(Hanny) Pondělí, 5:30 budíček. První aktivita – vykouknout z okna a zkontrolovat, jestli včerejší předpověď nelhala a bude svítiti sluníčko. Potvrzeno, ani mráček… Jupí, tak to mohla být poslední překážka. Letošní ročník Finské stezky je poznamenaný covidem. Jarní termín jsme odkládali a nakonec museli zrušit, o podzimní jsme se třásli strachy do poslední chvíle.
Přípravy byly důkladné – na několik etap, Žaby i Šneci tomu věnovali nejeden den a poslední doladění se zvládlo při víkendové brigádě. V neděli jsem si raději prošla ještě dvakrát trasu, okoukla, jestli jsou připravená stanoviště pořád OK, rozhodila fáborky a přemýšlela, co se ještě nedoladilo, kde se může akce zadrhnout. Snad to všechno máme…
Sraz jsme si dali před půl osmou, aby se stihly dotáhnout včas lodě na vodu, kluci znovu prošli trasu a ev. doplnili fáborky. Školáci vycházeli před osmou ze školy a byli neskutečně rychlí. První skupinka na nás mávala už před půl devátou. Naštěstí jsme měli připravenou volnou zábavu a letošním topem byl ping-pongový stůl. Na slavnostní nástup na 9:00 byli už všichni kompletní. V rámci nařízených pravidel jsme měli rozdělené skupinky po třídách, děti byly pouze venku. První třída vyrazila na začátek ihned po nástupu – k rybníčku, zbytek pracoval na celodenním úkolu – vyzdobení tašky a kamínku.
Zastávek bylo plánováno 10. Lodě, lana, ekologie, provázková dráha, válení pneu, kimovka, šifrovačka, chůdy a disky. Tohle absolvovali pouze prvňáčci, ostatní třídy musely trasu zkrátit. Opět se ukázalo, že člověk může plánovat sebelíp, ale všechno ovlivnit nelze. Brzy po začátku doběhly holky z kimovky, oči vykulené a křičely, že divočák žere Mimoňovi svačinu. Prej je to bachyně a má mladé. Co s tím? Okamžitě jsme stanoviště stáhli a dospělí šli situaci osondovat. A telefonická konzultace s lesákama… Divočák nenalezen, odborníci uklidnili, že v tohle období už jsou i bachyně plaché, protože mláďata jsou dostatečně stará. Prima, znovu na stanoviště, jedeme dál… Za půl hodiny znovu poplach, to už jsme mysleli, že jsou vylekaní z jakéhokoliv zvuku a potvrdila to i paní učitelka. Nikde nic. Jenomže pak přišel třetí poplach a to už se nám zdálo divné. Vyslána spolehlivá skupinka Šneků a ti potvrdili, že divočáci tam opravdu jsou. Nejspíš zabloudili v noci k vesnici a teď utíkali před hřibaři hlouběj do lesa. A naše stanoviště jim stálo v cestě. Protože byli opravdu plaší, netroufli si projít, zoufale se motali v remízku a opakovaně zkoušeli projít. Neriskovali jsme zranění a zkrátili dalším skupinám trasu.
Zbytek stezky proběhl dobře, děti si spokojeně odnášely diplomy a sladkou odměnu. Nám pak ještě chvilku trvalo, než jsme dali Březiny do původního stavu, opekli si špekajdy a odfrčeli domů.
Velký dík všem, kteří přiložili ruku k dílu a podíleli se na organizaci i realizaci parádní akce!!!
Velký dík všem učitelům a paní ředitelce – úžasná podpora spolupráce ze strany školy!!!