(Dazul) Konec babího léta a rakouská Salza patří tak nějak k sobě. A protože netuším, kolikrát mi bude ještě dáno, vyrážím i letos. „Když možu, tak chcu!“ Počasí a další podružnosti nehrají roli.
Původně nás mělo na „řeku učitelku“ vyrazit tuším 14, ale finální výsadek do Dolního Rakouska tvořilo jen 7 odhodlanců. Po mém včerejším dvanáctihodinovém závozu zboží vypadá příslib dneška a nadcházejícího víkendu taky jako docela výživný. Už třeba tím, že tuším, kdo asi pojede na Barace Salzu sám, protože nás je lichý počet : -)
7:35 – Standardní páteční ráno se všemi zaběhanými činnostmi. Děcka už jsou ve škole, čekám až se v šatně přezují a odkráčejí do svých tříd. Ještě každodenní rituál – placáka s Myšákem, Kájou i Nikem – a můžu vyrazit ze Vsetína směr Valmez. Jsem rád, že klaplo předání neoprenu, který jsem o prázdninách půjčil Fantovi. Ten je sice právě na horách v Rumunsku, ale jeho švagr David mi neopren nechal v obchodě a já si jej vyzvedl, když si děcka kupovaly svačinu do školy.
8:05 – Odvážím své auto do Mštěnovic na opravu blinkrů a levého světla – zákon schválnosti funguje spolehlivě – včera večer jsem tuhle závadu zjistil. Je potřeba dát vše do pořádku, bez ohledu na to, zda pojedeme na jihozápad Land Roverem nebo Jurovým Scoutem. Do kanceláře se vracím s pocitem, že jsem pro uvedení dvacetiletého vozu do uspokojivého stavu udělal maximum. Než se připojím k ostatním, rychle do kanceláře k počítači a vyřídit nezbytné maily s pokyny daňovému poradci, potvrdit platební příkazy do banky, …
10:15 – Každodenní firemní ranní rutiny dokončeny a já konečně přejíždím na horském kole k našemu koupelovému studiu, kde už naši obchodní partneři prohlíží avizované novinky, navzájem diskutují a jak rychle zjišťuji, mají za sebou i uvítací přípitek. Tradiční snídani jsem nestíhal, a tak do sebe láduji pár kousku hruškového frgálu, který tu je, spolu s ostatními pochutinami, připravený k občerstvení přítomných.
10:40 – Kola opřená o výklad koupelnového studia postupně mizí. Vyjíždíme po cyklostezce, proti proudu Rožnovské Bečvy. Dneska by šla Bečva docela hezky splouvat, hladina je vyšší než obvykle. Ale Salza bude výrazně lepší zážitek, říkám si a šlápnu do pedálů, abych neostal za pelotonem. Dneska bychom měli vyšlápnout nahoru na Radhošť – zdolat převýšení 836 nadmořských metrů. Máme obvyklou trasu, která je dlouhá celkem 80 km. Těch 800 metrů nahoru je v podstatě na poslední třetině cesty tam. Zpátky mi ten místy downhillový sjezd vyhovuje lépe, protože se při něm míň potím : -)
11:50 – První zastávka je u benzinky v Rožnově pod Radhoštěm – cca 400 m.n.m. Za sebou máme asi 17 km. Teď začne to stoupání, funění a šnečí tempo. Více než polovina účastníků má elektrokola, takže budu raději dobrovolně uzavírat peloton. Bude mne to méně demoralizovat.
13:05 – Konečně jsem došlapal k Chatě Mír – 720 m.n.m. 23 km za námi, ale víc než 400 výškových metrů ještě přede mnou. Ostatní už jsou v krčmě na pivu a tak si jdu dát kofolu, abych měl co potit. Venku stejně mrholí a než všichni vylezou a pojedou dál, bude to chvíli trvat.
13:20 – Kofolu jsem už dopil, a tak se zvedám a oznamuji svému společníkovi Milanovi, že raději pojedu napřed. Udělám si malý náskok, abych se mohl kochat a fotit, přestane-li pršet.
13:24 – Šlapu zvolna po mírně stoupající lesní asfaltce. Když na chvíli vykukuje slunéčko, uvědomuji si, že už neprší. Okamžitě zastavuji a fotím smíšeným lesem zarostlé, hezky nasvětlené boční hřebeny oddělující se z Radhošťského hřebene. Je to nádhera. Jsem neskonale šťastný, že ji můžu vnímat.
13:50 – Zastavuji u studánky „Na sídle“ a osvěžuji se pár doušky nabranými do dlaní. Mám za sebou 28 km a na Pustevny to je ještě skoro 5 km. Jedu jen v tričku s krátkým rukávem, nepříjemný chlad z deště je neutralizován teplem mého potícího se těla. Zřejmě se ochladilo, protože vnímám páru vycházející z mých úst při každém hlubokém vydechnutí, kterému se nejde i při spíše pomalejšímu tempu ubránit. Už jsem na velké cestě, kde potkávám do protivky lidi, zřejmě scházející dolů k autům. Někteří se schovávají pod deštníky a sledují mne s divným pohledem. Zřejmě pro to tričko. Kdyby makali jako já, tak by jim bylo taky takové horko, říkám si a nepolevuji.
14:15 – Konečně přijíždím k mlhou zahalenému Libušínu, v nohách cca 30 km, ale největší stoupání je už za mnou. Předsunutá hlídka by tu pro nás měla zajistit rezervaci míst, abychom se mohli v sedě naobědvat. Kolega Luboš už na mne kyne a naviguje mne do salonku, který mu pro nás otevřeli.
Brynzové halušky s kofolou je moje řešení na zasycení žaludku a uhašení žízně. Nejsem žádný gurmán, a tak halušky (či jak mne stylově oděný číšník opravil: „strapačky“) hodnotím neutrálně. Ale ten špek trošku přepálený je. Mezitím přijíždí zbytek naší výpravy a objednává si jídla, která vypadají ještě chutněji, takže trošilinku lituji, že jsem se při objednávání své krmě možná unáhlil : -)
Libušín je za cca 117 mil. Kč nově postavený, a tak si samozřejmě prohlížím i interiér, který by měl vypadat jako ten z roku 1899. Moderní vybavení, včetně toho protipožárního, je v případě téhle místnosti vkusně skryto v sádrokartonovém stropě. Ale požární čidla Dušan Jurkovič ještě neznal, a tak mne nezbytný kompromis nijak neuráží.
16:00 – Všichni jsme najezení a venku na chvíli přestává pršet. Už vím, že to do Valmezu nepojedu s ostatními přes Radhošť na kole, ale musím se nechat stáhnout firemním doprovodným vozidlem do Valmezu. Odděluji se od výpravy, nakládám kolo do nákladního prostoru dodávky a sedám na sedadlo spolujezdce. Cestou si telefonicky ověřuji, že světla na autě sice spravené mám, ale vůz se opravářovi nepodařilo během dne přivézt k nám na firmu. Takže musím ještě zajet pro Land Rovera : -(
Vyskakuji na parkovišti před naším skladem, kde už na mne čeká sestra s nastartovaným autem a veze mne do Mštěnovic. Land Rover tam stojí s klíčky v zapalování, rychle se pozdravím s opravářem Petrem, sedám do vozu, startuji a okamžitě v maximální povolené rychlosti mířím zpátky na firmu.
Kolo nechávám v chodbě, rychle se sprchuji, přehazuji neopreny (ten můj, co měl Fanta půjčený je fakt lepší), ukládám vše potřebné do vozu, a aniž bych si stíhal zavázat boty, rychle usedám do auta a mířím na Vsetín, kde máme s Jurou sraz. Trošku mne sice mrzí, že přicházím o večerní trachtaci, hudební vystoupení i přátelské povídání s našimi ochodními partnery, ale věřím, že mne kolegové z firmy úspěšně zastoupí. Salza je prostě Sazla, tu žádná žranice nemůže nahradit.
17:29 – jsem před kolejemi v Jablůnce – za minutu bych měl být u Jury na Vsetíně. Nerad mívám zpoždění, od dávných klubovních a oddílových dob se snažím za každou cenu všude dorazit včas. Zvykl jsem si na to a připadá mi to normální. Proto jsem tak nervózní při čekání před spuštěnými závorami, když vlak dlouhé minuty nejede, a ještě nervóznější ty minuty, kdy už projel a závory zamrzly. Drahocený rezervní čas, o který jsem vyrazil dřív, abych raději chvíli čekal před smluvenou schůzkou na místě srazu, je rázem pryč a ještě dorazím pozdě. A to mám z Valmezu na Vsetín troje koleje : -(
Jura mně ale zná a má z mládí stejný „zlozvyk“ (říkávali jsme v oddíle už za komančů: „dochvilnost je vlastnost králů a skautů“), takže ví, že mé několikaminutové zpoždění není zaviněné mojí lehkomyslností či flegmatismem. Už čeká ve svém červeném Škoda Scout. Vyjíždí z řady zaparkovaných vozů a číhajícímu autu dává posunky znamení, že na jeho místě budu parkovat já. Vklouzávám mrštně na uvolněné místo, nakládám do zavazadlového prostoru Scoutu svůj bágl a loďák s neoprenem. Myslím, že celá operace netrvá déle než 4 minuty a my už jedeme na Sychrov, vyzvednout Mikyho, který už na nás čeká u obchodu.
Mikyho nalodění je stejně svižné, takže v družném hovoru míříme na hranice s Rakouskem. Jura testuje, co vydrží jeho uzdravující se kotník bez šroubů, takže bude řídit, dokud mu to bude vyhovovat. Já jsem připraven jej vystřídat kdykoliv.
19:50 – Nabíráme na benzince v Břeclavi naftu. Plná nádrž Škoda Scout by měla vydržet i na cestu zpět. To už je tma, a tak jsem ochuzen o kochání se krajinou, kterou projíždíme. Ale hovor naštěstí nijak nevázne, všeobecný přehled i znalost historických souvislostí je Jury nadstandardní, a téma odvíjející se od skvělého románu Kateřiny Tučkové „Vyhnání Gerty Schnirch“ se táhne hezkých pár set kilometrů. Jiřího babička byla česká Němka a tak má to téma i osobní podtext.
23:40 – Jsme v Palfau, v novém kempu, kde jsem ještě nikdy nespal. Vítáme se s předvojem naší výpravy – Česťou, Endžím, Píďou a Irinou. Naše „sedmička“ je kompletní. Dva stany jsou už postavené a tak si Miky s Jurou stelou v mega stanu půjčeném od Pípy. Vlezl bych se určitě do uličky, ale nemá pršet, a tak si lehám do žďáráku kousek vedle. Budu usínat s hvězdami nad hlavou.
0:25 – Ještě sedíme a postáváme u ohně, který tu Česťa obětavě rozdělal. Je to „stará škola“ a ví, že s ohníkem je na vodě vždycky příjemněji. Cesta, která vede souběžně s kempem, je v tento čas bez provozu, tak je atmosféra pro duše romantiků nerušená. Někde vzadu, úplně tiše, tak, že to slyším jen já, zní „Ještě ohník hoří maličko, však ty se k nám vrátíš brzičko, malovaná, vyšívaná, v sedle vraných koní, však ty se k nám vrátíš písničko …“. Přivírám oči a uvědomuji si, že to podvědomě a téměř neslyšitelně, broukám já sám.
7:10 – Vylézám ze žďáráku. Rosa je solidní, ale počítal jsem s tím, když jsem se ukládal na otevřený prostor. Věším žďárák na opěrné kůly kolem javorů, které jsou tu nedávno vysázeny. Spacák pěchuji do spodní komory kletru a smotávám nafukovací karimatku. Pokud po splutí Salzy vyrazíme s Jurou do hor už dnes, budu připraven a nezdržím se balením báglu.
7:20 – Ze stanu vylézá i Jura. Jsme vzhůru zřejmě první. Ale za chvíli se to tu začne rojit, protože většinu osazenstva kempu tvoří Češi, kteří sem přijeli splouvat Salzu. A pokud chtějí plout z Wildalpenu sem do Palfau, zabere to nějaký čas a do 8:00 budou muset vstát, aby vše v pohodě stíhali.
Česťa rozfoukal večerní oheň, takže se jdu nasnídat na druhou stranu kempu, kde je ohniště. Z vodotěsného hnědého balíčku MRE vytahuji v hliníkovém obalu vakuově zabalený „crackers“ na který si roztírám pikantní sýr jalapeno. Nechce se mi trávit přípravou jídla a „stolováním“ víc, než je nezbytně nutné. Uvědomuji si, jak dobře to mají ti armádní američtí vědátoři spočítáno – dva krekry velikosti toustového chleba se sýrem mi opravdu k rannímu nasycení stačí. Samozřejmě bych toho dokázal spořádat i třikrát tolik, ale pak bych dlouze trávil a plný žaludek by v očekávané, mírně „adrenalinové“ aktivitě, nebyl příliš komfortní.
9:35 – Začínáme foukat Baraky nad Wildalpenem, na kamenitém plácku mezi Salzou a Hochswab Strase. Jediná pumpa, kterou Nessuňáci k Barakám vzali, má své mouchy. Mikymu se občas píst vytrhne z umělohmotného závitu, takže musí zdlouhavě provést rozborku, sešroubovat táhlo, pečlivě nasunout píst do tubusu, upevnit jej a znovu provést několik stlačení, než opět nastane problém. Po pár minutách proces vychytáváme – Miky pumpuje a já ovládám hadici, kterou při stlačení pumpy nasunuji na ventil Baraky a při zvihu pumpy hadici vysunuji. Připadám si jako Pat a Mat, ale funguje to. Ještě že nahrubo Baraky nafoukal Česťa svým malým aku kompresorem.
Ke slalomové trati u kempu to je něco málo přes kilometr. To je první prověřovací úsek, kde se občas někdo cvakne. Já se na téhle řece cvakl naposledy asi v roce 1999 a moc by se mi líbilo, kdybych dlouholetou tradici dodržel i letos. Ale je nás lichý počet a pojedu na Barace sám, takže si na to dneska asi nevsadím.
Salza dnes nevypadá na nějaký extrém, ale jako „řeka učitelka“ dokáže potrápit, když člověk ztratí ostražitost. A na takhle svižné řece jsem singl na barace ještě nejel. Tuším, že si ve větších peřejích trošku zatančím, protože si nehodlám příď lodi ničím zatěžovat, abych celkovou nižší hmotnost použil jako manévrovací výhodu.
Salza je ukázkově průzračná a na první pohled ji nelze pojmenovat jinak než „zelená říčka“. Bílé, proudem do obla ohlazené kameny jsou v tomto úseku v menšině proti částečně mechem porostlým šutrům, vypadajícím jako by byly vedlejším produktem při lámání zdejší cesty přes skály. Ale pár kiláku po proudu bude říční dno, oblými kameny připomínat slovenskou Belou.
10:35 – Přijíždí zbytek naší výpravy, začíná foukat poslední Baraku. Převlékám se do neoprenu a chvíli váhám, zda mám vzít suché věci s sebou do lodního pytle, nebo je i s loďákem nechat u Jury v autě. S tím nedobrovolným koupáním si dneska opravdu nějak nejsem jistý, a tak nechávám své věci raději ve voze, i za cenu, že dole v cíli budu v mokrém neoprenu, než dojedeme pro auto, které tu zůstane.
Do své Baraky dávám do síťky na přídi jen petku s minerálkou a do síťky na zádi otevřený balíček MRE, kde je oběd i svačina. Všechny ingredience jsou ještě v dalších samostatných igelitových pytlících a hliníkových obalech, zabezpečené proti vodě. Nemusím alespoň tahat ten loďák.
Video kamerku ve vodotěsném obalu, nasazuji na vodáckou přilbu, voděodolný mobil zasouvám do náprsní kapsy vesty, snad se mi podaří něco natočit a nafotit. A že tu toho k zachycení hledáčkem mobilu je opravdu hodně. Duše romantika zajásá, ať se podívá na kteroukoliv stranu. Počasí dnes vypadá velmi nadějně, pár hezkých záběrů se snad povede.
10:53 – Pořizujeme společné foto před vyplutím. Fotí nás český vodák, který si ještě připravuje svůj žlutý kajak. Takže fotka nebude „selfie“. Je nás 7, takže nás musí vyfotit 7x, aby měl každý z nás svojí fotku : -) Přiznám se, že společná fota mi připadají neskutečně strojená a nemám je moc rád. Ale jejich význam nemohu zpochybnit, oceňuji je vždy, když na několik desítek let starých fotografiích ověřuji, zda se ten či onen dané akce účastnil. Tedy ano, historicky jsou společné fotografie neocenitelným pomocníkem : -)
11:01 – Vyplouváme. Je to zvláštní pocit, sám v lodi jsem Salzu ještě nejel. Ale po pár záběrech jsem klidnější. Křišťálově čistá voda je sice docela ledová, ale skutečnost, že i v metrové hloubce vidím zřetelně každý kamínek, mne uklidňuje. Tady voda sice teče, ale žádné peřeje zatím na obzoru nevidím. Proto ten klid.
11:30 – První krátká zastávka. Za sebou mám pár menších i středních peřejí a necvakl jsem se. Sebevědomí mi stoupá. Ale jsem raději pořád ve střehu. Pokud příď lodi vyskakuje v rytmu peřeje nahoru a dolů, je ostražitost přirozená. Ale občas polevuje, jakmile splouváme klidnější úseky bez „bílé vody“.
Na travou a mechem porostlé skalce, která stojí těsně u břehu řeky, je položená otlučená, zrezivělá a zdeformovaná kovová pánvička. Snesl ji tu, odněkud shora, dravý proud Salzy. Uvědomuji si, že to je asi první „odpadek“, který v téhle řece vidím. Srovnám-li to se vsetínskou Bečvou, je to do očí bijící rozdíl. I na polské Małe Panwi jsem na smetí civilizace natrefil víc než tady. Ti kapitaii jsou i v tomle, třicet roků po revoluci, pořád ještě lepší.
11:40 – Pokračujeme v plavbě. Pořád je na co se dívat. Proplouvám těsně kolem vysoké skalnaté stěny, pod převisem obrovského kamene přečnívajícího do proudu řeky, vyhýbám se občas vykukujícím balvanům, najíždím do největších vln, abych si to užil. Připadám si jako Sam od Bílé vody a vybavuje se mi stejnojmenný americký film, který jsem jako děcko viděl. Jen lahodné scenérie přírody Wyomingu a Colorada zde nahrazují kulisy Štýrských Alp.
Snažíme se plout tak, abychom na své lodě navzájem viděli. Ale občas se mezi nás vmísí plavidla dalších výprav z Česka. Téměř všichni plují na Barakách. Tahle loď se Gumotexu opravdu povedla. Nedám na ni dopustit. Plavím se s otevřeným rukávem a neřeším neustálé vylévání vody z lodě, tak jako jsme to museli dělávat, když jsme pluli na Pálavách.
Sílící šum proudu rozbíjejícího se o kameny, avizuje vzrušeníčko. Tahle „bílá voda“ bude zajímavá, říkám si, když sleduju blížící se peřeje v levé půlce koryta. Samozřejmě, že bych je mohl objet, ale proto jsem tu necestoval 450 km, abych se vyhýbal takové výzvě, kterou mi tu každou chvilku divoká alpská řeka chystá. Ten šutr, kolem kterého se to tak vaří, minu zleva, říkám si a hrábnu pádlem po pravé straně, abych získal větší rychlost než proud. Tak stihnu přejed lodí mimo proudnici a minu kamennou překážku. Slyším jak spontánně řvu: „(v)Olééé“ a v další půlvteřině sedím na šutru, kolem kterého zběsile pění voda. Slyším jen hukot divoce tekoucí Salzy a bez jakéhokoliv rozmýšlení vystupuji na vrcholek skaliska, nezalitý vodou. Asi proto, že loď si sedla bokem dost nakloněná a hrozí, že ji zalije voda.
Že to vylezení z Baraky je kravina, mi dochází, když je během dalších tří vteřin odlehčená loď strhávaná obrovskou silou proudu a rychle se ode mne vzdaluje. Endží a Píďa na své červené Barace proplouvají vpravo ode mne a i když se moje zelená loď pohybuje souběžně s nimi, mají práci sami se sebou a nemohou mi nijak helfnout. Možná cítím něco jako bezmocnost, ale to už samovolně sklouzávám do peřejí za mizící lodí a s pádlem v ruce skáču dlouhými kroky v silném proudu Salzy za plavidlem. Voda mi sahá chvíli k pasu, chvíli k prsou. Když nezačnu Baraku dohánět, budu muset začít plavat a pádlo mne bude brzdit.
Peřeje zeslabují a Baraka zpomaluje. Toho využívám a zrychluji svoji aktivitu v hučící vodě. Za skoko-plavbo-běhu přehazuji pádlo z pravé ruky do levé a pravicí chytám příď lodě. První drobný úspěch! Teď se musím dostat do lodi a opět nad ní získat kontrolu. Ale tohle v bazénu ani na klidné vodě nenacvičíš. Vhazuji pádlo do lodě, abych měl volné obě dvě ruce a snažím se přes válec vysoukat do lodě, která se v pořád nějak natáčí, zalévá vodou a vypadá, že se mi ji možná podaří převrátit dnem vzhůru. Na chvíli to vzdávám a nechávám proudem se unášet spolu s lodí. Občas se snažím dosáhnout na dno, abych měl přehled, zda se už dokážu pevně postavit. Teď – vody tu mám kolem pasu. Přitahuji loď a přehazuji levou nohu přes válec a dosedám na sedačku. Dostávám na palubu i pravou nohu, rychle beru pádlo a – už sedím na dalším podobném šutru jako před chvílí! Zakleju jak pohan, ale tentokrát loď neopouštím.
Přesouvám těžiště lodě tak, aby loď dokázal proud na šutru otočit a strhnout zpátky do peřeje. Rychle hrábnu pádle kontra, abych se vyhnul dalšímu skalisku. Lehká příď Baraky sklouzává po skále bez jakéhokoliv zadrhnutí. Ještě párkrát kontra a loď je srovnaná, udržuji ji v proudnici a s ulehčením míjím naše dvě červené Baraky, které čekají v tišině jak hyeny : -)
Jsem mokrý přímo ukázkově, ale kupodivu mi v neoprenu není vůbec zima. Pádlováním se navíc zahřívám, takže mi už teď nebude nadměrné horko. To jsem zvědavý, zda se tuhle adrenalinovou příhodu podařilo zachytit na kameru. Tím, že peřeje pořádně hučí, neslyším pípnutí a dvojité pípnutí, které signalizuje režim kamery. Šance, že kamera natáčela je 50:50. Pokud tedy nedošla baterie : -(
12:40 – Obědové přistání na kamenné pláži u soutoku Lassingbach a Salzy je zhruba v půli naší plavby. Tady zastavujeme tradičně. A já si tu dnes dám i teplý oběd. Z otevřeného hnědého plastového obalu MRE vylévám vodu a rozkládám jednotlivé hliníkové sáčky vedle sebe. Žádný z nich není porušený, takže je vše v suchu : -) Do pytlíku pro ohřátí jídla vkládám šedý aluminiový obal s boloňskými raviolami, nabírám vody po rysku, otevřený konec ohřívače zavírám rolováním, opírám o ohlazené kameny a pozoruji jak probíhá chemická reakce, která ohřeje vodu a ta předá teplo jídlu v ještě uzavřeném obalu. Už to bublá! Aby se to prohřálo, měl bych to tam nechat 10-15 minut, ale nevím, zda do té doby nebudou ostatní se svým studeným jídlem hotoví a já je nebudu zdržovat. Když roztrhávám šedý hliníkový pytlík s raviolama, jídlo není zrovna správěn teplé, ale ani ne studené. Každopádně chuť je vyvážená a strava dostatečně sytá.
13:13 – Doobědváno, uklizeno, pokračujeme v plavbě. Sluníčko hřeje, jak jen může ke konci babího léta hřát. Řekl bych, že se zřejmě i trošku přismahnu. Peřeje už zdolávám s poctivě nabytou jistotou a nevynechávám žádnou pořádnou vlnu, abych se na ní pohoupal. Tohle je jedna z nejhezčích Salz, kterou jsem za ty roky jel. Díky!
14:00 – Přistáváme u „skoku“ – pěti-šestimetrové skály, do které je zabudován kovový žebřík a můstek, kde si každý může otestovat skok do průzračné tůně studené Salzy. Když stojím na okraji můstku a dívám se dolů, jímá mne děs. Mělo by to být ne víc než 6 metrů, ale se zdola to tedy vypadalo aspoň 3x míň. Absolutně nechápu, jak jsem mohl na OS Expedici Korsika skočit při kaňoningu ze 14 metrů, a ještě do soutěsky ne širší než 4 metry. Bylo mi skoro o dvacet let míň a měl jsem ještě před „volným pádem ze 7. patra“ (úrazu na padáku), ale stejně jsem netušil, že s každým rokem ubývá té kuráže tolik.
Ale samozřejmě skáču. Bez vesty a helmy, se zapnutou kamerou v ruce. Jura ještě simultánně točí na mobil, takže budu moci skok prostříhat ze dvou pohledů. Víc než na samotný skok se těším, až si jej prohlédnu ze záznamu : -)
Skokánek u vodopádů Wasserlochklamm je atrakce, kterou si nechá ujít málokdo. Skoky mají různou úroveň, ale bez diskuse je nejhezčí a technicky nejnáročnější ten, který předvádí Česťa, který je už pár let v důchodu, ale jeho vitalita je obdivuhodná. Všichni zde skákají po nohách, ale Česťa vystřihne ukázkovou elegantní šipku. Tiše závidím. Motivuje mne to : -)
14:16 – Opět vyplouváme vstříc dalším peřejím. Žádné překvapení v podobě dalšího udělání se nekoná a tak by se plavba mohla zdát trochu nudnou. Opak je pravdou. Tohle bych mohl jet stokrát a pořád bych se měl na co dívat a čemu se divit. Příroda se tu fakt vyřádila a lidi jí to ještě nezkazili.
Za menšími peřejemi slyším z leva volání skupiny českých vodáků, kteří když vidí, že pluji singl, vnucují mi háčka. V prvním okamžiku si myslí, že si ze mne dělají srandu, ale když vysvětlují, že v jedné lodi plují tři a že bych jim svezením háčka pomohl, pádluji k břehu. „Doufám, že to trošku umí“, povídám, aniž bych tušil, koho mi do lodi svěří. „Neboj, ona je perfektní, umí na lodi skvěle“, odpovídá kdosi z převážně mužské skupinky. Do lodi na háčka mi sedá ženská a představuje se mi jako Lucka. Ani si ji nestačím pořádně prohlédnout a už plujeme. „Díky“, volají na mne šťastní vodáci a já pořád ještě netuším, zda to myslí ironicky, nebo opravdově. Ale po první peřeji je vidět, že Lucka s pádlem umí a nemusíme si říkat žádné povely. Jako když pluju s Irčou. Každý víme, co přesně v kterékoliv situaci udělat. Příď už v peřejích netancuje, vlny projíždíme na jistotu a ladně.
U „Schodů“ nezastavujme. Kradmo ověřuji, že neporušujeme nepsané pravidlo tří schodů – pokud z vody trčí pouze tři schody a méně, nedoporučuje se vjíždět do soutěsky! Volám na Česťu s Jurou, kteří jsou překvapení, koho že to najednou vezu na háčku: „Prodávali to nahoře levně, tak jsem to vzal. Dole prodám dráž.“ Nevím, zda tenhle blbý macho vtípek chlapi zaregistrovali, ale jestli jej Lucka slyšela, určitě se mu nezasmála.
Pokud hučení peřejí a šplouchání pádel dovolí, povídáme si. Vysvětluje se, proč je Lucka na pádle tak dobrá – mimo jiné totiž letos expedičně splouvala řeku v Gruzii.
„Palfauská soutěska je nejkrásnějším místem na Salze, je potřeba však přidat na pozornosti. Skály jsou podemleté, občas se někde zasekne strom… Jsou zde i specifická místa, na která je za určitého stavu vody potřeba dávat pozor. Plavání se tu nedoporučuje, bývá zpravidla velmi dlouhé. Pokud se mu ovšem nedá vyhnout, je dobré se držet uprostřed v hlavním proudu a na břeh se vyškrábat až tam, kde se soutěska rozevře a nabídnou se větší a bezpečnější vracáky. V soutěsce je ještě jedna unikátní možnost skočit si z asi sedmimetrové skály. Zde ale pozor! Skákat musíte dostatečně daleko a pouze v případě, že je do vody dobře vidět a není zakalená. Při velké vodě se zde mohou zaseknout stromy a skočit naslepo by byl hazard se životem. V zakalené vodě také nejsou vidět hrany skal ukryté pod vodou.“
15:03 – Přirážíme ke stěně pod velkým převisem, jedním z nejfotogeničtějších míst soutěsky. Zkoušíme tu počkat na ostatní a pak pojedeme společně. Ale ani po dlouhých minutách čekání nepluje žádná z našich lodí, pokračujeme tedy sami. Baterie v kameře je vybitá a při plavbě v soutěsce se neodvažuji pustit pádlo, abych mohl točit ručně mobilem. Takže nejhezčí usek plavby bude nezaznamenán : -(
Uvědomuji si, že ty nejexponovanější úseky a nejakčnější okamžiky dnešní plavby se mi samozřejmě natočit nepodařilo, což je sice škoda, ale nic s tím neudělám. Ony se z hlavy nevypaří, jen z nich s léty budou místy nejasné kontury, které fantasie ráda vyplní ještě exponovanějšími a ještě akčnějšími okamžiky, než možná byly ve skutečnosti.
15:45 – Máme s Luckou vynesenu moji Baraku ze soutěsky nahoru k parkovišti u campu Saggraben v Palfau. Loučíme se. Musím uznat, že se mi s ní plulo skvěle!
15:50 – Pomáhám ze soutěsky vynášet lodě zbytku naší výpravy. Na parkovišti odpočíváme a pak neseme Baraky o pár set metrů dál, do kempu, kde máme věci. Když se Baraka zavěsí válcem přes rameno, dá se docela dobře nést i jedním člověkem.
16:13 – Ti, kteří mají suché věci tady ve stanech (což jsou všichni, kromě mně), se převlékají. Já to v mokrém neoprenu budu muset ještě nějaký čas vydržet. Naštěstí je příjemně a tak sundávám alespoň vrchní díl. Až se osprchuje a převleče Endží, vyrazíme jeho vozem k Jurovu autu.
17:06 – Jsme u Jurova vozu a já se mohu převléknout z neoprenu do suchého. Nutno dodat, že se cítím rázem příjemněji. Mokrý neopren a boty balím do lodního pytle, abych Jurovi nezamokřil auto.
17:16 – Parkujeme ve Wildalpenu u restarurace, abychom ochutnali místní krmi – Jura o ní pěl oslavné ódy celou plavbu. Všichni si dáváme vídeňský řízek. Sedíme na terase a mám pocit, že všichni ostatní, kteří zde sedí jsou taky Češi nebo Slováci. Příjemný číšník je Maďar a Jura jej zná z předchozích akcí a kurzů, které na Salze ze svými studenty absolvoval.
17:45 – Pět vídeňských řízků velikosti půlky talíře, s oku lahodící přílohou, je naservírováno, dáváme se do toho. Musím uznat, že to nejen dobře vypadá, ale i skvěle chutná. A kdyby ten vídeňský řízek byl z telecího, a ne vepřového masa, bylo by to jistě ještě chutnější. Ale to bych už asi neunesl.
18:29 – Přináší nám další specialitu, jakési trhané palačinky s nějakou řídkou jahodovou marmeládou. Tím prý krmil císař pán horníky, aby měli dostatek energie a sám to údajně moc rád konzumoval. Irina i Jura jsou jazykově velmi dobře vybavení a znají názvy specialit německy, ale já si dokázal přeložit jen ten schnitzel.
20:00 – Posedávám u ohniště, ke kterému se trousí víc a víc lidí. Koluje tu láhev rumu, oříšky i pražené mandle. Nálada je příjemná a lepší se ještě víc, když jedna z Berounských účastnic donese svoji devítistrunnou kytaru. Zpívá jen ze zpěvníku, ale hraje hezky. Myslím si, že zpívám všechny kousky, které hraje. Člověka to potěší, že má někdo rád stejné písničky. Když se nás dívčina, která mne překřtila na Modrého (podle mojí flísky), ptá: „A Litle Big Horn znáte?“, obratem odpovídám i za Juru, že samozřejmě ano, že to je píseň našeho mládí. „Já jsem vás na to tipovala“, reaguje kytaristka. A Jura rádoby vesele dodává, že jsme SSS – spolek skotačových staříků.
Po několika hodinách hraní a zpívání téměř do ochraptění si od znavené kytaristky půjčuji jeji nástroj a zkusmo vybrnkávám „Kdyby tady byla taková panenka …“, které se někdo před chvílí dožadoval. Reakcí jsou mi slova „To je vůůůůl!“ a další, které tu nehodlám vypisovat. Po chvilce zmatení si ověřuji, že ona slova jsou míněna jako slova uznání a lítosti, že jsem se nepřiznal s hraním na kytaru dřív.
Protože tu žádný zpěvník ani Kikinu či Radka nemám, jsem odsouzen hrát a zpívat jen to, na co si vzpomenu. Deset či patnáct písniček z paměti vyhrabávám, ale pak už mne ze zdvojených horních strun bolí prsty a kytaru taktně vracím, aby byla uložena do obalu.
1:00 – Přístřešek z celty mám postavený a zalézám do spacáku na karimatku zasunutou do žďáráku. Příjemně znaven, usínám zřejmě velmi rychle.
7:05 – Vylézám ze žďáráku do mlžného rána. Rosa je jako kdyby přes noc pršelo. Abych se neurousal o celtu, která uchránila žďárák od největšího náporu rosy, opatrně ji odkolíkovávám a nechávám před sbalením okapat. Vypínací šňůry jsou taky mokré. Doma musím nechat vše důkladně vysušit, abych byl připravený na potulku po Nízkých Tatrách příští měsíc.
Spacák sbalený, žďárák taky. Vytahuji z báglu druhý MRE balíček a jdu k ohni snídat. Stejně jako včera si dávám crackes a jalapeno chees. Dnes ale v balíčku nacházím i „horkou čokoládu“ a tak zalévám obsah hnědého aluminiového pytlíku až po rysku horkou vodou, ve které Miky vaří vajíčka. Uzavírám sáček, důkladně protřepávám a nechávám trochu chládnout, abych si nespálil hubu.
7:45 – Jsem po snídani. Nasycen a napojen jsem připraven vyrazit do hor. Zbytek MRE balíčku vezmu s sebou, abych měl co jíst a měl dostatek potřebné energie. Za chvíli snad vyrazíme. Česťa tu ještě zůstává, chce si udělat vyjížďkovou jízdu na svém chopperu, přespat tu a vyrazit domů v pondělí ráno. Trochu aktivním důchodcům závidím : -)
Za chvíli pojedeme. Endží s námi na výstup nepojede, takže se musíme vlézt do Jurova Scoutu. Až odpoledne sestoupíme zpět, měl by tam čekat náš pomalejší parťák a na cestu domů vezme stejnou osádku jako vezl do Rakouska.
9:50 – Parkujeme kousek od autobusové zastávky Passhöhe, na parkovišti a výchozím bodu pro výstupy na obě strany. Štýrský průsmyk je na mapě označen jako Styrian Seeberg Pass (1246 m).
9:58 – Vyrážíme po trase označené jako Gamssteig. Skoro dva kilometry mírně stoupáme smrkovým lesem a pak borovicovou klečí. To už se nám otevírají úžasné výhledy, především na hřeben, na který budeme muset vystoupat víc než třičtvrtě výškového kilometru. Respekt. Kráčím zvolna a šetřím síly : -)
10:53 – Ve žlebu na suťovisku, v cca 1700 m.n.m., pozorujeme čtyřhlavé stádečko kamzíků. Je od nás dostatečně daleko na to, aby se cítilo bezpečně a tak se popásává na trsech trávy, která sem tam mezi kameny vyrůstá.
Kráčíme téměř přímo vzhůru. Tipoval bych stoupání 45 stupňů. Je ukázkové babí léto a horské sluníčko hřeje, jako by čekalo nějaké reklamní focení. A já se potím. Když člověk kráčí do kopce, kde i ptáci chodí pěšky, musí se zapotit i když jde zvolna.
Fotím a točím, proto se snažím držet uprostřed. Vyhovuje mi to. S úsměvem si, nevím proč, vzpomínám na radu mého tatínka, kterou mi dal, když jsem rukoval na vojnu: „Pamatuj, nikdy nebuď první ani poslední!“ Během dvou let v zeleném jsem pochopil, co tím myslel. Akorát mám pořád trošku zmatek mezi tím socialistickým „nevyčnívat“ a Epikúrovským „žij skrytě“ : -)
12:00 – Konečně na hřebenu! Jura s Píďou nastoupali do 1860 n.n.m. chvíli přede mnou. Pořizuji jim vrcholovou fotku z podhledu a kochám se spolu s nim výhledem na tu krásu kolem. Tenhle výhled jsem si zasloužil. Poctivě jsem vyšlapal každý výškový metr.
Než dorazí Irina s Mikym, začínáme obědvat. Odlévám si trochu vody do ohřívacího pytlíku a každou chvilku kontroluji, zda je sáček s kuřetem na mexický způsob dostatečně teplý. Mít teplý oběd na tomhle místě je trošku luxus, ale když to jde, proč si jej nedopřát. Hnědou plastovou lžičkou nabírám z otevřeného hliníkového obalu připravené kuře s kukuřicí a pikantní omáčkou. Labužnicky vychutnávám každé sousto a stejně tak vychutnávám panoramatický výhled na vrcholky i údolí tohoto kousku Štýrských Alp.
Na vrchol Hohe Weichsel půjdeme jen ve třech – Jura, Píďa a já. Ostatní začnou sestupovat a počkají na nás u auta. Ale kousek, na vyhlídku, půjdeme ještě všichni. Jura už tu byl a tak ví, co by neměli ani ti sestupující minout.
Terén mi tu připomíná Nízké Tatry – vegetací i geologickou stavbou. Akorát tady jdu velmi nalehko, a v Tatrách mám na hrbu sedmnáctikilový kletr : -)
12:40 – Kde se tady, ve výšce cca 1900 m.n.m. bere kozorožec horský či alpský, nepřehlednutelný, velký zástupce turovitých? Tohle je moje premiérové setkání s ním! Na začátku 19. století se podařilo kozorožce horské téměř zcela vyhubit. Jen díky snaze několika přírodovědců a lesníků, se podařilo populaci kozorožce horského zachránit a posílit. Prý byli pak vysazeni i na Slovensku, ale v průběhu 2. světové války kozorožci v Tatrách opět vyhynuli. Kdyby pro nic jiného, tak jen pro tuhle ohromující chvíli, stálo to plahočení sem nahoru, za to. Tohle z mojí RAM nevymizí, stejně jako obdobné setkání s kamzíky, před lety, na osamělé potulce v Nízkých Tatrách.
Jsem tímhle setkáním natolik překvapen, že kozorožce ani přesně nepočítám, ale 10-15 jich určitě je. Daří se mi, a nejen díky příznivému protivětru, dostat na pár metrů blízko. Nevím zda mám víc fotit nebo raději točit.
Zkouším stádo zachytit na obzoru, proti kolmé stěně Hohe Weichsel. To bude určitě působivá fotka. A taky musím dokumentovat jak blízko jsme se k nim dostali. A ještě …
12:54 – Pořizuji poslední foto kozorožce. Z jeho skoro metrových zahnutých rohů mám pořádný respekt. Kdybych se na něj nedíval z takové blízky, myslel bych si, že to je nějaký filmový trik. Samci prý své mohutné rohy využívají zvláště jako obranu proti svým predátorům (převážně vlci, medvědi nebo větší lišky). Mláďatům kozorožce hrozí velké nebezpečí ze strany velkých dravých ptáků, zvláště pak orlů. Proto tráví většinu dne vysoko v horách, to jim napomáhá uchránit se před svými hlavními predátory, kteří na ně útočí zvláště v nižších polohách, tedy většinou při hledání potravy.
12:55 – Strmá stěna Hohe Weichsel (2006 m) dominuje výhledu na severozápad. Ještě že se nepoškrábeme na vrchol skrze ni, ale zajdeme si a vystoupíme po jejím levém okraji. Pořizuji foto naší výpravy se stěnou v pozadí a pak se rozdělujeme.
Na úpatí Hohe Weichsel se od nás odděluje Píďa, protože si spočítal, že povezou Irinu do Bratislavy a pokud se zdrží výstupem a sestupem na vrchol, dorazí domů na Vsetín hodně pozdě. Pokračujeme ve výstupu s Jurou sami.
Cesta nahoru věstí, že se zapotíme výrazně víc než doposud. Ale hlavně nepolevovat a stále pomalu kráčet směr vzhůru. V našem věku už to není o rychlosti, v našem věku to jen už jen o vytrvalosti a umanutosti : -)
13:35 – Stojíme u čtyřmetrového, dřevěného, vrcholového kříže Hohe Weichsel (2006 m). Bílá oblaka na azurově modrém nebi zvýrazňují ten nádherný obzor tvořený vrcholky hor. Bylo mi dáno stát na mnoha vrcholcích a pokaždé to byl jedinečný okamžik ať to bylo ve dvou či šesti tisících metrech.
Poleháváme na trávě, dáváme si lehkou svačinku a hasíme žízeň. Asi dva kilometry od nás je taková hezká „náhorní planinka“, kterou by šlo projet na horském kole. Nadhazuji Jurovi tenhle nápad, a protože jej nezavrhuje jako kravinu, lehce nahlas uvažujeme, že bychom mohli příští rok s sebou vzít kola a neděli pojmout podobně, jako když jsme před lety přejížděli na horských kolech Velkou Fatru.
13:59 – Zahajujeme sestup z Hohe Weichsel a na rozcestí označené jako Niedere Scharte se napojujeme na stezku Wanderweg 855. Ta nás povede z hřebene až dolů do sedla k zaparkovanému autu, jen nepůjdeme stejnou cestou, jako jsme se škrábali sem.
Většina vegetace je v téhle nadmořské výšce odkvetlá, ale přesto často míjíme nádherné modré květy hořců. Netuším, zda to je hořec alpský, tolitovitý, křížatý či panonský. Jen v Alpách jich roste víc než 25 druhů. Pamatuji si jen latinský název hořce – gentiana, a to proto, že se tak jmenovala (či možná ještě jmenuje) jedna folková skupina : -)
Sestup po mírně se svažujícím hřebeni je taková hezká podzimní procházka, při které se člověk moc nenadře, jen musí bát ve střehu, aby správně došlápl, protože na volných kamenech to rádo podškuhuje.
Překvapuje mne, že tady ve výšce cca 1770 m.n.m. jsou nataženy ohradníky pro krávy. Pokud je vyhánějí na zdejší pastvinu, musí ten dobytek vyšlapat minimálně půlkilometrové převýšení! Možná i vyšší, protože dole v sedle jsem žádné krávy neviděl, takže je chovají na statcích asi o další pár set metrů níže.
Chvíli poté, co se protáhneme zalomeným průchodem přes ohradník, odbočuje stezka z hřebene dolů. A tady už to přestává být úplná procházka, protože sklon je místy hodně prudký a svaly na nohou začínám vnímat. Ale i tak mi je sestup příjemnější než výstup : -)
Obdivuji skvěle umístěné přírodní napajedlo schované ve velkém závrtu, obrostlé klečí. Tady by mi pasovala i nějaká salaš, chráněná přes silnými větry ze všech stran. Třeba tu někdy dávno stála.
15:20 – Prostup ve skalisku je zhruba v 1680 metrech nad mořem. Odbočuje se k němu z naší stezky a musí se vylézt o pár výškových metrů výš. Ale slibuje nějaké překvapení. Těch pár desítek metrů zacházky mimo sestupovou stezku, za to opravdu stojí. Skrytá vyhlídka skýtá malebný výhled do sedla, kde máme zaparkované auto i na alpskou vesničku Seewiesen.
16:15 – Jsme zpět na parkovišti u Jurova auta. Jsou tu všichni – Endží, Píďa, Irina i Miky, ještě nestihli odejet. Už vím taky proč – Irina nechala v Jurově autě mobil, takže museli čekat, až se vrátíme : -)
První sedá za volant Miky, Jura na sedadlo spolujezdce a já se pohodlně rozvaluji vzadu. Než na mne přijde řada s řízením, mohu se uvést do hladiny alfa : -)
23:30 – Přijíždím domů. Je ještě dnes. Bágl vybalím a věci dám usušit až zítra, dnes jsem na to příliš líný a vymlouvám se, že bych mohl probudit děcka. Koneckonců – ráno je vždy moudřejší večera : -)
——————————————————————————————————————-
Sestřihané video na 7 minut:
Sestřihané video na 15 minut: