jak začneme, abychom byli co nejefektivnější, protože potřebuju po obědě vyrazit na oslavu kulatých narozenin své sestry, Cca 4 hodiny se mi jeví jako dostatečné na to, abychom po zkušenostech z minulého týdne ten zatracený vrt zprovoznili.
Odsouváme půlky betonového poklopu ze studňáku ve kterém je vrt. Z Bařinky dáváme napustit pod studánkou dva desetilitrové kanystry a já lezu k vrtu po hlavě. Pajtáš mne nahoře drží za nohy a podává mi kleště, abych rozpojil hadici a pomalu ji vysouval nahoru. Než se mi podaří hadici rozpojit musím párkrát vylézt nahoru, abych si odpočinul. Zpětná klapka je na konci hadice – asi osmnáct metrů pod úrovni země. Zanesenou hadici z venčí čistíme a společnými silami odtahujeme původní sací koš se zpětnou klapkou. Jde to dost obtížně, ale po pár minutách námahy se nám to daří. Našroubováváme nově pořízenou koncovku a pak opatrně spouštíme hadici do vrtu. Přitom ji pečlivěji otíráme, aby se dovnitř nedostaly žádné nečistoty. A teď musím hadici ve vrtu spojit s hadicí vedoucí ke studňáku dole u Bařinky. Minulý týden jsem to sice dělal 2x ale dnešní spojování se mi daří nejméně. Začínám pochybovat o tom, zda to do dvanácti hodin vůbec zvládneme.
Do téčkového spoje upevňuju hadici, která vyčuhuje nad úroveň studňáku. Později do mí budeme lít vodu, abychom zaplnili celý prostor hadice vedoucí až dolů k chalupě. Teď ale jdeme ke spodnímu studňáku připevnit Leškovo čerpadlo. Ani to se neděje bez problémů, ale protože víme, že „když se daří, tak se daří“ zkoušíme to opakovaně, dokud neplníme i tenhle dílčí úkol. Teď zpátky nahoru a zalét hadici vodou, uzavřít ventil v téčku ve vrtu a vyzkoušet zda z pumpy poteče voda. Tečéééé !!!!! Hurááá ! ???? Už neteče : -( Do pytle – stejný průběh jako u tří pokusů minulý týden! Padá na mne malověrnost. Ale pro tohle jsme tu dnes nejeli !
Pokus několikrát opakujeme a všímáme si nezvyklého zvuku přicházejícího ze spoje hadice vespod studňáku. Tudy uchází vzduch, spoj je tedy evidentně špatně dotažený! Proto se tedy předchozí pokusy nezdařily, proto proud vody odpadl. Musíme spoje (jsou zde nesmyslně tři) rozšroubovat, vyčistit, přemotat teflonovou nití a pečlivě sešroubovat. Mezikus s ventilem, který znamená dva spoje navíc (a tedy i 2 potencionální problémy) vynecháváme. Nyní jej navíc ani nepotřebujeme. Hadice je spojena, teď znovu napojit Leškovu pumpu a vyzkoušet to. Je už po jedenácté hodině a já začínám tušit že avizovaný návrat domu nestihnu. Pajtáš zůstává u pumpy a já se zrychleným tempem přemísťuju nahoru k vrtu, abych natlakoval do hadice vodu. Pak začne Pajtáš pumpovat. Když voda poteče, pumpování přeruší, poslechne si, zda vzduch ve spoji znovu neuniká a po chvíli začne pumpovat znovu. Volá ne mne, že to asi funguje. Zklusávám dolů, zkouším to kontrolně taky a výrazně se mi zlepšuje nálada.
OK. Teď to Leškovo čerpadlo odmontujeme, vyměníme poklopy na studňákoch (poklop dole nemá díru na pumpu a poklop nahoře jí má), prostrčíme hadicí otvorem, našroubujeme Hanýskovu pumpu.
Problém! Hanýsekova pumpa má na přírubě jiný závit než potřebujeme! Několikrát odbíhám do auta abych přinesl všechny spojky a redukce, které tam najdu, v naději, že bude některá pasovat a pumpu se nám podaří našroubovat. „Tak to Dazule, balíme“ prohlašuje zklamaně Pajtáš, když na závit nepasuje nic z toho, co jsem před pár minutami donesl. Moc se tomu nedivím – my potřebujeme na otvor v přírubě „samca“ a naše spojky jsou „samice“.
Pajtáš je na okamžik zamyšlený a já tuším, že se něco bude dít. V takovýchto okamžicích často přestává pronášet kraviny a vypadne z něj občas kloudný nápad. Já ty své nápady na řešení zapeklité situace vyčerpal a rád si vyslechnu i ten Pajtášův, přesto, že zpravidla nedosahuje geniality těch mých. Ale když je štěstí unavení i na Pajtáša sedne. Mého parťáka napadá rozebrat koncovku hadice, kterou mi Lešek půjčil spolu se svou pumpou. Protože se jedná o podobný stroj, mohly by závity pasovat. Pasují !!! Pajtáš vyřešil snad poslední problém dnešního dne. Zodpovědně prohlašuju, že jen díky němu (a Leškově nyní už neúplné hadici) na Bařince po deseti letech funguje voda z vrtu! Posílejte mu děkovné SMS, plácejte jej po ramenou, zdravte jej v hlubokém předklonu.
Několikrát provizorně našroubovanou pumpu zkoušíme a vždy po zapumpování voda teče. Pramen v hadici neodpadl ani po dvacátém pátém pokusu. Jen z čerpadla i po té, co přestáváme pumpovat teče malinkatý čůrek vody. V kontextu toho sedmnáctimetrového sloupce vody ve vrtu (což je odhadem kolem 4 000 litrů) to možná nehraje až tak velkou roli protože přítok do vrtu je dostatečný, ale nechceme nic riskovat. Odsouváme polovinu betonového poklopu, Pajtáš protahuje svoji paprču k hadici pod pumpou, nahmatává kulový ventil a zatahuje jej. Z pumpy už ani nekape. Po chvíli znovu zkoušíme ventil otevřít, zapumpovat, a protože vše spolehlivě funguje, pro dnešek ventil zatahujeme, zaděláváme masivní poklop a svižně uklízíme. Je po dvanácté hodině a já už měl být dávno doma.
Vše uklizeno, Bařinka uzamčená, nářadí naskládáno ve voze – vyrážíme. Domů to mám minimálně 50 km a pětinu z toho musím po nezpevněných cestách, takže minimálně hodina cesty. Minulý týden šel Pajtáš na Bařinku pěšky od kapličky – od tamtud to je po hřebeni něco přes 2 kilometry. Když pojedeme stejnou cestou zpět jako jsme sem přijeli, máme to ke kapličce něco přes 7 kilometrů. Zkusíme to cestou, po které jsem ještě nejel a o které Pajtáš tvrdí, že to je „v pohodě“. Ušetříme 5 kilometrů a ještě se podívám na místa, kde jsem nebyl aspoň 20 roků. Na prvním lesním rozcestí od Bařinky tedy neodbočuju do leva k památnému buku, ale do prava ke kapličce. Cesta se postupně mění ze šotolinové přes travnatou na bahnitou a vymletou dešti. Ale vzhledem k cestě po které se každý den dostávám z práce domů je to pohodička (viděno očima frontového řidiče). Okolí je zalité poledním slunkem, jasně zelená nového jehličí kontrastuje s tou starou zelenou, tráva na loukách je vysoká tak akorát.
Kochám se. Poslední úsek se cesta mění v horší než je k nám domů, ale jedeme z hodně prudkého kopce, takže vůz stíhá. Asi půl kilometru před kapličkou, v tom nejprudčejším úseku zastavuju, protože se mi nějak nezdá jakýsi kamenný schod, který budu muset překonat. Pajtáš za mnou mumlá cosi o tom, že to musela vymleť dešťová voda, protože minulý týdeň to tu nebylo. Hmmm. Opět problém. Tohle nemám šanci sjet. Schod má kolem 35 centimetrů a kolem je třičtvrtěmetrový úvoz, takže to nejde obejet. Cestou sem jsme občas zavadili břuchem o nějaké šutřisko, ale tento schod by byl konečná. Čím jsem starší, tím jsem opatrnější, rozvážnější, moudřejší, méně riskuju …. (doufám, že bude tyto řádky číst i moje žena). Proto beze studu a výčitek svědomí zkouším couvat do prudkého svahu. Jak to šlo před chvílí dolů lehko, stejně tak těžko to jde nahoru. Pajtáš kráčí do kopce po svých a naviguje, abych nenajel do nějaké rače. První obtížný úsek zkouším couvat asi na čtyřikrát, na skále s bahýnkem pneumatika prokluzuje. Asi po dvacíti metrech zkouším vyjet z nyní už jen půlmetrového úvozu na palouk vedle cesty. Když se mi to podaří, mohl bych se dostat na jinou lesní cestu a přes ní po několika stech metrech na původní trasu, čímž bych se kamenému schodu chytře vyhnul. Jsem to ale filuta.
Z úvozu se zkouším na palouk několikrát vyhrabat, ale předek auta mi nekontrolovaně sklouzává přes smrkový kořen do hlubšího úvozu, tak že hrozí převrácení vozu. Pajtáš mi předek při najíždění sice tlačí nahoru k palouku, ale je to marné. Před bodem zlomu brzdím a pokračuju v couvání do kopca, kde aj ptáci chodíja pěšky. Pajtáša zanechávám pár set metrů pode mnou, protože kdybych zastavil, už bych to asi nerozjel. Po cca tři sta metrech docouvávám na louku, kde je na hřebeni jakás takás rovinka a tady auto otáčím čumákem dopředu. Vypínám motor a při nasávání odéru pořádně přehřáté spojky čekám až se vyškrábe Pajtáš. A teď už žádné pokusy – zpátky k Bařince, kolem památného buku, do údolí na normální cestu. Místo abych si ujel ke kapličce 2 kilometry, s touhle zajížďkou to mám 10 km. Vybavuje se mi staré oddílové přísloví: „Jdeme zkratkou! Je to sice dál, ale za to je tam horší cesta.“
ŠESTKA má právě grilování s rodiči na oddílovém srubu v Dinoticách. Ráno jsem si říkal, že bych se tam mohl cestou domů na chvilku stavit, ale s touhle dvouhodinovou časovou sekerou to nepřipadá v úvahu.
Přes všechny dnešní drobné nepřízně jsem šťastný, že se nám podařilo čerpání vody z vrtu prokazatelně zfunkčnit. K úplnému dotažení je potřeba řešit pumpu (opravit těsnost nebo pořídit za cca 3200 Kč novou), upevnit ji tak, aby se neviklala (nechat svařit rám na který se přišroubuje), koupit cca 1,5 metru hadice o průměru 32 mm a našroubovat ji na odtok pumpy, aby voda netekla na studňák + vykopat od studňáku odtokový járek a okolí vydláždit kameny, aby se tam netvořilo kluzké bláto. A asi by stálo za to odčerpat 1-2x celých 4000 litrů z vrtu, aby se vrt pořádně pročistil a tekla z něj čirá voda.
Po dvanácti letech od vrtání studny mám dnes pocit, že je dílo konečně dotaženo : -) Jen musí správce udělat srozumitelný a blbuvzdorný návod na obsluhu, aby nějaký „pobyt“ opět neexperimentoval a tekoucí vodu nezrušil : -)
Pár dokumentačních fotek z dnešní údernické akce:
A ještě několik historických fotografií z října a listopadu 2007:
Jak se v roce 2007 vrtal cca osmnáctimetrový vrt nad Bařinkou (nesestříhané video má 5 minut):