(Dazul) Slíbil jsem Denymu, že na brigádu dojedu s mulčovačem a posekám louku kolem Dětského bezbariérového centra Březiny. A tak jsem od 6:30 začal připravovat pracovní čtyřkolku a těžký mulčovač s příslušenstvím (kanystr benzinu, olej, vazelínu, …). V 7:05 vyjíždím po polňačce na hřeben, abych se dostal na novou štěrkovou cestu z Hošťálkové. Pak kousek po louce na cestu do Poborova, kritických 700 metrů po „hlavní cestě“ k odbočce do Březin, 900 metrů ke sjezdu pod DBCB a kolem kolně na louku před srubem. A protože se zapřaženým mulčovačem se fakt nedá jet moc rychle, trvá mi cesta 40 minut. A zpátky domů to bude do kopce, takže musím počítat s nějakým tím časem navíc.
Před srubem už se snídá a tak se připojuju. Deny líčí, co by rád dnes stihl udělat, ale zatím nás tu je jen dvanáct. Když si Denis ověřuje, že za čtyřkolku můžu zapřáhnout i vozík, budí telefonicky Fantu, který před chvílí přišel dom z noční, a vyjednává si s ním půjčení jeho starého vozíku, protože ten je ideální proto, abychom v něm mohli odvážet 40 cm stěrku naplaveného po předprázdninových deštích.
Já jdu premiérově sekat louku – nevím kam všude se s tím ďábelským strojem dostanu. Je mi jasné, že dost práce bude mít i křoviňák, aby se vysekly rohy v krajích trávníku. Smůlu si vybírám hned po páté otočce, kdy mi kladiva mulčovače rozšrotovaly litinové víko kanálu na dešťovou vodu. A ještě mi velká část víka zůstává zaklíněná ve stroji. Rychle vypínám čtyřkolku i mulčovač, uklidňuju se, zalehávám na zem a zkoumám útroby. Zvedám na šroubech mulčovač o 20 cm, abych vytáhl zaklíněné zbytky litiny a počítám kolik kladiv-nožů je zničených. Čtyři :-( Vůbec netuším, zda v tomhle stavu s tím půjde dál séct.
Půjde. Za hodinku mám louku, kterou jsme sekačkou žali cca 4-6 poctivých hodin, posečenou. Sjíždím se strojem na cestu ke kolni, kde už demoliční četa rozebírá podsadové stany. Tam mulčovač odpojuju a vyjíždím zpět ke srubu, abych zapojil přívěsný vozík nachystaný za srubem.
Deny a Pepa začínají na vozík házet naplavený štěrk lopatami, já jim krumpáčem naplaveninu prokypřuji, aby se jim lépe nabíralo. Vozík se plní. Pomaleji než by se mi líbilo, ale plní. Vzhledem, že tady bude toho štěrku tak na dvacet vozíků, asi by to chtělo více ruk k lopatám, uvažuju. Ale nechávám tomu čas. Trošku tomu pomůžeme, říkám si v duchu. Jak štěrk vyhážeme u vodní nádrže, odvezu zpět „nahazovače“ na vozíku. Ostatní to uvidí a budou se chtít odvézt taky. Ale stanovíme podmínku, že na vozíku povezeme jen ty, kteří si jej před tím lopatou nahážou štěrkem.
Zkrátím to – plán funguje. Před obědem, když odvážíme cca 6 vozík štěrku, zpátky jede naloženo 6 brigádníků a dva ještě sedí na železných rámech čtyřkolky. Poslední vozíky se plní docela rychle, protože v akci je 4-6 lopat a rýčů + několik rukou na střídání. Několik posledních fůr odváží za řídítkama Pepa, který se každou jízdou zlepšuje víc a víc. Ještě dvě jízdy a klidně bych jej nechal jet naprosto samostatně : -)
Je skvělé, že tradice společného oběda na brigádách v DBCB se udržuje, byť je to logisticky náročné. Čočková polévka je svělá a pečené kuře s rýží je ještě lepší. Dita už by se mohla klidě vdávat : -)
Společnými silami zvedáme v kůlně na půdičku letos zakoupený táborový hangár, protože jej budeme potřebovat zase až v červenci. Byla to náročná chvilka, ale dokázali jsme ten objemný a těžký vak, v cca osmi lidech zvednout vysoko nad hlavy a vsunout do vymezeného skladovacího prostoru. Jsme fakt dobří : -)
Před půl čtvrtou s pomocí Pepy zapojuju mulčovač a vyrážím k domovu. Od včerejška je u nás milá návštěva – Robin s rodinou, se kterým mne pojí staré oddílové doby mého mateřského oddílu Lvíčat – 4.chlapeckého. Jsem rád, že si ještě budu moc návštěvy užít : -)