(Dazul) Pro mne ikonický díl (z roku 1982) hexalogie Dušana Kleina o „Básnících“ končí slovy „Básníci mají obtížné začátky a konce. Zato mezidobí je radostné a plodné. …“ Tyhle slova mne napadají, když necelých 22 hodin před odjezdem na malou RS expedici dostávám od řidičky druhého auta, Rašky, zprávu: „ahoj Dazule, mam tu problem, dostala jsem antibiotika a musim jeste zitra nebo v patek k zubarce, nebo na pohotovost … ja uz s vama radsi nic neplanuju, nebo to je uplna ostuda, vzdycky se neco potenti, hrozne me to mrzi, ze to takto komplikuju … budes mit nejakou nahradu?“ Vzhledem k tomu, že jsem před týdnem Raďochovi (který s námi měl vyrazit, ale moc se mu nechtělo k vůli rodinným povinnostem) řekl, že to s Raškou v pohodě zvládneme sami, takže není nezbytné, aby se mini expedice účastnil – náhradu tedy nemám : -(
Sestříhané video z RS MINI EXPEDICE (5:59):
Vrátím-li se do svých 17 let, kdy jsem už oddíl (TOM Lvíčata, nyní 4.Ch Lvíčata) prakticky vedl, připouštím, že bych tehdy akci asi nezrušil, ale vymyslel nějakou náhradní variantu na jiné místo, kde bych bezproblémově vše zvládnul sám, protože naplánovaná akce se prostě neruší. Ale protože mi je o několik desítek let více, a umím komunikovat i jinak než přes textové zprávy, okamžitě zapínám computer v mém mozku a projíždím krátkodobé i dlouhodobé dopady možných variant rozhodnutí, které budu muset udělat bez ohledu na vlivy ke kterým jsem zavdal či nezavdal příčinu. Mým autem zbývajících 5 lidí + jejich bagáž + paddleboardy neodvezu, takže musím sehnat větší vůz do kterého se vleze navíc i kolo nebo jiné menší přibližovadlo, které mi pomůže překonat cca 18 km mezi autem a místem odkud budeme vyplouvat.
Za cca 80 minut Rašce odepisuji: „Tak už jsem to asi vyřešil. Nikdo další nemůže, a tak si půjčuju obecní auto (do mého bychom se všichni nevlezli) a na přejetí 15 km, kde se cestou pro auto nedostanu vlakem, povezu s sebou půjčenou koloběžku. Pokud bys byla schopna paddleboard dneska dovézt, bylo by to skvělé (hlavně to dvojpádlo, které k jednomu paddleboardu chybí). Stavil bych se, ale vyzvedávání auta a koloběžky je komplikovanější a už se 2x změnily časy, takže nejsem schopen napsat v kolik bych se stavil.“ Vypadá to, že když vše klapne, měl bych měl akci zvládnout i jako jediný řidič – dospělák.
Prvně jsem tuhle řeku splouval v červenci 2021 (v naší KRONICE na stranách 2392-2413), pak v září 2021 (strana 2477-2490), a pak minimálně v srpnu 2023 (strana 3180-3195) – pokud jsem na něco nezapomněl – takže nyní sice čtvrtý pokus, ale prvně na paddleboardech :- ) A vzhledem k tomu, že jsem zatím nikdy žádnou řeku na paddleboardu nesplouval, tak to je i premiéra této aktivity.
1. den – čtvrtek – 14.8.2025
(Dazul) Myšák má dnes narozeniny, ale popřáli jsme mu doma už včera. Je mu 13. Tahle akce je se pro RS, ale přes celý tábor visela na táborové kuchyni informace o tom, že se může na svoji účast dotázat i mladší 15 let a v individuálních případech může vyrazit na RS MINIEXOEDICI NA PADDLEBOARDECH taky. Myšákovi a Lišce ještě není 15, ale u obou nemám pocit, že by mohli být brzdami. Jsem přesvědčen, že věk je dost matoucí ukazatel. V historii oddílu to bylo mnohokrát, že o několik let mladší členové zvládali náročné akce lépe než ti starší. Ono je to i o odhodlání, pohodlnosti, samostatnosti, chuti vyzkoušet nové věci, mamánkovství, prioritách i skutcích (nikoliv slovech). Z tohoto hlediska mám z Myšákova rozhodnutí radost : -)
Před 7:00 ráno jsme s Myšákem připraveni vyrazit. Ale čekáme ještě 10 minut abychom u Lišky nebyli příliš před 7:30, kdy jsme domluvení, že ji budeme nakládat. Jedeme pohodlnou obecní dodávkou, zde se nás pohodlně všech pět leze, včetně našich paddleboardů a lodních pytlů.
Před 7:30 nakládáme Lišku, a míříme do Jablůnky, kde by nás v 7:40 měla čekat Katie u železničního přejezdu. Jsme tu o pár minut dřív a Katie tu ještě není, takže jedeme dál k Uhlíkovi, který už je připravený před jejich domem. Nakládáme jej i jeho věci a míříme zpátky k přejezdu. Katie tam sice ještě není, ale po zavolání Pecce, její mamce, zjišťuji, že stojí v koloně před závorami na druhé straně kolejí.
Bez problémů nakládáme Kaiem, její bágl i paddleboard, loučíme se s Peckou a vyjíždíme směr Valmez. Ve Valmezu zastavujeme u Tesca. Kupujeme minerálky, někteří z nás i snídani. Ale dohodli jsme se, že v autě nebudeme jíst, takže snídáme před otevřeným vozem. Když máme dojezeno a dopito, vyjíždíme směr k polským hranicím. Navigace nás vede na Hranice, ač bych čekal, že nás potáhne přes Nový Jičín nebo Palačov.
Nutno konstatovat že autonavigace, která byla v ceně obecního vozu za milion a půl, není tak kvalitní jako navigace v mobilu Uhlíka, který stál 8000 Kč :- ) Slavná navigace obecní dodávky nás totiž vedla do slepé ulice atd. Ale Uhlíkův Waze to zachránil a nasměroval nás správným směrem.
Na dálnici se napojujeme až někde před Odrami a pak po ní jedeme skoro 100 km, i v Polsku. Před státními hranicemi ale zastavujeme v Antošovicích, abychom doplnili PHM. Když jsme tudy jezdívali s OS Papučáři na polské řeky, tak jsme zde mívali sraz. A protože jsme tu bývali později než dnes, rovnou jsme se zde stavili na jídlo do KFC, což byla pro naše děti vždy velká radost. Dneska jsme tu ale na jídlo v KFC příliš brzy, takže pokračujeme dál.
V 11:20 u Małe Panwe v místě vyplutí Krupski Młyn foukáme paddleboardy. Flek odkud jsme zatím vždy vyplouvali je nově zabezpečený dopravní značkou „zákaz vjezdu“ :- ( Protože tam už jedno auto s vlekem na lodě už je, tak tam zajíždím taky. Rychle vyhazuji paddleboardy uložené v zavazadlovém prostoru dodávky, ale to už se za mnou tlačí na zadek další dodávka s loděmi, která mi blokuje cestu abych vycouval. A dodávka přede mnou mi brání abych vyjel. Nakonec tenhle rébus řeší dodávka přede mnou tím, že odjíždí. Následuju ji a přejíždím hlavní cestu na druhou stranu, kde je odstavné parkoviště. Zbytek nevyložených věcí (naše loďáky a další drobnosti) nosíme k Małé Panwi, což je asi 100 m, postupně ručně.
Díky Pípově fukaru značky Parkside (na baterii), se nám daří velmi rychle nafoukat paddleboardy nahrubo. Na potřebný tlak 1 bar je dofoukáváme ručně pumpami s manometry. Snažím se nafoukat vlastní paddleboard co nejdřív, abych mohl všechny věci, které nebudu potřebovat, dát do dodávky a dohlédnout na to, aby tak účinili i ostatní.
Domlouváme se, že nám na plavbu po Małe Panwi bude stačit jedna společná pumpa i hadice, pro případ, že by některý z paddleboardů potřeboval dofouknout. Všechny ostatní věci, které nebude potřeba při pádlování na vodě – obaly na paddleboardy, nafukovací plachtu, singl pádla, bateriový nafukovač, … – dáváme do nákladové části obecní dodávky a já s nimi odjíždím směr Zawadzkie.
Před vlakovým nádražím v Zawadzkie jsem parkoval auto i v září 2021, když jsem Małou Panew splavoval jen s malým Myšákem a ještě menší Kájou. Parkování bylo tehdy bez problémů, takže volím toto místo i letos.
Na neplaceném parkovišti vydělávám z auta koloběžku, kterou jsem si půjčil od našeho Páji, kontroluji zda je auto zamčené, a odrážím se na kolobrndě proti proudu Małe Panwe. Navigace mapy.cz mi ukazuje, že k místu odkud budeme vyplouvat, a kde na mě RS čekají, to je necelých 16 km, tedy pokud pojedu po lesních cestách a nějakých zkratkách, které nevypadají úplně důvěryhodně, ale já se rozhodl zkusit. Chci být s našimi co nejdřív, abych nebyl v nejistotě, že se jim něco stalo.
Určitě stojí za zmínku fakt, že je fakt hodně velké vedro. Na slunci to tipuji na 40 stupňů. Když jedu na té koloběžce, a vítr kolem mně mírně sviští, je to určitě příjemnější než kdybych stál na místě a nehýbal se, ale za chvíli za mně stejně leje pot. Otírám se každou chvíli do oddílového trička, které mám na sobě. Po čtvrthodince mám tričko na břiše, docela mokré, jak stírám z čela kapky potu.
Na koloběžce jsem jel jednou jedinkrát, asi tak před 15 lety, v Lednici. Ale to byla trasa 5-10 km. Tady mě čeká delší štreka. I když jedu proti proudu Małe Panwe, je to většinou rovina, žádné výraznější stoupání (ale ani klesání) mne nečeká.
Myslel jsem si, že se budu lehce odrážet a koloběžka pojede jak závodní vůz, ale není to tak jednoduché. Většinou se mi daří odrazit třeba 10x-15x a pak musím střídat nohu, protože než si zvyknu na tempo, je tenhle jednostranný pohyb unavující. Nejlíp se mi jede ve městě, když se mohu odrážet od rantlu chodníku a jet po silnici vedle něj. Výškový rozdíl 10 až 15 cm, který při odrážení šetřím, je hodně poznat. Musím si taky projít začátečnickými chybami, když při odrazu dávám nohu příliš dozadu a příliš těsně vedle stupadla koloběžky, brnknu kotníkem přímo do osky zadního kola. Když se mi to stane podruhé, začnu si dávat tak velký pozor, že dokonce dnešní cesty se mi to už nestane. Tak bolestivé to bylo.
Navigace Mapy.cz mě vede nejprve po silnicích a městských cyklistických cestách, pak na nějakou boční stezku přes Małou Panew. Teď už jedu lesem. Nejprve po takové štěrkovici, po které se jede teda výrazně hůř než před chvílí po asfaltu, ale asi po kilometru se dostávám na úzkou krásně asfaltovanou lesní cestu, kde je zákaz vjezdu motorových vozidel. Cesta je rovná jak podle pravítka a jedu po ní víc než 7 km.
Tahle komunikace zřejmě slouží i jako nějaká nouzová dopravní cesta z fabriky u Krupskieho Mlyna. Už v roce 1871 tam založili moderní zbrojní továrnu – Fabryka Materiałów Wybuchowych Lignoza – která vyráběla černý prach, nitrocelulózu, dynamit, těžké dělostřelecké granáty a munici pro střelné zbraně. V současnosti se továrna v Krupskim Młynie jmenuje Nitroerg a patří mezi největší výrobce průmyslových trhavin ve střední Evropě. Na Běloruské hranice to je odsud cca 400 km, k hranicím Ruska (Kaliningradu) to je podobně, takže rakety typu Iskander jsou téměř jistě zaměřeny i na zdejší Nitroerg. Dokážu si tedy představit havarijní či záchranné plány, kvůli kterým stálo tuhle cyklostezku vybudovat tak luxusně.
Navigace mne táhne z této cesty na méně kvalitní lesní cestu, ale zároveň mi nabízí i alternativu, která je o 7 minut kratší (pro kolo) než ta, po které bych se měl vydat. Je to lákavé, protože bych mohl pokračoval dál po rovné lesní asfaltce, lemované nádhernými borovicemi po obou stranách. Znejišťuje mne, že tahle alternativní trasa si krátí vzdálenost skrze areál fabriky Nitroergen. Je to divném, nicméně navigace Mapy.cz mě vodí většinou dobře. Tak se tedy vydávám kratší cestou a pokračuji dál rovně.
Je to ale chyba, končím u dvojité brány s ostnatým plotem, kde je nápis „Brama awaryjna“, což si překládám jako „nouzovou bránu či východ“. Nikdo tu samozřejmě není, rez na kovové bráně, pletivu i ostnatém drátu napovídá, že se už hodně dlouho nepoužívala. Takže projet to tudy nepůjde :- ( Nezbývá mi než pokračovat po asfaltové cestě ještě dál, kde se jeví možnost jak areál fabriky objet. A těch 7 cyklo minut, které jsem měl ušetřit, si právě každou další minutou jízdy na koloběžce přidávám : -(
Jízda na kolobrndě v tomhle vedru je docela záhul. Vzhledem k tomu, že jsem po celou dobu nic nepil, tak se mi už lepí jazyk na paty. Za 10 minut bych možná mohl být na místě u našich RS a tam mám minerálku, jenže právě jedu kolem místního supermarketu Dino, kde bude určitě k mání i nějaké chlazené pití. Parkuji koloběžku do stojanu pro kola, a kupuji si půl litru Mirindy za necelých 5 zlotých (cca 30 Kč). Ta cena je vyvážená tím, že je nápoj je skutečně vychlazený. Dostat do sebe obsah láhve mi trvá asi tak minutu a půl. Plastovou láhev dávám okamžitě po polknutí posledního doušku do odpadkového koše, hnedka u obchoďáku. Naskakuju na koloběžku a pokračuji dál. Vybavuje se mi, že tudy už jsem kdysi jel v autě, když jsme zde před lety přemisťovali vozy ze startu nebo cíle při tehdejším splouvání Małe Panwe.
Před 20 minutami jsem volal Myšákovi s prosbou, aby mi uvařil s mých zásob čínskou nudlovou polévku s masem, abych je nezdržoval vařením, když přijedu. Mimo žízně mám samozřejmě i hlad. Myšák má uvařeno, takže jej chválím a děkuji mu. Dávám do sebe hutnou polévku s hovězím masem, uzavírám svůj loďák, přemisťuji paddleboard na vodu, uchycuji bagáž gumicukama, na loďák zabaluji do staré stanové celty koloběžku, kterou taky gumicukem připevňuji, aby mi nesklouzla do vody, a můžeme vypnout!
Potěšilo mě, že RS přemýšleli a sundali si ze svých paddleboardů ploutvičky, protože je tady málo vody, a museli bychom příliš často naše plavidla s bagáží přenášet či přetahovat. Takže si ze svého paddleboardu taky sundávám obě ploutvičky. Protože se mi už nechce otvírat loďák, připevňuju je mezi gumicuk a lodní pytel, měly by držet. Dovnitř je uložím až večer, když přistaneme.
Každý si na svém paddleboardu veze i svůj lodní pytel. Myšák si jej připevnil popruhy na příď jako všichni ostatní, ale tím, že pluje zádí dopředu, slouží mu jeho loďák jako opěrátko. Za pár hodin pluje podobně i Liška.
Netuším, kde se nám dnes podaří doplout. Na místo startu jsme totiž odrazili výrazně dřív než v předchozích letech, a první nocleh, vyzkoušené tábořiště, je odsud asi kilometr a půl. A to je moc blízko. Na to abychom dopluli 20 km k městu Zawadzkie (kousek od železničního mostu jsme 2x spali), kde mám zaparkovat auto, to dnes nevypadá, i když to naprosto vyloučené není. Dvojpádla na paddleboardu jsou totiž úžasná věc – mám pocit, že jedeme minimálně dvakrát rychleji než na barákách.
Ale není účelem téhle akce spěchat a polykat kilometry. Jedeme na pohodičku, takže často zastavujeme, děláme kraviny, a pak pokračujeme dál. Největší vzrůšo zajišťuje Myšák, když nachází vysoké břehy, ze kterých vrhá několikametrové skoky do tůněk. K jednou skoku se nechávám vyhecovat i já, protože do toho šel i Uhlík, a když to skočil on, tak to musím skočit taky :- )
Ve finále pluji jako první a ostatní dělají kraviny někde za mnou. Vybíhám na několika místech na písčitý břeh, abych ověřil, zda by tam šlo přespat nebo to pro nás vhodné není.
Před 17:00 přistáváme u jedné z posledních plážiček před osadou Samosz u vesnice Kielcza, skrze kterou zítra poplujeme. Byli jsme na tomto fleku několikrát, ale nikdy jsme tu nenocovali. Proto jsem si dřív nevšimnul té spousty sáčků od brambůrek, zbytků plechovek od piva a papírových ubrousků po dámské toaletě. Přesto všechno je tohle místo z těch mimo „civilizaci“ asi nejvhodnějším k usalašení. K lepšímu místu bychom do setmění stejně nedopluli.
Vytahuju paddleboard na břeh, sundávám z něj koloběžku a loďák, vytahuji z něj powerbanku a dávám rychle nabíjet svůj mobil, protože mám na něm poslední procento energie. Focení a natáčení na mobil je největším požíračem energie. To mi mobil nevydrží nabitý ani do večera : -(
Po 15 minutách připlouvají ostatní, nad vybraným místem neprotestují a shodujme se, že tady budeme dneska nocovat. Přenáším paddleboard do stínku, napínám a hamaku, vytahuji spacák a dávám si ohřívat z MRE guláš. Nerozdělávám oheň, ale využívám chemický ohřívač z balíčku MRE. Než se mi gulášek ohřeje, jdu si oprat trenky, ponožky a pořádně se umýt. Dneska už do vody nepolezu, takže se můžu osušit a obléct do suchého.
Když spořádám teplý guláš, hovím si chvilku v hamace a pak si jdu umýt nohy od písku. To je dosti náročná činnost, protože když si nohy od písku umyju, osuším si je a dám si trekové sandály, než překonám plážičku, abych se dostal na jehličí, mám nohy zase plné písku. Takže nabírám do igelitového pytlíku asi litr vody, sáček s vodou zavěšuji na šňůru na které suším prádlo, a malou dírkou nechávám crčet vodu ven. V takovém mini pramínku si umývám jednu nohu, utírám ji do ručníku, nasazuji ponožku a pak botu. Totéž činím s druhou nohou. Je to operace, která trvá cca 5 až 7 minut. Nicméně mé nohy jsou krásně čisté, bez písku a suché.
Oblékám si kraťasy, tričko a vyrážím na průzkum okolí. Velením pověřuji Uhlíka a informuju jej, že předpokládám, že budu do hodinky a půl zpátky. Nakonec procházím osadou Samosz a na začátku vesnice Kielcza, kousek za mostem, to otáčím zpátky. Procházka do 3-4 km.
Myslím si, že je dobré nechávat RS na takovéto akci co nejvíc prostoru a minimálně zasahovat do organizace – vnímají, že nejsou pod neustálým dozorem dospělého a především si sami vyzkouší a naučí se spoustě drobností, které by je v mojí přítomnosti asi ani nenapadly. Proto se snažím na řece plout hlavně před nimi, aby měli prostor se sami zastavit kde chtějí. Ví, že na ně někde počkám.
Když se vracím na dnešní tábořiště, rozdělaný oheň na písčité pláži stále hoří, RS jej udržují : -). Před odchodem jsem v něm nechal spálit mnou sesbírané papírové ubrousky z okolí a doporučil jim, aby spálili i ostatní hořlavé odpadky, které zde nasbírají. Teď se ale uvelebuji ve své hamace a píšu zážitky z dnešního dne : – ) Dnes jsme spluli jen 6,5 km.
2. den – pátek – 15.8.2025
(Uhlík) Krásné ráno, moje tělo ještě spí ale moje oči se už probudily. A první co vidí je Dazul. Můžeš si domyslet jaký pocit jsem měl v tu chvíli v hlavě. Hned po tom, co jsem tento zážitek zakopal dost hluboko v sobě, tak jsme se pomalu ale jistě začali balit.
Já jsem byl sbalený docela rychle, takže pro mě zbýval už jen jeden úkol: jídlo. Vytáhnu vařič, vodu a jdu na to. Dnešní ranní menu byla kaše alá Uhel, neboli pro normální lidi: kaše kterou jsem našel na dně batohu a stačilo k ní jen ohřát vodu.
Mezi mým skvělým vařením se ostatní stačili sbalit a nachystat k odjezdu, takže mi nezbylo nic jiného než kaši jíst za plavby. Určitě se najde fotka jak si ji spokojeně papkam.
Mezi papaním a pádlováním jsem si našel i čas kdy jsem s Myšákem dělal blbosti. Jak jsem spokojeně papkal tak se Dazul rozpovídal o projektu PŘÍBĚH SKAUTINGU NA VALAŠSKU který připravuje.
Přeskočim oběd atd. Chci v tomhle článku poděkovat Dazulovi za to, že nás bere na takové akce, a že má s námi takové nervy. Není to s náma jednoduché. Takže Dazule moc si toho všichni vážíme, a i když si s tebe občas děláme srandu, máme tě moc rádi, a budu se s tebou těšit na další akci. Ať nás vezmeš kam chceš, bude to sranda.
Teď už moje pocity k téhle akci: bylo to občasně fakt náročné, celý den na sluníčku a pádlovat, ale klidně bych si to dal znova. Mám nové zážitky a zkušenosti. Musím uznat jednu věc, s Dazulem se nikdy nenudím.
(Dazul) Prvně jsem dnes vzbuzený ve 2:45, abych si ten čas ověřil tak musím zapnout mobil, který přes noc na expedicích vypínám, abych šetřil energii. Je nádherná měsíční noc, nepotřebuji ani zapínat čelovku, abych viděl dobře i mezi borovicemi, břízami, buky a topoly, kde mám nataženou hamaku. Vylézám ze spacáku a odskakuji si s pískem. Uvědomuji si, že mi bylo zespodu hamaky o poznání méně tepleji než shora, a tak si na spacák nasazuju žďárák. Není to žádná nutnost, noc je teplá, usnul bych i bez bivakovacího pytle, ale když už jej s sebou v loďáku vezu, proč bych jej nevyužil.
Po druhé se budím už definitivně, je něco před sedmou. Do 7:00 se převaluji v hamace a pak vstávám. Navlékám na sebe námořnické tričko s dlouhým rukávem, protože po ránu je v lese u řeky přece jenom trošku chladněji ve srovnání s teplotou ve spacáku. Kráčím zvolna do hlubokého lesa odlehčit si a zahladit stopy svého konání. Hlavou mi probíhá vzpomínka, jak jsme na prvním táboře TOM Lvíčata u Holubova na Šumavě neměli latrinu a do lesa jsme odcházeli s polní lopatkou. Párkrát se stalo, že leckterý šťastlivec se rozhodl vyhloubit jamku zrovna na místě, kde už zanechal svoji stopu jiný člen oddílu. Tak dobře jsme se naučili maskovat své stopy :- ) Natolik nás to poznamenalo, že jsem včera i po těch desítkách let sesbíral hromádku použitých papírových kapesníků poházených po vykonaných potřebách mnoha prasátek převlečených za ženy. Když je móda zdaňovat sladké nápoje, klidně bych napálil mega vysokou daň na papírové kapesníky. Lidi by snad začali vozit klasické plátěné, které by nevyhazovali. Po návratu k hamace si umývám ruky ve zbytku vody, kterou jsem včera večer nechal viset v igelitovém pytlíku na šňůře.
Do ešusu nalévám 3/4 litru pitné vody z camelbagu, je zavěšený na stromě, aby se mi z něj lépe voda pouštěla. Zjišťuji, že nemám na obvyklém místě zapalovač, kterým zažehávám malý vařič. Tipoval bych, že mi jej vytáhl nejmenší Kuba, když se protáhl při balení věcí na mini expedici pokojem a já ještě neměl vše v lodním pytli. Ten hoch dokáže odhalit sebemenší chvilku, když nejsem ve střehu : -( Naštěstí mám za zapalovač náhradu – v balíčku MRE U.S. Army jsou standardně i proti vodě a vlhku zabalené zápalky. Takže zapaluji vařič americkými papírovými sirkami.
Mezitím, než mi voda začne vařit, balím do kompresních pytlíků ty věci, které není potřeba větrat či sušit, a už je nebudu až do večera potřebovat. Takže ukládám karimatku, kterou jsem zatím nepoužil, ponožkoboty, nerozbalenou celtu, pončo, … Metoda ukládání věcí do lehkých kompresních pytlíků se mi léta osvědčuje. Díky nim mám ve svých věcech i jídle dobrý přehled, rychle je balím, a oceňuji, že nemusím třeba k vůli ručníku vysypat celý loďák – vytáhnu jen kompresní pytlík kde mám uložený ručník, mýdlo, kartáček na zuby, …
Před 8:00 jsem už dávno po jídle. Sedím pohodlně v hamace, jako v houpacím křesle. Je do dobrá poloha na snídani :- ) Mám v sobě vojenské kafe s cukrem, smetanou, a vynikající čínskou nudlovou polévku s opravdovým masem. Vylézám z hamaky a jdu oznámit spící dvojičce – Uhlíkovi a Lišce, že mají zhruba 90 minut na to, aby se taky sbalili, posnídali a připravili k odplutí. Katie a Myšák už jsou dávno vzhůru, takže moje hlasitě pronášená informace je mířena především na „Lišku která (stejně jako čert) nikdy nespí“ : -)
Do vyplutí mám spoustu času, tak se velmi zvolna převlékám do už téměř suchých trenek, které jsem dal sušit večer, nasazuji oddílové tričko, a vážu si svůj skautský šátek jako čelenku (naposledy se mi tak skvěle osvědčil při RS expedici po Serra de Tramuntana i na letošním puťáku). Mám sice v loďáku proti slunci plátěný klobouk, ale zatím jsem jej nevytáhl.
Zvolna dobaluji zbývající věci: ručník, hamaku, natažené lanko, uschlý ešus, plynovou kartuš, vařič, lžičku, … a ukládám je do kompresních pytlíků. Pokládám vše na rozložený prázdný lodní pytel, abych mohl během minuty všechno uložit dovnitř a přenést na příď paddleboardu. Naše „nejrychlejší“ dvojička je už v jakéms takéms pohybu – soudím tak podle rukou, které se občas objeví z pod stále ještě natažené celty. Ale šustění, cinkání, lupkání, šoupání i křupání jehličí dává tušit, že proces balení, snídaně a přípravy k vyplutí byl zahájen i u nich :- ) Liška zmateně vykřikuje něco o tom, že je „nejlepší“. A za pár minut hlásí: „Já už jsem sbalená, jsem dobrá že?“. Odpovídám jí, že „dobrá“ znamená za tři a „nejlepší“ je za jedna, takže ať si vybere, a nejširší dezinformace.
Když roverům líčím úžasně měsíční noc, kontruje Uhlík slovy: „Za mých mladých let měsíc ještě nebyl.“ A vykládá historku o půlnočních pohybujících se světlech v lese za námi. My, co víme jak to bylo s těmi policajty a Uhlíkem na Mallorce, to zbytečně nekomentujeme a nerozvíjíme :- ).
Připevňuji lodní pytel na paddleboard, přes něj dávám složený stanový dílec a až na něj pokládám koloběžku. Chvíli hledám její nejvhodnější polohu, aby žádnou částí nešla do vody ani při náklonu mého plavidla. Musí být umístěna i tak, aby mi při pádlování nezavazela a já nemusel sedět až úplně na zádi. Když má koloběžka optimální pozici, fixuji ji dvěma gumicuky, které karabinkami připínám ke kovovým očkům na přídi.
8:48 přináší na vodu svůj paddleboard Liška a 8:55 vyplouváme. Půl hodiny před vyhlášeným časem! Skvělý úkaz! Dneska bude taky vedro a tak bude dobrá každá půlhodina, kterou budeme moci v poledne odpočívat někde ve stínu. Brzké vyplutí překvapuje i Uhlíka, který ale taky sedá na paddleboard a snídani z plecháčku dojídá v sedě mezi pádlováním. Uhlík je originál :- )
V 9:15 má Uhel dosnídáno a přechází spolu s Myšákem na další aktivitu – dělají na plujícím paddleboardu holubičky, kotouly a jiné vylomeniny.
9:30 přistáváme na tábořišti za vesnicí Kielcz. Je tu hezké dřevěné molo, velký otevřený přístřešek se stoly, lavicemi a grilem, posečená louka, prázdný vozík na kajaky i snídající pár, který tu stanoval. Zastavovali jsme se na tomhle fleku vždy, když jsme kolem pluli. Jednou jsme se zde i schovali před deštěm. Dneska se tu ale dlouho zdržovat nebudeme, chci jen roverům ukázat, jak vypadají zdejší „tábořiště“, protože nemám v plánu v nějakém přespávat. Kouzlo „polských“ řek je pořád ještě v tom, že tu lze bezkonfliktně trávit noc „na volno“, přímo u řeky na velmi romantických místech.
Když se jako poslední vracím k molu, abych se nalodil, vidím jen záď Katiina paddleboardu a moje plavidlo nikde. Ale protože jsem před minutou či dvěma periferně pozoroval nápadně spěchajícího Uhla, okamžitě mi dochází, že mi tentokrát vzali kompletní paddleboard, s nákladem i dvojpádlem. Křiknu tedy na Katie, ať ostatním vyřídí, že tady počkám, dokud mi Uhlík nedopraví vše zpátky, jinak že se odtud ani nehnu. Jakmile ale Katie zmizí za rákosím v meandru Małe Panwe, vytahuji mobil, který mám naštěstí stále u sebe, a zkoumám mapu, zda bych mohl mému taženému paddleboardu nadběhnout a zloděje překvapit. Ale nejbližší kilometr teče Mała Panew skoro rovně, takže svoji úvahu vyhodnocuji jako chybnou. Navíc jsem bosky a volným terénem bych se nedokázal moc rychle pohybovat : -(
9:40 už pluji na svém paddleboardu, který mi proti proudu přitáhl Myšák (takže to zřejmě nebyla Uhlíkova akce).
10:00 na úrovni začátku obce Żędowice po dohodě s Myšákem vplouvám mlýnského kanálu Młynówka, který by nás měl po půl kilometru dovést na tábořiště Bombelka. Ještě jsem tudy nikdy neplul a na Bombelce nebyl, takže hurá vstříc průzkumné plavbě : -)
10:11 zjišťuji, že plavby to byla sice krásná, romantická, ale nápad pěkně blbý : -( Mlýnský kanál konči v rybníčku nad mlýnem a to, co je na mapě zaznačeno jako jeho pokračování zpátky do Małe Panwe, je ve skutečnosti hustě rákosím a orobincem zarostlá strouha, kde se paddleboard ani nepohne : -( Budeme muset přenášet. A ne nějakých 20-50 metrů, ale 300 !!! Jednou budu muset 300 metrů nést paddleboard na Małou Panew, pak 300 m zpátky pro koloběžku a lodní pytel a zase 300 metrů k Małé Panwi. To je bez mála kilometr. A naprosto zbytečně! Kdybych plul jako vždycky, mohl bych si tuhle kratochvíli ušetřit.
10:48 mám vše přeneseno a znovu připevněno na paddleboardu. Čekám na ostatní, kteří zvolili k nalodění místo asi 80 metrů výš. Mají sice kratší trasu pro přenášení, ale chybí jim tam pohodlný manipulační prostor písčité pláže : -)
11:05 plujeme dál. Za 1,15 km nás čeká přenášení o kterém vím. Je to u místa jménem Młyn Thiel. Je tam vodácký kemp, na louce dvě vodní turbíny z tamní vodní elektrárny a jednou jsme si tam vyžebrali pitnou vodu.
„Mlýn Thiel v Żędowicach je historický vodní mlýn. V roce 1864 mlýn spolu s budovami zakoupila rodina Thielů, která toto místo spravovala po mnoho generací. Objekt si dodnes zachoval původní zařízení a stroje, což z něj činí cennou památku průmyslové techniky a jedinečné svědectví o dávném vodním hospodářství v regionu. Mlýn sloužil jako obilní mlýn a k pohonu mlýnských mechanismů využíval sílu vody řeky Mała Panev. Po mnoho let byl důležitým místem pro místní komunitu a venkovské hospodářství. Po ukončení výroby v roce 2000 byl objekt zachován jako vzdělávací a turistické místo, kde lze vidět, jak vodní mlýny fungovaly v minulosti.“
11:20 vytahujeme po černé gumové rohoži nahoru na louku naše paddleboardy i s připevněným nákladem. Je to práce spíše pro dva. Ale na to, abych vše přenesl o 80 metrů přes cestu a louku pod turbínu, na to se necítím, takže odvazuji koloběžku i lodní pytel a nadvakrát vše přenáším.
11:29 už jsme zase na vodě a plujeme dál kanálem Theila, dlouhým 990 metrů, než vteče zpátky do Małe Panwe. Je výrazně užší než mateřská řeka, ale občas se tu vlezou i dva paddleboardy vedle sebe. Z předchozích plaveb mám tenhle kanál spojený s extremním výskytem hovad, protože na loukách za vrbovým lemováním vody se pásávalo hodně krav. Ale dnes jsem tu neumlátil ani jedno hovádko.
Na oběd zastavujeme na písčité plážičce. Já nelením a natahuji do stínku hamaku, aby se mi lépe papalo.
13:24 jsme už opět na řece, na úrovni začátku Zawadzkie. K místu, které mám vytipované na dnešní noc to máme vzdušnou čarou asi 5,5 km, ale po vodě to bude minimálně o 2 km víc. To je minimálně 2 hodiny plavby.
13:50 se trochu se roztrháváme. RS si užívají podplavávání i přelézání padlých stromů přes Małou Panew, zatímco já pluji pomalu dál. Právě jsem zastavil kousek pod podivuhodnou členitou budovou, evokující mi ikonické Gaudího stavby. V průčelí od řeky je na ní nápis GLORIA SANCTUS DEUS (asi něco jako SLÁVA SVATÉMU BOHU). Část fasády je jakoby z mazaniny. Plavím se kolem už po čtvrté, ale ještě jsem nepřišel na to, kdo to stavěl a proč. Blíž ke stavbě se dostat nedá, protože na plotě oddělujícím pozemek se stavbou a řeku jsou nápisy „teren poriwatny“. A 100 metrů níž, kde jsem přistál, jsou schůdky, které končí brankou s pletivem a bytelným řetězovým zámkem, takže se tam nedostanu ani oklikou. Podle typického aroma, které je dnešním teplem zesíleno, to na mne působí, že ona stavba je zřejmě součástí oploceného pozemku areálu mega drůbežárny, která musí být za tím neprůhledným lesním pásem.
14:11 přenáším na hlavě svůj paddleboard u jezu na Zawadzkie. Je to asi 80 m přenašečka, ale musí se při ní 10 metrů nastoupat a 12 metrů sestoupat. Drůbežárna je odsud vzdušnou čarou něco přes půl kilometru, ale občas ji cítím.
14:30 už máme všichni všechno zde a vyplouváme. Všechno je cajk, nálada dobrá, sil se zdá ještě dost : -)
14:43 pár pokroucených stromů vyčnívajících z vody mne nutí, abych si při jejich překonání lehl, pokud je chci podplout. Největším problémem se ukazuje koloběžka na přídi, která se vždy šprajcne nebo aspoň zavadí kolem nebo řídítkami.
Břehy jsou místy ostře řezané a mají kolem dvou metrů. Z vody by se mi na ně lezlo velmi špatně. Musel bych využít hustě propletené kořeny mohutných stromů, díky nimž se břehy ještě nesesunuly.
Telefonuji s Uhlíkem a oznamuji mu, že jedu dopředu, abych našel místo na přespání. Myslím na flek kousek pod železničním mostem. Když k němu dopluji, jsem nemile překvapen několika rodinami s dětmi, které se tam koupou a grilují. No jo, dnes je pátek odpoledne : -( Další tři fleky níže jsou na tom stejně : -( A tak zastavuji až 3,2 km pod železničním mostem, na plážičce, kde jsme párkrát stavěli, ale nespali.
Než doplují ostatní, vytahuji paddleboard na břeh, odstrojuji jej, zavěšuji hamaku, foukám karimatku, ohřívám si mexické menu z MRE, peru věci, večeřím a relaxuji před večerní částí mého programu. Pojedu na koloběžce necelých 5 km k zaparkovanému autu v Zawadzkie, autem pak přejedu do Staniszcze Małe, kde jej zaparkuju a na koloběžce se vrátím sem zpátky, což by mělo být cca 11 km. Takže dneska jsem absolvoval 18 km na paddleboardu, 16 km pojedu na koloběžce a 15 km autem : -)
17:35 jsem i s koloběžkou na druhém břehu Małe Panwe, a prodírám se hustým lesem, křovisky a travou k nějaké lesní cestě, která by podle mapy měla být asi 60 metrů ode mne. Bez koloběžky by se tímto terénem postupovalo rychleji a pohodlněji.
17:40 mám sundané oddílové tričko (je vedro i zde v lese) a svištím na koloběžce proti proudu Małe Panwe. Cesta je opravdu lesní, do asfaltu ze včerejška má daleko. Překvapuje mne, kolik zde potkávám cyklistů a (elektro)koloběžkářů.
17:57 míjím kruhový železobetonový bunkr se střílnami, jakousi obdobu našich předválečných „řopíků“. Tenhle je orientován tak, že pokud by byl zneškodněn, musel by nepřítel ještě překonat řeku Mała Panew, která tvoří přírodní překážku.
Auto na parkovišti u nádraží v Zawadzkie je v pořádku. Dávám koloběžku do nákladního prostoru dodávky a vyrážím do Staniszcze Małe, které je odsud asi 15 km. Chci se ale ještě stavit do nějakého obchodu na studené pití. Lidl je nedaleko a při cestě, ale trošku mne mate úplně prázdné velké parkoviště před ním. Teprve u zamčeného vstupu mi dochází, že dnes je v Polsku státní svátek „Nanebevzetí Panny Marie“ (Wniebowzięcie Najświętszej Maryi Panny). Dnes je zároveň i Dnem polské armády, který připomíná vítězství v bitvě u Varšavy v roce 1920 známé jako „Zázrak na Visle“ – byla to rozhodující bitva polsko-sovětské války, která probíhala od 13. do 25. srpna 1920. Polská vojska tehdy pod vedením maršála Józefa Piłsudského porazila bolševickou Rudou armádu, čímž zabránila komunistické invazi do Evropy (tento úspěch byl klíčový pro udržení nezávislosti Polska a zastavení šíření komunismu na západ. Soudruh Lenin označil tuto prohru jako „velkou porážku“ svých sil). A dnes jsou proto obchody nad 200 m2 v Polsku zavřené. Je to pro mne sice trošku nepříjemné, protože jsem se na chladnou kolu po jízdě na koloběžce docela těšil, ale nezlobím se. Za takové vítězství bych strpěl zavřené obchody i týden.
Nicméně asi po půl kilometru vnímám jak do postranního obchodu Žabka chodí lidi, takže zajíždím na parkoviště před ním a místo koly si kupuji litrovku vychlazeného pomerančového džusu : -)
20:30 už jsem zpátky u ostatních. Díky Uhlíkovi za to, že mi pomohl s přenesením koloběžky na druhý břeh. Její nesení po vyvráceném stromě, který ale nedosahoval až na druhou stranu řeky, byl trošku kaskadérský kousek, a nejrizikovější moment by bylo přeskočení tůňky mezi stromem a půlmetrovou hladinou za ní. Tady mi Uhel koloběžku chytnul a pak odnesl, abych mohl bezpečně tůňku přeskočit.
20:50 sedí RS kolem ohně na písčité plážičce, ale já odpočívám důkladně okoupaný a osušený ve spacáku na karimatce. Jsem zaslouženě unavený, ale nedaří se mi usnout. Hmyz je dotěrnější než včera, takže vytahuji moskytiéru na obličej, stříkám na sebe repelent a pak mám klid. Je teplá a uklidňující noc. Jsem rád, že jsem právě zde a s touhle partou.
3. den – sobota – 16.8.2025
(Dazul) Stejně jako včera se v noci budím – po druhé ráno. Je opět nádherná měsíční noc. Překvapuje mne světlo na druhé straně řeky, které po chvíli mizí. Že by nějaký rybář? V takovém obtížném terénu? V hlavě mi to šrotuje a nakonec mi jako nejpravděpodobnější verze připadá, že se jedná o senzorové venkovní světlo na hospodářské budově areálu, který je za lesem na protějším břehu, vzdušnou čarou asi čtvrt kilometru od nás. Když jsem se včera večer vracel na koloběžce sem, jel jsem kolem něj. Asi senznor světla reaguje na pohyb nějakého zvířete.
6:45 jsem vzhůru a dávám na napnuté lanko prosušit a proslunit spacák, protože ranní sluníčko už vrhá dlouhé stíny. Ranní rituál balení a přípravy snídaně mi začíná : -)
7:15 má Katie, která spala asi 20 metrů v lese za mnou, sundanou celtu a balí si hamaku. Uhel i Liška ještě leží v hamakách, Myšák svůj pelíšek už opustil.
8:00 jsem už dávno po jídle – ke krekru s jahodovým džemem jsem si dal horkou čokoládu z MRE a zajedl to jablkem. Nechávám oschnout ešus a relaxuji v pohupující se hamace.
8:48 už sedíme na paddleboardech a chystáme se na posledních 16 km plavby po Małe Panwi do Staniszcze Małe, kde máme od včerejška zaparkovanou dodávku.
8:56 u mostu s odpočívadlem a přístřešky pro cyklisty Uhlík připravuje svůj dron a chystá se pořídit pár skvělých záběrů. My ostatní projíždíme dál. Však on nás dožene.
9:30 jedu v čele, každý pádluje podle svého tempa, nijak nespěcháme. Třetí den na téhle řece je pro všechny z nás už jakási „rutina“ : -)
10:34 jsem u přenašečky, respektive suchého skluzu na jezu vedle vodní turbíny – elektrárny u Kolonowskie. Tady je ukázkově vidět jak málo je nyní v Małe Panwi vody. Ale daří se mi paddleboard na silikonových válcích a dřevěných prknech skluzu přetáhnout pod jez, aniž bych musel náklad odvazovat, přenášet a zase připevňovat. Pod jezem není písčité dno, ale ostré kameny, což mi činí trochu potíže, protože jsem bosky.
11:13 přijíždějí ke skluzu ostatní. Mimo Myšáka jej vidí prvně, ale zvládají svá plavidla s nákladem víceméně samostatně přesunout pod jez. Je to otázka páru minut.
Po několika dalších minutách míjíme nově rekonstruované tábořiště Amazonka s přepychovým přístavištěm, odkud místní vodácké agentury vypouští na svých lodích klienty po proudu. Půl kilometru dál, kousek pod mostem je další tábořiště – Przystań Kajakowa Stare Pole – s dalšími desítkami lodí. A 2,5 km pod Amazonkou je na protějším břehu Przystań Natura 24, luxusně osazený a postavený areál, kde jsme před dvěma lety na papučářské vodě spali. Odevšad vyplouvají desítky lodí, každá se dvěma „vodáky“, mnohdy doplněná psy (častěji) či dětmi (méně častěji – děti jsou dražší). Až nyní mi dochází, že je sobota, a všichni vyráží na výlety, na řece bude největší hustota lodí. Nyní se pro mne stává plavba po Małe Panwi utrpením : -( Neoprávněně jsem si navykl, že tady máme řek vždycky sami pro sebe.
Není mi příjemné poslouchat z bluetooth reproduktorů „duc duc rap rap“, které se nese z lodí, poslouchat exaltované výkřiky puberťáků a opilců, nechat do sebe bez příčiny narážet. Snažím se takovýmto shlukem lodí co nejdříve prokličkovat a předjet je. Jenže tam mne čeká další taková grupa : -( Ještě že dnes na Małe Panwi končíme a přesuneme se jinam.
12:37 už před sebou vidím most ve Staniszcze Małe. Za ním je jez, který se taky nedá jezdit, ale překonává se skrze skluz. My jej ale překonávat nebudeme, protože se přistává nalevo pod mostem.
12:45 mám vytažený paddleboard a odnesenou bagáž k autu, zaparkovanému asi 25 metrů od vody. Myšák je právě vylezený na přistávacím molu a přitahuje si svůj paddleboard s loďákem. Ostatní tu budou za chvíli.
12:55 je u auta i Katie, která se zpozdila tím, že pomáhala nějakým nešťastníkům, kteří se i na takové vodě dokázali cvaknout, lovit jejich věci. Trošku sušíme paddleboardy, než je budeme vyfukovat a nakládat do auta.
16:10 už kráčím s loďákem na zádech a sbaleným paddleboardem na pláž, kterou našel Uhlík u jezera Zbiornik Kuźnica Warężyńska, které vybral pro finále naší RS MINIEXPEDICE. Ze Staniszcze Małe je to sem něco přes 100 km, ale autem jsme to zvládli během dvou hodin i s nákupem v supermarketu.
Od louky kde jsme za 20 Zl zaparkovali, to je na vytipovanou pláž skoro 1,5 km a autem se tam nedá k vůli zátarasům dostat, takže musíme vše odnést na zádech a v rukou. Proto si s sebou bereme paddleboard jen já a Uhlík. Ostatní si musí vyčíhnout chvíle, kdy je nebudeme potřebovat, aby si mohli na jezero taky vyplout.
Tohle jezero vzniklo těžbou v roce 2005 na místě bývalé pískovny. Rozprostírá se na ploše 560 ha, má přibližně 5 km délku a dosahuje hloubky až 23 m i když většinou 50-100 metrů od břehu je vody po prsa.
V zálivu mezi rákosím jsou zakotveny dvě plachetnice, na pláži asi deset členů jejich posádek griluje, popíjí a hraje na kytary. Je to osazenstvo 60+ a zpívají výhradně polské námořnické písničky. Je to bezkonfliktní a příjemně veselá kopa polských milovníků jachtingu. Uhlíkovi říkali, že po deváté odplují a pláž bude naše.
Foukám paddleboard a plachtu, vytahuji karimatku a připravuji si spaní. Pak vyplouvám s plachtou na jezero, protože večerní bríza slibuje, že to na plachtu pojede. Jede to, žádná divočina, ale daří se mi vrátit a vplout na plachtu mezi zakotvené lodě, což registrují i místní námořníci. Jsem rád, že to vyšlo.
Když na večeři dožvýkávám pečivo a kabanoski, postávám nedaleko zpívajících jachtařů a podupuji si do rytmu veselých písniček. Polsky sice neumím, ale tenhle jazyk není až tak nesrozumitelný, abych nevnímal, že zpívají o Mazurských jezerech, pálence, ženských, lodích, … Poetika, kterou u nás reprezentují hlavně staré trampské písničky. To už ale jeden z kytaristů vyměnil svoji dvanáctistrunnou kytaru značky Hohner za violu a vráží do písniček jedno sólo za druhým. Je poznat, že oba pánové jsou dobře sehraní.
Jeden z nich mne zve, abych zahrál něco od Nohavicy, že jej mají rádi. Dožvýkávám poslední sousto a přebírám podávanou dvanáctku. Prohazuji česky cosi o tom, že Nohavicu hrajeme výrazně méně, po té, co převzal medaili z rukou Putina (byť už deset let před tím věštecky zpíval „Mluvil jsem s prezidenty, potkal jsem vrahy…“), ale začínám hrát a zpívat: „Na druhém břehu řeky Olzy žije Jacek, mám k němu stejně blízko, jak on ke mně …“. Vím, že muzika umí sbližovat a tady si to znovu ověřuji. Takže hrajeme dvě kytary a viola, jednu písničku za druhou. RS jsou asi 50 metrů odsud na kraji lesa a tipuji, že mimo Uhlíka, který vyrazil na paddleboard, čučí do mobilů nebo dlouze telefonují domů :- )
20:25 nastupují námořníci na plachetnice a k sobě přichycené lodě vyplouvají tiše na motor proti zbývajícím červánkům doprostřed jezera.
20:27 připlouvá na místo, kde plachetnice kotvily, Uhlík na svém paddleboardu, nadšený ze záběrů, které se mu na jezeře podařilo při západu slunce pořídit.
20:36 odcházím z pláže ulehnout.
4. den – neděle – 17.8.2025
(Dazul) Vstávám něco po sedmé. RS mají zatím půlnoc. V klidu věším na šňůru spacák, aby se vyvětral, a chystám vodu na čaj a kafe z MRE na snídani. Naštěstí jsme si včera s Myšákem koupili v Biedronce i tři litry pitné vody, takže tekutin je dosti. Než začne voda vřít, věším si mezi dva nevelké topoly hamaku, abych si měl kde hovět, když nebudu na vodě.
8:00 snídám to, co mi zbylo mé balíčku posledního, Asi se nějaké sýrové krekry kulaté, kterou jsou vynikající, a banánové pyré který je po ránu krásně chladné díky tomu že je v tom hliníkovém sáčku a poznání chladnější než teplota vzduchu. Nyní vše zapíjím kávou se smetanou i cukrem a oslazeným černým čajem. Balím nahrubo věci, které už dnes potřebovat nebudu, do svých dvou kompresních pytlíků, jídlo do plátěné tašky, a drobnosti do síťového vaku. To celé dávám do svého loďáku, a aby se to nikde nepovalovalo, přináším vše k hamace. Připravuji paddleboard, plachtu a dvojpádlo k vypnutí na jezero.
8:26 – než vyrazím, dávám vědět Katie a ostatním, kteří už jsou vzhůru, ale ještě leží ve spacáku, že se tady slezeme všichni v 11:00, abychom ve 12:00 mohli s věcmi vyrazit k autu, a že já pojedu až na druhý konec jezera, který není odsud vidět, protože je za desítkami ostrůvků a poloostrovů. Tam bude lepší vítr a bude trvat asi dost dlouho, než se vrátím. V případě potřeby ať mi telefonují, mobil si beru s sebou.
Pokládám nafouknutou plachtu na paddleboard tak, jak jsem si to včera odzkoušel, a zatěžuji ji nohama, aby mi ji protivítr neodfouknul. Pádluji k nejbližšímu rákosovému ostrůvku, kde by už mohl být vítr natolik silný, že popluji na plachtu.
8:40 už plachtím kousek od poloostrova, který odděluje tuto část jezera od jeho hlavní části. Mapy.cz ukazují, že bych si to mohl zkrátit úzkým průlivem mezi poloostrovem a navazujícím ostrovem tvořícím spolu táhlou kosu. Jenže, když doplachtím k místu, kde by měl průliv být, nacházím jen husté třímetrové rákosí, kterým se proplout nedá. Zakleju a obracím se zpět, abych se skoro kilometrovou oklikou na hlavní část jezera dostal.
9:03 pádluji proti větru kolem malého ostrůvku s vysokými písčitými břehy, které zpevňují obnažené kořeny bříz. Vypadá moc romanticky, zvažuji, zda si na něj vylezu nebo ne. Ale břeh je fakt dost vysoký, a z paddleboardu by se mi na něj lezlo dost obtížně, takže pádluji dál na severozápad.
9:19 jsem konečně v půlce jezera, mezi dvacítkou různě velkých ostrovů a ostrůvků. Zasouvám dvojpádlo pod úchyty na přídi paddleboardu, zvedám plachtu a natáčím se víc po větru. Než se propletu zpátky na „naši“ část jezera, budu muset dost křižovat.
9:25 se už cítím s plachtou tak jistý, že ji držím jen v jedné ruce a druhou rukou ovládám mobil, abych dokumentoval rychlost jakou pluji.
9:51 vplouvám na plachtu čelně do zálivu odkud jsem před cca půldruhou hodinou vyploval. Mé přistání se daří natočit Uhlíkovi, takže později si sám vyhodnotím estetický dojem tohoto manévru : -)
Nabízím Katie, kterou potkávám na souši jako první, aby si paddleboard s plachtou taky vyzkoušela. Nenechá se přemlouvat a jde do toho. Já si připínám k paddleboardu „spinakr“ a vyrážím na vítr s ní, abych ji v případě potřeby mohl pomoc. Moc se jí to ale nedaří.
10:18 vyplouvá s plachtou na přídi paddleboardu Uhlík, který mi záhy mizí za rákosím prvního ostrůvku. Netuším, zda se mu daří plout na plachtu nebo se plácá ve vodě.
10:19 vyrážejí Uhlíkovým směrem Liška na paddleboardu a Katie s Myšákem chůzí ve vodě. Voda jim v těchto místech dosahuje pod prsa.
10:50 připlouvá Uhlík se stojícím Myšákem na přídi, který tam předvádí jakési taneční kreace odkoukané z Youtube. Dokumentuji to, aby tohle humorné číslo později nepopřel : -)
11:00 jsme všichni spolu na pláži a Uhel chystá dron, aby z něj pořídil naši společnou fotografii. Myšák ještě bateriovým fukarem vysouší Katie mokré vlasy jako fénem.
11:06 se už hongám v hamace a čekám, až se ostatní začnou balit. Mně zbývá jen sfouknout paddleboard, plachtu, poskládat do obalu i spinakr, sundat hamaku a mohu vyrazit.
11:52 si Myšák ještě kráti čas zahrabáváním Uhlíka do písku, Liška s Katie se na pláži opalují.
11:56 se Uhlík s Myšákovou pomocí ze svého písečného hrobu vyhrabává, takže můžeme vyrazit.
Cestu k autu si s Liškou o pár set metrů zkracujeme, když jdeme přímo po písčité silnici mezi borovicemi, která nás vede na asfaltku u kraje vesnice Podbagienko, kde máme zaparkováno. Jsme u auta jako první a vypadá to, že ostatní jsou dost vzadu. Navrhuji proto, že bychom jim jeli autem naproti. Liška je ale dost zásadně proti, což mne trochu překvapuje. Takový akt solidarity jsem od ní nečekal :- (
Když jsme všichni, nakládáme paddleboardy i bagáž a vyrážíme k domovu. Je to 270 km, když počítám s tím, že Uhla vyložíme v Jablůnce, Katie vysadíme v Novém Hrozenkově a pak teprve pojedeme do Kateřinic. To je 4 hodiny jízdy s přestávkou v KFC na oběd.
Cesta domů probíhá bezproblémově. Domlouváme se na úklidu auta ve kterém jedeme, abych jej mohl zítra vrátit na obecní úřad – já ráno provedu důkladnou očistu karoserie vozu na myčce, převezu vůz k Uhlíkovi do Jablůnky, a od něj dojedu do Valnezu na kole. Ostatní se pak sejdou u Uhlíka a rukou společnou a nerozdílnou dokonale vyčistí vnitřek vozu.
Uhlík je vysazen před domem, Katie kousek od domu a Lišku vysazuji i s její bagáží a paddleboardem u lomu, protože dál je cesta k vůli probíhající Barum Rally uzavřená.
Cestou nahoru na paseky si pochvaluji, že je kolem našeho domu tak mizerná cesta. Ve chvíli, kdy by byla spravená, určitě by někoho z obecních chytráků napadlo, aby ten kreténský závod aut vedli kolem našeho domu.
po akci
Když přijíždím z práce k Uhlíkovi pro auto, zjišťuji, že k dokonalému úklidu má daleko. Pípa mi pomáhá vysát zbytky písku na sedačkách, smetí na koberečcích a utřít sedadla – cca 15 minut dodělávek. Jinak bych se styděl auto předat.
Protože jídlo měl každý ve své režii, počítám, co nás vyšla společná cesta obecní dodávkou – PHM, parkovné, mytí, půjčení: 2860 Kč : 5 = 572 Kč/osoba – na 618 km, které jsme najeli, bychom to asi levněji nepořídili.