(Dazul) Pozvání na tábor ŠESTKY mne vždycky potěší. Jsem si totiž vědom, že není v každém oddíle samozřejmé, aby byli „otcové zakladatelé“ :- ) na takovéto akce zváni.
Byl jsem požádán o zajištění tradičního plachtění na Slezské Hartě. A to byl důvod vytáhnout ze suchého doku v DBCB střediskovou plachetnici třídy vaurien a přepravit ji na přehradu, cca 20 km od tábora. Aby byla nějaká změna, poprosil jsem Pajtáša, který ač „trojkař“ má k ŠESTCE dlouholetý pozitivní vztah, zda by si udělal čas a přivezl svůj katamarán, že by si mohl nejen zaplachtit, ale udělat též velký dobrý čin a vybarvit si alespoň pár okének Modrého života. Ukázku extrémnější plavby a eskymáckého obratu jsem v žádném případě nekladl jako podmínku. Ale nepředbíhejme.
Svoji účast na plachtění avizoval též Pad, které mu se naše loňská dvoudenní plavba líbila a tak byl ochoten přicestovat z Brna. Všechno to do sebe zapadá, třeba mi pomůže někdo naložit a vyložit loď při převozu : -)
V pátek 15.7.2022 mám v 17:00 sraz s Pípou a Mirisem u kolně v DBCB, aby mi pomohli vytáhnout a naložit plachetnici na vozík. Pad má v zacpaném Brně problémy a dorazil by o půldruhé hodiny později. První nepříjemné překvapení je, že nemůžeme dohledat jednu ze dvou specielně upravených desek s úchyty, skrze něž se plachetnice na přívěsný vozík připevňuje, aby při transportu víc než 100 km na přehradu nesklouzla. Druhé nepříjemné překvapení je, že z bedny, kde je uložena plachta na spinakr, lana a další drobnosti na vauriona, zmizly pevné upínací popruhy, kterými se připevňuje trup plachetnice k vozíku. A to v tuto chvíli ještě netuším, že zmizly i modré otěže na hlavní plachtu, žluté na kosatku, dřevěná objímka na připevnění stěžně a jeden šekl. To zjistím až zítra při strojení plachetnice a budu muset brutálně improvizovat na úkor bezpečného vedení lodi : -(
S Pípou a Mirisem se uvidím za pár hodin na tábořišti. Pada přibírám ve Valmezu. Vezu s sebou i malého Kubu, kterého jsem přes týden doma hlídal, zatímco je Irča s Myšákem, Kájou a Nikem už na táboře. Přes víkend Irča otestuje, zda to s Kubou na táboře zvládne a to rozhodne, zda bude moci na táboře zůstat až do konce, či bude muset s Kubou domů. Že to s naším malým rarachem nebude snadné si znovu ověřuju při čekání na Pada u nás na firmě.
20:30 přijíždíme s nepoškozeným nákladem na oddílové tábořiště. Tady už běží podvečerní volný program naplno – část osazenstva tábora hraje volejbal, část se chystá do potní chýše, někteří na večerní vanaře. A vítání Kuby i Irčou je srdečné. Pajtáš už tu je i s katamaránem naloženým v jeho autě. Příjemně mne překvapuje počet postavených stanů i množství lidí na táboře. Při dotazu mladších členů na počet lidí při nástupu se mi dostávají odpovědi mezi 47 a 50, což dělá z tohoto tábora jednoznačně historicky nejpočetnější tábor v historii ŠESTKY. A taky se dozvídám, že Pepa předal rádcování Šneků Žabákovi a začala fungovat družina Štírů, kterou vede Kuba. Počet dospělých účastníků je taky výrazně vyšší než minule a na běhu tábora to je opravdu poznat. Samé dobré zprávy!
Na tábořišti už je i Pajtáš a je tu taky Ještěr (který nám tohle místo sehnal a zajistil jeho koupi), který se pojede druhý den podívat na tábořiště pár kiláků odsud, které pro skauty kupoval před třemi roky. Já mu jej při tehdejší návštěvě tábora jel obhlédnout a nafotit.
Ve 21:15 jdou do tůňky vniklé dočasným přehrazením Budišovky vanaři. Příjemně mne překvapuje, že jde i náš devítiletý Myšák. Irča mi do telefonu hlásila, že i sedmiletý Nik už dobrovolně vanaře okusil. A za chvíli se chystají prvně v životě do potní chýše. Je to velký okamžik. Pro mne osobně tábor vždy opravdově začínal až první indiánskou potní chýší. Když se jeví, že ve čtvrté várce ještě bude místo i pro mne, neváhám a kmitám si do báglu pro ručník. Pro ty, kteří jsou do potní chýše, není večerka v obvyklý čas a obvykle se ještě sedí kolem ohně. Po desáté už tu zní Raďochova kytara a když si všimnu, že Kájin nástroj je bezprizorně opřený naproti totemu, sekunduju našemu virtuóznímu mistrovi.
A už pokračují staré oddílové fláky – Aj když ťa vidím cérko z Huslenek, Zabili Janka, Sedí bača pri ohníčku, Made in Valmez, … Po některých kouscích přísedící nezdvořile tleskají. Je mi fajn, jsem moc rád, že tu můžu být. To už znavený Kuba spí s Irčou, Kájou a Nikem ve stanu, který je mimo táborový kruh a na který jsou zvyklí z našich plaveb po polských řekách. Myšák spí už ve stejném stanu s podsadou jako ostatní. Protože mu dnes odjel Toník, se kterým doposud ve stanu spal, přespím s ním dvě noci já.
Večer na táboře skýtá řadu tradičních pohledů, které rád fotím. I nyní se mi daří pořídit několik hezkých snímků, které mi připomínají specifickou táborovou náladu.
Ulehnout jsou až dlouho po půlnoci. Pro sdílenou radost ze setkání s přáteli jsem nějak zapomněl na čas. Ale ještě jeden noční snímeček tábora za úplňku.
Zaléhám do spacáku a vychutnávám si ten úžasný pocit se setkání s kamarády i s táborové atmosféry, která skvěle nabíjí.
Sobota 16.7.2022 pro mne začíná asi hodinu před budíčkem, kdy už je Irča i s malým Kubou v kuchyni. Pojede s Hanny nakoupit a pro pitnou vodu, takže budu Kubu hlídat do doby, než budeme odjíždět my na přehradu.
Kuba už se na tábořišti adaptoval a aktuálně se zdržuje v táborovém chill roomu. Vytahuji tedy drona, abych pořídil snímky tábora z výšky. Není GPS signál. Dobrá, to risknu, nechci nikam létat, jen nahoru a dolů. Ale hlásí mi to i nějaký error. Teď už zase nehlásí. Zkouším tedy vzlétnout, ale dron vystoupá 20 cm a jde pozadu šikmo k zemi. Do pytle! Zkouším po chvíli ještě jednou, ale se stejným efektem. Ještě že nejsou poškozené vrtule. Ale už vím, že jsem tady vezl stroj zbytečně : -(
Mezitím objevil Kuba novou atrakci – várnici s kohoutkem na cestičce od latrin. Slouží k umývání rukou a služba vodu pravidelně doplňuje. Kubova aktuální zábava je vodou pouštět a zastavovat. Za dva dny mu budou tři roky, ale mluvit zatím pořád moc neumí, takže nějaká rozumná domluva je s ním naprosto zbytečná a tak jej, po třech důrazných upozorněních, že tohle se nedělá, odnáším nazpět k táborové kuchyni. Začínám tušit, že to s hlídáním Kuby na táboře nebude úplně jednoduché : -(
Ráno věstí hezký den a sobotní táborový den se rozebíhá tradičními aktivitami – budíček, rozcvička, vanaři, snídaně, prohlídka stanů, nástup, … Nově registruju iniciativu kolem Pepy, který ještě před rozcvičkou se skupinkou zájemců jde běhat. Další z pozitivních posunů proti starým oddílovým časům.
Kolem desáté odjíždíme několika auty na přehradu. Rád bych zde ale zaznamenal také skutečnost, že jsem letos prvně zažil, aby se na táboře smažily ráno řízky, které si skupina odjíždějící plachtit, jezdit na paddleboardech a barakách, bere s sebou na oběd. Až k takovým koncům jsme se to dopracovali : -)
V 11:10 už je vaurien nastrojený, já uklidněný (poté, co jsem se děsně namíchl, když jsem zjistil, že z bedny k vaurionu zmizl šekl, otěže k hlavní plachtě, …) a pomáháme chvíli strojit Pajtášovi jeho katamáran. Je to ale ještě na dlouho a všichni u toho nejsme nic platní. Tak společně s Laďou a Padem vyplouváme na první plavbu vaurienem. Jakmile k hlavní plachtě napneme i kosatku, docela to sviští. V poryvech větru si netroufám vyzkoušet obvyklou plejádu manévrů, protože posádka ještě není sehraná a k bleskurychlému provádění příkazů jí chybí potřebná rutina. Po asi kilometrové plavbě ale bezpečně přistáváme na kamenité plážičce, kde už je táborový manšaft rozložený a zkouší zde oddílové baraky i paddleboardy.
Řízky a meloun, které jsyme si z tábora přivezli jsou už téměř pryč, ale Hanny nám jich pár zachránila a tak si je labužnicky vychutnávám.
Po přistání se chystá s vaurionem vyplout Tovaryšek s dvěma zájemci a mně Pajtáš nabízí katamarán. To se nedá odmítnout. Přibírám Jirku, Marka, vyslechnu stručnou Pajtášovu instruktáž s nejnovějšími doporučeními a vyplováme. Na radu Pajtášovu bez kosatky, ale po půl kilometru ji Marko na můj pokyn rolfokem odvíjí a vypíná. Tah je citelně silnější a my po hladině kloužeme jako v akčním filmu. To už je u kormidla Jirka a spolehlivě vede naše plavidlo tak, abychom maximálně využívali sílu větru. Z oběma válci katramaranu voda jako by se vařila. Stříká nad palubu, a ještě pár desítek metrů za námi zůstává dvojitá stopa na hladině. Paluba na vlnách nadskakuje, tak že si připadám jako bych neplul, ale jel na koni. Tohle je prostě nepřenositelné, to se musí prožít. Je to silné natolik, že Marko odmítá vyzkoušet kormidlo a dál se křečovitě drží napínacího lana kosatky. Jirkovi evidentně nevadí, že bude kormidlovat dál.
Po dvoukilometrovém oblouku katamarán otáčíme na Ré (obrat proti větru) a vracíme se přímo k naší plážičce. Asi sto metrů od břehu vítr polevuje, Marko navinula kosatku a Jirka vede naše plavidlo kolmo na pevninu. To už mám nasazeny trekové sandály a vyskakuji z přídě do vody na kamenité dno, abych kamaranan zbrzdil a přistání bylo měkké. Radostný pocit z bezchybné plavby budu vstřebávat ještě několik dnů.
Tovaryšek už na další plavbu vaurionu nechce a tak vyplouvám s dvěma vlčáky já. Přece jsme sem ty lodě nevezli na to, aby se zakotvené jen pohupovaly v příboji.
„Budeme se držet Patáša se Žabákem“, povídám Lišákovi s Honzou a natáčím plachetnici na katamarán, který je od nás už skoro půl kiláku. Nárazy větru jsou docela nepříjemné, a tak nikdo z plavčíků ke kormidlu nechce. Nijak nim to ale nezazlívám, je dobré když mají před živly jakými voda a vítr jsou, respekt.
Ke katamaránu nám chybí ještě tak 150 metrů, když Pajtáš dělá Halzu (obrat po větru). Říkám si sám pro sebe, že bych na jeho místě udělal raději Ré, ale každý to má jinak. Ani nestačím dokončit rychlé přemítání o způsobu obratu, když vidím, jak se jeden válec katamaránu úplně pomaličku odlepuje od hladiny a zvedá se o půl metru (to mi bleskne jaký je to ten Pajtáš frajer, že už s tou svojí kocábkou dokáže takové věci), pak o metr (to už si říkám, že tohle snad ani Pajtáš nechtěl, ale je fakt dobrý), během okamžiku je válec vertikálně nad druhým válcem a za další dvě chvilky jsou oba válce na hladině. Jenže stěžeň je pod hladinou : -( To už Pajtášovi nezávidím nic. Rychle ubezpečuju oba plavčíky, že kdybychom se převrhli my, rak naše plachetnice skončí na boku a když mne budou dobře poslouchat, postavíme přes kýl loď zpátky a poplujeme dál. To už ale zároveň mířím nejkratším směrem k trosečníkům, abych vyhodnotil, zda nepotřebují pomoc. Žabák má oči vyvalené jak žaba v kyšce a mumlá něco ve smyslu, že je ok. Pajtáš má na sobě pořád svůj klobouček proti slunku a vypadá taky OK. „Potřebujete pomoc? volám do protivětru poté, co jsme je půlobloukem skoro minuli. Jeho posunky naznačují, že ne.
Pokračujeme tedy ke břehu, kde hodlám plachetnici zakotvit, nechat Honzu a Lišáka u ní, a plavat na pomoc Pajtášovi obrátit katamarán stěžněm vzhůru. Přistání je trochu dramatičtější, protože se klukům nedaří odvázat lano hlavní plachty, aby ji mohli stáhnout. Uvědomuji si, že jsem je před vyplutím nedostatečně instruoval, a tak jim rychle pomáhám. Po očku pozoruji obrácený katamarán pohupující se ve vlnách i s Pajtášem a Žabákem – nic nesvědčí o změně předchozího stavu, mohu tedy dokončit manévr přistání a odtažení vauriena blíž k místu, kde přitáhneme katamarán.
Vše běží podle improvizovaného plánu. Už jsem u katamaránu, Pajtáš přes kýl válce tahá stěžeň z vody, já z druhé strany vylévám vodu z plachty a nadzvedávám špičku stěžně seč to jde. Hup – a je nahoře. Výhodou katamaránu proti vaurienu je, že se z něj nemusí vylévat voda : -) Tlačíme katamarán k pobřeží a vynášíme jej na břeh, kde Pajtáš provádí důkladnou kontrolu a zjišťuje škody. Zdá se, že škody nejsou žádné. Zakrátko Pajtáš vyplouvá k protějšímu břehu, kde na plážičce čekají na detailní zprávy o jejich nepovedeném eskymáckém převratu.
Vyplouváme s menším zpožděním, protože je nutno udělat ještě čúrací pauzu pro celou naší posádku. To už je katamarán pár set metrů před námi. Protože jedeme na protivítr, musíme křižovat, a tak musím posádce vysvětlit, že se opravdu vracíme k ostatním, že takhle se to při protivětru opravdu dělá.
V mezičase na plážičce Pípa ukazuje jak se používá házecí pytlík při záchraně tonoucího. Máme v oddílovém vybavení dva. Je lépe se to naučit a nepoužít, než nevědět jak pomocí něj zachránit život.
Pajtáš se rozhodl dneska katamarán sbalit, ale my se s Padem shodujeme, že bychom ještě zítra rádi chvíli zaplachtili, a tak domlouvám v táboře Eskadry kotvení vourienu. Od holek, které končily tábor už vím, že tam nastupují žabičky, kterým šéfuje Žárovka s dredama. Takže není problém ji najít a rychle se domluvit. I tady se ukazuje, že skautské společenství si umí nezištně pomáhat.
Zatímco ostatní balí, odplouváme s Padem na vaurienu kotvit do přístavu Eskadry. Bereme to trochu oklikou, aby si mohl můj parťák ještě zaplachtit. Jde mu to, je vidět, že to od loňska ještě nezapomněl.
Na tábořišti po návratu probíhá další etapa celotáborové hry Indiana Jones – Křížová výprava. Týmy právě přepravují nemohoucího otce tak, aby se žádnou částí těla nedotýkal země. Otce představuje dospělák, takže musí přenést neforemných 60-90 kg. Někteří jej přenášejí v hamace, jiní jej drží za nohy a ruce. Rozhodně to není snadný úkol.
Probíhá velká příprava na slibový oheň, kde dnes několik skautů a vlčat rozšíří řady „opravdových“ členů celosvětového společenství. V oddíle se dodržuje tradice jakéhosi drobného „elitářství“, že ke slibovému ohni mohou pouze ti, kteří složili skautský slib. Ostatní mají volný program v táboře. A slibový oheň nehoří na obvyklém táborovém místě, ale na „tajném“ místě v lese mimo tábor. Náš Myšák dnes bude skládat vlčácký slib a Irča by byla ráda u toho, takže já budu hlídat Kubu v táboře.
Procházím se s Kubou a Padem ke štole Woodboys, kde jsme před pár dny zakončovali Puťák děláním tortily. Dnes tu táboří parta cca třicátníků. Sedí u ohně a mají nataženou plachtu pod kterou budou spát na stejném místě jako jsme měli postavené své přístřešky my. Bleskne mi hlavou, že my měli stříšky z našich celt postavené výrazně pěkněji. A projíždí mnou pocit hrdosti na lidi se kterými jsem se týden potuloval po Slovensku.
I dneska se u totemu hraje a zpívá, ale jdu spát nedlouho po večerce, abych si aspoň chvilku popovídal s Myšákem. Z Irčina stanu slyším křik Kuby a je mi jasné, že než jej uspí, tak to potrvá hodně dlouho.
Neděle 17.7.2022 jsem vzhůru hodinku před budíčkem a plánuju s tábora vypadnout co nejdříve, protože mám narozeniny a je mi jasné, že staré páky to ví a přinejmenším mne hodí do v oblečení vody, jako to dělávali každý tábor. Proto vycházím ze stanu do ranní kosy jen v trenýrkách a námořnickém tričku. Odnáším do auta sbalený bágl a čekám, kdy se objeví Pad, abychom mohli vyrazit k plachetnici. Prý prokašlal a prochrchlal celou noc, takže třeba už nežije. Možná čekám zbytečně.
Irča jede pro vodu a tak pohlídám Kubu. Třeba do té doby Pad obživne. Zázrak se stal. Ale taky došlo na obávané – chvíli po budíčku mne banda nevycválanců, jmenovitě Tovaryšek, Miris, Pípa, Raďoch a Laďa, velmi hrubě uchopili a zcela bezcitně se mnou mrskli do tůňky. A ještě se tomu zlomyslně smáli. A nejen oni! Nepokrytě se řehtal celý tábor. Jak praví klasici Š+G: „Člověka to potěší, když slyší o neštěstí!“ Jen náš Myšák mi poté, co jsem se polomrtvý, zlomený, zklamaný, s četnými zraněními na těle i na duši, z posledních sil vyškrábal na břeh, podal svůj ručník. Alespoň někdo.
Na ranním nástupu už začíná sluníčko pálit, přesto mne překvapí, když po vztyčení vlajky a dozpívání junácké hymny, z dálky pozoruju, že se vůdcové rozbíhají k místu, kde stojí Šneci a vzápětí se ozývá několikačetně: „Volejte záchranku! Volejte záchranku! Žabák zkolaboval!“ Vybíhám pro mobil, ale to už Jirka zkušeně volá a ptá se na lokalizaci našeho tábora, aby sanitka trefila.
Nevybavuje se mi, že bychom někdy na tábor volali záchranku, proto jsem briskní reakcí účastníků nástupu trochu zaskočený. To už přenášejí Žabáka na zastíněné lůžko v otevřeném zásobáku. Kupodivu jsem klidný, protože je na táboře lékař : -) Když se divím, proč záchranka tak dlouho nejede, dozvídám se, že ji odvolali. To je dobře. Žabákovo sesunutí není sice žádná prkotina, ale na záchranku to fakt nevypadá. Vím, že opatrnost velí, aby v takovém případě byli lékaři povoláni, ale při realistickém vyhodnocení okolností a fungování všech životních funkcí, by takový výjezd byl považován spíše za zneužití. Proto s odvoláním záchranky souzním.
Žabákův kolaps na nástupu je důvodem k úpravě denního tábora, který bude odpočinkový a klidový. Koneckonců je stejně neděle : -)
Loučím se s táborem a v cca 10:30 už s Padem plachtíme v ideálním větru na vaurienovi od tábora Eskadry k místu, kde jej budeme nakládat. Trošku si plavbu prodlužujeme, ale je ideální počasí. U kormidla je Pad a tak mám spoustu času fotit a točit : -)
Ve 14:45 jsme už ve VM, kde Pad přesedá na svůj vůz a jede mi pomoc do Kateřinic vyložit plachetnici. Pak míří směr Brno a já směr paseky.
Za zaznamenání jistě stojí i skutečnost, že jsem začal doma opravovat hlavní plachtu vauriona – lano všité o okraje plachty, které zabraňuje k vyškubnutí plachty z vodicí drážky ve stěžni, je ta ty roky asi půl metru ve špici volné, jak se v tech místech plachta prodřela. Zkouším to zacelit skytexem, což je samolepicí látka, kterou používám na opravu paraglide a kite. Roztržená kosatka, kterou jsem takto před 5-7 lety spravil, pořád ještě drží, takže by to mohlo fungovat i na namáhavější spoj. Je to piplačka skoro na půl hodiny, ale vypadá to, že by mohla hlavní plachta ještě pár let posloužit.
Sedím doma u počítače, přetahuju z mobilu fotky, videa a je mi děsně fajn. Pohodová táborová atmosféra se mne stále drží a já jsem vděčný všem dospělákům, kteří na táboře aktivně pomáhají. A taky všem ostatním účastníkům nejpočetnějšího tábora ŠESTKY, kteří tuhle jedinečnou atmosféru spoluvytváří. Ano – tohle je naše ŠESTKA : -)
Sestříhané video z víkendu na táboře (5 minut):
Nesestříhané video z víkendu na táboře (34 minut):
Díky Dazule, jako bych tam byl s Vámi.
Scamp.