(Dazul) Velká brigáda v DBCB se musí plánovat v pořádném předstihu dopředu. Je totiž nezbytné zablokovat v kalendáři pobytů termín, abychom mohli ve srubu a kolem něj nerušeně pracovat. Pro tuhle akci jsem jej blokoval ještě před Vánocemi. Příprava zvadla, jeho vyvěšení na oldskautské stránky, propagace na facebooku, v oddílovém časopise ŠESTÁK, … to už jsou jen drobnosti, které jsou sice nezbytné, ale nijak nezatěžují.
Vysilující je jen se udržovat ve víře, že dorazí dostatečný počet ochotných rukou, které nezištně pomohou. Je to vysilující o to víc, čím víc dorazí mailů, že se dotyční omlouvají, ale nebudou moci přijít. Ve víře posilují jen zprávy, že dotyční dorazí, sice ne na celou dobu, ale můžu s nimi počítat třeba na dopoledne. Takových mailů je ale jen třetina proti těm, kteří avizují svoji neúčast. Samozřejmě že největší procento (cca 90%) je těch, kteří nereagují nijak. Jsem vždycky rád za všechny, kterým stojí za to poslat jakýkoliv vzkaz. Jednak vím na čem jsem a taky mne moc potěší, že moji prosbu o pomoc vůbec zaregistrovali a stálo za to jim nějak reagovat.
Moje víra je ještě pořád dostatečně pevná (zřejmě jsem opravdu založením v jádru optimista) protože se rozhoduju nakoupit jídlo, pití, barvy i pracovní pomůcky pro 20 pracujících. Přesto, že mi na sobotu pomoc slíbil jen Dan, Kecka a Raška. Možná bych mohl v tomto případě použít i přívlastek mé „bezmezné“ víry.
K posílení víry pomáhají překonané překážky a nástrahy. V mém případě řeším problém jak nakoupím pro pracanty jídlo, když neplánovaně musím být od rána do 17:00 na firemním koupelnovém studiu a v 17:30 už v Dětském bezbariérovém centru Březiny, kdy možná někdo dorazí pomoc s páteční přípravou na sobotní malování. Cesta autem z práce do Kateřinic zabere 30 minut. Čas na nakoupení jídla mi vychází přesně 0 minut :-( Ale jak už to v pohádkách pravidelně a v reálném životě občas bývá, přijíždí neplánovaně z montáže kolega o hodinu dřív. Úplně pohodlně můžu nakoupit vše co je potřeba.
Mezi 17:30 a 20:15 mi v DBCB pomáhají se sundáváním obrázků, olepením oken, vystěhováním stolů, židlí, lavic, vývěsek, …. Denis, Dan, Raška, Pařez, Deny, Eve, Ema a Rex. To je víc než jsem tajně doufal. Jsem ve víře v sobotní „účast“ velmi posílen. Navíc toho stíháme opravdu hodně. V podstatě jsme dosáhli společným úsilím maxima toho, co šlo páteční večer dokázat.
Odjíždím z DBCB velmi spokojen. Ale než pojedu domů, vyjedu ještě nahoru na stavbu, abych si do auta naložil skládací žebřík. Zítra jej použijeme, když budeme oblepovat palubky a rohy trámů, ve čtyřmetrové výšce. Naložím si jej raději ještě dnes, protože ráno můžu být ve stresu …
Ke stavbě do nadmořské výšky téměř 600 metrů musím jet dva kilometry pro brutální lesní cestě. V práci jsme vyřadili starý dobrý Opel Corsa, který nyní používám jako teréní vůz. Mám jej zaparkovaný na konci asfaltové cesty a překládám do něj vše co vezu. Nahoru ke stavbě pokračuju vymletou polní cestou Corsou. Tomuhle vozu už sem tam nějaký šutr neuškodí a normální auto čeká až se ze stavby zase vrátím dolů. Dneska si dolů povezu skládací žebřík.
Vypínám motor, zatahuju na doraz ruční brzdu a jdu k zablácené Corse. Kolem je tma jako v pytli. Dneska se nějak nemůžu trefit klíčem do zámku. Je to až trapné. Tohle přece zvládám i po slepu a po hmatu. Já si snad budu muset posvítit mobilem, abych se do toho zatraceného zámku strefil!
„Do pytlééééé!!!!“ Místo zámku mám ve dveřích rozšklebenou díru. Někdo mu pomohl šroubovákem. Vrazil jej dovnitř co to šlo a krouživými pohyby udělal místo zámku trychtýřovitou díru do které klíč opravu nepůjde zastrčit :-( Trvá mi maximálně vteřinu abych pochopil, že se nemusím trápit s klíčem, protože auto je „otevřené“. Které, či spíše přesněji – kteří dementi to udělali? Okamžitě mi vyskakují minimálně 2 konkrétní jména mladíků se kterými bych si asi měl vážně promluvit….
Auto lze naštěstí nastartovat, nějakou kapku benzinu mi nechali. Žebřík svezen, přeložen. Nálada na bodu nula. Pomsta na autě pravděpodobného viníka naplánována. Teď jsem Chamurapi – oko za oko, zub za zub!
Postupně mi chládne horká hlava a zvažuju, zda křesťanké „kdo po tobě, kamene, ty po něm chlebem“ nebude přece jen lepší než babylónské „oko za oko“. Dobrá, nebudu konat dnes, ještě si to nechám projít několikrát hlavou …
Po šesté ráno mířím k DBCB s várnicí kyselice, kterou obětavě večer Irča navařila. Než dorazí ostatní (sraz je na 7:00) přestěhuju z auta pečivo, další štětce, sádru, kofoly i žebřík. Před srub rozkládám stůl na který chystám občerstvení, pro případ, že by někdo potřebovat posnídat. Valmezští skauti, kteří tu přespávají mají ještě půlnoc. Snažím se pohybovat ohleduplně.
První přichází Denis. Vydatně pomáhal včera a dnes je opět na startu. A začínají se postupně trousit ostatní – Dan, Raška, Kecka, Nika, Jaxa, Kuki, Ferda i Zdendáš.
Ano, věřil jsem v účast dvaceti „našich“ lidí, takže moc nejásám. Ale na druhou stranu – valmezáci, slíbili na půldruhé hodiny pomoc a těch je kolem čtrnácti. Takže v jednu chvíli nás dvacet určitě bude. No, ale dvacet lidí z šestkařské líhně by mi bylo milejších, to nehodlám nijak popírat. Vždyť přece všechno to lopotění kolem DBCB má smysl jedině proto, že umožňuje financovat provoz klubovny ŠESTKY. Pravděpodobně nejluxusnější skautské klubovny v téhle republice :-)
Patrně žádná družina nemá na své schůzce takové možnosti, jaké skýtá Šnekům, Žabám i světluškám a vlčatům areál DBCB. Která družina má možnost jezdit sto metrů od klubovny na lodích nebo lozit po lezecké stěně, hrát painball, dělat oheň, stavět stany, hrát na louce všemožné hry, ….. Ale všichni víme, že luxus není všechno. A taky to, že každý luxus něco stojí. Teplo i světlo v klubovně (+ ostatní provoz včetně pojištění) stojí každoročně několik set tisíc korunek. Proto také DBCB pronajímáme, abychom tento provoz pokryli v co největší míře. Zatím se to plně nedaří, ale schodek v hospodaření každoročně snižujeme – i díky podpoře obce a tomu, že mnoho z nás na údržbě DBCB každoročně pracuje desítky až stovky hodin zdarma.
Každý z příchozích prácechtivých účastníků sobotní akce se automaticky zapojuje do práce. Podle svých schopností a odhodlání. Někdo dělá pořádek ve skříni se sportovním vybavením, někdo ještě olepuje místa na které nám včera nevyšla papírová lepicí páska, jiný sádruje obouchané rohy, další přilepuje odpadávající krytky elektrických krabic ve zdi a ostatní už začínají malovat.
Ve výškách si musíme pomáhat žebříkem. To je práce pro dva – ten dole jistí, aby žebřík na dlažbě nepodklouzl a my místo sádrování děr a rohů nesádrovali třeba nohu.
Ďábel je skrytý v detailech. To ví drtivá většina z nás. Ale přiznám se, že jsem na detaily rezignoval. První dva roky správcování DBCB jsem si vyhrával se vším co bylo potřeba opravit. Každý rožek, šmouha, nepatrná mezera, …. Byl to hezký pohled, když oko projíždělo srubem a vše bylo ok. Pak přišel pobyt výtečníků (prim zřejmě hrají maturanti ze vsetínské Kostka školy), kteří dokázali nechat otisk boty uprostřed nedávno barevně vymalované stěny, vajgly mezi trámy srubu, proražené dveře, … Od třetího roku správcování už detaily neřeším. Šlápotu přemaluju, ale celou místnost znovu už ne. Od té doby co se zájemců o pronájem DBCB ptám „a z jaké jste školy?“ se mi daří prověřené „výtečníky“ diskriminovat. Ale stále ještě nemám na to (čas ani energii), abych si s detaily vyhrával.
Stěny srubu jsou malovány odolnější akrylátovou barvou, nakupuju tedy barvu jen na jednu vrstvu. Jen krbovna má více než 110 m2 bílých stěn. Na krbovnu nastupují zpočátku Dan, Denis a Raška. Na malování vstupní místnosti se dává Jaxík a Kuki. Kecka se věnuje největší piplačce – kuchyni.
Nechci to zakřiknout, ale práce jde všem docela dobře a rychle od ruky. Už v 10:00 mám pocit, že bychom dnes mohli stihnout i uklidit po tomhle velkém malování. Pokud tedy vydrží všichni příchozí do konce.
Vím, že dnešní doba je hodně „free“, ale pořád ještě nemůžu zkousnout pozdní příchody a dřívější odchody. Demoralizuje to především ty, kteří se dokáži přemoci (nebo se ani nepřemáhají, protože to mají vrozené či prošli dobrou výchovou) a přicházejí o minutu dřív a o minutu později odchází. Ale už vím, že je v případě akce, jako je ta dnešní, lepší, když někdo dorazí později než vůbec.
Po desáté se do práce zapojijí i skautky a skauti z 2.oddílu ve Valašském Meziříčí. Jsem rád, že si ve svém našlapaném programu udělali čas. Vzhledem k věkové skladbě i času, který mohli práci věnovat, jsem pro ně vybral potřebné práce mimo srub.
Už několik let nám nezbývá čas na vyčištění ohniště. Vrstva popela a uhlíků dosahuje kolem 25 cm. A tak holky lopatama nakládají na kolečka černé navlhlé dřevěné uhlí a odvážejí jej na určené místo.
Hoši sládají, přerovnávají, řežou a štípou dřevo u kůlny. To je zásoba pro ty, kteří do DBCB přijíždějí a jsou natolik handicapovaní, že si nemohou sami dřevo nasbírat a na ohniště připravit. Mělo by vydržet na celý letošní rok.
Před obědem jsme s malováním tak daleko, že už si můžeme dovolit v polovině krbovny sundat igelitové fólie z oken, radiátorů, zásuvek i podlagy. Snášíme dolů stoly a židle, abychom mohli společně poobědvat. Obvykle sice jíme venklu, ale rychlá anketa rozhodla, že dneska je rozhodně teplej vevnitř.
Irča nám už večer navařila kotel dobré kyselice. Celou dobu je v nové nerezové oddílové várnici, abychom neztráceli čas ohříváním. Jenže – má to háček. Ochlazováním kyselice vznikl ve várnici podtlak, takže nám nejde odklopit víko. Kolektivní úsilí je po desíti minutách korunováno nepatrným syčením, pak silým syčením a nakonec otevřením várnice.
Kyselica se nezdrcla a hlavně – i po cca 15 hodinách je poořád natolik teplá, že ji netřeba ohřívat a můžeme jí ihned servírovat. Je jí ale tolik, že díky nevelké ŠESTKAŘSKÉ účasti, ji nemáme šanci sníst celou. I proto, že se náš tým na oběd o třetinu zmenšuje (ano, to jsou ty dřívější odchody). A tak zveme i valmezáky. Těch je sice čtrnáct, ale ani oni kyselicu nedojedli. A tak si ji rozdělí a vezmou domů ti, kteří dnes vydrží nejdéle.
Po obědě už začínáme s úklidem. Jen občas se přetře místo, které po uschnutí vystupuje ze sněhobílé plochy. Samotný úklid není až tak náročný, náročnějším se ukazuje pověšení fotografií na stěny krbovny. Tato stálá expozice úžasných fotografií Pavla Sušně – Fusila je ozdobou DBCB a málokterý z návštěvníků odolá aby si ji neprohlédl.
Věšení se ujímá duo Denis&Raška. Podle intenzity smíchu, který z krbovny doléhá, poznávám jak moc se dílo nedaří či daří. Zdařilo se. Ale trvalo to snad přes dvě hodiny.
To už z šestkařského týmu zbýváme jen čtyři – Dan, Denis, Raška a já. A tak poslední hodiny makáme v nepolevujícím, ale pohodovém tempu. Jakmile je podlaha vytřena a omyté nářadí uklizeno do kůlny, prohlašuji dnešní akci za ukončenou. Je cca 16:00. Neveřil jsem, že to zmákneme.
—————————————————————————————————————————————-
Dětské bezbariérové centrum Březiny moc děkuje:
- Danovi
- Pařezovi
- Denymu
- Rašce
- Eve
- Emě
- Denisovi
- Rexovi
- Jaxíkovi
- Kuki
- Ferdovi
- Kecce
- Nikole
- Zdendášovi
- Klárce
- skautům a skautkám 2.oddílu z Valašského Meziříčí