Úvod do děje
(Pepa, foto zdroj: Kancelář prezidenta republiky, výhrada autorského práva foto: Zuzana Bönisch) Tento krátký příběh se začíná odvíjet pár let zpátky, někdy v prváku (kvintě) na Masarykově gymnáziu. Společně se spolužáky se zapojujeme do Ceny vévody z Edinburghu, zkratkou DofE, která je u nás na škole relativně nově. Tento volnočasový program spočívá v plnění 3 aktivit z různých oblastí – pohyb, dovednost, dobrovolnictví. Člověk se každé z aktivit věnuje 1 hodinu týdně, po celkovou dobu šesti, dvanácti nebo osmnácti měsíců. To podle úrovně, kterou plní, na výběr jsou bronzová, stříbrná, zlatá. Na konci úrovně čeká plnitele společná expedice do přírody, kterou si musejí sami naplánovat. Tahle část mi byla dost sympatická, jako skaut mám tyhle věci zmáknuty. Abych zkrátil tento stručný úvod, postupně jsem procházel všemi úrovněmi tohoto programu, bronzovou expedici jsme strávili na Pulčinách, stříbrnou přechodem Pálavy a finální zlatou několikadenní expedicí do rakouských Korutan. Po každé úrovni jsem říkal, že už s tím skončím, že je to pro mne akorát starost navíc. Vždy jsem se nechal přemluvit od mých vedoucích na škole, ať pokračuji dále. A vlastně mě to i bavilo. I přes občasnou nechuť prezentovat program při dnech otevřených dveří a nastupujícím prvákům, dělal jsem to vždy, když bylo třeba.
Na podzim roku 2024 už dodělávám zlatou úroveň a na jaře toho letošního ji mám oficiálně uzavřenou. V tomto čase mi přichází zpráva od paní Janků, mojí vedoucí z DofE, zda by mě mohla nominovat na speciální cenu pro lidi, „kteří svou dobrovolnickou činností mění svět kolem sebe!“ Abych doplnil co tak zázračného jsem dělal, v čase plnění DofE jsem zároveň vedl náš oddíl Šestku Kateřinice a dělal spoustu dalších aktivit. Odpovídám, že si toho moc vážím a velmi děkuji, ale nemám zájem o žádnou cenu navíc. Stačí mi moje zlatá medaile za úroveň a dobrý pocit z dotáhnutí této záležitosti do zdárného konce. Na což paní Janků obvolala moje hodnotitele (patroni při plnění dofe aktivit..) a hlavně díky Hanny (vedoucí ze Šestky, která byla můj hodnotitel), která mne pravděpodobně vychválila do nebe, nabyla dojmu, že mě tam musí nominovat i přes můj nesouhlas. Na email, že mne tam stejně nominuje a snad že se nebudu zlobit, jsem jen odpověděl následující:
Dobrý večer,
tak to jste se mne na to ani nemusela ptát, když to stejně uděláte, jak chcete :D. Tak já budu tiše doufat, že mě pro tu cenu nevyberou.
S pozdravem
Josef Bahr
Vždy když někdo nerespektuje moje rozhodnutí, trochu mě to naštve, proto ten ironický nádech v odpovědi. Ale rychle jsem tuhle maličkost přešel.
Potom byl dlouho klid a já na to zapomněl.
Podezřelý email
V polovině května mi přichází email od Kanceláře prezidenta republiky, moc se mi to nechce otevírat, čekám nějaký spam nebo malware. Nahoře vidím červeně napsané CITLIVÉ INFORMACE a info komu a jak to smím říct. Kontroluji odesílatele a doménu, po kontrole Googlem vše sedí. Prý jsem v červenci zván na zámek Lány na setkání prezidenta Petra Pavla a paní Evy Pavlové s mladými aktivními občany. A chtějí vědět, zda-li se zúčastním. Hned další den přichází email z DofE, ve kterém nám píší, že pozvání od prezidenta není omyl a že jsme opravdu zváni. Už i ve škole se to rozkřiklo, paní učitelky z DofE mi gratulují na chodbě a já zatím mlžím, jestli vůbec to pozvání příjmu. Přece jsem žádnou speciální cenu nechtěl, tak to teď mám právo odmítnout. Při jednom takovém mlžení v rozhovoru s paní Marunovou na chodbě nás zaslechl pan Lepka (můj třídní), který ze srandy hrozil prstem a s úsměvem říkal: „Pepo, ty tam pojedeš, ať tě ani nenapadne tam nejet.“ Řekl jsem jen, že ještě uvidím. O pár dní později mne na obědě vyrušil pan ředitel, přišel mi pogratulovat a prý že slyšel od paní Janků, že se mi tam moc nechce. Vysvětloval jsem mu, že tam mám tábor a není to pro mne úplně ideální, ale že to asi udělám, protože tam nepojedu jen za sebe, ale i za naši školu. Řekl mi, že rozhodnutí nechává na mně, jen aby mi to potom třeba nebylo líto, že jsem nejel. Beru jako svou zodpovědnost řádně reprezentovat svoji školu i ostatní okruhy lidí, ve kterých se pohybuji. I proto jsem učinil rozhodnutí zúčastnit se tohoto setkání. Kdyby to byla jen moje věc, nevím jak bych se rozhodl. Já totiž nejsem moc na takové ceny a nějaké plácání se po zádech. Vždy mi na takových akcích přijde, že tam nepatřím.
Z tábora do hlavního města
Máme za sebou expedičku a první týden tábora, moje setkání se blíží. V pondělí po obědě se loučíme s táborníky a s Evičkou odjíždíme směr Kateřinice. Doma se řádně sprchuji, kompletuji si oblečení na zítra, připravuji se a někdy po jedenácté v noci jdu spát. Po budíku ve 3:50 dělám jen zběžnou rozcvičku, oblékám si společenské kalhoty, košili, pásek, sako, černé společenské boty, motýlka beru jen do batohu (uvidím dle situace na místě..), a ve 4:20 vyjíždíme na nádraží. Valašským expresem ve 4:46 jedu do hlavního města. Někdy před devátou přijíždíme, vystupuji a jdu si koupit svačinku. Sraz v Jelení ulici, ze které nám jede autobus do Lán, je až na 11:15, takže mám spoustu času. Vybírám dáreček Evičce, poté pomalu bloudím ulicemi centra, směrem zhruba na Pražský hrad. V 11 jsem na místě, čekám ve stínu stromu, i se sundaným sakem je celkem horko. Po chvilce se přesouvám na zastávku, už je tu asi 20 lidí, nahlašuji se a jdu nakonec. S nikým se tu nebavím, ostatní vypadají jako kdyby se už znali z dřívějška. Jedeme autobusem do Lán asi 40 minut, postupně usínám, vždy usnu, trhnu hlavou, narovnám se, zase usnu… to asi ten ne úplně ideální spánek dnes v noci a spavé prostředí v autobuse.
V Lánech
Vystupujeme u brány zámeckého areálu, přidávám se ke skupince skautů – někteří měli na krku šátek. Seznamuji se s nimi a hned si nás všímá pán s diktafonem, reportér z Aktuálně.cz. Vyptává se nás, zda jsme skauti, odkud přijíždíme, co děláme, díky čemu tady dnes vlastně jsme. Takže hned ze startu dávám takový minirozhovor. Poté se už odebíráme k bráně do areálu, kde probíhá stručná registrace. Dostávám papíry s harmonogramem, seznam hostů i podepsaný portrét pana prezidenta. Trochu poprchává a my se přesouváme pod velký stan u zámku. Zde je drobné občerstvení, chodí mezi námi číšníci s pitím (velký výběr všeho..), já na to nejsem zvyklý, ze začátku mi připadá nevhodné dávat si nějaké občerstvení, tak si nic nedávám. O chvilku později je trapná chvilka, kdy si zbytek mojí skautské skupiny ťuká, no pro příště vím. Po různém postávání u stolků a lehkého bavení se s lidmi hledám svou skupinu na prohlídku zámku Lány. Barva mé skupiny je českomotorková (podle barvy puntíku asi červená..). Potkávám Marka, který když vidí, že nejsem úplně stavěný na sociální akce, tak mne nenápadně zapojuje do dění. On o tom asi neví, ale mě to dost pomáhá. Prohlídka byla zajímavá, paní průvodkyně je do své práce nadšená a dozvěděli jsme se spoustu informací. Například jsme viděli místnost, ve které abdikoval TGM, stůl u kterého pan Havel večeřel s Dalajlámou, místnost kde pan Miloš Zeman natáčel svá vánoční poselství… Nejen uvnitř je zámek moc pěkný, také zvenku vypadá státnicky a majestátně. Kam oko dohlédne se táhne areál zámku, s velkým, světle zeleným, posekaným trávníkem, stromovou alejí, mostky, chodníčky, rybníkem, jízdárnou…
Proslov a liják
Po prohlídce a krátkém postávání venku se přesouváme pod schody před zámkem, kde už je nahoře připravený mikrofon. Očekáváme příchod prezidentského páru. Když už je čas, ze dveří zámku vychází několik členů ochranky, jeden jde mezi nás, další 3 stojí po krajích a další u zámku. A to už ze dveří vychází prezidentský pár. Pan prezident nás všechny vítá a má k nám pěkný a inspirativní proslov. Za ním se mračí nebe a na věži zámku vlaje česká vlajka. Všechno vypadá velkolepě. Poté následují proslovy ještě asi 2 lidí a najednou se spouští liják. Začíná velký úprk do stanů jednotlivých týmů, které jsou vzdáleny asi 200 metrů od místa proslovu. Člen ochranky vytahuje deštník, ale když pan prezident vidí, že většina lidí deštník nemá a moknou, taky si ho nebere a kráčí v dešti. Já se dostávám do druhého stanu v pořadí, tam je moje barva českomotorková, je tu se mnou asi dalších 9 lidí. Naši skupinku má na starost Adam Proksch, regionální koordinátor DofE, mj. moderoval letošní zlatou DofE ceremonii, na které jsem byl společně se svými spolužáky oceněn. Všichni jsme dost mokří, vlasy máme mokré snad všichni. V našem stanu někdo zmiňuje, že déšť tak nějak smyl napjatou atmosféru a formálnost celé akce, i já mám pocit, že se atmosféra výrazně uvolnila. Pan prezident je zatím v prvním stanu, a tak nám při chvíli kuchaři od grilu přinášejí kotlík plný různého jídla. Adam nás s ním obchází a každý si něco zobáme. Mezitím si navzájem říkáme naše představení, abychom byli připraveni až na to přijde.
Moje chvíle
A jdeme na to, pan prezident přichází pod náš stan. Stojíme do půlkruhu a chodí od jednoho k druhému, každý se mu představuje a říká, proč tady dnes je, čím mění svět. Už se to blíží ke mě a k mému velkému překvapení nejsem vůbec nervózní. Se sklenkou jablečného džusu v ruce asi metr přede mnou stojí náš pan prezident s první dámou a věnují mi svou pozornost. Představuji se, říkám odkud jsem, z jaké školy, že dělám DofE a popisuji svou práci pro svět, hlavně v rámci skautu. Po zhruba dvou minutách to mám za sebou, oddechnu si a poslouchám co říkají další. Chlap jak hora vedle mě mluví, jako by se měl každou chvílí rozbrečet, byl asi chudák hrozně nervózní. Stále nechápu, kde se ve mne vzal ten klid, když běžně stresuji v o dost banálnějších situacích. Ještě děláme skupinovou fotku a to hlavní máme za sebou. Zbytek akce se držím v přítomnosti Marka a jeho kamarádů, stále se tu cítím jaksi nepatřičně, ochutnávám speciality z grilu, vynikající zmrzlinu, zapíjím to jablečným džusem a je to fajn. Potkávám znovu skupinu skautů, prý domluvili skautskou fotku s panem prezidentem, ať prý jdu s nimi. Tak máme skautskou fotku s panem Petrem Pavlem. Jen škoda, že jsem si nevzal ani šátek (původně jsem dokonce přemýšlel o kroji… ale po týdnu tábora nebyl moc čerstvý..). Třeba příště :). Potkáváme i skauty z týmu kanceláře Hradu, holt naše organizace je (skoro) všudypřítomná. Pan Petr Pavel i paní Pavlová jsou moc příjemní lidé, chovali se lidsky a tak, jak jsou prezentováni. Což pro mne bylo příjemné překvapení, u politiků to tak bývá zřídkakdy.
Nevydařený pokus
Když nabývám dostatek sebevědomí, přemýšlím, že bych si v nějaký moment šel potřást s panem prezidentem rukou a zeptat se, zda-li bych mohl pozdravovat mé skautské bratry a sestry na táboře. Bohužel tento podnik se mi nedaří. Vždy, když jeden člověk s prezidentem “skončí”, hned se objeví dalších 6 lidí co se chtějí vyfotit, popovídat… Já nejsem moc průbojný člověk a nebudu se snižovat jen kvůli pozornosti dalšího člověka. Trochu mne to zamrzelo, ale věřím, že to nebylo naposledy, co jsem se s panem prezidentem potkal.
Cesta zpátky
No a to už musím jít zpět na autobus, protože odjíždí v 18:00. V autobuse sedím sám, dívám se z okna, jsem spokojený. Vystupujeme z autobusu, loučím se s Markem, potom se skauty, přejí mi pěkný zbytek tábora a já se vydávám kolem Pražského hradu směrem do centra, dnes už podruhé přecházím Karlův most, vidím kousek Strakovky, stánky, kde se lidé nechávají nakreslit, různé náramky, Vltava. Je to větší pohoda, člověk už to má za sebou a nemusí se stresovat, teď jen stihnout vlak.
Můj vlak, regiodžet směr Bohumín, mívá dle Idosu často velké zpoždění. Abych vám to vysvětlil, můj plán je dojet co nejblíže Budišova, kde každoročně táboříme. Tam mne autem vyzvedne někdo z tábora. Jako vhodný cíl se nabízí Moravský Beroun, blíže se v úterý večer z Prahy dojet nedá. Na odjezdové tabuli vidím, že vlak má už 10 minut zpoždění, a to měl vyjet už za 20 minut! Zpoždění skáče po deseti minutách. Při 30 minutách si jdu koupit svačinu na cestu do Billy na nádraží. Při zpoždění 50 minut vyjíždím po eskalátorech na druhé nástupiště, kde si přezouvám boty (ty s podpatkem nejsou tak pohodlné…) a přemýšlím co dál. Vybíjí se mi telefon, už mám asi 14%, nabíječku ani powerbanku samozřejmě nemám.. Nepočítal jsem s komplikacemi, ale za tu vybitou baterii si můžu sám. Při přeskládávání věcí v batohu slyším v rozhlase o vlaku s odjezdem ve 20:22, směr Bohumín. Zpozorním, to je za 7 minut, kupuju jízdenku, a přesouvám se o nástupiště vedle. Zase jsem oprášil své cestovatelské dovednosti z dřívějších let, kdy jsem vlaky různě jezdil po celém Česku na skautské akce a kurzy. Častokrát otřesnými spoji co nenavazovali kvůli zpoždění apod. Nastupuji do vlaku, v kupé sedím se dvěma lidmi, čtu si Obsluhoval jsem anglického krále, a když se mi začínají zavírat oči, chvilku se dívám ven, potom zase čtu. Blížíme se k Olomouci, kde mám přestupovat. Jedeme na čas, ale zjišťuji, že čas příjezdu našeho vlaku je stejný jako odjezd mého přípoje. Jejda, no třeba se to stihne.
Na telefonu už jen 3 procenta, vypadá to kriticky. Na ruku si propiskou píšu číslo na Irču (vůdkyni tábora, co pro mne asi pojede) a pod to kód jízdenky do dalšího vlaku, abych nebyl závislý na baterii telefonu. Jsem nachystaný u dveří a jak zastavujeme, vybíhám. Bohužel můj přípoj nestíhám asi o 30 vteřin (můj tip…). Stále se ale nacházím v módu fight or flight, takže si ještě v podchodu všímám vlaku, který už bliká, že brzy odjíždí, směr Uničov. Otvírám mapy.cz, kam až můžu jet abych se přiblížil k Budišovu, než se trať odkloní na Uničov. Vidím, že za Šternberkem se trať stáčí pryč, jasně, pojedu do Šternberka. Na poslední chvíli nasedám do osobáku, směr Uničov. Píšu Irči, že čas vyzvednutí je stejný (půlnoc), jen na nádru ve Šternberku, a že mi umře telefon. Kupuju jízdenku ve vlaku a po jedenácté v noci vystupuji na nádraží ve Šternberku. Znám to tady, byli jsme tu s Evičkou na výletě a před nějakou dobou jsme právě sem dojeli před přepadem na Kulíšky z Valmezu, kteří tehdy tábořili v Pasece (viz můj delší článek o bourání tábora, přepadu a CEJku v jednom..).
Nejdřív se procházím podél hlavní cesty, jediní lidé tady jsou 2 taxikáři na parkovišti u nádraží, začíná pršet tak si jdu sednout na autobusovou zastávku. Broukám si mou oblíbenou písničku Ital nezná ten zázrak a čekám. Kolem půlnoci probíhá přes nádraží zajíc. Jinak nic. Asi 15 minut po půlnoci přijíždí Irča a kolem jedné ráno jsme zpět v táboře. Zdravím se s hlídkou a unavený usínám ve spacáku. Ráno mají přijet skauti z Hovězí a já je mám provádět po tábořišti, tak musím být připraven.
Pár slov na závěr
Byl to pro mne intenzivní zážitek a i přes můj počáteční nesouhlas jsem nakonec rád, že jsem tento podnik podstoupil. Odnáším si zážitek na celý život a věřím, že na to budu rád vzpomínat. Doufám, že toto moje ocenění inspiruje další lidi dělat něco navíc pro svou komunitu, oddíl, obec, vlast nebo celý svět. Protože i drobná, nenápadná práce může mít dlouhodobý smysl.
Děkuji všem za podporu.