(Dazul) Podzimní víkendová potulka je tradicí. Léta jezdíme do „zahraničí“ – na Slovensko, protože jim mimo prezidentky závidíme i tamní hory. Navíc je to od nás i do zprofanovaných Nízkých Tater blíž než do ještě zprofanovanějších Krkonoš. Ale podzim je čas, kdy už pár kilometrů od horní stanice lanovky potkáváme ojediněle pár stejně postižených lidí.
Nenechajíc se zmást chybným datem ve zvadlu, už v pátek večer dorazil z Brna Pad s kamarádem Kokem, který osvědčil stejnou krevní skupinu jako my. Po příjemné páteční debatě u dvou láhví dobrého vína a víkendové výměně Padova spacáku za Murzílkův (zůstal u nás od únorového bivaku s Hanny v Jeseníkách), jsme vstanuli ve 4:00. O hodinu později, po té co Koko zvládl bravurně sjezd od nás z pasek na asfaltku, nakládali Juru na Vsetíně.
Složení naší dnešní výpravy dává příslib pohodové akce. Všichni jsme jako děcka chodili do kvalitních oddílů, které fungují dodnes a aktivně se stále potkáváme se starou oddílovou partou při rozličných aktivitách. Takže předpoklad že polovina Brňáků a polovina valachů bude spolu fungovat, jako by se znala odedávna, je naplněn : -)
Dokážu si představit, že dobrý fabulátor scénárista a zručný režisér natočí o akci, která nás čeká, úspěšnou komedii o relativně úspěšných chlapech po krizi středního věku, kteří se rozhodli vyrazit na přechod vysokých hor. Těch divácky vděčných zápletek si dokážu představit hodně, ale všechny jsou v mých očích totální filmařské klišé. Jsem přesvědčený, že z dějově přitažlivého námětu, bude tahle akce ve skutečnosti pro diváky vlastně trošku nudná. Naštěstí my čtyři nejsme diváky, kteří se nudí, ale účastníky, kteří prožívají každé sklouznutí po zledovatělém kameni, každý hluboký výdech při stoupání na vrchol, každý kýčovitý rozhled nad mořem mraků pod námi. Každý z nás to bude vnímat možná trochu jinak, ale přesto nesdělitelně.
Do Ružomberoku přijíždíme s cca 20 minutovou rezervou, takže s vysbíraných kovových mincí Eur můžu nechat na parkovišti vytisknout parkovací lístek až do nedělního pozdního večera.
S náhubky se rychlíkem dopravujeme jednu zastávku do Liptovského Mikuláše. Při čekání na autobus do Jasné, si povídáme s hovorným vedoucím skupiny slovenských turistů. Jak už to občas bývá u chlapů 50+, vděčné téma je vojna, kterou jsme absolvovali v době, kdy jsme ještě byli jeden stát. I humor je příjemným dorozumívacím prostředkem.
Cesta autem, vlakem i autobusem je podezřele bezproblémová. Ale na lanovce si to vybíráme. Už zakoupení lístku (21 Eur) trvá neskutečně dlouho. Ukázkový případ „úzkého hrdla“, který blokuje vše ostatní. Na to, jaký je Tatry mountain resorts, a.s. moloch se schopnými profesionály, připadali jsme si hůře než u vleku ve Velkých Karlovicách. Díky tomu asi o minutu nestíháme první lanovku a musíme čekat skoro půl hodiny až ji opět zapnou.
Na druhém turniketu zažívá horkou chvilku Koko, který kupoval lístek na lanovku spolu s Padem výhodněji přes internet. Všichni po přiložení plastové kartičky k turniketu procházíme, jen Kokovi oznamuje displej, že karta je sice aktivní, ale nepustí jej. Obsluha radí, aby si zavolal na infolinku a zjistil v čem je problém. I když jsem jen buran z valašské dědiny, čekal bych, že když zaplatím za jednu jízdu přes 20 Euro, prokazatelně projdu jedním turniketem a druhý mne nepustí s tím, že nemám zaplaceno, profesionálně proškolený zaměstnanec Tatry mountain resorts, a.s. problém vyřeší, protože to je prokazatelně závada u nich a ne na straně platícího zákazníka. Na druhou stranu rozumím tomu, že když chci skonči s plusovým hospodářským výsledkem cca 180 milionů (Kč), musím přenést aktivitu na zákazníka ve stylu „Zaplať a pak hezky škemrej ať splníme to, za co jsi zaplatil“. Po dlouhém telefonátu na infolinku a ověření, že jim peníze dorazily i to, že prvním turniketem řádně prošel, následuje fáze kratšího dohadování s obsluhou, aby jej pustila mimo turniket. Na posledním turniketu už Kokovi kartičku stroj načetl bez problémů.
Když tedy sečtu zdržení při kupování lístku, čekání na první lanovku a dohadování s Tatry mountain resorts, a.s., zkrátil se náš „dochozí čas“ minimálně o 1 hodinu. Cenově jsou služby v Nízkých Tatrách na úrovni Alp v Rakousku, ale jejich standardu zdaleka ještě nedosahují. Už před lety jsem konstatoval, že i v Monaku jsem se najedl levněji než na Chopku.
Je už 10:15 a nahoře na hřebeni je skoro zima. Kameny jsou ojíněny sněhovými hroty, hnědá podzimní tráva nerovnoměrně zasypána křupajícím sněhem. Je to nezvyk, chvíli mi trvá, než přizpůsobím našlapování aktuálním podmínkám, abych se hned nevyválel. Pad už to sice stihl na nádraží v Ružomberku před nastoupením do vlaku, ale já se mu nechci vyrovnat ve všem.
Panoráma, jemuž dominují vrcholky štítů Vysokých Tater, vyčnívajících z pásma souvislých mraků, je snad až kýčovité. Ale protože jsem primitiv, takovýto kýč mne rozhodně neuráží.
Pořizujeme společnou fotografii, pro případ, že bychom museli dokazovat naši účast v těchto místech. Ale i z čistě praktického důvodu je takové „hromadné foto“ užitečné, když si třeba po dvaceti letech nemůžete přesně vzpomenout, kdo všechno na akci byl :- )
Počasí je ukázkové. Jura vše jistil po stranické linii (prý mají u KDU-ČSL tam nahoře dobré vztahy) a Koko po technické stránce (na svém meteo modelu v mobilu umně posouval mraky mimo naši plánovanou trasu). Jsme čerství, natěšení a odhodlaní.
V 11:15 jsme už za Derešama (2004 m.n.m.) a zvolna sestupujeme do Sedla Poľany (1837 m.n.m.). Vítr je mírný, ale studeně nepříjemný, a tak raději nasazuji kapuci. Sněhu tu není moc, proto se neboříme a pohybujeme se příjemným tempem k západu.
Severní srázy hřebene jsou pokryté sněhem, jižní strana nabízí oschlé kameny, lákající se na ně natáhnout a nahřívat se v ostrých slunečních paprscích.
Před Poľanou (1890 m.n.m.) se mi daří nafotit a natočit pár kamzíků, který mne z blízka volně obchází a pokračuje zasněženým severním svahem hřebene mimo dosah normálních smrtelníků. Nechápu, jak se tihle tvorové dokáží s takovou lehkostí a suverejně pohybovat po tak nebezpečném terénu.
Chabenc (1955 m.n.m.) je pro mne legendární hora. Vždycky, když na něj šlapu, vzpomenu si, že 10. listopadu 1944, po porážce SNP: „Při přechodu hory Chabenec umrzly desítky povstalců a za záhadných okolností zahynulo 83 členů parabrigády a komunistický poslanec a novinář Jan Šverma, který stál u jejího zrodu.“ A že: „Kolem smrti Jana Švermy panuje dodnes mnoho nejasností. Stejně jako kolem úmrtí 83 členů parabrigády, které měl úmyslně dovést nad propast velitel partyzánů Alexej Asmolov. Jisté je jen to, že komunisté po válce na piedestal postavili pouze Jana Švermu.“ Ještě tři dny před tím, velitel partyzánského štábu plk. Alexej Nikitič Asmolov (*1906 +1981), půldruhého kilometru odsud, v Lomnisté dolině, plamenně hovořil na improvizované oslavě výročí VŘSR, za zády s plk. Vladimírem Přikrylem (později komunisty 4 roky vězněn a degradován z brigádního generála na vojína), Bohumilem Laušmanem (v roce 1953 jej StB unesla s Rakouska a o 10 let později vězení zabila pomocí cigaret – smrt „v důsledku srdeční záduchy“), Rudolfem Slánským (v roce 1952 jej spolusoudruzi pověsili), kpt. Karlem Hlásným (emigroval v roce 1948 a v roce 1982 zemřel v Kalifornii).
My ale, na Chabenci, 16. října 2021 ve 14:30, prožíváme naprostý opak dávné listopadové tragédie. Odpočíváme, doplňujeme tekutiny a vyhříváme se na podzimním sluníčku.
O hodinu později už jsme o víc než 300 výškových metrů níže, u útulně pod sedlom Ďurkovej. Tady je totiž jediná, z hřebene přijatelně dostupná voda. Proto tu taky ta „útulňa s obsluhou“ stojí. Moji parťáci jdou podpořit „chatára“ a dávají si polévku a párek, já odolávám a ohřívám si kousek nad útulňou pikantní steak z balíčku MRE.
Útulňa je stejně plná nocležníků a tak šlapeme dál. Romantický skorozápad slunka sledujeme v 17:15 z vrcholku Latiborské hoľe (1643 m.n.m.). Tady už není po sněhu ani památka. Vzhledem k tomu, že s sebou nesu láhev minerálky, mne to trošku mrzí, protože jsem se sněhem trošku počítal pro ohřev balíčků hotového jídla z MRE. Samozřejmě, že ty hliníkové pytlíky ohřeju i v minerálce, ale té je přece jen trochu škoda.
Velký měsíc dominuje nad obzorem už za čtvrt hodinky. Je to ten jedinečný okamžik, kdy poslední okraj slunce zapadá na západě a jasný měsíc vychází na východě. Široko daleko nikdo, jen my čtyři a měsíc.
Slunko už je chvíli za obzorem, viditelně se stmívá, a tak 18:10 v Sedle pod Skalkou (1476 m.n.m.), chráněni před větrem kosodřevinou, shazujeme bágly a chystáme nocleh. Je to rychlé – foukáme karimatky, vsouváme je do bivakovacích pytlů, zimní spacáky na karimatku do pytle a během pár minut je hotovo.
To už je skoro regulérní tma. A solidní kosa. Kdosi cituje Kryla: „… tato noc nebude krátká …“ . Než zalezeme na víc než 10 hodin do spacáků, lehce večeříme. Horkého čaje od Koka si dopřávám skutečně jen dva doušky, jen na zahřátí. Nechce se mi před ránem vylézat ze spacáku, abych se vyčůral. Ještě se jdu pokochat pohledem na světélka v údolí – to je určitě Liptovská Lúžna, dlouhá dědina, do které jsem před lety odsud sestupoval.
Do spacáků všichni zalézáme brzy. Po 19:00 jsme tam všichni. Boty dáváme do báglu, aby nám v očekávaném ranním mrazíku úplně nezmrzly. Nesu sebou jeden zahřívací pytlík „hot pack“ a i když není „případ nouze“, vytahuji jej, na pátý pokus lámu plíšek a spouštím chemickou reakci octanu sodného. Okamžitě začíná pytlík tuhnout a hřát. Zahřívám chodila a nabízím „hot pack“ ostatním, protože bude hřát ještě minimálně hodinu. Chlapci nemají zájem a tak jej ponechávám ve spacáku u chodidel.
Než se mi podaří schrupnout, pozoruji noční oblohu. Dominantní Orionův pás nelze přehlédnout, stejně tak i pár dalších souhvězdí, které rozeznám.
Uvědomuji si, že s vedle ležícím Jurou, se kterým jsme za komančů vedli oddíl, jsem takto na volno, mimo kemp, pod širákem, spal naposledy asi tak před pětatřiceti lety. Těší mne, že i po těch letech to funguje.
Nevím přesně kolikrát jsem byl přes noc vzhůru, ale mám pocit, že jsem skoro oka nezamhouřil. Tady je vidět, jak se dá lidská mysl snadno ošálit, protože po každém „zadřímání“ jsem se podíval na displej mobilu a ověřil jsem si, že mezi tím vždy uplynula 1-3 hodiny.
Ranní pohled ze spacáku nabízí ojíněný bágl a čelovku. Minerálka mi v láhvi nezamrzla (ta mrzne při nižší teplotě než běžná voda), boty taky ne. Nechce se mi moc čůrat a tak ze spacáku nepospíchám. Tady je fakt teplo : -)
Jako nejslabší kus, který musel na malou, se ukázal Koko. Ale jen o chvíli po něm vylézáme i my ostatní. Vylézání ze spacáku v pořádné zimě má svůj rituál – člověk vyleze pouze do půli těla a sedě ve spacáku na sebe oblékne teplou bundu, pečlivě ji zapne, a pak teprve vyleze zbytkem těla a nasouká na sebe kalhoty a nazuje boty vytažené z báglu. Pak pár kroků, aby se chodidlo zahřálo a boty tolik nechladily. Ruce rychle zahřát do kapes a přemýšlet, jak udělat snídani, aby při tom člověk zbytečně nemrzl.
Zatímco se na plynovém vařiči připravuje voda na čaj, je potřeba využít čas a začít balit. Začínám vždy spacákem, který je zvenčí trochu vlhký (kondenzace je zákonitý fyzikální proces, který v našich podmínkách nepřečůráme). Nevadí, jak dorazím domů, jedna z prvních věcí je, že spacák nechávám v podkroví dobře vyschnout. Spacák musím natlačit do spodní, samostatně přístupné části kletru a tu uzavřít zipem. Se zmrzlýma rukama to je vždy nejobtížnější část balení. Přisedávám přečnívající části spacáku, tlačím je do báglu kolenem, centimetr po centimetru zapínám zip. Křup! Kovový úchyt jezdce zipu praskl v půli. Ostré hrany zlomu řežou do chladem znecitlivělého palce a ukazováčku. No potěšklobás! Tak to se operace prostého „zatáhnutí zipu“ hezky protáhne : -(
Zmrzlý jak sobolí lejno si po úplném zatáhnutí zipu zahřívám necitlivé dlaně a prsty za krkem, v rozkroku i kapsách. Vyfouknutí karimatky a její smotání, je proti pěchování spacáku zanedbatelný úkon. Sbalení žďáráku stejně tak.
Ojíněný bágl mám sbalený. Minerálka v mé pet flašce je v tekutém stavu, narozdíl od Jiřího vody, která mu v láhvi přes noc zamrzla. Ale snídáme všichni chutně, vydatně, včetně teplého nápoje.
Je 8:10 a my se vydáváme do syrové mlhy, která je všude kolem nás. Čeká nás necelých 200 výškových metrů na vrchol Košariska (1693 m.n.m.). Už za půl hodinky se dostáváme nad souvislý pás mlhy a mraků. Jsme odměněni úžasným výhledem kolem. Připadám si jako na nějakém ostrově, kolem něho je všude bílé moře. Pár kilometrů odsud z něj vyčnívají opuštěné ostrovy – kamenné vrcholky, přes které jsme včera přecházeli, souvislý pás Vysokých Tater, skaliska Malé Fatry, …
Pokud budu některé fotky z dneška vydávat za letecké snímky, málokdo mému klamu neuvěří. Je úžasné, jak se dokáží takovéto pohledy vrýt do paměti a uložená krása pak potěšit i několik dalších dnů po akci. Čím jsem starší, tím získávám větší jistotu, že jsme na takovýchto okamžicích závislý, že mi pomáhají překonávat občas ubíjející těžkosti všedních dnů.
Je skvělé, že tyhle okamžiky jsou zatím ještě pořád „zadarmo“. Pominu-li, že tu člověk musel nějak dojet a hlavně „po svých“ ušlapat ty kilometry. Mám pocit, že jsme si tyhle chvilky zasloužili : -)
Na Veľké Chochuľi (1753 m.n.m.) jsme v 9:45. To už jsme si dávno stačili cestou sundat jégrovo teplé spodní prádlo, protože se nejen oteplilo, ale taky se při výstupu kvalitně potíme.
Doplňujeme tekutiny a pokoušíme se o panoramatické foto. Ať to fotím jak chci, pokaždé mám na svém fotu Pada dvakrát – vlevo i vpravo : -) :- ).
Na Prašivé (1675 m.n.m.) stojíme v 10:45. V roce 1944 tu skákaly desanty, prý tu byly stany postavené z padáků a probíhal tu základní, asi desetidenní výcvik partyzánských nováčků. Do 9.srpna 1944 prý bylo na Prašivů vysazeno 61 parašutistů. V půli srpna tu zůstal jen štáb a povstalci se usídlili v údolí, na horním konci Liptovskej Lúžnej. Když přivřu oči, dokážu si tu ty padákové stany představit.
Na Prašivé odpočíváme a kocháme se pohledy na tu krásu kolem. Zatímco z našeho směru kráčíme jako první, díky bivaku pár hodin odsud, z Hiadelského sedla už tady na vrchol dorážejí první běžci a turisti. Na oběd je ještě brzy, snídaně byla opravdu vydatná, hlad ještě nemá nikdo z nás.
Vrchol Prašivé je kamenitý a kolem roste borovice kleč. Uprostřed kamenitého návrší je dřevěný kůl s dřevě nou deskou a názvem vrcholu. Až někdy na Prašivou vylezeš, určitě si všimni originálního zakončení kůlu – krytu vyrobeného z plechovky, hustě ovinuté provázkem, ozdobené designovým i kvítky. Dokonalá moderní lidová tvořivost.
Na sestup z Prašivé do Hiadelského sedla se moc netěším. Kolena, kotníky i svaly na nohách dostávají na těch 575 výškových metrech pořádná záhul. Pad, Koko i Jura mají tyčky, předpokládám, že se jim proto schází trošku pohodlněji než mně. Já posledních pár set metrů, z těch cca 3 km, sbíhám. Je to pro mé nohy méně namáhavější a ještě jsem dole dřív než ostatní : -)
Tady jsme chvíli po 12:00 a tak odpočinek využíváme k obědu. Ohřívám si hotovku z balíčku MRE – pikantní kuřecí maso s kukuřicí. Je toho akorát abych se najedl a netížilo mne to v břiše při zbývajícím pochodu. Mají to ti vojenští vědátoři přes jídlo fakt dobře spočítané.
Z Hiadelského sedla do Korytnice to je asi 5 km a cesta po modré značce je plná podzimních výhledů na Donovaly a vrchol Zvolen s desítkou paraglidistů svahujících kolem. V uších mi zní asi nejkrásnější písnička o podzimu, Wabiho song „Modrý podzimní dny se krátí, listí spadaný trávu zlatí ….“. Libuji si v tom, jak se letošní podzimní potulka ve všem daří. Aby ne, vždyť jsem byl tak hodný a nezlobil, že to snad ani jinak probíhat nemůže : -)
V trochu zpustlé lázeňské osadě Korytnica zastavujeme u pramene Josef a chutnáme místní minerální vodu. Voda stále skvělá, jen ty lázně, které se za Mečiara zprivatizovaly a před cca 20 lety šly do konkurzu, by si zasloužily trochu lepší osud.
Na autobusové zastávce „Odbočka do Korytnice“ jsme ve 14:05. Ověřujeme ve vyvěšeném jízdním řádu, zda nám autobus do Ružomberoku jede skutečně ve 14:50. Je u něho uvedena značka „79“, u které je ve vysvětlivkách napsáno: „nejde od 13.12.2020 do 11.12.2021“. Dva doktoři, jeden inženýr i já, si lámeme hlavu a ubezpečujeme se navzájem, že to všichni správně chápeme – tenhle spoj jede pouze jednou za rok a to 12.12.2021. Vzhledem k tomu, že dnes je 17.10.2021, autobus v 14:50 nejede :- (.
Koko je dnes předurčen jako hrdina dne a je vyslán, aby stopoval ke svému autu do Ružomberoku a pak pro nás přijel, pokud autobus skutečně nepojede. Pořád si nejsme úplně jistí, že jsme si třicetkrát pomalu přečtenou vysvětlivku sice shodně, ale správně vyložili. Všichni přece dobře víme, že u nás autobusy „jezdí“, ale na Slovensku „chodí“. Nemůžeme tedy vyloučit, že větě „nejde od 13.12.2020 do 11.12.2021“ není skrytý nějaký překladatelský oříšek, stejně jako při překládání z japonštiny „kolik višní, tolik třešní“.
Ve chvíli, kdy se usazujeme v autobuse, který dnes neměl jet, ale přesto jede, je už Koko u svého auta. Pad s ním telefonicky domlouvá, aby posečkal v Ružomberoku, dokud nedorazíme.
Značím si, že musím nahlásit Googlu, že jejich translate.google nějak chybně překládá ze slovenštiny „nejde od 13.12.2020 do 11.12.2021“.
V 15:20 jsme už u Kokiho a jeho Passatu. Přezouváme se, ukládáme bágly do kufru a startujeme k domovu.
Cestou domů se ale ještě zastavujeme na škvarkové pagáčky a sýrové nitě na Salaši Krajinka, stylově řešené restauraci, muzeu zemědělských strojů, domácí pekárně a prodejně sýrů. Vkusně řešený oblíbený komplex se sám charakterizuje jako: „Rodinný salaš s 300 ovečkami ,výrobou syrov, 100% bryndze , pekárňou , reštauráciou a s múzeom hospodárskych strojov. Založený 2001.“
Juru vysazujeme na Ohradě a šlechetný řidič Koko mne vyváží až domů na paseky. Na posílení k cestě do Brna si chlapci dopřávají občerstvení připravené Irčou a pak vyráží do tmy. Dojeli v pořádku, jak mi Pad ve 21:35 potvrzuje. Mohu tedy konstatovat, že letošní velká podzimní potulka se opět vydařila. Chlapi – díky!
(Koko) Pad mi naznačil, že bych jako služebně nejmladší člen výpravy měl učinit zápis do kroniky. Když jsem si pak přečetl Dazulův text, pochopil jsem, že jeho vzletnému a čtivému stylu nemůžu konkurovat. Přesto se pokusím o svůj úhel pohledu.Před časem mi můj dlouholetý kamarád Pad nabídl účast na víkendovém přechodu Nízkých Tater s dalšími dvěma kamarády z Valašska. O Dazulovi mi Pad již mnohokrát vyprávěl a posílal fotky a odkazy z jeho akcí. Pad mi Dazula popsal, že to není člověk, ale „přírodní úkaz“. Zpětně to musím v tom nejlepším slova smyslu potvrdit. O Jirkovi mi Pad vyprávěl až v autě cestou k Dazulovi.
Do Kateřinic k Dazulovi a Irči jsme dorazili v pátek už za tmy. Přivítali jsme se jako dobří přátelé a ihned nás obklopily děti. Přestože jsme se viděli poprvé, přišlo mi, že se známe celý život a bylo to velmi příjemné setkání. Když jsem viděl, kolik mají starostí s dětmi, které si dobrovolně vzali do péče, jak se o ně s láskou starají, zanechalo to na mě velký dojem. Popili jsme trochu vína a šli brzo spát, neboť budíček byl ve 4 ráno.
Ráno jsme trochu posnídali a před pátou vyrazili směr Vsetín, kde jsme nabrali Jirku. Už při jízdě autem jsem se po pár větách ujistil, že si i s Jirkou budeme rozumět a čeká nás pohodový víkend. Do Ružomberoku jsme dojeli s časovou rezervou a na pohodu stihli dřívější vlak do Liptovského Mikuláše. Přes chladné ráno se prodralo sluníčko, které nás provázelo celý víkend. Upovídaný Slovák na autobusovém nádraží mě potěšil svojí vstřícností. Tak snad máme stále se Slováky k sobě blízko.
Autobus nás dovezl do Jasnej, která svému jménu nezůstala nic dlužná. Po pár nedorozuměních s nákupem lístků na lanovku a zlobivým turniketem jsme konečně vyjeli na Chopok. Cesta může začít. Pár tanečků okolo horní stanice lanovky, pár fotek do alba a vyrážíme.
Počasí bylo jako ze žurnálu, asi jsme byli celý rok hodní. Vrcholky byly pocukrované prvním sněhem. Na slunečné straně se sníh rozpouštěl a místy se dělalo blatíčko. Cestou na Dereše jsme potkali skupinu kamzíků. V klidu se pásli a nenechali se vyrušovat. V pohodovém tempu jsme po červené značce zdolali vrcholy Poľanu a Kotliskou. Cestou jsme se zastavovali při pozorování krásných výhledů na Malou Fatru, Chočské vrchy, Západní a Vysoké Tatry.
Povídali jsme si o dávné i nedávné historii, vyměňovali jsme si názory na život a nedávné volby. Na Chabenci nám Dazul připomenul osudy Jana Švermy, který na hoře v roce 1944 umrznul. Pod Ďurkovou jsme navštívili útulnu. Nabrali jsme zásoby vody a posilnili se polévkou a párky. Bylo tu celkem plno, takže už by stejně ani pro nás nebylo místo na přespání. Pokračovali jsme přes Ďurkovou a Latiborskou Hoľu až na sedlo pod Skalkou, kde jsme si našli místo pro bivak. Sluníčko už zapadalo, tak byl nejvyšší čas. Uvařili jsme si čaj, ale nakonec jsme ho větší část přelili do termosky. Nechtěli jsme riskovat, že se nám bude v noci chtít čurat.
Noc byla jasná a mrazivá. Spali jsme přerušovaně, ale vzhledem k dlouhé noci dostatečně. Ráno byla trošku mlha, která nám namrzala na žďáráky a batohy. Při vaření čaje jsme museli zmrzlou vodu z láhví nejprve přesypat do ešusu. Posnídali jsme trochu teplého jídla a po osmé hodině vyrazili. Mlha se brzy rozplynula a výhledy byly úžasné.
Přes Košiarisko, Malou a Velkou Chochoľu jsme vystoupali na Prašivou, poslední vrchol naší cesty. Potkávali jsme nejprve běžce, kteří museli vyrazit před svítáním. Později pak běžné turisty na jednodenním výletu. Čekal nás prudký sestup, pro mě nejtěžší část. Po hodině už nohy opravdu bolí. Ještě, že mám trekingové hole, které nohám aspoň částečně odlehčí. Obdivuji Dazula, jako jediný z nás hole nemá.
Konečně Hiadelské sedlo. Leháme si do trávy a odpočíváme. Trochu se posilníme a pokračujeme po modré značce do Korytnice.
Na autobusovou zastávku jsme dorazili asi s 45 minutovým předstihem. Zaskočil nás však žertovný jízdní řád, který popírá sám sebe. Zároveň tvrdí, že autobus pojede, ale zároveň obsahuje výjimku, že mimo jediný den v roce nejezdí. Abychom se včas dostali domů, byl jsem jako majitel klíčů k doprovodnému vozidlu, zvolen jednomyslně dobrovolníkem, který pojede do Ružomberoku stopem. Páč nejsem mladá prsatá blondýna, trvalo asi 20 minut, než mi někdo zastavil. Asi 30 letý Slovák s Volvem byl ochotný a taky měl cestu přes Ružomberok kolem nádraží, kde mě také vysadil. Zavolal jsem Padovi a zjistil, že už jsou ostatní v autobuse, který nakonec opravdu jel. Po půlhodince dorazil autobus se zbytkem výpravy na nádraží do Ružomberoku a byli jsme opět pohromadě.
Přezuli jsme se, převlékli a vyrazili směrem k domovu. V salaši Krajinka jsme nakoupili pár pochutin z ovčího sýra. Kochali jsme se nádhernou kopcovitou krajinou s výhledy na Malou Fatru. Cestou k českým hranicím se postupně stmívalo. Do Vsetína jsme dorazili už za tmy. Vysadili jsme Jirku, loučili jsem se už jako opravdoví přátelé. Ze Vsetína jsme se krkolomnou cestou do kopců dostali k Dazulovi domů. Opět nás obklopily děti, které se Dazula už nemohly dočkat. Irča nás pohostila pečenou zeleninou. Dlouho jsme se nezdrželi, s Padem jsme spěchali do Brna za rodinami. Při klesání z Hostýnských vrchů ke Chvalčovu nám zkřížilo cestu stádo divočáků. Naštěstí jsme je zahlédli včas a stihli zastavit. Pak už cesta ubíhala po dálnici rychle. V Brně jsem vysadil Pada a pokračoval domů do Říčan.
Co říci závěrem… V prvé řadě jsem opravdu rád, že jsem se Padem nechal zlákat k účasti na této výpravě. Měl jsem trochu obavy z přespání pod širákem v mrazu, nebo jestli budu fyzicky stačit tempu pochodu i s „plnou polní“. Ale vlastně to bylo všechno v pohodě. Nikam jsme nespěchali, zastavovali jsme a kochali se. Spaní bylo mrazivé, ale krásné. Počasí nám přálo. Ale co bych chtěl opravdu ocenit je pohoda, která mezi námi zavládla. Jak už psal Dazul, prošli jsme v dětství dobrými oddíly, které nás formovaly. Naučily nás kamarádství, lásce k přírodě, čestnosti, samostatnosti a mnoha dalším věcem, ze kterých čerpáme dodnes. A taky to dobré předáváme dál, což dává životu smysl. Takže, bylo mi ctí a rád se s vámi potkám na další výpravě, nebo při jiné příležitosti…
Nesestříhané video (Pad+Dazul) z letošní potulky po Nízkých Tatrách (14 min):