Článek z Okresního závodu světlušek a vlčat je na konci této stránky – pod nesestříhaným dvanáctiminutovým videem a fotkami nalezených věcí.
Po odjezdu účastníků Okresního kola Závodu světlušek a vlčat bylo na stanovištích, kolem srubu i ve srubu nalezeno 17 věcí. Tři se podařilo ztotožnit s majitelem (díky telefonátům rodičů) a zbývajících 14 je na fotkách:
V DBCB budou výše zadokumentované nalezené věci uschovány do konce 5/2016. Pokud si je majitel do té doby nevyzvedne, budou věnovány na charitativní sbírku šatstva. Kontakt na správce DBCB – 737 249 211.
Nedělní podvečerní balení tee-pee:
Slíbené fotografie – kdo chtěl, měl možnost nechat se vyfotit s lasem, bičem, pistolí i koněm. Fotku stáhnout, vytisknout, zarámovat či vlepit do kroniky :-)
Pár foteček ze samotné akce:
(Dazul) Když se objevila poptávka po tom, aby se někdo z lidí kolem ŠESTKY chopil organizace Okresního kola závodu světlušek a vlčat (ZSaV), považoval jsem to za signál ve stylu „selhaly vsetínské oddíly, poslední záchrana je kateřinická ŠESTKA“ :-)
Kikina ani neví jakou mi udělala radost, když se ujmula klíčového postu – hlavní organizátor, šéf akce a hromosvod. Že se tím pádem bude konat ZSaV někde kolem našeho Dětského bezbariérového centra Březiny bylo jasné. Na březnové schůzce organizátorů se s Kikinou potkala Deninda, Liba, Zub, Janina, Dita, Kecka, Pípa a Fanta – zaúkolována byla též spousta nepřítomných.
Organizačně ne úplně jednoduchá akce má vždy kromě mínusů (spousta energie a času s nejistým výsledkem) i své plusy. Mimo pocitu s dobře odvedené smysluplné práce a svého dílu na společném výsledku, hlavně příležitost se potkat. I když v pátek před závodem pršelo skoro celý den a v podvečer pořád nepřestávalo, nepochyboval jsem o tom, že trávu dosečeme, pohrabeme, hangár postavíme ….. A příjemným bonusem bylo, že jsem se potkal i s lidmi, kteří sice ze současného šestkařského dění aktivně vypadli, ale když Kikina potřebuje pomoc, jsou tu, jako bychom se viděli naposledy včera.
Jak závod probíhal na ostatních stanovištích jsem se neměl možnost přesvědčit osobně, protože společně s Pípou a Marťou jsme měli na starosti poslední (deváté) stanoviště – lodě. Hlídka měla za úkol zachránit Billyho a převézt jej přes vodu aniž by namočila sebe či jeho. Společně s painballem jsem tuto aktivitu považoval za nejrizikovější.
Až po té, co na sebe nasoukal neoprén a záchranou vestu, přiznal Pípa, že je držitelem papíru cvičitele do obtížnosti WW3. I když má hladina vodní nádrže u Dětského bezbariérového centra Březiny klasifikaci ZWA (po novu tuším jen ZW – to je ta nejnižší), měl jsem okamžitě skvělý pocit, že případně tonoucí světluška či vlče se může chvíli plácat, ale nezhyne, protože můj parťák má několikanásobně předimenzovanou kvalifikaci J
Není to spravedlivé, ale na naše světlušky a vlčata jsme byli přísnější než na jiné hlídky. Konkrétní příklad – ač jsme oba tušili, že pokud by Lenička jela na raftu jako zadák, byla by jejich hlídka nejrychlejší, ani jeden z nás ji neupozornil, když si sedala doprostřed. Cenné na této zkušenosti bylo, že když se Lenička dívala na časy ostatních hlídek a zjistila, že jim chybělo 5 vteřin k tomu, aby byli nejrychlejší – „Kdybych jela na zadáku, tak jsme nejlepší!“ konstatovala trošičku zklamaně.
Můj osobní pocit z téhle akce je velmi dobrý. Pro příště by stálo za to vychytat počáteční zdržení na některém z počátečních stanovišť, zvýšit účast kateřinických závodníků (ratibořské světlušky a vlčata byli zastoupeni důstojně) a počasí (abychom mohli sbalit hangár a týpko). A snad ještě i to, že by se mohli všichni organizátoři zdržet dokud se vše neuklidí – oceňuju, že až do konce vydržely maminy i se svými malými dětmi (a manžely), které paradoxně měly právo kvůli dětem odejít nejdřív. Na žádné další věci, které by bylo dobré vylepšit jsem zatím nenarazil. Určitě by ale stálo za to získat i zpětnou vazbu od účastníků z Kelče, Valmezu, Vsetína i Lidče.