15.-22.10.2023 – Chuť Sahary

(Dazul) Povedená předjarní potulka po Negevské poušti v Izraeli a po Wádí Rum v Jordánsku nás ponoukla, abychom (pokud ještě můžeme) podnikli obdobnou potulku po Sahaře. A protože sláva našich výprav nás předchází, vyrazil s námi i Koko, který si v podobném složení zatím troufl jen na hřeben Nízkých Tater : -) Koko taky jako jediný z nás nezažil formující roverský kurs FONS.

Vyrážíme dnes – v neděli – což není až tak obvyklý termín, ale rozhodovala cena letenek, které zajišťoval Paf : -) Nabalený jsem v podstatě už od včerejška, a tak než po poledni vyrazím z domu, jedu ještě vyptat od Pegeho dvoumetrový trámek 10×10 cm, který mi chybí na zábradlí verandy relaxační chatrče. Pak nakládám Káju s Kubou, a společně jdeme trámek seříznout, přišroubovat a natřít.

I když to je od našeho domu na valašských pasekách do Agádíru v Maroku, odkud budeme vyrážet do pouště (a možná i na nějaký kopec Atlasu) skoro 4 000 km, a je to směrem na jihozápad, vyrážím po nedělním obědě opačným směrem – na severovýchod – 250 km na letiště do Krakowa. Prvně mám na takovouto akci zajištěný odvoz. Druhorozený syn Zdendáš mne veze z naší dědiny do rodiště Johana Mendela, na benzinovou pumpu u dálnice ve Vražném. Jsem se Zdendášem domluvený, že mne tu po příletu vyzvedne. Narozdíl od doby, kdy bylo Zdendovi o polovinu méně, nijak nedržkuje, nevymlouvá se a neprotestuje. Asi to je i tím, že náš prvorozený vnuk a nejmladší přijatý syn jsou narozeni v rozmezí jednoho dne, a dostali jsme se do situace, že spolu už nekomunikujeme jen jako otec x syn, ale i jako otec x otec : -) Jsem neskutečně rád, že se na něj mohu spolehnout – vím, že to není samozřejmost.

Ve 13:15 už jsem na místě, kde mne Koko, Pad a Paf jedoucí z Brna přiberou. Je krásně slunečný den indiánského léta. Vystačím si s tričkem a lehké zelené jachtařské bundě s velkými kapsami, na poušti asi i bez bundy. Můj bágl se spacákem, karimatkou, žďárákem, celtou, ešusem, náhradními ponožkami, trenýrkami, trikem, opalovacím krémem, zatím prázdným vakem na vodu, nožem, ručníkem, powerbankou a jídlem má 10,3 kg. Limit do letadla je 10 kg, takže před odbavením odlehčím a z báglu přesunu do velkých kapes khaki bundy. 

Letadlem jsem letěl prvně v roce 1989 na Kavkaz, pak v roce 1990 na Pamir, a letos v únoru do Negevské pouště v Izraeli, takže rozhodně nepatřím mezi zkušené letecké cestovatele. Ale mám srovnání, jak se úroveň odbavení a prohlídek během více než 30 let radikálně proměnila. Když samotný let trvá cca 5,5 hodiny, ale k vůli odbavení je dobré být na letišti už 3 hodiny předem, a připočítám-li k tomu i cestu na letiště, jde v podstatě téměř „celý“ den (v tomto případě cca 12 hodin) na oltář cesty tam. Na druhou stranu musím uznat, že osobním autem bych se 4000 km tak rychle nepřesunul.

Po odbavení, při čekání na letadlo, si dáváme s Pafem (se kterým jsem ve dvojce) pizzu, protože mi zbyly nějaké zloté z naší letošní letní plavby po Małe Panwi. Bonusem mi je, že mohu přípravu naší krmě sledovat v otevřené kuchyni, do které je od stolu, u kterého sedíme, přehledně vidět. Do letadla nastupujeme nasycení, napojeni a vyčůráni.

Máme odlétat sice v 18:40, ale i letadla občas startují se zpožděním. V našem případě půlhodinovým až třičtvrtěhodinovým. Sedíme každý jinde (u nízkonákladových společností sice vedle sebe sedět můžeme, ale za vysoký příplatek), já mám místo v trojsedadle uprostřed. Z okénka tedy trochu vidím, ale samozřejmě je větší zážitek sedět hned u něj, i když je venku už tma.

Na dlouhý let jsem se připravil a vzal si s sebou k mobilu bezdrátové sluchátka, takže můžu mezi podřimováním poslouchat audioknihu SKLENĚNÝ VRCH od mého oblíbeného Františka Niedla, kterou fantasticky čte Filip Švarc. 

Přistávame po jedenacté hodině místního času (časový posun 1 hodina) a po použití letištní toalety (filtrujeme si vodu), ještě před půlnocí, opouštíme halu. Před tím si ale ještě s Kokem měníme každý 20 Eur za místní Marocké Dirhamy (Pad tuto měnu nazývá „Čmoudíky“). Kurs 9,84 za Euro. Jakmile jsme ale nakráčeli o 50 metrů dál, do další haly, kurs byl už přes 10 Dirhamů za Euro :- (. Na taxi, autobus a vodu máme, zbytek vyměníme zítra ve Warzazátu, což je skoro 400 km daleko od letiště, a to je dostatečná vzdálenost na to, aby tam byl kurs příznivější.

Naši první noc v Maroku trávíme u plotu vnějšího areálu mezinárodního letiště Al Massira. Je asi 20 km jihozápadně od Agádíru, a vyhodnocujeme si, že noc tady bude bezpečnější. Letiště Al Massira prý odbaví minimálně 2 miliony cestujících ročně (Letiště Václava Havla v Praze prý víc než 18 milionů – to jen na porovnání – i když asi nelze rovnávat hlavní město ČR s významným regionálním městem v Maroku). V jazyce Berberů prý znamená Agádír opevněnou sýpku. Na mapě vidím, že je přístavním městem u Atlantského oceánu. A wikipedie mi napovídá, že tu žije více než 420 tisíc Arabů, což je cca 0,1% jejich celosvětové populace.

Snažíme se chovat tiše a nesvítit, abychom na sebe neupozornili. O půlnoci je tady hodně teplo, přestože je půlka října, a tak nechávám nohy trčet ze spacáku, i s tím rizikem, že mne může kousnout štír či tarantule. Možná, že jsem si s sebou bral tu khaki bundu úplně zbytečně. Dle předpovědi tu přes den má bývat i přes 30 stupňů. Mám pocit, že někteří ani nevybalovali spacák a lehli si v oblečení, přikrytí jen žďárákem.

 

Pondělí 16.10.2023

Vstáváme za tmy – po šesté ráno, aby nás tady nikdo nevyhmátnul. I kdybychom neplánovali vstávat, stejně by nás vzbudilo muezzinovo svolávání (reproduktorem na mešitě nebo minaretu) k ranní modlitbě, které se rovinatým terénem nese jako po vodě. Novinkou pro mne je, že se lidé po postavení minaretů báli narušení soukromí z jeho ochozu a proto na místa muezzinů přijímali zejména nevidomé lidi. „Bůh chtěl, aby se muslimové modlili padesátkrát denně, ale prorok za ním vystoupal do nebe a vyjednal, aby to bylo jen pětkrát,“ se prý píše v Koránu, ale až tam jsem se nedostal, protože jsem skončil u druhé sůry, když jsem se před lety pokoušel svatou knihu islámu přečíst.  

V 6:50 jsme už sbaleni, po skromné snídani a šlapeme zpět k hlavní budově letiště Al Massira. Ještě není denní světlo, ale už konečně svítá. Procházíme skrze rám na letiště, abychom opět využili místní WC.

V 7:25 už jsme opět ready a necháváme se taxíkem za 200 DH (na jednoho 50 DH) odvézt k autobusáku v Agádíru. Kurs marockého dirhamu je 2,26 Kč za 1 DH, a tak si rychle spočítám, že třeba v Praze by nás těch 20 km taxíkem vyšlo zřejmě dráž.

Po půl hodině se necháváme vysadit na místním autobusovém nádraží, které je z přední strany tvořeno docela honosnou, moderní a čistě vypadající budovou. Za budovou je asfaltová plocha, na které stojí dálkové autobusy a tam budema nastupovat. Tady už to tak hezky a čistě nevypadá. Tady už je Afrika. Část afrického města se vší tou špínou, nepořádkem a směsicí puchu i vůně. Trochu mi to připomíná podobná místa u nás za reálného socialismu, jen s trošku menším smrádkem. Máme ještě víc než hodinu času, než pojede náš autobus do Warzazátu, a tak si jdeme nakoupit něco k jídlu a pití, a zároveň se trochu seznámit s realitou. 

Čerstvý marocký chleba je úžasný. Připravují jej a pečou i na ulici. Když chci dvě chlebové placky zaplatit 100 DH bankovkou, mladá žena, která je tu prodává, něco říká a z jejich posudků vyrozumím, že nemá nazpátek a chleba si mám vzít zdarma. Situaci zachraňuje Pad, který má drobnější peníze a nechává si připočítat mé dvě placky ke svému nákupu.

Ve vedlejším krámku nakupujeme s Pafem pomerančovou marmeládu (a litr ochucené vody) za 14 místních chechtáků, takže když u stánku s chlebem kupuju ještě čerstvě upečenou čtvercovou palačinkovou placku, mám už drobné na zaplacení.

Paf koupil už v Česku po internetu jízdenku na autobus z Agádíru do Warzazátu (na jednoho 150 DH) – cesta bude trvat přes 7 hodin. Musíme si ale ještě připlatit celkem 21 DH za 4 bágly, které chceme dát do úložného prostoru autobusu.

Autobus patří nějaké francouzské společnosti, která v Maroku jezdí delší trasy. Stroj je na to uzpůsoben a odpovídajícím způsobem udržován, i když zrovna ten náš má na čelním skle „pavouka“ prasklin. Ale USB zdířka na dobíjení mobilu za jízdy tu funguje.

Řidiče autobusu bych v Maroku rozhodně dělat nechtěl. Za těch víc než 6 hodin cesty z Agádíru do Warzazátu, jsem získal dojem, že při cestách vesnicemi a městy, se nejčastěji používá brzda a klakson. Proplétat se mezi chaoticky projíždějícími cyklisty, vozíky taženými osly, nákladními motorkami, auty značky Dacia, a přitom nikoho nezabít či nezmrzačit, je umění hodné obdivu.

I mimo vesnice a osady je zde krajina vyprahlá, převládá hnědožlutá barva s prvky šedozelené. Když se dostáváme do nadmořské výšky 1500 m, jedeme dost km po jakési náhorní planině, kde jsou pláně s rudohnědou kamenitou hlínou obhospodařovány. Na některých místech jsou vidět vyznačené hranice pozemků, políček a pastvin. Ale po stromech a vodě, ani památky.

Začíná pršet. Žádná průtrž mračen, jen vydatný déšť. Tahle krajina jej potřebuje. Za další desítky kilometrů vidím v pláních malé ostrůvky – oázy, kde jsou stavení a stromy. Všímám si i jehličnanů – míjeli jsme několikrát hezké borovice.

Po druhé hodině místního času míjíme stanoviště policistů, kteří tu majíí stálou kontrolu (nějaký kontrolní bod) a zastavujeme pár set metrů dál v městečku Taznakht. Do Varzazatu nám odsud zbývá přes 70 km. Je zde benzinka, myčka aut, restaurace Afrika a hlavně WC za 2 DH. Papír si neberu, potřebuji se jen vyčůrat.

Před čtvrtou hodinou místního času projíždíme kolem afrického Hollywoodu, kterému se údajně přezdívá Qolywood, podle toho, že leží kousek od Warzazátu, který je na mapách označený jako Ouarzazate. Je to vyhledávaná a především levná destinace s kulisami, které hrály hlavní roli v mnoha seriálech a filmech. Internet mi napovídá, že se zde natáčely scény například z Hry o trůny, Gladiátora, Království nebeského, Lawrence z Arábie či seriálu Vikingové.

Největší filmová studia na světě s názvem Atlas Studios byla vybudována v roce 1983 a vznikly díky nim stovky filmů různých žánrů. Není divu, i marocký král Mohamed VI. filmový průmysl ve své zemi podporuje. Například během natáčení filmu Sex ve městě 2 půjčil štábu své vzácné bílé velbloudy. 

Po čtvrté hodině jsme v cíli dnešního dne – na autobusovém nádraží ve Warzazátu. Pokračovat dál budeme až zítra, kdy máme sraz s místním průvodcem, který nás v teréním autě dopraví na Saharu. Proto Pad objednal už v ČR dva dvojlůžkové pokoje, abychom v tomhle sedmdesátitisícovém městě na úpatí Velkého Atlasu nepřišli přes noc k nějaké úhoně. Přespat „na divoko“ někde v poušti mi přijde rozhodně bezpečnější než v takovém městě, které má diametrálně jiná pravidla pro přežití.    

Do pokoje 107 „hotelu“ Bab Sahara (Brána Sahary) jdeme zatím jen uložit své bágly a hned vyrážíme do města směnit Eura za Marocké dirhamy (kurs 10,3). Když odečteme platbu za noc v hotelu (cca 350 Kč/osoba + snídaně), a doplatek agentuře, která nás zítra přepraví na poušť (160 Eur), zbývá mi k vyměnění 110 Eur za něž tu dostávám 1139 DH.

Jdeme na autobusák zjistit, kdy nám to za tři dny, ve čtvrtek, pojede zpátky na Agádíru (přibližně 12:30) a hledáme nějakou místní neturistickou restauraci, abychom se navečeřeli a ochutnali místní speciality. Paf, pro kterého je jeho Průvodce Lonely Planet MAROKO něco jako Bible a nutí nás z něj nahlas předčítat před celou naší expediční jednotkou, má ve Warzazátu vyhlédnutou nějakou vyhlášenou restauraci, která je shodou okolností stejným směrem jako kazba (rodinný hrad či pevnost v severoafrických horských vesnicích a městech, často hliněná, čtvercového půdorysu s věžemi v rozích, která sloužila jako úkryt pro celou vesnici před nájezdníky). A kazbu samozřejmě vidět chceme taky, takže putujeme asi 2 km východním směrem, abychom tuto monumentální stavbu viděli.

Vyhlášenou restauraci vyhlížíme cestou ke kazbě docela dlouho, než jsme k ní dorazili. Podle špinavých skel a dveří odhaduju, že už je několikátý rok zavřená – má osobní nedůvěra k průvodcům (nejen Lonely Planet) je posílena. A tak od kazby šlapeme dva kiláky nazpátek a ještě něco k tomu, abychom našli nějakou normální restauraci, kavárnu či vývařovnu, kde budeme moci místní stravu okusit.

Nakonec nám Paf objednává v jakémsi malinkatém „bistru“ jídlo i čaj. Usedáme asi čtvrt kiláku od hotelu Bab Sahara k zeleným platovým stolům na chodníku před „bistrem“, přestože má mladá žena, která zde pracuje hotové jen 2 porce – podělíme se.
A tak chutnám polévku Harira a další místní specialitu Tajine (cibule, kuře, rozinky, pálivá paprika,…) s úžasným matovým čajem a sušenými mandlemi – skvělý gurmánský zážitek za 30 DH.

Kombinaci cibule, hrozinek a papriček s kuřecím masem ochutnávám prvně, a tahle chuť mne uchvacuje. Tajine není pečený, ale připravuje se v jakémsi hliněném „tlakovém hrnci“. Takovou nádobu vidím prvně, a tak si přes mobil na internetu ověřuji, že „tajine je speciální hrnec původem z Maroka, ve kterém se připravuje tradiční stejnojmenný pokrm.“ V této chvíli netuším, že s nádobami tajine se budu v nejrůznějších velikostech i variacích potkávat po celou dobu našeho pobytu v téhle zemi.

Chutnou krmi zapíjíme berber čajem, což je silný mátový čaj, v našem případě hutně oslazený, který si naléváme do malých skleniček z plechových čajových konviček. Frajeři umí čaj do skleničky lít i z půlmetrové výšky, já to zkouším raději jen z deseti centimetrů. K čaji dostáváme i misku sušených mandlí. Tuhle kombinaci jsem také ještě nezkoušel, a opět musím konstatovat, že to je hodně dobré.

Přes ulici je přímo naproti nám asi opravna praček a lednic. Mají je vyložené na chodníku před dílnou velikosti garáže pro jedno auto. Už při potulce městem jsem si všimnul, že takto pracují zámečníci, kteří svařují kovové dveře na chodníku, prodejci a opraváři bot, řezníci, … Je to jiné než u nás doma, porušuje to desítky našich bezpečnostních i hygienických předpisů, ale tady to funguje jinak. Možná trochu primitivněji, ale funguje to.

Cestou na hotel kupujeme tři pětilitrové pet láhve vody, abychom byli na zítřejší odjezd do pouště připraveni. To už je šero, ale život tu začíná tepat. Obchůdky a krámky tu zavírají kolem deváté večer. Na náměstí před hotelem Bab Sahara jsme po sedmé hodině a to je plné malých dětí s rodiči, kteří sledují, zda se jejich ratolesti nenabouraly na malých blikajících a houkajících elektrických autíčkách. Některé si řídí děcka samy, jiné ovládají rodiče nebo starší sourozenci dálkovým ovladačem. Všichni jezdí po náměstí osvětleném jen výklady obchodů a restaurací dost chaoticky, ale po celou dobu, co ten mumraj pozoruji, nevidím žádnou srážku či nehodu.  

Spím s Pafem a tak se po příchodu na pokoj střídáme ve sprše, protože jsme docela zpocení. Vybavení i stav koupelny nepatří zrovna k těm špičkovým, ale připomínám si, za jaké peníze tu nocujeme. Pod otevřeným oknem na náměstí tepe noční život místních dětí tak do devíti večer, snad i déle. Než to zalomím, napadá mne, jestli a v kolik tu ty děcka chodí do školy …

 

Úterý 17.10.2023

Noc v hotelovém pokoji, přikrytý jen prostěradlem a dekou, jako u moře v Chorvatsku, je pohodová. Dokonce jsem asi prospal i volání muezzina na první ranní modlitbu. Náměstí je v sedm ráno ještě zšeřelé, prázdné a víceméně uklizené od odpadků.

Teď budeme asi pár dní bez vody, a tak se ráno hodím. Voda v hotelové koupelně má do horké hodně daleko, takže to holení není až tak příjemné. Ale stačí si vzpomenout na čas, kdy jsem byl mladý voják, který to měl „za milion“ a je i tohle holení luxusem.

Před osmou už jsme na terase před hotelem a společně posloucháme Pafovy návrhy na dny po návratu za Sahary. Asi vítězí pobřeží Atlantiku na místo potulky po Velkém Atlase.

Snídaně je co do výběru skromná, ale chutná. Mohu-li soudit ze svých nemnoha přespání na hotelu. Nakrájená bageta, mistička s máslem, medem, marmeládou a olivovým olejem. Dvě decinky džusu a já si místo kávy dávám berberský čaj (matový). Pad jde vyptat ještě jednu bagetu, abychom byli dostatečně zasyceni.

Před devátou už je u terasy bílý teréňák – Toyota Land Cruiser Prado – s dvěma domorodci, kteří nám budou tři dny dělat průvodce – Ahmedem a Abdulem. Domlouváme se (tedy Paf, Pad a Koko) anglicky. Já při své znalosti angličtiny rozumím každému dvacátémusedmému slovu. Těch 10 let, co jsem se ve škole učil rusky mi je úplně na prd : -(

Když jsou naše bágly připevněny na střechu vozu a zajištěny plachtou, vyrážíme na dlouhou cestu, přes města Agdz  a Zagora na okraj Sahary k M´Hamid El Ghizlane. Je to cesta 250 km dlouhá, která sice začíná v nadmořské výšce 1000 metrů, ale šplhá se do 1700 m.n.m. aby pak vyklesala do 550 m.n.m. Díky tomu vidíme, jak se zdejší krajina s nadmořskou výškou mění, ač je stále vyprahlá.

Jeden z nejhezčích výhledů je asi po první hodině cesty v nadmořské výšce 1600 m, kdy je pod námi monumentální kaňon, skoro jako někde v Utahu.  Kam se podívám, vidím jen hnědočervené skály zvrásněné erozí, bez trsů trávy, keřů či stromů. A samozřejmě bez vody.

Ale za dalších 20-30 km už přijíždíme do městečka Agdz a z hradeb kazby pozorujeme údolí tisíce palem, které se odtud táhne až k hranicím s Alžírem, což je asi 200 km.

Tady je jiný svět. Svět, kde je voda. Překvapuje mne, že vidíme dost palem, které jsou ohořelé. Ohořelé palmy mezi zelenými nelze přehlédnout. Je to prý následek samovznícení. Moc se tomu nedivím, protože i nyní tu jsou teploty kolem třiceti stupňů, takže v létě to tu musí být učiněné peklo.

I mezi palmami vidíme přízemní hliněné domy s hliněnými ohradami. Nazrzlá hlína, smíchaná s nasekanou slámou a drobnými kamínky je zde nejčastější stavební materiál. Střechy obydlí jsou rovné a v každém roku mají malinkou imitaci věže – což je takový typický architektonický prvek u mnoha domů v Maroku. Celkově to působí spíše nuzně a zaostale, nebýt elektrických drátů vedoucích ke stavením, mohl bych se lehce splést v tom, jaké je právě století. 

Necelou hodinku před polednem zastavujeme ve vesnici Oulad Otmane s nepřehlednutelnou kasbou. Naši řidiči a průvodci to mají vychytané ke spokojenosti všech, a tak se po zastavení dozvídáme, že si můžeme pevnost prohlédnout i zevnitř s místním průvodcem. Taková prohlídka je zdarma, ale bývá zvykem dát průvodci za každého 20 DH. Jsme v Maroku a takhle to tu funguje.

Prohlídka kasby (údajně ze 17. století) s domorodých průvodcem, který umí mimo angličtiny i pár slov česky a polsky je téměř bez chyb. Provází nás úzkými uličkami i ještě užšími chodbami, kterou jsou velmi spoře osvětlené malými otvory-okénky, a ty bez oken slabými žárovkami. Díky nulové úrovni znalosti angličtiny spíše tuším, než rozumím, o čem průvodce s bílým beduínským šátkem na hlavě, oděný do jasně modrého kaftanu, mluví. Ale pochopil jsem, že tuhle pevnost obýval jeden rodinný klan a nyní tu je asi 40 domů prázdných.

Uvnitř kasby se ale normálně bydlí. To se pozná podle hromady odpadků pobíhajících dětí mezi ospalými domky.

Mně osobně se nejvíc líbí nahoře na věži, odkud je výhled pás tisíce palem, hory lemující údolí i desítky malých přízemních hliněných budov. Tady je navíc i čisto, což se o uličkách dole napsat nedá. 

Po prohlídce jdeme zpět k autu, ale náš průvodce nás ještě vede na malou vyvýšeninu, odkud jsou prý nejhezčí fotky zdejší kasby. A taky nám před ní zapózuje : -)

Moje první soustředěné setkání se zdejšími památkami je za mnou, a mám z něj velmi dobrý pocit. Koneckonců ještě nikdy jsem neabsolvoval podobnou prohlídku v tak malém počtu a bez jakéhokoliv omezení.

S průvodci se domlouváme, že nemáme zájem jít v Zagoře do restaurace na oběd, a raději bychom pojedli z vlastních zdrojů, abychom odlehčili svým báglům. Naši průvodci nám mají dle dohody zajistit jen večeři a snídani, tak jsme připraveni a taháme dost jídla s sebou. Po půl jedné zastavujeme na plácku u cesty, asi 20 km před městem, usedáme na kmen palmy a obědváme.

Když jsme se žvýkáním v nejlepším, přibíhají z palmové lesa místní kluci a cosi evidentně pochtívají. Ten, co jede s vozíkem taženým oslem, pokračuje dál po asfaltové silnici, ale zbytek dětí odhodlaně loudí. Asi by chtěly nějakou sladkost. Tu ale nikdo z nás nekonzumuje, a tak jim nabízíme to, co máme. Pad s Kokem jim dávají každý kousek salámu a já kousek sušeného masa. Jen Paf nedává nic, protože tvrdí, že chtějí jen peníze. My ale máme z našeho rozdělení se dobrý pocit, že jsme udělali dobrý čin. Ovšem netrvá to dlouho, sotva kluci udělají od nás tak pět kroků, odhazují kousky salámu i sušeného masa svorně na zem. Dopadají v rozptylu 30 cm od sebe : -(. Načež to Paf komentuje, že nám říkal, abychom těm ušmudlaným klackům nic nedávali. Tak tohle je taky moje první marocká zkušenost tohoto druhu : -(

V Zagoře si průvodci dělají zastávku pro sebe a zřejmě jdou vysvětlit, proč s sebou nepřivedli na jídlo i své zákazníky : -) My se jdeme mezitím společně projít bočními uličkami, abychom nasáli reálnou atmosféru afrického maloměsta.

Překvapuje mne relativně velký počet psů bez páníčka. Všichni jsou bez obojků a náhubků. Ale nezdá se, že by byli lidem nějak nebezpeční. Když se po hlavní silnici, která skrze město vede, promenáduje minimálně dvanáctihlavá psí smečka toulavých psů, neprojíždí to zrovna žádné auto, a tak to vypadá, jako by byla silnice vyhrazena pouze jim. Podle reakcí ostatních chodců mám pocit, že to je běžný obrázek a vládne tu v tomto ohledu všeobecná symbióza.

Další zastávku cestou na poušť nám naši průvodci připravili ve vesnici Tamegroute. Vyrábí se tu původní glazovaná keramika a my se můžeme podívat po labyrintu hliněných domů, uliček, průchodů a zákoutí, kde je vystaveno tisíce vypálených talířů, svicnů, hrnečků, misek, …

Úplně nejvíc mně zaujímají hrnčířské pece, ve kterých se vypalují vysušené výrobky. Topí se v nich sušenými větvemi a listy palem. Vzhledem k tomu, že se v peci musí držet teplota 1000 stupňů alespoň po dobu pěti hodin, není to žádná sranda.

Nic jsme si nakoupili, protože nás čeká cesta pouští na velbloudu, a nechceme to rozbít. Ale když jsme na odchodu, černý průvodce se několikrát připomíná, že prohlídka skončila, a evidentně očekává nějaký bakšiš. Tak mu dávám za nás všechny papírovou 20-ti dirhamovku.

Do M´Hamid El Ghizlane, kde má sídlo Norská cestovní agentura, u které Pad poptal průvodcovské služby pouští, dorážíme kolem čtvrté hodiny. Jsou tady i kasárna s posádkou – zřejmě proto, že 25 km odsud je státní hranice Maroka s Alžírem. A mezi oběma panuje už léta napětí. Alžírsko s Marokem už totiž v minulosti válčily kvůli vzájemným územním nárokům. A od roku 1994 jsou mezi nimi prý uzavřené pozemní hranice kvůli sporům o víza.

Pad jde doplatit zbývající částku (v Eurech), která je nasmlouvána, a terénní vůz nás pak odváží asi kilometr až dva za oázové město M´Hamid El Ghizlane.

Jedeme kolem místních kasáren z druhé strany, než jsme přijížděli k M´Hamid El Ghizlane. Kousek od nich je jakýsi kontrolní bod, vojenská auta a polehávající lidé ve stínu vozů. Průvodce nás ale uklidňuje tím, že se tam točí nějaký vojenský film. A skutečně, před závorou vidíme postavenou kameru s velkým nasvětlovacím zrcadlem.

Za další kilometr až dva, na začátku mírných dun, už čekají čtyři velbloudi, s jejich majitelem. Vypadá na klučinu odhadem 16 až 18-letého, který později velbloudy vede, a dává jim povely, aby vstanuli, zastavili a nebo si sedli.

Na velblouda si dám první v životě, a vzpomínám-li si dobře, je to podobný pocit, jako když jsem prvně sedal na koně. I když sedání na koně, bylo mnohem náročnější. Kůň taky nevstává, na něj se sedá, když stojí. Ale na velblouda se musí sednout, když sedí. A když velbloud vstává, první zvedá zadní nohy, takže mám tendenci přepadnout dopředu na jeho hlavu. A když zvedá přední nohy, přepadávám zase dozadu. Proto se musím držet kovového madla u velbloudího sedla.

Na velbloudím sedle není žádný třmen, takže držet stabilitu při jízdě je trošičku náročnější. Ale na rozdíl od koně, kde jsem třmeny potřeboval, zvlášť když se šlo do klusu, tady jdou velbloudi jen volným krokem. Žádný klus, žádný běh.

Po pěti minutách už mi to přijde jako trošku nuda, a dokážu sedět i bez držení se madla. Takže můžu pohodlně fotit, popíjet vodu z láhve, kterou jsem si s sebou vzal do sedla, a rozhlížet se po poušti, a obdivovat vše pro mne nové.

Sahara se od Negevské pouště nebo Wadi Ruhm v Jordánsku hodně liší. Tady to je v podstatě téměř samá rovina, občas položená ne až tak vysokými dunami. Atlas, ani jiné pohoří není na obzoru vidět – ani z velblouda.

Slušelo by se mé první cestování na velbloudu popsat důkladněji (a že by bylo o čem psát), ale nepíšu tady knihu, nýbrž pseudoreportáž pro naši oldskautskou kroniku. Takže tohle minimalistické zachycení musí stačit.

Asi tak po dvou hodinách jízdy velbloudmo přijíždíme do pseudobeduínského tábora, jakési základny kanceláře, která pro nás toto putování Saharou zajišťuje. Hned po sesednutí jsme vybídnuti, abychom se šli bosky podívat na duny, odkud bude hezký pohled na západ slunce. Bágly do „beduínského“ stanu dáme až potom – teď jdeme na ty hromady písku kolem.

Západ slunce na poušti má svoji jedinečnou atmosféru, kterou je potřeba vnímat všemi smysly, takže obyčejná fotografie jej nemůže zdaleka zprostředkovat.

Mezitím průvodci připravují večeři, polévku harire a tadjin. Je to skvělé udělané, i když to chutná úplně jinak než včera ve Warazátu. Když odklápíme poklop přineseného tajine hrnce, omáčka ještě probublává. Chlebovou placku k polévce harira pojídám samostatně, abych si ji taky vychutnal, přestože není čerstvě upečená.

V táborové jídelně mají bubínky i kytaru. Španělská kytara má sice 6 nylonových strun, ale jen 5 ladicích kolíků a do naladění má zhruba tak daleko jako já k Nobelově ceně za chemii :- (

Odsud se dá Sahara přejít na velbloudu za 50 dnů – připomíná nám to amatérsky namalovaný obraz pověšený na stěně. Obrazy se stejným motivem ale číslovkou 52 jsem viděl, když jsme jeli z Warzazátu do M´Hamid El Ghizlane – tuším, že to bylo u té hrnčířské dílny, kde jsme byli stavení.

Pad domlouvá půjčení kytary a já jí mám „jen“ naladit. Struny jsou natáhnuté sice správně, ale vedou k jiným kolíkům než by měly. Zřejmě je na kytaru dával nějaký matematik s vysokým smyslem pro kombinatoriku a teorii chaosu. Ta šestá struna, bez možnosti naladění, je naštěstí „tlusté éčko“, takže pokud se nástroj podaří naladit, mohlo by se na kytaru dát hrát. Koneckonců i žijící klasik (a skaut) Jiří Suchý zpívá:Pět strun úplně stačí, aby se mohlo hrát …“

I když si jsem vědom, že ladí jenom zbabělci, daří se mi otlučenou kytaru a notně ojeté struny naladit, jak jen to je možné. Zahrajeme nastřídačku s Padem pár songů a pak se k nám přidává i průvodce Ahmed, který tluče do bubnu. Zpíváme a přikusujeme při tom granátové jablka, pomeranče a normální jabka. Je nám příjemně.

Paf vyráží ve tmě do dun, aby trávil noc pod otevřeným nebem. Já já zůstávám v beduínském stanu sám – ještě jsem v něm nespal, ale tuším, že to bude nejspíš podobné jako ve vojenském stanu při cvičení na Doupově před šestatřiceti lety : -).

Překvapilo mne, že tady v pouštním táboře mají pro evropské turisty vybudované WC. Jen se zde splachuje kýblíkem, protože vodu tu dovážejí. Je v plastových nádržích umístěných na úrovní střechy toalet, aby tekla samospádem. A docela čumím, že tu mají i sprchu, aby se zhýčkaní Evropané mohli důkladně omýt od písku. Zřejmě poteče jen čůrkem, ale díky za ty dary.

Podvečerní chození po písku bosky mi nedá usnout, nohy by potřebovaly umýt. A tak vstávám a jdu si umýt chodidla. A světe div se – usíná se mi jako kojeňátku.

 

Středa 18.10.2023

Budím se až po sedmé místního času. Balit se nemusím, protože jsem spacák nechal v báglu a spal přikrytý prostěradlem. Takže jsem v podstatě připravený kdykoliv vyrazit.

Východ slunce v dunách je také zážitek, který si nemůžeme nechat ujít. Šlapeme tedy bosky (mimo velkého sáhiba Pafa) na hřeben pískové duny a upínáme oči k východu. Na vyžádání zahalekám „Ej už je ráno, už je deň ….“, což si myslím, že byla důstojná náhrada za muezzinovo svolávání k ranní modlidbě.

Ranní slunce vrhá dlouhé stíny a ty jsou tady v dunách umocněny ladností pískových vln. Po ránu jsou díky malým stínům větrného zvrásnění svahů dun krásně prokreslené i nepatrně svažité plochy. Tohle je hezčí než pracovní plocha Windows 95 s motivem dun : -)

Přes noc tu přibyla spousta ptačích stop – poušť žije svým vlastním životem i v dunách, když my spíme. Mimo duny to bude asi ještě zajímavější, protože tam jsou občas osamocené keříky kalotropie, trsy trávy či větrem ošlehané kameny. Odsud je vidět i mimo duny, takže si znovu připomínám, že většinu Sahary netvoří pískové duny, ale rovná většinou kamenitá plocha.

Když se vracíme do tábora, pozoruju karavanu velbloudů, která už s jezdci v sedle vyrazila po dunách dál. V ranním slunci ten pohled vypadá jako zjevení. A mně je líto, že nejedu s nimi a budu sedět jak puk v autě : -(

Much jsem si včera večer nevšimnul, ale dnes ráno už jsou ty potvory hodně aktivní. Když jsme přišli na snídani, kterou správce zdejšího beduínského kempu připravil, bylo na tácku 6 uzavřených dóz, protože mouchy by mohly máslo džem, med atd. nehezky zaneřádit. Takže muchy tady berou vážně : -)

Samotná snídaně tady v poušti je mnohem bohatší, než jsme měli v hotelu Bab Sahara. Placky, chleba, vejce, máslo, marmeláda, med, džus, mátový čaj, jogurt, káva. Samá dobrota.

Slunko je na Sahaře všudypřítomné, a jeho tu násobně víc než u nás doma. Že se tu přes den i druhé půli října pohybuje teplota mezi cca 25-30 stupni, to jsem si už určitě poznačil, ale nezaznamenával jsem, jak se místní před přemírou sluníčka chrání. Téměř všichni bez výjímky mají pokrývku hlavy. Vojáci čepice, místní obyvatelé různé varianty arabských fezů a šátků. A ve vesnicích i městech je dost stínicích rolet a stříšek. Taky taky v pouštním táboře je mimo stanů a hliněných budov i otevřený, zastíněný přístřešek s koberci, kde se dá sednou či lehnout, nebo pojíst.

 

Protože většina naší výpravy rozhodla, že dnes už na velbloudech dál nepojedeme, nakládáme na střechu Toyoty naše bágly, a vyrážíme terením vozem našich průvodců zpátky do M´Hamid El Ghizlane, kde má sídlo jejich cestovka, aby tam nakoupili. Kdybychom pokračovali na velbloudech, absolvovali by tuto část cesty naší průvodci bez nás. Kupujeme si v M´Hamid El Ghizlane alespoň studený nápoj, a popíjíme jej ve stínu, abychom si čekání zkrátili.

Ahmed nám při nakládání svého nákupu každému podává hliněný talířek s velbloudem, jako upomínku na putování Saharou. Snad se mi jej podaří dovézt domů vcelku : -)

Sedím v autě na prostředním sedadle uprostřed. Tady se pásat nemusíme, i když některé úseky k tomu svádí. Abdul je ale velmi zkušený řidič, který tu jezdí už desátým rokem, a tak ví, kdy může je čtyřicítkou a kdy musí krokem, aby nedřel podlahou auta o kameny.

Míříme k místnímu národnímu parku Irigui. Byl vyhlášen před necelými třiceti roky na ploše 123 000 hektarů Sahary. Překvapuje mne, co může být na poušti národním parkem, ale při pohledu na mapu vidím, že tam je nějaké vyschlé jezero, kde bychom se měli stavit až zítra. Paf říkal, že tam je naleziště zkamenělin. Na internetu dohledávám, že se park vyznačuje typickou pouštní krajinou jižního Maroka. Vegetaci zde zastupuje zalesněná step a savana s akáciemi. Některé z dun jsou prý pokryty tamaryškem bezlistým. Během vlhkých období se vyschlé jezero Iriqui stává dočasným mokřadem a zimovištěm mnoha stěhovavých vodních ptáků, včetně plameňáků, lysek a hus. V parku se prý vyskytují také pštrosi severoafričtí, ovce berberské, gazely a hyeny pruhované. Trochu mne znepokojuje existence údajně velkého množství plazů, jako jsou ještěrky, zmije rohaté, varani, chameleoni a gekoni. V parku je také usazeno několik nomádských rodin, protože oblast Iriqui má na místní poměry dobrý pastevní potenciál. (Naše ovce se ve srovnání s tímto krajem pasou v úplném ráji).

Asi hodinu po poledni přijíždíme do oázy Sacrée, kde si domlouváme oběd. K hranicím národního parku to je cca 5-10 km. Právě je období největšího horka a rak rádi sedáme a leháme na koberec ve stínu palem, kousek od pramene, ze kterého pijí střídavě kozy a ptáci. Většina oázy je obehnána vysokými hliněno-kamennými hradbami. My se ale držíme před hradbami u malé vodní plochy.

Příprava teplého oběda docela dlouho trvá, ale čas využíváme k průzkumu okolí oázy, povídání a podřimování. To, co nám místní servírují, ale velmi hezky vypadá a taky dobře chutná. Jakési masové kuličky s kukuřicí a mísou zeleninového salátu (nakrájená rajčata, okurek, olivy, pomeranč, …). Jako dezert ještě plátky pomerančů posypané skořicí.

Myslím si, že nám všem hodně chutnalo, jen Paf si při kousnutí do olivové pecky ulomil skoro celý zub. Nikdo z nás mu to nezáviděl, ale když jsme mu nabízeli svoji pomoc zkušených dentistů – amatérů, nepochopitelně ji odmítl. Ani argument, že Pad je skutečný lékař s diplomem a nám ostatním chodí tisíce děkovných dopisů za úspěšné zákroky (ani jeden exitus) Pafa nepřesvědčil. Pouze dezinfekci v podobě valašské slivovice přijal. Ale Paf říkal, že ze své psychiatrické praxe ví, co všechno jsou někteří lidé schopni udělat pro alkohol, takže jej Padova akce se zubem nepřekvapuje. Já osobně bych si ten hlt slivky navíc klidně odpustil, ale Paf je z drsného kraje a ví, že nic na světě není zadarmo. 

Pouštní tábor Erg Chigaga je asi kilometr uvnitř národního parku mezi dunami vyššími než u prvního tábora. Dnes tu sami nebudeme. Dorazilo tu auto jiného průvodce s holandskou rodinkou, asi čtyřicetiletým manželským párem s cca desetiletým synem a dcerou. A taky auto s mladým francouzským párem. Ale každá skupinka je ubytována na jiném konci tábora a nemá potřebu se nějak družit, což mi vyhovuje, protože bych si s nimi česky ani rusky moc nepokecal : -)

Vysoké duny využíváme, abychom si vyzkoušeli sandboarding, což je jakýsi druh sportu, jehož podstatou je sjíždění písečných dun na „snowboardu“. Tato zábava prý podle pověstí vznikla ve starém Egyptě, kde prý staří Egypťané sjížděli písečné duny na kusech dřeva. Dnešní podoba prý vznikla přibližně ve stejné době jako snowboarding.

Na wikipedii jsem dohledal, že „Sandboarding lze provozovat na klasickém snowboardovém prkně, někteří jezdci používají surfy nebo bodyboardy, nejlépe však poslouží sandboard určený speciálně k jízdě na dunách. Délka sandboardu se pohybuje od 90 do 140 cm, záleží na zkušenostech jezdce, terénu apod. Je dvakrát až třikrát silnější než snowboard, vázání je z neoprenové gumy, jezdí se naboso.“

 

Na dunu s prknem v ruce vyrážím zprvu sám, ale ještě než udělám první zkušební jízdu, přichází tři hyeny v podobě mých kamarádů, kteří očekávali na můj účet zábavu k popukání. Trochu je zklamu, protože se mi daří sjet dunu bez pádu.

Jak se to mohlo přihodit netuším, protože na snowboardu jsem sice jednou sjel Chopok, ale tím nejprimitivnějším způsob jízdy – metodou padajícího listí. Zřejmě to bude tím, že prkno po písku klouže mnohem pomaleji než na sněhu a hraní se tu lépe než na zledovatělé sjezdovce. Každopádně jsem svým nečekaným výkonem potěšen a šlapu hned znovu nahoru.

Nevýhodou zdejšího sandboardingu je, že na hřeben duny nikoho nevyveze vlek či lanovka, a tak si ten kopec, který neustále ujíždí pod nohami, musí každý vyšlápnout sám. Po třetím výšlapu předávám prkno Padovi, aby se taky zkusil neznemožnit. Daří se mu to, stejně tak po chvíli Kokovi a Pafovi. Oskara za zvukový doprovod své jízdy ale získává pouze Paf.

Pod dunami rostou osamocené keříky kalotropie, které dělají krásný kontrast a oživují jednobarevné plochy písku. Paf má načtené, že se kalotropie nazývá také „sodomské jablko“ nebo „strom Satana“, její odborný název je „Calotropis procera“.Stonky a listy této stále zelené rostliny obsahují jedovatou, velmi hořkou mléčnou šťávu, která na vzduchu rychle tvrdne, houstne a lepí. Pokud se člověk hned neumyje špinavé ruce, pak je těžké tuto jedovatou hmotu odstranit i mýdlem. A Ahmed říká, že tuhle rostlinu velbloudi nežerou. „Mléčná šťáva kalotropie leptá sliznici. Kromě toho kalotropin, calotoxin, kalastin, ushkaridin a další alkaloidy negativně ovlivňují činnost srdce. V důsledku toho se životně důležitý orgán může zastavit.“

To samozřejmě nemůže Pafovi vadit v tom, aby si kalotropii alespoň nepohladil, čímž si u Ahmeda získal jistý druh respektu, neboť si jej zařadil mezi odolné a všehoschopné jedince : -)

Tohle místo je docela větrné, písek se víří skoro všude a nejnepříjemnější je v očích. I když jej ne vždy úplně vnímám, můžu večer z vlasů písek volně vytřepávat. Jedině velbloudům nepříjemný písečný vítr nevadí. 

Když se Ahmeda ptáme, kde taky dávají velbloudům pít, říká něco ve smyslu, že velbloud vydrží bez vody dva týdny, ale když má dostatek šťavnaté stravy, vydrží i 45 dní. A že žíznivý velbloud vypije najednou sto dvacet litrů vody.

Večeře se tady podává taky ve společné jídelně, takže se tu potkáváme s ostatními skupinkami. Venku už je tma jak v pytli, ale polévka harira a tadžin (opět na jiný způsob než ty předchozí úpravy) chutná skvěle.

Vítr se venku už utišil a tak místní rozdělávají oheň, u kterého se později skoro všichni scházíme, protože oheň v poušti je stejně magický jako na zasněžené pláni. Po chvíli nad ohněm jeden z berberských mladíků nahřívá velký buben a zkouší zda, už je správně vypnutý. Ostatní své bubny nahřívat asi nemusí a nebo to nejsou takoví mistři. Když na Padovu výzvu, aby zazpívali nějaké místní písně, spustí asi čtyři bubny a nějaká rytmika s kovově cinkavým zvukem, mám zprvu pocit jakéhosi chaotického zmatení dunivých tónů. Když ale po několikaminutové předehře začínají zpívat, začíná mít atmosféra punc jedinečnosti. Zpěvy berberské slyším prvně, a i když se samozřejmě nevyrovnají hudební produkci prvních dvou vůdců ŠESTKY, poslouchám dychtivě a občas i jako v transu.   

I tenhle oheň zařazuji mezi nezapomenutelné životní zážitky. O tohle jsem v Negevské poušti i Wadi Ruhm přišel. Až Sahara mi dopřála takové magické potěšení.

Dneska spíme všichni čtyři mimo přidělené domky, venku, respektive na střeše či spíše terase společné jídelny. Je to odtud o pár metrů blíž ke hvězdám. A i tady je poměrně teplo až vedro, takže na první část noci spacák ani nezapínám. Usínám při pohledu na pás Orionu.

 

Čtvrtek 19.10

Vstávám za šera, kdy celý tábor ještě spí. Na spacáku mám jemnou vrstvičku písku, ale snadno ji setřepávám. Do východu slunka je minimálně hodina času a tak si nerušeně odskakuji na wc.

Před sedmou vstávají i ostatní. Okamžitě jim podávám na vyčistění zubů z pola prázdnou láhev slivovice. Dáváme si hlt ráno a hlt večer, abychom uchovali vonný dech a zdravé střeva.

V sedm už stojí nedočkavě na první duně před táborem dospělá část holandské rodiny. Červánky dávají tušit, že do čtvrt hodiny se slunko vyhoupne. A tak se postupně vypravujeme na hřeben všichni, protože tuhle každodenní podívanou si nechce nechat ujít nikdo.

Ihned po snídani nakládáme a vyrážíme národním parkem k vyschlému jezeru označenému na mapě jako Lake Iriqui. Pokud vše vyjde podle předpokladu, mohli bychom vidět i gazely. Ty jsem ve volné přírodě ještě neviděl.

A daří se – v 8:20 míjíme tříhlavé stádečko gazel dorkas, což jsou malé a v tomto pásmu poměrně běžně se vyskytující gazely.

Kolem 9:20 stojíme u auta na dně vyschlého jezera Fosilie u vyschlého jezera Iriqui. Podle terénu to vypadá, že i když v něm byla voda, bylo spíše mělké a nehluboké. My se ale vydáváme na „břeh“ k nejvyššímu bodu v okolí, kde tušíme, že bychom mohli narazit na fosilie.

A taky, že ano – Paf jako první z nás nachází malého zkamenělého trilobita. Je v kameni, který se Padovi vleze do dlaně, takže si jej bere s sebou. A my také nalézáme rozličné zkameněliny, bohužel většinou ve velkých kamenech nebo skaliskách, které vylučují, abychom si je odnesli. Ahmed nás ubezpečuje, že když si odsud odneseme 2-3 fosilie, není to zakázané, ale na letišti se jimi raději chlubit nemáme. Bereme tuto informaci na vědomí.

Na břehu je vidět jediná známka civilizace – kamenný přístřešek. Samozřejmě, že jej musím prozkoumat. Příliš se neliší od těch hliněných. Vchod je chráněný kamennou ohradou, v jejím rohu je ohniště. Podlaha domku je hliněná a i strop téhle stavby je funkční. Středový trám stropu je z masivní palmy, příčné trámky jsou silné asi jako tyče na tee-pee a rozhodně nejsou z palmy. Na nich je hustá rohož z bambusu a na ní je ještě nějaká plachta, takže stropem neprosvítá a tipuju, že vydrží i normální déšť.   

Tohle místo si umím představit jako několikadenní základnu, které mně bude spolehlivě chránit před sluncem i pouštním větrem.

Pokračujeme expedičním vozem směrem do civilizace. Dohodli jsme se s Ahmedem, že nás nepovezou zpět do Warzazátu, ale vysadí nás blíž k Agadíru. Ušetří nám to čas i nějaký peníz za autobus. Abychom stihli autobus, který by měl jet z Warzazátu cca 12:30, domlouváme se, že vynecháme další prohlídky (koberce, …), které nám po cestě nabízel. A tak volným tempem projíždíme zbytkem národního parku Irigui a děláme krátkou zastávku na focení úžasné scenérie skalních monumentů.

Přiznám se, že pokus o slezení těch 660-700 m.n.m. vrcholů tvaru hrnce na tajin, by mi udělal větší radost než prohlídka hrnčířské dílny nebo městských hradeb. 

Před polednem jsme už v civilizaci a děláme krátkou zastávku na osvěžení kolou v provinčním městečku Foum Zguid.

Ve 12:50 zastavujeme v městě Tazenakh, asi 85 km od Warzazátu. Než autobus dojede z Warzazátu sem, máme asi hodinu času. Sundáváme svoje bágly ze střechy auta, a Pad doplácí Ahmedovi ještě 200 DH, za oběd v oáze, za který si už včera vybral 100 DH. Je to sice na naše poměry nezvyklé, ale tady nic zvláštního. Ale oběd za 300 DH pro čtyři dospělé nevychází v přepočtu o moc dráž než v naší restauraci.

Děláme společně foto s řidičem Abdulem a průvodcem Ahmedem, loučíme se s nimi a jdeme do stínu poobědvat z vlastních zásob. Pokladna na koupení jízdenek se otevírá až ve 13:30. Paf vytahuje svoji šunku, kterou krájím na čtyři kusy, Pad přispívá tvrdým gurmánským sýrem, k tomu každý marockou chlebovou placku a mango jogurt. Oběd pro skutečné labužníky : -) 

Šetříme nějaké drobáky za bágly, které si s sebou bereme do autobusu a nedáváme je do zavazadlového prostoru. Paf při tom opět perlí, když se mu podaří zablokovat v půli autobusu uličku se slovy „Já tu byl dřív, budou muset počkat“. A protože se jeho bágl nevleze do prostoru nad sedadly, budou muset všichni akceptovat, že bude v uličce. Nakonec jej dává na volné sedadlo vedle.  Můj bágl  se na polici taky nevleze, ale mám jej mezi nohama před svým sedadlem. Ani to není příliš nepohodlné.

Sotva se pořádně usadíme, autobus zastavuje na benzinové pumpě, kde je půlhodinová zastávka na jídlo. Je na druhé straně cesty, asi 100 metrů od pokladny, kde jsme nastupovali. Já nevystupuju, jen si prohlížím okolí z okna autobusu. Nemůžu si nevšimnout typického znaku zdejší civilizace – všudypřítomném nepořádku, na který si pořád nemohu zvyknout  : -( Ne, že bych podobné obrázky občas neviděl i u nás, ale u nás to je už spíše výjimka, kdežto tady to je spíše norma. Afrika : -(

V 17:10 jsme v Taroudantu, kterému se prý říká „babička Marrakeš“, protože vypadá jako menší Marrakeš s okolními hradbami. Proto Paf navrhl, abychom zde zastavili na prohlídku a přespali, když už nejsme schopni spolehlivě stíhat nějaký výstup ve Velkém Atlasu. Taroudant je vzdušnou čarou cca 60 km o Agadíru, odkud nám letí v neděli letadlo domů.

Paf nás zásobuje informacemi z průvodce. Ale většinou k tomu dodává: „Proti Marakéši to je slabota, …“ O Taroudantu se říká, že díky majestátním hradbám je jedním z nejelegantnějších v Maroku. Jeho atraktivitě pochopitelně přispívá pozadí Vysokého Atlasu, který se vypíná na severu. Lákadlem Taroudantu jsou barevné orientální souky (tržiště). Paf nás informuje, že ve městě jsou dva hlavní souky – Arab Artisanal (arabský) a Marché Berbere (berberský). A že prý zdejší výrobky mívají dobrou kvalitu a lze nakoupit řadu regionálních zajímavostí (koberce, kožené zboží, šperky, sošky, keramiku, ovoce nebo zeleninu), které prodávají především Berbeři z okolních vesnic. Tuším, že Pafa na místních trzích přitahuje možnost smlouvat. Na to já nemám, a tak mne to ani nijak neláká.

Chození nočním Taroudantem má svůj půvab, ale já mám zřejmě své limity, a tak mne to po hodině přestává bavit. Noční písečná duna mne zaujala víc než charakteristické aroma – směsice vůní a pachů města bez dobré kanalizace.

Na byt, který pro nás Pad objednal přes internet, abychom v Taroudantu bezpečně přenocovali, se vracíme kolem 21:30. Zpětně se mi zdá, že tohle je nejlevnější nocleh (a v nejluxusnějších pokojích), jaký jsme v Maroku měli.

Peru si své propocené tričko i ponožky, a dávám je sušit do pokoje s oknem, kde spí Pad. Paf spí na divanu v obýváku a já uléhám v pokoji s Kokem. Klima tu funguje, a tak se mi spí jako v bavlnce.

 

Pátek 20.10 2023

V 7:00 se jdeme všichni projít kolem hradeb, s představou, že se nám na ně podaří vystoupat a pozorovat z nich východ slunce. Procházíme svižně zšeřelými uličkami a bedlivě sledujeme jakoukoliv možnost se dostat na hradby. V průvodci nemusí být úplně vše. Ale průvodce Lonely Planet opět nezklamal a zklamal – výstupy na hradby jsou už několik let zazděné : -(

Vracíme se na ubikaci, abychom ji předali a šli na autobusové nádraží, odkud se chceme cestovat do Agadíru, nebo jeho předměstí Inezgane, odkud chceme šlapat do nedalekého národního parku, kde chceme den nebo dva pobýt. 

Ubikaci přichází paní přebrat na poslední chvílí. Už jsme řešili variantu, kde necháme klíče, když budeme muset kmitat na autobus.

Pozoruji cvrkot na místním autobusáku – je to pro mne jiný svět s vlastními pravidly i etikou. Starší žena tu přivádí slepého černého muže s bílou holí. Nechává jej na lavičce s nějakými jinými muži, kterým něco vysvětluje a pak odchází. Po desíti minutách k černému slepci přichází mladík arabského vzhledu, který nemá hůl, ale vede jej jiný mladík, takže je asi taky slepý nebo alespoň slabozraký. Srdečně se zdraví a objímá s černým mužem, mezitím přichází starší vyschlá žena a muž v arabském odění a s černým slepcem se dlouze a upřímně objímají. Oba slepci spolu cestují autobusem někam. Asi to není typický obrázek, ale cosi mi o zdejších lidech napovídá.

Trochu problém je koupit lístky na správný autobus, protože nejedeme dálkovým spojem nadnárodní společnosti, ale místními dopravci. Paf někde něco fotí, a tak přicházíme na místní autobusák jen ve třech. Samozřejmě tu nejsou nikde žádné cedule, jak jsme zvyklí u nás doma nebo jinde po Evropě, podle kterých bychom byli schopni najít stanoviště, odkud autobus pojede, nedejbože tak čas odjezdu. Ale pobíhají tady nějací naháněči, kteří občas něco vykřiknou – já rozumím jen Casablanka a Marakéš, z čehož jsem, stejně jako Pad s Kokem, pochopil, že zřejmě nasměrovávají cestující k tomu správnému busu. Pad se jednoho z nich anglicky ptá na autobus do Agadíru a zdá se, že máme štěstí, protože už trhá lístky a ukazuje bílý autobus, do kterého si máme dát své bágly. Pokládáme je do zavazadlového prostoru pod podlahu a hned Pada nějaký mladík, který bágly rovnal, kasíruje o 10-20 DH za svou práci. OK.

Když přichází Paf, tvrdí, že do Agadíru jede jiný autobus, než nám ukázal potulný prodejce lístků. Protože máme už naložené bágly, znejistíme a nakonec je ze zavazadlového prostoru autobusu „Sahara prestige“ vytahujeme. Pad snad i dostal zpátky peníze od ukladače báglů. A my doufáme, že nakoupené jízdenky budou na jiný autobus, který pojede kam potřebujeme, platit.  

Když chceme po čase nastoupit do „správného“ modrého autobusu polepeného logem Satas, průvodčí se podívá na naše lístky, podává Padovi 120 DH (za které je nakoupil u toulavého prodejce) a brebendí něco o tom, že autobus do Agádíru nejede, že jede do Inezgane, což je kousek vedle a pro nás je to odtamtud k národnímu parku blíž. Pad se raději pomocí mapy.cz na svém mobilu ujišťuje, že rozumíme dobře a průvodčí bryskně autobus zastavuje, rychle hážeme bágly do zavazadlového prostoru a ještě rychleji si nakupujeme. Pad platí a průvodčí bere zpátky jen 100 DH. Buďto je to do Inezgane skutečně levnější a nebo těch 20 DH byla provize toulavého prodejce.

Autobus místních dopravců není tak komfortní jako ty minulé od francouzské společnosti CTM, ale není to ani žádná hrůza, hlavně že jedeme a blížíme se k pobřeží atlanstkého oceánu : -)

Ve 12:15 vystupujeme v rušném Inezgane, nedaleko suku. Chápu, že návštěva místního trhu mne nemine : -( Snad zůstane jen u prohlížení a nákupu budu ušetřen. Ale kostky jsou vrženy a Paf jde v čele.

Na zdejších tržištích skoro na každém kroku jsou mlýnky či lisy, které z nasypaných buráků dělají burákové máslo, které čůrkem stéká do velké plastové nádoby umístěné na zemi. Vidím to prvně na vlastní oči až tady v Maroku. Zaznamenávám si to proto, aby nezanikl fakt, že výroba burákového (a mandlového) másla je snad jediné, co mne na tomhle suku zaujalo. Tipoval bych, že většina ostatních věcí, které tady prodávají, je vyráběna průmyslově a hodně jich pochází z Číny.  

Paf používá při dotěrných naháněčích formulku „Maby next“, které rozumím i já. A pak při smlouvání říká, že není bohatý jako Američan, že on je z Čech : -)

Při prvním pokusu o koupi mýdel, které vypadají na lokální produkci, se domlouváme, kolik jich každý chce domů vzít a necháme Pafa, aby se projevil. Z ceny 180 DH, která vychází na kus stejně jako u jednoho mýdla, se to snaží srazit alespoň na 160 DH, ale nedaří se mu to, a tak odcházíme. Za minutu se otočí a vítězoslavně prohodí: „Vidíte? Už si to rozmyslel a běží za náma!“ No, nebylo to úplně tak, ale když mladík Pafa dohnal, nabízel mu, že jej dovede na místo, kde mu to prodají za cenu, jsou si on představuje a vedl nás bludištěm ke stánku s mísami a pytli koření. Tam se Pafa ujal majitel stánku a zval nás všechny dovnitř za pult, aby obchod ujednal. Mně se tam vůbec nechce, a tak prohlašuju, že budu hlídat naše bágly v uličce před stánkem.

Po pár minutách mne chlapi volají, abych šel za nimi, že to stojí za to. Zprvu pořád odmítám, ale pak se nechám přesvědčit a prodírám se mezi plnými pytli a nádobami dozadu, kde už sedí Holanďan Helmut, jeho žena a mí parťáci. Majitel stánku právě ukazuje rozdíl barvy normálního berberského čaje a čaje se šafránem. Pak nám nalévá čaj do skleniček a nechává nás jej ochutnat. Čaje tu dělat opravdu umí.

Zkrátím to, odnášíme i požadovaný počet mýdel a navíc ještě dva pytlíky čaje se šafránem – Paf to usmlouval na 300 DH a chlubil se že nám ušetřil 60 DH. Já to až tak nevidím, protože mně nic neušetřil, kdybych zůstal hlídat bágly, nic bych nekupoval. Ale aspoň doufám, že máme návštěvy trhů za sebou a budu podobných představení ušetřený.

Pad ještě kupuje po cestě z tržiště ven pro každého čerstvý a horký rýžový koláček, který mi chutná. Je to prokazatelně místní artikl, nikdy jsem nic podobného nejedl, a navíc delikatesa. Po výrobě burákového másla získává koláček druhé místo v pozitivních zážitcích na suku v Inezgane : -)  

A teď už se konečně vydáváme na několikakilometrovou cestu k národnímu parku, kde zvažujeme pobýt zbývající dvě noci našeho pobytu v Maroku. Procházíme výstavní částí města po čistém chodníku kolem Bank of Africa, hotel chlubící se nápisem Hilton a míjíme spíše evropsky oděné obyvatele.  

Postupně se dostáváme do méně honosnějších čtvrtí kde přibývá pohozených papírů a obalů od cukrovinek. Osly a ohradu s kozami a ovcemi i hromádky odpadu v igelitových pytlích i mimo ně, míjíme pár set metrů před skoro kilometrovým mostem přes řeku Sous River, která je skoro vyschlá.

Sous River po 2,5 km ústí do Atlanstkého oceánu, ale ať se z mostu rozhlížím jak chci, nevidím ani náznak moře. A vnímám horko, ve kterém se šlape fakt úžasně : -(

14:40 konečně skončilo zábradlí a jsme mimo most. Nalevo je několik ohrad s vysokým tyčovým plotem, za kterými spíše tuším jakési chatrče a zvířectvo. Těžko říct, zda to jsou „zahrádky“ lidí bydlících v městě, nebo zde trvale žijí. Mate mně stopa po autě, která vede z asfaltové cesty k nuzným chatrčím.

Na druhé straně cesty už je vysoký listnatý les. Strom se mi nepodařilo spolehlivě identifikovat a aplikace Seek v mém mobilu se nechytá ani po pátém pokusu. Ale plody jsou podobné těm dubovým, takže snad by to mohl být dub korkový, který roste na pobřeží Atlantiku. Ať se ten strom jmenuje jak chce, stejně úžasně voní. Tak trochu po kadidlu. Uvědomuju si, že jsem tu vůni vnímal i ve městech, hlavně na tržištích, kde přebíjela puch z kanálů. 

Konečně míjíme zelený silniční ukazatel „Réserve de gazelles du parc Souss Massa“ – rezervace gazel v parku Souss Massa. Hned se mi šlape veseleji, protože ještě netuším, co nás za chvíli čeká.

Že se dovnitř národního parku nemáme šanci dostat, zjišťujeme, když nám to strážný u nějaké neveřejné brány sděluje. Později zjišťuju, že nejbližší vstup do parku pro veřejnost je cca 10 km odsud a druhý až 55 km. Dobrá, když se nedostaneme za plot, snad se podaří plot obejít a dostat se na pobřeží oceánu. To ale ještě nevím, že tenhle park je velký 33 800 hektarů (338 km²) a asi tak šestina je obehnaná dvojitým drátěným plotem + ještě vnějším plotem z neprostupných keřů se skoro deseticentimetrovými ostny, kterými by se neprodral ani lev. Uvnitř v parku by měli být mimo jiné gazely Dorcas a severoafričtí pštrosi. Rychle se smiřuju s tím, že je neuvidím, protože plot je vysoký minimálně 3 metry. Na to, že tenhle národní park vznikl v roce 1991, je plot kolem něj velmi dobře zachovalý.

Šlapeme podél plotu asi 4 km a nahlédnutím do mapy se pohybujeme souběžně s pobřežím. Počítal jsem, že za 4 km už budeme u Atlantského oceánu, ale pořád nám k němu chybí, půjdeme-li dál podél plotu jak je tuším na fotomapě, asi 9 km. Teď už za sebou sice máme část, kdy jsme se pískem prodírali mezi keři tamaryšků a těch respekt vzbuzujících pcháčů, dál bychom šli zřejmě vysokým lesem korkových dubů, kde se jde výrazně pohodlněji. Většina se shoduje na tom, že se vrátíme těch pár kiláků k silnici a půjdeme k oceánu z druhé strany plotu národního parku. Snad tomuto rozhodnutí napomohlo i Padovo zjištění, že i když byl vylezený zhruba 2 metry nad úroveň plotu, oceán neviděl. Tvrdil, že „žádný oceán není a to všechno kolem, to je vymyšlený“.  Už jsem něco takového slyšel od Slávka Janouška na Portě roce 1984, a tak si nejsem úplně jistý, jestli třeba nějaký odlesk mořské hladiny přece jen nespatřil.

Cestou sem se mi chlapi mezi vysokými keři občas ztráceli a musel jsem pátrat kudy šli. Proto jsem rád, že se nazpět vracíme jinudy – nejblíž to je cestě o cca 15 stupňů východněji, a ta, se jde mezi vysokými listnáči. Jen tu jsou výrazně větší duny, které dávají vyniknout nejrozlehlejšímu kořenovému systému, který jsem měl možnost si osahat. Kořeny silných stromů se táhnou v písku i na písku  i do vzdálenosti cca 100 metrů! Už chápu, proč se i za silného větru, který od oceánu fouká, nevyvrátí. Uvědomuju si, že jsem tu ještě neviděl žádný vyvrácený strom, a je mi jasné proč.

Písek je většinou posetý vrstvou úzkých listů, takže si občas ani neuvědomuji, že kráčím po porostlých dunách. A je tu díky zeleným listnáčům převážně stín. Tiché kroky zanikají v hučení větru, který zároveň dělá těch cca 30 stupňů horka snesitelnějšími. Uvědomuji si, že jsem pořád podvědomě ve střehu a čekám, kdy narazím na nějakou potvoru, která se vynoří zpoza listí, nebo za kmenem stromu. Pořád jsem se nezbavil strachu z hadů, i když jsem dokázal vzít do ruky užovku, která vlezla do kanceláře a vynést ji ven, ale vím, že to tam pořád je. To, že jsme na písčité Sahaře na žádného plaza nenarazili, neznamená, že na mně nemůže znenadání zaútočit tady, kde je vegetace : -(

16:20 přicházíme na asfaltku, která vede do Inezgane. Cesta k řece Souss po ní sice není nejkratší, ale určitě je pohodlnější a rychlejší. Za čtvrt hodinky přicházíme zpátky k bráně, která je pro nás zavřená a postupujeme podél plotu, blíž k řece Souss.

Tady nejsou žádné pásma obtížně prostupných pichlavých keřů, ale vysoký listnatý les, který za pár kilometrů přechází v pobřeží velmi dlouhého ústí řeky Souss, kde jsou jen mezi písčitými dunami občasné ostrůvky nízkých keřů a slanorožců (rostliny trochu podobné borůvčí). Z mostu jsem na vzdálenost cca kilometru pozoroval veliké hejno plameňáků stojících v mělké vodě řeky, ale teď je můžu pozorovat na vzdálenost cca 100 metrů, což je o pořádný level výš.

Aby toho nebylo málo, míjíme ve stejné vzdálenosti stádo několika desítek velbloudů. První pocit je, že jsou to divoce se potulující velbloudi, ale vzápětí mi dochází, že tak blízko civilizace se jedná o odstrojené kusy, které se tu pasou. Pastýře sice nevidím, ale určitě bude někde ve stínu mezi keři. Od Ahmeda víme, že velbloud tu stojí cca 2000 dolarů, a když to vynásobím celým stádem, pobíhá tu v přepočtu několikamilionový majetek. Ale i tak to je idylický obrázek – velbloud na pozadí mořského zálivu.

Čím víc se blížíme ústí řeky do oceánu, tím víc se krajina proměňuje. Keříky jsou nižší a řidší. Břeh je ostřejší a vyšší – vymletý vyššími vlnami. Překvapuje mne barva moře – pár desítek metrů od břehu má odstín okolního písku, a až pak má rozličné varianty slaného oceánu. Provází nás hejno racků, které neustále plachtí  v nepravidelných kruzích mezi dunami a hladinou moře. Pro Pafa je každý místní opeřenec nějaká přerostlá linduška mořská (a každý strom mutace tamaryšku). Ale co po jméně : -)

Je 17:45 a za nedlouho se bude stmívat, je čas hledat místo, kde přenocujeme. Nikdy bych nevěřil, jak může být vítr od oceánu nepříjemný a odrazující si lehnout támhle na to romantické místečko. Všudypřítomný písek odrazuje. Najít dostatečné závětří asi nebude snadné : -(

Rozdělujeme se a jdeme různými směry k oceánu v naději, že se podaří najít vhodné místo, kde se vlezeme všichni čtyři, uvaříme a přenocujeme. Já šlapu v písku pořád přímo na západ, kde bych měl dojít na otevřený břeh Atlantského oceánu nejdřív. Se sílícím větrem tuším, že je hodně pravděpodobné, abych našel vhodný flek na noc, ale žene dopředu mne žene touha stanout prvně u opravdového oceánu. Kluci snad tu čtvrt až půlhodinku navíc snad počkají bez reptání. 

18:00, v pátek 20.října 2023 stojím poprvé v životě na břehu atlantského oceánu! Cítím euforii a mix dalších pocitů, které nedokážu popsat slovy. Ale je to úžasné a nepřenositelné. Podobně se musel cítit ten arabský dobyvatel, který někde v těchto místech dorazil k oceánu, zarazil tu svoji hůl, a pronesl něco ve smyslu „Aláhu, ty víš, že dál už to nejde“. 

Překvapuje mne, jak jsou vlny oceánu vysoké až obrovské. Respekt, který vůči nim cítím, je asi slabé slovo. Pouštím se pár decimetrů podél hranice, kde vlny zvadnou, na jih. Mimo nepomíjející euforie k tomu mám i pragmatický důvod – zdá se mi, jako bych tam někde kousek od břehu, mezi zvedajícími se dunami zahlédl něco, co připomíná jakýsi přístřešek. To by mohlo signalizovat místo vhodné k přenocování!

Kráčím podél okraje oceánu, abych prozkoumal velký přístřešek za nejbližší dunou. Když jsem od něj asi 5 m, vybíhá velký pes a za ním mlčky vystupuje domorodec. Dělám jako by nic, pokračuju dál ve směru chůze a stejně mlčky jej míjím, zklamán, že tady nocovat určitě nebudeme : -)

Slunko už za chvíli žbluňkne do Atlantiku a já zvolna otáčím zpátky k místu, kde jsem nechal bágl a kde se máme s klukama sejít. Naposledy se otáčím písčitou pláž pokrytou vším, co moře přineslo – pet flašky, vršky, sandály, kousky dětských plastových hraček …

Kousek od místa, kde už čeká Pad a Koko, objevuji malý přístřešek pro 2 lidi, kde by mohli přespat možná i tři a jeden pořád ještě v závětří venku. Ale v přísném hodnocení mých kamarádů neobstojí, a tak potáhneme zpátky směrem, odkud jsme přišli. Tušíme, že nejpozději ve velké lese přespat určitě půjde. Ale tipuji, že na něco vhodného narazíme i o pár kilometrů blíž. 

Cca 19:15 míjíme stádo pasoucích se velbloudů a kousek za ním nacházíme rovný flek, kde se všichni vlezeme. Vytahuju celtu a spolu s Pafem ji vypínám jako protivětrnou stěnu mezi dva stromy, abychom mohli uvařit večeři.

Paf vaří těstoviny, které si přivezl z Malajsie a k nim si dáváme i čerstvá rajčata, které koupil na trhu Pad.

Před devátou už ležím ve spacáku, posílám pár fotek z dnešního dne přes Messenger Irči, synům a mamince, přivírám oči a spím …

 

Sobota 21.10 2023

Po ránu mě píchá něco na stehně, šáhnu spacáku a zjišťuji že tam mám trn z těch pichlavých keřů které tady všude rostou. Že nemám propíchlou karimatku, považuji za malý zázrak.

Vstávám za světla, už je 7:20. Za chvíli se vyhoupne slunko zpoza obzoru. Balím se, abych uvolnil místo na balení ostatním. Během dalších pár minut vylézá ze svého spacáku Pad taky spouští svůj ranní rituál.

Před osmou začínáme vařit snídani. Divoký vítr z večera se přesunul někde hodně daleko a teď tu vládne téměř bezvětří. Na chlebové plátky mažeme burákové máslo nebo sýr z balíčku MRE. Zapíjíme čajem či kakaem (taky z MRE).

Hlídač pasoucích se velbloudů, kteří jsou asi 200 m od nás, přichází ráno s plným lavorkem, a nabízí nám velbloudí mléko. Na důkaz toho, že nás nechce otrávit, se sám napije. Právě žvýkám chleba se sýrem, mám dopité kakaíčko, a už nemám kapacitu na to, abych si mléko dal. Nehledě na to, že si nejsem jistý, na kolik by mně to neprohnalo. S díky odmítáme, i když víme, že bude pastevec zklamán, že si nevydělal pár dirhamů.

Po ránu probíhá obvyklá krátká politická debata na formátu Pafem x my tři ostatní. Na Pafovu otázku. „Dazule, co ty vlastně proti tomu Zemanovi máš?“ bez rozmyslu odpovídám, že dokud byl Zeman premiérem, tak mě jenom s*al svým populistický a rozhazovačným vládnutím, ale ve chvíli kdy se stal presidentem a obklopil se suitou všeho schopných pijavic, považoval jsem jej za bezpečnostní riziko pro mojí zemi. Škůdce bravurně kličkujícím na hraně imunity, která mu ze zákona, bohužel, náleží. A já zažíval bezmoc, že s tím nemohu nic udělat. Ale před svými vnuky a pravnuky se budu moci alespoň trochu ospravedlnit, že jsem Zemana, ani všechny ty partaje, kterých byl členem, nikdy nevolil.

Kolem 9:30 opouštíme náš flek a kráčíme proti proudu řeky Souss. Procházíme dalším pasoucím se stádem velbloudů a jsme svědky komické situace, kdy jede po stezce na kole zřejmě pastevec, který bude střídat svého kolegu, a velký velbloud mu volně zastoupí cestu, pastevec nuceně zastaví a na velblouda pokřikuje, aby nu uhnul. Ten ale stojí na místě a pomalu přežvykuje. Já pokračuju dál, ale předpokládám, že velbloud měl až do konce navrch. 

Když přecházíme po dlouhém mostě k městu, proti nám jde karavana velbloudů – působí na mne docela komicky ten kontrast: moderní most s asfaltovou silnicí a velbloudi, jako by z předminulého století.

Pár set metrů po vstupu do města zkoušíme počkat na autobus, který by nás odvezl do Agadíru, někde poblíž hotelu, kde Pad zajistil nocleh. Autobus nějak nevychází a tak Paf na protější straně ulice domlouvá taxi, které nás tam odváží.

Na hotel se můžeme jít ubytovat až kolem třetí hodiny, a tak míříme na pláž, kde trávit pár hodin a ochutnat Atlantský oceán. Pláž je tady udržovaná – bez odpadků a naplaveného smetí. Kolem jsou luxusní hotely, ale pláž je veřejně přístupná.

Shazujeme bágly, svlékáme se do trenýrek, a zatímco „brněnská sekce“ zůstává hlídat, Paf a já vyrážíme vstříc velkým vlnám oceánu. Na žádné velké koupání to tu není, protože když člověk ustojí jednu vlnu, ta druhá jej spláchne o 5-10 metrů zpátky. Ale je to zábava : -)

Ale10 minut téhle zábavy nám docela stačí a jdeme zpět k báglům vystřídat Pada a Koka, kteří ladným krokem beach boys jdou vstříc dvoumetrovým vlnám. Usazuju se na svůj bágl a pozoruji šrumec na pláži, kde už je asi po největší sezoně, ale desítky až stovky mužů, žen a dětí se tu sluní, hrají fotbal, procházejí se po okraji uvadajících vln, jezdí na velbloudech, vodních skutrech nebo se učí na surfu.

Surf jsem ještě nevyzkoušel, a tak se zájmem pozoruji, jak se v neoprenu odění mladí lidé snaží s prknem dostat za první velkou vlnu, aby se na té druhé mohli nechat unášet ke břehu. Jak se tak dívám, asi to není až taková sranda, jak to z amerických filmů může vypadat. Ale přemýšlím, zda by tu šlo někde za úplatu půjčit prkno a neopren, abych si to mohl vyzkoušet. Místo bloumání po městě či trhu, bych se raději plácal tady. Ale když se později vypravuji asi 1-2 km dále po pláži, nikde žádnou půjčovnu nevidím. Jen ve stánku s upomínkami, nápoji a všelikými cetkami se dá koupit malé dětské prkno, ale to by mne neuneslo : -(

Při své procházce kolem pláže si kupuju litrovku studeného džusového nápoje za 12 DH, na jehož etiketě je vytištěná cenovka 10 DH. Z toho usuzuji, že tady na pláži vše prodává o 20% dráž : -)

O půl třetí se s bágly na zádech vydáváme k hotelu Agyad, který je asi kilometr od pláže a kde máme strávit poslední noc v Maroku. Před honosně vypadající fasádou hotelu jsou černé sochy dvou lvů v životní velkosti. Při pohledu na ně mne okamžitě napadne, že tady chybí Bruncvík, který před chvílí svým mečem zabil draka.

Na našem pokoji č. 316 si mínění o luxusním hotelu poopravuji. Nejlepší léta má už za sebou, proto to bylo tak levné (za noc na osobu tuším 240 Kč). Brněnská sekce ulehne na dvojpostel v ložnici, my ostatní na divany v kuchyňce. Ke čtyřem postelím máme na přikrytí jen 2 prostěradla, a tak si na noc připravuju spacák. Sprchna naštěstí funguje : -) 

Před čtvrtou hodinou sjíždíme výtahem s Padem do suterénu a jdeme otestovat venkovní bazén v hotelovém atriu. Jsme tu sami, můžeme si vybrat kterékoliv lehátko, které se nám líbí. Svlékám se do trenýrek a skáču šipku do nehlubší vody průzračně čistého bazénu. Voda je na rozdíl od nedalekého oceánu sladká : -) Volně si plavu sem a tam, užívám si komfortu, který mi je nabízený.

V hotelovém bazénu jsem ještě nikdy nebyl (zvláště proto, že mé dosavadní nocování v hotelích by šlo spočítat na prstech jedné ruky), ale nejvíc mne překvapuje zvláštní jehličnan, který z dlažby atria vyrůstá. Ještě jsem jej naživo neviděl. Aplikace Seek v mém mobilu jej identifikuje jako nějaký „blahočet“ (Araucaria bidwillii), který roste v Austrálii a Jižní Americe.

Paf v mezičase potvrdil náš let na zítra a zjistil, že letenky v mobilech stačit nebudou, že je potřebujeme vytištěné :-( V recepci nám je relativně ochotně tisknou, ale protože jim dochází toner v tiskárně, nejsme si jistí, že budou dostatečně čitelné a pustí nás a nimi do letadla. Domlouváme se, že je zkusíme raději nechat vytisknout ještě někde ve městě.

Kolem půl šesté jdeme všichni na procházku v okruhu cca 1-2 km od hotelu. Je jasné, že z chození po takovéto části města asi těžko získám objektivní pohled jak vypadá město Agadír, ale v rámci času, který nám do odletu letadla zbývá, se s tím smiřuji.

V prvním obchůdku nám Paf kupuje mangovou zmrzlinu a já si ji dokonale vychutnávám. Místo, kde by se daly letenky vytiskout, nenacházíme ani po několika kilometrech прогулки. 

Přiznám se, že pouliční bistro, které míjíme, nebudí tak úplně mou důvěru, a když zazní návrh, abychom zkusili ochutnat místní speciality tady (a zároveń povečeřeli), vůbec by mi nevadilo, kdybychom šli hledat dál. A když mnou vybraná specialita na předloženém jídelním lístku není, a nejsou ani další dvě jídla, ztrácím naději úplně. Nakonec objednáváme 4x to, co mají – tradiční polévku harira.

Když objednané jídlo přináší, měním okamžitě názor – už od pohledu to vypadá víc než hezky, a pokud to tak bude i chutnat, očekávám gurmánský zážitek. Harira s přilohami: vajíčkem, citronem, datlemi, sladkým pečivem politým zkaramelizovanou mňamkou + mátový čaj pro nás čtyři stojí dohromady 70 DH (cca 175 Kč).

Přichází mi zpráva od provorozeného Páji – fotografie papírovou miskou a oranžovou polévkou, ve které je bílá plastová lžička + text: “ Prý je to mariocké Hariri, tak jsem si to dal že ochutnám co tam jíte :-)“
Fotím tácek s jídlem před sebou a přikládám foto jako odpověď na jeho zprávu. A doplňuji: „Taky Harira – v přepočtu  cca 40 Kč.“ Reakce přichází záhy: „Tak mě to stálo 70 a byla to jen polévka :-)“

Po půl sedmé kráčíme napapaní směrem k hotelu, smířeni s tím, že letenky se nám kvalitněji vytisknout nepodaří a budeme věřit, že na letišti nějaká taková služba bude k dispozici. Pad navrhuje, abychom si koupili láhev vína, kterou si na pokoji vychutnáme, ale v žádném z obchodů jsme na něj nenarazili. A tak si kluci kupují po láhvi piva a já láhev pinacolady. Na pokoji dáváme láhve na chvíli vychladit a pak na podlaze, opřeni o mohutné polštáře z divanů, ucucáváme pitivo, zobeme oříšky ze zásob, které nám zbyly v báglu a klábosíme. Domlouváme, jak to zítra uděláme a jdeme ulehnout.

 

Neděle 22.10 2023

„Dobré jitro přeje vnitro.“ dává vědět Paf, že už je vzhůru. Venku kupodivu prší, což není až tak obvyklé, vzhledem k tomu, že tu je 300 dnů v roce slunečno. Lvi pod balkonem našeho pokoje jsou zmoklí jako slepice : -)

Snídáme a balíme věci, které nemožno vzít do letadla v našich příručních zavazadlech (což jsou naše bágly) k Pafovi, jeho bágl se odbaví a pocestuje v nákladním prostoru.

Navlékám si na sebe tričko, které jsem si včera večer opral a nechal přes noc uschnout na balkóně. Je trochu vlhké (díky dešti), ale na těle mi to doschne.

Přesně v devět opouštíme pokoj, jdeme odevzdat klíč na recepci, požádat znovu o vytištění letenek (v naději, že už ten toner vyměnili (nevyměnili)), a domluvit taxi na letiště.

O patnáct minut později už sedíme v taxíku a za další půl hodiny už procházíme prvním kontrolním rámem u vstupu na letiště.

Při kontrole pasů a letenek, mne nechává zaměstnanec u odbavení vybalit část věcí z báglu, přesto, že jsem jej do kovového rámu násilím vecpal a i váhový limit do 10 kg jsem splňoval. A vybalovat museli i chlapi. V mém případě to ale byla ukázková buzerace jak na vojně za komančů. O kus dál jsem balíček MRE, který jsem z báglu vytáhl a zastrčil do kapsy bundy, opět nabalil zpátky do svého pinglu.

Ale na další kontrole jsme se museli vyzout. Když jsem si fotil bosky kračejícího Pafa, byl jsem divoce okřiknutý ostrahou, tak silně, že jsem pochopil, že focení v těchto prostorech není žádoucí. Ale žádný piktogram či cedulku se zákazem focení jsem nenašel. Přesto jsem nediskutoval, protože ani arabštinu, ani francouzštinu, ani angličtinu nezvládám, a okázale zastrčil mobil do kapsy kalhot.

Při čekání na letadlo utrácíme zbytek marockých dirhamů za dárečky, kupujeme si něco na pití do letadla a taky obědváme.

Další procedury před samotným odletem probíhají bez jakýchkoliv komplikací a my nasedáme v pořádku do letadla. Ani na zpáteční let nesedíme vedle sebe. Ale já si polepšil – nesedím uprostřed, ale v uličce, což mi umožňuje za letu vyndat z báglu nad sebou pití a zase jej tam uložit zpět, aniž bych se musel do uličky prodírat přes vedlesedící.

Zpáteční let je lepší i proto, že cestujeme přes den a z okénka jsou vidět alespoň mraky, nad kterými několik hodin letíme. Asi bych viděl mnohem víc, kdybych seděl u okénka, ale kompenzuji si to posloucháním audioknihy do sluchátek a sledováním filmu Mastičkář z Netflixu.

Na letišti v Krakowě si, než Paf najde u pásu svůj bágl, kupuji bagetu, protože mi za letu vyhládlo. Přehazujeme od Pafa věci zpátky do svých ruksaků a jdeme čekat na odvoz z letiště na parkoviště, ke Kokovu autu.

Jakmile vyjíždíme z Krakowa, píšu Zdendášovi, kdy máme dorazil na parkoviště u dálnice ve Vražném, aby tam na mne čekal. Dvě hodiny z Krakowa do Vražného, rozloučení s parťáky, necelá hodinka ke Zdendášovi, kde přesedám do svého LandRoveru a za 10 minut jsem doma na kopci. Děcka ještě nespí, protože se chtějí se mnou přivítat : -)

 

Celkový pocit z téhle akce

Chyběla mi návštěva Atlasu, více nocí pod širákem, víc kilometrů našlapaných s báglem na zádech a ocenil bych i více míst bez jakékoliv civilizace – ale to je cena za to, že jsme kombinovaným způsobem překonali po Maroku cca 1200 km.
Jednoznačně převládá spokojenost – podíval jsem se prvně v životě na Saharu i na břeh Atlanstkého oceánu, mohl jsem putovat pouští na velbloudu, vyzkoušel jsem lyžování na písečných dunách, zažil jsem jízdu po poušti expedičním vozem, vykoupal jsem se v oceánu, … – to vše ve skvělé partě vrstevníků.
Přesto příště (bude-li příště) vyrazím raději na sever, který mi je mentálně bližší : -)

 

Marocká kuchyně aneb láska prochází žaludkem

(Pad) Do Maroka jsem se těšil nejen na poušť, ale i na tamní kuchyni. Nejsem sice znalec arabské kuchyně, ale všechno, co jsem zatím jedl ať v Egyptě či Jordánsku měl moc chutnalo.

O marocké kuchyni jsem si přečetl, že je zdravá a spojuje v sobě prvky středozemní, berberské, španělské a francouzské kuchyně. Dá se říci, že každá země a kultura, která na území Maroka pronikla, tu zanechala své stopy v podobě jídla nebo chutě.  Berbeři, původní obyvatelé Maroka, jsou typičtí svou láskou k zelenině, která se na celém území Maroka pěstuje. Pravé a tradiční berberské jídlo je kuskus. Pod slovem tažín si můžeme představit dvě věci – jednak je to termín označující tradiční nádobí z vypalované hlíny, ve kterém se připravuje a podává téměř jakékoliv marocké jídlo. Tažín je také označení pro jídlo, které se skládá z kousků masa, doplněné zeleninou. Marocká polévka harira je ze zeleniny a cizrny. Během postního měsíce Ramadán se podává se sladkým pečivem šebakia a datlemi, které vytváří zajímavý kontrast k její kořeněné chuti.

Vybaven těmito informacemi, jsem přesvědčoval ostatní kamarády, ať si na rozdíl od Izraele a Jordánska sebou vezmeme jen minimum jídla, že budeme hlavně ochutnávat místní kuchyni. To se mi částečně podařilo a domluvili jsme se, že každý vezme jen jídlo na dva dny. Během třídenního výletu do pouště s cestovkou jsme v rámci ceny měli zajištěné snídaně a večeře.

První hariru a tažín jsme měli hned druhý den večer ve Quarzazátu, když jsme si si šli večer sednout do místního bistra. Než nám kuchařka přinesly dva talíře husté polévky, konzistencí spíše kaše, tak jsme dostali tradiční mátový čaj a misku oříšku a Paf nám ukazoval, jak se čas z výšky rozlévá do hrníčků. Tažín byl kuřecí s hrozinkami a Dazul opěvoval výbornou souhru chutí.

Následující ráno, nás při hotelové snídani překvapilo, že kromě mističek s marmeládou a máslem je na tácu i mistička s olivovým olejem, ale vůbec to nebylo špatné postupně zkombinovat.

V poušti jsme si museli zvyknout, že večeře se podávala až po soumraku před 20hodinu, kdy už jsme byli značně vyhládlí. Složení bylo stejné, nejprve mátový čaj s oříšky, pak polévka harira (ne už tak hustá a plavali v ní i nudle) Tažíny byli jak kuřecí tak zeleninové, na kterých si pochutnal i masožravec Paf.

Při obědě v pouštní oáze Paf kousnul do nevypeckované olivy a ulomil si kus zubu. Zajímavý desert – ptáky pomeranče posypané skořicí pak odmítl ze strach, že by tam mohou být další pecky.

Jako ovoce jsme dostávali hrozny, jablka ale i čerstvé granátové jablka plné šťavnatých semínek, které byly osvěžující.Také jogurty s granátovými jablky byly výborné.

Chlebové placky jsme si v pekárnách většinou kupovali teplé, stejně tak variantu tlustějších palačinek, na kterých jsme si pochutnali s pomerančovou či fíkovou marmeládou.

Na tržnici v Inezgane nám prodávající vnutil pár balení čaje ze 14bylin, o kterém prohlašoval, že je to tradiční berberská směs.

Předposlední večer v Igadiru jsme si šli sednout do bistra několik ulic od našeho hotelu. Tažíny už měli vyprodané a tak jsem si dali polévku harira s fíky. Paf si nejprve odmítl objednat s tím, že má dost svého jídla v hotelu a nebude utrácet. Poté, co nám obsluha donesla tácky, kde kromě misky s polévkou bylo vajíčko, plátek citronu, dřevěná lžička, fíky a něco co vypadalo jako pečivo (teď už vím, že to byla výše uvedené sladké pečivo šabakija), neodolala a hned si to objednal taky.

Nakonec téměř každý si vezl nějaké nesnězené jídlo zpátky domů, ale nikdo nebrblal, protože všechno co jsme z místní kuchyně jedli bylo dobré. Moje očekávání ohledně marocké kuchyně byly naplněni, ikdyž třeba kuskus jsem si nestihl nikde dát.

Ne nadarmo se říká, že láska prochází žaludkem. Nevím jak ostatní kamarádi, ale já na marockou kuchyni budu vzpomínat s láskou a pokud to bude možné, rád se k ní budu vracet.  

 

Sestříhané video (8:16):

Sestříhané video od Pada (2:57):

Sestříhané video od Pada (2:58):

Sestříhané video od Pada (3:28):

Sestříhané video od Pada (2:56):

Náklady na tuhle akci:

(Dazul) Domnívám se, že i tahle „drobnůstka“ by měla být zaznamenána, protože čas reálie občas brutálně zkresluje : -) Tak tedy:

2.6.2023 – 10 200 Kč – letenka Krakow-Agadír a zpět

19.7.2023 – 680 Kč – záloha „cestovce“ v Maroku na trek po Sahaře

15.-21.10.2023 – 300 Eur (7237 Kč) – nakupoval jsem v dubnu, když byl kurs výhodnější) – část vyměněna za marocké dirhamy (doplatek cestovce, jídlo, autobus, vstupné, hotel, dárečky, …)

22.10.2023 – 276 Kč – nákup jídla v „bezcelní“ zóně na letišti v Agadíru

23.10.2023 – 221 Kč – můj podíl na polatcích za parkování auta v Krakově na letišti a polské dálnice

Celkově mne tedy tato akce vyšla 18 614 Kč, což je ve srovnání s jarní potulkou po Negevské poušti více než dvojnásobně (Izrael a Jordánsko vyšlo 8354 Kč) : -(
Tohle byla sice moje nejnákladnější akce, jakou jsem kdy podnikl, ale trochu mne utěšuje, že kdybych se vypravil do Maroka na stejnou dobu s normální cestovní kanceláří, začínají ceny (hotelový pobyt) na 30 tisících a nepoznal bych ani polovinu toho, co se poštěstilo nám.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *