(Dazul) Dostal jsem se do stavu, že když venku ideálně fouká a počasí vyloženě láká na to jít protáhnout krovky, já řeším dilema, zda jít na paraglide či raději pokračovat v obkládání podkroví našeho domu sádrokartonem. Každá půlhodinka dobrá, říkám si a jdu na „sádrokarton“. Volím věc „trvalou“ proti věci pomíjivé – ale mnohem příjemnější a vzhledem k vynaloženému pohybu i zdravější. S tradiční „předtáborovkou“ by to dopadlo zřejmě podobně a v tuto chvíli bych měl zřejmě přilepeny všechny sádrokartonové desky, jenže – vzal jsem si k srdci vzkaz, že by i moje pomoc byla vítána a byl jsem zvědavý na nové tábořiště, které „nám“ bude říkat pane. A tak jsem dnes nezápasil se sádrokartonem ale vydával jsem energii ve prospěch ŠESTKY :-)
Je 5:30 když vstávám a v pohodovém tempu nakládám, co budu dnes potřebovat včetně Pájova usušeného prádla, které mu mám na předtáborovce předat. Když včera od nás hodinu před půlnocí odjížděl, ještě sušička běžela naplno.
Ráno je ubrečené, deštivé, mlžné a studené. Raději si sebou beru gumáky a starý mantl, ve které se dobře dělá a dlouho vydrží odolávat dešti. Tajně doufám, že na tábořišti pršet nebude – je to přece jen 80 km daleko.
Kolem 7:30 jsem už na „tábořišti“. Chvilku mi trvá, než se zorientuju – jeli jsme před pár lety s Irčou na kole kolem, ale proti proudu Budišovky, a já přijíždím po proudu. Zpoza modré plachty, která slouží jako střecha, vycházejí známé postavičky. Anektovali místní odpočívadlo se stolem, lavičkami a odpadkovým košem. Tábořiště je totiž z jedné strany lemované „Břidlicovou stezkou“, která je vybudovaná na území obcí Budišov nad Budišovkou, Čermná ve Slezsku a Svatoňovice. Je motivovaná místním přírodním fenoménem, kterým je břidlice a na ní navazující činnosti – těžba, specifické přírodní podmínky, nálezy zkamenělin atd.
Fanta vyjednal na sečení skoro hektarové louky traktor. Je to moudrý nápad. Ještě hodinku a traktor bude mít posečenou celou louku. S naší Adélou (bubnová sekačka) bychom to sekli minimálně do večera a blokovalo by nám to alespoň jednu pracovní sílu.
Fanta mne zahrnuje sadou samých dobrých zpráv – nejenže domluvil traktor, ale s hajným domluvil že si můžeme vytěžit dřevo na táborovou kuchyň i stožár, má dohodnuté i nějaké desky na stoly, balíky sena do tábora naloží odvezou zemědělci,…. Ten chlapec mne příjemně překvapuje víc a víc :-)
Jsem nasazen na práci s křoviňákem. Za to mohou ty žluté gumáky, které jsem si vzal s sebou. Je to narozeninový dárek se stále ještě rozeznatelnými podpisy Zuba, Báry, Kikiny, Dana, Marcela, Janiny, Lily, Peťky a Gejitky. Ale s křoviňákem dělám rád a tak se vrhám do práce. Vysekávám koridory k ramenu Budišovky. Pár zajímavých tůněk tu je, takže romantické místa na koupání jsou zajištěna. V místě, kde by mohla stát táborová kuchyň to beru zeširoka, aby se zde vlezl i zásobák a služba mohla pohodlně přistupovat k potoku s nádobím na mytí.
Šneci (Rex, Peťka, Marťa a Seno) jsou nasazeni jako „latrina team“. Práce hledačské, kopáčské, tesařské i hygienické. To vše zastřešeno estetickým cítěním a pokoře ke krajině. Peťka si půjčuje křoviňák a v pralese kopřiv mýtí přístupovou cestu mizící v příšeří smrkového remízku. Ví o jak klíčový úkol se jedná a samo budou toto strategické táborové místo užívat. Nikdo nepochybuje, že by to nezvládli. Fanta jim dává naprosto volnou ruku co do umístění, velikosti i konstrukce. Jsem rád, že tady ještě „toi-toi“ nedorazila :-)
Po dvou nádržích křoviňáku mám pocit, že ty nejdůležitější místa jsou dokonale vykartěna a na Fantův telefonický povel beru spiningy a s Land Roverem vyrážím cca kilometr do lesa, kde jeho tým připravil materiál na stavbu táborové kuchyně. Už tam je Buk se svojí dodávkou a do ní pak naloží ty kůly, které neuvezu já na střešních nosičích. Tahání klád za autem totiž svorně zavrhujeme.
Všechno šlape jako dokonale namazaný stroj. Na předtáborovky zpravidla vlčata a světlušky nejezdí a všichni ostatní od skautů přes rovery po oldskauty si sami umí najít práci, která je potřebná – nikdo je nemusí zbytečně popohánět. Tyhle akce mám nejraději. Na nich se pozná, zda oddíl funguje nebo ne. A soudě podle toho co vidím, mám pocit, že ŠESTKA funguje téměř dokonale. Fanta odhazuje další kládu na hromadu a neodpouští si připomínku: „Všechno podezřele dobře klape, samí příjemní lidi, kteří nám vycházejí vstříc – to není normální. Něco se musí brzy podělat.“ Odpovědí mu je všeobecný smích.
Při třetí jízdě vezu osmimetrový stožár. Už samo jeho naložení, vyvážení a připevnění na střešní nosič je pěkná zapeklitost, ale když se pomalu rozjedu, oba konce se nepříjemně rozkmitají. Deny i Tom proto kráčí (občas i klušou) podél vozu, připraveni zasáhnout, kdyby se stožár chtěl uvolnit a z auta odpadnout.
Dramatický okamžik, kdy se mi rosí čelo, zažívám ve chvíli, kdy z „hlavní“ cesty odbočuju na „břidlicovou stezku“ v brutálně ostrém úhlu. Normálně to je méně obvyklý řidičský manévr, ale teď, když mám na střeše osmimetrový stožár, musím být na 3-4 metrové silnici obzvláště opatrný. A protože zákon schválnosti funguje naprosto dokonale, do protisměru i zezadu přijíždí auta. Situace nemá řešení, musím je zablokovat. Tom i Deny hlásí kolik místa mi zbývá abych nenarazil zadním koncem stožáru do stromů lemujících cestu. Škrrrr – stožár se vychyluje z podélné osy a najednou je na nosiči umístěn jako by jej tam dávali nějací cvoci. Škrr – a ejhle, už je zase v ose. Všechno se děje v poměrně rychlém sledu, ale mně to připadá jako věčnost. Jedna z věci, které mne celý život trochu determinuje se dá shrnout do hlášek typu: „Nezdržuj!“, „Když nemakáš, aspoň nazavazej!“, „Nebýt na obtíž!“ … Oba řidiči „Fábií“ netroubí, neblikají, nevystupují a nenadávají. Aspoň, že tak! Jestliže Fanta svým „… něco se musí brzy podělat“ myslel tuhle situaci, tak mu to opravdu vyšlo :-(
Se stožárem přijíždím až k místu, kde už se vyměřuje táborová kuchyň. Tady pružnou smrkovou kládu silou společnou sundáváme, a protože už prší, zavírám dveře svého vozu. Cvak!!!! ???? „Do pytlééé!!!! Zamklo se mi auto a klíče mám uvnitř!“ Tak tohle je fakt průser – moje patnáctiletá ojetina nemá náhradní klíč :-( „Které okno je nejlevnější?“ se ptá Fanta, zvaný též „veselá kopa“. Déšť trošku zesiluje, ale můj mantl vlhkost ještě pořád zadržuje. „Zkusme přetlačit některé okno“ ozývá se z hloučku, který můj výkřik mimoděk svolal. Marně – nejde to.
„Zkusme to provázkem“ povídá Luky a Pája mu okamžitě přizvukuje. Matně si vzpomínám, že mi kdysi asi od Scampa (?) přišlo „naučné“ video kterak lze tenkým provázkem otevřít zamčené auto. Nikdy jsem neměl potřebu to zkoušet, ale dnes se čas nachýlil – koneckonců, lepší nedestruktivní postup jak auto odemknout nikdo z nás nezná.
Luky a Pája se ujímají řešení téhle nemilé události. Já sekunduju – dodávám suchý provázek, držím nad nimi celtu v neutuchajícím dešti, …
Po cca 70 minutách se to našim technicky zaměřeným vysokoškolákům daří – smyčka je pevně utažena kolem „čudlíku“ a sofistikovanými pohyby jsou dveře otevřeny. Můj výkřik „uáááá !!!“ si nezadá s legendárním vítězným výkřikem Tarzana. Zaplavuje mne pocit štěstí i vděčnosti. Máte to oba dva u mně!
Teď už se veškerá činnost patnáctičlenného předtáborovkového týmu soustřeďuje na kuchyň (a dodělání latríny). Je potřeba dokončit kostru kuchyně, vykolíkovat golema, nasbírat šutry na stavbu táborových kamen, nanosit jíl na vyzdění stěn pod rám litinových plátů, ….
A taky společně s Karlem, Senem a Bukem kolíkuju táborový kruh stanů se stožárem. Ten letošní má mít 25 stanů a výpočtem Káji a Fanty má poloměr 13 metrů (včetbě vynechaného místa na „dva stany“ směrem k táborové kuchyni).
Odjíždím před osmou hodinou – spolu s Lukym a Kájou. Zítra mne čeká na „stavbě“ práce, kterou jsem díky předtáborovce odsunul. Káju vysazujeme ve Fulneku (pokračuje do Albrechtiček) a v družném hovoru s Lukym pokračujeme domů.
„Konec dobrý, všechno dobré.“ Ze svého pohledu považuji tuhle akci za velmi vydařenou. Jsem moc rád, že jsem měl možnost společně pracovat a povídat si nejen se starými ŠESTKAŘI, ale i těmi mladšími. Díky!
———————————————
Fotky z dnešního dne na PŘEDTÁBOROVÉ VÝPRAVĚ:
